Ve jménu Říše: 7. Počty a opět počty

St. Athan, červen 1953

Proč jen musí jet zrovna vlakem? Ethan stojí u hnědého auta a čeká na svoji matku Evu. Nechápe to. Drkotá se ve vlaku, zatímco si mohla vzít auto s řidičem. Určitě zas přemluvila otce a rozhodla se pro velkolepé dobrodružství.

Max odmítl čekat s ním na nádraží. Řekl, že doma ještě pouklízí. Jako by tam bylo ještě co uklízet. Dům se skoro blyští, až od toho bolí oči, dokonce i sousedé se začali vyptávat, co se děje. Když slyšeli slovo matka, pokývali moudře hlavou, že to tak má být. Nerozumí tomu, ale Max z toho byl celou noc nervózní. Chtěl ho trochu uklidnit milováním, ale on ho jen odstrčil. V noci se vzbudil s děsivým výkřikem.

Objal a uklidňoval jeho chvějící se tělo ve své náruči. Třásl se jako list ve větru a zřetelně slyšel bušící srdce i zrychlený dech. Hladil ho po zádech, pootevřeným oknem se díval na zamračenou oblohu bez měsíce a jediné hvězdy. Po chvilce se vymanil z jeho náruče a lehl si. Přikryl sebe i Maxe, díval se mu do tváře, dokud neusnul.

Chtěl by vědět, co se mu zdálo, ale Max vždy mlčel. Jen jednou, ještě předtím než se do toho domu přistěhovali, začal v noci pod rouškou tmy vyprávět. Nevyprávěl o tom, co zažil, ale jen o obrazech, které ho budí. Omlouval se, až se rozzlobil. Sám má z války noční můry. Od té doby mlčí oba.

Dlouhý hvizd a on se mimoděk upraví. Pak se zasměje. Tak, jeho milovaná maminka je tu. Vyjde na nástupiště a dívá se směrem, odkud by měl dorazit spěšný vlak. Na perónu postává spousta cestujících z blízkého okolí, proto zdraví sousedy i pacienty. Někteří odjíždějí, jiní čekají na své známé, přátele, rodinu nebo obchodní partnery. Otřese se, když si vzpomene na svoji anabázi po francouzských nádražích. Strach a nejistota vládly v té chaotické době a teď? Netrpělivá nadšená atmosféra.

Už ji vidí, když vlak zastaví a on pospíchá k vagónům první třídy. Stojí ve dveřích křehká jako z porcelánu, ale on ví, že je to jen zdání. Rozesmátá se šarmem sobě vlastním dává rozkazy zřízencům, kteří na ní mohou nechat oči.

„Amine!“

„Mam…“

„Evo!“ řekne přísně, když nastaví tvář. Ethan si povzdechne, políbí ji dvakrát na tváře tak, aby jí neponičil make-up.

„A kde je Max?“

„Zůstal doma. Proč máš tolik kufrů?“

„Jak tolik?“ podiví se a počítá. Tři velké, jeden speciální na klobouky a malá bílá kabelka v ruce. „Zůstanu tu týden. Přece nechceš, abych chodila jen v jedněch šatech? Amine, úplně jsi zvlčil.“

„Ale…“ Nepsala o tom, že se tu chystá zůstat týden.

„Nemohu snad u tebe zůstat?“

„Ne to ne!“ vykřikne. Max se zblázní a on s ním. Ne z Evy, ale z Maxe.

„... co tu stojíš?“ zareaguje až na ta slova. Nemá představu, co před tím štěbetala. „Vezmi ty kufry, Amine. Děkuji,“ vtiskne zřízencům do ruky drobné a jde k zaparkovaným autům. Amine se usměje. Jeho matka. Vždy a všude se vše točí kolem ní a ona se v té pozornosti ráda vyhřívá. Prostě musí být první, takže všichni kolem ní skáčou a ještě jim to dělá radost.

„Jsem ráda, že jsi nepřijel tím strašným povozem.“ Eva se usadí na přední sedadlo. „Tak, miláčku, povídej, co je nového?“

„U mne pořád stejně a u tebe?“

Eva nakrčí nosík a rozesměje se. „Tvůj bratr, kterému nemůžeš přijít na jméno, se konečně rozhoupal. Proto jsem tady. Jsem osobní pozvánkou na svatbu.“

„Jonathan se bude ženit?“ Jeho starší bratr Jonathan, kterého nesnáší natolik, že o něm nemluví. Nikdy nepochopil, proč ho bratr nenávidí, ale ignorují se tak důkladně, že se potkávají výhradně doma nebo když je rodina potřebuje. Přece jen i v jejich případě platí pravidlo – krev není voda.

„To jsem rád,“ odpoví po dlouhé odmlce Ethan.

„Viď,“ usměje se. „I když na babičku se ještě necítím.“

„Budeš okouzlující a nejlepší babičkou na světě.“

„Je škoda, že zrovna ty…,“ odmlčí se.

„Je mi to…“

„Přestaň se za to omlouvat, Ethane. Těším se na Maxe. Musím ho trochu lépe poznat. Nebyla jsem jím nadšená, ale vždy mohu změnit názor, ne?“

Je rád, že aspoň někdo z rodiny ho přijal. Zajímalo by ho, proč na rozdíl od otce vzala jeho orientaci klidněji. Možná se to dozví.

