Nítěnka a další Vánoce

Zlatá neděle. Seděl jsem v teplákovce na zemi a s povyplazeným jazykem jsem balil dárky. Byl jsem docela zvědavej, co bude Bert říkat. Koupil jsem mu přívěsek na krk – hladkej kulatej řemínek z černý kůže a na něm ocelová destička, do který je laserem vypálenej takovej kroucenej keltskej vzor. Moc se mi to líbilo, když jsem to viděl, a když si představím, jak to visí Bertovi na krku, černej řemínek v černejch chlupech a odlesky toho přívěsku mezi chlupatejma pahorkama prsních svalů… Jo, já jdu do kolen už při tý představě. A až se nade mnou skloní a ten přívěsek se rozhoupe při jeho pohybech… Přestal jsem balit, jak jsem se zasnil. Sakra, kde je Bert?

Zvednul jsem se a vyrazil za ním do kuchyně. Stál zády ke mně u pracovní desky linky a něco krájel.

Přišel jsem tiše k němu a zašeptal: „Polož ten nůž, ať se neřízneš…“

Přimáčknul jsem se zezadu na něj, položil mu tvář na záda, obejmul ho a ruce mi pomalu jely po jeho hrudníku, pase, až jedna zajela do kalhot – jo, je tam na mě připravenej… Druhou rukou jsem mu trochu nešikovně začal rozepínat džíny. Nepomoh mi. Vlastně si užíval to, jak se mu třu tváří o záda, zatímco jedna ruka se snaží hrát si s jeho nádobíčkem a druhá nemůže rozepnout ten zatracenej knoflík. Konečně! Pomalu se mi v náruči otočil a už jsem měl dole teplákovku a byl jsem zdviženej na linku, nohy nahoře a jen jsem heknul. A už jsem si ho užíval, moje pusa přisátá k jeho krku, moje ruce v jeho vlasech a jeho úžasnej nástroj ve mně. A představa toho přívěsku na jeho krku… já už chci Vánoce!

Bude to to první, co si rozbalí na Štědrej večer. Vloni jsme se dohodli, že si každej rozbalíme večer jen jeden dárek a ty ostatní až na Boží hod. A já loni dostal kazetu, ve který byl poukaz na květen na ubytování ve Vídni. Jestli jsem byl natěšenej a měl radost? Měl…

Těch skoro pět měsíců plánování, kam se půjdem podívat, co musíme stihnout… Teda plánoval spíš Bert. Dost systematicky si vytvářel plán toho, co kdy půjde stihnout, aby se toho stačilo co nejvíc. Mně to bylo celkem jedno. Vlastně jsem měl pocit, že bych si chtěl nějak tak užít tu atmosféru, občas se posadit jen tak na kafe se sachrem a courat… Jo, jedno jsem fakt chtěl vidět. Klenotnici. A vlastně ještě víc možná Boschův Poslední soud. Ten obraz mě strašně fascinuje. To množství obludek, který Bosch vymyslel a namaloval, ta ohromná fantazie, barvy… Oznámil jsem Bertovi, že tohle prostě chci vidět. Pokýval hlavou:

„Tak jo, takže ještě galerii Akademie…“

„Počkej, to není v Kunsthistorickým?“

„Ne, ten je v Akademii výtvarných umění. Já to tam někam zařadím. Budeme dost běhat.“

No, vypadalo to, že to možná nebude takový oddych. Taky nakonec tak úplně nebyl, ale člověk pak stejně vzpomíná na to hezký a to míň příjemný vytěsní. Hezkej výlet to byl. A bylo i příjemný, že já nemusel balit (to dělám nerad), náš kufr obstaral Bert.

Střípky a střepy vzpomínek.

Třeba na Hofmobiliendepot. Tam jsme strávili strašně dlouho. Ten začátek mě trochu vyděsil – spousta nábytku, kterej by potřeboval restaurovat, naházenej do něčeho, co vypadalo jako drátěný školní šatny. Bert tam byl u vytržení. Další část, už s restaurovaným nábytkem, ta se mi líbila víc, Bert fotil jak šílenej. Občas chtěl, ať si k nějakýmu kusu nábytku stoupnu, že mě u toho vyfotí. Doteď si myslím, že to nebylo kvůli mně, ale že jsem posloužil trochu jako míra na velikost toho kterého kusu.

Vynahradil mi to tím, že mě vzal k Tichymu. Měli jsme kliku, všední den a slušná doba, takže nebyla nijak zvlášť velká fronta. Co tam dovedou se zmrzlinou… Měli jsme knedlíky s meruňkovou zmrzlinou uvnitř. Doteď se olizuju.

