• zmetek
Stylromantika
Datum publikace11. 2. 2024
Počet zobrazení3702×
Hodnocení4.82
Počet komentářů14

Zazvonil mobil. Táta.

„Ahoj, tati! Co se děje?“

„Jenom volám, že máma má příští týden svátek, tak abys jí zase nezapomněl popřát.“

Zase nezapomněl… Zapomněl jsem na to jednou a to někdy v šestnácti. Byl jsem v tu chvíli černá ovce a nejen já, ale i ségra, protože mi to nepřipomněla a to přece mohla, když ví, jaký já jsem tele, který zapomene na všechno, i na to, aby mámě popřálo k svátku…

„Neboj, mám to v hlavě, a kdybych neměl, tak to mám i zapsaný v kalendáři v kanclu červeně a navíc už mi volala i Janďa, takže neboj, určitě jí zavolám.“

Matka miluje výročí a jejich oslavy. Nejen narozeniny a svátky, ale všechna výročí. Není nutné je připomínat dárkem, ale alespoň popřát, dát vědět, že nějaké výročí existuje. Nevím, jak to všechno drží v hlavě, ale všechna ta data si pamatuje. Já už jsem si musel zařídit notýsek, kam si všechno zapisuju, abych nějaké (tedy spíš něčí) výročí neprošvihnul.

Je pravda, že díky oslavám výročí jsem mámu a tátu jako malej dostal do docela trapný situace. Slavilo se výročí svatby rodičů (mimochodem nijak kulatý, ale slavilo se) a máma to vždycky pořádala i s dortem a pozváním několika dalších hostů a já jsem tenkrát nějak začal počítat a uvědomil jsem si, že něco nesedí, že ségra se narodila necelých pět měsíců po svatbě našich. Těch devět měsíců těhotenství tam prostě nehrálo, to mně tehdy bylo jasný a divný. No a jediný, co jsem si z toho tenkrát odvodil, bylo, že prostě nemůže bejt našich a je nejspíš adoptovaná. No a samozřejmě jsem nedržel hubu a nadhodil jsem to. A protože děti jsou bezprostřední, tak to ze mě vypadlo přede všema. Dost na mě tenkrát zírali a pamatuju si babiččin úsměv, se kterým se otočila na rodiče a naklonila hlavu. Neřekla ani slovo, ale z celýho jejího postoje vyzařovala věta:

„Tak, teď vysvětlujte.“

Máma začala něco blekotat o tom, že někdy se dítě narodí předčasně, což byla voda na můj mlejn a já se hned začal ségře posmívat:

„Jo, tak ty seš nedonošená, tak to leccos vysvětluje… A hele, jak to, že nebyla v inkubátoru, když byla nedonošená?“

„Nebyla jsem nedonošená, ty vemeno! Nemůžete mu někdo zavřít hubu a vysvětlit mu to?“

„Jano, jak to mluvíš?!“ okřikla jí máma.

„Co na to asi tak mám říkat?“

Matce se to tenkrát podařilo převést na hovor o slušné mluvě, ségra dostala za svůj slovník sprďáka a já se tehdy vysvětlení nedočkal.

Matka drží v hlavě kalendář, ale i s úplně zbytečnějma věcma. Bert se jednou strašně smál, když jsem mu řekl, jaká všechna výročí matka opatruje. Vyprávěl jsem mu, jak se jednou tak nějak zasnila, to mi bylo patnáct, a řekla: „Dneska je to přesně třináct let, co jsi byl poprvé u holiče…“

Málem mi zaskočilo – cpal jsem do sebe zrovna chleba se salámem, byl jsem tenkrát pořád hladovej.

„Cože?“

„No, poprvé u holiče. Strašně jsi tehdy plakal, že nechceš ostříhat, bylo to dojemný.“

„A proč sis na to vzpomněla zrovna teď?“

„Asi bys k tomu holiči zase někdy potřeboval…“

Tenkrát jsem to nekomentoval, ale k holiči jsem nešel, takže možná i to je jeden z důvodů, proč nosím dlouhý vlasy.