Eva, jeho matka, je malá a rozkošná. Když člověk řekne Francouzka, asi by si představil Evu. Má tmavohnědé vlasy, vždy elegantně svázané, a nějaký módní klobouček. Tváře namalované, ale ne nějak výstředně, a drobnou postavu plnou energie. Má ráda život, šampaňské a otce, což nechápe, protože otec je přesně takový, jak si Angličana představuje celý svět. Vysoký štíhlý s humorem, že by ho někdo za něj uškrtil. Co na něm Eva viděla, že si ho vzala po týdenní známosti, nechápe. Někdy by to namlouvání rád viděl.

„Měli bychom k tobě prosbu,“ začne. Je rád, že chce Maxe lépe poznat.

„Ke mně? Povídej! Ty nebo Max nebo oba?“

„Oba, ale hodně to znamená pro Maxe a pro mě samozřejmě taky.“

„Udělám to a víš, těším se na ten dům. Dlouho jsem ho neviděla.“

Ethan strne. Viděla? Ona ho znala? „Ty to tu znáš?“

„Jistě. Přece bych tě neposlala na nějaké ohavné místo.“ Pohladí ho po tváři. „Líbí se vám?“

„Je nádherný, dokonalý. Vyhovuje nám, ale…“

„Já to věděla!“ zatleská a tvář se jí rozzáří radostí a pýchou. „Proč chceš všechno vědět? V tomto vůbec nejsi po mně, ale po otci, který taky musí všechno vědět hned. Trochu dobrodružství a tajemna neuškodí.“

„Dobrodružství jsem zažil až dost. My oba.“

„Já vím a je mi to líto.“ Eva položí svou ruku ve světle hnědé rukavičce na jeho a sevře ji.

Ethan se na ni podívá. Co si pamatuje, jeho matka se vždy ráda dotýkala lidí. I otce a bylo jí jedno, jestli ten druhý s tím souhlasil. Většina si už zvykla, někteří se i těší na to, až je obejme, políbí a přivítá. Hned z jejich tváří mizí chmury a jsou veselejší. Jednou slyšel, že vnáší život a slunce do temných kobek.

Dál se už na dům neptá, spíš oba mlčí.

„Max ti prospívá!“ řekne najednou. 

„Cože?“

„Bála jsem se, že budu muset někoho najmout na úklid, protože tě znám…“

„Mami!“ šokovaně vykřikne Ethan.

„Amine, miláčku, nekřič. Je to pravda. Rodiče mají své děti milovat a já tebe i Jonathana mám ráda, ale taky vím o vašich chybách a tvoje nepořádnost je roztomilá. Mohla jsem jen doufat, že si vezmeš někoho pořádnějšího, než jsi sám. Podle oken se ti to povedlo.“ Zasměje se. Zamračený Ethan zastaví před domem, na jehož zápraží už je čeká nervózní Max.

„Víš, Amine, máš dokonalý vkus. To máš po mně. Je opravdu překrásný.“ S grácií sobě vlastní jde k vysokému plavovlasému Němci. Sice jsou to ještě větší suchaři než Angličané a Amine si mohl vybrat Francouze, ale Max bydlí s jejím synem, takže na něm musí být něco dobrého. Má týden na to, aby ho důkladně poznala.

„Madam.“

Eva k němu natáhne ruku, Max naznačí polibek na hřbet ruky. Eva se rozzářeně otočí na Amina. Její rty vesele zformulují neslyšné – perfektní.

Bois, jaro 1941 

V hospodě U Tří kohoutů to vře jako v úle, ale Ethan mlčí a čeká na poslední sousedy.

„Slyšel jsem, že jsi hostil toho chlápka vínem!“ řekne útočně Brux, který rozvalí svou mohutnou postavu na židli.

Ethan na něho opovržlivě shlédne. „Při tom víně jsem se dozvěděl, že za dva dny přijdou počítat.“

„Jak počítat? Co chtějí počítat?“ ozývají se různé nechápavé hlasy. Sedí v hospůdce U Tří kohoutů a v klidu popíjejí víno nebo pivo.

„Dobytek, slepice a co jim budeme dávat,“ odpoví rezignovaně Ethan, který si taky sedne na židli. Před ním přistane vychlazené pivo. Nechápe, odkud ho Ren bere. Položí na stůl marky.

„Počkej, oni nám chtějí sebrat ještě víc, než teď dáváme? Zbláznili se?“

Nelibost a hněv vyvřou napovrch z lidí, kteří se na jeho žádost shromáždili v hospodě.

„Tohle nepřežijeme!“

Ethan tiše sedí, poslouchá je. Jak jim říct, že… „Dost!“

„Hele, ty cizáku, jsi starostou jen náhodou. To, že jsi tady koupil statek, tě ještě neopravňuje, abys nám poroučel, je to jasné?“ Od stolu se zvedne Lestriel. Za ním se zvedají ostatní.

