Nítěnka a deník

Náš statek je trochu stranou od vesnice. Má samostatný příjezd, před vstupem jablůňka, pod oknem vedle vstupu jsem se rozhodl udělat záhonek. Vždycky jsem měl rád venkovské zahrádky, kde vedle vchodu byla záplava kytek – hledíky, floxy, astry, všechno v barevné skrumáži. Jako malý jsem vždycky mačkal květy hledíků, aby se hýbaly a otevíraly jako psí tlamičky. A říkal jsem jim pejsci. Snad od té doby mám pro ně slabost. Tak jsem chtěl takový typicky venkovský záhonek i u našeho statku. Připravil jsem si ho už na podzim, na jaře osázel a osel a teď už vypadal pěkně k světu.

V záchvatu nálady na zvelebování okolí našeho bydlení jsem ještě navrhl Bertovi, že bychom se měli zbavit kopřiv za statkem.

„No, jestli chceš, můžeš se do toho pustit,“ díval se na mě pobaveně, „jak to chceš zlikvidovat?“

„Myslel jsem, že bych to pokosil.“

Začal se smát: „Chtěl bych vidět, jak máváš kosou a nezraníš se…, ale to je na nic. Za čtrnáct dní je tam máš znova. Ty prostě musíš vyrvat i s kořenama. A opakovaně. A vzhledem k tomu, jak jsi nadával, když jsi trhal kopřivy na Velikonoce… No, to si docela mákneš.“

Došlo mi, že má pravdu a já si budu muset pořídit silnější rukavice, než se do likvidace kopřiv pustím.

„Hele, taky bys mi s tím mohl pomoct,“ začal jsem naoko brblat. „Já tady všechno odřu. Na co já tě mám?“

„Na co? Hádej…,“ objaly mne zezadu dvě ruce, ucítil jsem kousnutí do ucha a už ze mě letělo oblečení a už jsem ležel na stole a užíval si toho, „na co Berta mám“. Teda, v tom „na co ho mám“ je ale skvělej.

Ještě s trochu rozklepanýma nohama jsem se v kanceláři posadil a otevřel počítač.

„Berte? Máme mail, že dorazej opravený gobelíny na tu zakázku z Olešan! Tak to budeme moct dodělat.“

„To je fajn. Zapomněl jsem ti říct, že volal olešanský kastelán. Tím deníčkem, co jsme našli, se teď probírá nějaká studentka z filozofie a píše o něm práci. A prý by se chtěla na ten stolek, ve kterém jsme to našli, podívat. Ptal se, jestli by někdy mohla přijet. Řekl jsem mu, že jo, tak se ještě ozve.“

„Víš, že jsem na to docela zvědavej?“

„Na co? Na tu studentku?“

„Hele, nezlob mě. Na to, co je v tom deníčku. Jestli je tam něco zajímavýho, nebo jestli to je třeba jen to, že k večeři byl bažant a pak se hrálo domino.“

„Jestli je tam něco zajímavýho, tak nám to třeba řekne.“

„Tebe to nezajímá? Takhle schovanej deníček, nějakých těch stopadesát let…“

„Mě teď hlavně zajímá, kdy přijdou ty gobelíny, abych to moh dodělat.“

„Nedělej se, zajímá tě to taky, to jen tak děláš, že ne…“

Po večeři jsme se šli projít k řece. Už nebylo takové horko, trochu pofukoval vítr. Na chvíli jsme vlezli do vody a zaplavali si. Domů jsme šli bosi a v plavkách, boty a oblečení v ruce. Dorazili jsme a já ještě v plavkách jsem vzal konev a šel zalít kytičky u vchodu. Ten záhonek spotřebuje večer vždycky tak tři čtyři konve vody.

Vrátil jsem se, shodil plavky, propláchl je a dal uschnout a šel jsem se vysprchovat a pak šup do postele. Pohladil jsem Berta přes jeho trenky na spaní. Pěkně pomalu, roztaženou dlaní… Protáhl se a zívl a dělal, jak je unavenej. Já vím, že to je vždycky taková hra, to, co se v těch trenkách zvedalo, to rozhodně unavený nebylo. Projel jsem prsty jeho chlupy na břiše a špičkami prstů zajel pod gumu trenek a popotáhl ji… Pomazlit se, políbit špičku žaludu, olíznout, pohrát si… Bert si trenky pomalu stáhnul, aby mě nerušil v mé činnosti, zajel mi rukama do vlasů, chvilku se s nima pomazlil, pak se zvedl, otočil mě na záda, políbil, zvedl mi nohy a já už jsem zase tlumil své hekání tím, že jsem se přisál k jeho krku… Když jsme oba vyvrcholili, svezl se Bert vedle mě, jednou rukou mě pořád objímal a jemně mě kousal do ucha a najednou zašeptal: „Hele, ty kdyby sis psal deník, tak ho asi taky schováváš, co?“

Praštil jsem ho a rozesmál jsem se.

