Nítěnka a příběh dušičkový

Obvyklá otázka: „Babi, co budeš chtít nakoupit?“

Dost často zbytečná, protože babička si už obvykle nákup z obchodu dotáhla v oblíbené RVHP tašce, ale tentokrát překvapila.

„Počkej, Danečku, já jsem si udělala seznam, abych na něco nezapomněla. Nějak se necítím dobře, tak budu ráda, když mi to přivezete…“

„Jak se necítíš dobře?“

„Jako když nosím nějakej balvan. Udělat krok je námaha a sotva to udýchnu. Zalezla bych do postele a spala, ale copak můžu, když mám tolik práce?“

„Teplotu nemáš?“

„Neměřila jsem se. Teploměr tu někde bude ještě z doby, kdy jste byli malí, jinak jsem ho nikdy nepotřebovala. Stejně myslím, že teplotu nemám, jsem jen nějaká přetažená a unavená.“

Sáhnul jsem jí na čelo – teplý. Možná až moc.

„Hele, babi, já zavolám Berta a odvezeme tě k doktorovi.“

„Kdepak, co bych tam dělala. Já si uvařím řepík, na chvíli si lehnu a bude to zas dobrý.“

„Babi, nezlob. Já vidím, že ti není dobře, tak teď budeš poslouchat. Zavolám Berta a pojedeme.“

„Tak dobře,“ překvapivě hladce souhlasila babička. „Jenom se převlíknu, ať nedělám ostudu.“

Bert dorazil, naložili jsme babičku a vyrazili k doktorovi. Samozřejmě, že jsme dojeli po ordinačních hodinách, zavřeno. Babička to hned brala jako znamení, že bysme se měli vrátit domů, že to prostě vyleží, že jsme měli zbytečnou cestu, děláme si s ní zbytečné starosti… Bert neposlouchal a vyrazili jsme do města do nemocnice na pohotovost. Tam si poslechli, co babičku trápí, změřili teplotu – třicet sedm devět a šoupli jí do místnosti vedle čekárny do izolace. My jsme zatím seděli v čekárně a čekali, co jinýho taky v čekárně dělat. Pak vylezla sestřička a sdělila nám, že babička má pozitivní antigenní test na covid, hraniční sycení krve kyslíkem a podezření na zápal plic, takže si jí nechají v nemocnici.

Vyvezl jí sanitář zabalený do skafandru se štítem, zatímco babička normálně seděla na sedačce jen s nasazeným respirátorem, který si vzápětí sundala, aby nám řekla, že se jí s tím špatně dýchá. Sanitář jí sprdnul, ať si ho zase nasadí, a odvezl jí na oddělení. Ještě nám stačila zamávat.

Já dostal telefonní číslo, na který si mám volat pro informace, jak je babičce, a jeli jsme domů.

Čučel jsem před sebe na cestu a ani jí vlastně nesledoval a hlavou se mi honily blbý myšlenky.

„Jsi nějak zticha, to je nezvyk,“ ozval se Bert.

„Bojím se.“

„Že to chytíš?“

Podíval jsem se na něj. Soustředěně sledoval cestu a mně bylo v tu chvíli jasný, že si ze mě dělá legraci.

„Bojím se o babičku…“

„Já vím, jen jsem tě chtěl trochu pošťouchnout. Hele, nechceš mě po cestě něčím zabavit? Můžeš třeba zazpívat, ať nám to ubíhá.“

Jo, měl bych mu bejt vděčnej, snaží se, abych nemyslel na babičku, a je ochotnej snést i to, že bych zpíval. K něčemu takovýmu se uchýlím jen tehdy, když mám upito. Jednou mě Bert při nějaký oslavě natočil na mobil, bylo to strašný. Netušil jsem, že dokážu zpívat až tak falešně.

„Nebudu ti zpívat. Ještě bys nás naboural, jak by ses smál.“

„Já bych to bral jako zkoušku otrlosti, co všechno vydržím.“

To špičkování mi dalo trochu jiné myšlenky a líp to uběhlo.

