Dredař na treku 11

Něco těžkýho dopadlo na můj hrudník a to mě vytrhává ze sladký ranní dřímoty. Něco těžkýho, svalnatýho a šlachovitýho. Civěj na mě štěněcí voči. Do široka rozevřený, modravý, vokořeněný skrvnkama hnědýho pigmentu, který se snažej tvářit jakože nic, ale hoří v nich špatně skrejvaná rošťácká poptávka po hře. Hodně špatně skrejvaná. Nezmůžu se na víc, než že se pousměju, jakože „dostals mě“, a nejrychlejšíma pohybama, jakejch jsem takhle po ránu schopnej, se vyvlíkám ze svejch spacích šortek… Takže hodně pomalu.

Kev mi mezitim chtivě jde po krku těma jeho k líbání stvořenejma rtama, ale furt mi neni uplně jasný, jak mě chce dobýt seshora. V našem případě logika velí vopačný pozice. Ale mý tělo je chápavější než můj zrovna probuzenej mozek a jde mýmu klukovi vstříc. Nechává se zvednout zadkem nahoru, jako bych dělal kotrmelec pozadu. Sleduju, jak v mym rozkroku krouží jeho hlava ověšená dlouhejma dredama, který si poránu rozpustil, cejtim, jak mě tam začíná připravovat jeho teplej svalnatej jazyk. Pracuje s láskou, vychutnává si to. Doslova. Pak se pevně chytá za mý ramena, přitáhne se na mě, až se jeho klín uvelebí na mym vystrčenym pozadí a s uplnou samozřejmostí se mu povede zasunout ho tam, kam patří. V posteli prostě žádný hendikepy neplatěj.

Zůstávám voslepenej krásou a radostí, kterou mi Kevin dal, z hlasivek se pořád nepřestávaj drát neartikulovaný vzdechy, i když už je po všem. Měkkost peřiny a matračky pode mnou mě uplně paralyzuje, nebyl bych schopnej se teďka pohnout, ani kdybych chtěl, i po několika tejdnech je to proti karimatce ve stanu pořád nezvyk. Zvlášť, když jsme se v něm pak mačkali všichni tři i s Klárou, protože stavět dva stany by byla blbost. Nakonec, po zlomovym večeru u vohně u jezera nás už čekal víceméně jenom sestup dolů do civilizace. A my jsme si ho eště trochu zkrátili stopem, když jsme došli do průsmyku, kterym vedla horská silnice.

Kevův vozejk se ukázal jako super stopařská pomůcka – vzalo nás hned druhý auto. Rodince v něm jsme asi přišli tak cool, že jim nedělalo problém se smáčknout, abysme se vešli všichni tři i ta kára k tomu. Na tajňačku jsem si ale nejvíc voddych‘ stejně já, protože Kev s Klárou se tvářili, že by jim ani dalších pár dní pochodu do údolí nedělalo žádnej problém. Já už toho totiž měl docela plný kecky. Tadlecta domácí pohoda má taky co do sebe, zašklebim se, jak se zabořuju čim dál hloubš do tý matrace.

Zatlačuje mě do ní Kevovo napumpovaný tělo, který si pořád hoví rozcapený na mym hrudníku. Jeho svaly se vobtiskávaj do těch mejch. Přejíždim ukazovákama, každym po jedný straně, z Kevovejch beder přes obliny jeho prsou na ty svý, mezi ně zabořený. S uspokojenim můžu říct, že vod tý doby, co se známe, se mi podařilo – teda, ehm, spíš Kev mě dokopal – vobalit si svý kostnatý tělo pár kilama příčně pruhovaný svaloviny. Jo, dokopal, usměju se – kdyby Kev moh‘, kopal by mě do zadku furt, abych na sobě makal eště trochu víc. Mám hodně co dohánět, když vidim toho namakanýho borce, co mě tu teď dusí svym trupem. Přitom to ani vomylem neni žádnej kulturista – jenom to má prostě hezky a hodně pevně tvarovaný tam, kde to má bejt.

Vrtíme se na sobě a užíváme, jak se loučej naše měknoucí a vlhký mužství.

