• Kev1000
Stylklasika
Datum publikace26. 11. 2017
Počet zobrazení2117×
Hodnocení4.57
Počet komentářů9
Oceněnípovídka roku 2017

Autobus, jehož věčný házení a drásavý funění v serpentinách, šplhajících do kopců, nás už začínalo pěkně štvát, nás konečně vyklopil na opuštěný zastávce uprostřed nekonečnejch luk a lesů. Vyklopil skoro doslova, protože tady, kde lišky (a lišáci) dávaj dobrou noc, samozřejmě mezi jeho podlahou a štěrkovanou krajnicí pustý silnice zela snad půlmetrová mezera. Kevin se mi musel z autobusu doslova vrhnout do náruče a jeho vozejk, ověšenej bagáží, jsme vytáhli až potom. Stylovej začátek tohohle tripu.

„Kvůli takovýmuhle schodu jsme se vlastně tenkrát potkali,“ nemohlo mě s pousmáním nenapadnout, zatímco jsem mu pomáhal usadit se zpátky na anatomický sedátko káry, ověšený jak vánoční stromeček spakovaným stanem a dalšíma nezbytnejma součástma outdoorovýho vybavení.

První kilometry z těch pár desítek, který nás v příštích dnech čekaj na treku, kterým dáme civlizaci na pěknejch pár dní sbohem, ubíhaj docela rychle, takže se ani necejtím jako takovej blázen, že jsem před pár tejdny navrhnul, abychom vyrazili někam pod stan. A jasně, že ne do nějakýho kempu k rybníku, kde prodávaj klobásy a langoše. O tom, že se Kevin takovýho šílenýho plánu nadšeně chytne, jsem přitom nemoh‘ pochybovat ani na sekundu.

Na uježděný cestě, vinoucí se nízkejma smrkovejma lesíkama, držíme skoro pochodový tempo, trochu ztrpčovaný popruhama krosny, zařezávajícíma se mi do ramen, a pálícím sluncem, co nás brzo nutí sundat sofčelky, který se v ranním chladu zdály jako nutnost, takže za chvíli už, jak postupně odkládáme jednu slupku funkčního prádla za druhou, pokračujem svlečený do půl těla. Bágl se mi tím ovšem do holý kůže ramen zakusuje čím dál víc a vostřejc. Relativně nízká cena za možnost kochat se pohledem na Kevinovo světlý vypracovaný tělo, na kterým pomalu začínaj vyskakovat krůpěje potu, a jeho svalnatý ruce, zabírající do trochu zešikmenejch kol jeho vozejku v rytmu nějakýho hitu, kterej si k tomu pobrukuje. Ani v divokým snu by mě napadlo, že budu na mužský tělo někdy koukat pod tímhle zorným úhlem. Než jsem letos potkal tohohle kluka, s životem totálně uvolněným, a přece zároveň navždy připoutaným k sedátku se čtyřma kolama, kterej mě donutil najít ty nejfantastičtější tajemství mýho vlastního nitra, žil jsem jen poloviční život.

Krajina kolem se stává čím dál divočejší, dramatičtější a skalnatější. Pro naši stezku ale platí totéž. Pořád s víc a víc šutry a vejmoly, takže se čím dál častějc musíme do vozejku zapřít voba (když Kevin po několika marnejch pokusech konečně připustí, že se na vlastní pěst dál nevyhrabe), abychom jeho kola vysvobodili pokaždý, když zapadnou do jedný z děr po vyvalenejch kamenech (což Kevin komentuje polohlasným „fuck it“), a postoupili dál, teď už spíš želví než maratonskou rychlostí.

Když konečně stojíme (můj parťák furt sedí, abychom byli přesní) na plochým návrší, na který jsme se posledních pár hodin drápali, pot už se z nás obou řine jak pramínky horskejch potoků, který si často vybíraj jako místo svého vybublání na světlo právě prostředek naší pěšiny, takže nohy máme pěkně zacákaný blátem, ale zároveň nás pleská do obličeje chladnej ostrej vzduch. A všude kolem dokola jen ty pověstný modravý dálky lesů, trávy, jezer a kopců. Zatímco se nemůžem vynadívat tím pohledem dolů do mraků a k obzoru, naše ruce se navzájem najdou a prsty propletou.