Zavolal jsem našim, že je babička v nemocnici, a následoval vodopád otázek, na který jsem neuměl odpovědět.

„Mám si zavolat večer, jak to vypadá, teď nic nevím. Proč bych tam měl volat teď, když řekli večer. Nevím, jestli půl pátý je dostatečnej večer, já bych zavolal pozdějc…“

Mobil mě skoro pálil v ruce. Bál jsem se zavolat, ale bylo mi jasný, že když nezavolám, tak mi budou pořád volat rodiče, jestli už něco vím.

Prsty se mi úplně třásly, když jsem vyklepával číslo. Bert mě ostražitě sledoval.

„Dobrý večer, chtěl bych se zeptat…, měl jsem volat večer…, ano… dobře… děkuju…“

Seděl jsem a chvíli koukal před sebe, než jsem se vzpamatoval. Bert mě vzal za ruku.

„Babička má zápal plic. Nevědí, jestli kovidovej, nebo bakteriální, kterej na to nased. Vykapaly prej jí nějaký protilátky a nasadili jí antibiotika a je prej na kyslíku, protože to úplně neudejchala. Takže zatím nic moc… Znovu zavolat si mám zejtra po poledni. Musím to zavolat našim.“

Tak jsem předal informace, musel jsem rodičům sdělit, že na tom oddělení nejsou návštěvy, takže tam babičce nemůžu přivézt mandarinky, jak doporučovala matka…, trochu vysilující rozhovor.

Bert naservíroval večeři. Seděl jsem u stolu a hlavou se mi zase honily černý myšlenky.

„No tak. Tak se v tom jídle aspoň trochu porejpej, ať nemám pocit, že jsem to dělal zbytečně.“

Vyhověl jsem a trochu ujed. Nevím vlastně, co k jídlu bylo, nevnímal jsem to.

Bert po večeři pustil televizi. Ani nevím, co v ní bylo, měl jsem jiný myšlenky. Ležel jsem na zemi, polštář pod hlavou, čučel před sebe a nevnímal. Nepostřehl jsem ani to, že Bert už se šel vysprchovat. Přišel z koupelny, podrbal mě na hlavě a řekl: „Půjdeme spát?“

Kývl jsem, odešel jsem se vysprchovat, vyčistit zuby… Vrátil jsem se z koupelny a vlezl jsem k Bertovi do postele. Přimáčknul jsem se k němu a zabořil mu obličej do chlupů na hrudníku a v tu chvíli to na mě přišlo. Rozbrečel jsem se. Co rozbrečel, já se rozeřval, že tak jsem neřval ani jako malej harant. Úplně jsem se zalykal, skoro jsem se nemoh nadechnout a slzy ze mě lily proudem. Bert mě držel a nic neříkal, jen mě hladil po vlasech a po zádech. Nevím, jak dlouho to trvalo, než jsem se zklidnil a zvednul k němu rudý uřvaný oči: „Promiň.“

Pohladil mě: „To nic.“

Pohladil jsem ho po hrudníku: „Jsem tě úplně zamáčel. A ještě jsem tě posmrkal.“

Popotáhl jsem nosem. Bert se přese mě natáhl a podal mi kapesník, kterej mívám pod polštářem. Vysmrkal jsem se. Bert se na mě usmál: „To nevadí. Skočím se vysprchovat, ať můžeš smrkat do čistýho.“

Zasmál jsem se a znovu se musel vysmrkat, ale už jsem nebrečel.

Bert se rychle osprchoval a vrátil se do postele. Přimáčknul jsem se zase k němu, pohladil mu chlupy na hrudníku: „Děkuju ti za čistej kapesník.“

„Není zač,“ objal mě a pohladil po zádech. Políbil jsem ho do chlupů a přitulil se víc.

Leželi jsme v objetí a mlčeli. Nechtěl jsem mluvit o tom, že mi došlo, že vlastně nic a nikdo není věčný, že můžu ztratit babičku, ale že bych mohl ztratit třeba i Berta, někoho, koho miluju absolutně nejvíc… Mlčeli jsme docela dlouho, než jsme usnuli.

