Nítěnka – Bílý zajíc

„Berte?“ vzpomněl jsem si večer. „Zastavím se zítra u babičky pozeptat se, co bude potřebovat nakoupit na Velikonoce.“

„Nemůžeš jí zavolat?“

„Bude lepší, když se zastavím. Ona si to sice sepisuje na lístek, ale stejně jí napadne ještě něco dalšího, co by ještě chtěla. Kdybych jí zavolal, tak mi ještě třikrát zavolá zpátky, co ještě potřebuje, já si to napíšu někam jinam a ztratím to. Já za ní radši zajdu. Vždyť je to kousek.“

„Tak dobře,“ mrknul na mě Bert a podrbal mě na hlavě. Předvedl jsem kocouří zapředení, zatlačil mu hlavou proti ruce a přimáčknul se k němu…

Druhej den jsem se vypravil k babičce. Měl jsem pravdu, už měla připravenej lísteček s nákupem a hned začala shánět, jestli ještě něco nechybí.

Přejel jsem pohledem lístek: „Babi? Vajíčka kupovat nebudu, máme teď domácí od Adámků, tak ti přinesu ty. Bert tam panu Adámkovi pomáhal opravit kurník či co, tak jsme dostali vajíčka.“

„Tak dobře. Ale že se Adámek už ve svým věku na tu havěť nevykašle. Když jsem ho naposled potkala, tak si stěžoval, že ho bolej všechny klouby v těle, a říkal, že už má termín na náhradní kyčel. On půjde na operaci a Martě tady nechá na krku slepice, králíky a krůty. A to si ještě teď chce zase koupit sele na vykrmení, jako by to jeden rok bez zabijačky nevydržel. Tak bude mít holka na starosti ještě prase. On si taky myslí, že dostane kloub a hned půjde domů a bude moct lámat skály, ale to se plete. Říkala jsem mu, ať si spočítá svý křížky a začne se podle toho chovat, a ten sprosťák mi řek, že zrovna já bych měla bejt zticha. Proč bych já měla bejt zticha, když ještě zvládám? Akorát ten covid mi dal, pořád se ještě nemůžu z tý únavy pořádně zberchat, ale já to časem zvládnu. Jé, Danečku, prosím tě, ještě tam připiš rum, ať mám do čeho namočit rozinky do mazance, tady mi zbejvá už jen taková slza.“

„Tobě došel rum? Jak se to mohlo stát?“ zasmál jsem se.

Babička lehce zčervenala: „No, v zimě jsem si teď dávala vždycky lžičku do čaje…“ Nakouknul jsem do spížky – fakt, sedmička rumu a skoro prázdná.

„Jo, dobře. Ale ta zima letos nebyla tak zlá, ne?“

„Zima nebyla zlá, ale dobrej čaj večer se hodí vždycky,“ usadila mě babička.

Připsal jsem na seznam rum a rozloučil jsem se.

Babiččina spotřeba rumu Berta dost pobavila: „Tak abychom hned jeli na nákup, ne? Ať babička netrpí nouzí.“

Nakoupili jsme a jeli odevzdat babičce. Bylo toho tentokrát fakt hodně, vyskládaný do velký plastový přepravky, Bert to odnášel od auta a vypadal přitom jak nabušenec ze starý televizní reklamy na Mrože. Jo, slušelo mu to…

Babička jásala a hned si všechno uklízela: „Nebojte, chlapci, udělám mazanec na neděli. Danečku,“ otočila se na mě, „stavíš se u mě v neděli ráno a pomůžeš mi s mazancem do kostela? Já bych ho tam letos asi sama neodnesla.“

„Ale babi, my ho nemusíme mít posvěcenej, my víme, že bude dobrej i tak.“

„Jo, to bude, ale chtěla bych, aby ho pan farář posvětil…“

A mně došlo, že tohle je tak trochu babiččina malá vzpoura – ví, že by se po mazanci zaprášilo i tak, ale taky ví, že farář nás, sodomský hříšníky, prostě nemusí, takže dostaneme mazanec, kterej bude od něj posvěcenej. Tak. Občas jsem přemejšlel, proč vlastně babička chodí do kostela, když faráře moc nemusí, ale pak mi došlo, že ona to bere jako místo svýho trochu soukromýho hovoru s Bohem.

