Ve jménu Říše: 17. Tajnosti

St. Athan, září 1953

„Tady, abys viděl, že se neflákám!“ Max mu vloží do rukou papíry. Je to pár dní, co se vrátili do St. Athan. Na stole trůní psací stroj a před pěti minutami dopsal poslední slovo.

„Co je to?“

„Moje vzpomínky na dovolenou v Paříži. Není to tak hezké ani tak podrobné, jako když píšeš ty, ale snažil jsem se,“ řekne pyšně a čeká, co na to Ethan.

„Nemusel jsi.“

„Kruci, Ethane, jak nemusel? Píšeš to celé sám, proto jsem chtěl dát dohromady, co mě vedlo k tomu, abych ti zaťukal na okno. Červenám se,“ přiloží si dlaň k obličeji.

Ethan se k němu skloní. „Děkuji moc. Nevím, co bych si bez tebe počal.“

„Nejspíš bys tu neměl uklizeno,“ ale i jemu je kolem srdce divně, když pozoruje, že o jeho tvorbu nemá zájem.

Ethan se zasměje. „Pořád přemýšlím, co jsi mi říkal v tom vlaku o nenávisti. Cítíš to u mě taky tak? Vzali jsme vám všechno a tobě taky. Domov, rodinu, nemáš nic. Nosíš cizí jméno. Nikdy jsem si neuvědomil, jak pro tebe musí být strašné žít v cizím světě.“

„Ne, tak to není,“ namítne Max, který hned pochopí, proč se na jeho spisovatelský pokus nevrhl tak jako jindy s nadšením a polibkem a hned nezačal číst. „Částečně vás za to nenávidím, ale my si za to mohli. Nemuseli jsme válku začínat, ale tehdy bylo těžké odolat té vzrušené atmosféře očekávání a touhy. Vznášeli jsme se na opojném obláčku. Všechno bylo dokonalé, perfektní. Nikdo nechtěl zažít krizi znovu. Končila noční můra, při které umírali lidé na ulici hlady. Na konci války jsem procházel Německem a díval se na zpustošené vesnice i města a říkal si: Takhle vypadá celá Evropa. Byla to naše volba, ať si to svalují, na koho chtějí. Prostě to nešlo jinak. A pak nenávist. Vždy přítomná ve všech pohledech. Já vím, že mě máš rád stejně jako já tebe. To ani nejde – nemít tě rád. Ve skutečnosti jsem rád, že tu mohu být a trochu napravit to, co jsme napáchali. Zvláštní, ale cítím se tu dobře. Jen se někdy bojím, že mě odhalí a já budu muset odejít. Mám strach, že ve tvářích sousedů uvidím zášť a nenávist. Toho se bojím.“

Ethan cítí, že mu ze srdce padá tíha. Je mu lépe. Sedne mu na kolena a obejme ho.

„Jméno. Jmenuji se Maxmilian. Jsem rád, že tu mohu být. Možná se jednou změní pocity vůči nám, možná ne, ale kdyby to bylo možné, rád bych nosil tvé jméno.“ Zrudne a uhne očima.

V Ethanovi se všechno zastaví. Tvé jméno. Neví, co říct. „Já…“

„Přečteš si to?“

„Jistěže. Za co mě máš? Jak dnes bylo?“

„Klid. Prohlédl jsem jen kočičku, co jsem jí nedávno musel amputovat nožičku. Je v pořádku a slečna Shannon je s ní spokojená. Jak se ti to vůbec podařilo zařídit s tou její bytnou?“

„Usmlouval jsem to, a navíc moje okouzlující osobnost je tak neodolatelná, že kdysi dokonce zapůsobila i na jednoho německého důstojníka, který jí podlehl.“

Buch. Max jemně uhodí pyšného Ethana do zad a shodí ho z kolen. „Nevytahuj se. Když si vzpomínám, bylo to… Ještě, ještě prosím… Kdo komu vlastně podlehl?“

„Jeden druhému?“

„Možná. Jdu udělat večeři a ty to dopiš.“

„Kde jsi skončil?“

„Zaťukám a čekám.“

„Dobře a co bude dobrého k jídlu?“

Max se usměje. Možná to skutečně potřebovali napsat. Zdá se, že si spoustu událostí vyjasňují teprve až teď – po deseti letech, co spolu žijí. Směšné, že o tom nedokázali mluvit. Neuvědomoval si otázky, které na něho dotíraly a na které neuměl odpovědět. Díky psaní poznal pravdu. Pocity vesničanů, Amina a další události, které neznal. I jeho váhání a touhu po něm. Je rád, že Amine začal psát.

Pohlédne ven. Už je šero. Nemá rád podzim. Začíná být šedo a pochmurně. Ale skončí podzim, bude zima a pak pojedou za Robertou a klisnou Joy. Z kredence vytáhne špagety. Není to tak dlouho, co z Itálie dorazily do Anglie. Udělá je s omáčkou. Ze zásuvky vytáhne ohmatanou kuchařku. Začne listovat.

„Co to bude?“

„Chci zkusit špagety. Jsou už k dostání, tak jsem je koupil. Vybírám k tomu nějakou omáčku, proto zkoumám recepty.“

„To bude dobré. Těším se. Když si to tak vezmu, není snadné popsat, co jsem tehdy cítil, když jsi zaklepal. Strach a vzápětí hněv a radost, všechno se to ve mně míchalo. Na konci převládla touha.“

„Opravdu? Ve mně taky. Horká voda, špagety. Hotovo. Paříž byla neuvěřitelná. Pozlátko na vrstvě bídy, a přesto… Já ti nevím. Má své kouzlo. Vládl tam strach, ale jako by si to nepřipouštěli. Snažili se bavit dál. Ženy, dívky i muži. Když bylo světlo, zdálo se, že život pokračuje, ale s tmou přišla skutečnost falešného zdání.“

„Však byly potom ve Francii soudy, ale ty byly po celé Evropě.“

„Já to dobře vím. Co takhle s houbami a smetanou? Ne, to je fádní. Rajčata. Mohl bych to zkusit.“

Ethan se s úsměvem otočí od stroje. Miluje ho, ať je, jaký chce. Patří k sobě. Tehdy je ty události spojily. Obrátí se zpět k rozepsaným stránkám. Spal tehdy klidně jako mimino, když ho probudilo ťukání na sklo okna jeho pokoje. Zachytí nit příběhu a začne bušit do kláves.

