Ve jménu Říše: 16. Paříž

Anglie, začátek srpna, 1953

„Ethane, nechci nic říkat, ale tvoje matka je…“

Ethan se rozesměje. „Chceš říct, že z člověka dovede vysát duši.“

„Přesně. Promiň.“ Vyčerpaně se pousměje a usedne na sedadlo ve vlaku, který je veze zpět domů. Je rád, že jejich návštěva skončila. „Nechápu tvého otce, jak to s ní vydrží.“

„Já také ne, ale asi je to praxe, nebo je odolný. Pořád říká, že naše generace stojí za zlámanou grešli a nic nevydržíme.“

„Ale líbila se mi každá minuta, i to zkoušení obleků.“

„Budeme ještě muset přijet na finální zkoušku, ale to bude zároveň se svatbou.“

„Tví rodiče jsou milí, ale tvůj bratr Jonathan je…,“ zamyslí se, jaký vlastně je. „Je odlišný. Víc rezervovaný, ne tak roztomilý.“ Nadechne se. „A nemá mě rád.“

Ethan mlčí. Co na to říct, když bratr nemá rád ani jeho samého. „Já vím a omlouvám se.“

„Ale tvůj otec je dobrý člověk. Evu má velmi rád. Bál jsem se, že bude stejný jako při prvním setkání. Studený, sotva se ovládající, ale byl moc milý, a dokonce mi potřásl rukou.“

„Politik. Nechci ti kazit představy.“

„Ethane, nebuď zlý. Já to vím, ale trochu iluzí mi nech. Příliš dlouho žiji v nenávisti.“

„Je konec. Už se nemusíš bát.“

Max vyhlédne ven z okénka na míhající se krajinu zbarvenou do letních barev a roztomilé vesničky nedotčené válkou. „Pro mě ne, Amine.“

„Je konec,“ zopakuje tvrdohlavě Ethan.

„Já v ní neustále žiji. Cítím ji z fotografií, z tisku i vzpomínek lidí. Kdyby mohli, kdyby to nebylo dané společností, vyhladili by nás. Vzpomínky jsou stále čerstvé a já se bojím.“

„Pak s tebou odjedu kamkoliv. I kdyby to mělo být do Německa, slyšíš mě, Maxi? Takhle žít nemůžeš. Proč tak najednou?“ optá se úzkostně. „Proč takhle mluvíš?“ Položí mu prsty na hřbet ruky a jemně ji hladí. Stalo se v Londýně něco, čeho si nevšiml?

„Já nevím. Jen jsme byli u tvé matky, pak filmy, divadlo a Londýn se od mé návštěvy velmi změnil. Všeho je najednou dostatek. Ne, že by bylo všechno, ale je dost věcí a já nevím. Možná, že je to tou svatbou. Bude tam tolik neznámých lidí, ale co když mě někdo pozná? Všem vám zničím život. Tvému otci, bratrovi, Evě i tobě. Zasloužíme si nenávist za to, co jsme udělali, ale já už chci žít v klidu, zapomenout. Nechci…“

„Nemluv už o tom. Nic se nestane a nikdo na nic nepřijde. Kdyby ano, otec s dotyčným zamete. Teď jsi Max Sartre a patříš k nám. Řekl mi to.“ Vzpomene si na rozhovor před odjezdem. Otec, jak má ve zvyku, položil jen jednu otázku a jako vždy přesnou.

„Jsi šťastný?“ optal se.

Seděl za stolem ve své velké tmavé pracovně, království, kterého se ruka jeho matky nikdy nedotkla. Před sebou doutník a různé papíry. Na zdech obrazy krajin, na podlaze koberec a tmavé obložení stěn. Pracovna džentlmena. Díval se na něho klidně a možná i spokojeně.

„Jsem,“ přisvědčil. Chtěl říct další věci, ale otec ho zarazil.

„Dobře, jsem rád a neboj se. Max patří k naší rodině.“

Jako vždy jednou větou vyjádřil, co by on říkal dlouhé hodiny. Zná otce a ví, že co řekne, myslí vážně a stojí si za tím. Muselo by se stát něco vážného, aby ten názor změnil.

„Děkuji.“

„Jak vám jde praxe?“ Někdy ho ta ignorance i přesvědčení, že je neomylný, zlobí, ale pak vždy uzná, že měl zase pravdu. Další z věcí, které ho na něm rozčilují. Rozpovídá se o praxích. Své, doktorské, a Maxově, zvěrolékařské.

Přikyvuje, občas se na něco zeptá. Potom následuje královské propuštění. „Doufám, že přijedete na svatbu. Chci vás tu oba vidět.“

„Samozřejmě, otče,“ přikývne a zavře dveře. Zajímalo by ho, čím to je, že změnil názor na Maxe. Možná to je Studenou válkou, nebo pánbůh ví čím. Je rád, že Maxe přijal. Sice ne nadšeně, stejně jako to, že má rád muže, ale smířil se s tím.

„Opravdu to řekl?“

„Nemám důvod ti lhát. Sám mě tím překvapil. Co řekne, za tím si stojí. A ptal se, jestli přijedeme na svatbu.“

Max je naměkko. Nemůže tomu uvěřit. „A já si dělal takové starosti, ale co tvůj bratr?“

Ethan si povzdechne. „Maxi, Jonathan není otec a mě taky nemá rád. I kdybys byl anglický hrabě, neměl by tě rád, protože jsi se mnou, ale bude mlčet.“

„Je to kvůli tomu, že mě máš rád?“

„Je to kvůli tomu, aspoň si myslím, že mám rád muže. Všeobecně. Ne tebe!“ zdůrazní. „Mám hlad. Zajímalo by mě, co Samantha uvařila. Otevři koš.“

„Začínáš být líný. Jestli takhle budeš jíst, bude z tebe soudek.“

„Pod tvým dohledem mi nic nehrozí a u Evy jsme jednou za čas.“ Sundají z koše víko. „Matka přivezla Samanthu ani nevím odkud. Umí víc než jen anglickou kuchyni, i když otec má raději jednoduchá jídla, na kterých vyrostl. Pamatuji si ji před válkou. Měla o deset kilo méně a vařila stejně báječně. Ve Francii se mi po nocích o Samanthině jídle zdálo. Tedy, pokud jsi mi v nich nedivočel ty.“

„Já a divočel?“ zajímá se ihned Max.

„Hmm, pamatuji si to jasně. Proháněl ses mezi maquisty a honil jsi mě nahého po statku…“

„Lžeš!“

„No to nelžu! Opravdu. Víš, docela rád bych to uvedl do praxe… Sakra!“ zakleje.

„Co je? Chybí majonéza?“ Amine miluje majonézu.

„Ne, ta vzpomínka. Nechceš mi počítat ovečky?“

Max pohlédne na Ethanův klín přikrytý ubrouskem z jídelního koše.

„Nedívej se tam!“

Maxovi zajiskří v očích a nakloní se. „Budu hlídat. Po čtyřech letech v posádce to zvládám bravurně.“

„Za čtyři roky, kdy jsi byl zástupcem velitele, tomu věřím.“ Je lákavé osvobodit ho ze zajetí kalhot, pohladit ho, sevřít v objetí ruky a vědět, že se Max dívá. Zavrtí hlavou. Bože, taková ztřeštěnost. Raději ne. „Ne. Nebudu pohoršovat sousedy, ale je to lákavé. Doma.“

Max si odkašle. „Amine, ten obraz.“

„Co je s ním?“ broukne potichu. Zvedne hlavu od rozbalování svačiny. Pamatuje si, jak ho jeho přítel Peter uprosil, aby se nechal portrétovat. Jediný muž, který navštívil jeho domov. Tedy do příchodu Maxe. Ležel hodiny na posteli, zatímco Peter maloval, a když skončil, milovali se. Nechápal na co tak velké plátno a nerozumí tomu dodnes. Jediný, kdo ho viděl, byla uklízečka, která to ignorovala, a matka, která byla naopak nadšena a snažila se s ním seznámit. Avšak ten zmizel v bohémském světě Londýna. Od té doby, co obraz namaloval, se po něm slehla zem. Bůhví, zda ještě žije.

„Nechceš ho přestěhovat k nám domů?“ optá se ho Max s balíčkem jídla v ruce.

„Myslíš, že by se k nám domů hodil?“

Max začne rozbalovat svačinu. „Ne, máš pravdu. Nepatří do našeho domu, ale chci ho ještě jednou vidět a milovat se pod ním.“ Začervená se a Ethan se pousměje.

