Dredař na treku 10

Klára se vrací jakoby nic, že prej na druhym břehu jsou mraky suchýho dřeva, včerejší slejvák se tomudle ďolíku asi vyhnul. Vohýnek bude. Jenom voči má trochu zarudlý, ale nezaměřit se na to, ani si toho nevšimnu. V posledních paprscích dnešního dne se stejně dočervena leskne všecko. Jdu jí pomoct to dříví nanosit, přece se nebudu jen tak koukat, jak nám tahá klacky na voheň.

„Hodim nám tam zatim véču,“ houkne Kev. Zaběhanym manévrem se přesouvá z káry na zem a strká hlavu do naší bagáže pro vařič. Máme v ní už slušnej chlív.

„Keve…, ty ten spodek nemáš úplně out, co?“ prohodí Klára najednou s trochou váhavosti v hlase.

„Ne, no?“

Dredatá hlava vykoukne ven z batohu a civí na Kláru s překvapenym úsměvem.

„…musíme sebou hodit, jinak to dříví budem nosit uplně potmě,“ vychrlí Klára a zničehonic hází pohled na mě. Peláší k lesu. A já za ní.

***

Klára jako by celou dobu měla na jazyku něco, co ale ne a ne chtít ven. Uvažuju, jak jí v tom postrčit a domáknout se, vo co tu go, ale nic kloudnýho, co by nevypadalo uplně blbě, mě nenapadá. Jako by tou svojí nezvyklou zaražeností navopak nakazila vona mě.

„Jak se to Kevinovi vůbec stalo?“ prohodí za chvilku navoko lhostejně a kouká při tom někam stranou.

No jestli jde jenom vo todle, tak bylo zbytečný se takhle toulat kolem horký kaše. Je jasný, že ta votázka napadne každýho, a Kev je fakt ten poslední, kdo by byl vohledně svýho soukromí ňák stydlivej. Ale že by z toho byla tak naměkko?

„Vždyť vidíš, jakej je to magor,“ řikám měkce a mimoděk mě zaplavěj rozněžněný emoce. Kdykoliv si na něj vzpomenu (což je teda skoro furt), uvnitř mýho těla mě začne něco šimrat. A i když nás teď dělí asi tak sto metrů, stejně se mi stejská, jako kdyby byl na vopačný polokouli. Vlastně mám ten pocit anytime, kdy ho zrovna nemůžu vokusovat a mazlit.

Jsem prostě závislák na Kevovi.

„Jednou to trochu přepísknul.“ V rychlosti jí to celý převyprávim. I jakou měl Kevin smůlu, že to nejdřív vypadlo hodně nadějně, ale nakonec to dopadlo, jak to dopadlo. Aspoň pokud jde vo chození.

„…ale klidně se ho na to zeptej sama. Je s tim fakt v pohodě, mluvit vo tom.“

Vokraj jezera rozehrávaj malinkatý vlnky, jinak je to černočerný sklo, ze kterýho jde teďka k večeru chlad. Na protější straně na pláži trčej siluety našeho napůl vybalenýho tábořiště. Musela mít vocaď na naši lásku pěknej výhled. Teď si tam Kev vedle vařiče, ve kterym asi už bublá naše večeře, dává lehkej workout.

Dělá z vozejku kliky a pak se pokouší asi vo něco jako stojku vozejkem nahoru, což se mu teda moc nechce dařit.

Nechápu, že mu na to po dnešku eště zbejvá ňáká energie, já bysem spíš kecnul na zem a už do zejtřka nevstal.

„Stejně je dobrej.“ Zase ten záhadnej tón, nevim, co si vo něm myslet.

Ale v její tváři vidim dobráckej úsměv, kterej mě uplně uzemní. Přes její weird náladu v posledních hodinách z ní září takovej hloubkovej optimismus. Sedí ve voblázcích a z profilu vystupujou jemný, ale zřetelný křivky jejího vobličeje, štíhlej krk, prsa boulící se jak dva grepy z jejího hrudníku…

Jenomže moje srdce už je na druhý straně jezera. Kouknu tam. Totálně se roztaju. Tam v tom stínu je Von.

„Je. A krásnej,“ usměju se.

***

„Musel sem nasadit fazolovou, trochu nám docházej zásoby,“ kření se Kev.

„Heej, tu já náhodou můžu!“ vohrazuju se proti Kevinově úšklebku.

„Jo! Jestli ti nejede, my tu tvojí porci milerádi zblajzneme!“ přidává se Klára.

„Stejně ses s ní už tady cpal, tak nekecej,“ sklánim se ke Kevovi a slízávám hnědočervený stopy z jeho strniště. Arrgh. Trochu to píchá a mě to dostává.