Ráno jsem šel otevřít vrata a oči mi padly na můj květinový záhonek. Vlastně na to, co z něj zbylo. Chvíli jsem nemohl popadnout dech a bylo mi do breku: „Berte! Berte! Pojď se podívat! Někdo mi to všechno zničil! Kdo může bejt taková svině?!“

Bert se přiběhl podívat, co se stalo. Prohlédl záhonek a řekl: „Víš, že máš pravdu? Svině. Tohle podupaly a zryly divoký prasata. Tak ty mrchy si už troufnou i do vesnice. Vypadá to, že s kytkama před vchodem máš utrum. Tady nepomůže, ani kdybysme to ohradili. Vysokej plot sem nejde a nízkej je na nic.“

Odpoledne jsem se stavěl u babičky, jestli něco nepotřebuje, a postěžoval jsem si, jak dopadl můj záhonek.

„No, jo,“ řekla babička, „prasata jsou problém. Oni je prej krměj ty lufťáci, co koupili chalupu u lesa, ještě za horníma Vaňkovejma. Někdo říkal, že prej vždycky odnesou do lesa zbytky jídla, tam to vyklopěj na zem a zabouchaj klackem na kmen. Prasata už vědí, že je krmení, a sbíhaj se. Oni se tím bavěj, fotěj si to, ale to jim nedojde, že prasata pak ztratí plachost a čekaj žrádlo od každýho člověka. Sudová říkala, že šla na houby a kousek za Antoníčkovou studánkou se k ní ty prasata seběhly a čekaly, že dostanou nažrat. Měla prej velikej strach, ale nějak se jí podařilo vycouvat. Říkala, že spoďáry rovnou vyhodila a aspoň že se u studánky mohla opláchnout. Až mi jí bylo líto.“

Ten zlomyslnej smích jsem prostě neudržel.

„Vidím, že tebe to pobavilo. Ale ono to taková sranda není. Jestli už se odvážej až do vesnice, tak to je problém, se kterým se bude muset něco dělat. Ve vesnici se střelit nesměj. Hele, tohle musíš nahlásit starostovi.“

Tak jsem se cestou stavil na radnici a měl jsem štěstí.

„No a je to tady!“ prásknul starosta pěstí do stolu. „Jen jsem čekal, kdy to přijde! Už jsme se před časem domlouvali s myslivcema, tak já jim zase zavolám, že to začíná bejt hodně aktuální. Prasata mizerný! A lufťáci ještě horší!“

Tak jsem poděkoval, vycouval a hrnul se domů.

Přišly ty gobelíny. Krásně opravený, Věrka bude mít co dělat.

V kanceláři zazvonil telefon, vzal ho Bert, protože byl nejblíž.

„Dobře, budem s vámi počítat… no, to by mohl být trochu problém, ale dobře, nějak to zařídíme. Na shledanou.“

Díval jsem se na něj a čekal, co to bylo za hovor.

„Volala ta studentka. Jestli může přijet tuhle sobotu. A jestli tady jde někde přespat, protože v sobotu večer jí to jede domů nějak úplně blbě, ale jindy než o víkendu nemůže. Pokud je to problém, tak prý by si vzala třeba i stan, kdyby si ho mohla někde postavit.“

My nemáme žádný pokoj pro návštěvy.

„Hele, já se zeptám babičky, jestli by nemohla přespat u ní. Tam je pořád pokoj, kde jsme spávali se ségrou. Tady by mohla postavit stan leda tak v těch kopřivách.“

„Jo, jestli bude babička souhlasit, tak by to asi šlo.“

Babička úplně štěstím nezářila, ale kývla.

V sobotu odpoledne zabouchání na dveře: „Haló, dobrý den!“

Otevřel jsem. Mladá holka s batohem, hnědý vlasy stažený do culíku, docela příjemnej kukuč. Triko, ustřižený džíny, pohorky.

„Ahoj, já jsem Hanka Kazdová, dělám na tom deníku, co jste našli ve stolku z Olešan. Volala jsem.“

„Ahoj, já jsem Dan. Pojď dál, batoh si můžeš hodit sem. Nechceš napít? Je vedro. Nebo si dáš kafe?“

„Dík. Nejdřív vodu, potom kafe,“ usmála se.

