Nítěnka - chřipka

Vzbudil jsem se. Přestože jsem byl zalezlý pod peřinou a namáčklý na Berta, byla mi zima. A navíc jsem měl pocit, že mě všechno bolí. Všechny svaly, klouby. Že mě snad bolí i vlasy. Zavrtěl jsem se a probudil tím Berta.

Usmál se na mě a pohladil mě po zádech. Bolelo to, nějak jsem byl celej přecitlivělej.

Bert se na mě starostlivě podíval: „Níťo, ty hicuješ! Máš určitě teplotu…“

Vylezl z postele a šel do síňky, kde vytáhl z šuplíku krabici od bot, která nám slouží jako lékárnička. Druhou, líp uspořádanou, máme v dílně v malé skříňce – tam jsou teda hlavně náplasti, obvazy a dezinfekce, doma to je ale prostě v krabici od bot, kterou Bert přinesl do ložnice. Vytáhl z krabice teploměr, koukl na něj a začal ho prudkými pohyby ruky sklepávat.

„Kruci, šmejd jeden starej, ta mrcha nejde vůbec sklepat, ukazuje sedmatřicet čtyři pořád! Že já ho už dávno nevyhodil!“

Vytáhl teploměr na baterky a zkusil ho zapnout. Nefungoval, baterie vybité. Chvilku se v krabici přehraboval a pak vytáhl z nějakého pytlíku krátký proužek. Na to jsem úplně zapomněl. Když jsme jednou v lékárně udělali větší nákup obvaziva, tak jsme to dostali jako dárek, je to orientační teploměr. Já to chtěl tehdy rovnou vyhodit, ale Bert to nechal v lékárničce. Teď se to hodilo. Sloupl z proužku fólii a připlácl mi ho na čelo a posadil se proti mně. I když mi bylo blbě, tak jsem se musel zasmát, jak ten proužek hypnotizoval očima a sledoval, jak mění barvu. To zasmání docela zabolelo v krku a za hrudní kostí. Vůbec se mi zdálo, jako když i to dýchání bolí…

„Hele, už máš přes devětatřicet. Máš nejspíš chřipajznu. Zůstaneš v posteli, udělám ti čaj a přinesu Paralen.“

Zkoušel jsem protestovat a vylézt z postele, ale Bert prostě natáhl ruku a strčil do mě, takže jsem zahučel zpátky do peřin, a řekl mi: „Řek jsem, že zůstaneš ležet, tak budeš poslouchat.“

Tak jsem poslechl. Ono to stejně moc nešlo vstát…

Za chvíli se objevil Bert s hrnkem, ze kterého se kouřilo.

„Napij se,“ přikázal mi.

„Nechci,“ odmlouval jsem, „bude to horký.“

„Nebude, vychladil jsem to. Napij se.“

Podržel mi hrnek u pusy, jako bych byl už fakt úplnej kripl, a já se napil. Čaj s citrónem, příjemně teplej, vůbec nebyl horkej. Stejně mě to podráždilo a rozkašlal jsem se.

V prstech se mu objevila tableta Paralenu.

„Otevři pusu!“

Poslušně jsem otevřel pusu, vyplázl jazyk, Bert mi na děj položil tabletu a znovu mi podržel hrnek s čajem, abych to zapil. Ještě že jazyk jsem mohl strčit zpátky sám.

„A šupej zpátky pod peřinu!“

Nemusel mi říkat dvakrát. Přikryl jsem si i hlavu a usnul jsem.

Vzbudil jsem se úplně mokrý, opocený. Protože spím jen tak, tak povlak peřiny šel snad ždímat, jak jsem byl po paralenu zpocený. Doplácal jsem se do koupelny a vlezl pod sprchu. Měl jsem pocit, že bolí i ty vodní kapky, které na mě padaly. Utřel jsem se a šel jsem si vylovit triko a trenky, které bych si vzal do postele. Poprvé za dobu, co jsem tady, jsem šel do postele oblečený… Připadalo mi to trochu jako potupa.