Druhej den jsem skoro postrkoval hodiny, kdy budu moct zavolat do nemocnice, a zároveň jsem se strašně bál. „Dobrý den, chtěl jsem se zeptat…“

Ten kámen, co mi spadnul ze srdce, musel snad vyvolat zemětřesení. Babička lepší, noc strávila v klidu, vyhráno ještě není, ale lepší.

Oddechnul jsem si. Odpoledne jsem zaskočil k babičce zkontrolovat domek, zalejt květináče s bylinkama, který si přetáhla na zimu ze zahrady dovnitř na okno… Kdyby se vrátila a našla je zvadlý, tak by jí to mrzelo. Vím, že by mi nic neřekla, ale viděl bych to na ní.

Večer zaklepání na dveře. Otevřel jsem a za dveřma stál Josef.

„Ahoj, pojď dál.“

„To ani nestojí za to. Nesu vám plakátek. Horní Franta usoudil, že se nějak dlouho nic nedělo a že by potřebovaly děti něčím zabavit, tak se rozhod, že by se moh uspořádat Halloween.“

Bert povytáhnul obočí: „Mě tenhle svátek moc nebere, ale když myslíte, že se tím děcka zabavěj, tak jo. Lepší než slavit sedmej listopad, že jo. Jak si to představujete?“

„No, jednatřicátýho nějakou strašidelnou výzdobu na domy a po setmění bysme s dětma obešli baráky s koledou, Franta udělal plakátky na počítači, všechno je na tom i s časama, v kolik maj děti sraz, kdy začnou chodit koledovat a tak.“

„Jsou baráky, do kterých bych ti ani neradil s dětma chodit. Někde můžete dostat jen velký kázání a žádnou koledu…“

Josef protočil oči: „Mě budeš učit něco o zdejších bábách. Já se tu narodil a vyrost. A tu nejhorší babu mám hned vedle. Kdybych měl čas, tak udělám spoustu odpornejch panáků a všichni by nakukovali přes plot k Sudovce a v noci by jim svítily voči…“

„Stálo by ti to za tu námahu?“ zeptal jsem se.

Josef se ušklíbnul: „Jo, jsou chvíle, kdy si myslím, že určitě. Ještě bych tam dal reproduktorky, ze kterých by šlo tichý skučení a hnusný mlaskání…, mně se ta myšlenka líbí čím dál víc.“

„Tak jo. Vidím, že budeš mít celej příští rok co vymejšlet a dělat. My teda nakoupíme zásobu bonbónů a vymyslíme nějakou výzdobu.“

„Já věděl, že vy se zúčastníte,“ zaradoval se Josef.

„Za co půjde Pepča?“

„Nevím, Alenka mu něco vymyslí.“

„To nepochybuju,“ vybavily se mi kreace, do kterých mě navlíkla o masopustu a na Mikuláše. Josef zamával a odkráčel.

***

Zprávy z nemocnice vypadaly dobře. Babička už bez kyslíku, pořád ale antibiotika, rentgenovej nález taky lepší. Uklidnil jsem se. Ale stejně to nakonec trvalo téměř tři tejdny, než babičku pustili. Zajeli jsme ji vyzvednout do nemocnice. Až jsem se skoro zajíknul, jak zhubla. Ale k autu doťapala s úsměvem, vyštrachala se na sedadlo a oddechla si: „To jsem ráda, že už jedu domů. Už mě to tam nebavilo, jenom ležet a nic nedělat.“

Vysadili jsme ji u jejího domku a doprovodil jsem jí dovnitř.

„Tak konečně doma,“ oddechla si a rozhlédla se. Automaticky zkontrolovala květináče na okně v kuchyni, i prstem zkusila, jestli je hlína vlhká. Jasně že byla, zalil jsem je ještě, než jsme pro ni jeli.