Hodila si batoh za dveře, šla za mnou do kuchyně. Vytáhl jsem sklenici ze skříňky a z ledničky jí nalil sodovku. Vypila ji na jeden zátah.

„Jo, ta v tom horku bodla, dík. Můžu vidět ten stolek?“

„Tak to musíme do dílny a kafe ti udělám v kanclu.“

Přešli jsme dvůr a vlezli do dílny.

„Berte, tohle je Hanka, ta s tím deníkem.“

Pozdravili se a Hanka se rozhlížela po dílně: „Teda, páni…, to je krásný…“

Bert se zatvářil jako „jo, to nám tu říká každej“, ale mě bylo jasný, že je polichocenej.

„Tak tohle je ten stolek, ten už je opravenej. Židle se přečalouněj v týdnu a budou moct zpátky do Olešan. Takhle se otevírá ta tajná zásuvka…“

Předvedl jsem otevření.

„To je skvělý, můžu si to vyfotit? Chci mít u tý práce i nálezový okolnosti, ono je to tady i docela důležitý.“

„Jo, s klidem si to vyfoť. Jestli chceš, tak já ti pošlu fotky, jak to vypadalo před restaurací, máme to jako součást zprávy. A je tam i fotka, když jsme ten šuplík poprvé otevřeli.“

„Skvělý!“ zaradovala se.

Tak jsme vlezli do kanceláře, otevřel jsem počítač.

„Řekneš mi mail?“

Nadiktovala mi ho, já jsem nasázel fotky jako přílohy a odeslal: „Tak, máš to v poště. A teď dáme to kafe?“

„To by bylo fajn.“

Dolil jsem vodu do espresovače, namlel kafe a udělal tři hrnky.

„Mlíko nebo cukr?“

„Ani jedno, dík, piju ho hořký.“

My s Bertem jsme si dolili mlíkem, sedli jsme a začali jsme si povídat. První dojem příjemný holky se potvrdil. Mezi řečí se zeptala, jestli si někde bude moct postavit stan.

„Já jsem se domluvil s babičkou, bydlí tady ve vesnici, že bys přespala u ní.“

Vykulila oči: „Hele, já nechci bejt někomu na obtíž…“

„Nic, babička už s tebou počítá, stejně jako Bert s tebou počítá na večeři a jako počítáme s tím, že tě zítra ráno hodíme na vlak.“

„To nemusíte, já fakt nechci otravovat, na večeři mám sebou nějaký sušenky, to mi stačí.“

Neřekl jsem nahlas, že Bert se bude chtít trochu předvést se svým kuchařením.

„Já jsem zvědavej na ten deník, řekneš nám něco o něm?“

„Jo, mám překlad sebou.“

„Víš, čí ten deník byl?“

„Když vezmu všechna jména, která tam jsou, tak mi to vychází na komtesu Alžbětu Olešanskou. Vychází to dobou, tím, že měla bratra Jindřicha, tady ale o něm mluví jako o Heinim; bývalo zvykem, že se užívaly zkrácené zdrobněliny – Heini, Viki, Kari, Rudi a tak. Byla to zcela určitě ona.“

Bert se s večeří blýskl – pečený candát s celerovým pyré v nás zmizel hodně rychle.

„Takže jak s tím deníkem?“ spustil jsem po večeři.

Hanka vytáhla stohu papírů s překladem a začala vysvětlovat: „Je to psané francouzsky, to byla móda a při psaní deníku se komtesy cvičily v jazyce. Ke konci přešla do němčiny, ale to už bylo v době, kdy začala deník schovávat a předstírala, že ho ztratila, takže si byla jistá, že ho nikdo jiný číst nebude. Jinak bývalo i zvykem, že komtesa deník předkládala matce, která ho kontrolovala. Prostě slohové cvičení…, čekalo se, že projeví dostatek citu a zásobu vyjadřovacích schopností, takže výsledek býval někdy dost křečovitý. Tady třeba hned ten začátek.“

Ach, knížko má, důvěrníku můj, který jediný budeš znát mé myšlenky, touhy i činy, vše, co ti svěřovat budu. Ty budeš vědět, co je v mém srdci, budeš svědkem, kudy se mé myšlenky rozletovat budou.