Já si, na rozdíl od mámy, data moc nepamatuju. Máma třeba ví datum, kdy jsem maturoval. Já si ho nepamatuju, a když jsem mámě řekl, že to mám na maturitním vysvědčení, tak mi sdělila, že tam je datum, kdy maturoval poslední ze třídy a zkoušky se uzavřely a všichni tam máme stejný datum, ale já jsem šel o den dřív. Nějak nevím, k čemu mi je tahle informace dobrá, ale pro mámu asi ano.

Zeptal jsem se Berta, jestli on drží v hlavě výročí.

„Ta důležitá ano.“

Vyzvídal jsem, která považuje za důležitá, ale dostalo se mi jen laskavého úsměvu.

„Hele, třeba kdy jsi dostal první pusu, nebo něco takovýho si pamatuješ?“

„To si pamatuju, ale ne datum. Data si pamatuju jen u narozenin, to si myslím, že stačí.“

„Hele, ty jsi zčervenal! Já už ani netušil, že to ještě umíš! To ale musej bejt hodně dobrý vzpomínky!“

Bert se ode mne otočil. Chtěl jsem ho dál pošťuchovat ohledně toho, jaká byla první pusa, první sex a tak podobně, ale tak nějak mi přišlo, že bych ho možná trápil, takže jsem toho nechal. Ale hned následující den jsem si připadal, jako bych otevřel Pandořinu skříňku.

„Berte? Píše nějakej chlápek, že by chtěl opravit květinovej stolek. Podle fotky to není nic moc, mně to ani nepřijde, že by to stálo za opravu. Ale asi se s tím chlápkem znáte, píše to vlastně tobě, tyká ti a je to podepsaný Míra.“

Bertovi znova šlehla do tváří červeň. Obešel stůl, aby viděl na monitor počítače a přečetl si mail.

„Jo, máš pravdu.“

„V čem? V tom, že ten stolek nestojí za opravu, nebo v tom, že se znáte?“

„V obojím.“

„Dobře, takže já mu napíšu odhad s tím, že pravděpodobně oprava bude dražší než cena stolku, ať si to rozmyslí, jo?“

„Nic mu nepiš, já mu napíšu sám.“

„Tak dobře.“

Trochu ve mně zahlodalo – proč mu chce psát sám? Ale co, tak se znaj a chce bejt osobní…

Druhej den jsem zapnul počítač. Mail od Míry. Že k tomu stolku má osobní vztah, mívala ho prej babička, takže souhlasí s opravou a že by Berta moc rád zase viděl, takže kdy může stolek přivézt? Jo, co mu Bert vlastně napsal? V odeslaných mailech nic…, že by to hned vyhodil? Asi jo a navíc – koš je vysypanej… Sakra, co tihle dva spolu měli? Musím to z něj vydolovat.

Takže nenápadně: „Berte, psal ten s květinovým stolkem, kdy to může přivézt?“

Moc jsem si dal záležet, aby nepadlo jméno.

„Jo, Míra. Napiš mu, že kdykoliv.“

„Kdykoliv je ale třeba i v neděli.“

„Jo, to máš pravdu…“

„Co když zrovna budeš na rybách?“

„Tak jo, dobře, já mu napíšu sám ze svýho mailu a dám mu nějaký rozmezí.“

To jsem trouba, nenapadlo mě, že nemusí používat služební mail. A vrtalo mi to hlavou. Co to je za chlapa, kterýmu Bert napíše ze svýho osobního mailu?

Dozvědět jsem se to měl za tři dny. Během už celkem pozdního odpoledne nám před vraty zastavila škodovka, ze který vylezl docela pohlednej chlápek. Kratší světle hnědý vlasy, triko, šortky… Pozdravil a sháněl se po Bertovi.

„Je v dílně, chvilku počkejte, já ho zavolám.“

Zašel jsem do dílny:

„Berte, je tu nejspíš ten s tím květinovým stolkem.“

Bert kývnul, položil dláto, kterým zrovna vyřezával nějakej květinovej motiv na doplnění kabinetu, kterej opravoval, a vyšel ven.