Bert převlíkal peřinu a polštář. Usmál se na mě: „Je ti trochu líp?“

„Moc ne, stojí to za zdrávas královno…, bolí mě všechno.“

„Zavolal jsem babičce, jestli něco nepotřebuje, a řekl jsem jí, že jsi marod. Mám se zastavit, namíchala ti nějakej řepík s diviznou, máš to prej pít, nebo aspoň inhalovat, tak tam zajdu. Vydržíš tu?“

Zasmál jsem se, až jsem se rozkašlal: „Ne, budu tu tuhej… a nebo myslíš, že zkusím někam zdrhnout či co?“

Podíval se na mě a vůbec se nezasmál a mně došlo, že se o mě fakt bojí, a najednou mi přišlo to moje vtipkování trochu blbý, tak jsem spustil: „Hele, já si vezmu ještě jeden Paralen a zkusím si zase schrupnout a ty skočíš k babičce, jo? Děkuju.“

Polknul jsem prášek, zapil, svalil se do postele a usnul jsem.

Vzbudil mě Bert, který seděl u postele s miskou polívky. Neměl jsem vůbec chuť k jídlu, ale bylo jasný, že to do mě dostane – veškerý odpor marný. Tak jsem se posadil, vzal si misku a začal jsem jíst. Seděl a pozoroval mě, jako by mě hlídal, jestli to sním, nebo vyleju do květináče. Snědl jsem to, i když jsem neměl na nic chuť.

„Tak pojď do kuchyně, zainhaluješ si.“

Na stole u mé židle byla dřevěná podložka na horké hrnce.

„Posaď se.“

Sednul jsem si, zabalený do deky, jak mi byla zima, a Bert přede mne na podložku postavil kastrol s horkou vodou, ve které se louhovaly bylinky od babičky.

„Nakloň se a pořádně dejchej!“

Sundal jsem brýle, naklonil jsem se a on přese mne přehodil osušku, čímž vytvořil horkou saunovou jeskyňku pro moji hlavu. Zavřel jsem oči a cítil jsem, jak mě pára pálí na tvářích.

„Dejchej pořádně, neslyšim!“

Zhluboka jsem se rozdýchal, což mě rozdráždilo ke kašli. Chvíli jsem se snažil, ale pak jsem ze sebe osušku shodil: „Už to nevydržim!“

Musel jsem mít úplně rudej obličej, mokrý zplihlý vlasy, dejchal jsem pusou…, musel na mě bejt strašnej pohled, protože mě Bert k sobě přimáčknul a začal mě hladit po hlavě. Objal jsem ho kolem pasu a držel jsem, přestože to docela bolelo, jak jsem byl celej rozcitlivělej.

„Tak jo, ještě jsem ti udělal bylinkovej odvar, tak si ho vypiješ. Kdybych ho do tebe nedostal, tak babička dorazí osobně, aby na tebe dohlídla. Aspoň to tak řekla, musím jí pak zavolat, jak ti je, měla starost.“

„Jo, vypiju to. Hele, já budu muset do kanceláře. Slíbil jsem Věrce, že jí udělám potvrzení o příjmu k daňovýmu přiznání, a včera jsem to nestih.“

„Nemusíš, to počká. Prostě to dostane o tejden pozdějš, stejně má na přiznání čas do konce března. A ona to pochopí, je normální.“

Tak jsem vypil bylinky a zalezl znova do postele a usnul. Ještě než jsem zabral, tak mě napadlo – jak to uděláme v noci? Máme společnou postel a já jsem nechtěl, aby to ode mě Bert chytil. Něco jako pokoj pro hosty nemáme, když přijedou naši nebo ségra s tím svým, tak spí u babičky… Ale než jsem stačil něco vymyslet, tak jsem spal.

Blbý sny. Divoký. Věčně mě někdo honil, musel jsem před ním utíkat a nohy jsem měl jak z olova a nešlo to… Vzbudil jsem se zase zpocenej a unavenej, ale aspoň mě už nebolelo při dýchání.

Bert mi přinesl večeři – misku rejže s masem a zeleninou, takovou pseudočínu. Vůbec jsem neměl hlad ani chuť na nic. Možná, možná třeba rohlík s medem, na ten jsem najednou dostal chuť… Ale když jsem viděl, jak se starostlivě kouká, tak jsem neměl to srdce to odmítnout, trochu jsem se v tom jídle pošťoural a něco jsem snědl.

