Dredař na treku 3

Pozoruju Kevina, jak napůl vylezlej ze stanu leží na břiše a vopřenej vo lokty tam něco soustředěně tropí.

Pokud možno neslyšně se vyprošťuju z našeho dvojspacáku, z jehož druhý půlky stále ještě sálá teplo Kevinova těla, a nekonečně pomalu se po čtyřech plížím ven. Přítel, plně zabranej do črtání něčeho na papír, prohýbá svoje světlý záda, na nichž mu pod malinko pihovatou kůží vystupujou obrysy svalů. A dlouhá jizva. Dredy, který měl přes noc rozpuštěný, si asi stáhnul do uzlu hned po probuzení, jejich konečky teď tančej pod lopatkama, na kterejch se mu vyjímá vkusnej vytetovanej ornament. Než se potichounku dostávám k výlezu ze stanu, opatrně přelejzám Kevinovy nohy. Nevodolám a lehounce ho polechtám na chodidle. Nic. Sklonim se a s láskou mu tam dám jemnej polibek.

Kevin mi přijde šíleně roztomilej, jak beze stopy vyrušení kreslí dál, nic z mejch dotyků asi necejtil. Zatajuju dech a sklánim se nad nim. Stín mě neprozradí, slunce se škrábe na voblohu přímo proti nám. Navíc má Kev v uších sluchátka, poslouchá ňákej z těch jeho voblíbenejch bandů, takže mě neprásklo ani zašustění stanu. Sleduju, jak se pohled na před náma trčící horský vrcholky snaží přenýst na papír. Z malinko jinýho úhlu – ve skicáku se vobjevuje i stan, kterej je teď ve skutečnosti za našima zádama, a vedle něj – no to jsem asi já. Žádný voblečení mi Kevin ve skice nepřidělil.

Je vidět, že neni zrovna zkušenej kreslíř, ale mně se to líbí i tak. Je to prostě uplně spontánní. A navíc je to asi další společná záliba, vo který jsem nevěděl. Nemáme jich zas tak moc, tak tim líp.

„Ty, fakt dobrý!“ hlasitě vohodnotim Kevinovo dílo, když jsem už nakloněnej pár cenťáků od jeho hlavy.

Kevin na sobě překvapení ani nedá moc znát, jenom se rázně převalí na bok a zubí se na mě.

„Čaau, zvíře,“ měří si mě pobavenym pohledem vyzařujícim z jeho tváře zarůstající stále hustším strništěm, který začíná nabíhat skoro do rezava.

Asi jsem mu ale vodehnal tvůrčí náladu, protože to přede mnou rychle schová a vodstrkovánim rukama se po zadku přesouvá zpátky do stanu. Pakuje spací pytel a naše rozházený svršky. Všecky zavazadla svižně  cpeme do mýho kletru nebo věšíme na vozejk. Rychle něco zblajznem, Kevin skládá mapu dnešní trasy a popohání mě k vodchodu.

„Co myslíš, zalezem si zas dneska?“ popichuje mě Kev, když poprvý zabere do svejch kol. Přetíženej vozejk jenom utrápeně zavrže, jak si na něm Kevin svoje tělo srovnává do pohodlný polohy.

***

Slunce už několikátej den pálí jak divý, ale vosvěžení v tůni podobný tý včerejší nám dneska dopřaný není. Jsme rádi, když narážíme aspoň na slabej a kalnej pramínek líne vyrážející zpod drnů trávy. Vrhám se přímo k němu na zem a hltavě svlažuju svůj vyschlej krk.

„Necháš mi tam taky trochu, nebo to vychlastáš celý?“ Kevin se na mě skoro závistivě dívá a tlemí se u toho.

„Sorry, no,“ usměju se a  vod životodárný tekutiny se vodtrhnu.

Kev mi hází prázdnou láhev, naplnim ji a hodim mu jí zpátky. V tu ránu ji žádostivě vychlemtá, i když voda není ani moc studená, ani moc chutná. Navlhčujem šátky a votíráme svoje zpocený těla, ale úleva je to jenom krátkodobá. Za pár minut je mi tak vedro jako předtim.

Voběd nám skoro sežerou všudypřítomný štěbetající kavky kroužící ve velkejch kruzích nad náma. Můj hravej parťák jim nemůže přestat házet drobky, který lítající černý torpéda bez zaváhání chytaj za letu. Dojíždí kolama skoro až na samej vokraj srázu a vyhazuje kousky chleba nad hlubinu. Spřáteluje se s nenasytnym ptactvem víc a víc, jedna kavka už se mu usadila na vozejku a Kevin jen tak tak brání svůj chleba před jejim vostrym zobákem. A já zas trnu hrůzou nad jeho lehkomyslností – stačilo by, kdyby popojel pár decimetrů dopředu… Konečně si to vysmátej Kevin roluje zpátky a baví se nad zbejvajcim strachem v mejch vočích.