„Ten začátek je doopravdy takový těžkopádný sloh. Občas tam problesknou jen takové drobečky jako třeba o tom, když se s bratrem učili tančit. Nejzajímavější pasáže jsou až v době, kdy na zimu odjeli do Vídně a Alžběta byla uvedená do společnosti. Počkejte, hned to najdu…“

Dostala jsem nové šaty, ve kterých půjdu na dvorní ples! Nemohu se dočkat! Mamá se mnou nacvičila úklonu před Veličenstvy při představování a měla ke mně kázání ohledně tanečního pořádku. Řekla mi, abych v žádném případě netančila s některým z důstojníků. Mám se vymluvit, že už je můj taneční pořádek plný. Důstojníci jsou prý většinou jen lovci věna. Řekla jsem, že ale tanec není přece souhlas s nabídkou sňatku, ale mamá mi vysvětlila, že to je sice pravda, ale důstojníci jsou na plese v uniformách a holínky mají natřené černým krémem, který by mi při tanci zničil spodek šatů. To mne přesvědčilo. Nenechám si přece zničit své nové krásné šaty!

„No a o kousek dál na plese…“

Ples byl úžasný! Sešlo se mi veliké množství květin na závěrečný kotilion. Měla jsem svůj košík úplně plný! Chudák Lotty Trautmansdorfová dostala snad jen dvě kytice. Ona skutečně není hezká, ale je milá a já jí mám ráda. Vytratila jsem se na chvilku do šatny a ze svého košíku jsem jí nějakou kytici přihodila, aby se necítila tak trapně. Přistihl mne při tom její bratr. Musela jsem být celá červená rozpaky, ale on mi řekl, že mám zjevně dobré srdce a požádal mě o kotilion. Musela jsem mu říct, že už jsem ho přislíbila Rudimu Woyczekovi. Rudi! Je úžasný! Štíhlý, rovný, s krásným knírem. Srdce mi bušilo, když mne přišel požádat o tanec. A tančit s ním…

O přestávce otevřeli buffet. I tehdy jsem pochopila, proč mne mamá varovala před důstojníky. Oficíři se rozběhli k buffetu, jeden z nich mne málem porazil. Takhle musely vypadat tatarské nájezdy. Obklopili stoly s jídlem, že se k nim nikdo jiný nedostal, a všimla jsem si, že někteří si cpali jídlo i do kapes. Nevím, jakým zázrakem se u mne objevil Rudi a přinesl mi misku mraženého. Hodilo se to, protože mi tváře hořely, šněrovačka mne svírala a v tom horku bylo na omdlení. Závěrečný kotilion jsem s Rudim tančila jako ve snu. Mamá byla spokojená. Ples proběhl dobře a Rudi je nejen hezký, ale i odpovídající partie. V noci se mi o něm zdálo…

„Alžběta se zamilovala. Byla celá nadšená, že se Rudi spřátelil s jejím bratrem Heinim. On kotilion na dvorním plese býval téměř jako oznámení zásnub. A byla docela nešťastná, když se na jaře zase rodina stěhovala do Olešan. Ale Rudi tam přijel za nimi.“

Našla jsem tajnou zásuvku, kam jsem si schovala deník. Mamá jsem řekla, že jsem ho měla s sebou na procházce parkem a zapomněla jsem ho na lavičce a už jsem ho pak nenašla. Nechci, aby si kdokoli četl to, že se mi zdá o Rudim… Včera přijel. U večeře byl okouzlující. Dnes se vypravil na dlouhou vyjížďku s Heinim. Vrátili se celí rozesmátí. Odevzdali koně štolbovi a šli se převléct do svých pokojů. Ještě v hale se objali.

Rudi odjel. Několik dní jsem se nemohla vrátit k deníku. Myslela jsem, že nebudu schopna zapsat, co se stalo, ale nakonec přece jen… Nemohla jsem spát. Pořád jsem viděla to, jak se Rudi a Heini objali. Myslela jsem, že je dobře, že jsou přátelé. Chtěla jsem si o Rudim s někým promluvit. Vzala sem si župan a svíci a šla za Heinim. Vzbudím ho, potřebuju si popovídat. Stiskla jsem kliku a vstoupila do jeho pokoje. Heini s Rudim leželi na posteli v objetí a spali. Nazí. Pomalu jsem vycouvala. V hlavě zmatek. Zbytek noci jsem proplakala.

Ráno po snídani jsem Rudiho zastavila a řekla mu, že by měl odjet. Podíval se na mě udiveně. Dívala jsem se mu do očí a zopakovala to. V tu chvíli mu to asi došlo. Natáhl ruku, vzal mne za špičky prstů, políbil je a řekl, že se mi omlouvá. Odjel ještě dopoledne. Myslím, že už nikdy nikoho nebudu milovat jako jeho. Nikdy.