„Jo, jenže oni mají zbraně. Co máme my? Vidle a lopaty. Myslíte, že nepřijdou a neseberou nám všechno? Že to nemohou udělat? Mohou a udělají to tak lehce jako dýcháme. Víme, že přijdou, proto se na to můžeme připravit, ale pozor… Němci nejsou idioti,“ řekne jim Ethan na rovinu, když vidí, že se jim to oznámení převaluje v mozku. Sice pomalu, ale dochází jim to, za což je rád. Někteří splasknou a posadí se. „Počítejte s tím, že zkontrolují každou škvíru, každý nádech a každé pírko, které se bude válet na dvoře.“

Další se usazují, někteří přišoupnou židle blíže.

„Neboli nás oškubou. Už nám zabavili koně. Jak podle nich máme zorat pole, sklidit pšenici? Nosit v náručí?“ Ozývají se naštvané hlasy.

„Vzájemná výpomoc, nic jiného dělat nemůžeme. Traktory ještě máme a, Bruxi, raději mlč, nebo si budeš muset vše dělat sám,“ varuje ho Ethan, když se Brux nadechne k námitkám. „Voli. Krávy v nejhorším případě. Taky se budeme muset snažit…“

„Nejsou lidi,“ řekne někdo tiše. „Vždy jsme měli na žně výpomoc. A teď?“

„Vím to.“ Ví, že potřebují lidi, ale ti také nejsou. „Vypomůžeme si navzájem.“

Hospoda se ponoří do ticha přerušovaného pouze cinkotem sklenek u pultu.

„Jestli zůstaneme sami, jen já a Margaret, neosejeme a co potom? V několika vesnicích odvedli z rodin mladé a muži byli mezi prvními. Bylo jim dvacet.“

„Právě o tom chci s tím Němcem mluvit.“

„Boš!“ někdo řekne a Ethan nezkoumá kdo. Bylo by to zbytečné.

„Tak tohle nechci slyšet už kvůli tomu, že jsou za to postihy. Co takhle vypálení stodoly nebo domu? V sousední vesnici se to stalo jen proto, že někdo neudělal dost rychle, co chtěli.“ Osobně si myslí, že v tom bylo něco víc, ale tohle se vypráví a úplně to stačí.

„U mne jeden byl. Požádal mě slušně o vodu, tak jsem mu ji dal. Francouzsky. Znělo to příšerně,“ prohodí někdo z rohu místnosti.

„Ten Němec je statkář. Rozumí chodu hospodářství i tomu, co je k němu nutné. Nebude nás chtít úplně sedřít z kůže. Zítra se s ním pokusím dohodnout,“ začne opět smířlivě Ethan.

„Jak můžeme vědět, že nebudeš hrát jen pro sebe?“

Ethan se po něm ohlédne. Opět Lestriel. Další, který vlastní kus dobré půdy, i když se šeptá o dluzích. „A jako proč? Abych pak někde zůstal bradou v poli? Když potáhneme všichni za jeden provaz, tak snad válku přežijeme.“ Neřekne: „Dočkáme se konce války.“ Upije piva. Sakra, je hořké, studené a dobré. „Můžete u toho dohadování být.“

„Přinesu kus sýra,“ rázně pronese Geneviva. „S plným žaludkem bude snad v lepší náladě. Chlap potřebuje ženskou a kus žvance.“

„Donesu paštiku,“ nabídne další.

„A já dodám své nejlepší víno,“ ozve se hospodský Ren. V jeho hospodě se dost často zastavují Němci, proto mu obchody skvěle jdou, i když jak shání alkohol, nikdo neví a Ren mlčí jako ryba.

„Dobře a já zkusím vyjednat lepší podmínky. Razie dopadla dobře, ne?“

„Žijeme, ne? Což se nedá říct o mých talířích,“ řekne porybný Andrés a zabafá z fajfky.

Sousedi, kteří vedle něho sedí, se rozkašlou při nádechu kouře ze směsi bylinek, které si připravuje, protože tabák mu došel.

„To je pravda. Takže se na ně připravíme.“ 

„Nechci se vzdát svých zvířat. Zatracení svinští bošové!“ vykřikne zezadu Simon Chabrac. Zvedne se a rozčíleně vyjde ven. Ve dveřích se otočí. „Nic nedám! To raději všechny zvířata pozabíjím. Všem, je to jasné?!“

Sousedé zírají na dveře, které tím prásknutím rezonují.

„Tak za ním přece běž!“ šťouchne do něho Geneviva.

„Proč já? Ať si to klidně udělá! Jsou to jeho zvířata,“ odmítne Ethan.

„Jsi starostou, tak mazej, nebo tě něčím přetáhnu.“

Ethan se zhluboka nadechne, dopije pivo a vyrazí. Ještě teď si pamatuje poslední dotek Geneviviny pádné ruky. Ani neví kdy, ale po razii, kdy hledali ty dva muže, se něco mezi ním a vesničany změnilo. První náznak byl ten, že Geneviva mu začala tykat a on jí to oplatil. 

„Co tvoje kozy, Genevivo?“ zavolá ve dveřích.

„Pokud je nebudou chtít odvést nebo zabít, jsou jen moje a já je budu chránit.“

Zahanbuje mě, pomyslí si Ethan, který vyjde do chladného rána. Ví, že pro Genevivu jsou její kozy jako vlastní děti. Kam mohl ten blázen jít?

