Nítěnka a Velikonoce

Tak trakářková hrkačka pro malýho Pepču se povedla. Když se rozjela, bylo to jako vojenský cvičení – zvuk, jako když střílí kulomet. Hroznej kravál!

„Tak jak to pomaluješ?“ zeptal se mě Bert.

„No, ty zlomyslnosti jsem teda zavrh. Pak jsem uvažoval o nějakých geometrických vzorech, ale to jsem zavrh taky. Tak jsem myslel, že bych to natřel na zeleno a namaloval na něj pár hnědých zvonů s bílejma křídlama, jako symbol toho, že zvony odletěly do Říma a hrkačka je místo nich.“

„No, to by šlo, to je docela hezkej nápad.“

Takže jsem boky trakářku pomaloval (docela jsem si s tím vyhrál) a přelakoval je.

Už od začátku března jsme, když jsme vařili něco z vajec, vajíčka ze skořápek vyfukovali. Bylo jich docela dost. Přemýšlel jsem, jestli je mám nějak obarvit, ale pak jsem si řekl, že je nechám normálně hnědá a bílá. Přivázal jsem je na barevné mašličky a na Modré pondělí jsem je navěšel na jablůňku, kterou máme před vchodem na statek.

Bert se mi smál: „Jestli zafouká víc vítr, zbydou tam jen mašle a dole hromada skořápek!“

„Tak jo, no, ale vypadá to teď hezky. A takovej vichr tu, doufám, nebude…“

Ten vichr přišel hned v pondělí v noci. Když jsem slyšel venku to větrné skučení, posadil jsem se.

„Hele, nechceš se tam teď jít podívat, co to dělá s těma skořápkama, viď?“ zeptal se mě Bert.

„No… Dobře, uvidím ráno…ale je mi to líto, dal jsem si s tím práci.“

„Nevadí. Tak příští rok vysoustružíme a pověsíme dřevěný, ty vydržej. Ty vydržej léta…“

Přitáhl si mě: „Teď na to nemysli…“

„Jo, máš pravdu, čert vem kraslice,“ vydechl jsem mu už do pusy…

Nedopadly nakonec tak špatně. Byly uvázané nakrátko, tak se jich nerozbilo tolik. Ty rozbité a popadané jsem v trávě pod stromem rozšlapal.

„Hele, kdy vlastně jsi chtěl jít na proutí na pomlázky?“ zeptal jsem se. „Dneska se udělalo docela hezky, svítí sluníčko, to by šlo… Pozdějc už tam nic nebude, už teď tam nejspíš byla na proutí půlka vesnice.“

„Jo, odpoledne tam zaskočíme.“

Tak jsme se odpoledne vydali k tůním. Jarní sluníčko svítilo a příjemně hřálo… Měl jsem pravdu. U první tůně na vrbách zůstalo snad jen pár proutků.

„Stejně jsem chtěl z těch velkých u druhý tůňky,“ utěšoval se Bert.

Prodrali jsme se houštím za druhou tůní k vrbám. Hodně velký stromy s dlouhýma větvema, ale vysoko – na proutky ani jeden z nás nedosáhl.

„Počkej, zvednu tě,“ nabídl Bert. Sklonil se, chytil mě oběma rukama kolem stehen a zvedl do výšky.

„Jejda!“ zakymácel jsem se a rukou se mu musel chytit za hlavu. Ustál jsem to a otevřel jsem kudlu a začal jsem stahovat a řezat proutí a házet ho na zem.

„Dobrý, ještě pár jich bude třeba, ale tady už nedošáhnu.“

Bert se pohnul, že se mnou popojde o kousek dál. „Neblbni!“ vyletělo ze mě. „Mám v ruce kudlu!“

Zase jsem se zakymácel a musel se jednou rukou chytit jeho hlavy.

„Dobrý, tady už došáhneš.“

S brbláním o tom, co by se mohlo stát, kdybych ztratil rovnováhu s kudlou v ruce, jsem se pustil do řezání dalších prutů.

Najednou mi došlo, že mě drží pevně oběma rukama za stehna a za zadek a že vlastně jsem poklopcem kalhot namáčknutý na jeho obličej…, a jemu to evidentně v tu chvíli došlo taky, protože jsem ucítil jemné kousnutí. Teda, v tu chvíli jsem v kalhotách ztvrdnul. A další kousnutí… Zavřel jsem kudlu a hodil jí na zem a oběma rukama vjel Bertovi do vlasů a přimáčknul jeho obličej k sobě.