„Alžběta si později vzala mladého Trautmansdorfa. Musela asi být opravdu krásná, protože ten sňatek prošel, přestože byla společensky níž. Měla čtyři děti. Kamarádka mi našla fotku, na které je i dětmi,“ zalovila v deskách a vytáhla papír s obrázkem.

„Hele tady, to nejmenší dítě je trochu mázlý, nevydrželo dobu expozice a hejblo se. Fakt to byla hezká ženská.“

Prohlídli jsme si obrázek. Hezká, s takovým smutným výrazem.

„Rudolf Woyczek se oženil ve středním věku. Vzal si vdovu s malým synem, kterého adoptoval, takže rod pokračoval, protože to manželství bylo bezdětné. Byl to zjevně takový sňatek z rozumu, jak nám deníček napovídá. Jindřich Olešanský se neoženil, umřel v jednatřiceti na tuberkulózu. Olešany pak zdědil bratranec Jindřicha a Alžběty.“

„To je moc smutnej příběh, ale dík za něj. Já tě odvedu k babičce.“

Zvedli jsme se, nahodila na záda batoh a vypravili jsme se. Už bylo dost šero. Cestou jsme povídali o škole, o tom, co chce po absolvování dělat a tak.

Najednou se ozval zuřivý štěkot psa.

„To je Trepifajksl, co se děje…? Hele, bacha!“

Drapsnul jsem Hanku a strhnul jí stranou, trochu zakolísala a musela se mě chytit, takže mě vlastně objala. Okolo nás proběhlo divoké prase, nevšimlo si nás a mazalo dál.

„Ty vole,“ vylítlo z Hanky, „co to bylo?“

„Přemnožila se nám tu prasata a už si troufaj do vsi.“

„No, vidím, že se tu nenudíte,“ zasmála se.

Když jsme šli dál, postřehl jsem, že u Sudové se pohnula záclona za oknem. Zpravodajka je stále na stráži. Anebo taky čert nikdy nespí.

Došli jsme k babičce. Představil jsem Hanku a hned jsem babičce vylíčil naše setkání s prasetem.

„Jo, včera už hlásil místní rozhlas, že za týden by měli mít myslivci hon na prasata, tak to snad trochu pomůže.“

Nechal jsem Hanku babičce a vrátil se domů. Divočáka už jsem nepotkal.

Když jsme ráno pro Hanku přijeli, tak byly s babičkou kamarádky.

Hanka vlezla do auta: „Máš skvělou babičku. Večer jsme spolu chvíli povídaly u vína, myslím, že se trochu střihla. Byla roztomilá. Nabízela mi, jestli nechci přijet na prázdniny… Je hrozně fajn.“

Odvezli jsme Hanku na nádraží, zamávali jí a vrátili se.

Před vraty jsem kouknul na svůj záhonek. Trochu se vzpamatovával. Jestli se myslivcům podaří ta prasata trochu zredukovat, tak ho snad přece jen budu mít.

Večer jsem vlezl do postele a přimáčkl se k Bertovi.

„Víš, že mi ten deník nejde z hlavy? Je to vlastně dost smutný…“

„Já na něj myslím taky…“

Zvedl jsem hlavu a podíval jsem se mu do očí.

„Miluju tě,“ řekli jsme oba současně.

V pondělí jsme zajeli autem pro babičku a vzali jsme jí do obchodu pro nákup, aby ho nemusela vláčet. Bert nás vysadil, popojel zaparkovat a my jsme kráčeli do obchodu.

Kam čert nemůže, nastrčí bábu. Z obchodu vycházela zrovna bába Sudovka. Pozdravil jsem a ona hned spustila: „Dobrý den, Dane. Jak se máš, Aničko? To musíš mít radost, co, když za Daníkem přijela slečna, co? Člověk už si říkal, že by ho to už konečně mohlo přestat bavit, být s mužským…“

Úplně jsem ztratil nad tou babou řeč. Mrcha. Skoro jsem nemohl popadnout dech. Babička zůstala úplně klidná. Zvedla hlavu a pátravě se rozhlídla po obloze a pomalu řekla: „Dobrý den, Maruško. Myslím, že by sis měla pospíšit domů. Jak tě tak poslouchám, tak bude nejspíš pršet.“

Sudová zrudla, otočila se a mazala od nás. Nechápavě jsem se podíval na modrou vymetenou oblohu a pak na babičku: „Co to mělo bejt? A proč by mělo pršet? Já nechápu, cos jí vlastně řekla…“

„To nic. Jen to, že svině vždycky nejvíc ryjou před deštěm,“ řekla babička a odcupitala do obchodu.