Nítěnka a dovolená

„Berte?“ odhodlával jsem se během večeře k otázce.

„Copak?“

Najdu odvahu tu otázku položit? Nenašel jsem…

„Vezmu si ještě jeden knedlík, ať tím vytřu z talíře omáčku,“ vypadlo ze mě zbaběle. Vstal jsem od stolu, přinesl si z mísy na lince plátek knedlíku a vytřel jím zbytek rajské omáčky na talíři. Já mám rajskou moc rád a tuhle jsme dostali od babičky. Ne, že by ji Bert neuměl, ale babiččina je prostě babiččina. Ten talíř jsem i olízal. Samozřejmě, na veřejnosti bych to neudělal, ale doma, proč ne?

Bert ke mně natáhl ruku a prstem mi otřel kapku omáčky, která se mě chytila na špičce nosu.

„Dík. Dej mi talíř, já to umeju,“ natáhl jsem se pro nádobí.

Umyl jsem talíře a postavil je na rošt odkapávače.

Utřel jsem si ruce, otočil se a opřel o linku a sbíral odvahu. Bert mě s lehce nakloněnou hlavou pozoroval. Vidí do mě. Ví, že něco chci. Čeká, co ze mě vypadne. Baví se tím. Tak do toho.

„Berte? Jak to letos uděláme s dovolenou?“

„S dovolenou?“ zahrané překvapení. „S jakou dovolenou? Ty ji tu vlastně máš pořád, ne?“

„Hele, vloni jsme byli aspoň tejden na Lipně. Věrka si bere prvních čtrnáct dní v srpnu, tak bysme to taky mohli zavřít a mít volno. Nebo se mi tu ještě udřeš,“ dodal jsem zákeřně.

„Mě moje práce baví, já si při ní vlastně odpočinu,“ odpálil mě.

Udělal jsem nafouklej otrávenej obličej: „Mně by se ale líbilo vyrazit někam do hotelu, podívat se někam jinam, nemuset se starat o jídlo, protože ho někdo udělá za nás a tak.“

„O dnešní večeři jsme se nemuseli starat, udělala nám ji babička. A vzhledem k tomu množství knedlíků, tak máme i zítřejší oběd. Budou knedlíky s vajíčkem, s těma není žádná práce.“

Protočil jsem oči: „Vždyť víš, jak to myslím.“

„Vím. Uvidíme. Uvidíme, jak moc budeš hodnej.“

„Tak jo,“ vyhrknul jsem. „Já budu moc hodnej… Hele, někam, kde je nějaký pěkný koupání, zkusit někam na zajímavej výlet a tak… jsem myslel.“

„Koupání je tady docela pěkný, ne? A navíc se vzpomínkama,“ usmál se. „A na výlet můžem taky vyrazit z domova. Můžeme se třeba zajet kouknout do Olešan na zámek, jak se tam vyjímá ten nábytek, co jsme opravovali.“

„Hmm,“ došlo mi, že přemlouvání bude asi těžké a možná zbytečné.

Druhý den v poledne jsem hodil na pánev nakrájené knedlíky, osmažil je a rozklepl na ně vajíčka, trochu osolil, hodil to na talíře, nakrájel k tomu kyselé okurky a nesl na stůl.

„Berte? Docházej nám vajíčka, budem je muset koupit.“

„Jo, napiš to na blbník na lednici, ať na to nezapomeneme.“

Zamyslel jsem se: „Hele, kdybysme vyrvali ty kopřivy vzadu za barákem, ohradili to, udělali tam kurník a měli bysme tam slepice, tak máme vlastní vajíčka. Čerstvý. To by nebylo špatný, ne?“

„Vidíš, dobrej nápad,“ zasmál se. „A hned máš co dělat, když bude volno.“

Že já nedržel hubu…

Vyslal mě na to hned v sobotu ráno. Tlustý rukavice, holiny, motyčku… Chytit kopřivu, zatáhnout, dole kořen odseknout motyčkou. Pelyněk šel snáz, ale zase ho bylo míň.

Sluníčko začalo pražit už od rána a nabíralo na síle a práce nešla tak rychle, jak bych si představoval, přece jen, kopřivy jsou mrchy a bylo jich tam docela dost.

Bert se na mě přišel podívat: „No, zatím ti to docela jde. Ty kopřivy házej stranou, ty nedávej na kompost, ať si pak všechno nezaplevelíme.“

„Řeči, řeči, ale pomoc žádná…“

„To ty jsi chtěl mít prostor pro slepice, ne?“ zasmál se.

Ale vytáhl holiny, tlusté rukavice a šel pomáhat. Jinak na sobě měl jen ty svý ustřižený džíny a já tušil (nebo spíš věděl), že je pod nima naostro.