Max se na něj zahledí. Je tolik soustředěný na ty události, ale vsadí se, že neodolá a popíše, jak jim spolu bylo nádherně. Konečně si vzpomene, kde viděl stát plechovku rajčat. Vleze do spíže a vytáhne ji. Je tu nejméně dva roky. Být ve válce, už by ji dávno snědli.

Osmažit maso, rozmačkaná rajčata dát na pánev, přidat sůl, pepř, trochu smetany. Taková kombinace není špatná. Zamíchá. Nadzvedne pokličku hrnce a jednu špagetu vytáhne. Ochutná. Měkká, ale chybí sůl. Zakleje. Zapomněl na ni. Rychle osolí vodu, ale už to nemůže dlouho vařit nebo z toho bude kaše. Zamračeně sleduje sporák, když se otevře okno.

„Bubi,“ vykřiknou oba znechuceně. Dovnitř vrazí vítr a rozfouká papíry na stole. Ethan se zvedne a přejde k němu. Podrbe ho na hlavě. „Půjdeme do stáje, ano? Maxi, jdu ho tam odvést a podívat se, jestli má vodu a žrádlo.“ Vyjde z kuchyně, na chodbě si obleče kabát a holínky. Skoro by Bubiho minul nebýt bílé lysiny. Místo koně stojí v zahradě černý přízrak. Vezme ho za ohlávku a vede ke stáji.

„Tak jdeme, Bubi. Já vím, jsi sám, ale do domu nemůžeš. Nevešel by ses tam.“ Odfrknutí. „To měl být souhlas nebo námitka?“ Dojde s ním do stáje. Měl se o něho postarat dřív. Nesnáší šero, protože všechny špatnosti se děly za šera nebo za tmy. Povzdechne si a rozsvítí žárovku, kolem které se ihned slétnou můry a komáři. Vodu má ve žlabu, oves taky. Ustoupí a Bubi tam vejde. „Dnes ti zavřu i horní vrátka. Ten vítr se mi nelíbí. Dobrou noc.“ Bubi k němu otočí hlavu, potom začne chroupat oves. Ethan se na něj spokojeně zahledí.

Max se zatím rychle otočí od sporáku, aby se mrkl na stránku ve stroji.

Přetočí Maxe na záda. Max pozoruje, jak se nad ním sklání a pak vydechne. Božské, slastné! Ty ruce, které ho dráždí, které mu nedovolují cokoliv udělat. Nechce se připravit o jejich rozkoš, tak jen svírá rty, zadržuje dech a tělo mu hoří nedočkavostí. Jak ho jeho ruce hladí, drží, jemně a přitom pevně svírají. Každý dotek, každé olíznutí jazykem, sevření pokožky mezi rty, sání a doteky špičkami prstů až dolů… Cítí, že za chvilku vybuchne v oslepujícím záblesku. Pootevře ústa k výkřiku, když ucítí ruku a kousne do ní.

Přesně to tušil. Erotika. A dnes večer, och, začervená se. Už se těší. Rychle se otočí ke sporáku, sáhne na hrnek. „Auu!“

„Ukaž! Proboha, co jsi vyváděl?! Rychle pod studenou vodu,“ rozkáže Ethan. Vezme utěrku, stáhne bublající hrnec, zatímco si Max žalostně drží ruku pod tekoucí vodou. Ethan přinese mast a jemně mu ji osuší.

„Jsem nešika, Amine. Omlouvám se. Teď budu k ničemu.“

„Rychle se to zahojí.“ Jemnými pohyby prstů mu mastičkou potírá spáleninu.

„Dnes jsem chtěl a bez ruky… To nezvládnu,“ řekne rozpačitě.

Ethan se zarazí, ale potom mu to dojde. „Postarám se já. A velmi rád.“

Max zrudne. „Dodělám to.“

Ethan se zamračí. „Zvládneš to?“ Nebude mu pomáhat, pokud si neřekne.

„Ano, a když ne, pomůžeš mi, viď?“ Políbí ho na rty a levou rukou vezme cedník, do kterého vlije makarony. Ochutná. Lepší. Propláchne je pod vlažnou vodou a přejde k omáčce. Vařečkou zamíchá maso. Ochutná.

„Amine, myslíš, že to stačí? Ochutnej.“ Lžící nabere trochu omáčky, pofouká ji a nese ji ke stolu. Ethan ochutná, svraští čelo. Neví, co říct. „Trochu pepře? Nebo nějakých bylinek?“ naléhá na něj Max.

Ethan se zamračí ještě víc, znovu ochutná. „Je to fakt mdlé. Dnes ti to moc sluší. Něco tam přidej.“

„Mám jen kalhoty a svetr. K tomu starý. Co je na tom krásného? Tobě to taky sluší,“ vrátí se ke sporáku, aby přidal víc pepře.

„Mám staré kalhoty a košili.“

Max se opře o linku a založí ruce. Čeká, co z Ethana vypadne. Dívá se na jeho zátylek, protože buší do stroje jako o závod.

„No ano, ale v té košili jsi sexy, takže pokud budeš takhle dráždit mou představivost, zapomenu na psaní, na večeři, na noc plnou vášně a vezmu si tě hned tady a pak ti to dovolím taky.“

„Ethane, já ti dám: Dovolím!‘“

Ethan se zašklebí. „Chceš mě snad přemoci?“ Zničehonic se rozesmějí, protože oba jsou už dávno přemoženi. „Jsme blázni, co?“

„Mě do toho nepočítej. Tak to dopiš. Už to bude.“ Vytáhne kytičkované talíře, na které rozdělí špagety. Trochu kloužou, ale nevadí mu to. Udělá místo u stolu a donese talíř po talíři. Doprostřed dá prkno, na které položí hrnec s omáčkou. Přinese ještě naběračku, příbory a bílé ubrousky.

„Hotovo, Maxi.“

„A já taky. Povedla se erotika?“ zrozpačití.