Vezme kolo, které stojí opřené o zeď hospody, a vyjede. Už je to nějaký pátek, co na něm jel, ale od té doby, co na něj nasedl poprvé, cítí, že už si je jistější. Šlape na vzdálený statek Chabracových. Blázen jeden. Copak mu nedochází, v jaké jsou situaci? Včera v noci málem zemřel a mohla zahynout celá vesnice kvůli jednomu letci. Hrdinství se musí dobře zvážit. Bože, co já tady dělám? Kéž bych nikdy nevstoupil do armády. Jenže v Anglii se určitě odvádějí všichni, takže by nastoupil taky. Ale… ale hloupost. Je to skoro stejné. Kdo ví, jak to vypadá na frontě? Sice v rádiu říkají to a ono – Němci o vítězném tažení, Anglie o tom, že se drží a povzbuzuje ostatní země v odboji a naději. Jenže, co z toho je pravda?

„Chabracu!“ Ethan mohutně vykřikne, když ho uvidí šlapat na kole před sebou. Na staršího muže má hodně sil. Taky ale celý život dřel na polích, tak proč by je neměl mít? „No tak, Simone, zastav! Stejně tě dostihnu!“

Zastavuje.

„Co chceš, starosto?!“ vyplivne to skoro jako nadávku.

„Jen si s tebou promluvit, Simone.“

„Nedám je.“

„Nikdo to po tobě nechce,“ uklidňuje ho. „Jenže si uvědom, co by se mohlo stát s Judith a tvým synem.“ Trhnutí mu prozradí, že jejich syn není zrovna v bezpečí. Píše jim? Kde vlastně je? U odboje? V zajetí? Nikdy ho neviděl, takže je nejspíš ztracen někde ve světě jako tisíce dalších.

„Je to poslední, co mám. Nemohu se jich vzdát.“ Zarputile stojí na svém. „Odešla mi Rosalinda s Jacqueline. Chtěl jsem mít jejich hříbata.“

„Budou chtít jen potraviny,“ uklidňuje ho Ethan.

„Nenávidím je. Ať všichni chcípnou, bastardi!“

Ethana ohromí jeho nenávist. Jistě, všichni je nenávidí. Větší nebo menší silou podle toho, v jaké jsou situaci nebo co ztratili, ale Chabracova nenávist je něco víc. Přestává si uvědomovat sílu Němců a co mohou provést. Je jako býk zahnaný do kouta, který touží po svobodě a neohlíží se na nic. Ani na vesnici, ani na rodinu.

„Jestli ke mně přijdou…,“ nedořekne, pevně sevře rty a ruce na řidítkách. Vyrazí k domovu.

Ethan za ním hledí a modlí se, aby pozítří neudělal blbost. Bude u něho muset být někdo rozumný. Jenže kdo? Zamračí se nad vzniklou situací. Zkusí se poradit s Genevivou.

Otočí kolo, nasedne a vrací se do hospody. Neví, proč zrovna jí tolik důvěřuje, ale možná je to jejím prohlášením, že už je stará a nemá co ztratit. Nechápe, proč zrovna ona.

Před vesnicí odbočí k malému domu s ohradami a voňavou zahradou. Vzadu je kus bývalé stodoly, ve které vyrábí různé druhy sýrů. Dům i stodola by potřebovaly vyspravit. Jenže kde na to najít lidi a materiál? Snad po válce. Nedaleko zaslechne zamečení a uzří první kozu. Má jich hodně a její sýr už měl příležitost ochutnat. Je vynikající. Pozoruje kozy, které uždibují první trávu. Jedna z nich, zřejmě vůdčí, má na šíji zvonec, který cinkne pokaždé, když pohne hlavou.

„Genevivo!“

„Nehulákej tu jak na lesy. Hluchá ještě nejsem. Co chceš, starosto? Co Chabrac?“

„Špatný.“ Opře kolo o strom, otře boty o rohož, sundá černý baret a vejde dovnitř domu. Přivítá ho typický pach zrajících sýrů a mezi tím vůně… začichá.

„Copak dobrého vaříš, Genevivo?“

„Bylinkový čaj. Tak si sedni.“

Ethan se posadí a za chvilku mu zahřívá ruce velký příjemně vonící hrnek. Med?

„Nedáš mi trochu medu pro Nicole? A odkud ho vlastně máš?“

„Nějaký ti dám. Máme s Andrésem v lese schované úly, ale budeš mlčet, jinak ti vyříznu jazyk!“ Usedne naproti Ethanovi taktéž s hrnkem čaje.

„Jistě.“ Přivře oči. Takže Geneviva a Andrés. Uchechtne se. Ti dva přežijí asi cokoliv.

„Budeme muset v létě a na podzim sbírat v lese všechno, co se dá sníst, abychom přežili zimu. To mohou udělat děti. My se postaráme o pole. Ovoce, bylinky, … Řeknu, co sbírat. Na podzim houby. V tom je síla. Zítra jim musíš říct, aby nechali mléko pro děti.“

„Neboj, vím sám co a jak. Horší je to s Chabracem. Mohli bychom tím medem uplácet Němce? Nemohu získat propustku do města,“ naznačí.