„Tak dobře, přijdu.“

Doma jsem vytáhl kraslice, včetně mého pokusu o Boschovské vejce a naaranžoval jsem je do košíku na předsíni a pak jsem se vydal nazdobit jablůňku před vraty. Dřevěná vajíčka jsem ještě trochu přetřel včelím voskem, barevné šňůrky vydržely od posledně, tak jen je pověsit. Malé štafle, ze kterých jsem vajíčka věšel, se mi občas lehce křivě bořily do hlíny, takže jsem měl chvilkami strach, jestli ze štaflí nehodím tlamu, ale zvládl jsem to. Slezl jsem dolů, oprášil ruce a poodstoupil, abych si prohlídnul dílo. Jo, dobrý, pravidelný. Otočil jsem se a zůstal jsem koukat. Kus ode mne byl bílej ušák. Koukal na mě asi stejně udiveně jako já na něj. Na chvilku zapanáčkoval, ale jak jsem se hnul, tak vzal do zaječích a zmizel.

Zavrtěl jsem hlavou, vzal štafle a odnesl je do dílny.

„Tak co, vajíčka pověšený?“ usmíval se Bert, když jsem štafle opíral o zeď.

„Jo visej… Hele, viděl jsi někdy bílýho zajíce?“

„Jo, v přírodovědným filmu ze severu.“

„Tady na mě čučel, když jsem věšel vajíčka. Kdybych měl sebou mobil, tak ho vyfotím. Takhle hned zdrhnul.“

Bert se zamračil: „Bílej zajíc u anglosasů vždycky znamenal nějakou pohromu. Vlastně snad každý zvíře, který není přirozeně bílý. Vzpomeň na detektivky, plavej kůň… Vždycky to věští něco špatnýho, nejčastějc smrt. To vůbec není dobrý…“

„Děláš si legraci, že jo,“ přemlouval jsem ho zaraženě.

Zavrtěl hlavou: „Nedělám. Hele, šup do práce, ať myslíš na něco jinýho. Zkontroluj třeba účty, prostě se něčím zabav.“

S broukem v hlavě jsem zalezl do kanclu, zapnul kávovar a s hrnkem kafe jsem sednul na kontrolu papírů. Prohrabával jsem se tím trochu bezmyšlenkovitě, bílej ušák mi tam někde v hloubce pořád vězel… Kruci! Tahle faktura mi utekla! Kdy to bylo splatný? Minulej tejden, to snad ještě půjde v klidu… Že by se začala projevovat smůla – bílej zajíc?

Vypravili jsme se Bertem na proutí na pomlázku. Bylo jasné, že letos určitě nikoho u tůní nevyděsíme – hnusný počasí zaručovalo, že žádný milostný pletky na místě nebudou. Na sobě bundu s kapucí, i Bert, kterýmu jinak déšť nijak nevadí a po jeho krátkých hustých vlasech to prostě steče, si vzal na hlavu čepici. Nevím, jestli jsme vyrazili dřív než posledně, anebo jestli v tom hnusným počasí se nikomu na vrbový proutí nechtělo, ale nařezali jsme hned na začátku u tůní docela dost. Bert ho doma ještě namočil, že se mu bude druhej den líp plíst pomlázka.

Teda – dal si záležet. Neupletl jen dvě pro nás dva. Pohrál si s nima a upletl i další s ozdobným držátkem, moc pěknou. Šla dělat parádu ke košíku s kraslicema na předsíň.

Počasí se zlepšilo, přestalo pršet a obloha se trochu roztáhla.