Chlap se rozzářil a vrhnul se k Bertovi s rozpaženejma rukama:

„Ahoj!“

Objal ho, a kdyby Bert trochu nepootočil hlavu, tak by ta pusa nesedla na tvář.

„Ahoj Míro…“

„Neviděli jsme se dlouho, co?“

„Deset let, skoro přesně.“

A sakra, takže nějaký data Bert v hlavě fakt drží.

Chlápek pokračoval: „Jo, jsem rád, že tě vidím… Nezměnil ses.“

Bert pokrčil rameny: „Fyzicky možná ne. Tak co potřebuješ opravit?“

Chlápek vylovil z kufru auta úzkej vyšší květinovej stolek, kterej měl po stranách trochu hrubě vyřezávaný výplně.

„Ukaž… Tady kus chybí, to se bude muset doplnit. Už jsem ti posílal předběžnou kalkulaci. Opravdu si myslím, že oprava bude dražší, než je faktická cena toho stolku. Jestli si to ještě nechceš rozmyslet.“

„Myslím, že ne. Jsou věci, o kterých si myslíš, že už jsou k ničemu, dávno pryč, ale když o nich přemýšlíš, tak ti dojde, že ti na nich záleželo a že by možná stály za opravu. A taky si docela často říkám, že někdy to nejsou jen věci…“

Tahle diskuze se ubírala zjevně směrem, kterej se mi vůbec nelíbil.

„Vystavím vám papír o převzetí předmětu k opravě, a až to bude hotové, tak vám pošleme mail,“ usmál jsem se na něj. „Můžete se mnou do kanceláře?“

Kývnul hlavou, ale moc se k pohybu za mnou neměl. Spíš se nechtěl hnout od Berta. Ten se tedy vydal do kanclu se mnou.

Chlápek se rozhlížel po dílně: „Máš to tu moc hezký.“

„Já vím, že to tu máme hezký,“ odpověděl mu Bert a objal mě rukou kolem ramen.

Chlápek mě přejel očima a vypadalo to, že mě poprvé vzal nějak na vědomí. Zakýval hlavou: „Aha, tak dobře… Máte to tu hezký.“

Vypsal jsem papíry, což jsem měl raz dva.

Chlápek si zatím prohlížel dílnu a zaslechl jsem kousky hovoru, kterej měl s Bertem: „Jak žiješ?“

„Já? Klidně a spokojeně. Rozhodně bych neměnil.“

Povzdech: „Aha, chápu. Tak to ti přeju…“

Vyšli před dílnu. Venku už se šeřilo. Vyšel jsem za nima a předal papíry. Chlápek poděkoval, přeložil je a strčil do kapsy. Rozhlídnul se po obloze: „Je už trochu pozdě, mám to dost daleko a víš, že nerad jezdím v noci. Myslíš, že bych tu našel nějaký ubytování na přespání?“

Bert se otočil na mě. Aha, takže je to na mně, rozhodovat budu já.

„Bohužel. Pokud vím, tak tu nikdo pokoje nepronajímá.“

Vrátil jsem Bertovi pohled a snažil jsem se, abych působil rozhodně a tvrdě, ale překvapilo mě, jak najednou působil zaskočeně a trochu zoufale. Tahle situace mu prostě neseděla, bylo to něco, co mu bylo nepříjemný. A mně bylo jasný, že tenhle Míra sem už jel s představou, že se vnutí Bertovi do domu a možná do dalšího života a Bert mě vlastně trochu prosí o pomoc a taky se vlastně omlouvá, protože ví, že skončí u nás. Vyměknul jsem: „Možná,“ řekl jsem a díval se pořád na Berta, „možná, že bysme mohli uvolnit naší ložnici a přespat zase v obýváku?“

Bert se uvolnil a kývnul.

„Tak dík,“ usmál se Míra s pohledem na Berta, „ale já moc místa nezaberu, třeba byste se nemuseli stěhovat…“

Já zůstal zírat a tuhle větu jsem pomalu zpracovával. To jako že by nám vlez do postele jako třetí? Nebo tak chce zpátky Berta, že bych měl bejt třetí já? Nebo si to představuje jako na puťáku, kde byli v malým stanu tři lidi a sotva se mohli otočit? Nebo jako co to mělo bejt? Úplně mi vyschlo v puse, nebyl jsem schopnej mluvit.