Pomalu mě pouštěl na zem a jeho drobné kousance putovaly výš… Ruce mi zůstaly viset kolem jeho krku a jazyky začaly souboj. Začal mi jednou rukou rozepínat kalhoty. Patami a kopáním jsem shodil tenisky a stáhnul kalhoty i s boxerkami a znovu se přimáčknul k Bertovi. Velké ruce mi hladily a lehce masírovaly zadek… Už jsem mu sténal a hekal do pusy a chtěl už jen jedno. Rozepnul jsem mu kalhoty, zalovil – byl nádherně tvrdej… Pustil jsem ho, otočil se, rozkročil a rukama se opřel o vrbu. Stoupl si za mě a jemně zatlačil… Ale to už jsem se mu vydal pohybem naproti a už ze mě zase lítalo moje sténání a výkřiky: „Jo, jo!“ Držel mě za boky, občas se sklonil a políbil mě na záda…

Když jsem ucítil, že bude, sáhl jsem dozadu a podržel mu zadek a ucítil jsem, jak mě plní. V tu chvíli jsem se udělal taky a nastříkal to na kmen vrby.

Držel jsem ho pořád a ohlédl jsem se. Usmíval se. Naklonil se a políbil mě.

Když jsme se rozpletli, vytáhl jsem z kapsy kalhot kapesník, abych se trochu otřel. Oblékl jsem boxerky a kalhoty na ještě trochu rozklepané nohy a obul jsem se. Bert zatím sesbíral proutí a kudlu. „Jdeme domů?“

Zakýval jsem hlavou a otřel se mu hlavou o prsa. Zasmál se: „Pokračování doma.“

Vylezli jsme na cestu a vraceli se domů. U první tůně na cestě stála paní Švecová a držela kolo, v košíku na nosiči nákup. Dívala se na zem, jako by jí tam něco upadlo.

„Dobrý den, paní Švecová! Hledáte něco?“

„Ne, neee…,“ zavrtěla hlavou, zrudla a nepodívala se na nás. „Dobrý den…, dobrý den, Dane.“ Nasedla na kolo a rozjela se.

V tu chvíli jsem zrudnul já: „Hele, ona mě musela slyšet, proto sesedla z kola a stála tady! Bála se, aby nás neviděla! Bůhví, jak dlouho tu stála!“

Bert se rozesmál: „Možná, že tvoje zvukový varování jí zachránilo, třeba by jí kleplo, kdyby nás viděla!“

Zasmál jsem se, chytil ho okolo pasu a šli jsme domů.

„Nehodíme ještě teď Pepčovi hrkačku?“ zeptal jsem se doma.

„Můžem…“

Vzali jsme jí pod ruku a vydali se do vesnice. Zazvonili jsme u branky. Otevřel Josef. Sádru už měl dole, rozcvičoval ruku a rozhlédl se: „No, přišli jste snad do nejhoršího…“ Okolo poskakoval Trepifajksl, radost z toho, že někdo přišel.

„Hele!“ ukazoval jsem hrkačku. Položil jsem jí na zem a rozjel se – strašnej kravál. Pes se připlácl na zem a rozštěkal se, ve vedlejším domku se za oknem objevila vyvalená Sudová, která zřejmě čekala, že po letech zase uvidí vojska spřátelených armád. Když viděla nás, tak si snad i odplivla. Ze dveří se vyřítil nadšený Pepča a vykoukla Alenka s hadrem v ruce.

„Rozpoutala zase úklidový orgie,“ vysvětloval Josef a procvičoval intenzivně ruku, aby dokázal, že on se téhle činnosti účastnit nemůže, protože je po úraze.

„Orgie? Nejpozdějc na Škaredou středu musí bejt barák před svátkama uklizenej! A jak to mám stihnout, když mi nepomůžeš?!“

„Nemůžu!“ bránil se Josef a ukazoval, jak kroutí rukou v zápěstí a rehabilituje. „A navíc, ty to fakt s uklízením přeháníš! Před Vánocema jsi chtěla i čistit dírky u elektrický zásuvky – mokrým hadrem na špejli!“

„Kecáš. A ta ruka už tě stejně ani nebolí,“ utřela ho Alenka, ale bylo vidět, že Josef prokecnul něco, za co se styděla. „Kluci, moc děkujem za Pepču, ta řehtačka je úžasná. Počkejte, pekla jsem už jidáše, tak vám nějaký dám. Na Zelenej čtvrtek se maj jíst jidáše s medem, abyste byli zdraví.“

Umyla si ruce a z hromady jidášů, která vypadala jak pro půl vesnice, začala házet do velké plastové krabice.