„Já taky a moc. Co divadlo, líbilo se ti?“ Na názor hry se ho nestihl optat. Ihned po skončení představení vyrazili k němu domů, kde měli jiné zájmy než se mluvit o hereckých výkonech jednotlivých představitelů.

Max ukousne chleba. Chvilku žvýká, polkne a přemýšlí. „Hra se mi líbila, pěkné herecké výkony, ale popravdě jsi mě dost rozptyloval.“

„Taky?“ zasměje se. „Já měl co dělat, abych vnímal, o čem to je. U kina takový problém nemám, ale to bude možná tím, že jsem se tolik těšil na milování pod tím obrazem.“

„Je to možné. Příště to musíme obrátit. Nejdřív se milovat a potom jít do divadla. Stejně jako s kinem.“

„Je to tvoje chyba. Vždy mě začneš rozptylovat a já neodolám a chci se na tebe vrhnout. Podej mi kousek toho koláče s ovocem, prosím.“ Usmívají se na sebe a baví se o divadle, kině a Londýně. Nakonec Max usne a Ethan ho pozoruje.

Vtiskává si do paměti jeho o hodně starší rysy a vzpomíná.

Bois – Paříž, německá posádka, zima 1943

„Máte dovolenku a dost!“

„Ale, plukovníku, tady je hodně práce,“ ujedou mu nervy. Nechápe to. Navečer si ho k sobě povolal velitel von Bellen. Z cesty se vrátil v dobrém rozmaru. Dalo by se to říct, když se vezme, že prohrávají. Jediný, kdo si to nepřiznává, jsou ti nahoře, ale on si dobře umí spočítat, co se stane s válkou po nástupu Spojených států, i když pořád váhá. Mohou se snažit, jak chtějí, ale stále se protahuje.

Od té doby, co je tady, studuje vojenství a dlouhé vleklé boje. Podle příruček už se nebudou vést. Jenže válka trvá už čtyři roky a on věří spíš vojákům než těm nahoře. Ale co když to vojáci vidí jinak? Znají jen kousek ze své fronty. Ti nahoře to vidí daleko lépe, v širším měřítku. Určitě bude vše v pořádku. Je z toho pořádně zmatený. Komu, čemu má věřit?

„Snad nechcete odmlouvat? To jste německý voják?! Postavte se do pozoru!“

Jako bych nestál, pomyslí si hořce. V mysli si promítá svoji uniformu. V pořádku.

„Jedete a konec.“

„Rozkaz, Herr Oberst!“

„Tady je propustka a můžete si vzít moje auto.“

Max nepohne brvou. Auto? Má si vzít jeho auto se šoférem? Proč? Co se děje? Veliteli zdejší uspořádání věcí dosud vyhovovalo. Max řídil posádku a on vyřizoval úřední věci a jezdil všude možně.

Vyjde ven. Dovolená. Mohl by zajet domů. Ne, poslední zprávy nejsou radostné, ale právě proto by měl k rodičům zajet.

„Kapitáne Meiere.“

„Kurte, zabal mi kufr. Máme dovolenou.“

„Jistě, kapitáne. Mohu se optat, kam pojedeme?“

„Sám nevím.“ Narazí si na hlavu čepici a vezme teplý kabát. „Jdu na obhlídku.“ Kurt přikývne. Natáhne si na ruce černé rukavice, ohrne límec kabátu. Vyleze do noci. Zima, vytane mu okamžitě na mysli, když se mu mráz zakousne do těla. Pousměje se při vzpomínce na Kurta. Je s ním už dlouho a klidně by mohl být jeho otec. Pracoval už v první světové, to zjistil, když se jednou rozpovídal u skleničky. Taky se nemůže naučit, aby mu říkal Maxi. Přesto mu věří.

„Sieg Hail!“ Vypnuté postavy a ruka zdvižená do předpisového pozdravu. Odpoví jim pozvednutou paží.

„Hlášení.“ Podle příruček se musí udržovat disciplína, ale on si myslí, že by to mělo být něco mezi tím.

„Nic, kapitáne.“

„Samozřejmě. Pokračujte.“

„Rozkaz!“

Opustí je a jde zkontrolovat další hlídku. Vyjde před bránu a pozoruje obzor. Rád by teď byl ve vesnici a v určité posteli laskal starostovo krásné tělo. Nechce mrznout v kasárnách. Nepojede domů, ale navštíví Paříž. Má čtyři dny dovolené, tak se tam po létech podívá. Doufá, že tam nepotká generála. Ale i kdyby, co by mu mohl udělat víc, než udělal?

Bylo to na jaře roku 1940, kdy pobýval v Polsku jako veterinář. Dohlížel na náklad psů, které posílali… Kam vlastně? Nepamatuje si to. Psy v klecích naložili do vagónu a on je šel v noci ještě jednou zkontrolovat. Nemohl se zbavit dojmu, že je něco špatně. Už zdálky se mu zdáli neklidní a taky slyšel štěkot. Myslel si, že je to převozem, proto šel k nim, aby je uklidnil.

„Azore, Gertre, ticho. Co je to s vámi?“ potichu k psům promlouvá a prohlíží si je. Naježená srst, oči upřené do tmy osvětlené pouze chabým světlem lamp. Hlídky samozřejmě nikde. Seřve je, i kdyby kvůli tomu měl jít na velitelství. Psy měli hlídat dva vojáci. Výhružné „Vrrrr“ mu zježilo všechny chloupky na krku. Zamračí se. Mohl by tam někdo být? Zaposlouchá se do zvuků krajiny.

Šramot. Vytáhne a odjistí zbraň. Tiše jde k podezřelému zvuku. Zastaví se. Spíše než vidí, vytuší temné obrysy postav u vlaku. Něco provádějí s kolejemi. Polkne. Partyzáni. Bezmyšlenkovitě napřáhne zbraň a vystřelí. Výstřel rozerve ticho, psi ztichnou, aby se vzápětí divoce rozštěkali.

„Halt,“ zakřičí a rozběhne se ukrýt. Výstřel. Je pitomec. Copak ho neučili, jak se chovat v takové situaci? Jen doufá, že brzy přiběhnou vojáci, kteří hlídají nádraží.

Seřvu je. Seřvu, myslí si zoufale, když opět několikrát vystřelí a musí dobít zbraň. Přesune se k dalšímu vagónu, když ho do tváře udeří tříska. Bolest nevnímá.

Zakleje a ani si neuvědomí, že proti nim stojí sám.

„Jest sam! Chłopi, szybcziej!“ Někdo z partyzánů křikne, aby přidali.

Zamračí se a vystřelí. Tak kde jsou ostatní? Uleví se mu, když zaslechne další výstřely a kroky mnoha nohou. Skoro se sesune, když ucítí bolest a vyjekne. Sáhne na bok.

„Śpierdalajmy!“

Poslední výstřely. Někdo se u něho zastaví. Natáhne před sebe ruku umazanou od krve.

„Dostal jsem to,“ zachraptí a sesune se na zem.

Probudil se v nemocnici, kde ho obletovaly sestřičky, jako by byl hrdinou. Za zranění a za to, že přišel a zabránil poškození kolejí, dostal kříž a povýšení. Doma na něj byli pyšní a on dostal dovolenou. Měl z ní větší radost než z povýšení a vyznamenání.

Rozjel se do Paříže, aniž by tušil, jak ho pobyt ve městě poznamená. V Paříži se seznámil s madam Johannou Gertrudou von Aldringen, ženou generála, který tam zrovna pobýval.

Zachránil ji velmi romanticky. Vyjel si na projížďku, když narazil na koně ženoucího se tryskem. Bezmyšlenkovitě za ním vyrazil a v poslední minutě vyděšenou ženu stáhnul ze splašeného koně k sobě. Měl plné ruce spodniček a koně, ale zvládl to. Zdivočelý kůň skočil do jezírka.

Přes noc se stal doslova miláčkem Paříže. Večírky, rauty, plesy na oslavu vítězství, nikde nesměl chybět a všude ho doprovázela Johanna. Představovala ho různým lidem a on potkal nejen umělce, ale i vysoké důstojníky. Byl jí velmi vděčen, ale nevšiml si, že generál nebyl vývojem jejich vztahu nijak nadšen.