Naštěstí promluvil Bert: „To nebude nutný, my jsme zvyklí, že uvolníme postel návštěvě. Dane, my fakt budeme muset udělat tu přístavbu pro hosty.“

Usmál se a dal mi pusu. Dal jsem si záležet, abych se nepodíval na Míru, ale v odraze na okně jsem viděl, jak ten koukal na Berta. Dost hladově. Teda to máš smůlu, chlapče, tenhle rybník je obsazenej a já ho budu hájit všema silama.

„Promiň, to byl pokus o vtip, asi blbej.“

Bert kývnul hlavou: „Jo, to byl.“

Chtěl jsem nějak převést téma jinam: „Co uděláme k večeři?“

„Asi to budou špagety, těch máme zásobu.“

Takže nakrájet na drobno kus špeku, vyškvařit, přihodit kečup a česnek a je jednoduchá směska na špagety. Kus sejra na nastrouhání navrch máme vždycky.

Konverzace při večeři přísně neosobní – počasí, jestli je něco v televizi, vlastně v ní není stejně nic zajímavýho a tak podobně. Až najednou se Míra zeptal Berta: „A ty se ani nezeptáš, co bylo se mnou těch deset let? Tebe to nezajímá?“

Robert se na něj chvilku mlčky díval a pak odpověděl: „Vlastně ne. Ty ses tenkrát sebral a šel jinam a nezajímal ses o to, co bude se mnou, co já cejtím, co si myslím. Hodně mi tenkrát helfla máma. Se vším. Já fakt nepotřebuju vědět, co jsi dělal. Nevím, jak jsi se životem spokojenej, ale já teď jo.“

Míra sklonil hlavu: „Asi mám, co zasloužím.“

Bert neodpověděl a já jsem raději vstal a šel se pustit do umývání nádobí. A musím přiznat, že vlastně s dost dobrým pocitem.

Dost rychle se setmělo a my jsme si připravili naše spaní v obýváku na zemi. Bert návštěvě ukázal ložnici a koupelnu a zalezli jsme na spaní.

Mezi dveřma se objevil Míra, kterej šel z koupelny. Jen ve slipech. Opřel se o futro, předved se, přehlídnul nás očima a popřál dobrou noc. Pak se otočil a šel do ložnice. Dveře nechal otevřený. Muselo na mně bejt vidět, že začínám bejt vytočenej, protože Bert mě chytil za ruku, ale já se mu vytrh, vstal jsem a nahej jsem došel ke dveřím do ložnice.

„Dobrou noc,“ usmál jsem se na Míru a zavřel dveře. Vrátil jsem se, hupsnul na Berta, medvědí tlapy mě sevřely a otočily a mně v tu chvíli bylo jedno, že v ložnici leží Bertův bejvalej a slyší všechno, co se děje.

Ráno vypad docela časně. Odmítnul snídani, kterou mu Bert nabídnul; řekl, že si jí dá někde na pumpě.

Já upíjel kafe a jedl rohlík, kterým jsem si nabíral z mističky budapešťskou pomazánku.

„Na co myslíš?“ zeptal se Bert.

„Na nic, jen tak koukám do blba.“

„Myslíš na to, co bylo mezi mnou a Mírou?“

„Jo, ale měl bych? Bylo to před deseti lety, ne? Nemyslím, že bychom si tím měli komplikovat život. Možná,“ zasmál jsem se, „možná bych mohl přemýšlet, jestli ten stolek je fakt památka, nebo jestli sehnal krám, kterej moh posloužit jako záminka, aby přijel. Ale to je nám vlastně jedno, ne?“

„Budu na tom stolku dělat přednostně, ať je to co nejdřív z krku,“ ozval se Bert.

A fakt se na to vrhnul, takže byl hotovej docela brzo.

„Napíšu Mírovi, že to má hotový. A kdyby si to chtěl vyzvednout o víkendu, tak že může, aby nebyl nucenej zůstat přes noc…“

Zasmál jsem se a dal Bertovi pusu.

