Nítěnka a znovu Vánoce

Když jste s někým pořád, tak prostě už poznáte, co si ten druhý myslí, co udělá, vycítíte, že se něco děje… Alespoň u nás to tak je. Většinou. Tenhle radar má ale lepší Bert.

Napadlo mě něco, o čem jsem byl přesvědčený, že se Bertovi moc líbit nebude, takže jsem s tím vcelku otálel. Přemýšlel jsem, kdy by byla nejvhodnější příležitost zeptat se, třeba nějak nenápadně, mezi řečí, ale nějak mi to pořád nešlo.

„No tak to vyklop,“ podíval se na mě Bert při večeři.

„Co?“ koukal jsem.

„Hele, tváříš se jak slepice, když nemůže snést vejce. Vysloveně tě něco tlačí, tak to vyklop.“

Tak dobře: „No, přemýšlel jsem o Vánocích. Nemohli bysme letos na večeři kapra koupit?“

Tak, vypadlo to ze mě. Strašná pohana pro rybáře. Taky ztratil řeč a díval se na mě asi jako jeptiška, který někdo udělal nemravnej návrh.

V lednici je naporcovanej a zamraženej kapr, kterýho chytil, a já mu navrhnu, abysme koupili jinýho.

Našel řeč a nadechnul se: „Proč?“

„No, na tvoje kapří hranolky nedám dopustit, ty nemaj konkurenci. Ale obalovanej kapr, já tam v tom chyceným v řece nějak cejtím to bahno a to mi trochu vadí. Když projde sádkama, tak se to nějak ztratí, to mi chutná. V těch hranolkách to taky necejtím, ale to bude tím tvým kořením. Ale obalovanej… mohli bysme ho letos koupit? Aspoň budeme mít víc vnitřností na polívku, tý tvý bych se užral,“ převáděl jsem lstivě téma trochu stranou.

Seděl a koukal. A jéje. Urazil jsem lovce.

„Z toho chycenýho mi uděláš hranolky, ale na Vánoce kapra koupíme, jo…?“

„Proč? Stejně to nerozeznáš, to si jsem jistej.“

Udělal jsem zkormoucenej obličej: „Prosím…“

„No tak dobře,“ vstal od stolu.

„Nech to, já nádobí umeju,“ předváděl jsem vděčnou aktivitu za Bertovo podlehnutí a ponížení.

Když jsme šli spát, položil se Bert na záda a ruce založil pod hlavou. Hm, trucuje. Fakt se urazil. Natáhl jsem ruku a zaškrabal ho ve chlupech na hrudníku. Nic. Jemně jsem nehtem zaškrábal na bradavku: „Zlobíš se?“

Zavrtění hlavou.

„Tak co se děje?!“

Zase zavrtění hlavou a koukal do stropu.

Sakra, to je vážný. Fakt je nějakej problém. Začal jsem zmatkovat. Tohle nemůže bejt obyčejný trucování kvůli kaprovi. Něco se fakt děje.

Vylezl jsem na něj, opřel jsem se mu rukama o hrudník a natáhl se, abych mu koukal do očí: „Řekneš mi, co se děje?“

Podíval se na mě: „Bože, to jsou vyděšený oči…“

Ruce se mu vymrštily, chytily mě jako do kleští a překulil se na mě a rozesmál se. Hrál to na mě. Jen mě chtěl trochu potrápit. Napětí ze mě spadlo, jen na chvilku mě napadlo, že bych teď mohl trucovat já, ale to už mi držel nohy, já jeho okolo krku a už jsem hekal a užíval si ho.

Druhý den jsem se chtěl ujistit: „Berte, to, že se koupí kapr, pořád platí?“ zeptal jsem se v kanceláři.

„Platí,“ zakýval hlavou, „ale koupím ti živýho, aby byla jistota, že je čerstvej. A ty si ho zabiješ a vykucháš. Hele, dávej pozor…“

To reagoval na to, že mi vypadl z ruky šanon s fakturama. Teda, to je pomsta za rybářovu urážku. Klepnout kapra, to bych asi zvládnul, ale kuchání ryby měl na starosti vždycky Bert. Ale mohl bych s tím zaskočit za babičkou, ta to taky zvládá bravurně…

„Dobře, platí.“

„Sám. Ne že s tím půjdeš za babičkou.“

Sakra, vidí do mě jako do hubený kozy.