„Ty si fakt prostě bonobo,“ vzpomenu si na věčně mrdající druh šimanzů, vo kterym jsme tudle četli někde na webu. Nenapadá mě nic lepšího, čim bych vokomentoval Kevovou zvířecí nadrženost a současně vášnivou něhu a lásku, kterou do toho dává.

„Heh, ale bez tebe tam…, já vlastně nevim, jak to dám,“ zamručí můj dredatej kluk a lačně se přisaje k mýmu vohryzku. A vzápětí vim, že mu to vlastně ulítlo.

Zkouřený tim přívalem lásky z nás, ani nevíme jak, padaj malý tajemství skrejvaný před tim druhym.

„Bude tam Klára přece,“ prohodim.

Kev se bleskem vodtahuje a vztyčuje se nade mnou na rukách. Beze slova mě sleduje neproniknutelnym výrazem.

Z takhle zvážnělýho Keva jde až strach. Někdy mám pocit, že jeden druhýho známe snad líp než sami sebe, že jsme spolu vodvždycky. Skutečnost je taková, že jsme se potkali vlastně před hrozně krákou dobou. Jsou mraky věcí, který vo sobě nevíme.

Natahuju ruku a hladim jeho pružnej boltec, i simple peckovou náušnici, která ho proděravuje.

V jeho vočích zas vidim to přátelství a lásku, kterou von tolik umí rozdávat.

Najednou se na mě Kev spouští a až moc tvrdě mě muchluje a vokusuje mi ksicht.

„Pro mě budeš existovat stejně jenom ty, chápeš?!?“ jeho ježatá brada teď zas laská můj boltec a ubezpečuje. Nadbytečně.

Rozumíme si a víme, na čem jsme.

***

I když je to už pár tejdnů, co jsme se vrátili z hor, nechali jsme jako vždycky všecko na poslední chvíli. Ze začátku to vopravdu vypadalo, že Kevovo rehabko na Zélandu je vize daleký budoucnosti, takže když si naše těla budou celý večery jenom navzájem splácet to, co jsme na treku ke konci flákali (Klára byla s našema malejma něžnostma ve stanu v pohodě, ale přecejenom – do větších akcí jsme se nepouštěli), nic nám tim neuteče. Vývoj pak ale nabral docela kotrmelcovej spád, Klára se rozhodla podniknout pro sukces celýho plánu to úplně maximální, co bylo v jejích silách, a vrátila se na svoje  místo na klinice na zélandskym Jižnim vostrově v bleskově krátký době. Za pár dní jsme dostali zprávu, že všecko klaplo. Klářin tak trochu samolibej otec, uspokojenej z návratu svý dcery na cestu, kterou si pro ni naplánoval, neměl se zařazenim jednoho dalšího pacienta do programu problém. Kev má nástup patnáctýho. Datum, který se kvapem blížilo. Já už z toho pomalu začínal bejt nervózní, ale Kev má nějaký stresy z příprav evidentně na háku. Eště včera večer byl bubnovat v tý jejich alternativní kapele.

Takže teď Kevovi na dobalení zbejvá posledních pár hodin. S vypětim vší vůle se vod sebe vodlepujem. Klasickej ranní rituál. Kev si voběma rukama smotává svoje dredy do velkýho roztřepenýho uzle, pak ho u kořene vobtáčí volnym pramínkem a eště stahuje volnou zelenou gumičkou. Natahuje se na noční stolek pro svůj piercing z chirurgický voceli, kterej si dneska před našim milovánim sundal (většinou tak vohleduplnej neni a ne že bych to po něm chtěl…, vlastně si doteky toho studenýho a tvrdýho kousku kovu dost užívám) a soustředěně si ho zavádí do svý levý bradavky. Bradavka z toho hned jde do erekce a já nemůžu vodolat, abych mu ji nepolíbil. Chutná… slaně a kovově. Von si zatim protahuje záda a ruce, z podpaží jde cejtit jeho vůně, nakonec nohy. Ty pak přehazuje přes vokraj postele a pořád nahej jednim pohybem přenáší svůj zadek do vozejku. V posteli na jeho existenci slastně zapomínáme, ale von tu pořád čeká vedle ní. Musí čekat, bez něj to bohužel zatim nejde. Míří na něm do kuchyně. Než se vyhrabu z postele i já, Kevin netrpělivě voznamuje, že snídani mám na stole. A já miluju naše nahý snídaně.