Kdyby věděl, že ho jeho manželka vzrušuje asi jako parní válec, možná by to nechal být. Za záchranu jeho nádherné plavovlasé ženy získal povýšení na kapitána, odstranění specializace a zašití do zapadlé posádky. Místo zářné kariéry skončil v mrňavém městečku u ještě menší vesnice nazvané jednoduše Bois.

Ve skutečnosti to byl největší dar, který od generála mohl dostat. 

Vzpomínky mu přeruší další hlídka. Plukovník má asi pravdu. Pár dní neuvidí posádku, vesnice a jedno malé městečko. Zapomene na vše a snad i na zajímavého starostu. Je možné, že si najde někoho jiného.

Pokyne hlavou Wilhelminovi a Aloisovi. Ti se vrátí do budky a hlídají dál. Občas si dýchnou na prsty v pletených rukavicích.

Ano, pojede tam a opět uzří svět, který tolik přitahuje plukovníka a který i jeho kdysi okouzlil. Rozhodne se, že vyrazí časně ráno. Dokončí obhlídku a ve svém pokoji se vysouká z kabátu. Natáhne ruce nad kamínka.

„Kapitáne?“

„Kurte, pojedeme do Paříže. Byl jsi tam už někdy?“

„Jen jednou. Můj pán mě vzal s sebou. Veselé město, kapitáne Meiere, jestli mohu podotknout. Hodně restaurací, klubů, šantánů a varieté. Tam bych, pane, rád zašel.“ Pověsí kabát na ramínko a prohlédne si ho. V pořádku. Kapitán dbá na své věci a tak by to mělo být.

„Budeš mít taky volno.“

„Děkuji, kapitáne.“

„Tak do postele a zítra ráno vyrazíme. Snad se nic nestane,“ zamumlá a promne si ruce. Očarovaně zírá do plamenů, když přikládá polínka do kamen. Na nic nemyslí, jen pozoruje, jak se dřevo ztrácí v ohni. Zavře dvířka. Když je mu teplo, svleče se, uniformu pečlivě složí na židli a dojde k oknu. Hvězdy září, měsíc jasně svítí. Sníh je bílý, až to skoro bolí. Neřekl by, že je noc. Odvrátí se od kouzelné scenérie, zaleze do postele a zavře oči.

„Dobrou noc,“ řekne tiše v myšlenkách a usne.

„Kurte, připraven?“

„Ano, kapitáne. Budu vám dělat řidiče nebo ne?“

„Rád bych. Myslím, že to bude vhodné.“

„Jistě.“ Postaví před něj tác s jídlem. Max, aniž přemýšlí, co jí, pročítá noční hlášení hlídek. Podepíše a odloží. Smutně si pomyslí, že za jeho nepřítomnosti hromada nevyřízených papírů stoupne. Vstane, upraví si uniformu a chystá se odejít.

„Vy jste tu ještě?“

„Ano, Herr Oberst. Právě odjíždím.“

„Tak běžte.“

Max raději odchází, protože výraz velitele je naprosto nerozluštitelný. Možná je nemocný. Usadí se na zadním sedadle auta.

Kurt zatím uloží do kufru zavazadla a zamkne. Posadí se dopředu a vzpomene si na jednoduchou kalkulaci, že první, kdo něco schytá, bude řidič. Otočí klíčkem a vyjede. Jede klidně, nikam nespěchá.

Max se oknem dívá na krajinu, kterou míjejí. Tady to ještě zná a tahle cesta vede do městečka. „Kurte, zdřímnu si. Kdyby něco, probuď mě.“

Zavře oči. Předstírá spánek a naslouchá vrnění motoru. Tolik by chtěl jet za rodinou, ale popravdě se trochu bojí, co by doma nalezl. Bratři Jörgen a Ivan jsou naštěstí zatím zdraví a živí. Matka s otcem taky, ale v dopisech se objevují náznaky, že válka dopadla i na ně, přestože narozdíl od Bois a dalších vesnic, mají lidi dostatek. Zmiňují se o odvodech známých, kterým může být sedmnáct osmnáct. Svět se zbláznil, ale válka žije svým vlastním životem. Dokud se nevyčerpá…

„Pane kapitáne, kontrola.“

„Děkuji, Kurte.“ Otevře oči a zahledí se na hlídku. Zastavují. Nasadí přísný výraz ve tváři a vytáhne dokumenty z kapsy uniformy. Zasalutují a on jim odpoví. Poté jeden z nich řekne: „Herr Hauptmann, prosím, doklady.“

„Jistě,“ podá mu je otevřeným okénkem.

„V pořádku, omlouváme se, ale…“

„Chápu,“ usekne ho v půli věty. Vojáci se postaví do pozoru a zasalutují. Vedle něho nějaká žena na kole s taškami také ukazuje doklady. Teprve teď si uvědomí provoz. U nich by to nebylo možné z mnoha důvodů.

Auto se rozjede a uhne se koňskému povozu.

„Kurte, je to ještě daleko?“

„Nevím, pane kapitáne, ale odhaduji to na sto kilometrů. Značení je od války nespolehlivé.“

Ví to.

„Zanedlouho tam budeme. Víte, kde se ubytujete, pane kapitáne?“

Max zrozpačití. „Něco najdeme.“

„Pokud si mohu dovolit poznamenat, vyptal jsem se doprovodu pana plukovníka, kde je obvykle ubytován.“

„Dobře, zavezte mě tam.“

„Jak si přejete, pane kapitáne.“

Auto tiše vrčí a Max se rozhlíží po krajině. Dvakrát se zastaví, aby doplnili benzín, a za hodinku po posledním natankování vjedou do Paříže. Zarazí ho pochmurnost a šedivost města. To je určitě zimou a válkou. Nálety Angličanů na Paříž nejsou populární a opatření jsou vidět na každém rohu. Dobře si všimne zabedněných oken, oprýskaných budov, i lidí na ulicích je málo. Auta a tramvaje jezdí sem a tam, ale taky méně než dřív. Když tu byl naposledy, Paříž byla daleko rušnější. Neví proč, ale oddechne si.

„Jedeme k Palace Royal, pane kapitáne.“

„Výborně. Hodlám navštívit pařížské památky. Eiffelovu věž a další.“

Kurt přikyvuje a dvakrát zastaví, aby se vyptal na cestu. Nakonec dorazí před hotel, který je ozdoben velkou říšskou orlicí a červeno bílými vlajkami se svastikou uprostřed. Vlají podél celé budovy. Od vchodu hotelu přijíždí a odjíždí spousta důstojníků. Vysedne, když k němu přiběhne šestnáctiletý štíhlý klučina.

„Dobrý den, vítejte v Paříži v hotelu Palace Royal. Pomohu vám odnést zavazadla,“ promluví perfektní němčinou.

„Děkuji.“ Uvědomí si chybu, když zahlédne šokovaný výraz v očích toho kluka.

„Prosím, pojďte za mnou.“ Vede ho ke vchodu hotelu. U dveří stojí muž v parádní červené uniformě vrátného s páskou na rukávu. Ukloní se a otevře dveře. Max vejde dovnitř, kde se rozhlédne. Jasné elektrické světlo ho skoro ohromí. Už pozapomněl, že něco takového může existovat. Halou se nese překrásná klavírní melodie, květináče s palmami jsou pravidelně rozmístěny u zdi, rudý koberec, pohodlné pohovky se stolky, na kterých jsou položeny bloky papírů a tužky. Tichý šumot řeči přerušovaný smíchem. Muži, kteří poposedávají a popíjejí kávu z porcelánových šálků nebo alkohol z broušených skleniček. Polkne a nasaje vůni kávy. To bude první, co si objedná. Zakloní hlavu a zahledí se na obrovské křišťálové lustry.

„Vítejte v Palace Royale, pane kapitáne,“ s úsměvem ho pozdraví recepční.

„Chtěl bych jeden pokoj pro sebe a jeden pro Kurta.“

„Jistě. Prosím, doklady.“

„Samozřejmě,“ podá mu doklady. Opře se o pult a zvědavě se rozhlíží. Důstojníci různých hodností proudí sem a tam a mezi nimi se nenápadně proplétají poslíčci. Zaslechne veselý ženský hlas. Najednou se ozve křik, až sebou trhne.

„Prosím, nevšímejte si toho, pane kapitáne. Tady podpis.“ Přisune knihu. Max uchopí pero a umně se podepíše.