Boschův Poslední soud v Akademii. Tahle obrazárna nezahltí, je akorát tak velká a já jsem se u Bosche prostě zasek. Nacházet nový a nový pitvorný obludky a vidět to v reálu, ne jen na zmenšený reprodukci, kde některý člověk přehlídne, užíval jsem si to. A Bert byl trpělivej, čekal na mě. Když jsme odcházeli, tak jsem si chtěl koupit aspoň pohlednici na památku a úplně jsem ztuhnul a zůstal koukat. Prodávali jako suvenýry figurky obludek z Posledního soudu. I moji oblíbenou, vajíčko s nožičkama.

„Jééé…,“ vyjelo ze mě, „tu chci!“ A pak jsem si všiml cenovky a málem jsem šel do kolen.

„Hm, tak nic…, zkusím si něco takovýho udělat doma.“ A zbytek dne jsem Berta otravoval svejma představama, že bych mohl takhle nějak nazdobit kraslice na Velikonoce na příští rok. Husí vejce, přidělat jim nožičky a ručičky ze starejch malejch panenek, krutě je pomalovat… Ta představa mě docela nadchla a žvanil jsem o tom tak dlouho, až Bert řekl, že mě miluje, i když jsem totální magor. To mi zavřelo hubu.

Na večeři si zajít do nějaký hospůdky, dát si k tomu vínko… Pak zpátky do hotelu, takovýho trošku starosvětskýho, ale úžasně umístěnýho u stanice metra, velká postel, přimáčkout se k sobě…

Třetí den byl vyhrazený na Kunsthistorický muzeum. Musím říct, že už jsem byl trochu unavenej. Bert byl skvělej, protože dal dopředu rezervaci do muzejní kavárny, takže kafe a sachra jsme měli v klidu, bez té fronty, která čekala, až se někdo zvedne a uvolní místo.

Odcházeli jsme v relativně časném odpoledni.

„Tak co máš v plánu teď?“ ptal jsem se.

„Půjdeme do hotelu.“

Zatvářil jsem se nedůvěřivě: „Ty nemáš nic v plánu?“

Tvářil se tajemně: „Mám, ale do hotelu musíme.“

Doloval jsem z něj, co se děje, kam půjdeme, proč předtím musíme do hotelu, ale byl nedobytnej. Až v hotelu vylovil z kufru věci, které nacpal do větší tašky: „Pojedeme do Oberlaa.“

Nechápal jsem: „Co tam?“

„Jsou tam termální lázně.“

Zůstal jsem koukat: „Termální lázně? To mi řekneš až třetí den?“

„Jo, protože bych tě odtamtud nikam nedostal. Pamatuju se, jak jsi o dovolené v Liptovským Jánu byl naloženej v teplý vodě a vytáhnout tě někam byla fuška. Tak tohle jsem ti musel aspoň na začátek zatajit. Takže v tašce jsou osušky, plavky a můžeme vyrazit.“

Plavky byly jedním z dárků, který jsem mu loni dal k Ježíšku. Chodíval k řece většinou v těch svých ustřižených džínách anebo v plavkách, který už něco pamatovaly. Ne teda, že by mu ty starý plavky neslušely, jemu by seklo všechno… myslím. Koupil jsem mu plavky z takovýho materiálu, kterej maj závodníci – je to lehký, hned to uschne. Takový nízký bokovky v krásný barvě námořnický modři. Ještě je neměl na sobě, nebylo zatím kam. A teď – termální lázně. Trochu Bertova oběť, on horkou vodu moc nemusí.

Vystartoval jsem: „Tak jdeme, ne?!“

Celou cestu metrem jsem se snažil dolovat informace o tom, jak to tam vypadá, ale dostalo se mi vždycky jednoho slova: „Uvidíš.“

Vystoupili jsme a já zaregistroval, že ten areál je docela velkej. Zaplatili jsme vstup, dostali náramky a vydali se do šaten. Bert zapadl do převlíkací kabinky, mně stačila na převlečení omotaná osuška. Ještě stáhnout vlasy do gumičky a jsem fertig. Bert vylezl, dal si věci do skříňky, vzal si knížku (jo, bude to jako o dovolený, já se cachtám v horký vodě a Bert si čte), osušku a řekl: „Jdem si zabrat nějaký lehátka.“

Bert šel přede mnou a já koukal, jak mu slušej ty plavky, napjatý, modrý, dělaly mu nádhernej zadek… Teda nedělaly, on ho má nádhernej, ale zvýrazňovaly. Ohlédl se, kde jsem, a viděl, kam čučím. Usmál se a kývl hlavou, ať přidám do kroku, a už jsme byli u bazénu. Teda bazénů, množný číslo. Od cachtaček pro děti se skluzavkama až po bazény s masážníma tryskama.

U většího bazénu jsme hodili věci na volný lehátka a vlezli do vody. Skvělej relax, užíval jsem si to. Bert v horký vodě dlouho nevydržel. Z řeky bych ho nedostal, ale horkou vodu fakt nemusí. Vylezl z vody a šel se natáhnout na lehátko s knížkou v ruce.

