Nítěnka a svatba

„Babi, pojedeme na nákup, budeš něco potřebovat?“

„To jseš hodnej, Danečku, budu. Budu potřebovat větší nákup, na víkend přijede Janička s tím svým, tak ať je pohostím.“

Vyjevil jsem se: „Přijede Janďa? Už jsem ji neviděl strašně dlouho. Myslel jsem, že se uvidíme o Vánocích, když jsme byli na Štěpána u našich, ale nemohla přijet. Co se děje, že se teď objeví tady?“

„Nevím, zavolala, jestli by mohli přijet. To víš, že mohli, budu mít radost, už jsem ji taky dlouho neviděla.“

Jana je moje sestra. Starší o pět let. Chytrá holka, chtěla dělat analytickou chemii a z nějakýho důvodu se rozhodla, že půjde studovat do Olomouce. Vystudovala, seznámila se tam s klukem a zůstala tam.

„Myslela jsem, Danečku, že byste přišli v pátek na večeři, měla bych vás tady oba, pro radost. Udělala bych svíčkovou s knedlíkem…“

Babiččiny knedlíky… tak lehký, že máte pocit, že když zhluboka vydechnete, tak je odfouknete z talíře. A její svíčková – máma ji nikdy neuměla. Babička si s ní dá práci a dá si s ní načas a prozradila mi, že ji zpočátku při pečení podlejvá červeným vínem. No, budeme se těšit.

Dostal jsem od babičky seznam a velikou tašku, kterou jsem jí vracel tak plnou, že uši tašky nešly dát k sobě a nesl jsem to v náruči.

„Teda babi, to vypadá, že budeš vařit pro regiment! Kolik lidí vlastně má přijet?!“

„Jen Janička s Vláďou, ale vždyť vy přijdete taky a já vím, kolik toho spořádáš…“

Babička by nesnesla pomyšlení, že by jídlo došlo, nebo že by si někdo nemohl přidat. Raději ať zbyde, než aby se nedostávalo.

Doma jsem večer nahlas přemýšlel: „To by mě zajímalo, proč Janďa s Vláďou dorazej. To nebude jen tak nostalgie, vyrazit k babičce, kde bejvala na prázdniny, zavzpomínat si. Já jsem zvědavej, co se děje.“

„No co, v pátek večer se to dozvíš. Zatím buď trpělivej,“ smál se mi Bert.

„Trpělivost není úplně moje silná stránka,“ mumlal jsem.

„Já vím.“

V pátek okolo šestý večer jsme se vydali k babičce. S sebou jsme vzali dvě láhve Rulandskýho šedýho, aby bylo něco, co se hodí ke svíčkový.

Jana se vyřítila ze dveří: „Čau, prcku!“

Říká mi od dětství prcku, i když mi je teď asi tak po ramena, začala mi tak říkat, protože mě to štvalo, ale nakonec se to nějak tak ustálilo v běžný, docela láskyplný oslovení.

Objal jsem ji: „Čau, ségra! Už jsem tě neviděl ani nepamatuju! Čau Vláďo! Co že jste se rozhodli přijet?“

„K tomu dojdem,“ ozvala se babička, „teď pojďte k jídlu!“

Babiččina polívka s domácíma nudlema a potom svíčková. Otevřel jsem víno a začal nalévat.

„Já nebudu,“ ozvala se Janďa.

„Proč ne?“ zeptal jsem se, ale v tu samou chvíli mi to došlo. Roztáhla se mi pusa do úsměvu: „Hele, fakt, jo?“

„Jo.“

„Já budu strejda?! Co to bude, holka, nebo kluk?“

„Ještě nevíme, je to zatím brzo. Ale vlastně je to taky trochu to, proč jsme přijeli, že jo,“ obrátila se na Vláďu, který kývl hlavou.

