Nítěnka – Mikulášská

„Co budeme mít k večeři?“ zeptal jsem se.

„Kuřecí spalničky,“ odpověděl Bert.

„Hmm, dobrý.“

Tenhle název vzniknul krátce potom, co jsem se k Bertovi nastěhoval. Dostal jsem za úkol vytáhnout kuřecí paličky z marinády, dát je na pekáček a do trouby. Vyrovnal jsem je na pekáčku, šoupnul do trouby, nastavil teplotu na maximum (nevím doteď proč, asi jsem měl představu, že se to dřív upeče) a šel jsem dělat něco jinýho a zapomněl na ně. Uvědomil jsem si to, až když jsem uslyšel Bertovo zaláteření. Vrhnul jsem se do kuchyně, ve který bylo plno kouře. Bert vynesl pekáček se zuhelnatělou hmotou na zápraží, otevřel okno, aby vyvětral a pak šel okouknout škodu: „Z toho se už nezachrání ani ten pekáč. To nejsou paličky, to jsou dokonalý spálený spalničky.“

Stál jsem a mumlal: „Promiň, promiň…“

Bert po mně loupnul okem: „No nic. Maso nebude, brambory jsou uvařený, dáme si brambory s tvarohem.“

Upřímně, tohle není zrovna jídlo, po kterým bych se utloukl. Spíš ho nemusím vůbec. Ale pokorně a bez odmlouvání jsem to do sebe pomalu cpal, Bert seděl naproti, jedl brambory a zapíjel mlíkem a po očku mě pozoroval, jak mi to nejede. Čekal jsem, že bude mít ještě nějakou poznámku, ale pokud ho něco napadlo, tak si to odpustil a usoudil, že brambory s tvarohem jsou dostatečnej trest.

To ticho jsem první přerušil já: „Já zkusím ten pekáč ještě vydrhnout, třeba to půjde…“

„Zkusit to můžeš, ale já myslím, že je na vyhození.“

Zkusil jsem to, opravdu to nešlo vůbec ničím, odmáčet to nešlo a musel bych to snad od pekáče odsekat majzlíkem. A od té doby se kuřecím paličkám u nás říká spalničky. Vžilo se to tak, že i v obchodě jednou Bert zahlásil: „Níťo, vem ještě balíček spalniček!“ Dostalo se mu několika hodně divných a podezřívavých pohledů od ostatních zákazníků.

Takže k večeři byly spalničky. Při večeři jsem si vzpomněl a projevil přání: „Hele, zejtra chodí Mikuláš, půjdeme se kouknout?“

Jednou jsme zaskakovali za Josefa na Mikuláše, obvyklý představitel Mikuláše Josef měl zlomenou ruku a nemohl, tak ho zaskočil Bert a já byl za anděla. Další rok se už se to vrátilo původním představitelům, tedy Josef jako Mikuláš, Jirka Svátek jako čert a horní Franta jako anděl. Franta si anděla moc užívá. Nasoukanej do bílý řízy, křídla na zádech, ruce složený na vystrčeným pupku, bílá kudrnatá paruka po ramena, červený zdravíčka… Vždycky stojí před dítětem, ruce složený na břiše, palcema si točí mlejnek, mžourá očičkama a vykládá: „Tak mi řekni, kdopak se to pere s bráchou, kdopak to zapíral špatný známky ze školy… to nedělá hodný dítě. Jestlipak ty nebudeš spíš tady pro čerta.“ A Jirka Svátek vypadá strašlivě krampusácky, navíc se v té masce vždycky nějak odváže, řinčí řetězem a občas s ním po cestě přetáhne nějakýho výrostka, kterej nestačil uhnout. Možná si vybíjí nějakou agresi, protože doma je prej trochu podpantoflák. Každopádně je to dobře sehraná trojka.

Bert se usmál, nejspíš si taky vzpomněl, jak dělal Mikuláše: „Dobře, to můžem.“

Dojedli jsme, sklidili nádobí, zkoukli něco v televizi a šli si lehnout. Ležel jsem už v posteli, Bert se vracel z koupelny.