Zaklepání a do kanceláře vešla Věrka. Koukla na mě a na zlomyslně se culícího Berta a trochu povytáhla obočí.

„Nerada ruším, ale jestli do konce týdne nedojde ta látka na ty židle, tak je do Vánoc nestihnu.“

„On s tím zákazník už tak nějak počítá, nevadí mu to. A pro nás bude asi taky výhodnější, když dostaneme platbu až v novém roce, takže se tak moc neděje.“

„Fajn, aspoň budu mít trochu času na úklid doma. Chystáte se někam na svátky?“

„Nikam, budeme doma.“

„Taky dobrý, aspoň budete mít klid. U nás se bude scházet celý příbuzenstvo.“

Posledně jsme jeli na Štěpána k našim, brali jsme babičku, ale ona letos nechce, tak se domluvila s našima, že na Boží hod přijedou, budou u babičky přes noc a my přijdeme k babičce na Štěpána na oběd. Nejradši by nás tam měla všechny, ale Janďa nepřijede, je na rozsypání, má termín na Nový rok, tak nebude nikde jezdit. Počítá nějak s tím, že by mohla mít první dítě novýho roku. Tají před celou rodinou, co to bude, jestli holka nebo kluk.

Sednul jsem k počítači sjet poštu.

„Berte, máme zájemce o ten barokní sekretář!“

Bert občas koupí za „výhodnou cenu“ nějakou strašnou ruinu, na který pak nechá ruce, aby ji zrestauroval. Musím přiznat, že mě vždycky překvapí, jakou nádheru z toho dokáže udělat. Ale vrazí do toho spoustu času a peněz, ale tvrdí, že to jsou vlastně dobře uložený peníze, a ty věci pak nabízí ke koupi na našich stránkách.

Tenhle sekretář byl fakt v rozkladu, když ho koupil, říkal jsem mu, jestli nezešílel, ale on byl jak umanutej. Dělal na něm i o víkendech a musím přiznat, že tu intarzovanou nádheru, která z toho byla, jsem nečekal.

Taky cena, za kterou jsme to nabízeli, byla dost vysoká, ale rozhodně odpovídající.

Napsal jsem, zda mají zájem si sekretář prohlídnout, a odpověď přišla téměř vzápětí. Zájem je velkej, přijedou pozítří. Skvělá zpráva. Uložený peníze se začnou vracet.

Přijeli, zkoukli, odpovídalo jejich představám, dostali fakturu, dohodli jsme se o převodu peněz a dodání sekretáře a všechno šlo hladce.

Klečel jsem v kanceláři na židli a otáčel jsem se a přemýšlel.

„Berte? Napadlo mě něco. Nemohli bysme to tu trochu přestavět? Myslel jsem, že by se hodil pokoj pro hosty. Třeba bysme mohli zmenšit trochu posilovnu, ta je možná moc veliká.“

„Na co pokoj pro hosty?“

„Hele, třeba tvoje máma s Milanem se chtěj v lednu zastavit na víkend. Zase budeme spát na zemi v obýváku. Pokoj pro hosty by se hodil.“

„Těch pár dní v roce vždycky vydržíme, ne?“

„Já neříkám, že to musí bejt do ledna, ani třeba tenhle rok, teda příští rok. Jen mě tak napadlo – Janďa bude mít dítě, až bude trochu větší, tak se budou chtít vydat někam na dovolenou a šoupnou dítě na prázdniny ke strejdům… Nekul na mě oči a nesměj se, kam by ho jinam dali. Babička už by ho asi nezvládala a k Vláďovejm rodičům? Strávit prázdniny v kostele, to bych mu nepřál. Třeba bys ho moh učit rybařit…,“ zkoušel jsem to.

„Ještě to není na světě a ty už plánuješ, jak tu bude na prázdniny? To hodně dlouho dopředu, ne? A když ho budou brát sebou?“

„Nemaj dovolenou dva měsíce, na nějakou dobu ho určitě dostanem.“

„Ty jsi o tom už s Janou mluvil?“

Zavrtěl jsem hlavou: „Ne, ale znám ji.“

„Fakt plánuješ moc dopředu. Nech nějakou přestavbu bejt.“

Zapomněl jsem na to, nebo spíš jsem to vytěsnil, protože Vánoce se blížily a s nimi i starosti, jak všechno logisticky zvládnout. Nákup pro nás a pro babičku, uklízení, vánoční výzdoba; dal jsem aspoň světelnej řetěz na jablůňku před vchodem.