Z vršku cesta klesá do sedýlka, a tady by se zas v rychlosti postupu žádnej jinej trekař nemoh měřit s Kevinem, kterej to rozjíždí, balvany, nebalvany, přímo dolů. Batoh, pověšenej mezi držadlama vozejku, mu nebezpečně nadskakuje a konce jeho staženejch dredů divoce vlajou, jak nabírá čím dál větší rycholst.

„Hej, Kevine!“ řvu na něj, ale v pofukujícím větru samozřejmě nemůže nic slyšet, „zbláznil ses?! Ujedeš mi se stanem až někam do propasti a co já tu budu sám dělat?“ rádoby se na něj obořuju, když ho konečně pod svahem udejchanej dobíhám, a chytám a tahám ho za kštici.

Kevin se rošťácky směje a couvá přede mnou s přizvednutejma předníma kolečkama. Řach! Najíždí nevědomky do vodního rigolu a vozejk, vzadu přetíženej bagáží, se s ním převrací na záda. Zatrne ve mně, jakou si asi musel dát pecku do hlavy, ale hned vidím, že jeho bohatej drdol tu ránu pohltil naprosto suverénně.

„Máš kliku, že jsi takovej vlasatec, ty zvíře!“ vrhám se přes překocenej vozejk na jeho trup a stále ještě v předstíraným vzteku mu na kamenitým povrchu třepu ramenama. Za pár okamžiků už se proplejtaj naše jazyky a na bradě mě škrábe jeho hustý strniště.

„Hej vy tam, nepotřebujete pomoct???“ ozývá se naléhavě nějakej hlas.

Přeci jenom – vykusujem se v prachu uprostřed cesty pod převrženým invalidním vozíčkem. Nevypadá to asi na horský pěšině úplně nejočekávatelnějc.

„Jo tááák, kluci si tu jenom hrajou,“ komentuje vzápětí ten ženskej hlas, kterej se mezi tím evidentně přiblížil, zatímco se snažím rychle se sebrat ze země a pomoct Kevinovi, kterej se už taky snaží vzepřít na svejch silnejch rukou, na kola. To už ale sme skoro obstoupený skupinkou mladejch lidí s krosnama.

„Jak jste se sem proboha dostali s tímhle?!“ ukazuje nevěřícně jeden z nich na kolečkový křeslo, potažmo jeho uživatele.

„Neptej se tak neomaleně, Seane!“ sykavě ho okřikuje vedle stojící holka.

Úžas se ale zrcadlí ve výrazech jich všech.

„Seš fakt dobrej,“ poklepává jeden z pohlednejch kluků ze skupiny Kevina po jeho teď trochu odřeným rameni.

„Pěkná kérka,“ dodává, když ji vidí na Kevinově světlounkým, sluncem nevopáleným předloktí.

„Tos neviděl tuhle,“ svojí lopatkou se k němu s úsměvem natáčí Kevin, vždycky hrdej na svoje tělesný ozdoby, a já na sobě pozoruju lehounkou žárlivost, když mi na mýho samečka někdo šahá.

Kevin se jich na oplátku vyptává, kam maj namířeno, jako by se tudy snad dalo jít k jinýmu cíli, než ke kterýmu směřujem i my. Jejich nadšení, že jsme se na takovej trek vydali, tím ale ještě roste, takže samozřejmě dochází na pár společnejch mobilních fotek s pozitivním mladým paraplegikem na tůře. A společně se vydáváme i dál na cestu. Kevina se zvědavě, ale opatrně, vyptávaj a on o sobě bez velkejch zábran povídá. Jejich nabídku, jestli nechcem, aby nám nějak pomohli s báglama, ale odmítáme, tohle dáme sami.