Ethan se usměje a nabere si omáčku. „S tebou se vždy povede, Maxi. S tebou se nedá nic zkazit.“

Město u Bois, jaro 1943

„Dávej pozor!“ Šepot se nocí rozléhá příliš hlasitě. Dvě postavy v hnědých kabátech s čepicemi na hlavách se zastaví a naslouchají. Ticho. Pomalu se plíží podél zdí domů. Bojí se, proto napínají smysly, aby zjistili, jestli je nezachytily německé hlídky. Ale mají štěstí, protože je všude ticho jak na hřbitově. Jeden z nich v kapse kabátu pevně drží dokumenty, které získali z blízké továrny. Trvalo jim jen pár minut, než přesvědčili jednoho německého vojáka, že intimní fotografie jeho a velitelovy manželky by se nedobře vyjímaly ve velitelově schránce. Jejich úsilí načapat ho se vyplatilo. Ještě dnes předají dokumenty a ty se odešlou do londýnského ústředí.

„Jsme za vodou.“

„Jen aby,“ poznamená pochmurně jeden z nich a všemi smysly vnímá život městečka. Bojí se, protože až do teď šlo všechno příliš hladce.

„Francoisi, ty mě někdy… Auu!“ zasykne, když na paži ucítí mohutný stisk. „Bolí to.“

„Psss!“ zasyčí druhý, protože naslouchá. Zvuk, který vydávají boty. Pravidelné kroky, které se neskrývají. Hlídka. Vleče svého bratrance Alberta do křivolaké uličky.

„Halt!“

„Utíkáme!“

„Tady jsou! Máme je! Chyťte je!“

„Je to past! Zradil nás!“ Ve stejný moment zaslechnou střelbu. Francois ve tváři ucítí odštípnutý úlomek zdi. Nechá krev téci. Vedle něho běží jeho lehkomyslný bratranec. Po tomhle možná zvážní, pomyslí si a v hlavě si představuje mapu města. Musí dorazit na místo určení. Musí, protože jestli nedorazí…

„Tudy!“ Už se nesnaží šeptat ani plížit. Otevřou dveře od nějaké budovy a proběhnou zadem. Vynoří se v jiné, zklidní krok, ale stále se rozhlížejí kolem sebe jako zvířata, která jsou zahnána do kouta.

„Ještě pár ulic a jsme u svých. Merde!“ zasykne, když zaslechne na dláždění dupot vojenských holínek. Jsou dobří.

„Zdrháme!“ Francois má pocit, že jsou obklopeni vojáky, že není úniku, a všechno ho ponouká, aby se vzdal. Ale on utíká a zároveň s sebou vleče svého bratrance. Srdce mu tluče strachem a touhou žít. Proboha, kde jsou? Nezná to tu! Zastaví se a oddechuje. Střelba? Proč střílí, když nejsou blízko? Nebo se mýlí? Kde vlastně jsou? Ne, ještě ne! Proboha, nechce zemřít!

„Tam. Stát!“

„Vědí o nás. Tudy!“ Vyrazí dveře a vběhnou dovnitř. Schody. Vybíhá nahoru, za ním Albert. Slyší dupot mnoha nohou a německé povely k obklíčení budovy a celé čtvrtě. Podívá se dolů. Kruci, tohle se nepodaří. Vyběhne na jednu pavlač. Je pochroumaná a může z ní… Zavře oči, rozběhne se a skočí. Zvládl jsem to, zazpívá v něm srdce.

„Dělej!“

„Bojím se výšek!“

„Cože?! Skoč, ty idiote, pokud u nich nechceš vypovídat. Tak do prdele skoč,“ řve na něj, ale zároveň se rozhlíží kam dál.

Albert s hrůzou pohlédne dolů, potom ke dveřím.

„Zastavte je!“ zaslechne povel. Rozběhne se, zavře oči a skočí. Dopadne na nohy a ruce a zasykne bolestí, jak si odře dlaně.

„Běžíme!“ Další střecha, vypáčení dveří a dolů. Snad tam nebudou, zadoufá. Zadními dveřmi a jsou na hlavní třídě. „Merde!“ zakleje znovu Francois a vrátí se do domu. Sklep? Stojí u stěny a oddychuje. Naslouchá domům, ulici a zvukům, které z ní přicházejí. „V pořádku?“ Otočí se k němu. „Merde!“ zakleje opět. Rychle z krku stáhne šátek a zaváže Albertovi ruku.

„Mohl jsi to říct hned!“ Tomu se zkřiví tvář.

„Nech mě tu a odnes to veliteli. Budu jen překážet.“

„A nechat tě napospas hyenám? Zbláznil ses? Jsme rodina.“

„Hele, budu je zdržovat. Jen mi dej svoji zbraň. Vezmu jich pár s sebou.“ Křivě se pousměje, ale v očích má hrůzu z toho, co se může stát.

„Dokud to nebude nutné, běžíme. Nebo se chceš vzdát?“

„Jasně že ne,“ řekne dotčeně a snaží se uklidnit dech i bušící srdce. „Kde jsme?“

Francoisovi se nechutí zkřiví tvář. „Skoro na hlavní třídě a měli jsme být někde jinde. Máme ještě půlhodinu, pak jsme v tom sami. Velitel to řekl jasně. Toho Němce osobně zabiju. Za chvilku tu budou. Jsou dobří.“

Albert přemýšlí. „Auto. Sebereme auto. Co ty na to?“

Francois přikývne, otevře dveře a plíží se podél zdí. Zdá se, že sem se ještě nedostali. Německej prolhanej parchant. Rozhlížejí se kolem sebe, ale nejspíš nechali vojáky za sebou, protože ulice je tichá. „Byla to past,“ zašeptá. Vmáčknou se do výklenku. Nedaleko je hospoda, z které se ozývá neurčitý francouzský popěvek.

„Dostaneme ho. Zaplatí za to.“ Oba se odmlčí, když zahlédnou zaparkované auto. Podívají se na sebe a přikývnou. Albert zasykne bolestí, když propojuje dráty.

Tratatata…

Kulky z pušek a samopalů se rozprsknou o silnici. Jedna skončí v autě. Albert dupne na plyn a skloní hlavu. Nevnímá bolest tepající v paži, ani krev prosakující kostkovaným šátkem. Jede, jak nejlépe umí.  V době míru byl závozníkem a v autech se vyzná. Ví přesně, kam má jet. Kličkuje v ulicích a nevšímá si namáhaných pneumatik.