„Děkujem, ale my jich tolik ani nesníme!“ bránil jsem se.

„Sníte, to bych tě nesměla znát, kyselino,“ mrkla na mě.

„Tak jo, dík.“

Cestou domů jsem přemýšlel. Teda, že by byl u nás doma binec, to ne, ale z dílny se občas nanesou piliny a tak… uklízí se pořád a tak nějak průběžně, ale takovýhle šílenství…

„Přemejšlim, jestli neumejt ještě aspoň okna,“ vypadlo ze mě.

„Myli jsme je před měsícem.“

„Asi je zítra ještě voblíznu, spíš pro ten pocit…“

Zasmál se.

Večer jsem se vysprchoval a vlezl k Bertovi do postele. Zajel jsem prsty do jeho chlupů na hrudníku a projížděl pomalu dolů…

„Sliboval jsi pokračování doma,“ připomínal jsem.

„Já vím…“

Natáhl mi ruce nad hlavu a zaklapla mi na nich kožešinová pouta (vánoční dárek, který přinesl radost) a já nad sebou zase ztratil kontrolu, vyrážel jsem proti a zase jsem slyšel, jak křičím: „Jo, jo, napumpuj to do mě…“, než jsem se umlčel tím, že jsem se přisál k Bertově krku a než mi rozkvetlo hvězdný nebe. Když jsem přišel k sobě, hladil mě Bert prstem po nose a smál se: „My máme kliku, že vlastně bydlíme na samotě. Dokážeš si představit to pozdvižení, který bys vyvolal v paneláku?“

Představil jsem si to u rodičů, kde člověk slyšel od sousedů i hlasitější televizi, a musel jsem přisvědčit: „Máš pravdu.“ A zavrtal jsem se mu do náruče.

Ráno přišla do práce Věrka. Vypadala pobaveně.

„Všechno vim! Jen jsem vystoupila z autobusu a šla okolo krámu, bylo to před ním právě probíraný téma. Pochopila jsem, že vám to už nestačí doma a chodíte řádit k tůním? Někdo vás při tom viděl? Už se probíralo, jestli se v létě u vody do toho pustíte taky veřejně. I když v létě, to je tam to houští docela zarostlý, to by na vás nebylo vidět…“

„Vždyť nás taky neviděla…“

„Tak jak přišla na to, co se děje?“

„Slyšela.“

Věrka se rozesmála, až si musela sednout.

„Aha, já zapomněla. Když si vzpomenu, co jsem tenkrát slyšela z kanclu… Hele, vám fakt ani sebehustší houští nepomůže!“

„Haha. Nesměješ se už zbytečně dlouho?“

„Já si jen představuju tu letní skrumáž u vody a jak tam jsou všichni perplex z těch zvuků z houští! Fantazie dokáže bejt strašná věc! A teď si ještě představ, že by byl někdo vyděšenej, co se tam děje, a vydal by se ti na pomoc! Ten by dost čuměl!“

Ten smích byl nakažlivej.

„Tak jo, no, stalo se. Máme další flek na naší ušmudlaný pověsti. Chceš udělat kafe?“

„Nezamlouvej to. Jak to bylo?“

„Šli jsme k tůním na pruty na pomlázky a slyšela nás. Tak. To je všechno. Jdu udělat to kafe.“

Odpoledne jsem se zastavil za babičkou, jestli něco nepotřebuje. Nepotřebovala a samozřejmě už všechno věděla.

„Babi, já jsem netušil, že paní Švecová je taková drbna.“

„Ona ne. Ale byla z vás hodně vykolejená, když přišla domů, tak se svěřila manželovi. Ten se tomu zasmál a řek jí, že mohla jet s klidem dál, že mohla vidět zajímavý věci. Ale hlavně, Švec chodí v úterý večer s chlapama do hospody hrát mariáš a tam se hned podělil o to, co mohla jeho žena vidět, kdyby se snažila. A chlapi to samozřejmě vyklopili doma. Hele, chlap někdy dokáže bejt větší drbna než bába.“

„Tak paní Švecová to na nás po vsi nevykecala,“ sdělil jsem večer Bertovi. „Řekla to manželovi a roznes to on.“

„Jo, chlap je někdy větší drbna než ženská.“

„To říkala babička taky!“ zasmál jsem se a pak jsem si vzpomněl: „Hele, já vlastně chtěl dneska umejt okna… tak to už udělám až zítra.“

