Nítěnka a čarodějnice

Velikonoce za námi. Sundal jsem velikonoční výzdobu z jablůňky před vchodem – dřevěná vajíčka, která udělal Bert rok po tom prvním debaklu se skořápkami, který mi roztloukl první silnější vítr.

Přemýšlel jsem tehdy, jestli ta dřevěná vajíčka obarvit a pomalovat. Seděl jsem tenkrát v kuchyni nad ošatkou dřevěných vajec a nahlas uvažoval: „Berte, myslíš, že bych ta vajíčka měl nějak pomalovat? Mně to přijde trochu škoda. Dělal jsi to z několika druhů dřeva, hele, třeba tohle má takovou hezkou kresbu… to je akácie? Vony jsou vlastně hezký samy o sobě. Tak bych myslel, že je třeba jen vzít včelím voskem a barvu můžou dodat ty pentle, na který je pověsíme. Co říkáš?“

Bert se na mě díval a pak si poplácal rukou po kolenou, což byla výzva, že si mu mám sednout na klín. Posadil jsem se.

Objal mě: „Líbí se mi, že už máš cit pro dřevo…“

„No jo, to jsi mě naučil,“ přimazlil jsem se a ruka mi jela po jeho triku dolů. „Ale zvlášť rád mám jeden klacek…“ K dřevěným vajíčkům už jsme se ten den nevraceli.

O letošních Velikonocích jsem si chtěl přidat k výzdobě na stůl speciální vajíčko. Boschovskou obludku, kterou jsem dostal o Vánocích, jsem si dal jako těžítko na pracovní stůl k počítači a těšil jsem se, že vyrobím nějakou svou variantu, kterou dám na velikonoční stůl.

Vyfouklý skořápky z husích vajec (slepičí jsou na tohle malý) jsem měl už doma, teď jen sehnat nějaký nožičky od starejch malejch panenek. Nevěřil bych, že to bude problém. Prolez jsem i starou černou skládku za vsí, ale nic tam. Postěžoval jsem si babičce, když jsem jí odevzdával větší nákup, který jsme jí přivezli, aby se s ním netahala (zase nám upeče mazanec).

„Já snad budu muset koupit nějakou novou panenku a tu zničit…“

Babička se zamyslela: „Počkej, Danečku. Myslím, že na půdě by mohlo být něco po Janičce, když byla malá, podívej se tam.“

Vylezl jsem na půdu a rozhlédl jsem se a zavolal: „Babi, kde to asi bude?!“

„Ta černá bedna, to je vojenský kufr po dědovi. Bylo by to asi v ní.“

Aha, našel jsem a otevřel. Truhla pokladů. Koukal jsem, co všechno se tam vešlo. Trumpetka, na kterou babička troubila, když jsme byli malí, abysme věděli, že už je oběd a že máme jít domů. Malý dřevěný autíčko, se kterým jsem si hrával na písku. A panenky tu byly taky. Několik. Vybral jsem si dvě malý, uvidím, která se hodí.

„Myslíš, babi, že si je můžu vzít?“

„Určitě. Janička už si s nima hrát nebude…“

„Tak děkuju!“

Doma jsem se na panenky vrhnul a rozebral je. Seříznout a upravit nožičky, aby sedly na vejce…, není tak jednoduchý, jak jsem si představoval. I tak byly poměrně velký k husímu vajíčku, a jak jsem se snažil zjistit, jak tam budou sedět, tak jsem hned první vejduněk rozmáčknul. No, mám ještě tři další. To už chtělo přece jen trochu plánování. Vůbec mi nedošlo, jak to vajíčko bude stát. Že budu muset nějak připevnit k podložce nožky od panenky, aby stálo a nekácelo se.

Přiznám se, hrál jsem si s tím k Bertovu pobavení dva dny. Sledoval moje snažení, jak se s tím trápím, jazyk vyplazenej, lepidlo na vajíčkách, nožkách panenky, mejch rukách a výsledkem byly zničený všechny zbývající vejduňky.