Otočila se zase ke mně: „Vláďovi rodiče žijou na vesnici, jsou docela silně věřící a je pro ně nepředstavitelný, že by měli nemanželský vnouče. Nám je to jedno, ale oni by to asi nepřežili. Takže se budeme brát. Svatba na vesnici a v kostele. Už jsme byli u faráře, je to, zaplaťpánbůh, docela slušnej člověk. Hele, teď by mi asi vytknul, že jsem vzala jméno boží nadarmo… Nedělá nám žádný problémy s tím, že já nejsem pokřtěná, nemusím tam chodit na katechismus, prostě docela fajn. Prcku, půjdeš mi za svědka?“

„To víš, že jo! Slibuju! Já se těším!“ vrtěl jsem se na židli a máchal rukama do radostnýho tanečku a otočil jsem se k Bertovi: „Skvělý, pojedeme na svatbu!“

Vypadalo to ale, že jsem jedinej, kdo se tam v tu chvíli veselí. Janďa s Vláďou po sobě tak rozpačitě koukali a celý to bylo nějaký divný.

Přestal jsem se vrtět a zeptal jsem se: „Tak co se děje? Vy vypadáte, že snad nemáte radost.“

Janďa skousla rty a bradou pobídla Vláďu, aby něco řekl, ale předběhl ho Bert, který tiše a klidně řekl: „Víš, Níťo, já myslím, že to pozvání platí jen pro tebe.“

Ztuhnul jsem: „Co?“

Janďa koukala do země a drobně kývla hlavou.

Začal jsem prodejchávat: „Počkej, to nemyslíte vážně, ne? Tohle bych pochopil, kdybyste měli svatbu jen vy dva a dva svědci, ale tohle vypadá jako slušně velká svatba, tak proč tam nemůžu bejt s Bertem?“

Vláďa se mi podíval do očí: „Naši by to nevydejchali.“

„Nechápu. Co by nevydejchali?“

„Jsou dost věřící a nevydejchali by, že jste dva chlapi spolu…“

Nadechnul jsem se. Bert mi pak řekl, že mě ještě neviděl takhle zblednout. Vzal mě za ruku, já se na něj podíval a tiše jsem procedil mezi zubama: „Do prdele…“

Bert se na mě usmál a řekl: „Já tam přece nemusím bejt.“

Janďa se na něj vděčně koukla a tím mě dorazila.

„Já tam vlastně bejt taky nemusím. Nezlobte se na mě. Já… já bez Berta nejedu.“

Babička, která všechno tiše sledovala, se ozvala: „Já ti to, Janičko, říkala, že tohle bude problém. A já bych byla nerada, kdybyste se nějak znesvářeli. Všechno jde nějak vyřešit. Koneckonců, Vládíku, to nemusíte rodičům říkat, jak to Robert s Danečkem mají. A oni jim to taky nemusejí předvádět, když vědí, jakou to může mít odezvu. Je tam prostě nějaký další člen rodiny. A vaši v tom shonu nebudou mít moc času na to, aby si všímali, jak to kdo má…“

Vláďa pokrčil rameny a kývl hlavou: „Možná máte pravdu…“

„On to nakonec nebude takový problém,“ usmála se babička, „tak bychom si mohli připít, ne?“

„Tak jo,“ řekl jsem smířlivě a zvednul jsem skleničku. „Tak na vás a na to malý!“

Ten čas do svatby utekl hrozně rychle.

Naši řekli, že babičku odvezou oni, takže my jsme s Bertem vyrazili sami. Cesta nám uběhla celkem rychle. Dorazili jsme na místo, byli představeni lidem, kteří už dorazili taky, a babička měla pravdu. Vláďovi rodiče byli tak zaměstnáni, že by je snad trklo, jen kdybychom se před nima začali líbat.

Ubytování části hostů bylo v penziónu na okraji vsi. Hezký stavení, na léto by možná bylo hodně dobrý – na zahradě bazén a u něj vířivka, to nemusí bejt špatný. Přivítala nás majitelka, příjemná paní, jen byla trochu nervózní.