„Koupil jsem ti nějaký housky a mlíko, ať tu máš čerstvý.“

„Děkuju,“ řekla, „vám oběma. Za všechno.“

„Nemáš zač,“ zasmál jsem se a pak jsem si všiml, jak se babička rozhlíží a zjevně přemýšlí…

„Babi?! Ty si vymýšlíš nějakou práci! Ty chceš mejt vokna! Já to na tobě vidím!“

„No, myslím, že ta okna už to potřebujou…“

„Babi, já ti je umeju o víkendu! Teď si, prosím tě, odpočiň! Nehrň se hned do všeho!“

„Tak dobře…“

„Zítra se stavím, jo?“

Druhej den mi hlásila: „Zkusila jsem ta okna aspoň olíznout jenom zevnitř, ale dalo mi to. Ještě to pořád nejsem já.“

„Babi, vždyť jsem ti říkal, že ti okna umeju o víkendu! Tak proč ses do toho pouštěla?“

„Chtěla jsem to zkusit.“

No jo, babička. O víkendu jsem nastoupil na okna. Babička mě pečlivě kontrolovala: „Danečku, támhle je šmouha!“

Vylovil jsem brýle: „Kde?“

„Támhle.“ I s brýlemi jsem ji sotva viděl, ale znovu jsem okno přestříkal, setřel… a zvolna jsem měl hotovo. 

„Tak jo. Potřebuješ ještě něco?“

„Snad nic… kdyžtak ti zavolám.“

„Jo, babi, jednatřicátýho tu budou mít děti Halloween! Já jen, aby ses nelekla, až okolo domu budou chodit děti převlečený za strašidla, co choděj po koledě.“

Podívala se na mě jako na moc hodnýho a milýho dementa: „Neboj, nemyslím, že by mě to nějak vyděsilo. Jenom říkáš, že choděj po koledě. Co se těm dětem dává? “

„Bonbóny. Já ti nějaký přinesu, kdyby u tebe zabouchaly.“

Rozloučil jsem se a padal domů.

***

Jednatřicátýho, výroba haloweenský výzdoby před vchodem. Z provázků jsem udělal pavučinu, kterou jsem napnul mezi okapem a vstupními dveřmi. U babičky na půdě jsem vyšťoural pavouka, kterýho jsem měl jako malej – chlupatej pavouk na hadičce, když člověk mačkal balónek na konci, tak pavouk skákal. Guma balónku a hadička byla už zpuchřelá, ale pavouk dobrej. Ustříhl jsem ho a upevnil doprostřed pavučiny.

„Teda, ty si s tím dáváš práci,“ ozval se za mnou tlumeně Bert.

„Viď,“ přisvědčil jsem a otočil se. To leknutí bylo dost velký. Bert měl na obličeji hodně realistickou masku gorily.

„Fuj,“ oddechnul jsem si a opřel se o futro. „Docela jsi mě dostal.“

Bert se spokojeně smál: „Když to zabralo na tebe, tak děti budou mít zajímavej zážitek.“

„Kdes tu hrůzu sebral?“

„Koupil. Kdysi dávno, už ani nevím k jaký příležitosti. Teď jsem si na ni vzpomněl, že se hodí.“

„No, nevím. Vylezeš takhle ven a po dětech nám tu zbydou jen kaluže moče.“

„Já bych to tak neviděl. Děti vydržej hodně.“

„Uvidíme.“

Večer se sešeřilo a my čekali na koledníky. Chvíli to trvalo, protože jsme stranou, takže k nám vždycky zamíří až naposled.