„Jsou těsně za námi! Rychleji!“

„Blížíme se. Víc ta rachotina nedá! Jeď! Proboha jeď!“ zaklíná auto k rychlejší jízdě. „Poslední rovinka. Zbaví nás jich.“ Doufám, že tam budou, pomyslí si ustaraně Francois. Londýn ty dokumenty chce. Stejně jako Němci a oni. „Patová situace,“ řekl by jeho dědeček. Budou je chtít dostat a oni dva to zase chtějí přežít.

„Ne… To ne!“

Na víc se Albert nezmůže a s hrůzou v očích pozoruje přibližující se zeď. Zakryje si rukama obličej, potom už nic necítí.

Francois vypadne z auta, nadzvedne se, zaskučí bolestí, když zaslechne střelbu a za nimi výbuch stíhajícího auta. Leží na zemi s rukama na hlavě. Bolestivý křik vojáků ho uspokojí. Plameny osvětlují přízračnou scénu s domy, střelbou a nadávkami. Odrážejí se v oknech a lesknou se v očích přítomných. Šouravým krokem dojde k Albertovi a zvedne ho. Namáhavě ho táhne k veliteli a druhům. Střelbu ignoruje. Nemá dost sil udělat jakoukoliv jinou akci.

„Kde jsou?“ Francois položí Alberta ke zdi a vytáhne papíry z jeho kapsy. Mohl je od něj kdykoliv vzít, ale to by znamenalo, že se vzdali.

„Cyrano, odnes je na místo.“ Velitel se rozhlédne připravený zasáhnout. „Jak je na tom Albert?“

„Jde to, šéfe, ale…,“ zavrtí hlavou. „Žije, ale jen tak tak. Co máme udělat?“

„Bois. Je tam klid,“ zašeptá Albert, který se zrovna probral. „Jen mě tam dovezte.“

Velitel se zamračeně rozhlédne. Doslova cítí oprátku kolem krku, která se utahuje. Němci určitě nelenili a obsadili důležité dopravní uzly. Do půlhodiny musí vypadnout, protože začne čistka. Jeden barák po druhém, byt po bytě. Dupot, řev a strach ovládnou čtvrť. Auto je na maděru a nemohou ho použít. Budou na to muset jít jinak.

Francois se od Alberta zvedne. „Vezmu ho na záda. Nemůžeme ho tu nechat!“ Pohlédne do velitelových očí. Tuší, co chtěl udělat. Uvědomuje si to bláznovství brát ho s sebou, když je těžce raněný a nevědí, jestli to přežije.

Velitel uhne očima. Kruci a pohlédne na lidi. Podřídí se mu, ale důvěra… „Bereme ho.“ Jeden podá samopal svému druhovi a vezme Alberta na záda.

„Jdeme! Vy dva dopředu. Francoisi, Leone, Vincente dozadu. V nesení se budeme střídat. Nikoho tu nenecháme.“

Všichni vykonají, co mají, a jdou. Velitel se rozhlíží, jak se snaží vnímat změnu zvuků, cokoliv, co by napovědělo o úmyslech těch prašivých les boches. Svině! pomyslí si.

Nemůže tomu uvěřit, když se dostanou z města pryč.

„Šéfe, podívejte se!“ Velitel se obrátí k městu. Albert na zádech Adama se vůbec neozývá. Francois mu starostlivě přiloží ruku ke krku. Žije, ale na jak dlouho?

„Oheň. Někdo v továrně založil požár.“ Rty se mu zvlní do spokojeného úšklebku. „Nu nic, ať je to náhoda, či boží vůle, my jsme z toho venku. Mizíme!“ Vyrazí do ticha lesa.

Bois, jaro 1943

Jaro je tady, ale ještě je zima. Zkontroluji hlídky, myslí si Maxmilian Meier. Ale v srdci ví až moc dobře, že jeho úmysly nejsou zrovna tak čisté, jak by se na první pohled zdálo. Neměl by se po oblasti potulovat sám. Nakonec vezme Bubiho na projížďku. Bubimu udělá pohyb dobře a jemu taky. Krokem projíždí trasu hlídek. Někdy uvažuje nad tím, proč se mu ještě nic nestalo. Proč na něho nezaútočili, proč ještě žije a hlídky v této oblasti taky. Jako by je maquisté míjeli nebo je chránili andělé.

I v tom rybníce mohou klidně lovit. Nejdřív jeden z vojáků lovil a druhý nervózně hlídal se zbraní v ruce. Později už lovili oba.

Tlumeně se baví o tom, co bylo před válkou, o svých plánech do budoucna. Navzájem si ukazují fotografie rodiny, přítelkyň, manželek a dětí. Nechápe, čím to je. Když pomine, že byl zabit jejich informátor Brux a vypálení toho statku, pak je toto všechno velmi podivné. Jako by tu válka ani nebyla.

Dobře ví, že posádky v městech Francie na tom takhle dobře nejsou a jejich ztráty na vojácích daleko převyšují ty jejich. A to nemluví o Polsku a dalších zemích. Je pravda, že v jiných vesnicích okolo nich je to jiné. Pořád se tam něco děje, ale Bois jako by byla zakletá. Rád by ukojil svoji zvědavost, proč tomu tak je. Je to starostou nebo čím, že se banditi té vesnici tak vyhýbají? Bude to tak napořád, nebo se to změní?

Popleská Bubiho po černé sametové srsti. Bubi odfrkne a klidným krokem kráčí, kam ho pán vede. Max se vždy zastaví nedaleko hlídky a pozoruje je. Jsou ostražití a jedna hlídka ho dokonce objevila. Na nástupu přede všemi dostanou pochvalu. Ti druzí jemnou výtku.

Vojáci z posádky vědí, že je po nocích kontroluje. Ví, že nemusí vysílat hlídky, ale podle něj je to pro vojáky dobře. Kradmými pohledy sleduje les. Někdy v nich cítí oči, které ho pozorují, ale nikdy nic nedělají. Odežene ty představy. Bát se? Možná se i trochu bojí. Poslední zvěsti z bojišť nejsou růžové. Spíš pochmurné. V severní Africe probíhají těžké boje stejně jako na východní frontě a oni bojují na všech dobytých územích. Nejhorší zvěsti jsou od Stalingradu. Generál Paulus se vzdal. Ale copak to jde? Jak mohli prohrát a nechat se zajmout? Rádio a noviny píšou o vítězstvích, ale vojáci, kteří přicházejí z front, povídají něco jiného.