Moje prdel se zatim voctla v pevnym sevření Kevovejch tlap. „Ne že mi pak budeš celou noc prdět ve stanu.“

„To ti nemůžu zaručit,“ zatnu prsty do jeho dredatýho drdolu barvy pochcaný slámy a stahuju mu hlavu do záklonu.

Jeho prsty se zatim snažej ucpat ten můj potenciálně nebezpečnej vejfuk. Vepředu to vyvolává spolehlivou reakci a trencle mi začínaj bejt těsný.

„Nebo víš co, todle bude možná fungovat líp,“ prudkym škubnutim hlavou se zbavuje mýho úchopu v jeho pořád eště trochu mokrejch vlasech a vodjíždí kousek dozadu ke krosně.

Hází Kláře plnou flašku s nazelenalym vobsahem. Nepobírám, jak to s náma celou dobu přežila. Ta flaška, ne Klára.

„A jemu nedávej,“ protiřečí si Kev.

„To seš teda sám proti sobě,“ propichuju ho pohledem, ale už se voba tlemíme.

***

Flaška na ex chlemtanýho absintu, po pár kolech mezi náma třema už je skoro prázdná, eště trochu naboostovala už tak fajn atmošku.

Minimálně zima nám neni (i když rtuť podle Klářiný prognózy asi fakt spadla hodně dolu), za což teda asi můžeme děkovat jak chlastu, tak chaotickýmu vzájemnýmu polovopileckýmu vobjetí nás tří, ve kterym vedem polovopilecký řeči, a taky tomu doutnajícímu vohništi vedle. Naštěstí si vždycky některej z nás na poslední chvíli uvědomí, že do něj má hodit další proschlou větev – a to pak šlehne do vzduchu čistě voranžovej plamen.

„Bacha, kocoure, ať si nespálíš nohy,“ zívne Klára na Kevina, když tam najednou navalíme celej zbejvající kopec toho roští a fajrák se dravě rozjede do vejšky i na všecky strany.

„Relax, to bych asi i ucejtil,“ mrkne Kev zpátky na Kláru.

„No, jo to je asi fakt,“ vodtuší Klára.

„Hej Kláro, jaks to vůbec poznala, že sem nekomplet?“ docvakává najedou Kevinovi.

„Jako,“ culí se Klára provinile, „z toho jak hustě ste si to rozdávali, je to docela pravděpodobný.“

Jo, todle mi už došlo. Kev se dusí smíchy.

„No a…,“ její hlas je najednou divně zadrhnutej, „to víš, navíc léta praxe…“

Teď na ní voba čumíme trochu s votazníkem ve vočích.

„Nebude vám vadit, když si zapálim?“ snaží se předstírat pevnej hlas.

Nenapadlo by mě, že kouří.

„V poho.“

Atmoška se zničehonic docela změnila a neni to jenom tim, že jsme konečně ucejtili, že se vopravdu fest vochladilo.

„Táta to vždycky chtěl. Mít ze mě někoho, jako je von. Protože… von je šéf jedný velký rehabilitační kliniky. Takový…, no, dost prestižní. A v neskutečný lokalitě. Spousta pracháčů, co je zradilo tělo. Dost právě třeba ty úrazy páteře a tak… Takže, znám to dost zblízka, chápete.“

Vypustí vobláček kouře někam nahoru ke hvězdám.

Uh, to jsem nečekal. Ale proč z toho sakra dělá takový drama?

„Byla jsem hodná dcera, víš co. Studovala jsem, samozřejmě mi u sebe zařídil super místo, šla jsem dost dopředu.“

„But?“ podívá se jí Kev do vočí. Evidentně neni všecko, jak má bejt.

„Jenomže jsem už prostě nemohla dál, no. Na druhym konci světa. Nádhernym… ale in the middle of nowhere. Chtěla jsem začít konečně žít. Jako všichni vostatní.“

„Sorry.“ Nosem poptáhne nudli. „Praštila sem s tim. Se školou, s kariérou ve voboru, s tou zlatou klecí,“ zachraptí, „…teda, to sem si myslela eště včera.“

Kev si připosedne blíž k ní. Položí mu hlavu do klína, hladí ji ve vlasech. Vadí mi to? Sakra že ne. Fakt ne. Vona to teď potřebuje.

Votírá si voči.

Trochu se uklidňuje a malinko se vodtáhne vod Kevina.

„Na podzim se tam vrátim,“ vypadává z ní najednou. Tak nějak mimoděk, ale zní to rezolutně.

„Byla bych ráda, kdybys tam jel taky, Kevine. Zkusili bysme tam pro tebe něco udělat. Jestli s tim teda budeš v pohodě.”