Zabouchání na dveře. Pomalu jsem je otevřel: „Kdopak to tu je?!“

Skupinka dětí přede dveřma zařvala: „Koleda!“ Jen Svátkovic Patka zaječela: „Kolega!“ Myslím, že se prostě chtěla lišit, je v tomhle cáklá po mámě. Všechny děti se snažily jít za strašidla, malej Pepča byl za Drákulu; Alenka mu ušila krásnej kostým. Jedno z dětí bylo za mumii (teplákovka omotaná elastickým obinadlem), nějaká holčička byla docela dobrá čarodějnice. Jen Patka prej doma udělala scénu, že ona chce jít za princeznu. Marně jí vysvětlovali, že to má být strašidlo a navíc, že už je docela chladno, takže nakonec měla tylový šatičky navlečený přes tepláky a svetr a vypadala v tom jako princezna, co hodně ráda jí. Papírovou korunku chycenou gumičkou pod bradou. A (jak jsem se pak dozvěděl) Alenka jí řekla, že správná princezna musí být namalovaná. Udělala jí těžký stíny pod očima a rudou rtěnkou jí namalovala pusu a dost to přetáhla, takže výsledek byla princezna, co se právě nachlemtala krve. Nakonec z nich asi byla nejstrašidelnější.

„Tak si pojďte vzít bonbóny,“ ozvalo se za mnou. Děti vytřeštily oči. Některé ztuhly, některé udělaly krok dozadu. Kolem mě prošel Bert s mísou bonbonů, na hlavě tu příšernou masku gorily.

„Hustý,“ ozvalo se. Za dětma stál Josef, kterej je hlídal. Když děti viděly, že Josef se nebojí, tak si šly nabrat bonbóny.

Josef Berta okukoval ze všech stran a pak se otočil na mě a zeptal se se smíchem: „Tobě nevadí mít něco takovýho doma?“

„Nevadí,“ přitulil jsem se k Bertovi. „Já mu prostě večer v posteli přes tu hlavu přehodím hadr a je to.“

Ten Josefův smích mi v tu chvíli přišel trochu nucenej.

Děti si nabraly bonbóny a Josef je odvedl zpátky na náves, kde si je rozebrali rodiče. Nakonec celkem úspěch.

Večer jsem v posteli čekal na Berta. Přišel a položil se na záda – s maskou gorily na hlavě.

„Josefovi jsi řekl, že mi přes hlavu přehodíš hadr a je to. Tak jsem zvědavej…“

Vylezl jsem si na něj: „Jo, to jsem řekl. Ale pak jsem si uvědomil, že bych se vlastně docela ochuzoval. Líbat masku gorily není moc erotická představa… alespoň ne pro mě.“

Začal jsem mu stahovat masku z hlavy.

„Jauvajs! Počkej, stáhneš mi to i s nosem!“

Zahákl prsty pod okraj masky a pomalu si ji stáhl.

„Jo, tohle bude lepší,“ zavrněl jsem, dal mu pusu na špičku nosu a pak jsem se k němu přisál. Chytil mě, stočil pod sebe… Čert vem nějaký experimenty s maskou, že jo.

Ráno přijela Věrka do práce dřív, než jsem stačil sundat halloweenskou výzdobu. Docela jí to pobavilo, a když se Bert předvedl v gorilí masce, tak se strašně smála a litovala, že neviděla reakci dětí. No a pak už normální pracovní den.

Telefon. Babička: „Danečku, můžu tě poprosit? Šel bys zítra se mnou na hřbitov? Já si ještě nejsem úplně jistá…“

„Samozřejmě, babi! V kolik?“

„Až budeš mít po práci…“

„Domluvím se s Bertem a stavím se pro tebe tak ve dvě? Vyhovuje ti to?“

„To víš, že jo.“

Druhý den na Dušičky jsem vyzvedl babičku a pomalu jsme šli přes vesnici. Babička si nesla malou kytičku. Najednou babička odbočila.

„Babi, počkej! My nejdeme na hřbitov?“

„U kostela za dědou jsem byla včera. Dneska půjdeme do lesního.“

Lesní hřbitůvek je docela kus za vesnicí, v hloubce lesa. Obehnanej zdí s kovanýma vratama, který se ani nezamykaj. Nikdo je nikdy neukrad, nejspíš proto, že ke hřbitůvku nejde zajet autem a táhnout těžkej kus železa po lesních cestách se nikomu nechtělo.

Tak jo, slíbil jsem babičce, že půjdu s ní, tak do lesního. Pomalu jsme ťapali do kopce, občas se babička o mě opřela, párkrát si musela odpočinout.