„Když je teda zejtra ten Mikuláš…“

Strašně jsem se rozesmál. Bert byl nahej, na sobě měl jen santaklausovskou čepičku. Ale musím říct, že ji neměl na hlavě…

„Sluší ti to.“

Čepičku jsem fofrem stáhnul a pak jsem se už plně věnoval tomu, z čeho jsem ji stáhnul…

***

Druhej den docela natěšenej, co se bude večer dít (nebo možná nadšenej, že se bude něco dít). Začal jsem na Bertovi vyzvídat: „Hele, jaký jsi vlastně říkal Mikulášovi básničky, když jsi byl malej?“

„Žádný. Já i jako malej byl velkej.“

Vyprsknul jsem: „Tak jo, jaký jsi říkal básničky?“

„Já si to nepamatuju. Ale máma vzpomíná, jak jim do školy chodil Děda Mráz. Mikuláš tam měl zakázanej přístup, protože byl náboženskej. Ale děti byly vděčný i za Dědu Mráze, protože když přišel do školy, tak se aspoň hodinu neučily. Děda Mráz měl s sebou Sněhurku a recitovaly se jim básničky jako ,Za to, že tolik dárků mám, že teplo je v naší škole, já vím, že nejvíc děkuji vám, stateční dělníci v dolech´. A Děda Mráz jim pak rozdal lentilky a šel si po svejch a kluci pak prej lentilky o přestávkách stříleli prakem anebo je strkali holkám za krk. A taková dobře rozmáčklá lentilka dovede svoje.“

„A ty si ty tvoje mikulášský básničky nepamatuješ?“ podivil jsem se.

„No, žádný nebyly, k nám domů vlastně Mikuláš nechodil. Když jsem byl hodně malej, tak si to nepamatuju, ale pak už jsem se skupinkou kluků lítal venku a sledovali jsme obcházení Mikulášů. To se ví, všelijak jsme na ně pokřikovali a těšili se, že vytočíme čerta. Jeden rok to někdo fakt přehnal a pořídil si v zábavný pyrotechnice ohnivou včelku a tu pustil jednomu Mikulášovi do fousů. To nebyla vůbec sranda, měl co dělat, aby ty fousy sundal. A fotr, když se to dozvěděl, tak mě zmlátil jako koně, i když jsem s tím neměl vůbec nic společnýho, jen to, že jsem byl venku. A příští rok už jsem ven nesměl. No a když od nás nakonec fotr odešel, tak už jsem byl fakt velkej, za sedmnáctiletým klukem nebude chodit Mikuláš. A ty jsi říkal nějaký básničky?“

„Asi jo. Zafixovaný mám jenom ,Mikuláš je hodnej pán, nosí dětem marcipán a zlobivejm brambory do tátovy bačkory´. Nevím proč si tohle pamatuju, marcipán mi nikdy moc nechutnal, možná to mám zafixovaný kvůli těm bramborám. U nás se jako známka toho, že jsme zlobili, nedávalo uhlí, kde bysme ho v paneláku splašili, že jo. Tak jsme dostávali bramboru. A já si pamatuju jednoho Mikuláše, to mi bylo asi pět let, dostal jsem tenkrát kromě bonbonů i dětskou tiskárničku s disneyovskejma obrázkama. Předpokládalo se, že si je budu tisknout na papír a pastelkama vybarvovat. A na znamení, že jsem taky zlobil, jsem měl mezi dárkama takovou středně velkou bramboru. Janďa tu svoji bramboru hodila v kuchyni mezi ostatní, ale já si svoji nechal, protože jsem si vzpomněl, že ve školce jsme si vyráběli bramborový tiskátka…“

Bert se rozesmál: „Tak co jsi proved?“

„No co. Bramboru jsem přeříznul na půlku, sebral jsem mámě malej nožík, což znamenalo předtím nějak rafinovaně odvést její pozornost, jinak bych od ní nůž do ruky nedostal. A v pokoji jsem si vyřezal bramborový tiskátko. Co asi tak může malej kluk z brambory vyřezat, jen něco jednoduchýho. Takže na jedný půlce brambory jsem vyřezal křížek a na druhý kolečko. Razítkovací polštářek z dětský tiskárničky a už to jelo. Potiskal jsem tím tenkrát dost velkou část zdi vedle okna. Vypadalo to jako nějaký bláznivý piškvorky. A v koberci zašlapaný vodřezaný kousky brambory. Naši z toho byli tak vedle, že jsem ani nedostal. A příští Mikuláš už byl bez brambory.“

Berta to strašně pobavilo. 