Ta se rozesměje. „Jsi filuta, starosto. Dobře. Dostaneš skleničku i pro toho boše. Co je s Chabracem?“ otáže se starostlivě. „Byl to vždy pruďas a nejedna rvačka šla na jeho konto.“

„Je mimo. Bojím se, že udělá pěknou volovinu a my to odneseme. Maquisté se moc neprojevují, proto jim snížím dávky jídla, až příště přijdou. Jsou v lese, je jaro, mohou lovit. Možná bychom mohli vyměnit nějaké předměty za kus divočiny. Krávy a voly musíme chránit. Jsou důležitější než my, kromě dětí samozřejmě. Bojím se, že nebudeme mít benzín, takže budeme orat a svážet po staru.“ Geneviva souhlasně přikývne. To, co říká, je velmi racionální. „Neosejeme všechno. Jen doufám, že ten Meier bude rozumný chlap. Pokud ne – jsme na kořínkách.“

„Jsou výživné.“ 

„Genevivo!“

„No jo, já vím, starosto. Co chceš se Simonem provést?“

Ethan se napije čaje, rozhlédne se po malé světnici. „Opít ho, klepnout ho, nebo ho zabít, anebo aby ho drželi dva chlapi a byl omámený. Nic jiného mě nenapadá.“

Geneviva se uchechtne. „No, s tím omámením něco udělám. Judith nic neudělá, jenže potom bude jeho hněv šílený.“ Zkoumavě se mu zadívá do očí.

„Kašlu na to. Merde! Chci se dožít konce války.“

„Ach!“

Ethan si sedne a zastydí se. „To chceme my všichni, ne?“

Oba sedí, popíjí čaj s medem a bylinkami. Když se Ethan zvedne, Geneviva zajde někam dozadu a vyjde se dvěma skleničkami. Jednou malou a jednou větší.

„Snad mu bude stačit. Budu muset ty sklenice někam zakopat.“

Ethan přikývne, med zaváže do kabátu, z kterého udělá uzel, a pověsí ho na řidítka. Zamává na Genevivu, když si uvědomí, že vlastně neví, co chce s Chabracem udělat. Začíná ho důkladně štvát. Nejraději by mu vtloukl pádnými údery pěstí trochu rozumu do hlavy.

Zastaví před hospodou, odloží vypůjčené kolo, vezme kabát se skleničkami medu do náruče a jde pěšky domů. U vrátek se rozhlédne.

Domov. Nechce to tu vidět vypálené a mrtvé. Chce, aby ta malá vesnička přežila a lidé v ní taky. Každý je jiný, ale jsou to lidé, které začíná mít rád i s jejich chybami. S povzdechem vejde do domu.

„Danielle!“

„Co je?“ ozve se vystrašený hlas z kuchyně a vykoukne na chodbu. Oddechne si, když vidí, že je Amine celý.

„Pro Nicole od Genevivy.“ Vytáhne malou skleničku s medem.

Danielle ji sevře a rozzáří se. „Dám jí trochu s chlebem. Poslední dobou na ní pozoruji, že by ráda něco sladkého. Děkuji.“

„Poděkuj Genevivě a tohle je pro pana Shauera.“ Danielle se dívá na velkou sklenici zlatavého medu. Povzdechne si. „Potřebujeme propustku do města. Jestli ji nedostaneme, bude chybět benzín a další věci. I tak nevíme skoro nic, co se děje ve městě. Jsme tu zavření a to buď kvůli tomu, že jsme blízko pobřeží, nebo prostě nechce vydat propustku. Jen tak.“

„Dobře. Kdy tam půjdeš?“

„Po sčítání. Pozítří nebo raději o dva dny později. Bude to tak lepší. Ten Němec se bude chrochtat v papírech, takže stejně nebude nikoho přijímat. Nebo to odložím o týden. Určitě půjdou i do dalších vesnic.“

„Musíme některé věci odklidit. Nejlepší bude je zakopat.“

Ethan mlčky přikývne. „Jdu kopat.“

Dojde do stodoly pro lopatu. Rozhlédne se po statku a u jedné zdi začne hloubit jámu. Některé předměty raději odklidí z dosahu vojáků. Jenže zakopávat předměty pokaždé? Nechce se mu to dělat. Stejně spíš budou počítat živý inventář. Vsadí se, že Max jim zatrhne rabování. Jenže jistota je jistota. Ještě hodinu se lopotí s jámou, dokud, dle Danielle, není dost velká.

Dívá se, jak Danielle mlčky skládá věci do jámy a napadne ho, kolik rodin dělá přesně totéž. Nakonec zahrne jámu hlínou, kterou pečlivě udusá. Přivleče kus prkna, které ledabyle pohodí. Zadívá se na ně, zavrtí hlavou a odtáhne ho pryč. Oklepe si ruce. Musí se pokusit sepsat, co mohou Němcům dát, a Danielle mu poradí.

Celé odpoledne počítali.

Slepice, kozy, krávy, voly, kolik litrů mléka, kolik kop vajec, brambory, žito, pšenici, … Bylo jim z toho špatně. Naprosto. Nakonec odsunuli popsaný sešit a dívali se na sebe.