Já se proplavával, občas si nechal masírovat záda proudem z masážní trysky a poočku sledoval Berta. Nebo spíš okolí. Okolo procházející ženský, který měly potřebu se narovnat, zpomalit krok, zastavit se, otočit, jako když někoho hledají a přitom se trochu předvést, rychle očima zkontrolovat, jestli tenhle chlap má na ruce snubák; nemá, fajn… Bavilo mě to.

Bert si jich nevšímal, působil spíš trochu jako rodič, kterému se v bazénu cachtá potomek. Občas odtrhl oči od knížky a zkontroloval bazén, kde asi jsem. V jednu chvíli, když mě neviděl, tak vstal a popošel na okraj bazénu. Ty modrý plavky nejenom ukazujou, jak pěknej má zadek, ony jsou tak obepínající, že ukazujou i hodně dobře to, co je skrytý vpředu. No v tu chvíli jsem měl pocit, že bych spíš potřeboval bazén ledový vody.

Bert mě zahlédl a vydal se za mnou do vody. Trochu šokovanej výraz ženských, které postřehly, za kým jde. Chvíli jsme se proplavávali a pak vylezli spolu a položili jsme se na lehátka.

„Uf,“ oddechl jsem si. „Tak tímhle jsi mě dostal.“

„Já to ještě nějak potřebuju?“

„Ne, víš jak to myslím. Žes mě hodně potěšil.“

„Pozítří se vracíme, tak si sem zajedem ještě zítra večer?“

„Určitě!“

Čas, na kterej jsme si koupili vstup, utekl jak termální voda do kanálu. Zvedli jsme se a šli do šaten. Přidal jsem se k Bertovi do převlíkací kabinky. Přicucnul jsem se k němu, rukama pohladil zadek v plavkách (fakt ten materiál schne rychle), sjet rukou dopředu… a už jsem před ním klečel a pomáhal mu z plavek. Přimazlit se k němu…

Pohladil mě po hlavě: „Nejsem proti, ale nemůžem tu být dlouho a uvědom si, že jsi… zvukově výraznej… Celý lázně by byly auf.“

To je pravda. Tak jen pusu, rychle převlíct a pryč.

Bertovi při jeho krátkých vlasech stačí zašmidlat po hlavě ručníkem a má je suchý. Já měl práci s hřebenem pod fénem docela značnou. Brblal jsem, že se nechám ostříhat, ale to bylo jen tak. Vím, že Bertovi se líbí, když na něj nasednu, skloním se a moje vlasy mu jezdí po obličeji…

Rozhlédl jsem se. Měl jsem pocit, že na mně musí být vidět, na co myslím, a musel jsem bejt úplně rudej. Vypadnul jsem.

Cestou v metru jsem mlčel.

Bert mě pozoroval: „Na co myslíš?“

Podíval jsem se na něj: „Ty nevíš?“

Rozesmál se.

Na hotelu jsem vytáhl plavky, rychle je v umyvadle propláchl a hodil na topení a pak jsem se začal svlíkat a zjistil jsem, že Bert už je v posteli. Nazvedl peřinu a poplácal na matraci rukou, asi jako když dovoluje psovi, že může k němu…

Zajel jsem k němu, přimáčknul se a… to, že jsme vlastně nešli nikam na večeři, jsem si uvědomil až ráno.

Uteklo to…, ze zážitku už je vzpomínka. A Vánoce zase za dveřma.

Dárky zabalený, všechno přichystaný…

Na Štědrej den jsem ráno ustrojil stromek a po poledni jsme se šli ještě projít k řece. U tůní přezimuje pár labutí, tak jsme jim přinesli něco k snědku a vraceli jsme se domů, když už se začalo trochu smrákat. Koukal jsem, jak má kdo ve vesnici nazdobený dům. My jsme vytáhli jen světýlka na jablůňku před vchodem, ale někde to dostalo fakt grády, i s figurkama Santa Clause. Já bych figurínu Santy měl pohozenou na zahradě s kudlou v zádech a s cedulí „Tady je Ježíškovo!“ Mně ta figura vadí, prostě si myslím, že tu nemá co dělat.

Došli jsme domů, Bert začal smažit připravenýho kapra, já prostřel stůl, zkontroloval jsem, jestli jsem něco nezapomněl, i když jsem věděl, že Bert po mně všechno nenápadně prohlídne.

Bert měl hotovo, převlíkli jsme se na večeři, dali si pusu, připili jsme si a posadili se. Bert ví, že jsem jak malej a těším se, takže to trochu protahuje. Přidal si ještě talíř polívky, pak si dal ještě jednu rybu… Konečně jsme dojedli a vstali, předstírali jsme údiv nad šupinama a drobnýma mincema pod talířem (letos tam bylo i pár centů) pro štěstí, odnesli jsme nádobí ke dřezu.