V neděli jsem vyrazil doprovodit babičku do kostela. Měla pravdu, že s tím mazancem by se jí šlo špatně – byl to snad největší mazanec, co jsem kdy viděl. Ten snad před sebou kutálet. Ani se nevešel na ošatku, babička ho měla na velkým tácu s držadlama.

„Teda babi, jak se ti podařilo upéct něco tak obrovskýho?!“

Babička se zatvářila pyšně a spokojeně: „Taky z něj mám radost. To bude Sudovka koukat! To jsem zvědavá, co bude mít ona…“

Pomalu jsme došli ke kostelu, babička si tam ode mne převzala tác a hrdě nakráčela dovnitř. Já zůstal venku a posadil se na lavičku před kostelem. Nebylo zrovna teplo, ale občasnej sluneční paprsek po mně příjemně zašmátral, takže jsem skoro začal podřimovat. Probral mě nějakej pohyb v křoví u hřbitovní zdi. Vstal jsem a udělal pár kroků. Mrsklo se to tam a bylo to pryč. Ale byl to bílej ušák. Zcela určitě.

Mše končila a já šel pomalu ke vchodu. Lidi začali vycházet a já jsem číhal na babičku. Pomalu vycházela s tácem v rukou, ještě otočila hlavu, že řekne něco někomu za sebou, a vtom zakopla. Vyjeknul jsem a chytil do náruče letící mazanec a okamžitě jsem si uvědomil, že bych se měl vykašlat na mazanec a chytat babičku, ale ta to, díkybohu, vybrala sama. A hned se starala, jestli se něco nestalo s mazancem.

„Jo, je trochu počechranej, ale bude dobrej,“ zklidňoval jsem jí a snažil se nevnímat chechtající se Sudovku, který by ty zvuky, co vyluzovala, záviděla kdejaká hyena. No co, přejeme si navzájem veselý Velikonoce, tak se aspoň někdo pobaví. Ale vyprávět o tom bude určitě dlouho a květnatě.

Babička se se mnou a mazancem vypravila k nám: „Už se těším na to vaše kafe…“

Samozřejmě ho dostala – presso s velkou dávkou napěněnýho mlíka.

Upíjela a tvářila se spokojeně. Bert si ukrojil pořádnej kus mazance a nalil si obrovskej hrnek mlíka.

„Mazanec je skvělej,“ pochválil ho babičce a ta se zatvářila spokojeně a zároveň jakože skromně.

„Berte,“ vzpomněl jsem si, „já jsem zase v křoví u hřbitova zahlídnul toho bílýho zajíce!“

A hned jsem babičce vyklopil, co mi Bert o bílým zajíci říkal. Bert mě sledoval s pobaveným úsměvem.

„Jo, prej to fakt přináší smůlu, říkal Bert,“ vyprávěl jsem babičce a ta se usmála a chtěla mi zjevně něco říct, nadechla se a podívala se na Berta a já periferním viděním postřehl, že Bert lehce zavrtěl hlavou a babička zase vydechla a zavřela pusu.

„Co je?“ koukal jsem na ně.

„Nic,“ usmál se Bert a mně bylo jasný, že určitě z něj musím vytáhnout, o co jde. Zvlášť, když jsem při odchodu babičky zaslechl, jak mu tiše říká: „Roberte, netrapte ho…“

Večer jsem se zatvářil unaveně, jakože půjdu brzo do postele, ale bylo to trochu jinak.

Bert mě sledoval: „Jejda, Níťo, já jsem zapomněl – vzal sis dneska na sebe něco novýho? Já si vzal aspoň nový ponožky, aby mě nepokakal beránek…“

„Jasně,“ odpověděl jsem.

Bert se zatvářil překvapeně, počítal nejspíš s tím, že mě nachytá: „A copak?“

„Uvidíš,“ řekl jsem mnohoslibně.