Natahuje se a dává mi pichlavou pusu na usmířenou na hrudník. Vejš na mě, když stojim, nedošáhne. Stejně vim, že mě za chvíli bude zas něčim provokovat.

***

Pozdějc vodpoledne se ukazuje, že s tim pramenem, u kterýho jsme před pár hodinama ukojili žízeň, jsme zrovna velkej win neudělali. Vlastně přesně navopak.

Kev se najednou zastaví a vošije se.  Významně se na mě koukne a rozesměje se.

„Myslim, že mám tak trochu… průser?“

Dojde mi to dřív, než to dořek’, zvlášť když už s tim taky chvíli tajně bojuju.

Bleskem vytahuju skládací sedátko a pomáhám Kevovi do kleče. Jen tak tak.

Jenomže já už taky nemám na co dál čekat. Jenom svlíknout kalhoty a přičupnout mezi borovičkama hned vedle něj.

Jako by se všechna ta vypitá voda chtěla dostat co nejrychlejc zase ven i s našim skromným obědem. Spodem.

„Lásko?“ houkne na mě Kev, když je nejhorší pryč.

„Jo?“

Na chvilku se vodmlčí.

„Podáš mi ten balík ze dna zadní kapsy?“

Vylovim ho.

„Co v něm…“

„Plenky,“ podívá se na mě, „pro tydle situace. Nemůžu se na ty svý svaly tam dole uplně spolehnout, víš, ne?“

Pokrčí ramenama a pousměje se.

Vim.

Podám mu je, mrknu na něj - a dám mu pusu.

Trvá to nejmíň hodinu, než se dáme trochu dohromady.

Přisedám čelem na jeho klín a vezmem se kolem krku, bradama přes ramena. Bušim ho po jeho svalnatejch zádech a on mě. Z hrdel vydáváme hlubokej ryk. Vobnovujem vzájemnou důvěru a vodhodlání.

Dál se docela vlečem, cesta je po takovýhle epizodě dost únavná. S úlevou se konečně v pozdnim odpoledni doplahočíme k louce u cesty, která skýtá přijatelný místo pro náš stan. Kousek vedle je pramen s čistou vodou. Nezbejvá nám, než jí věřit.

Chytám Kevina kolem jeho polonahýho trupu a stahuju ho z jeho vozejku k sobě do trávy. Nebrání se. Poslední kapičky energie vydáváme na krátký muchlování v lučních kytkách. Přes nos nás ale oba hned praští, že plenka je už dávno zralá na výměnu. Přítel se jí zbavuje a já ji vodnášim zahrabat do lesa. Zbytek tý zpropadený vody, která ještě zůstala v láhvi, poslouží k vomytí Kevinovy prdele, kterou je vzhledem k celodennímu sezení a votlačování potřeba udržovat v čistotě. To je pro tuhle vodu tak adekvátní úděl.

„Sorry, dneska to stálo za hovno, vim,“ rozvalí se Kev v trávě s rukama za hlavou a nespokojeně cucá stéblo trávy, „měl jsem to plánovat ňák líp!"

Jindy to všecko bere naprosto uvolněně a s plejádou vtípků. Tentokrát uplně ne.

Chápu, jak důležitý pro něj je, že je ve všem naprosto samostatnej. I v hygieně.

A zároveň chci, aby věděl, že když je přesto něco potřeba, cokoliv, tak jsem tady. Protože vo nic nejde.

„Keve, za mě uplně v poho, kdykoliv, jo?“ drbu ho prstem v podpaží.

Přetočí se na bok čelem ke mně a nadechne se, jako by něco chtěl doříct.

Pak si zas lehne na záda.

„Ze začátku, než jsem se tam s tim dole trochu naučil, to bylo jenom vo tom hadru, chápeš?!  Seš zašpiněnej, smradlavej, neporučíš tomu a prostě to tam pouštíš. To máš pocit, že jsi v hajzlu. Fakt klika, že jsem tu svoji prdel nakonec přived aspoň trochu k rozumu,“ svěřuje se.

Přitulim se k němu.

Řek’ bych, že s životem bez používání nohou je srovnanej. Jenomže vono to není jenom vo tom, zdaleka. A todle musely bejt kapky. Vim, že disponuje koňskou dávkou vůle, když to překonal.

„Soráč, ňák moc jsem se zapřemejšlel,“ hravě mě hryzne do nosu. Už se zase směje.

***

Atmosféra se uvolnila a i aktivní uhlí zabralo, takže si dopřáváme i lehkou večeři.