„Zvládneme to?“ optá se unaveně Danielle.

„Pokud budou rozumní, tak ano. Pokud ne, budeme jíst kořínky. Záleží, kdo bude počítat.“

„Bojím se o Nicole. Roste jako z vody a potřebuje pořádné jídlo. Ostatní děcka taky.“

Ethan si povzdechne. Co má jako dělat? Není zvyklý mít takovou zodpovědnost na ramenou. Něco jiného je operovat, něco jiného je rozhodnout o něčem, co může ovlivnit ne jeden, ale životy třiceti rodin. Děti do války nepatří. Neměly by do ní být zataženy.

Proč sakra on? Proč? Proč uvolnil místo tomu vojákovi? Teď by měl na starosti jenom nemocnici nebo ošetřoval raněné na bojišti.

Je to stejné, není to stejné? Neví, jak dál.

„Bude to dobrý,“ Danielle mu položí dlaň na ruku a jemně ji sevře.

„Díky. Doufám, že ano. Nikdy bych netušil, co Puppi způsobí.“ Usměje se při té vzpomínce. Je to tak dávno.

Danielle chvilku zmateně hledí na Amina, ale potom jí to dojde. „Takže nakonec za tu zlámanou nohu může přece jen Puppi. V létě to bude rok, co jsi k nám přišel.“

„A zkazil, co mohl.“

„To ne. Jsme rádi, že víme, co po nás chtějí. Můžeme se aspoň bránit.“

„Jo,“ odmlčí se. „Kdyby tady byli jen Němci, ale k tomu odboj? Musím jim snížit dávky jídla. Začíná léto, tak na rozdíl od nás mohou lovit. Mohli bychom vyměnit divočinu za věci, které teď nutně nepotřebujeme. Zkusím se dostat do města. Rád bych, aby někdo jel se mnou.“

„Vezmi Andrése.“

„Proč zrovna jeho?“ podiví se. „Brux má více kontaktů a je bohatý, ne?“

„Kdepak. Andrése znají všichni, protože tu byl porybným. Ví, kde co je, a je mazaný. Můj manžel vždy říkal, že ví, i co se šustne padesát mil odtud, a nemusí z vesnice ani vyjít.“

„Když myslíš, tak ho s sebou vezmu,“ nejistě řekne Ethan. „Myslíš, že bude chtít jet?“

„Ten?“ uchichtne se. „Zeptej se a uvidíš,“ otočí se ke sporáku. „Zkusím něco uvařit. Mám hlad a oblečení na mně začíná být volné. Nějaké starší šaty přešiji na Nicole.“

„Puppi, tam ne!“ Oba se otočí ke dveřím, do kterých vpadne rozesmátá Nicole. Aspoň někdo se směje, pomyslí si Ethan, ale pak si všimne Puppiho, který před ním zastaví a způsobně se usadí. Ocasem mlátí do podlahy, v mordě drží králíka, kterého položí na podlahu, a nakloní hlavu na stranu. Nicole ho popadne za obojek, aby ho vyvedla ven.

„Puppi!“ řekne dojatě Ethan při představě masa k večeři.

„Bude výborná večeře a Puppi dostane kosti,“ rozhodne hned Danielle.

Puppi obrátí k Danielle hlavu a souhlasně štěkne.

„Nezlobíte se?“ nejistě se táže Nicole. „Je špinavý.“

„Kdepak, zlatíčko.“ Může být vyválený v hnoji, pokud donese králíka, pomyslí si oba a Ethana napadnou pasti. Střílet nemohou, protože nemají čím, ale co oka? Optá se ostatních, jaké s tím mají zkušenosti.

„Puppi, jsi moc šikovný a hodný pes a to, co jsem o tobě řekla, už neplatí! A teď si půjdeme hrát!“ Nicole stojí důležitě před Puppim, kterému káže. Puppi nachýlí hlavu na stranu, potom zaštěká. Zvedne se a Danielle se raději obrátí, aby neviděla bodláčí v srsti a tlapy vymáchané bůhví kde. Nicole mu skočí kolem krku a skoro si na něj sedne. Piští, když s ní Puppi s hlavou schýlenou až k zemi začne chodit po kuchyni a přitom radostí vrtí ocasem.

Danielle nemá sílu jim vůbec něco říkat, proto raději začne kuchat králíka. Je sice trochu hubený, ale v polévce bude vynikající.

„Tohle byla dobrota, co vy na to? Puppi, mohl bys něco donést i příště.“ Puppi zvedne hlavu od kostí, které drtí mezi zuby, a Ethan má pocit, že mu rozumí. Že ví, co mu chce říct. Packu položí do starého otlučeného plechového talíře pomalovaného pomněnkami.

Prásk – další kostička skončí rozlomená v jeho zubech.

Večer si ještě projíždí seznam, ale nakonec jde spát. Leží v posteli s otevřenýma očima a počítá. Nemá rád matematiku a vůbec ne počty, kdy se jedná o to, jestli budou žít nebo pomřou hlady. Takhle daleko to nezajde, ujišťuje se. Zvládnou to.