„Cejtim v tom čerstvej zázvor. To bylo v receptu, nebo jsi ho tam dal, protože jsem nachcípanej?“

„To je v receptu, kterej jsem si vymyslel, protože jsi nachcípanej,“ zasmál se.

Byl jsem znova celej zpocenej, musel jsem určitě smrdět… Šel jsem se znova vysprchovat. Teda šel… těžký nohy, doploužil jsem se tam. Když jsem se vrátil, měl Bert na zemi vedle postele hozený spacák.

„Budeš mít dneska postel jen pro sebe. Já budu spát tady, kdybys něco potřeboval.“

Chtěl jsem protestovat, ale došlo mi, že on má pravdu. Zalezl jsem pod peřinu, přetáhl si ji přes hlavu, Bert vlezl do spacáku.

Nazdvedl jsem okraj peřiny a vykoukl. Černé oči ze spacáku mě pátravě pozorovaly. Fakt má o mě strach… Dojalo mě to. Natáhl jsem ruku a špičkou ukazováku mu přejel po nose. Chytil mi ruku a políbil mi špičku prstu.

„Miluju tě,“ zamumlal jsem.

„Já vím,“ zasmál se. „Já si to taky zasloužím!“

„To taky vím,“ zakřenil jsem se, „hele, to je divný, bejt v posteli sám, asi se tu budu bát.“

„Neboj, nebude to na dlouho.“

Tak jsem se zavrtal a usnul. Ale předtím jsem ještě aspoň natáhl ruku a položil ji na spacák…

Ráno už mi bylo zase o fous líp. K snídani čaj s citrónem místo mého kafe a pak povinně hrnek babiččiných bylinek. Ale dal jsem si ten rohlík s medem, na který jsem měl chuť.

Utahanej jsem byl pořád, ale aspoň jsem se tak nepotil. Zalezl jsem do postele. Vytáhl jsem si knížku, že si něco přečtu, ale byl jsem unavenej a měl jsem pocit, že musím přečíst větu aspoň pětkrát, než ke mně smysl pronikne. Bert odešel do dílny. Spát nějak nešlo, číst taky ne… Sbalil jsem polštář a peřinu a odnesl je do pokoje před televizi. Hodil jsem to na zem, pustil televizi, zabalil se do peřiny. Ani nevím, co v televizi bylo, stejně šlo jen o nějaký pocit, že tam nejsem sám. Asi by mi snad nevadili ani teletubbies a při těch jsem měl i jako malej vždycky pocit, že bych se měl naučit střílet. Teď jsem byl nejspíš tak na jejich mentální úrovni. Jak jsem usnul, ani nevím.

Vzbudil mě v poledne Bert. Zaskočil mě zkontrolovat a polekal se, když mě nenašel v posteli, ale hned mu došlo, že slyší televizi, takže budu tam.

„Obědvat budeš v kuchyni, nebo ti to mám přinést do postele?“

„Nemám hlad,“ remcal jsem.

„Na to jsem se neptal,“ utřel mě.

„Tak jo, půjdu do kuchyně, ať náhodou nezaprasím postel.“

K obědu byly těstoviny. K tomu jsem dostal zase hrnek čaje a hrnek bylinek. Další čaj udělal Bert do konvice, kterou mi odnesl do ložnice. Odplouhal jsem se za ním a vlezl zase do postele.

„Hele, vím, že asi na to nebudeš teď mít náladu, ale budeme mít hodně zajímavou zakázku. Poslal jsem to, ani jsem ti o tom neříkal, kdyby to náhodou nevyšlo. Na zámku v Olešanech našli v depozitáři zajímavou věc, kterou chtějí zrestaurovat, tak oslovili několik restaurátorských dílen a asi jsme udělali nejlepší nabídku.“

„My… Ty jsi udělal nejlepší nabídku. To bych tě nesměl znát, když je to zajímavý, tak pojedeme jen za výdaje, nebo možná ještě doplatíme,“ brblal jsem. „Co to vůbec je, jestli se teda můžu zeptat?“

Naštvanýho jsem spíš dělal, protože jsem věděl, že mu ta práce udělá radost, a on samozřejmě věděl, že naštvanýho jen tak předvádím.