Do společnýho spacáku se uvelebuju děsně utahanej. Ani necejtím tvrdou zem pod náma. Po dnešních problémech do sebe radši vstupovat nebudem, ale denní příděl lásky si ani tak utýct nenecháme…

Nejdřív škrábající pusy dvou zarůstajících hlav ležících vedle sebe, pak se těla dvou kluků po dvacítce smeknou v nerozlomitelnym objetí. Jeho namakaný ruce mě nekompromisně nadzdvihávaj a přibíjej k jeho trupu. Cejtim, jak se můj naplněnej penis tře vo ten jeho, co se začíná taky chytat, zdá se mi, že se naše ptáky snad chtěj žádostivostí obtočit kolem sebe jak vrbový pruty. Potemnělym prostorem stanu se nese hlasitý kňučení a mňoukání vzrušení. Uvelebuju se aspoň na chvilku ve vstupu do jeho pro dnešek zakázanýho nitra a pak zase necháváme naše k prasknutí přeplněný mužství, aby se navzájem laskaly; cejtim, jak se Kevin ze zvyku snaží nepatrně, ale rychle přirážet pánví. Moc mu to teda nejde…

Bouchání a škrábání na celtu stanu, zaklení a vzápětí se zip ve vchodu rozevírá a nás voslní svit baterky. Z letní noci dovnitř nakukuje kudrnatá fousatá hlava. Ne zrovna s nadšenym výrazem.

Rozpumpovaný vrcholícím vzrušením se neochotně rozplejtáme a koukáme do nazlobený tváře.

„Je vám doufám jasný, že tady nemáte co tábořit! Chráněná zóna parku, visí to tu na cedulích všude,“ dodává, jak na něj zíráme s pusama votevřenejma dokořán překvapením.

„Oukej, hned ráno se sbalíme a mizíme,“ snaží se nastolit smířlivější tón Kevin.

„No tak na to zapomeňte. O dva kilometry dál v sedle si na ofiko tábořišti spěte,“ změří si nás, jak se snažíme zakrejvat nahotu cípama spacáku, s pohrdlivym vodfrknutim. „Třeba do růžova. Jo, a je ani ne jedenáct večer a vypadá to, že na něco máte energie až až,“ dodá dost nepřátelskym způsobem.

Začínám dostávat pořádnej vztek. Ten člověk venku naprosto určitě musel vidět přítelův vozejk, takže mi jeho přístup přijde totálně bezohlednej.

„Zrovna my máme k přírodě fakt blízko a nemyslim, že tim jednim stanem něčemu ublížíme,“ pokouší se to Kevin eště trochu urovnat, ale bez úspěchu.

„Jo, a jestli jste si nevšim’, tak přítel nechodí,“ už rozpáleně vyjíždim na toho zabedněnýho člověka. Kev mě drkne do ruky, že to nemá smysl.

„Sorry, to máte můj respekt,“  trochu se zarazí, ale hned drmolí dál, „no ale nějak jste se sem stejně dostat museli a tak jako tak byste zejtra pokračovali dál.“

„Mohl bych vám taky napařit pořádnou pokutu, ale já vim, že se takovej zákaz prostě občas přehlídne,“ bere zpátečku.

„Na týhle louce se ale opravdu spát nemůže,“ dodává už trochu mírnějš, ale stejně neoblomně.

Ještě se nadechuju k další reakci, ale vidim, že Kevin už se nasraně pokouší natáhnout spodky. To zlý noční překvápko vycouvává ze stanu a já chaoticky balim. Kevin se vztekle nadzdvihává rukama a poposedává po stanu, jak hledá náušnici, která se mu uvolnila, asi jak jsem ho během našeho milování kousal do ucha. A hledej tu černou pecku v tý tmě. Jau. Naštěstí si na ní náhodou sednu. Rozčileně ji připnu Kevinovi do ucha.

Vylejzáme ven, Kevin ze země spěšně ověšuje vozíček girlandou zavazadel a já bourám stan.

„Nepotřebujete nějak pomoct?“ rozpačitě nabízí strážce parku a pomáhá mi uvolňovat kotvení. „Máte dost baterek do čelovek?“ ptá se teď už skoro starostlivě naše votravná noční návštěva. „A zvládnete to tam? Není to daleko a je to dobrá cesta,“ přešlapuje na místě a je na něm patrný, že si už vůbec není tak jistej, že udělal správnou věc. Ale zpět svůj příkaz nebere.

„Bez starosti,“ vodtuší Kevin.

„Tak mi promiňte tohle noční vyrušení, ale opravdu to nešlo jinak. Ať se vám povede vejlet,“ váhavě ještě zabručí strážce a rychle se vzdaluje vopačnym směrem než my. Jeho baterka se na nás z povzdálí ještě párkrát votočí.

„Myslíš, že ho tak dopálilo, že se máme rádi?“ vobracim se na Keva.

„Jo, cejtil jsem to z něj, když viděl, že si užíváme. Zasranej netolerantní vomezenec,“ povzdychne si.

Pak se svym vozejkem trochu poskočí na místě a s rozsvícenejma čelovkama se vydáváme do tmy.