Někdy je z toho zmatený a dívá se na mapu Evropy, kde všude jsou. Děsí ho množství států, cizích názvů měst a vždy od ní odchází zneklidněný. Kdyby to měl brát podle náletů, které přicházejí z Anglie, pak prohrávají. Luftwaffe skoro neslyší. Uvnitř má pocit, že prohrávají, ale proč tedy…

Lžou? Klamou je a uvádějí falešné zprávy? Jak mohou vojáci a tisk mluvit jinak? A on naslouchá a pořád neví, kdo má pravdu. Vojáci z první linie nebo generálové a důstojníci, kteří hledí na vývoj války z širších hledisek?

Poslední hlídka, než dorazí k dalším dvěma v Bois. Vojáci se těší na hlídku v té vesnici. Ani jedna z dvojic naštěstí nestojí poblíž Aminova hospodářství, takže se k němu může nepozorovaně vplížit. Červenám se? Místo, aby se staral o posádku, spíš vymýšlí, jak se dostat do Aminova pokoje. Celou dobu někde uvnitř sebe zvažuje možnosti.

Mohl by přivázat Bubiho u stromu a vkrást se dovnitř. Natáhne ruku a poškrábe Bubiho za ušima. Chlapče, doufám, že se nebudeš moc nudit. Pobídne ho a Bubi zrychlí do klusu.

Je blázen, když pozoruje hlídku, která se baví a prochází kolem něho. Dostanou pokárání. Bavit se nahlas a ještě k tomu o posádce.

„Halt!“ Doslova cítí jejich zděšení.

„Hail!“ Vojáci zvednou ruce, srazí podpatky k sobě. V tvářích je jim vidět zřetelné zděšení.

Max sesedne z Bubiho a stojí před nimi. V ruce bičík a přemýšlí, co s nimi má provést. „Zítra se osobně budete hlásit u mě, a jestli ještě jednou zaslechnu, že se vybavujete na hlídce… Snad vám víc nemusím vykládat.“ Rozhodně je musí potrestat.

„Ano, Herr Hauptmann,“ dostane ze sebe jeden z vojáků. Oba ještě ztuhle stojí pěknou dobu.

Lajdáci, já jim dám takhle flakát hlídky. Nejsou tu od toho, aby se prošli a vybavovali. On jim ukáže. Copak si neuvědomují, že jim potom bude na frontě lépe? Tohle si zapamatují do konce života. Uváže koně u rybníka a jde k vesnici, kde stojí druhá hlídka přímo na návsi. Vida, jsou na předepsaném místě a sledují okolí. Nic neříkají.

Někdo vyjde z hospody. Kontrola dokladů. Výborně.

„Sieg Heil, Herr Hauptmann.“

„Stalo se něco?“

„Nic, Herr Hauptmann. Ve vesnici je klid. Průlet žádný.“

„Dobře.“ Jde nazpět k rybníku, ale když zajde za domy, přitiskne se ke zdi. Pohlédne na hodinky. Jedna hodina. Bude spát, ale ať. Touží se s ním milovat, dotýkat se ho. Copak musí žít jako mnich? Velitel von Bellen si užívá, tak proč by on nemohl? Rozhlédne se po klidném okolí. Pomalu se sune podél zdi. Je dobře, že je pod mrakem, ale vzápětí zakleje, když prostranství ozáří měsíční světlo. Vzhlédne k nebi, na kterém pluje mrak. Popohání ho myšlenkami. Nerad se plíží do Aminovy postele. Dal by cokoliv za to, aby tohle nemusel dělat.

Sleduje mizící měsíční světlo a pohne se. Už je tu a celou bytostí lapá zvuky z okolí. Klid, jen je slyšet zvířata a ševelení listí v korunách stromů. Zvedne ruku a zaťuká. Má pocit, že ten ťukot musí být slyšet až na posádce.

Přišli pro mě!

Když mu dojde do rozespalého mozku význam zvuku, uklidní se. Vstane a přejde k oknu. Vykoukne a zaúpí. Neví, jestli potěšením nebo nechutí. Možná obojí. Opět se nevyspí.

„Uhni se!“ zašeptá Max a trhne sebou.

Ethan o krok ustoupí a pobaveně sleduje, jak se všemocný kapitán posádky souká oknem do jeho pokoje.

Max se narovná a začne se oprašovat. „Mohl bys zavřít to okno?“ zašeptá.

„Rozkaz.“ Zavře okno, když ucítí, jak se k němu zezadu tiskne Max. Paže kolem jeho těla, ruce chtivě vytahují z podvlékaček triko s dlouhým rukávem. „Jsi netrpělivý,“ zamumlá.

„Ano. Ty taky, nebo mám odejít?“

„Dokončil bych, co jste začal, Herr Hauptmann,“ zamumlá Ethan a kousne se do jazyka, aby nezasténal pod jeho laskáním. Vášnivě Maxe políbí. Chybí mu, protože Max zřejmě zahodil téměř veškerou opatrnost a je u něho stále častějším hostem a jemu to nevadí. „Mohu vás svléci, kapitáne?“

„Samozřejmě, starosto Salacrou.“

Už se docela vyznám ve svlékání uniformy, pomyslí si Ethan. Části uniformy pečlivě skládá na židli vedle postele. Rád svléká svého partnera a odhaluje pokožku kousek po kousku. Doteky na holé kůži, polibky, dráždění citlivých míst – miluje předehry, které v něm probouzejí chtíč a touhu.

Max s úsměvem pozoruje, jak ho pomalu vysvléká. Měl by mu říct: „Rychleji“, ale i on se v tom vyžívá. Začíná mít rád tyhle svlékací procedury. Kdyby tak spolu mohli žít. Celá noc promilovaná. Nemuset nikam odcházet za povinnostmi. V téhle chvíli si nejostřeji uvědomuje, že válka je špatná. Je možná sobec, že uvažuje takto a ne o odloučených rodinách a dalších věcech jako nedostatek jídla, střelná zranění a utrpení. Jenže to všechno už začal brát jako samozřejmost. Někdy se v noci ptá, kdy se to tak stalo.