„Sedací souprava – tři křesílka, sofa a stolek. Ale co je na tom zajímavý, je to, že to pochází z odkupu ze zámku Louveciennes, mělo to být koupeno někdy na začátku devatenáctého století, ale pochází to údajně snad opravdu ještě z majetku madame du Barry, která zámek vlastnila. Teda do té doby, než jí zámek komunardi zabavili a jí popravili. Takže historicky docela zajímavá věc, věci s příběhem vždycky táhnou.“

„To máš pravdu, už jsem na to zvědavej…,“ odkašlal jsem. „Hlavně, že budeš mít radost…“

Podíval se na mě a já viděl, že má opravdu radost z toho, že dostane do rukou zajímavou věc. Takže to fakt uděláme, třeba i jen za náklady a trochu pro prestiž…

Odešel zpátky do dílny, já si nalil čaj z konvice, napil se a znova usnul.

Večer jsem si vzpomněl: „Hele, já skočím do kanclu, udělal bych to potvrzení o příjmu pro Věrku, mně to prostě nedá a mám to za chvilku…“

„Tak jo, stejně to uděláš, to bych tě nesměl znát. Ale pořádně se oblíkneš!“

Jako bych nešel jen přes dvůr a jako by se v kanceláři netopilo. Na sobě teplákovku, ještě přes mě Bert přehodil deku a šel se mnou. Hotový jsem to měl za chvilku.

„Dáš jí to ráno, prosím?“

„Ne, zapomenu na to,“ ušklíbl se.

Další den už mi bylo zase o něco líp. Nevím, jestli fungovaly babiččiny bylinky či Paralen, ale bylo mi líp. K večeru jsem se zase vydal do kanceláře, abych udělal nějaké účty a vyřídil nějakou poštu. Z Olešan chtěli vědět, kdy si odvezeme nábytek k restaurování, a Bert už si domluvil termín – místo Josefa, který má ruku v sádře, mu pomůže nějaký Josefův kamarád.

Zkusil jsem si změřit teplotu – teploměrem na baterky, které Bert dokoupil – už jsem měl jen něco přes třicet sedm, takže lepší. Nevím, jestli funguje Paralen nebo bylinky či obojí, ale je to lepší.

Bert se tvářil taky celkem spokojeně. A na ten nábytek z Olešan byl moc natěšenej.

„Je to čalouněný starým gobelínem. Není jasný kdy, ale použili na to starej bruselskej gobelín s groteskama, kterej na to rozstříhali. Tam nemůžem dát nový potahy, to budeme muset opatrně sundat a půjde to do gobelínky v Jindřichově Hradci na restaurování. Než to opravěj, tam máme docela čas si vyhrát se dřevem…“

Je mi jasný – tohle si bude fakt užívat.

Juknul po mně: „Hele, já ještě něco slíbil Josefovi. Malej Pepča letos půjde s klukama na Velkej pátek na hrkání, moc se na to těší. Napadlo mě, že bych mu udělal trakářkovou hrkačku, bude jak king!“

Kluci na Velký pátek chodí s řehtačkami po koledě, někteří mají velkou pomalu jak flašinet, kdy musí točit klikou, ale trakářková, která se tlačí a ona dělá strašný kravál, to bude pro malýho kluka velká frajeřinka! Malej Pepča si to užije a myslím, že asi i my s ním.

Napadlo mě: „Necháme ji jen tak, nebo mu ji pomalujeme?“

Podíval se na mě podezřívavě: „Tebe napadly nějaký zlomyslný motivy, co?“

„Napadly,“ přiznal jsem se, „ale můžu to nechat taky jen u neškodnejch ornamentů…“

Přitáhl mě k sobě, přitiskl, jednou rukou mě drbal ve vlasech, druhou hladil záda… Zavrtal jsem se mu nosem mezi jeho prsní svaly a začal brumlat, jako když přede kocour.