„Víte, pánové, omlouvám se, rozdělení pokojů dělala nevěsta, omlouvám se, máte sice dvoulůžkový pokoj, ale je tam manželská postel. Přemýšlela jsem, jestli to nějak půjde prohodit, ale máme plně obsazeno. Jestli vám to nebude vadit, ještě jednou se omlouvám…“

Bert se na mě podíval s perfektně zahranou lhostejností, obrátil se k majitelce: „Co se dá dělat, nedělejte si s tím starosti, my to nějak vydržíme, je to jen na dvě noci…“

Vděčně se usmála a podala nám klíč: „Po schodech do patra a doleva, pokoj číslo osm.“

Zazvonil telefon, paní ho zvedla: „Dobrý den, penzion U Slunce…“

Byl jsem rád, že byla zaměstnaná jinou činností, protože mě napadlo, že by jí mohlo připadat divné, že se nám omlouvá, že nejsou na pokoji oddělené postele a my přitom máme jeden velký společný kufr.

Pokoj byl malý a docela útulný. Bert padl na záda na postel a protáhl se. Skočil jsem na něj: „Tak my to nějak vydržíme, jo? Tak to jsi měl mluvit jen za sebe, protože já se ve společný posteli neznám!“

Překulil mě, zalehl a políbil: „To já vím. Ale budeme si to muset nechat na noc. Ty máš za chvíli zkoušku na to, co máš dělat jako svědek.“

„Málem bych zapomněl…“

Vyzvedla si mě Janďa, přišla do penziónu ještě s hezkou tmavovlasou holkou.

„Ahoj, prcku. Tohle je Zuzka, Vláďova sestřenice, jde mu za svědka.“

„Ahoj, já jsem Zuzana. Já jsem už skoro profesionální družička, za rok už jsem na čtvrté svatbě. Mám to všechno už nakoukané, mohla bych se z fleku vdávat, kdyby bylo za koho,“ smála se a mrkla na mě.

„Nenech se vyvést z míry,“ řekla Janďa, „ona trochu provokuje každýho. Ale když nebudeš při obřadu vědět, co dělat, tak koukej na ni.“

„Hm,“ zamyslela se Zuzka, „to bych mohla třeba zkusit omdlít, že?“

„Zkus to a bude to to poslední, co jsi udělala,“ zašklebila se na ni Janďa.

Zašli jsme do kostela, nainstruovali nás, co kdo kde… jo, to zvládnu.

Vrátil jsem se a s Bertem jsme měli sraz s našima a s babičkou jsme zašli do hospody na večeři. Hospoda hned naproti kostelu, zítra se jen přejde náves a bude svatební oběd.

Vrátili jsme se na penzion. Bert se vysprchoval, já si vyvěsil na ramínka oblek na ráno a vystřídal Berta v koupelně. Vysprchoval jsem se, utřel a hupsnul k Bertovi, který ležel na břiše, a přilísal jsem se. Tvářil se nepřístupně: „Víš, že to měl bejt dvojlůžkovej pokoj, jak řekla ta paní? Takže každej na svý půlce!“

„Houby, slyšel jsi, že rozdělení pokojů dělala nevěsta? Myslím, že nám to Jana dala schválně jako takovou malou omluvu, že tě tu vlastně původně nechtěli. A ostatně,“ natáhl jsem ruku a pohladil ho po zadku, „když už je tu nějaká řeč o půlkách, tak tyhle stojej za to!“

Zasmál se, zvednul se, přitáhnul si mě, natáhnul mi ruce nad hlavu a zacvaknul na nich pouta s kožešinkou. „Ty jsi je vzal sebou?“ zasmál jsem se. „Co když je tu pokojská najde?“

„Tak budu tvrdit, že je máme přichystaný na svatbu na ženicha a nevěstu, takovej tradiční zvyk…“

Ale při tom mě už líbal na krk, sjel na hrudník, protože jsem měl ruce zdvižený, tak mě jazykem polechtal v podpaží… jsem lechtivej, tak jsem se zachechtal a začal se kroutit, ale Bert mě držel pevně, zvedl mi nohy… Teda, tak vášnivou líbačku během milování jsem nezažil dlouho, skoro jsem se občas nemoh nadechnout. Když jsme skončili, přimazlil jsem se, dal Bertovi pusu do chlupů na hrudníku. „Jeden známej tvrdil, že v hotelový posteli má člověk tendenci milovat se trochu jinak, má chuť experimentovat. Možná to bude pravda.“

Bert mě pohladil: „Možná je to někdy trochu nutnost…“ A mně to došlo.