„Co to bylo?“

Úsměv recepčního v modré uniformě se rozšíří. „Nic, pane kapitáne. Vítejte v našem městě a přeji krásný pobyt. Kdybyste cokoliv potřeboval, obraťte se na nás. Klíče pro vás a vašeho sluhu,“ položí dva klíče vedle sebe.

„Jeden pořádný pokoj a hned tam doneste šampaňské s dvěma láhvemi vína. Nazdar!“

Max je šokovaný. Víno a tolik? A co to familiární oslovení? „Dobrý den, kapitáne.“

„Co taková nemístná zdvořilost!“ bouchne Maxe do zad a oči se mu podezřele lesknou. „Já jsem Albrecht Alexander, ale říkej mi Ale. Poprvé v Paříži?“ Mezitím podá dokumenty recepčnímu a podepíše se.

Recepční se samozřejmostí známého dlouholetého klienta přivítá. „Stejný pokoj?“

„Samozřejmě!“

„V hotelu jsem poprvé, ale v Paříži ne.“

„Pak budu tvým průvodcem. Jak ti mám říkat?“ Al ignoruje Maxovu nechuť ke konverzaci.

Max uvažuje, že ho pošle k šípku, ale zdá se, že se tu vyzná lépe než on, a mohl by mít společníka na dovolené.

„Maxmilian Meier.“

„Maxi. Luisi, přidej ještě dvě láhve vína a pošli někoho, aby je zanesl do Maxova pokoje. A prosím tě, jen ne Matyldu.“

„Jak si přejete, Herr Hauptmann.“

„Tak půjdeme. Musíš na ně rázně,“ poučuje Maxe Al a vede ho k výtahům, u kterých stojí opět muž v červené uniformě s úsměvem na tváři.

Max má pocit, že od té doby, co sem vešel, se svět změnil. „Páté patro.“

„Samozřejmě. Jaké jiné. Ty vyšší mají jiné šarže.“ Rozpustile se zašklebí, zarazí se a nahne se k němu. „Neuvěřitelné.“

„Co?“

„Tvoje oči. Nikdy jsem takové neviděl. Modré ve tvaru květin. Panečku.“ Zírá na něj a nevěřícně u toho kroutí hlavou. Maxovi to začne být nepříjemné a poodstoupí. „Tak co tu děláš?“

„Dovolená, a protože domů bych to nestihl, rozhodl jsem pro Paříž. Doufám, že seženu nějaký doprovod k prohlídce města.“

Smích. „Paříž nám slouží. Cokoliv chceš, dostaneš. I když nevím, jestli některá bude něco vědět o památkách, ale možné to je.“

„Nerozumím.“

Al se na Maxe zadívá jako na zelenáče. „Pařížanky. Jsou tu a jsou pro nás. Tedy některé, ale je jich dost, aby sis mohl vybrat. Dokonce i exotické krásky.“

„Aha.“ Teď mu to dojde. Jen ne Matyldu. „Ty jsi pro ně poslal?“

„Samozřejmě, že ano. Za trochu peněz toho udělají dost,“ řekne umírněně. „Přece nebudeme pít sami!“

Cink a výtah se zastaví. „Ukaž, jaké máš číslo pokoje. Padesát pět. Skvěle, já mám padesátku. Uvidíme se později, Maxi.“

Max ho ohromeně sleduje. Ženy? Proboha, co s nimi jako má dělat? Ještě tak něčeho se napít, to ano. Měl by být v posádce a kontrolovat papíry nebo se projet na Bubim. Město mi nic neříká, přizná si zoufale. Teprve teď si všimne mladíka s kufrem u nohou, který čeká na jeho příkazy.

„Jdeme,“ řekne francouzsky a polichotí mu jeho udivený pohled. Je rád, že volný čas věnoval studiu. Vykročí chodbou potaženou měkkým kobercem. Luxus. Světlo, obrazy, květiny v květináčích. Stolek s tužkou a blokem papíru s ozdobným monogramem PR. „Znáš někoho, kdo se vyzná v Paříži?“

„Chcete ženu? Pak ano,“ říká to pomalu, váhavě.

„Ne.“ Proč si každý myslí, že potřebuje ženu? „Chci se zajít podívat na některé památky. Necháme toho,“ povzdechne si. Kontroluje pozlacená čísla na dveřích. U jedněch se mimoděk zastaví. Křik a sténání. Pohlédne na mladíka. Kamenný obličej. Kruci, je to stejné jako u nich doma. Padesát pět. Otevře, vstoupí dovnitř. Pokoj, koupelna, do které jsou pootevřené dveře. Široká postel s čokoládovým přehozem a bonbónem na polštáři, krajinka na zdi, bílé záclony s tmavými závěsy. Židle a stolek ve stylu baroka. Skříň. Otevře ji.

„Můžeš jít a nech to být,“ poručí mu, když zahlédne, že se mu chystá vybalit zavazadlo. „Tady máš,“ vtiskne mu spropitné. Šok a záblesk v očích. Pokrčí rameny a otevře kufr. Vyndá pečlivě složené košile, spodní prádlo a náhradní uniformu, i když pochybuje, že ji použije.

Ťukot. Jde otevřít dveře a všimne si cedulky „Nerušit“ na malém stolku s telefonem.

„Objednávka pro pana kapitána.“ Zapomněl, že mu Alfred nebo Alberto nebo jak se to vlastně jmenoval, objednal víno. Čert to vem. Mladý plavovlasý muž s hnědýma očima. Vysoký asi jako Amine. Zasteskne se mu a uhne se, aby mohl projít dovnitř.

Nepatrná úklona. „Přejete si ještě něco?“

„Ano. Kávu.“

„Samozřejmě.“ Tiše odejde a nechá láhve na stolečku.

Max otevře dveře do koupelny. Tak tohle bude první věc, kterou udělá. Měkké ručníky, vana na nožičkách, voňavé mýdlo, zrcadlo a velké umyvadlo s pozlacenými kohoutky. Do skříňky poskládá toaletní potřeby. Zírá na to a vzpomene si na posádku. Mají koupelnu, ale teplou vodu ohřívají postaru. V létě se chodil koupat do rybníka. Důstojnická vymoženost.

Je zázrak, že ho nikdo u rybníka nenapadl. Kdyby nebyla válka, řekl by, že je pro místní obyvatele posvátný. Párkrát zahlédl plavat Amina a chtivě ho pozoroval ze stínů stromů.

Otočí kohoutkem, vyzkouší teplotu a sleduje vodu, která pomalu plní vanu. Přejde do pokoje, když zaslechne opět klepání.

Otevře a nasaje vůni kávy. Stejný muž. Podá mu spropitné a pak ho zarazí. „Je tady někde blízko obchod se suvenýry nebo něco, kde bych mohl sehnat kávu, nakoupit drobnosti?“

„Je jich zde hodně, pane kapitáne.“ Úklona a odchod.

Nakoupí, pokud mu zbudou peníze. Snad to tam nebude drahé. Maličkosti. Napije se kávy a dívá se z okna. Ulice, holé stromy v parku a auta. Pomalu upíjí, když si vzpomene na vodu. Rychle jde do koupelny a uzavře ozdobné kohoutky. Málem přetekla.

Rychle se svlékne, kávu odloží na stoličku u vany a ponoří se do horké vody. Vezme do ruky šálek a upije. Slastné. Chybí mu tady už jen Amine a může hotelu říkat Ráj. Ležel by naproti němu a škádlil by ho. Povzdechne si. Jenže momentálně jsou na kordy. On nemůže zapomenout na popravu v městečku a on sám vlastně taky ne. Pomalu se už vzdává naděje, že se to zlepší.

„Tak tady se schováváš!“

Max je rád, že prázdný šálek odložil. Al a k tomu ženský smích s podtónem rozjařené opilosti. Vztekle otočí hlavu ke dveřím. V nich stojí Al s rukama v bok a dvě ženy za ním mu nakukují přes rameno. Pečlivé účesy trochu poničené, výrazné líčení a rudé vyzývavě našpulené rty. Posadí se.

„Ale, co mě nechat na pokoji? Koupu se.“

„Fajn. Netušil jsem, že první, co uděláš, bude, že skočíš do lázní. Hele, my se usadíme vedle v pokoji a počkáme na tebe! Co ty na to?“ navrhne Al, ale pak mu podle Maxova výrazu v obličeji dojde, že s návštěvou přestřelil.