Trasa se trávou a zelenofialovejma vřesovištěma vine, jak jinak, opět vzhůru někam k oblakům. Do vozejku se opíráme zas voba. Kevin zabírá, co mu síly stačej, ale v rozblácený strouze mu kola věčně podkluzujou a rozmnožujou odstřikujícíma hnědejma kapičkama drobný pihy na jeho obličeji. Po nějakým čase musíme dát voraz, přestáváme jim stačit, i když kvůli nám hodně zpomalili. Ze slušnosti nabízej, že na nás počkaj, ale je nám jasný, že musíme pokračovat každej po svý ose. Loučíme se, párkrát se na nás, tuhle nečekanou dvojici, ještě vohlížej a po chvilce se jejich hihňání z dálky ztrácí v šumu větru běžícího trávou a zkroucenejma keříkama na stráních. Jsme zas sami dva uprostřed nekonečný přírody. Slunce už začíná nabírat čím dál oranžovější nádech, stíny se pomalinku dloužej, což nás zcela jasně vybízí, abychom se při postupu – jdem teď už docela rovně po hřebínku – pomalu začli rozhlížet, kde podniknem náš dnešní bivak. Nakonec Kevin vybírá travnatý místečko pár desítek metrů pod hřebenem, kousek od začínajícího řídkýho lesíka.

„Ne že se mi zas někde vysypeš,“ varuju Kevina, nedočkavě se přes drny hrnoucího dolů k vyhlídnutýmu plácku, a radši ho pěkně chytám za držadla.

Kevin konečně pro dnešek poprvý opouští svůj vozejk (když nepočítáme to nedobrovolný zaškobrtnutí), bez mý asistence opatrně sesedá do tuhý horský trávy, škube prdelkou zmoženou celodenním tlakem a rukama si protahuje svoje paralyzovaný nohy. Lehám si do trávy vedle něho a oba se necháváme unášet okolním klidem, rušeným akorát ševelením trávy a občasným zabzučením mouchy. Pot se z nás dneska jenom lil a nalepený vedle sebe cejtíme, jak moc voba smrdíme. Já se ale Kevinova ostrýho chlapskýho pachu nemůžu nabažit. Koutkem oka pozoruju Kevina, jak s rukama za hlavou, s prstama propletenejma jeho, teď polorozpuštěnejma, blonďatejma dredama, a se zavřenejma očima o něčem sní. Jeho povotevřený ústa postupně nabíraj vážnej, zamyšlenej výraz. Možná se mu zdá o tom, jak ještě před pár lety bezstarostně sportoval a běhal po vlastních, kopal do balónu… A teď je odsouzenej vlíct se na káře s ochrnutejma nohama, se kterejma jsou už jenom starosti, jako bezvládnejma připomínkama dřívějších časů…

Opouštím svý úvahy a pozoruju, jak se nějakej zbloudilej mravenec vydal na cestu po jeho lehoučce pihovatejch prsou a šimrá ho přímo na bradavce. Vyvinutej prsní sval mýho paraplegika se lehce chvěje, jak se reflexivně snaží setřást mravence, ale ten, kroužící kolem onho růžovýho výstupku, má výdrž. Slízávám ho z Kevinovy bradavky jazykem a vodplivuju a Kevin, aniž by otevřel voči, se zas šibalsky usmívá.

„Pojď, dem připravit pelech“, sbírá se Kevin ze země.

Je na to nejvyšší čas. A taky na pár dalších neodkladejch úkonů. Předně musíme vyřešit Kevinovu náročnou osobní hygienu, a to, pokud možno, nějak sofistikovanjějš, než tenkrát poprvý v křoví u městský pláže. O moc lepší situace tu v tomhle směru ale nepanuje.

„Tohle teda bude prdel,“ odtuší Kevin dvojsmyslně pobaveně, a začíná si vrtivejma pohybama svlíkat kalhoty.