Otráveně jsem dostával u umyvadla lepidlo z pracek. Plán byl hezkej, ale je z něj houbeles. A já se tolik těšil, že si vyrobím obludku…

Byl jsem otrávenej tak, že jsem ani Bertovi nepochválil večeři. Večer jsem načuřeně ležel v posteli, pořád naštvanej, že mi nevyšel plán. Bert mi prstem pomalu přejel po hřbetu nosu: „Hele, nic si z toho nedělej, jsem si jistej, že něco vymyslíš…“

Chňapnul jsem zubama po prstu a kousnul ho.

„Jauvajs! Možná, že by neškodilo pár na zadek…“

Přitáhnul si mě, obě velký ruce na mým zadku, lehký plácnutí a moje blbá nálada se začala rozpouštět jak cukr ve skleničce vody. Překulil se na mě, jeho jazyk v mý puse a Bert ve mně a všechno protivný bylo hned zapomenutý…

Druhej den Bert jel odevzdat nějakou zakázku, já projížděl účty, hromádka faktur zatížená obludkou mi zase vracela špatnou náladu.

Bert se vrátil celkem brzo. Vlezl do kanclu a usmíval se: „Něco jsem ti přivez.“

Zvednul ruku a v ní vyfouklý obrovský pštrosí vejce.

„Je docela pevný, teda pokud ho nepustíš na zem. A velikostí by se mohlo hodit, ne?“

Na tý děkovný puse jsem si dal záležet.

Do práce jsem se pustil hned ten den. Jak to udělat, aby to bylo stabilní… Tak mimo nožiček přilepit ještě ručičky, to by šlo, to budou čtyři stabilní body, na těch by to stát mohlo…

Jo, šlo to. Skoro samo. Jen jsem nějak nepřemýšlel, že pštrosí vejce se vyfukuje trochu jinak. Má jen jeden větší otvor na tlustším konci a do toho otvoru jsem chtěl vlepit péřovou vánoční figurku ptáčka. A protože jsem nad tím moc nepřemýšlel, tak nožičky jsem přilepil k tlustšímu konci a ručičky na užší, tak výsledkem byla figurka, která vystrkuje zadek do výšky a z něj se dere barevnej ptáček.

Čuměl jsem nevěřícně na to, co jsem vytvořil, když nakouknul Bert.

Začal se chechtat tak, až nemoh a musel se opřít o futro.

„Bosch by z tebe měl radost,“ vypadlo z něj, když se dosmál a utřel si slzy.

„Kam to schovám,“ zoufal jsem si.

„Jakýpak schovávání. Půjde to doprostřed mísy, okolo barvený vajíčka a uvidíš, že to bude mít úspěch.“

Zatvářil jsem se, jako že tedy nevím, ale měl pravdu. Když u nás byl koledovat malej Pepča, tak si chtěl vybrat tohle vejce, ale Alenka, jeho máma, mu to rozmluvila. Bylo na ní tak trochu vidět, že by se s touhle figurkou moc nekamarádila.

Tak Velikonoce už jsou za námi.

A začala příprava na čarodějnice. Bejvávaly na loučce za kostelem, ale to je už celkem blízko lesa, navíc je to trochu ve svahu, takže letos by měly být u vody – v prostoru mezi tůněma a řekou je celkem dost místa a nehrozí tam nějaké nebezpečí, že něco chytne.

Mně to vůbec nepřišlo jako špatnej nápad. Docela jsem se těšil.

Zaklepání na dveře a do dílny vlezl horní Franta. Horní, protože bydlí na horním konci vesnice, na rozdíl od dolního Franty, kterej sice nebydlí na dolním konci, ale přímo na návsi, ale je dolní podle zvláštní venkovský logiky.

Horní Franta je zanícenej organizátor všech akcí. Někdy si myslím, že to dělá hlavně kvůli přidružený chlastačce, ale možná mu křivdím, protože občas pořádá i nějaký akce pro děti (i když i tady část dospělých účastníků končívá v hospodě). Každopádně je neúnavnej a docela schopnej.