Chtěl léčit zvířata a zatím… Nechce v tento moment vzpomínat na válku. Chce urvat kousek pro sebe a snad i pro Amina. Je krásný, když se na něj zadívá zelenýma očima, když ho hladí, když se usmívá a šeptá slůvka něhy a přitom ho víská ve vlasech. Někdy to až bolí, že mu nemůže dát všechno, co by si zasloužil.

Vjede mu do neposlušných hnědých vlasů. Miluje okamžiky strávené s Aminem. Skoro se to blíží ráji. Lehne si na postel a přihlíží jeho svlékání. Za chvilku vklouzne do jeho náruče a bude se s ním těšit až na hranici únosnosti. Vybuchnou v oslepujícím vyvrcholení a on bude muset odejít jako zloděj, co se krade noční tmou, aby loupil.

„O čem přemýšlíš?“ Ethan mu vklouzne do náruče, pohladí ho. Usmívá se, zatímco pozoruje rty, které jsou nesmlouvavé a jen na chvilku se dokážou uvolnit.

Max zamrká. „Je to na mně poznat?“ Políbí ho, aby mu dal najevo, po čem prahne. Líbá rty, tváře i krk a bloudí po místech, které ho vzrušují.

„Trošičku,“ přizná zadýchaný Ethan, když natáhne ruku ke stolku. Podá mu nádobku. Max si ji s úsměvem prohlédne a pak odloží zpět. Přitiskne se těsně k Aminovi a začne se o něj otírat. Ethan ho obejme, líbá, hladí všude, kam až dosáhne. Krátkými i delšími pohyby zvyšuje sobě i jemu rozkoš.

Max se odtáhne a klekne si k Aminovi. Sleduje mohutný naběhlý úd. Líbí se mu, jak před ním ční, jak je připraven pro jeho laskání. Vzrušuje Amina, za což je v hloubi srdce rád. Hýžděmi se natočí k Aminovým rtům a jazykem přejede špičku, zakmitá a vsaje ji do úst. Rukou ho uchopí a přejíždí ho od svých rtů až ke kořenu pyje. Snaží se, aby se měl dobře.

Amine Maxe hladí po zádech a bocích, ale stále víc ho fascinují hýždě i jak ho hladí v rýze a putuje níž. Sklouzne k otvoru a opatrně, jen bříškem prstu, ho začne dráždit. Snaží se soustředit na Maxovu rozkoš stejně, jak to dělá on, až ho nakonec jen hladí a zajíždí mezi nohy. Laskáním zvyšuje jejich vzájemnou rozkoš.

Max zrychlí pohyby rukou, až uvidí první kapky, a pak Amine vyvrcholí.

V posledním okamžiku se Ethan vzpamatuje a zakryje si ústa.

„Nemohu!“ zasípe Ethan.  Rád by vykřičel své uvolnění do světa a nemůže. Vnímá vůni potu i jeho lepkavost. Pohladí se dole a rozetře si semeno po svém těle. Je mu to jedno. Obrátí se na čtyři. Prohne se v zádech a dráždivě Maxe pozoruje.

Max se natáhne pro nádobku, a zatímco si hladí úd rukou potřenou vazelínou, druhou opatrně vstupuje do Ethana a rozšiřuje ho pro svůj vpád.

„Mohu?“ zašeptá mu do ucha.

Ethan přikývne. Je to, jako by spolu byli stále poprvé. Než se uvidí, tělo zapomene na to, že je ochotno se podřídit pohybům a není tolik pružné. Stiskne polštář. Bolí to, i přestože se Max vždy snaží být jemný. Ví, že to za chvilku přejde, ale v tuto chvíli se modlí, aby do něho přestal pronikat.

„Omlouvám se.“ Max čeká a zatím mu hladí napjatá ramena a záda. Ví, že ho to bolí. Kdyby to šlo jinak… Příště to vynechá. Zkusí se pohnout, všimne si trhnutí a přestane. Čeká dál, zatímco ho líbá na záda, hladí zadek a stehna. Vklouzne dopředu a dráždí bradavky, až cítí, jak ztvrdnou. Do ucha šeptá blbůstky o tom, že je rozkošný a sladký.

Ethan se začne mimoděk usmívat a uvolní se. On, že má být sladký a rozkošný? Max ho pohladí a zkusí udělat pohyb. Pozorně sleduje Aminovy reakce, ale pak už nic. Drží ho za boky a jenom vnímá svoje vklouznutí a vyklouznutí v pravidelném rytmu. Pociťuje až bolestnou touhu skončit, vyvrcholit, zažít ten okamžik, kdy je mu vše jedno a cítí se naprosto skvěle. Poslední pohyb, rychle vytáhne úd a nestačí se ani dotknout penisu a vystříkne. Křičel? Neví. Obejme ho. „Křičel jsem?“

„Trochu,“ zachraptí Ethan a přetočí se na záda. Max si k němu lehne a položí hlavu na hruď.

„Příště do tebe nevstoupím,“ začne klidně mluvit, ale sleduje hrudník, který se nadzdvihává pravidelným rytmem dýchání. „Bolí tě to a jsi napjatý.“

„A co? Mně to nevadí.“ Rád by si vyměnil role, ale neví, jak to navrhnout.

„Ale mně ano.“

Šeptají do ticha místnosti. Max políbí Ethana na zpocenou pokožku, vdechuje jeho vůni a nechápe, proč se mu tak líbí.

Ethan se zvedne a dojde ke skříni, z které vytáhne ručník. Škoda, že nemá vodu. Rychle se rozhodne, otevře dveře a po špičkách přeběhne ke koupelně.

Max ho ohromeně sleduje a raději zaleze pod peřinu. Co kdyby sem někdo přišel? Klapnutí a najednou na sobě nemá pokrývku. Ethan se nad ním sklání a čistí ho vlhkým ručníkem. Poté ho odhodí na stolek a lehne si. Přetáhne přes ně peřinu. Sen – mít ho tak blízko, a nesplnitelný sen – zůstat s ním až do rána.