Bert vzal židli, posadil se rozkročmo na ni a opřel se rukama o opěradlo: „Tak předveď.“

Začal jsem pomalej striptýz a skončil jsem ve slipech, který měly hodně realistickej vzor kapřích šupin: „Tohle je dárek pro rybáře…“

Bert natáhl ruku a přitáhl si mě. Druhou rukou pohladil slipy zezadu, pak zepředu… Jo, zareagoval jsem okamžitě. Potom si mě oběma rukama přitáhl za zadek, jemně začal zepředu do slipů kousat a já už byl mimo, mý ruce v jeho vlasech, stáhnul mi slipy a vzal mě do pusy a já už zase řičel, protože já prostě nedokážu bejt zticha, a pak exploze a Bert vstal, stáhnul ze sebe ode mě postříkaný triko, sundal kalhoty a ohnul mě o stůl a já si ho užíval a mazanec, kterej pořád ležel na stole, poskakoval sem a tam při přírazech…

Na nějaký otázky jsem ten den úplně zapomněl. Nejenom ten den, ale i noc.

V pondělí ráno jsem se vzbudil, posadil jsem se a kouknul na Berta. Měl zavřený oči, ale pusa se mu roztáhla do úsměvu. Tak jsem ji políbil, zvednul se a šel do kuchyně zkouknout, co si dám k snídani. Nahej, nebudu se oblíkat, když jsme tu sami. Nakouknul jsem do ledničky a za mnou se ozval Bert: „Vlastně jsem je neozkoušel, jestli budou dobrý…“

Otočil jsem se. Stál ve dveřích a v ruce měl pomlázku, kterou lehce pošvihával. Pozdějc mi řekl, že když uviděl v mejch očích ten úžas a hrůzu, tak málem přestal. Uskočil jsem od ledničky a pokusil se kolem něj protáhnout, ale chytil mě jednou rukou v pase, opřel nohu o židli, mě ohnul přes nohu a kašlal na mý ječení (teda to ho možná spíš pobavilo). To jemný plácání mě uklidnilo, takže jsem přestal řvát, a v tu chvíli přišel pořádnej švihanec a pustil mě.

„Jauvajs, za co to bylo?“

„To bylo jen tak, abys byl celej rok čilej a hodnej.“

„Budu tam mít jelito jak hrom,“ brumlal jsem a třel si zadek.

„Ukaž,“ natočil si mě Bert, „nebude to tak zlý…“

A dostal jsem na zadek pusu, otřel se o něj tváří, znovu ho políbil, a jak to ráno skončilo, to si dokážete představit. Skoro jsme nestihli koledu s ostatníma mužskýma.

Při obchůzce vsí jsme šli taky okolo Adámků. Pan Adámek koukal přes plot a zavolal na Berta: „Už je doma! A děkuju!“

Podíval jsem se na Berta a ten se na mě zašklebil: „Králík. Pomáhal jsem Adámkovi spravit králíkárnu, protože se mu nějak rozpadala a pár králíků mu uteklo. Za to jsme dostali ty vajíčka. A chytit toho bílýho prevíta trvalo nejdýl. Divím se, že se to vůbec povedlo, že ho za tu dobu nic neulovilo. Takže ne zajíc, ale králík domácí. Od městskýho dítěte nemůžu čekat, že je rozliší, že jo? Ale nechal jsem tě při zajíci, vrtalo ti to hlavou pěkně?“

„Jo, to jo. A babička to věděla?“

„Babička je chytrá, té hned došlo, že to musí bejt králík, a málem ti to řekla, ale taky jí hned došlo, že když jsem ti to neřekl já…“

„Mám chuť tě tady na místě ztřískat pomlázkou, ale nebudu dělat divadlo. Počkám si na doma a na večer. Těš se, dám ti pořádně do těla.“

„Těším se. Ale myslím, že pokud půjde do těla, tak do tvýho.“

To měl teda pravdu.