A tři dny před Štedrým dnem přivezl Bert kapra.

„Nechal jsem ho zabít, jinak by mi asi leknul v autě. Ale vykucháš si ho sám.“

Položil rybu na linku v kuchyni.

Tak jo, jak na to. Vytáhl jsem nůž, o kterým vím, že je hodně ostrej, a postavil jsem se k lince. Chytil jsem rybu…, klouže, mrcha.

„Ať se neřízneš. Vem si misku se solí a pořádně to osol, ten sliz nebude tolik klouzat.“

„Nekoukej na mě, znervózňuješ mě a já se fakt říznu!“

„Až se řízneš, tak volej,“ řekl a odešel z kuchyně.

Opatrně jsem začal nařezávat břicho… dobrý. Hlavně neříznout moc hluboko a neroztrhnout žlučník.

Rukou jsem opatrně uvolnil vnitřnosti a vyndal je v jednom kuse. Jikrnačka. Dobrý. V dřezu jsem je opatrně rozebíral, podařilo se. Žlučník neprasknul a šel do koše.

„Jupí!“ zaječel jsem a dveře se rozrazily a tam vyplašenej Bert: „Říznul ses?!“

„Ne, dobrý! Ty jsi měl strach?“ tvářil jsem se pyšně.

„Uf. Tak dobrý, já už tu rybu naporcuju…“

Naporcoval, naskládal do mrazáku, smažit se bude až na Štědrý den.

Den před Štědrým dnem se vařil velký hrnec rybí polívky a vyráběla obrovská mísa bramborovýho salátu, do zítra se to pěkně rozleží.

Na Štědrej den jsem dopoledne ustrojil stromek v obýváku. Zlatý prasátko neuvidím nikdy, protože půst nedodržím. Vždycky si musím ukrást alespoň misku salátu, abych věděl, jak se poved.

A odpoledne začne Bert smažit kapra a já zavolám našim, abych popřál.

„Ahoj, mami! Přejeme, ať si to užijete, a zítra se uvidíme, až přijedete!“

„No, tátovi dneska není nějak dobře, je mu trochu šoufl, snad to nic nebude… Doufám, že budeme moct zítra přijet. Tak si to taky užijte…“

Bert už smažil poslední kousky ryby, já jsem prostřel stůl… jo, máme všechno.

Tak jsme se ještě převlíkli do obleku a sedli ke stolu. Připili jsme si a Bert mi podal mísu s polívkou. Nalil jsem si pořádně a najednou jsem si vzpomněl: „Jé, Berte, já neusmažil housku do polívky…“

Podíval se na mě shovívavě a vylovil misku s osmaženými kousky housky, kterou měl schovanou za mísou se salátem. Udělal to za mě.

Dojedli jsme polívku a dali talíře stranou.

Bert mi dal na talíř porci kapra a podal mi mísu s bramborovým salátem, ať si nandám sám. Nešetřil jsem, mám ho rád. Bert si nandal na talíř a pustili jsme se do jídla.

Zakrojil jsem do kapra a strčil sousto do pusy. Mělo tu bahnitou příchuť, kterou nemusím. Kruci. Co teď?

„Copak je?“ zeptal se Bert.

„Proč?“ zazmatkoval jsem.

„Přestal si jíst.“

No tak jo: „Promiň. Přinutil jsem tě koupit kapra a on má úplně stejnou bahnitou příchuť. Promiň.“

Zasmál se, vzal servírovací vidlici, sebral porci z mého talíře a hodil ji na svůj. Pak z mísy s porcemi kapra vzal jiný kus a přesunul mi ho na talíř.

„Zajímalo mě, jestli to rozeznáš. Tohle je ten kupovanej, ta první porce byla z chycenýho.“

Prostě mě nepřestane pošťuchovat. Je to, jako by mě nějak pořád zkoušel. Ta nová porce byla bez té pachuti.