„Ahoj,“ pozdravil, „hele, Josef mi říkal, že sem nemám lézt, ale říkal jsem si, že to aspoň zkusím. Chceme mít letos pořádný čarodějnice, tak se starám, aby bylo dost dřeva, a řek jsem si, jestli tu nemáš třeba taky nějaký starý krámy na rozštípání…“

Během téhle řeči se rozhlížel a bradou ukázal na selskou lidovou almárku připravenou k opravě.

Bert zaťal zuby, až mu naběhly čelistní svaly. Skoro jsem slyšel to zaskřípání zubů. Zaťal pěsti a uklidňoval se.

„Franto?“ ozval jsem se. „Myslím, že seš mrtvej. A na náhrobním kameni budeš mít nápis ‚měl blbý otázky‘. Jestli ti můžu radit, tak se neotáčej, pomalu vycouvej, zavři za sebou dveře a už nikdy, nikdy nezkoušej říct Robertovi, že má v dílně nějaký krámy. Jestli teda chceš bejt živej a zdravej.“

Franta se na mě díval, jako co si dělám za srandu, pak ale viděl Bertův výraz a fakt udělal krok dozadu.

„Tak jo, jako bych nic neřek…“

Vycouval a zavřel za sebou dveře. Bert na ně pořád trochu nevěřícně koukal. Teda, takhle ho urazit…

Šel jsem k němu, vzal ho za ruku pořád zaťatou v pěst a políbil ho na klouby.

„Uklidni se. Můžeme jim dát nějaký pytle s hoblinama na podpal a můžu pomoct z lesa odtahat nějaký soušky a pařezy…“

Bert mě k sobě přimáčknul a vydechnul, jako když vypustíš přetopenej kotel: „Krámy…“

„Klid, je blbej…“

Rozepínal jsem mu košili, zabořil jsem hlavu do chlupů, kousnul do nich, pomalu jsem se svez na kolena, rozepnul mu kalhoty… Tentokrát to byl Bert, kdo obstaral zvukovej doprovod, se zakloněnou hlavou, ruce v mejch vlasech, určoval tempo a podle jeho sténání jsem byl dobrej. A najednou jsem měl plnou pusu…

Postavil jsem se, Bert mě políbil, zapnul si kalhoty a v tu chvíli zaklepání a dovnitř vlez Josef. Teda, to bylo jen tak tak. 

Josef koukal střídavě na mě a na Berta a ozval se: „Jdu nějak nevhod?“

Musel jsem bejt možná dost rudej…

„Dobrý,“ kývnul hlavou Bert, „co bys potřeboval?“

„Byl tu horní Franta, co? Já mu říkal, ať sem neleze. Byl takovej docela vyjevenej…“

„Myslel, že bysme tu měli nějaký krámy na rozštípání, přesně tak to řek,“ objasnil jsem Josefovi.

„A jejej…“

„Jo, přesně tak. Hele, jestli chcete nějak pomoct, tak se hlásím.“

„To budeš hodnej. Natahat nějaký suchý dříví a tak. Když to bude letos u tůní, tak je i výhoda v tom, že to je na rovině a může se na plac zajet autem a dovézt, co je třeba. Už jsme dohodli s hospodským, že tam bude kotel guláše a bude točit pivo. Nebude asi moc vychlazený, ale bude to na place. Ona si stejně spousta lidí zase přinese vlastní chlast, ale nevadí.“

„To zní docela dobře,“ zašklebil jsem se.

Takže jsem pomohl s nějakým dřívím, papírový pytle s hoblinama ve středu hranice, aby se to dobře rozhořelo, připravený…

Josef zavzpomínal na jedny čarodějnice, kdy to vypadalo, že hranice se pořádně nerozhoří, tak tam šel horní Franta cáknout z lahve benzín. Dopadlo to ještě docela dobře, jen se mu ještě nějakou dobu chechtali za vožehnutý řasy a vobočí.

Hranice vypadala docela dobře. Stranou připravenej hospodskej s gulášem a pivem… teda guláš on fakt umí excelentní.

A vesnice se scházela. Hlouček drben, který si přinesly stoličky, aby se jim dobře sedělo, už byl v plný práci.