Když se sešeřilo, tak jsme se vydali do vesnice. Trojice už obcházela, vyprovázená v bezpečný vzdálenosti skupinkou bavících se starších dětí. Někde už postával někdo z rodičů na zápraží a vyhlížel a zval dovnitř: „Vítej, Svatý Mikuláši, tak pojď dál…“ A po chvíli trojice dům opouštěla, někdy ještě čert táhnul řvoucí dítě, který na zápraží pustil, protože je tam na tácku čekala sklenička něčeho ostrýho. No, jsem zvědavej, jak budou ke konci vypadat; vzpomněl jsem si, jak ta obchůzka tenkrát zmohla Berta. A to se snažil bejt opatrnej, tihle se nijak nešetřili.

Mikuláš s čertem a andělem vyšli od Svátků. Mikuláš s andělem se zjevně jen tak tak drželi a po pár krocích vybouchli smíchy, čert vypadal naštvaně a huhlal: „Hele, to jí naučil děda! Já si to s tátou vyříkám! Učit jí něco takovýho!“

„Kecáš,“ chechtali se Mikuláš s čertem.

Vyšlo najevo, že když chtěl Mikuláš básničku, tak se Patka uklonila a spustila: „Naše Anča macatá, ještě není načatá. Kdo jí bude načínat, ten se bude napínat!“

Josef s Frantou z toho byli hotoví. Jirka byl vzteklej a rozhlížel se, kde se vybít, a já, rozesmátej, mu nějak přišel do oka. Vystartoval po mně a švihnul po mně řetězem. Netušil jsem, jak rychlý reakce dokáže Bert mít. Natáhnul ruku, chytil řetěz dřív, než se mě stačil dotknout a prudce s ním škubnul. Protože měl Jirka konec omotanej okolo zápěstí, tak se poroučel za ním a rozplácnul se na zemi. Bylo to celý takový ujetý a mně to přišlo najednou ještě víc k smíchu a začal jsem prozpěvovat: „Čert nám spadnul, čert nám spadnul, kdopak nám ho postaví?“.

Postavil ho Mikuláš. Josef ho chytil pod paží a pomoh mu zvednout se: „Tak vstávej, pokračujeme!“ Jirka se trochu oprášil, ošklivě se na nás podíval (ono to vlastně s maskou krampuse ani líp nejde) a pokračoval s kamarády v obchůzce. Jen jsem ještě zaslechnul Jirkovo zavrčení: „Buzny…“ a pak Josefa: „Drž hubu a už dneska nechlastej!“

Vzal jsem Berta za ruku, kterou chytil řetěz, zvedl ji a otočil dlaní k sobě. Byla červená. Políbil jsem ji a pak jsem si ji položil na tvář. Hřála. Dal mi pusu na špičku nosu a řekl: „Asi se vrátíme domů, ne?“ Vzal mě za ruku a šli jsme. Ještě jsem zaregistroval pohyb záclonky v okně u Sudové. Neodolal jsem a zamával jsem jí.

Došli jsme domů. Skopnul jsem boty, hodil na věšák bundu a šel do pokoje stáhnout svetr.

„Níťo?“ ozvalo se Bertovo volání z kuchyně. „Myslím, že když jsme byli venku, tak se tu stavil Mikuláš. A podle toho, co tu nechal, tak jsi asi docela zlobil, když ti tu nechal uhlí a brambory…“

Vlítnul jsem do kuchyně. Na lince ležel pytel s dřevěným uhlím na grilování a pytlík brambůrků.

Rozesmál jsem se: „Jak víš, že je to pro mě, a ne pro tebe? Já jsem přece pořád hodnej.“

Šel jsem se pověsit na Berta a dát mu pusu. Chytil mě, vysadil na stůl, rozepnul mi a stáhnul košili… To jsem už zápolil s jeho páskem. Stáhnul ze mě kalhoty. Položil jsem se na stůl, zvedl jsem a podržel si nohy… Za tohle přece musím bejt vděčnej, kvůli tomu přece budu hodnej celej rok…