Než se stačim vzpamatovat z toho plot twistu, vpadá do toho Kevin.

„Hej, to je fakt no way. To je prostě totální bullshit. Nejde, vidim to, jak by tě to tam ničilo.“

„Keve, ale ty tam prostě musíš jet,“ vyjíždí na něj. „Máš eště naději. Vim to. Vidim to. Myslíš, že je to standard, že paraplegik zvládá všecko to, co ty? No, fucking no, ty si pár kroků vod toho bejt  v cajku eště daleko víc!" Skoro řve.

„Měl bys tam jet,“ zklidňuje se. Její hnědý voči, upřený na něj, jsou plný naléhavosti. „Neni to žádná továrna na zázraky – jenom možná jedno z nejlíp vybavenejch center na světě. Jede tam spousta novejch metod, ke kterejm normálně neni šance se dostat. Otec mě každej měsíc přesvědčuje, abych se tam vrátila, jak se u něj budu mít zase super. Já zatim dělala hluchou. Dokážu ho přesvědčit, aby se mnou vzal vo jednoho pacienta navíc! Za ten pokus to stojí.“

„To je fakt kravina, Kláro,“ Kevin krčí ramenama, „sejmulo by tě to, vysálo!“

„Sundej triko,“ Klára se nenechává zastavit.

Její ruce zkušeně projížděj po jeho zádech. Zkoumaj každej milimetr jeho vobratlů kolem zkrabacený jizvy, která se mu tam táhne. Pak se přesouvaj na jeho nohy. Profesionálně hmataj. Z Kevový hrudi vozdobený malou kérou se vydere tichý heknutí. Zavrtí se a trochu roztáhne nohy vod sebe. Pak ještě trochu.

Zkouší jeho reflexy.  V kolenou, v kotníku.

„Vidiš, kolik tam máš života? Sakra Keve!“

Už dýl nedokážu jenom přihlížet.

Jsem zavalenej mixem emocí. Na jedný straně jo, přelomit to a vrátit se do stejný řeky vod Kláry určitě chce sakra velkou sílu. To po ní nikdo chtít nemůže. Na druhý straně, vona sama s tim přišla a cejtim, že si za tou ideou stojí.

A jestli je tu možnost, aspoň nepatrná možnost, že by se to u Keva eště dalo někam posunout, tak… todle je prostě šance, která se nevodmítá.

Blekotám něco směrem ke Kláře a do vočí se mi tlačej slzy dojetí. Je to tak trochu zázrak. Že jsme se s Kevinem málem rozešli, že jsme kvůli našemu usmíření pak potkali Kláru. Pak chytám za ramena toho svýho dravce. Přesvědčuju ho svejma polibkama, že do tohodle musíme jít. Je nejdřív celej tuhej a zaťatej, moc nevopětuje, pak se konečně trochu poddává a já cejtim chuť jeho slin. I ty na něm chutnaj chlapsky. Sedám čelem k němu, cejtim se s nim takhle jistě a intimně. Mazlíme se a hledáme v tom vodpověď.

„Cejtíš?“ látka vodděluje mojí ruku vod jeho tvrdnoucího penisu, „takhle by to mohlo jít i vo kousek níž. Aspoň kvůli mně,“ dělám psí voči na stále trochu zatvrzelýho Keva.

Náruživej, hltavej polibek je mi vodpovědí.

***

V kolik pudem spát, to je nám už celkem jedno. Kecáme jenom vo tom, s vočima navrch hlavy.

Klára se totiž konečně dostala k jedný docela podstatný informaci.

„Kluci, je v tom ještě takovej háček, ta klinika je na Zélandu. Novym.“

„Vo Zélandu meleš furt!“ zase Kevovi nadšeně vjíždim rukou do dredů.

Ty vole! Na Novym Zélandu? Jeho voči se uplně rozsvítily.

Jenomže jo, zároveň z toho plyne i dost problémů.

Díky Kláře se nám votevírá možnost, na kterou bysme jinak absolutně neměli šanci došáhnout, ale i tak na zaplacení všeho kolem padnou úspory nás vobou. Ale vyjít by to pro Kevina na cestu tam (i s několika přeletama přímo na místě) a na další věci, co budou spojený s jeho pobytem, mělo. A těch pár měsíců, co tam Kev bude, si máknu, abych za nim moh‘ přijet aspoň, až ho pustěj. I kdybych měl do tý doby jíst jenom vzduch.

V noci se mi zdá vo trekování v divoký novozélandský přírodě. S Kevem. Bez káry. V jednu chvíli se vo mojí tvář votře široká vouskatá brada a jemňoučce mě hryzne do ucha. A já vim, že se mu zdá vo tom samym.