„Ne!“

Tiše vykřikne, až skoro odhodí peřinu. Zavře oči, přitáhne si ji k sobě a pevně sevře. Má pocit, že viděl své bezvládné nohy, jak jsou někam táhnuty. Stále dál a dál. Hadrové nohy. Ne, byla to jen noční můra. Jeho nohy jsou v pořádku, ale pro jistotu jimi zahýbe. Zaposlouchá se do noci, ale je ticho. Mrtvo. Dokonce ani psi neštěkají. Letadla nejsou slyšet, není nic. Jako by nebyla válka, ale mír. Přitáhne si peřinu pod bradu a civí na strop. Má zlé tušení, že už neusne.

Konečně svítá a on může vstát. Odhodí pokrývku, oklepe se zimou. Bože, už aby bylo léto a nemrzlo. Mám zimy plné zuby, říká si sám pro sebe, když si přetahuje přes košili hnědý svetr a natahuje teplé manšestrové kalhoty.

Ťukot a zvolání: „Snídaně.“ Vyjde ven, nejistě se usměje. I Danielle vypadá, jako by nespala. Bojí se toho jednání. Bojí se, co ten německý důstojník bude žádat, co na to sousedé, a hlavně jestli s ním vůbec bude chtít vyjednávat. Najednou si uvědomí, že to nemusí být on, kdo u nich bude počítat. Udělá se mu špatně z představy, jak jde vše do pekel. Jestli je to chybný závěr a přijedou Němci z města…

„Nemohu,“ zahučí Ethan a odsune snídani. Žaludek se mu svírá úzkostí. Do rukou vezme hrnek s bylinkovým čajem, aby se uklidnil. Danielle přikývne, když zaslechnou auta. Ethan se zvedne a pokusí se o hřejivý úsměv. I Danielle se ho snaží opětovat. Vyjde ven, z věšáku vezme kabát, baret a obleče se.

„Dobrý den, Herr Hauptmann Meier,“ pozdraví, když dorazí k autům, která zastavila na malé návsi u hospody. Vedle kapitána sedí člověk v civilním obleku. Uleví se mu, že vidí kapitána a ne ty z města.

„Starosta Salacrou. Pěkné jarní ráno.“ Max se nakloní do auta. „Adolphe, pojedeš dál sám nebo se mnou zůstaneš?“ Znejistí. Včera se sice domluvili, ale mohl si to rozmyslet.

„Pojedu. Uvidíme se večer.“

Maxmilian Meier zůstane s úsměvem stát a dívá se na odjíždějící černé auto. Otočí se už bez úsměvu ke starostovi.

Ten bastard vypadá, jako by spal dvanáct hodin. Vypadá skvěle. Zaškrtím ho za to. A kdo to je ten Adolph? víří Ethanovi v hlavě.

„Ano. Mohu vás pozvat na něco malého do hospody U Tří kohoutů?“ Vidí na něm, že zvažuje, ale potom se rozhlédne po svých vojácích, které si vzal na pomoc.

„Můžete jít. Po dvojicích!“ Pozoruje jejich rozchod. Včera je důkladně instruoval o chování k vesničanům. Adolph se smál, když navrhl, že by si mohli práci rozdělit, aby skončili dřív. Mohli by si sednout a popovídat jako tehdy v Paříži. Ze zvláštní inspekce se vyklubal Adolph Sommer, jeden z mála lidí, které si oblíbil. Souhlasil pod podmínkou, že si vezme své lidi, protože jich má málo.

„Pokud mě doprovodíte.“ Max se vymaní z myšlenek na minulost.

„Jistě.“ Ethan je zvědav, zda uvnitř hospody někdo bude nebo budou vyčkávat doma. Stojí vedle Maxe a diví se, jaký cítí klid i slaboučké vzrušení. Začichá. Kolínská. Ten mizera! Ještě k tomu, že vypadá skvěle, je oholený i nádherně voní. On má pocit, že vypadá jako špinavý tulák.

„Nedáte si snídani?“

„Rád.“

Ethan ho doprovodí a prohlédne si těch pár sousedů, kteří doma zanechali manželky a přišli. Chabrac mezi nimi není.

„Ono se něco chystá?“ podiví se naoko Max shluku vesničanů u hospody, kteří, když si povšimnou kapitánova zájmu, vlezou dovnitř. Zůstane stát, otočí se a pokyne dvěma vojákům, jenž míří ke vzdálenějšímu statku. Přijdou k němu, postaví se do pozoru s puškami u nohou.

„Co to má znamenat?“ optá se zamračeně Ethana, i když dobře ví, proč tu jsou.

„Víte, jen jsem vás chtěl pohostit, ale rádi bychom samozřejmě věděli, proč jste tady.“ Nemůže říct, že to ví. Uznalý zákmit v očích Maxe ho potěší.

„Jsme ve válce, pane Salacrou. Jistě víte, že armáda je velká, a tak budete odvádět potřebné potraviny. Určitě vám to není zas až tak neznámé.“ Dveře od hospody jsou pootevřené a Max doslova vidí tu tlačenici, která vznikla mezi nimi.

„Samozřejmě. Proto bychom vás a vaše vojáky rádi skromně pohostili. Jistě pochopíte sám, že jsme malá chudá vesnice, která ani sama pro sebe nemá dost.“ Ethan napřáhne ruku ke dveřím, v kterých najednou nikdo nestojí. Max vejde, zasedne k volnému stolu.