Dojedli jsme, vstali najednou od stolu, odnesli nádobí do dřezu.

Upil jsem vína ze skleničky: „Myslíš, že už Ježíšek přišel?“

Zakýval hlavou: „Asi jo.“

Chytil jsem ho okolo pasu a vykročili jsme k pokoji, když mi začal zvonit mobil. Kdo nedá pokoj ani na Štědrej večer?

Kouknul jsem na displej: máma. Udělalo se mi špatně. Co se děje, že máma volá? Co se stalo? Je něco s tátou, když mu bylo blbě?

Ruce se mi klepaly: „Ahoj mami, co se stalo? Je něco tátovi?! CO? Cože? Jak… CO? Děkuju, pozdravuj tátu…“

Zamáčknul jsem to a čučel před sebe.

„Stalo se něco? Něco s tátou?“ ptal se opatrně Bert.

Zakýval jsem hlavou a podíval se na něj: „Jo, stalo se něco. Ne tátovi, tátovi už je dobře. Ale přišel Ježíšek. Janďa dneska večer porodila. Je to kluk a jmenuje se Adam. Tak hele, jsme strejdové…“

Objal mě a dal mi pusu.

„Chudák kluk,“ řekl, „bude mít jeden den najednou Štědrej večer, narozeniny i svátek. To mu budeme muset vynahradit, když k nám bude jezdit na prázdniny… Budeme muset udělat ten pokoj pro hosty.“

Zasmál jsem se a dal jsem mu pusu: „Nezazvonil už Ježíšek?“

Držel mě v náruči: „Určitě.“

„Tak se půjdeme podívat? Teda, když mě pustíš?“

„Půjdeme. Když tě pustím.“

Držel mě pořád a líbal mě. Já si někdy fakt stojím na vedení. Zapomínám, že ho prostě baví mě trochu zlobit. On už má tu rekonstrukci dávno vymyšlenou. I tohle je trochu test – jsem zvědavý na dárky tak, že bych oželel líbačku? Kdepak, dárky počkaj…

Když jsme skončili, skoro jsem nemohl popadnout dech: „Tak se jdeme kouknout?“

Zakýval hlavou: „Jsi zvědavej?“

„Určitě.“

Chytil mě okolo ramen a šli jsme do pokoje ke stromku.

Posadil jsem se na polštář: „Tak vybírej…“

Bert hrábl po prvním balíčku a začal ho rozbalovat. Triko s motivem pstruha. Pro rybáře.

„Díky,“ dostal jsem pusu. „Teď ty.“

Hranatý balíček velikosti asi á čtyřky… knížka? Rozbalil jsem ho. Dřevěná kazeta s vykládanou intarzií. Musel si s tím dát práce… „Děkuju,“ natáhl jsem se pro pusu.

„To to ani neotevřeš?“

Mě ani nenapadlo, že by něco mohlo být uvnitř. Jsem trubka. Otevřel jsem to. Ozdobně vytištěný papír, který oznamoval rezervaci pokoje v hotelu pro dvě osoby na čtyři noci na květen ve Vídni.

„Jé, budeme mít romantiku ve Vídni…, půjdeme do Schönbrunnu, dáme si sachra, vídeňskej řízek…“

„A půjdeme se podívat do Hofmobiliendepot a do Muzea užitýho umění, tam jsou úžasný sbírky nábytku…“

Aha, tak ono to bude trochu pracovní. Nevadí, stejně se těším a na to kafe se sachrem se určitě čas najde… Užijeme si to.

Bert mě sledoval, jak se raduju, a já jsem si uvědomil, že on je šťastnej, protože já mám radost; že on mi asi splní všechno, co chci. Blikající světýlka na stromečku mu házely odrazy na obličej a já si ho prohlížel stejně jako poprvé: krátký vlasy, krátký černý vousy, černý oči, který mě teď sledujou…

„Copak?“ zeptal se.

Pohladil jsem ho, rozvázal mu kravatu a začal rozepínat knoflíčky od košile: „Myslím, že bysme si mohli založit takovou novou tradici. Na Štědrej večer si rozbalíme každej jen jeden dárek a ty ostatní až ráno…“

Zasmál se: „Tak jo.“

Chytil mě, zvedl a odnesl do ložnice.