Společně nám šla práce rychleji, ale slunce už hnusně připalovalo a já cítil, jak mám zpocenou hlavu a z vlasů mám mokrý provázky, propocený triko a v holinách mi skoro čvachtalo.

Podíval jsem se na Berta.

Můj černej obr. V tom vedru taky celej zpocenej. Svaly se mu leskly, kapičky potu v chlupech na hrudníku a na břiše, čůrky potu vytékající z podpaží. Koukal jsem na něj úplně omámeně. Prostě se mi to líbilo.

Odhodil jsem kopřivy na stranu a sundal rukavice.

Udělal jsem pár kroků k Bertovi, pomalu jsem mu pohladil paži, mokrou potem. Vzal jsem ho za ruku, zvedl mu ji, natáhl jsem se a olízl mu podpaží. Chutnalo slaně. Otřel jsem se o něj obličejem. Přitahuje mě stejně, jako když jsem ho viděl poprvé.

Bert shodil rukavice, objal mě a zamířili jsme domů.

Oblečení jsem ze sebe serval ještě v síňce a už jsem před ním klečel a rozepínal mu džíny. Měl jsem pravdu, byl naostro. Tuhý kolík se proti mně vymrštil a už jsem ho měl v puse. Pohrát si s ním jen na chvilku jazykem, pomazlit se…

Vzápětí jsem už ležel na zádech, roztažené nohy, Bert na mně a ve mně, dlažba chladila a rozpálený mokrý Bert mě rozehříval, zaklesnutý okolo něj jsem začal vykřikovat, že ho miluju… Je to pravda a slyší to ode mě každé milování, protože… protože prostě nikdo nemůže být lepší.

Když jsme oba vyvrcholili, svezl se vedle mě na dlažbu. Leželi jsme vedle sebe, oddechovali, díval se mi do očí, který jsem měl trochu rozplavaný; já si totiž občas trochu zabrečím štěstím…

Na chvilku mi bleskla hlavou podlá myšlenka, jestli by teď nebyla chvilka, kdy bych mohl nadhodit téma dovolené, ale bleskurychle jsem tu mrchu zahnal. Nebude mi nic tyhle chvíle kazit.

Pomalu a beze slova jsme se zvedli, přitulil jsem se a vydali jsme se vysprchovat do koupelny. On s rukou okolo mého pasu, já s rukou na jeho zadku. Miluju to, když cítím, jak se mu zapínají při chůzi svaly. Taky se mi znovu postavil, ještě než jsme do koupelny došli.

Bert pustil sprchu na stropě, přitáhl mě k sobě, rukou si chvilku hrál s mým mužstvím… a už jsem se ho držel rukama kolem krku, přicucnutej k němu, chytil mě za stehna a nadzvihl, opřel mě o zeď a já skoro zapomínal dejchat štěstím.

Když jsme v koupelně skončili, utřeli se a já se zeptal: „Co budeme dělat? V tom horku teď venku rvát kopřivy se mi moc nechce…“

„Tak se projdeme k řece, zaplaveme si, stejně jsi chtěl nějaké koupání o dovolené, ne?“ řekl a plácnul mě přes zadek.

Natáhli jsme plavky a vyrazili v sandálech k řece.

Zapomněl jsem, že je víkend. Mraky lidí a aut. Žádná idylka jako při našem prvním setkání. Zaplavali jsme si a vraceli se domů.

Při zpáteční cestě se mě Bert zeptal: „Jakej si tam představuješ kurník?“

„Jak, jakej? No kurník pro slepice…“

„Dobře, ale třeba pro kolik?“

„Přemejšlel jsem asi o šesti…“

„Tak to si ještě mákneš s vytrháváním kopřiv, pro šest slepic toho budeš muset vytrhat tak ještě jednou tolik, aby měly dostatečnej výběh,“ zasmál se a pak ještě jednou, když viděl, jak jsem se po téhle zprávě zaškaredil.

Došli jsme domů, sundali plavky a natáhli trenky, já plavky přemáchnul a pověsil.

Bert mi nabídnul blok s tužkou: „Namaluj mi, jak by sis představoval ten kurník.“

Sednul jsem ke stolu a s povypláznutým jazykem jsem začal něco tvořit. Když jsem svou představu dokončil, šel jsem to předat Bertovi.

Ten se na můj výtvor podíval a pak se začal strašně smát: „Teda, to jsem snad ještě neviděl, vypadá to, že se ti do jednoho obrázku podařilo nacpat nárys, půdorys i bokorys. Z tebe by měli kubisti radost, jak dokážeš krásně rozložit tvary…“ A zase strašnej smích.