„Mám radost, že už ti je líp.“

Zvednul jsem hlavu: „Jo, taky mám radost, že mi je líp.“

Rozkašlal jsem se, jako bych se chtěl usvědčit ze lži.

„Nekecám, fakt mi je líp…“

„Tak jo, věřím ti. Jdem uvařit bylinky, vypiješ je a zalezeš ještě do postele,jo?“

„Sám v posteli…,“ brblal jsem naoko.

Zasmál se. Ale mně bylo fakt už docela dobře. A do konce týdne jsem byl plně funkční.

Bert přivezl nábytek z Olešan. Teda ty gobelíny byly fakt dost poničený. Nafotil jsem to do dokumentace a šel jsem pomoct Věrce. Oba roušku přes pusu (nikdy nevíte, co je v těch starých vycpávkách za fujtajbly) jsme opatrně uvolňovali lemování a hřebíčky, gobelíny jsme vyskládali na sebe, proložili hedvábným papírem a můžou cestovat do gobelínky na opravu.

Bert hladil desku stolku, vykládanou složitou intarzií.

„Ten stolek je zajímavej. Vypadá trochu jako karetní, ale čekal bych tam šuplík, kterej tu není, nevím, proč ho u toho stolku neudělali. A u těch okrajů je ta intarzie docela rozklížená…“

Šel jsem se na stolek podívat. Fakt u okrajů vypadaly některé kousky uvolněně.

„No, to si asi docela mákneš, ale ty si to užiješ, viď,“ hladil jsem desku a přejížděl jsem palcem po okraji.

„Hele, tady to vypadá úplně uvolněně… jejda!“ vylítlo ze mě, protože jsem část vzoru nadzvedl a myslel jsem, že jsem ho vylomil.

Bert se na to díval: „Níťo, to si nevylomil, to je pantík, drží to tam… počkej… hele, ono to není rozklížený, to je schválně… Když se tenhle kousek zvedne, můžu vytáhnout tuhle jehlici pod tím…“

Něco cvaklo.

„Hele, ono to fakt má malej schovanej šuplík! A má to takovýhle tajný otvírání!“

Vytáhl šuplík: „Hele, jsou tu starý karty! A nějaká knížka…“

Otevřel ji: „Podívej, to bude nějakej deník… Takový ozdobný písmo. Psaný je to francouzsky.“

„Ty, myslíš, že to je ještě deník madame du Barry?“

„Asi spíš ne. Pošlu mail kastelánovi do Olešan, že tu má překvapení.“

Kastelán dorazil hned druhý den, strašně nadšený z nálezu: „To je úžasný! Bomba! Sada karet a deník! Vypadá to na deník některé z komtes okolo poloviny devatenáctého století, to ještě patřilo k bontónu psát si deníček francouzsky. Šlechtické deníky jsou teď docela populární téma pro historiky a obzvlášť ženský deníky, tohle bude pro někoho velkej pamlsek! Ten tajnej šuplík byl zapomenutej hodně dlouho…“

Odvezl si karty i deník.

„Docela by mě zajímalo, co je v tom deníku. Co si tam taková komtesa mohla psát?“ přemýšlel jsem večer.

„Nevím,“ řekl Bert, „ale třeba je to nuda. Někdy si to psávaly z povinnosti, taková vlastně slohová a gramatická cvičení…, ale máš pravdu, tohle by mohlo být něco jiného, když si ho schovávala do tajné zásuvky.“

Protáhl se: „Au, jsem celej nějakej rozlámanej, všechno mě bolí…“

Sáhl jsem mu na čelo: „Hele, ty máš teplotu! Ty si tu chřipku chytil! Tak padej do postele, já jdu vařit čaj a bylinky!“

Donesl jsem mu uvařený čaj a tabletu Paralenu.

Hodil jsem si spacák vedle postele: „Teď budeš mít postel ty sám pro sebe, ať máš pohodlí.“

Zalezl jsem do spacáku.

Černé oči mě pozorovaly. Natáhl ke mně ruku a pohladil mě. Chytil jsem ho za ruku a políbil do dlaně.

„Miluju tě,“ řekl.

„Já vím,“ odpověděl jsem, „vždyť já si to taky zasloužím!“