„Kdepak. Uklizeno mělo být na Škaredou středu. Zítra se už neuklízí. Máš smůlu…“

Zasmál se, když viděl můj zaraženej obličej. „Myslíš, že kvůli našim neumytejm oknům Velikonoce nebudou?“

Plácnul mě přes zadek a přitáhl mě k sobě. V očích mu zasvítilo: „Jdem se vysprchnout? Společně?“

„Jdem! Kašlu na neumytý okna!“

To jsem sice řekl, ale na Zelený čtvrtek jsem je stejně umyl…

Na Velký pátek ráno jsme se vypravili na čumendu na klučičí koledování s řehtačkami. Banda kluků poctivě obešla s neuvěřitelným rámusem celou vesnici, Pepčův trakářek sklízel zasloužený úspěch a pozornost, byl jsem hodně pyšnej. U Božích muk před kostelem s koledováním skončili. Jeden po druhým přistoupili k Božím mukám a tiše, aby to nikdo neslyšel, tam podle tradice pošeptali svoje přání na příští rok. Pak si rozdělili vykoledované bonbóny a šli domů.

My vyrazili taky. Doma Bert sedl a z nařezaného proutí začal plést pomlázky na pondělí. Nikdy jsem to neuměl, ve městě se koupila pomlázka v supermarketu. Tak jsem dostal za úkol podržet konec a díval se, jak z osmi prutů Bert šikovně splétá pomlázku – superohebnou, v ničem nepodobnou klacku z obchodu. Upletl dvě: „A jsme připravený na pondělí…“

V sobotu jsem dostal za úkol vydat se na kopřivy, vyzbrojenej rukavicemi a igelitkou – stačilo jít kousek za náš statek. Bert zatím uvařil uzený a krájel rohlíky na velikonoční nádivku.

Přinesl jsem plnou igelitku kopřiv. Bert je vyklopil do dřezu, natočil vodu: „Vem si gumový rukavice a ober listy, nejlepší jsou mladý kopřivy. Do nádivky je jich potřeba hodně.“

„U nás doma do ní máma dávala petržel, protože ve městě, i kdyby jsme nějaký kopřivy našli, tak by byly počůraný od psů.“

Vzal jsem si rukavice a obíral kopřivové listy. „Auvajs, svině! Pálej i přes rukavice!“

„Jo, vzal si i starý a velký kopřivy, ty se ti přes rukavice dostanou. Aspoň si říkej, že to je prej zdravý, i když nevím, jestli ti to pomůže,“ zasmál se.

Obral jsem velkou mísu listů, které Bert posekal a zamíchal do směsi na nádivku. Byl toho velkej pekáč.

„Vypadá moc pěkně, ochutnám, v čem je jiná než od mámy.“

„Nech to! To je na zejtra!“

„Tak jo, dobře…“

Ale stejně jsem večer vzal nůž a kousek jsem si ukrojil a ochutnal. Šel jsem do pokoje, kde Bert ležel na zemi a sledoval televizi.

„Tak co, je dobrá?“ zeptal se.

Tvářil jsem se, jako když nevím, o čem mluví.

„Hele, vidim ti až do žaludku. A že bys vydržel něco neochutnat, tak tomu nevěřim. Je ta nádivka dobrá?“

Lehnul jsem si k němu a přitulil se: „Jo, kopřivy se mi moc povedly…“

V neděli ráno k nám zašla babička, hned po mši.

„Přinesla jsem vám mazanec, chlapci,“ vytáhla z tašky obrovský zlatý mazanec, který se ježil zapíchanými mandlemi, a zatvářila se spiklenecky: „Nechala jsem vám ho posvětit, abyste měli štěstí. Panu faráři jsem neřekla, že je to pro vás, on by asi měl řeči a možná by se cukal. On mluví pořád jen o hříchu, odříkání, trestech, už mě to nebaví poslouchat. On nějak neví, že je taky důležitý, aby byl člověk šťastnej. Ale Sudová ho poslouchá a hltá to. Já si stejně myslím, že ona za ten týden zapomene, o čem bylo kázání, takže je to pro ni pořád nový. Já si někdy říkám, že tý by stačila ke čtení jedna knížka. Než ji dočte, tak může začít znova, protože zapomene, o čem to bylo. Ale drby udrží. Ale to je možná tím, že jak je roznáší a pořád opakuje, tak si je zapamatuje.“

„Moc děkujeme, babi. Dáš si kafe?“

Babička po mně jukla, jako by se chtěla přiznat k hříchu: „Ráda. Uděláš mi to vaše? To mi moc chutná.“

Babička chce udělat malý presso do velkýho snídaňovýho hrnku a doplnit napěněným mlíkem, takže vlastně takové laté. To jí chutná a užívá si ho.