V lesíku Kevin z vozejku objímá mechem porostlej kmen smrčku. Odsunuju vozejk stranou a Kevin, díky síle, kterou má vypěstovanou v rukách, zůstává viset nalepenej na stromě. V rychlosti mu srovnávám nepohyblivý nohy obkročmo podél kmene a pod zadkem mu rukama spěšně hrabu důlek.

„Tak teď se chvilku drž, Kevinku.“

Konečně mu přispěchávám na pomoc, chytám ho za jeho holej zadeček houpající se bez opory v nohou kousek nad terénem a nadlehčuju ho, co mi síly stačej. Kevin úlevou oddýchává.

„Uvolni se, držím tě. V klidu se uvolni,“ šeptám mu zblízka do ucha, jemňoučce ho koušu do jeho náušnice a lehounce mu roztahuju půlky od sebe.

„Dobrý, v pohodě, ale bacha, teď to přijde,“ sykne.

Nejdřív přichází sprcha zepředu. Odráží se od kmene a zacákává na nohou a na břiše nás oba. Nevadí, s tím se počítalo a tady to jinak nejde. Pak se můj sameček konečně začíná uvolňovat a vyprazdňovat i vzadu. Rudej ve tváři napětím si snaží pomáhat si pohupováním se nahoru a dolu. Svaly v tý části těla, která je pro tenhle okamžik nejdůležitější, mu sice, jak vím, částečně fungujou, ale přesto jsou pro něj tyhle aktivity podstatně náročnější než pro zdravý lidi. Natož v těhle podmínkách. Jedině naprostá důvěra a absence studu, která teď mezi náma vládne, mu dovoluje pomaličku a namáhavě si ulevit. Pěknou chvíli tak trvá, než konečně zahrnuju jeho hromádku a začnu ho očišťovat papírem a velkejma oválnejma lupenama kytky, rostoucí jako na zavolanou divoce všude kolem.

„Zlepšujem se. Za chvíli bychom se dokázali vykadit i uprostřed náměstí,“ směje se Kevin, když se soumrakem zatloukáme poslední kolíky stanu.

„Vidíš, támhle je Střelec, kus od něj Herkules a támhle Lištička,“ vysvětluju Kevinovi, užasle civícímu do teď už úplně tmavý oblohy, souhvězdí.

„Tak pojď, ty lištičko.“

Soukáme se oba nahý do stanu.

„A nekopej mě laskavě,“ provokuju Kevina, kterej si rukama zasouvá svoje paraplegický nohy do našeho dvouspacáku.

Kevin cení zuby a vyjíždí po mně, že v uzoučkým prostoru stanu jen tak tak ucukávám, narážím do plachty stanu, která se rozvlní, jako by chtěla už, už spadnout. Asi jsme ho měli přeci jen zatlouct líp.

„Otoč se konečně, musím si tě očistit,“ říkám Kevinovi, kterej si zase na noc přemotává dredy ve svým drdolu.

„Tys myslel i na tohle? Ještě nedávno ses tvářil jak stoprocentní heterák,“ odtuší, když vidí, jak vytahuju vlhčený ubrousky.

„Cos myslel, že tu dokážeme před tou naší láskou utýct?“

„Před ní já teda rozhodně utýct nedokážu,“ řehtá se dvojsmyslně Kevin, „jenom by mě nenapadlo se takhle vybavit. Ona by nás udolala stejně, i kdybychom byli zadělaný od hlavy až k patě.“

Při pohledu na naše zablácený nohy to není až tak daleko od reality.