„Dobře.“ Je po klidu. Ženy. Jediné ženy, které viděl, byly ty ze statků a ve městě. Hezké, ale s mozoly na rukou a s věčně uštvaným výrazem. Tyhle jsou jiné, ale v podstatě se nějak živit musí, nebo je to ve městě jiné než u nich? Tak nějak pochybuje. A pak, co mu je po tom. Zaslechne hrubý smích, vzápětí vyšší – dámský. Umyje se, vypustí vodu a obleče hebký župan. Nakoukne. Jedna se rozvaluje na jeho posteli s vysoko vytaženou sukní, druhá sedí panu kapitánovi na klíně a líbá ho. Povzdechne si. Co teď? Vyhodit je?

Zakopne o černé dámské boty válející se u postele. Jediné dámské boty, které snad kdy viděl, byly matčiny.

„Tady, napij se na vítězství.“ Max si všimne Alovy ruky pod sukní ženy, která mu sedí na klíně. „Tamta je Miriam a tohle je Julliete. Nejsou roztomilé, Maxi? Co se tváříš jako kakabus?“

„Ale nic. Chtěl jsem si po cestě odpočinout. Ještě ráno jsem kontroloval hlídky.“

„Bože, ty jedeš rovnou z fronty?! Proč jsi to neřekl!“

„Ne, z posádky na severu.“

„Aha.“ Max si všimne, jak je najednou jiný. Vážný. Natáhne se pro skleničku a napije se vína. Není špatné. Trochu se uvolní, když se mu kolem krku obtočí ruce, zahltí ho těžká vůně a na krku ucítí rty. „Zdá se, že se Miriam líbíš, Maxi. Odejdeme, Julli?“

Max neví, co dělat. Bože, ať vypadnou! Natočí skleničku s vínem a zpříma pohlédne na Ala. „Jsem velmi unavený.“

Al ztuhne, ale usměje se. „Jak myslíš. Nechceš večer zajít do Moulin Rouge?“

„Tam? Rád. Aspoň na to budu fit.“

„Dámy, půjdeme. Nebo tu chceš Miriam nechat?“

Do ucha mu zavrní hlásek, že je rozkošný a že udělá, co mu na očích uvidí. Max si pomyslí, že by musela vypadat jinak. Zavrtí hlavou. „Vezmi si je obě. Bojím se, že by odcházela zklamaná, což v žádném případě nechci.“

„Tak, děvčata, jdeme!“ Max se za nimi dívá, zvedne se a sotva zmizí za rohem chodby, pověsí na kliku cedulku „Nerušit“. Padne do postele, když kýchne. Ta vůně je všude! Strhne pokrývku a odhodí ji do kouta. Chvilku se převaluje v nezvyklém prostředí, až nakonec usne.

Večer se ozve ťukot a on otevře dveře.

„Pojď dál!“ zve Max Ala. Právě si zapíná kabát od uniformy. Popotáhne za okraje a spokojeně se na sebe zadívá do zrcadla. „Moc se těším. Když jsem se učil francouzsky, četl jsem o Moulin Rouge. Ženy, kankán, večeře a šampaňské.“ Při svém prvním pobytu se tam vůbec nedostal.

„To ano.“

„Tak půjdeme a co ty dvě ženy?“

„Ty? Jen nějaké, co si přivydělávají. Tam jsou jiné. Kouzelné. Co hodláš dělat v Paříži?“

„Já?“ Max zavře dveře, zkontroluje, jestli má peníze a doklady. Klíč si zastrčí do kapsy blůzy. „Chci navštívit pamětihodnosti, pobavit se a to je vše. Velitel mi tu dovolenou vnutil i přes můj protest. Vsadím se, že dnes už bude volat, abych přijel nazpět,“ usměje se.

„To máš docela náročné.“

„Já vím. Neznáš nějaký obchod, kde se dají koupit různé maličkosti?“

„Femme fatale?“ tvrdě se zasměje své mizerné francouzštině.

„Možná.“ Spíš osudový muž, pomyslí si.

„Jaká je?“

Max se pousměje. „Nádherná. Zelené oči, hnědé husté vlasy a směje se.“

„Dokonalost.“

„Ano a nechci, aby mi ji někdo vyfoukl před nosem. Trošku jsme se poškorpili.“

„Chápu.“ Nasednou do auta.

„Kurte, jedeme do Moulin Rouge.“ Vzal raději svého řidiče, protože mu může věřit. Zastaví před slavným kabaretem. Plno, ale zdá se, že Ala tu znají dobře, protože oba za chvilku sedí skoro pod pódiem. Max okouzleně sleduje inscenaci, ale to už nesou jídlo a šampaňské. Přiťuknutí a zvedá se opona. Rozzářeně pozoruje jeviště.

„Bylo to skvělé!“ zvolá rozjařeně po představení, po dvou láhvích šampaňského a pár sklenkách vína. „Ten kankán, úžasné a nádherné dívky. Prostě, to je Paříž! Obsluha, jídlo. Díky, že jsi mě sem vzal. Jídlo skvělé, atmosféra úžasná. Bavil jsem se!“ Rozesměje se z plných plic. V ruce drží láhev vína, rozvaluje se v autě, oči má rozzářené vínem i zážitkem z divoké hudby, krásného představení a žen.

„Ano, v Moulin Rouge se pobavíš jako nikde jinde. Nechceš si zajet někam jinam?“

„Samozřejmě, že ano. Dnes se budeme bavit!“ Napije se a diví se, kde se to v něm vzalo. Plukovník měl nejspíš pravdu, potřeboval se uvolnit.

Al naviguje Kurta a auto tiše ujíždí prázdnými ulicemi. Občas je zastaví hlídka, ale když zpozorují důstojníky uvnitř, pouštějí je dál.

„Tohle je nejlepší podnik v celé Paříži! Sice malý, ne tak velký jako 21, ale o to zajímavější,“ nadšeně vypráví Al. „Je tu vše. Pojď.“

„Dobrý večer!“ Mohutný muž jim vezme kabáty.

„Dobrý večer, Marr-cel-l-lito,“ zaplete se mu jazyk na jméně. „Madam je tu?“

Madam? Zděšeně pochopí Max, který tím trochu vystřízliví. Kam ho Al zatáhl? Opojné šampaňské začíná vyprchávat. Rozhlédne se kolem napůl střízlivýma očima. Koberce, tlumený smích, závěsy v červených křiklavých barvách, silná vůně parfémů. Slabé cinknutí a mužský smích podbarvený vínem a chtíčem.

„Kapitáne, vítejte. Máte s sebou přítele. To je moc dobře. Prosím, pojďte dál. Marcelline na vás čeká a co pro vás? Jaké máte rád ženy, drahoušku? Božíčku tak nádherné oči! Agnes, no tak Agnes, pojď sem! Bude se vám líbit.“

„Samozřejmě, ale nejdřív, víte, jsem tu poprvé.“ Max se snaží vycouvat ze situace a v duchu proklíná alkohol, svou nepozornost i Ala.

„Samozřejmě, šampaňské!“ zatleská, až se jí kypré tělo v lehkém oděvu otřese. Rukou odhrne sametový závěs se zlatými šňůrami a tlumené zvuky se zvýrazní. Okamžitě dovnitř pronikne melodie s kouřem z doutníků. Divoká a smyslná, kterou závěs perfektně skryl. Max sundá tenkou punčochu, která mu přistane na uniformě. Upustí ji na zem. Mužský a ženský smích se mísí s melodií a vůněmi, z kterých se mu točí hlava. Světlovlasá žena na pódiu jen v nedbalkách se pomalu svléká. Další, úplně nahá, slouží jako talíř. Vzpomene si na láhev a přihne si z ní. Najednou ucítí ručku a sladkou vtíravou vůni. Zahledí se do černých očí drobné snědé dívky v korzetu zdobeném růžičkami a kalhotkách po kolena. Černé vlasy volně přehozené přes záda a na zápěstích těžké náramky, které cinkají a upozorňují na majitelku. Úsměv na nalíčených rtech a stydlivý sklopený pohled. Povzdechne si. Co dělat? Vzrušuje ho asi jako on Ala. Přitáhne si ji k sobě a políbí. Neuvažuje o tom, co dělá.

Smích a plácnutí do zad.

„Vida, tak tobě se líbí ohnivé Španělky, ne bledolící seveřanky!“

„Cože?“

„No, když jsi dnes odmítl ty moje dvě holoubátka, byly smutné, a pak jsme se dohadovali, jaké ženy se ti asi líbí. Teď to vím přesně.“

„Ach tak,“ zrudne, ale drží dívku kolem pasu a cítí její laskající prsty na hrudi. Potřebuje víno, proto si důkladně přihne rovnou z láhve. Cinknutí šampaňského a sklenička. Přípitek. Další. Slyší svůj smích, občas se zhoupne obraz, stůl, ale ještě uvažuje.