Přijel si fakt hned v neděli dopoledne. Všechno v klidu a v pohodě, převzal si stolek i fakturu a odjel.

Peníze přišly na účet hned další den; trochu jsem byl zvědavej, jestli nás nenechá v napětí, ale je asi slušnej.

A další dny už bylo zase klidný, hezký léto.

Jedno ráno jsem se vzbudil, protáhnul se, vstal a doťapal do kuchyně, kde Bert už připravoval snídani. „Jé, ty jsi mi už udělal i kafe, díky, já se mám, já jsem rozmazlovanej…“

Dostal jsem porci míchaných vajíček. Pustil jsem se do nich a Bert mě s úsměvem pozoroval a upíjel velkej hrnek čaje s mlíkem.

„Ty si nedáš vajíčka?“

„Já už jsem snídal, vzal jsem si chleba.“

Dojedl jsem, vstal a umyl jsem po sobě nádobí.

Kouknul jsem z okna: „Hele, den jako malovanej, škoda bejt doma. A ty si můžeš taky udělat pauzu od práce a odpočinout si. Nechceš jít na ryby?“

Bert se na mě zadíval a pak se protáhl: „Víš, že máš možná pravdu? Pauza by neuškodila, zaskočím na ryby. Půjdeš se mnou?“

„Ještě tu něco dodělám a zajdu.“

Usmál se: „Tak fajn.“

Sbalil pruty a vyrazil k řece. Chvilku jsem počkal, natáhnul plavky a vypravil se malou oklikou ke Švecovic mlýnu. Vlezl jsem do vody a pomalu plaval po řece k Bertovu oblíbenému místu v ohybu.

Stál tam, ruce v bok a čekal. Pruty ležely na břehu, vůbec nenahodil. Když mě uviděl, tak se strašně rozesmál: „Věděl jsem, že připlaveš.“

„A proto jsi ani nenahodil?“

„Aby ses zase zamotal a já pak zase musel přeřezávat vlasce? Mně bylo jasný, proč jsi mě poslal na ryby.“

„A proč tedy?“

„Máme přece výročí seznámení, ne?“

Zakýval jsem hlavou: „Máme. Ty si ho pamatuješ?“

„Samozřejmě. Tohle v hlavě určitě držím.“

Vylezl jsem z vody a pověsil se mu na krk a přicucnul se k němu. Cejtil jsem, jak mi jeho ruce jedou po mokrejch zádech dolů za gumu plavek a jak mi pevně zmáčknul zadek. Vzdychnul jsem mu do pusy. Ucítil jsem, jak se v jeho ustřižených džínách na mě něco hodně tvrdě tlačí.

Mrknul jsem na Berta a zašeptal: „Jdeme domů?“

Zavrtěl hlavou a rozhlídnul se: „Myslím, že to je ztráta času. Zaskočíme k tůni do vrbiček, ať se nezdržujem.“ Chytil mě, zvednul a odnášel do vrbiček.

„Ty tam necháš pruty?“

„Jo, ty nikdo neukradne.“

A už jsem měl dole plavky a on svoje džíny… Teda, tohle byla oslava výročí podle mejch představ. A doma jsme si jí zopakovali…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (49 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (45 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (45 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (54 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Pořád přemýšlím, jestli nejsem jen zbytečný člověk - zmetek. Tak se alespoň (většinou) snažím dělat jiným radost.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+6 #14 Odp.: Nítěnka – výročíHRÁŠEK 2024-02-17 10:20
Díky, že jsi nepřestal psát, a díky, že jsi tyhle dva nedal k ledu.
Soužití dvou lidí časem možná ztrácí ten první erotický náboj, ale
určitě má zas jiné přednosti. Jak já říkám, není nad to, když jde člověk domů z vědomím, že tam na něj někdo čeká. Časem jsem se naučil, že i když přilezu utahaný jak pes, to víš, roky jsou tady, tak vždycky za něco pochválit. I když třeba jen za to, že mi uvařil čaj. Platí to na děti, proč by to neplatilo i na dospělého, no ne?
Citovat
+6 #13 Odp.: Nítěnka – výročíKev1000 2024-02-17 09:34
Zas a znova moc povedený, zmetku!
A oceňuju zahrnutí ne uplně pozitivní postavy, která zas neni žádnej démon, prostě dobře vykreslenej typan ze života :-)
Citovat
+8 #12 Odp.: Nítěnka – výročínebi 2024-02-14 18:03
Mám Tvé psaní ráda, a tyhle dva obzvlášť. Děkuju
Citovat
+12 #11 Odp.: Nítěnka – výročíP.Waits 2024-02-13 12:00
Zase jednou příjemný čtení, kapičku to asi nevyloudí, ale příjemný pocit po přečtení určitě ano.😋
Citovat
+7 #10 Odp.: Nítěnka – výročíGD 2024-02-13 08:57
Cituji zmetek:
Cituji Eradia:
Ta jejich láska je tak krásná a správná. ❤️
Vždycky, když o nich čtu a o té jejich vesničce, napadá mě, že bych k nim hned jela na prázdniny. 😊
Díky, že o nich dáváš vědět.