Čistím Kevinovi jeho vystrčenou oblou prdel, hnětu mu jeho pevný kulky, sleduju, jak se celej kroutí nedočkavostí a jak se nadouvá jeho pohlaví. Pomalu přikládám orgán k ústí jeho dírky, v níž mu zázrak dopřál zachování citu. Spojujeme se v jedno tělo, kterým jako elektrický výboje zmítaj záchvěvy vzrušení a vášně, probíhající od našich zátylků až k místům našeho spojení a dál, i do Kevinovejch nefunkčních nohou, jejichž chodidla jako by se při těhle záblescích probouzela ke kraťoučkýmu a nepatrnýmu životu. Bouře pomalu odchází a spletenec dvou nahejch těl v opuštěným stanu usíná, zdolanej celodenní námahou, ve vzájemným objetí požehnaným zbytky lepkavý tekutiny lásky.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #9 Odp.: Dredař na trekuzmetek 2017-12-05 22:23
a pořád mne to baví..jestli to nějak zvyšuje karmu či publikovatelnost, tak se máte na co těšit! :lol:
Citovat
+1 #8 Odp.: Dredař na trekuzmetek 2017-12-04 22:19
Mohu to trochu shrnout? Je to úžasně fajn povídání o někom, do kterého život kopnul a kdo zvládá neuvěřitelně. čte se to hezky, dík... Sakra, zase převažuju v komentářích..Pánové zvykněte si
Citovat
+1 #7 Odp.: Dredař na trekuzmetek 2017-11-29 23:00
díky, člověk má být lidský..
Kruci, není to blbost? Jo, asi ne..
Cituji Saavik:
Moc pěkné. Mám rád příběhy s nádechem lidskosti. Všichni nemůžeme být dokonalí, že jo.
A víš co, ani nemoc, nebo postižení nemusí být vztahu na překážku. Můj kamarád se sedmnáct let staral o svého ochrnutého partnera. Nepochybuju, že občas si to tělesné někde vynahradil, to se asi nedá jinak. Ale neopustil ho a staral se, jak nejlíp uměl.
Citovat
+1 #6 Odp.: Dredař na trekuSaavik 2017-11-29 22:28
Moc pěkné. Mám rád příběhy s nádechem lidskosti. Všichni nemůžeme být dokonalí, že jo.
A víš co, ani nemoc, nebo postižení nemusí být vztahu na překážku. Můj kamarád se sedmnáct let staral o svého ochrnutého partnera. Nepochybuju, že občas si to tělesné někde vynahradil, to se asi nedá jinak. Ale neopustil ho a staral se, jak nejlíp uměl.
Citovat
0 #5 Odp.: Dredař na trekuzmetek 2017-11-28 21:39
díky, že se ozval další fanda na pěkný příběh :)

Cituji maf:
Tohle je fajnový příběh o klukovi, ač postiženém, tak životním optimistou. Moc se mi líbí i tvůj styl psaní, takový nepřibarvený (?), reálný… Díky za příjemné počtení a "jen tak dál a houšť" ;-)
Citovat
+2 #4 Odp.: Dredař na trekumaf 2017-11-28 19:36
Tohle je fajnový příběh o klukovi, ač postiženém, tak životním optimistou. Moc se mi líbí i tvůj styl psaní, takový nepřibarvený (?), reálný… Díky za příjemné počtení a "jen tak dál a houšť" ;-)
Citovat
+1 #3 Odp.: Dredař na trekuzmetek 2017-11-27 23:07
hlasy sem, tam...ozvěte se! Tohle je fakt dobrej příběh! Tyhle dva bych jako kámoše fakt bral! Mám rád lidi, co se o sebe porvou..a hodně je ctím. Mohl by dát komentář ještě někdo? Dredař si to zaslouží...
Citovat
+1 #2 Odp.: Dredař na trekuzmetek 2017-11-26 22:17
Je to tak. Možná těžce skousnu, že ten druhý kašle, vykašlává, vyměšuje...možná to v minulosti tak nebylo...ale teď to vzít musím a musím děkovat za všechno krásné, co bylo dřív. Tady to problémem už začíná, možná je to jen dobře, protože představa, co přijde, není tak děsivá. Asi to bude hezký příběh, děkuju s pokorou...jo.. a s velkým díkem
Citovat
+1 #1 Odp.: Dredař na trekuzmetek 2017-11-26 20:53
dobrý, něco jinýho a to je jen dobře
Citovat