„Tak, Danečku, už máš nabarvený vajíčka? Kolik jich budete dělat?“

„Nevím, asi jen pár na ozdobu na stůl…“

„Já bych jich udělal víc,“ vmísil se do hovoru Bert. „Kdyžtak z nich pak uděláme vajíčkovej salát, ty se neztratěj.“

„Tak jo, odpoledne je udělám.“

Tak jako na Vánoce mám nejraději stromek s dřevěnýma a slámovýma ozdobama, tak na Velikonoce mám rád vajíčka barvená cibulí. Na vajíčka dát tvarově zajímavý lupínky, omotat nití a uvařit ve vodě s cibulovýma slupkama. Vždycky mě bavilo vajíčka po uvaření rozbalovat a čekat, jak se hezky lupení otisklo. Pak ještě přetřít mastným ubrouskem, aby se vajíčka leskla…

Povedla se, krásně rezavohnědá s otisky jetele a pampelišek a kdovíčeho. V misce na stole to vypadalo moc hezky.

Na velikonoční pondělí jsme se s pomlázkama vypravili za Josefem a se skupinkou dalších mužských a s malým Pepčou (neuvěřitelně nadšeným, že jde koledovat s dospělejma) jsme vyrazili po vesnici. Jeden z chlapů měl i kytaru, takže i s písničkama. Po zkušenosti z masopustu jsem si dával pozor, abych to nepřehnal s panákama. Pomalu a důkladně jsme obešli vesnici, u starších ženských provedli spíš symbolické vyšlehání, mladý holky dostaly od chlapů občas zabrat, až mi jich bylo líto. A mezitím se povídalo, občas se při kytaře něco zazpívalo…

Při kecání a písničkách jsem si ani neuvědomil, že jsme už u našeho statku.

„Jejda, jsme doma,“ povídám, „Pepčo, tady nic…,“ protože Pepča spustil: „Hody, hody, do provody…“

Ale Pepča se vyřítil proti mně a zuřivě švihal pomlázkou ze strany na stranu. Než jsem stačil zaregistrovat, že se hrne ke mně, tak jsem dostal první švihanec přes stehno a pěkně silnej!

„Jauvajs! Prevíte mrňavej! Šlehaj se ženský!“ Snažil jsem se uskakovat a uhýbat, chytit mu pomlázku, ale mrňous byl neúprosnej a hbitej.

„Hajzlíku! Nebudu tě už hlídat! Nebo budu, ale uvidíš, co ti provedu!“

Chlapi se smáli jak blázni, velkej Josef ohnutej, držel se za kolena a brečel smíchy a mně došlo, že malýho Pepču navedli. Ještěže se nepřidali k němu.

„Pepčo, už dost…,“ mírnil ho Bert.

„Ty si to věděl! Ty si ho naved!“ běsnil jsem.

„No tak,“ přimáčknul mě k sobě a pohladil mě; chlapi se tvářili, že koukaj jinam. „Aspoň jsi nezdobil vajíčka zbytečně, co?“

„Tak proto si chtěl, ať jich udělám víc!“

Tak jsem vynes misku s vajíčkama, ať si Pepča vybere, od Berta dostal ještě kindervejce, Bert vytáhl láhev irské whiskey, kterou dostal od jednoho zákazníka, a všem nalil posledního panáka a pak se všichni rozešli.

Když jsem večer vylez z koupelny, tak jsem zkoumal jelito na stehně po té první Pepčově ráně. No, vybarvovalo se pěkně.

„Hele, co mám…,“ předváděl jsem se uraženě Bertovi.

„Jaj, bolístka… chceš to pofoukat?“ smál se mi.

„Chci…“

Položil jsem se na postel a natočil se.

Jemně mi začal na stehno foukat, pak přidal polibek…

„Bolí ještě?“

„Jo, pokračuj.“

Drobné polibky stoupaly po stehně výš, až se dostaly k místu, kde jsem už stál v pozoru, tam pokračovaly…, ale to už jsem měl ruce v Bertových vlasech, prohnutý jak luk…

Takový utěšování se líbí vždycky! Vlastně se ty Velikonoce docela vyvedly…