„No, ještě to není ono, proto bych si sama ještě netroufla.“

Ten kus cesty do kopce, kterej vyběhnu za deset minut, jsme šli skoro tři čtvrtě hodiny. Došli jsme ke hřbitůvku. Není úplně plnej, přestalo se tam už pohřbívat před lety, protože dojít až tam bylo docela obtížný. Babička strčila do vrat. Zavrzaly, ale moc se nehly. Šel jsem do nich strčit pořádně. Se zaskřípěním se otevřely. Babička vešla a šla pomalu do části hřbitova, kde nebyly hroby. Zašla ke zdi a na kámen, který ležel před ní, položila kytičku, krátce se tiše pomodlila a pak si vzdychla a pohladila dlaní zeď.

Musel jsem vypadat dost vyjeveně. Babička pokývala hlavou: „Víš, před tvým tátou jsme měli holčičku. Umřela třetí den po narození, ani jsme ji nestačili pokřtít. Tehdejší farář nám ji nedovolil pohřbít na hřbitově u kostela, že nekřtěňátka patřej do lesního ke zdi… Ani na ten pohřeb jsem tenkrát nemohla. Děda dal na ten hrůbek aspoň ten kámen, abych věděla, kde leží. Podle faráře neměl ani to. Neměla jsem ho ráda, to nebyl dobrý pastýř…“

Ještě jednou pohladila zeď: „Tak půjdeme domů.“

Vyšli jsme ze vrat, zavřel jsem je za náma a pomalu jsme se vraceli.

„To je strašný, já snad budu potřebovat hůl. Jako stará bába,“ lamentovala babička. „Já doufám, že se to ještě zlepší…“

„Neboj, babi, určitě jo.“

„Danečku, já vím, že vy teď slavíte Dušičky jinak. Ale poprosím tě, když nebudu moct, jestli za mě nahoru ke hřbitovu odneseš kytičku.“

„Určitě. A babi, ví vůbec táta, že měl starší sestru? Nikdy o tom nemluvil.“

„Myslím, že ví. Já mu to nikdy neřekla. Ale myslím, že se toho nějak domákl. On je chytrej…“

Doprovodil jsem pomalu babičku domů.

„Tak, děkuju ti. Stav se zítra odpoledne, udělám vám buchty s jablky. Já vím, že Robertovi taky chutnají.“

„Neměla bys spíš ještě odpočívat? Ta procházka tě docela utahala, tak by sis měla dáchnout.“

„Udělat buchty není námaha, to je radost,“ začala se babička otáčet v kuchyni.

„Aha. Tak dobře, zítra se stavím.“

Samozřejmě, že Bertovi jsem to doma vyklopil.

„Mně je divný, že jestli to táta ví, že se o tom nikdy nezmínil.“

„Jestli to ví a nemluví o tom, tak asi ví proč. Možná si myslí, že by tím babičku nějak zraňoval. Takže se budeme tvářit taky, jako když o ničem nevíme.“

„Tak dobře. Co budeme mít k večeři?“

„Vytáh jsem z mrazáku lososa, tak lososa a zelený fazolky.“

„Hmm,“ zabroukal jsem spokojeně. Lososa mám rád.

Navečeřeli jsme se.

„Tak co? Jsou Dušičky, tak si pustíme v televizi nějakej horor?“ nabízel Bert.

Protáhl jsem se: „Nevím, jestli mám náladu na nějakej horor. Spíš bych si dal něco uklidňujícího… Já bych to viděl na společnou sprchu a šup do pelíšku. Co ty na to?“

„Souhlas.“

Zvedli jsme se, umyli nádobí a vydali se pomalu do koupelny. Ucítil jsem Bertovu ruku na zadku. Přimáčknul jsem se k němu a zvednul k němu oči.

„Copak se děje?“ zatvářil se udiveně a palcem mi setřel slzu, která se zrádně objevila.

„Nic. Jenom jsem šťastnej,“ odpověděl jsem.

„Tak jo. Budu se snažit, abys byl šťastnej pořád.“

Já vím, že se bude snažit. A nejen dneska v noci…