„Broučku, lehni si, Agnes se o tebe postará!“ Cítí, jak padá do hebkých podušek. Ta vůně – těžká, květinová. Kýchne.

„Tak se jmenuješ? Agnes?“ Ptá se on nebo někdo jiný? Má pocit, že má na jazyku uzel.

Zvonivý smích poznamenaný šampaňským. „Ale ne. To je moje profesionální jméno. Můžeš mi říkat jakýmkoliv jménem. Je to jen na tobě. Mohu být, kýmkoliv budeš chtít. Snoubenkou, sestrou nebo dokonce manželkou jiného.“ Rty a jazyk v ústech. Zatočí se mu z toho hlava. Agnes ho pohladí po tváři a začne ho svlékat. Sedne si mu na stehna a rozepíná košili. „Agnes se o vše postará,“ broukne tiše a směje se. V očích jí hoří chlad. Přestane a nakloní se nad něj. Pozoruje tvář a zavřené oči. Spí? Šťouchne do něj, ale opět nic. Žádná známka, že by byl vzhůru. Hbitými prsty prohledá šatstvo. Naštvaně se zasmuší, když pozoruje jeho rozvalené tělo na své posteli a poloprázdnou peněženku. Nic u sebe nemá. Zvedne se a posadí se do křesla. Aspoň jednou bude mít klidnou noc. Má ulehnout do křesla? Nechá křeslo křeslem a lehne si vedle něho.

„Bože, tohle jsem přehnal!“ zaúpí Max, když ráno vstane. Sundá ze své hrudi drobnou ruku.

„Dobrý den.“

Otočí hlavu za hlasem. Drobná snědá dívka. Vypadá na šestnáct, maximálně na sedmnáct. Je mu špatně. Zvedne se a dopotácí se k porcelánové míse. Nepřemýšlí a začne zvracet.

„Omlouvám se. Nejsem zvyklý na tolik vína,“ zaskřehotá a v hlavě mu zabubnují pochod.

„V pořádku. Napijte se. Ďábel se má vyhánět jen ďáblem,“ podá mu skleničku. Max se s odporem napije, ale uleví se mu. Sáhne po peněžence, vytáhne peníze a podá jí je. „Díky.“

Agnes si je schová za korzet a postaví se před zrcadlo. Upraví se. „Chcete tu ještě zůstat?“

„Ne, děkuji. Mám pomyšlení jen na spánek a koupel. Nejspíš mi praskne hlava.“ Žalostně se pousměje. Agnes přikývne. S takovými není žádná legrace a pak, Němci jsou studení čumáci. Ne jako Francouzi. Vede ho dolů, kde je klid. Hudba nehraje, jen se místností vznáší odér sexu, alkoholu, vůně doutníků a zvratků. Opět se mu zvedne žaludek, ale podaří se mu ho udržet v klidu. S přehozeným kabátem přes ramena se vypotácí ven na čerstvý studený vzduch.

„Kapitáne, pomohu vám.“

„Kurte, díky bohu.“ Nasedne do auta. „Paříž není pro mě nebo já pro ni,“ zamumlá.

Kurt pozoruje kapitána v zrcátku. Je v příšerném stavu. Oči podlité, bledý jak smrtka a uniforma, jindy perfektní, děs a hrůza.

„Vypadám děsně, že?“ řekne unaveně Max.

„Pane kapitáne, ano. Hůře než když jste se opil posledně.“

„Je mi taky hůř než posledně. Kurte, potřebuji postel a klid.“ Zavře oči a snaží se ignorovat bušící bolest hlavy. Permoníčci dělají kladívky bum buch bum…

Večer se probudí a napustí si vanu. Maxi, tohle není nic pro tebe. Žádný Al, žádné dívky, žádné kabarety. Když má koupele dost, zazvoní pro jídlo.

„Večeře, pane kapitáne,“ oznámí poslíček v uniformě hotelu, který trpělivě čeká za dveřmi.

„Díky bohu.“ Přesně to, co si nadiktoval. Tousty a horký čaj. Vloží spropitné do ruky a zavře za ním dveře, které pro jistotu zamkne na klíč. Nají se a uloží do postele. Obejme polštář a zašeptá „Amine“.

Ráno se se zívnutím protáhne. Uvědomí si, že škvírou v závěsech svítí slunce, které ozařuje pokoj. Vstane a přejde k oknu. Roztáhne závěsy a zamrká, jak ho sluneční jas oslepí. Dnes si udělá výlet po památkách. Rychle se obleče a vyrazí. Rozhodne se, že se po cestě nají.

Vezme si auto a jede stejně jako před lety nejprve k Eiffelově věži. Obdivuje její strukturu i výšku. Notre-Dame ho uchvátí svojí starobylostí a velikostí. Dojede na místo, kde stávala Bastilla a kde začala Velká francouzská revoluce. Zastaví se na Champs-Elyssés zakončenou Vítězným obloukem. Vzpomíná si na záběry vojáků a tanků, kteří pod ním triumfálně pochodovali. Vítěznou přehlídku sledoval s kamarády v kině. Zastaví se u Elysejského paláce, pak jede k Seině a k mostu Alexandra III zbudovaného roku 1900 stejně jako dva výstavní paláce. Zítra by se chtěl podívat dovnitř některého z nich. Škoda, že jeden celý den prospal a ten předešlý taky. Amine by se smál jeho prohlídkám Paříže, ale on chce aspoň něco vidět. Říct: „Ano, stál jsem tam a tam. Viděl jsem to a to. Snídal jsem na břehu Seiny v útulné kavárničce.“

Byl jsi tady, Amine? Chtěl bych svět objevovat s tebou.

Parta vojáků na dovolence. Smějí se a fotí se. Další dva se snaží navzájem podpírat, aby někde neupadli. Nedbale zasalutují a on to pomine. Narazí na vojáka, co sedí i v té zimě na stoličce a kreslí. Podívá se mu přes rameno.

„Pěkný obrázek Seiny.“

„Tady, pro vás, Herr Hauptmann.“ Vytrhne ze skicáku dokončený obrázek, poopraví čáru a podá mu ho. Max si všimne, že nemá nohu. Posmutní a přijme ho.

„Děkuji moc.“ Odchází a prohlíží si obrázek pařížské uličky v létě. Tři vojáci s pásky na pažích. Hlídka. Předpisově mu zasalutují. Musí jim být sedmnáct, osmnáct. Děti. Neměli by se tu procházet, ale chodit do školy, bavit se a smát se.

K čtvrté hodině se zastaví v jedné restauraci, kde si dá malý pozdní oběd, sedí a pozoruje Seinu. Klid a mír. Takhle si představoval svoji dovolenou. Po jídle nasedne do auta a projíždí zšeřelou Paříží. Bída zakrývaná pozlátkem. Vojáci vedou dívky. Nenávistné i chápavé pohledy kolemjdoucích, výlohy obchodů s nápadnými věcmi. Jiné s vybitými skly a zatlučené prkny. Německé nápisy se mísí s francouzskými. Náborová kancelář pro práci v Německu. Plakáty vyjadřující iluzi radosti. Muži osamoceně postávají u dveří. Vojáci se suverénně rozhlížejí po lidech a kráčí přes celý chodník. Nenápadní lidé spěchají za svými cíly. Hlídky zastavují každého, kdo se jim nezdá. Pečlivá kontrola dokladů. Vyptávání. Červenobílé vlajky s hákovými kříži a fronty před obchody. Ženy v šátcích s taškami v rukou trpělivě čekají před pekařstvím, před masnou, před poloprázdnými obchody.

Hukot a odvracení tváří od černých aut a vojáků. Uhýbavé pohledy stejně jako vyzývavé. Paříž. Jaká asi byla před válkou? Projíždí a všímá si zatemněných oken domů, které poničily bomby, a lidé jsou stejně venku a snaží se žít. Otevřené hospůdky s místními. Maminka s kočárkem a malým dítětem, které vede za ruku. Muž se ženou, kterou objímá kolem ramen. Kolem projedou dva cyklisti v kabátech a s čepicemi naraženými na uši. Milenecký pár na lavičce. Muž s cigaretou v ústech čte pod pouliční lampou noviny. Život s podtónem obav.