Bert se usmál: „Kouknu, jestli přišel Ježíšek.“ Jo, jako každý rok.

Zazvonění, otevřel jsem dveře a šel se posadit k Bertovi na zem ke stromku. Přehlédl jsem dárky a ukázal jsem Bertovi, kterej balíček má otevřít. Pomalu rozvazoval mašličku, opatrně uvolňoval papír, až to vypadalo, že ho bude chtít uhladit a schovat na další Vánoce, ale mně bylo jasný, že to hraje, že mě napíná, je sice zvědavej, co tam bude, ale mnohem víc ho ještě baví po očku pokukovat, co tomu říkám, jak se tvářím, jak jsem natěšenej a napnutej, jestli se mu to bude líbit…

On ten kousek papíru fakt složil a urovnal! Pak pomalu otevřel krabičku a vyndal přívěsek. Musel na mně vidět, jak na něm visím očima, jestli se mu to bude líbit. Napínal… S úsměvem si ten přívěsek prohlíd a řekl: „Moc hezký…“

„Mně se moc líbil. Zkusíš si ho?“

Popotáhl si kravatu, rozepnul knoflíček u košile, přetáhl řemínek přes hlavu a spustil přívěsek za košili, zapnul knoflíček a utáhl kravatu. To moje zklamání v ten moment muselo bejt strašně vidět, protože já se těšil, jak se na něm bude ten přívěsek blejskat ve světle stromečku, jak to bude strašně sexy…

Díval se na mě a měl takový jiskřičky v očích. Natáhl se ke mně: „Děkuju.“ A dal mi strašně jemnou pusu.

„Takže teď bych měl vybrat, kterej dárek si rozbalíš dneska ty…, aby to bylo nějak odpovídající.“

Přejel očima hromádku dárků a jeden malý vybral: „Myslím, že tenhle…“

Vzal jsem malý balíček, jemně ho zmáčkl – měkouš. Malej. Kouknul jsem na Berta. Ty jiskřičky v těch očích byly pořád. Já ten balíček neotevíral tak opatrně, já ten papír prostě rozerval. Uvnitř byly jocksy v barvě námořnické modři.

„Moc se mi líbily. Zkusíš si je?“

Dalo mi práci udržet ksicht. Tak jo – předvedl jsem pomalej striptýz, boxerky šly dolů ale už zády k Bertovi a natáhl jsem si ty jocksy. Trochu jsem se prohnul, vystrčil zadek a zavrtěl jsem jím. Ohlédl jsem se – pozoroval můj zadek s úsměvem. Natáhl ruce a přitáhl si mě a dostal jsem na zadek pusu a jemný kousnutí. Vzdychnul jsem. Velký ruce mi pohladily zadek a jely po mně vejš, Bert se postavil a zezadu mě políbil na krk. Otočil jsem se. Usmíval se a začal si pomalu povolovat kravatu. Sundal ji, pomalu rozepnul knoflíčky košile a stáhnul ji. Přívěsek na hrudi zářil. Provokativně zívnul a protáhl se. Jo, bylo to fakt sexy. Stáhnul ponožky, rozepnul kalhoty, spustil je a vystoupil z nich. On věděl, že k něčemu takovýmu dojde! Tušil to, byl na to připravenej, protože byl navostro!

Pomalu došel ke stromku, podíval se na mě a vypnul světla na stromku. A já věděl, že teď si mě odnese do ložnice, stejně jako loni… 

Odnesl mě na postel a položil se na mě. Přívěsek mě polechtal na obličeji. Dělal jsem, že do něj chci kousnout, ale přesunul ho tak, že mu ležel na zádech. Nevadí, teď určitě ne. Já si ho ještě užiju, až bude Bert na zádech…

Ráno jsem se vzbudil s hlavou na Bertově hrudníku, rukou na jeho břiše. Přívěsek se blejskal. Jemně jsem Berta kousnul do bradavky. Velká ruka mě podrbala ve vlasech.

Vstali jsme, já zvedl modré jocksy, které ležely na zemi vedle postele, a hodil je na peřinu. Ani jsme se neoblékli a šli jsme si rozbalit zbylé dárky. Otevřel jsem nenápadnou krabičku a objevila se figurka boschovské obludky – vajíčko s nožičkama. Podíval jsem se na Berta: „To ale bylo strašně drahý…“

„Bylo. Ale stejně by ses jí pokusil vyrobit, ne?“

Trochu se mi zamlžily oči a natáhl jsem se pro pusu.

„Ale jestli si myslíš, že se na Velikonoce nepokusím stejně něco vyrobit, tak se pleteš.“

Bert si mě přitáhl a zašeptal mi do ucha: „Nepletu, protože vím, že to zkusíš. A myslím, že se na to i docela těším.“