Bert si dal pivo; upil jsem mu z kelímku. Bál jsem se, že bude teplý, ale bylo dobrý, tak jsem si dal taky. Obcházeli jsme okolo a zdravili se se známejma.

„Ahoj,“ pozdravil mě mladej kluk.

„Ahoj…,“ odpověděl jsem trochu nejistě, protože jsem si nebyl jistej, kdo to je.

„Vůbec nevím, jestli jsem tenkrát poděkoval. Petr Suda.“

No jo, kluk, kterýho jsem tehdy o Vánocích tahal z tůně, když se pod ním probořil led.

„Vidíš, ani bych tě nepoznal,“ zašklebil jsem se, „ono už to je nějakej pátek, co?“

„Jo, je. Když jsem tě viděl, tak jsem si uvědomil, že nevím, jestli jsem tenkrát poděkoval, takže zpětně ještě děkuju.“

„Nemáš za co…“

Rozhlídnul jsem se: „Hele, babička hlídkuje. Dokonce se i zvedla, aby viděla, s kým mluvíš. A myslím, že za hovor se mnou ti půjdou body dolů.“

Pokrčil ramenama, ušklíbnul se a mávnul: „Čau.“

Starosta zapálil hranici, úspěšně, pár lidí začalo s kytarama a docela se to rozjíždělo. Procházel jsem se, občas se s někým zakecal. Zahlídnul jsem mladýho Sudu, jak to hustí do pár holek, který se chichotaly, a on se tvářil jako king. Nevím, co by říkala stará Sudová, ale možná by měla radost, že si nepovídá s náma.

Čas utíkal, ani jsem nepoznal jak rychle. Drbny zmizely, počet lidí prořídnul.

Už jsem pomalu chtěl Bertovi navrhnout, že bysme mohli domů, když se objevil rozesmátej Josef a plácnul Berta do ramene: „Někdo ti tam přikrmuje ryby, rybáři!“

„Co?“

„Na břehu někdo fest bleje…“

Šli jsme se kouknout. Na břehu klečel Petr, občas se opřel o ruce a zvracel do vody.

„Ty vole, ještě tam spadne, pojď mi pomoct,“ vyjelo z Berta.

Poodtáhli jsme ho kousek od břehu ke gaudiu ostatních chlapů, kteří se přišli kouknout, koho to letos skolilo.

„Teda smrdí to z něj jak z lihovaru. Co jsi pil?“

Petr zamžoural: „Ty holky měly slivovici a říkaly, ať ukážu, jestli jsem frajer…“

„Tak jsi předved, že seš, co?“

Petr moc nereagoval, rozplavaný voči…

„Co s ním? Nemůžeme ho odvést Sudovce domů, opřít ho o vrata a utéct.“

„Nemoh by přespat u tvojí babičky?“ navrhnul mi Josef.

„No to nemoh. Nestrčím přece babičce do baráku cizího vožralýho kluka, ať ho hlídá.“

„Tak to nevim…“

Všichni se začali tak nějak stahovat a začalo mi bejt jasný, že to nikdo nechce řešit. Kouknul jsem na Berta.

„Jo, dobře. Berem ho k nám,“ kejvnul, „ale bude to průšvih. Ty řeči nechci slyšet. Tak jdem.“

Petr seděl na zemi, trochu přiblble se usmíval a koukal před sebe.

„Tak se zvedej,“ řekl Bert, chytil ho jednou rukou za levou paži a zvednul ho na nohy. Já ho podepřel z druhý strany a vydali jsme se k domovu. Bert ho spíš nesl, než aby Petr šel sám. Bude mít na tý ruce pěknou modřinu…

Dovlekli jsme ho domů a posadili na židli v kuchyni.

„Udělej mu kafe s citrónem,“ objednal Bert.

Povytáhl jsem obočí.