***

Stejně nechápu, jak si Kevin dokáže balit tak rychle a úsporně zároveň. Jsou v tom ty jeho outdoorový skills. Takže má na těch pár měsíců spakováno do  báglu, kterej bych si bral tak na víkend… A eště mu tam zbejvá místo. Nachomejtnu se do dvěří zrovna, když ze skříně vytahuje boty. Svý starý, trekový. Za ten poslední rok už trochu zaprášený. Zezadu sleduju, jak na ně chvíli trochu zasněně kouká, pak se usměje a v předklonu je vecpe do zbejvacícího prostoru v báglu. Zapne zip. To už stojim za nim a šimrám ho na jeho holym pihovatym rameni. Votočí hlavu: spiklenecky se na sebe usmějem.

Jasně, že cestou na letiště zas nabíráme šílenej skluz. V nekonečnejch chodbách terminálu Kevovi sotva stačim, jak po hladkejch dlaždičkách z plnejch sil speeduje k check-inu a nechává lidi, aby mu uskakovali z cesty. Výhody vozmenů spěchajících na letadlo. To se mění, když mu nějakej frustrovanej polda, kterej tu číhá na teroristy, zničehonic vstupuje do cesty tak, že Kev smykem zastavuje sotva pár cenťáků před nim. Že prej se tu smí pohybovat maximálně krokem. Kev to evidentně bere jako dobrej džouk, podle toho jak se řehní, ale nasupenej výraz toho panáka nevěstí nic dobrýho. K mý ohromný úlevě (a údivu) se s nim Kev nezačne hádat a s houknutim „Oukeej no, ty vole, tak čau,“ pokračuje dál. A po pár metrech to zas rozkoulí na původní rychlost. S vítěznym vohlídnutim na obtloustlýho strážce zákona, kterýmu do pronásledování troublemakera moc neni.

„Maj prostě s dreďákama pokaždý ňákej problém,“ tlemí se tomu Kevin eště na chceck-inu, kam jsme dorazili pár minut před jeho uzavřenim. Což ho ani v nejmenšim nevzrušuje. Jinej živočišnej druh, asi.

Mě ale přepadá čim dál větší splín. Ne z toho, že jsme to sem stíhali takhle knap, to vem ďas, ale prostě na mě dolejhá nezadržitelný uvědomění si, jak dlouho teď nebudu s nim. Jak dlouho nebudem spolu. Vodvyk‘ sem tomu bejt sám, nemít vedle sebe tudle nevyčerpatelnou zásobárnu optimismu, akcí, nápadů, kravin, něhy.

Hm, já to tu takhle prožívám, a z něj úplně svítí energie, nadšení.

Musim se kousnout do rtu. To jako nevim, proč tam jede? To jako ksakru nevim, co to pro něj i pro mě znamená? A jakou šťastnou náhodou nás to potkalo? Kláro, díky!!!

Kevovi ale taky zrovna dochází, že za pasovou kontrolu už bude pokračovat sám. Zastavuje a dlouho se mlčky dívá nahoru, do mejch vočí. Skoro jako by se mu ty jeho zaleskly. Aby to zakryl, pokouší se ke mně natáhnout s povotevřenou pusou. Sklánim se k němu a zahryzávám se do něj. A von do mě, rtama, zubama, jazykem, jeho ruce mi zajížděj pod triko.

Celá hala sleduje nekončící vykusování se dvou kluků, přesně tam, kde prouděj největší davy, který tim rozrážíme na dva proudy. A jako by k tomu všichni zmlkli, ale taky se mi to možná jenom zdá, protože mám všecky smysly upřený jenom jedinym směrem.

Kev ví, že je to na něm, aby to přerazil, protože já bych tu takhle stál donekonečna. Najednou se spolu s láskyplnym voblíznutim mejch rtů jemně vysmekává a beze slova vodjíždí mezi zástupy u celních přepážek. Těsně než jeho hlava definitivně zmizí v davech lidí za kontrolou, ještě jednou se votočí a posílá mi úsměv a zdviženej palec. Čtvrt roku je hrozně dlouhá doba. Která uteče jako voda.