„Já si tady říkám, jak vášnivý polibky dostávám, a ty jsi svůj jazyk na mě použil jako roubík, abych nebyl tak slyšet? Je to pravda?“

„I tak jsi asi byl slyšet docela dost,“ smál se Bert. „A netvrď, že se ti to nelíbilo!“

„Líbilo…“ A líbilo se mi to za chvíli znova.

Ráno jsme se nasnídali a na jedenáctou jsme se sešli s ostatními svatebčany.

Zuzce to slušelo, ve světle zelených šatech (zelená je moje oblíbená barva), malou kytičku v ruce… Usmívala se: „Tak jak ses na dnešek vyspal?“

„Dobře, v pohodě.“

„Já jen, že sestřenice Marie říkala, že nemohla usnout, protože tam někdo zřejmě dost hlasitě šukal. Tys to neslyšel?“

Otočil jsem se, protože jsem musel bejt rudej až pámbuvíkde: „Ne, já jsem asi usnul brzo, já jsem nic neslyšel…“

„Tak jo, ať to byl, kdo chtěl, přejme jim to.“

Seřadili jsme se a vešli do kostela. Táta vedl Janu, moc jí to slušelo, máma v lavici si nestačila utírat oči, jak byla dojatá.

Obřad proběhl hladce, nikdo nic nezkazil a vyrazilo se přes náves na hostinu.

Samozřejmě, před vchodem tradiční rozbíjení talíře a společné zametání…

Na obědě jsme jako svědci seděli společně se Zuzkou u novomanželů, Bert seděl s babičkou vedle našich.

Všichni se bavili při společném krmení novomanželů při polévce, což je další tradiční zlomyslnost.

Zuzka sledovala svatebčany: „Hele, jak je s váma příbuznej ten Robert?“

„Víš, to by bylo dlouhý a složitý vysvětlování, jak patří do rodiny.“

„Občas mu se k čelu stolu stočej oči, jako by někoho hlídal. Neznat Janu, tak bych skoro myslela, že si nevěsta pozvala svýho bejvalýho. Jedna známá tohle udělala, takový připomenutí ženichovi, že by nemusel bejt jedinej. Ono to manželství taky velmi brzy blbě dopadlo.“

„Tak tě můžu uklidnit, Jana určitě s Robertem nechodila.“

„Hm, pěknej chlap.“

Zakašlal jsem.

„Zaskočilo ti? Neboj, taky nejseš k zahození,“ rozesmála se.

Oběd se protáhl a začal pomalu přecházet do večerní zábavy, místa u stolu už přestávala platit a objevili se už někteří kamarádi pozvaní na večer. Začala hrát muzika, kterou si připravili Jana s Vláďou, a začínalo se tancovat. Bert si zatancoval s babičkou, která ale brzo poté odešla. Zuzka mě vytáhla tancovat.

„Hele, já to moc neumím.“

„To nevadí, dáš si panáka na kuráž a půjde to samo.“

Jo, po panáku jsem byl uvolněnější, po dalším ještě trochu víc. Zachytil jsem Bertův pohled, gestem mi ukázal, že mám bejt s pitím opatrnej. Kývnul jsem hlavou, že budu.

Zuzka si zamávala rukou před obličejem: „Je tu vedro, nepůjdeme na chvíli ven?“

Vylezli jsme před vchod, opřela se zády o zeď. Usmívala se, hlavu dala trochu na stranu: „Dáš mi pusu?“

Zůstal jsem na ni koukat, vůbec mi nedošlo, že mě balí.

Usmívala se dál: „Nedáš, viď. Já si to myslela. Robert tu není kvůli Janě, je tu kvůli tobě, co? Patří do rodiny, protože to je tvůj partner. Jo, já jsem smolařka. Padnu tu na dva pěkný chlapy a oni jsou pár.“

Ze vchodu se vypotácel nějakej kluk, kterej už měl dost upito. Trefil se do nás očima a vykročil vratce k nám: „Hele, naše holky necháš na pokoji…“

„Mirku, jdi do háje, starej se o sebe,“ vyjela na něj Zuzka.