„Hm,“ ozval jsem se rozmrzele, „nesměješ se už nějak moc dlouho?“

„Ani ne…“

„No tak dobře, neumím kreslit. Půjde to nějak udělat?“

„Neboj, to se zvládne. Ale tohle si možná zarámuju a pověsím v kanclu na zeď.“

Vytrhl jsem mu blok z ruky a můj výtvor jsem rozcupoval na kousky.

„A podle čeho to mám teď udělat?“ šklebil se na mě Bert.

„Zvládneš to po paměti.“

„No nevím…“

K večeru mě znova vyslal na likvidaci kopřiv.

„Za barákem už je teď stín, takže to nebude tak hrozný a ať už je to hotový. Já zatím udělám večeři.“

Když nepražilo sluníčko, dělalo se mnohem líp. Hromádka vyrvaných kopřiv utěšeně rostla.

Zapískání mě upozornilo, že je konec dřiny a bude se podávat večeře.

Sundal jsem v síňce holiny, zaběhl umýt ruce, na náš stůl dal ubrousky a příbory a Bert už servíroval večeři. Smažák s bramborem a domácí tatarkou. Mám ho rád, takže ve mně zmizel rychle. Umyl jsem nádobí a vrátil se ke stolu. Kleknul jsem na židli, opřel se lokty o stůl a začal jsem dělat na Berta prosebné obličeje.

„Berte, jak s tou dovolenou? Prosím, prosím…“

„Zapomeň.“

„Aspoň na pár dní někam…“

„A co budeš chtít dělat, až budeš mít slepice? Od těch nemůžeš jen tak odjet, o ty se musíš starat. Nejen krmení a vodu, ale večer je zahnat do kurníku a zavřít, jinak ti tam vleze kuna a kde by byly slepice? Ráno je pustit, sebrat vajíčka… Kdo to udělá, když my budeme na dovolený? Přece sem nebudeme honit ráno a večer babičku. Já vím, ona by to udělala, ale mně by to přišlo blbý. Jo, Níťo, musíš uvažovat nad tím, co ti věc přinese a co jí budeš muset dát.“

„Hm, to jsem nedomyslel. Možná Alenka s Josefem, možná by helfli…“

„A nebo taky ne, mají taky svý práce dost.“

„Máš pravdu, tak tohle jsem nedomyslel, kruci.“

„Takže touha mít vlastní slepice už není tak silná?“

„Máš pravdu, tak nějak mě to pouští… Když si dám dohromady pro a proti, tak asi slepice prohrávaj.“

„Tak dobře. Zítra sbalíme a v pondělí vyrazíme na dovolenou.“

„Cože?!“

„No, chtěl jsi přece někam vyrazit. Tak zajedeme na Slovensko, do Liptovského Jána. Můžeme courat po přírodě, památek je tam taky dost, a když budeš unavenej, tak tam jsou termální lázně. To by se ti mohlo líbit, ne?“

Udiveně jsem zíral: „Jo, to by se mi líbilo… A jak tě tak napadlo zrovna tohle? A bude tam místo?“

„No mě to napadlo už před nějakou dobou, tak jsem tam objednal hotel.“

„Takže my máme zajištěnou dovolenou a ty mě necháš tady kňourat, vymýšlet pitomosti, rvát kopřivy a tak?“

„Zahálka mladým lidem škodí. Ostatně to místo po kopřivách můžeme využít, myslel jsem, že by se tam šikly gabionový záhonky na bylinky, bylinky se hodí vždycky,“ smál se.

On snad už předem počítal s tím, že bych mohl mít nějaký nápad, co na tom místě udělat?

„No počkej, já se pomstím…“

„Už mám strach. Co si vymyslíš?“

Ušklíbl jsem se: „Normálně tě dneska v noci zničím. To se těš. Já tě nenechám usnout. Já tě prostě utahám!“

Zasmál se a objal mě: „Tak to abychom už začali, lásko moje.“

Tohle oslovení neužívá často. Ale když už ho řekne, tak to znamená, že pro mě udělá všechno na světě…

Zabořil jsem obličej do chlupů mezi pahorky jeho prsní svalů, aby neviděl, že mi jdou zase slzy do očí, a mumlal jsem: „Prostě tě úplně umiluju! Co dokážou nějaký blbý rusalky, to zvládnu taky. Těš se!“

Jeho ruce mi sjely po zádech, zajely za gumu trenek, začaly mi jemně masírovat zadek.

„Tak jdem na to, ne?“

Nezničil jsem ho. Je to silnej a trénovanej chlap. A taky mu musím nechat nějakou sílu na tu dovolenou!