Max se k němu přitulí. Aspoň na chvilku předstírat, že nejsou na opačné straně barikády, ale milenci, kteří spolu žijí. Tohle je blízko ráje. Skoro. Jenže za chvilku musí jít nazpět. Mrkne na budík. Půl druhé. Ještě má půlhodinku.

Oba mlčí, až ticho prolomí Ethanův šepot. „Co rodina?“

„Má se dobře. Dostal jsem od nich sáhodlouhý dopis o probíhajících přípravách na další rok. Bráškové se mají dobře a zatím jsou v pořádku. Ptali se na Bubiho.“

„To zvíře je moc rozmazlené.“

„To ano, ale nikoho zde nemám. A co tvoji?“

„Moji?“ Neviděl jsem je už roky. Možná si myslí, že jsem mrtvý. Někdy se ztrácí v tom, kým skutečně je, a musí si připomínat, že doopravdy je Ethan Amine Drake, anglický důstojník, lékař ve službách její Výsosti královny. „Mají se dobře. Letadla město nechávají napokoji a snaží se. Nedostatek jídla a dlouhé fronty před obchody. Znáš to, ne?“ Nic mu nevyčítá, říká, jak to je, a Max se to tak snaží brát.

„Je mi to líto.“ Nic víc k jeho slovům neřekne. „Byl jsi někdy v cizině? Před válkou?“

„V Německu a v Anglii. Jinak nikde.“

„Pak umíš anglicky.“

„Jen pár slov. Byl jsem tam jen týden a rychle odjel domů.“

„Já nebyl nikde. Jen v Německu, ale rád bych projel Evropu. Až skončí válka, budu zvěrolékař.“ Při životě nás drží sny, jaké to bude po válce. Jeho stejně jako vojáky, kteří přemýšlí a plánují, co budou dělat po válce. „Co… Ne, ty budeš tady. Máš hospodářství. Blázním. Chtěl jsi vždycky sedlačit?“

„Ani nápad. Chtěl jsem být doktorem. Proto jsem taky byl i jednu dobu v Německu. Jenže pak začala válka. Kolik ti vlastně je?“

„Třicet. Několik let na studiích na zvěrolékaře, potom vojenská škola. Rodiče nebyli moc nadšení, že chci pracovat se zvířaty, ale vydupal jsem si to,“ ušklíbne se a pohladí Amina po tváři. „Pod podmínkou, že budu veterinářem u vojska.“

„A čím jsi měl být?“

„Knězem. Dovedeš si mě představit v kostele?“

„Moc ne. Omlouvám se. Třicet. Jsem mladší.“

„Já vím. Dvacet sedm.“

Ethan si pomyslí, že je mu vlastně o tři roky víc, ale podle dokladů, které tehdy získal v Dunquerke, je mu méně. „Vadí ti to?“

„Proč by mělo? Spíš mě udivuje, že já zajímám tebe. Jsi daleko zkušenější a neříkej, že ne. Někdy se ptám, jestli to není kvůli uniformě.“ Pohlédne na oblečení, které leží pečlivě složené na židli.

Ethan je překvapený rozhovorem i tím, že Max vlastně poprvé dává najevo, že něco cítí. Vždy byl dokonalý a nedával najevo pochyby ani emoce. Tedy až na pár momentů a chvilek v posteli. Vždy se perfektně ovládal.

„Hloupost. Kvůli ní to není, i když… Mohl bych toho využít?“ Maxovi je třicet a z toho čtyři roky ve válce. Jak moc se snaží ignorovat celou situaci? Moc mladý na zástupce velitele posádky. „Kdybych nechtěl, myslíš, že bych tě dovnitř pustil? Vzrušuješ mě, spaluješ mě a já bych si přál těch momentů víc,“ pokračuje, aniž dá v obličeji najevo jakoukoliv emoci.

Polibek na rty a ruka na tváři, pohled do očí. Němé děkuji od nich obou visí ve vzduchu.

„Ťuk, ťuk.“

Oba se s děsem otočí ke dveřím. Ethan pozoruje nehybnou kliku. Když se nic nestane, oddechne si.

Ťuk, ťuk. „Ethane, vstávej! Ethane!“

„Danielle,“ zašeptá němě.

Odkašle si. „Danielle, co je?“ Má strach, jaký snad nikdy nezažil. Max v jeho posteli, Danielle za dveřmi a něco se stalo.

„Kráva se telí!“

Ethan sedí v posteli, zřetelně cítí Maxe u sebe a neví nic. Vymeteno. Maquisté jsou tady. Odboj je tady a on má vedle sebe důstojníka Wehrmachtu. „Ježíši!“ zašeptá. Co teď? „Hned jsem tam. Podestel jí!“

„Podestlat?“ Danielle přemýšlí, proč má Alberta proboha schovávat. Hlídka, Němci. Určitě. Rychle odejde do stodoly.

„Musím jít. Tentokrát budu utíkat já.“ Jsou tady. Tohle je nebezpečné. Co má dělat? Odboj v jeho stodole, přesněji řečeno zraněný maquista, a v jeho posteli leží německý důstojník. Jedna a ta samá věc se mu omílá v hlavě stále dokola, zatímco se snaží obléct. Max se řídí jeho příkladem a ve spěchu se souká do kalhot. Jak se mohl dostat do takové šlamastyky? Co komu udělal? Platba za chvilku rozkoše?

„Pomohu ti!“

„Cože?“

„Pomohu ti. Jsem zvěrolékař a vím, co mám dělat. Už jsem u telící se krávy byl.“

Ethan má pocit, že když se sere jedno, zákonitě jde do pekla všechno. Nejistě se usměje. „Nemusíš. S Danielle to zvládneme. Je to hračka.“

„A co když budou nějaké problémy?“ Vklouzne do holínky a dupne. Natáhne druhou a sáhne po blůze. „Rád bych to udělal.“

Noční můry se asi mají ve zvyku zhmotňovat. Ethan pozoruje Maxovu spokojenou tvář. On to opravdu chce udělat. Těší se na to, že se bude hrabat v krávě. Jenže jak mu má říct, že žádná telící se kráva není, že je tam zraněný odbojář, kterého by on měl zajmout, a jeho i s Nicole a Danielle postavit ke zdi?