S tmou a pozdní hodinou mizí lidé z ulic a přesouvají se do domů.

Je skoro osm, když jede k hotelu. Zaparkuje, ale ještě se mu nechce dovnitř. Prochází uličky okolo hotelu, když zahlédne německého důstojníka vycházejícího z nějakého obchodu. Nenápadný malý krámek, a tak vejde dovnitř. Starožitnictví. Existují ještě? Cink.

„Dobrý den,“ pozdraví.

„Dobrý den,“ odpoví shrbený muž s rukavicemi na rukou. Rozhlédne se kolem, ale nic se mu nelíbí. Obrazy, sošky, staré věci na hromadách. Spíš by tomu řekl „vetešnictví“. Vyjde ven a jde k hotelu. Osm hodin a on už má zase hlad.

Vstoupí do osvětleného luxusního prostoru hotelu. Vzpomene si na šeď Paříže, na dlažební kostky, sníh a lidi bez úsměvu. Nesmí tak myslet. Opět k němu dolehne působivá hudba. Přejde k pianu, které je dovedně zakryté květináči a sloupem. Sedne si do pohodlného křesílka a naslouchá tónům melodie. Po chvilce si sundá kabát. Vedle něho se objeví káva a pečivo. Ukousne si, pak je odloží. Tohle nemají ani u nich v posádce. No a? Sní to a zapije pravou kávou. Sedí a zapomíná na venkovní svět. Vstane a přistoupí k mladíkovi, který hraje na piano.

„Krásně hraješ.“

„Děkuji.“

„Mohu to zkusit? Dlouho jsem nehrál, ale snad to nevadí.“

„Prosím.“ Vstane a ustoupí. Max rozhýbe prsty a dotkne se kláves. Zasměje se. „Zdřevěněly mi.“ Zkusí jednoduchou melodii.

„Hrajete dobře.“

„Trochu, ale vy hrajete přímo mistrovsky.“ Vzpomene si na jediné volné chvilky, kdy ťukal na piano u nich v zámečku. Kdysi dávno se na něj učil. Válka přerušila vše, o co se zajímal.

„Jak to hraješ, ty pacholku?!“ zaslechne, proto hned zvedne hlavu k rozčilenému hlasu. „Omlouvám se,“ spěšně vykřikne zadýchaný zaměstnanec hotelu, když zaregistruje německou uniformu s výložkami kapitána.

Max se usměje. „Dobrý večer. Nádherně hraje a omlouvám se, že jsem si dovolil půjčit na chvilku piano.“

„Nevadí, samozřejmě. Omlouváme se.“

Max se zvedne a k pianu usedne mladík. Natáhne štíhlé prsty ke klávesám a halou se rozezní Chopen. Němě sklání hlavu, jak je ponořený do svého světa.

Max odejde. Nádherná ale smutná hra. Vyjede nahoru a opět si napustí vanu. Musí toho luxusu využít. Lebedí si v ní a uvědomí si, že stále víc myslí na Amina. Slabě se usměje. Celou dobu si s ním povídal. V duchu se ptal, co si myslí o tom a o tomhle. Jako Francouz toho o Paříži jistě ví o hodně víc než on. Vyprávěl by mu o architektonických skvostech a určitě přidal nějakou historku nebo pověst. Rád by s ním povečeřel a potom ho pozval k sobě. Chybí mu čím dál tím víc. Zřejmě to bude muset změnit.

Po dobré hodině lenošení ve vaně se utře a přejde k lůžku. Vklouzne do čistých pokrývek, natřepe polštář a usne.

Ráno se probudí a dojde na snídani. Jeho poslední den. V ruce drží knižního průvodce po Paříži a zkoumá, kam by ještě mohl zajít.

„Dobré ráno.“

Sheiße! Zakleje v duchu sprostě. Co ten tu dělá? Toho potřeboval jako osinu v zadku. Usměje se. „Dobré ráno. Náročná noc?!“

„Až moc. Děvčata madam Danielle dovedou člověka vyčerpat. Nenašel jsem tě tam, ale prý ti bylo zle.“

Max sebou trhne, když zaslechne jméno Danielle. Bois, Amine a jeho domněnky, že spolu něco mají, a zatím se pletl.

„Příliš šampaňského s vínem. Nejsem zvyklý.“

„Pche, to je…,“ odmlčí se a Max pohlédne, kam se dívá. Muži v černých kabátech s klobouky. Hovor ustane, jako když utne. Nenávidí je, uvědomí si, když mu dojde, co jsou zač. Říšská tajná policie. Jdou najisto a on si uvědomí strach. Svůj, Ala i ostatních. Pro koho jdou? Otočí hlavu, jako by ho zajímalo jedno – průvodce po pamětihodnostech Paříže. Ne, on nic neudělal. Má čisté svědomí, ale dobře si uvědomuje ledovou kouli v břiše. Stačil by jim jeho přestupek s Aminem nebo jejich posádkové hospodaření. Napije se, ale káva chutná divně.

Hovor se opět rozproudí, ale cítí, že je opatrnější, váhavější. Louvre. Určitě se podívá do Louvru a pak odloží útlou knížečku. Má toho dost. Chce být odtud na míle daleko. Nakonec aby se bál vlastních lidí. Při své práci tyhle krysy v černém dobře poznal. Nezajímala je skutečnost, ale výsledek. Hnali se za přeludy tajných spiknutí a jen si znepřátelili, koho mohli, a většinou to potom odnesli oni. Ti, kteří zůstali, jako on na posádkách, ve vesnicích, ve městech. Ale tohle nikdy nikomu neřekne. Sklapne brožurku a dojí snídani.

„Pro koho asi přišli?“ prolomí ticho Al.

„Půjdu nakoupit nějaké dárečky,“ ignoruje jeho otázku. „Nějakou upomínku na Paříž,“ vesele žvatlá, ale i jeho by zajímalo, kdo je zatčeným. „Taky kávu a něco sladkého a hezkého.“ Mohl by koupit něco Nicole, co neustále lítá s tím příšerným Puppim, který se prohání okolím a měl být už dávno zastřelen. Taky malou pozornost Danielle a určitě Aminovi. Odjede odtud. Velitel ho nejspíš seřve, ale přežije to. Zvedne se.

„Uvidíme se později. Vlastně, nevíš o nějakém šikovném obchodu s upomínkami?“ optá se. Al přikývne, načmárá na luxusní hotelový papír adresu a podá mu ji. Zamyšleně za ním hledí. Max prochází mezi stolky, vnímá uniformy, stejné tváře, ale přitom tak odlišné. Zřetelně rozpoznává, kdo přišel rovnou z fronty a kdo z týlu. A přece je něco spojuje.

Vyjde ven a rozhlédne se. Sníh a město tone v šedi. Chtěl by tu být na jaře, kdy všechno kvete.

Max si natáhne rukavice a spokojeně vykročí k cíli. „Kurte, pojedeme na tuhle adresu nakoupit pár maličkostí,“ řekne svému sluhovi, který se u něho zjevil jako by kouzlem. Podá mu lístek.

„Taky si chci něco koupit, pane kapitáne. Odjedeme?“

„Ano.“

„Jsem rád, pane kapitáne.“

Já také. Dojedou k nenápadnému obchodu. V místnosti s plnými regály je spousta vojáků a dvě hezké prodavačky. Max si prohlíží ceny. Drahé, ale za celou válku si nic nekoupil, když nepočítá pár věcí v městečku nebo šmelinu. Vezme sáček kávy, čaj a pak zahlédne krabici bonbónů. Vezme ji a k tomu krabici sušenek v plechové dóze s obrázkem květin. Ještě kouli s Eiffelovou věží. Zatřese s ní a s úsměvem pozoruje padající sníh. Zdá se, že má vše, co chtěl.

„Co je, Kurte?“

„Nemám moc peněz, pane kapitáne.“ Max pohlédne, na co se dívá. Tabák. Pousměje se a vezme dva balíčky.

„Tak půjdeme. I já už nic víc nemám. Paříž je drahá milenka.“ Zaplatí a vyjde ven. V náručí drží dárky zabalené v hnědém papíru. Kurt se šťastně usmívá nad tabákem ještě v hotelu, kde skládá oblečení do kufrů.

U recepce se odhlásí a sedne do auta. Je skoro poledne, ale jemu to je jedno. Do kasáren se vrátí pozdě, ale hodně dlouho nebude chtít vidět ženskou, natož alkohol. Bylo to skvělé, ale zřejmě na život ve městě není stavěný.