„Jo, je to hnusný, ale docela to funguje.“

„Jak to víš?“

„Taky jsem byl mladej.“

„Špatná odpověď. Mladej seš pořád.“

„Tak dobře, taky jsem kdysi něco vypil…“

„To je lepší.“

Nalil jsem do kafe citronovou šťávu, přelil to párkrát z hrnku do hrnku, abych Petrovi nespálil jazyk, a podržel jsem mu to u pusy: „Tak vypij to.“

Kopnul to do sebe a zašklebil se: „To bylo hnusný…,“ a dost si vodkrknul a párkrát to zhluboka prodejchnul.

Šel jsem do pokoje natáhnout karimatku a spacák a uložil jsem Petra do toho.

Sobě jsem hodil na zem deku a z ložnice jsem si vzal polštář: „Tak jo, já ho vohlídám, běž si lehnout.“

Bert stál, nehejbal se, tak trochu se ošíval, koukal po mně tak nejistě a mně to najednou došlo: „Ty žárlíš?“

Objal jsem ho v pase, koukal mu do očí a huba se mi musela úsměvem roztáhnout snad okolo celý hlavy: „Ty fakt žárlíš? Ty máš strach, co tady budu asi dělat s vožralým puberťákem, co smrdí slivovicí a poblitinou?“

Přimáčknul jsem se k němu a otřel se mu hlavou o hrudník: „To mě nenapadlo, že jsi žárlivej… A víš, že nevím, jestli mě to těší nebo ne?“

Objal mě a pevně k sobě přimáčknul. Zvednul jsem hlavu: „Neboj, zejtra ti to vynahradím.“

A pak jsem přivřel oči: „A jestli se bojíš, tak si můžeš nechat otevřený dveře…“

Plácnul mě přes zadek, popřál dobrou noc a šel do ložnice. Jo, dveře nechal otevřený.

Noc proběhla v klidu.

Ráno Petr proloupnul oči a rozhlížel se dost nechápavě.

„Ahoj. Jseš u nás. Vožral ses včera jako svazák, abych použil slova klasika.“

Zavrtěl hlavou: „Já si nic nepamatuju…“

„Tím hůř pro nás. Tvoje babička bude mít velký voči o tom, co jsme s tebou prováděli. Jak ji znám, tak kdybys byl holka, tak už tě táhne ke gynekologovi. Ale možná tě povede někam na proktologii, aby se ti koukli na zadek, protože nás nejspíš bude podezřívat z nejhoršího.“

Koukal vyděšeně: „Co se…“

„Nic se. Vožral ses, vyspal ses u nás, to je všechno. Dáš si něco k snídani?“

Zavrtěl hlavou a bylo vidět, že se mu udělalo trochu šoufl.

„Dobře, tak ne. Ale určitě by bodlo kafe nebo čaj, že?“

Zakejval hlavou.

„Tak kafe nebo čaj?“

„Čaj…“

Šel jsem do kuchyně. Bert v trenkách na spaní už měl vodu na čaj postavenou.

Petr se přišoural a posadil se.

Postavil jsem před něj hrnek: „Co do toho? Mlíko, cukr, citrón?“

Zavrtěl hlavou: „Hořkej…“

Pomalu vypil čaj a zvednul se: „Jo, děkuju. Zase…“

„Dojdeš?“

„Jo, už je to dobrý.“

Vypustili jsme ho a chvíli pozorovali.

„Jo, dobrý, jde rovně a celkem jistě,“ zhodnotil jsem.

Vrátili jsme se.

Bert mě objal: „Je ti jasný, že naše pověst právě dostala další šrám? Nejbližší dobu budeme plnit huby všem drbnám. Jsem zvědavej, v jaký podobě se k nám tohle dostane.“

„Nevím a je mi to teď jedno. Ale v noci jsem ti slíbil, že ti dneska vynahradím, že jsi musel bejt sám v ložnici.“

Ruka mi zajela za gumu trenýrek a pohladila zadek a pomalu jsem mu začal stahovat trenky.

„Je první máj, je lásky čas. Dneska bysme mohli mít celej den pro sebe a vůbec nevylézt z postele. Jakej máš na to názor?“

Bert se zbavil trenek a přimáčknul mě k sobě: „Absolutní souhlas.“

A tak to i bylo.