„Co kdyby tě někdo viděl?“

„Máš pravdu. Půjdu zadem, ale i tak tu krávu chci vidět.“

Ethan zaúpí.

„Co je ti?“ zneklidněně se ho optá Max. Vypadá divně a je bledý jako vápno.

Ethan se usměje. Nic. Přetáhne si přes hlavu teplý svetr. Má riskovat? Co má dělat? Ale to už Max vylézá oknem. Naprosto zbytečné lezení, ale to nevadí. Vyjde ven a jde ke stodole. Pořád hledá řešení, co má dělat.

„Amine! Dobře, že tu jsi. Trvalo ti to. Je to drzost, co provedli.“

„Klid Danielle, to se zvládne.“

„Jsem ráda. Obvaz…“

„Dobrý večer, madam Danielle, starosto Salacrou!“

Danielle zalapá po dechu a pohledem klouže z Amina na kapitána. Je bledší než stěna stodoly, pomyslí si znepokojeně Max. Co se to tu děje?

„Děje se tu snad něco?“

„Telí se kráva,“ lže odhodlaně dál. „Danielle, jdi do domu.“

„Ale, ale…,“ zoufale pohlédne na stodolu. Ještě že Amine přikázal Alberta zakrýt. Jenže co když ho ten zatracený Němec najde? Co potom? Otočí se a odchází. Po pár krocích se s obavou ohlédne. Tohle je zlý sen a ona v duchu zakleje.

„Pojďte dál, kapitáne.“ Snad ho někde schovala. Max, natěšen, že opět bude zvěrolékařem a ne vojákem, vstoupí dovnitř. Ethan si všimne petrolejky. Vezme ji a prochází podél krav. Moc dobře ví, že se ještě žádná telit nebude.

„Zřejmě se spletla.“

„Ano, zřejmě.“ Pozorně sleduje usměvavého Amina. Je klidný, ale v pokoji byl vyděšený. Co má udělat? Jako německý důstojník to moc dobře ví. Prohledat a najít cokoliv, co se tady schovalo. Zřejmě nějaký protiněmecký živel nebo zbraně. Ne, zbraně by Amine nepřechovával, ale člověka pravděpodobně ano. Neodmítl by pomoc raněnému.

„Půjdu dál na obhlídku.“ Vyjde ven a zahledí se na nebe. Má to nechat být nebo má něco podniknout? Válka, letadla, stane se něco, když to přejde? Nebude si to vyčítat do konce života? Může to nějak ohrozit válku, když někoho nechá přežít?

„Dávej na sebe pozor, prosím,“ řekne rozpačitě Ethan.

Max se zarazí. „Budu a až se bude telit nějaká kráva…“

„Pozvu tě.“

„Domluveno. Bubi mě už čeká.“ Nerad odchází. Kdyby mohl, zůstal by tu. V té stodole cítil krev a všiml si obvazu. Ví, že Amine si toho všiml taky. Dívali se na ty kousky obvazu a oba věděli, proč tu jsou. Byl napjatý, když přešli k další krávě, a uvolnil se, když odešel. Dojde k rybníku a pozoruje klidnou hladinu, ve které se odráží kulatý měsíc. Pohladí Bubiho po nozdrách. „Stýskalo se ti, chlapče?“ Jemný výdech do dlaně. „Mně také. Co mám dělat, Bubi? Poraď.“

Netrpělivé přešlápnutí. Max se na něho vyšvihne, zatočí se s ním a zadívá se na ztemnělou vesnici. Klidný přelud, který si zřejmě draze vykoupili. Neví vše a ptát se nebude. Pobídne Bubiho k cvalu.

„Sieg Heil!“ pozdraví ho strážní u závory posádky.

Max jim odpoví zvednutou pravicí a jede dál. Ve stáji obstará vraníka a tiše ho hladí po celém těle. Vstoupí do svého pokoje a v uniformě si lehne na postel. Založí si ruce pod hlavu a prohlíží si kazetový strop. Co má dělat? Před očima má Aminovu ustaranou tvář. Má to nechat být? Má se zpronevěřit povinnostem německého vojáka? Co má dělat?

„Dobrý den, starosto Salacrou.“

„Dobrý den, Herr Hauptmann Meier.“

„Náročná noc?“

„Ani ne.“ Oba na sebe pohlédnou. Max se z Bubiho rozhlédne. „Tady je něco pro vás.“ Podá mu balíček. Ethan ho rychle vezme a schová pod kabát. „Snad se vám to bude hodit. A doufám, že nezapomenete na slib.“

„Nezapomenu, pane kapitáne. Můžete se spolehnout. První tele bude patřit vám.“

Max se pousměje. Stále neví, zda jedná správně. Pobídne Bubiho k cvalu. Ethan vytáhne balíček a rozváže šátek. Krabička první pomoci. Utišující prostředky… Vykročí ke stodole. Proč to udělal? Byl by určitě raději, kdyby to neudělal, ale pro Amina to byl jen další důkaz toho, že i Němci jsou jen lidé s city. Dnes si snad odboj Alberta odvede a on jim řekne něco od plic.

St. Athan, září 1953

„Nebylo to lehké, že?“

„Ne, nebylo, ale snad jsem tehdy udělal správnou věc. Byl tam někdo z odboje, viď?“

„Albert. Danielle ho ošetřovala ještě měsíc. Ty léky se nám hodily. Nebýt jich, možná by to nepřežil.“

„Tak Albert.“

„Ano a Maxi ten důstojník v Paříži…“

„Co je s ním?“

„Nic. Půjdeme spát, ano?“

„Amine, co zas máš s tím důstojníkem?“

„Nic ti říkám a nehádej se se mnou.“

„Ty žárlíš!“

Ethan, s ponožkou v ruce, se přestane svlékat. „Jak tě taková pitomost napadla?“ předstírá úžas.

Max se zasměje a obejme sedícího Ethana kolem krku. „Žárlíš a mně se to líbí,“ pošeptá mu do ucha, jemně ho kousne a jazykem olízne zčervenalé místečko.

„Ďáble!“ Ethan se otočí a povalí ho do přikrývek. Vpije se do jeho neuvěřitelně nádherných očí. Miluje ho. Skloní se k lákavým pootevřeným rtům.