Kurt klidně řídí. Zastaví na křižovatce a Max zahlédne dva vojáky, jak bijí schoulenou postavu. Zajímalo by ho, co provedl, ale auto se pohne a on se nestačí podívat důkladně. Válka. Je válka. Zavře oči. Nechce už vidět nic víc. Nechce už bojovat. Začíná být unavený. Až prohrají, on bude na straně poražených a Amine na straně vítězů. Ne, je jen unavený, že vidí budoucnost černě. Velitelé vědí, co dělají. Vyhrají.

Kontrola. Dokumenty. Zasalutování a jede se dál. Projíždí krajinou, na které válka není vidět. Mírumilovnost, ale on ví, že je to jen zdání. Stejně jako nenávistné oči Chabraca, který je nenáviděl, nelibé pohledy ostatních. Proč je Amine jiný? Měl by ho nenávidět, ale zatím s ním spí. Proč to dělá? Přece by si mohl najít někoho jiného. Ne zrovna nepřítele. Povzdechne si. Zkusí to. Chce ho držet v náručí, na chvilku s ním zapomenout na pachuť nenávisti a války. Na kontrolu, papírování, na příchuť strachu, když se probudí a dotkne se staré jizvy z Polska.

Raději zavře oči a představuje si jejich setkání. Jaké bude? Vášnivé, nebo ho vyhodí? Nic neudělá, jen ho chce držet a líbat. Takové obyčejné věci v normálním životě.

„Kurte.“

„Kapitáne.“

„Zastav nedaleko vesnice Bois. Zkontroluji to tam.“

Kurt ani nemrkne. Je to věc kapitána, co chce dělat. „Rozkaz. Jak se dostanete domů?“

„Pěšky, Kurte. Jsem zvědavý, jestli nezlenivěli.“

„Rozhodně budou vaším příjezdem překvapeni.“

„To budou,“ poznamená tiše a někdo, po kom touží, ještě víc. Neovládám už touhu být milován. Půl roku bez jediného doteku a z něho je skoro troska. Ignoroval ji, nedovoloval, aby nad ním vyhrála, a porážka… Jaká je? Sladká nebo hořká? Co když ho odmítne?

Co uděláš, Maxi? Zbláznil ses, pomyslí si v duchu.

„Stačí tady?“

„Ano. Stačí. Můžeš jet.“ Vezme balíčky a vystoupí. Je mu úplně fuk, co si o tom Kurt pomyslí. Zkontroluje hlídku. Je přesně tam, kde má být, tak se protáhne kolem plotu. Přeleze ho, když zahlédne šedý čtyřnohý stín. Hrkne v něm, když si uvědomí, že je neozbrojen, ale pes ho nechává projít. Opatrně se kolem zdi plíží k Aminovu oknu. Zaťuká a vyčkává.

Ethan zatím v klidu spí, když mu něco pronikne do mozku. Zavrtí se v posteli, pak si uvědomí, že podobný zvuk vydává sklo. Zvedne hlavu.

Ťuk, ťuk. Zřetelný. Přejde k oknu a zakleje. Max? Tady? V tuhle dobu? Otevře okno.

„Co tady děláš?“ vyjede na něho mrtvý strachy, že ho někdo zahlédne.

„Uhni se,“ tiché zavrčení.

„Co?“ Ustoupí, když něco vletí dovnitř a potom ruce a dovnitř se souká Max. „Ty ses zbláznil!“

„Já vím!“ Obejme ho a začne líbat, až jim dochází dech.

„Sakra, jsi studený!“ zavrčí Ethan, ale začne z něho sundávat uniformu. Svršky lítají po celé místnosti. Oba jsou zadýchaní a nedočkaví.

„Dělej.“

„Buď ticho!“

„Merde, okno. Je tu kosa.“ Ethan zavře okno a otočí se. Max se na něho vrhne a povalí ho do peřin.

„Stýskalo se mi,“ vyráží ze sebe, zatímco ho nedočkavě hladí. Ethan zavře oči. Co na to říct. Jemu taky a moc. Max rukou pomalu putuje dolů a nakonec ho sevře. Nečeká na nic a vezme ho do úst.

Ethan stiskne rty, aby nevykřikl slastí, kterou mu způsobují Maxovy polibky a ruce. „Nemohu!“ vypne se a vše strne v jedné jediné chvilce blaženosti. Uleví se mu. Max se nad ním nakloní a líbá ho na krku.

„Teď já!“

Přetočí Maxe na záda. Max pozoruje, jak se nad ním sklání a pak vydechne. Božské, slastné! Ty ruce, které ho dráždí, které mu nedovolují cokoliv udělat. Nechce se připravit o jejich rozkoš, tak jen svírá rty, zadržuje dech a tělo mu hoří nedočkavostí. Jak ho jeho ruce hladí, drží, jemně a přitom pevně svírají. Každý dotek, každé olíznutí jazykem, sevření pokožky mezi rty, sání a doteky špičkami prstů až dolů… Cítí, že za chvilku vybuchne v oslepujícím záblesku. Pootevře ústa k výkřiku, když ucítí ruku a kousne do ní.

„Promiň,“ zašeptá Max a uvolní stisk. Prohlíží si zarudlé místo a políbí jej.

„To je v pořádku. Mohl bych znovu.“

„Máš tu něco?“

Šeptají, ale i tak mají pocit, že se každý zvuk nese celým domem.

Ethan zavrtí hlavou. „Příště.“

„Jsi blázen.“

„Celý svět se zbláznil, proč ne my?“ šeptá mu Ethan do ucha a tlačí se k němu. Pevně ho obejme a začne se o něj otírat. Dotkne se rtů a zběsile je líbá. Rukama si ho tiskne k sobě těsněji a těsněji. Oba cítí, jak se o sebe třou jejich nalitá pohlaví. Nedočkaví a těšící se na vyvrcholení, prodlužují svoji rozkoš na maximum. Nemohou se toho nabažit.

Ještě chvilku, bože! Ta slast! prolétne Maxovi hlavou a nastaví krk. Ethan se k němu přisaje a stále divočeji se o něho hladí. Nakonec se odtáhne a rukou ho zběsile svírá a přejíždí vzrušený penis. Cuknutí a sevřené rty. Nedívá se na Maxe, nevnímá nic kromě své a Maxovy úlevy. Položí se zpátky do podušek. Natáhne ruku a jemně pohladí Maxe. Je uspokojený a unavený. Přetočí se na bok a vezme jeho ruku. Proplete si s ním prsty, které pak políbí. Chvilku ho sleduje a potom začne Maxe znovu líbat a dobývat jeho ústa. Bloudí po celém obličeji, krku, aby se vrátil opět k roztouženým rtům. Na chvilku přestane a pozoruje nádherné modré oči. Zamiloval se do nich. Usměje se.

Max na něho hledí, natáhne ruku a upraví mu delší neposlušné vlasy. Rukou sjede na tvář, dotýká se jí. Očí, lící, nosu. Vtiskává si do paměti rysy svého milence. Není nepřítel. Je to někdo, koho miluje, i když je válka.

Ethan Maxovi vtiskne na usměvavé rty polibek. „Měl bys jít.“

„Já vím. Byl jsem v Paříži. V hotelu měli velkou vanu. Chtěl bych se s tebou vykoupat a pak ležet do svítání v peřinách.“

Ethan si ho prohlíží. „Já taky, ale…“

„Mlč, já vím.“ Vstane a rozhlédne se. Ethan mu podá ručník. „Musím jít zkontrolovat hlídky.“ Pak si vzpomene. „Tohle je pro vás. Já – něco málo z mé dovolené.“ Obleče se a přistoupí k Ethanovi. Něco v nich se změnilo. Neví co, ale přijde na to. Obejme ho a drží. Tohle je ráj, domov, to je vše, co v životě chce. Pustí ho, otevře okno a vysouká se ven. Stoupne si ke zdi a pozoruje okolí. Klid zimy.

Ethan zavře okno a sedne si na postel. Vedle sebe položí dárky. Neotvírá je. Je jedno, co donesl. Něco se změnilo. V něm. Už pro něho není nepřítel, i když asi ani nikdy nebyl. Obleče si spodky a dlouhé triko a zaleze do postele. Voní jejich milováním, voní Maxem a jemu je nesmírně dobře. Usíná s úsměvem na rtech.