Klukovi na rameno padla velká tlapa. Robert ho snadno otočil a nasměroval zpátky dovnitř.

Zuzka se zasmála: „Dobře. Vrátíme se a ještě si zatancujem? Tam už je to tak rozjetý, že nikomu nebude vadit, že tancujem ve trojici!“

Nakonec jsme se všichni tři docela bavili.

Na penzion jsme se vrátili pozdě v noci, nebo spíš časně ráno.

Bylo příjemný, že majitelka penziónu nám řekla, že pokoj můžeme vyklidit až v poledne, takže jsme si mohli alespoň chvilku pospat. Stavěli jsme se na oběd a pak se zašli rozloučit s ostatními, kteří ještě zbyli, a nasedli jsme do auta.

„Počkejte,“ volala na nás Zuzka. Doběhla k nám a vrazila mi na klín papírovou krabici na dorty. „Zapomněli byste tu výslužku!“

„Jé, díky!“

A vyrazili jsme směr domov.

„Já se podívám, co jsme dostali,“ řekl jsem a zvědavě otevřel krabici. Byly tam vyrovnané koláčky a malé dortíky.

„Hele, to vypadá pěkně, vem si!“ nabízel jsem Bertovi, který hrábl do krabice a vzal si malý svatební koláček. Zalovil jsem tam taky: „Tenhle dortík je dobrej,“ pochválil jsem.

„Nakonec jsme to absolvovali docela v pohodě, ne? A nebylo to špatný; vem si ten dortík, je fakt dobrej,“ pokračoval jsem.

A žvanil jsem a užíral z krabice během cesty, až jsem zašmátral a v krabici nebylo nic. Zastyděl jsem se: „Berte, já to všechno sežral…“

Bert se zasmál. „Víš, že mi to nevadí?“

„Ale mně jo. Hele, tady je na dně nějaká cedulka…“

Vylovil jsem ji: „Prcku, jeden z těch koláčků je rohovej. Jana“

„Co to znamená?“ podivil se Bert.

„Rohovej koláček je z rohu plechu, kdo ho sní, tak prý má do roka svatbu. Janďa si prostě musí rejpnout.“

V podvečer jsme dorazili domů.

„Co si dáme k večeři?“ staral jsem se.

„To ti nestačila ta výslužka?“

„Asi by měla, ale já mám pořád ještě hlad…“

Tak jsme si udělali míchaný vajíčka na topince, vysprchovali se a hupsli do postele.

Založil jsem ruce za hlavou, koukal do stropu a zasněně jsem se ozval: „Hele, víš, že taková svatba je docela hezká věc?“

„Myslíš?“

Natočil jsem se na bok, opřel se o loket a prstem začal dělat Bertovi kroužky v chlupech okolo pupíku: „Jo. Mně se to líbilo. Co si o tom myslíš ty? Nebylo by to hezký?“

Loupnul po mně očima: „Ty bys uvažoval o registraci?“

„Vždyť by to bylo hezký mít na sebe papír, ne? Mohlo by to bejt na nějakým pěkným místě, nemusel by to bejt zrovna Karlštejn, ale nějakej menší romantickej zámeček, hezký historický prostředí, taková rodinná oslava, mámy by si poplakaly…“

„Ta tvoje možná. Moje spíš ne.“

„Neříkej, já myslím, že by se to Dáše líbilo. Bylo by to hezký a takový romantický… Hele, půjčil bych si na to žaket a cylindr, abych vypadal důstojně. A tobě by to určitě slušelo v bílejch šatech se závojíčkem a věnečkem z pomerančovejch květů…“

Vyvalil na mě oči a na chvilku ztuhnul, než se rozesmál: „Víš, že jsem ti to fakt sežral? Byl jsi strašně přesvědčivej, ty hade…“

Rozesmál jsem se taky. Nakulil se na mě, chytil jsem ho okolo krku, roztáhl a zaklesl okolo něj nohy… k tomuhle přece žádnej blbej papír nepotřebujem!