Začínám uvažovat, co by asi na to řekla Sudovka, kdybys přijela. Možná o tom začnu přemýšlet. :-)

A co kdyb y nás bylo víc? 😃
Citovat
+8 #9 Odp.: Nítěnka – výročízmetek 2024-02-12 21:43
Cituji Eradia:
Ta jejich láska je tak krásná a správná. ❤️
Vždycky, když o nich čtu a o té jejich vesničce, napadá mě, že bych k nim hned jela na prázdniny. 😊
Díky, že o nich dáváš vědět.

Začínám uvažovat, co by asi na to řekla Sudovka, kdybys přijela. Možná o tom začnu přemýšlet. :-)
Citovat
+7 #8 Odp.: Nítěnka – výročíEradia 2024-02-12 20:07
Ta jejich láska je tak krásná a správná. ❤️
Vždycky, když o nich čtu a o té jejich vesničce, napadá mě, že bych k nim hned jela na prázdniny. 😊
Díky, že o nich dáváš vědět.
Citovat
+13 #7 Odp.: Nítěnka – výročíGD 2024-02-12 12:59
Nitěnka se vrátil v plné parádě. Krásný další příběh této dvojice. Líbí se mi přístup Berta ať už se jedná o chování, tak i co si pamatuje. Tak by to měla být v každém vztahu. Děkuji zmetku. Jsi důležitý člen Ostrova a jseš potřebný jistě nejen zde.
Citovat
+15 #6 Odp.: Nítěnka – výročíDušan Bartoň 2024-02-11 21:47
No já bych to asi vydýchával těžko, kdyby se k nám takhle někdo přihrnul, to se přiznám.
Ale i tak, díky za kvalitní čtení. I když, to je od tebe vždycky.
Citovat
+13 #5 Odp.: Nítěnka – výročíSaavik 2024-02-11 21:07
Krásné, oddechové čtení. Víc asi nemusím psát. Mám rád tvé povídky, opravdu.
A díky.
Citovat
+13 #4 Odp.: Nítěnka – výročíBamira 2024-02-11 20:12
Zrovna před pár dny jsem si vzpomněl na Nitěnku, že by stálo za to si to osvěžit. Díky za další hezkou epizodu.
Citovat
+12 #3 Odp.: Nítěnka – výročíTamanium 2024-02-11 17:36
Výročí co stojí za to!
Docela zajímavej vtěrka ten Míra. Někoho opustit a po dekádě se vrátit jakoby nic, to chce pořádnou dávku drzosti.
Jako vždy krásná povídka a navíc staří známí, co potěší.
Citovat
+12 #2 Odp.: Nítěnka – výročíHonzaR. 2024-02-11 17:35
Pohlazení po duši. Jsou dny, který za zapamatování fakt stojí.
Díky, zmetku.
Mě by jenom zajímalo, co takovej týpek po deseti letech vlastně čeká.
Citovat
+11 #1 Odp.: Nítěnka – výročíDáin 2024-02-11 17:25
Jsem moc rád, že se Bert s Níťou vrátili :-)
Citovat