„Prosím, pane kapitáne.“ Ren přichvátá s ošatkou chleba, paštikou a kusem sýra. Snídani doplní vínem, kousek stolu utře utěrkou, jako by to potřeboval, a uhne stranou. Čeká, kdyby něco potřebovali. Za starostou, který ke stolu také usedne, sedí ti, co mohli přijít, a za kapitánem Meierem stojí dva vojáci s připravenými puškami v rukou. 

Ethan se nejistě usměje. Sakra, vypadá to jako schůzka na vysoké úrovni.

„Verdammt!“ tiše zakleje. Co já tady dělám? Jsem voják wehrmachtu, ne nějaký šašek, který musí počítat odvody jen proto, aby velitel udělal na někoho dojem. Velitel měl být ráznější, ale hlavně neměl utíkat k té své vdovičce. Jenže nařízení seshora je nařízení a slovy: „Vy se tam flákáte, tak aspoň takhle pomůžete německé armádě…“ Slyšel to, když přišel ten rozkaz. Ta ironická slova z velitelových rtů. Nebýt té inspekce. Zatraceně, někdo to na podzim odflákl nebo se ztratily papíry nebo se jim něco nezdálo, tak teď napravují chybu někoho jiného.

Stál za dveřmi velitelovy pracovny a klidně odposlouchával.

„Co… Co tím myslí!?“ První výkřik.

„Tak to ne!“ Druhý po dobré minutě. Plukovník nejspíš studuje rozkaz z velitelství.

„Oni uvidí, kdo je plukovník von Bellen!“ Třetí výkřik těsně za druhým a tak to šlo dál. Chvilku ticho. Málem, že tam nevlezl, tak byl napjatý. Velitel telefonoval. Poznal podle hlasu, že se stěží ovládá. Skoro řval, ale vychování, které měl, ho donutilo se krapet ovládat.

„Nazdar, Klausi. Potřebuji jednu maličkost ohledně rozkazu odvodů…“

…

„Co? To nemyslíš vážně! Není možné. Podívej se na to. Máme tu bandity, k tomu jsme blízko Atlantiku…“

…

„Klausi, kvůli našemu společnému…“

…

„Nepřerušuj mě laskavě!“ To už velitel řval, až se třásla omítka. Pozdravil vojáka, který nedal najevo, že ví, co dělá těsně na dveřích velitelovy pracovny.

„Jestli… nařízení od… dobře.“

Prásk. Nejspíš rozbil aparát.

„Meiere!“ Max sebou trhne. Sakra, jak ví, že je za dveřmi? Chvilku počká. „Tak Meiere!“ Zaťuká, upraví si nažehlenou uniformu. Velitel je vzteky rozžhavený doběla, bleskne mu hlavou, když ho vidí opřeného o stůl a telefon… na cucky. Musí připomenout službě, aby vyměnili aparát za nějaký jiný, méně potřebný.

„Herr Oberst!“

„Ti parchanti! Ti bastardi!“ Zarazí se, ale dál mlčky zuří a kleje. Nadechne se, aby v klidu osvětlil celou situaci. „Naše vrchní velitelství v Paříži vydalo rozkaz,“ přečte krátký úryvek ze zprávy, nelibostí zafuní, ale pokračuje, „že některé posádky mají pomoci při sčítání odvodů německé armádě. Prý když jsme k ničemu a lenošíme tu, tak aspoň máme pomoci takhle. Posílají inspekci. K nám!“ Vezme papír, který roztrhá na cucky. Na koberec se snesou zbytky dokumentu.

„Tohle si někdo odskáče. To se dozví tam nahoře!“ Bouchne rukou do stolu.

„A co…“

„Uděláte to a je mi jedno jak. Klidně je eliminujte, aby nebylo co počítat. Odjíždím.“

Asi ho prohlášení uklidnilo, když se dívá, jak si upravuje uniformu a jak je najednou klidný.

„Kapitáne Meiere, máte ten rozkaz na povel, tak to vyřiďte k jejich spokojenosti. Mám neodkladnou záležitost mimo posádku.“

Velitel nakonec nikam neodjel. V okamžik, kdy nasedal do auta a on u něho stál poslouchaje poslední rozkazy, přijel muž, který chtěl mluvit výhradně s velitelem. Odznak tajné policie mluvil za vše.

Velitel vychladl, a jakmile skončila akce, rozjel se za tou vdovičkou a on ať vylíže to, co někdo nahoře na velitelství napsal, podepsal a rozkázal. Na druhou stranu uvidí toho báječného starostu, který je prostě nádherný. Dosud si neujasnil vztah k němu, ale ten jeho milý úsměv, zelené oči a roztomilý přízvuk v němčině se mu zamlouvá.

Začal se učit francouzsky. Pro jistotu.

Zatímco si kapitán Meier v hospodě U Tří kohoutů dopřává paštiku se sýrem a zapijí je výborným vínem z Renova osobního sklepa a v duchu je o pár dní pozadu, ve vesnici chodí od domu k domu vojáci, kteří počítají drůbež, skot, všechno, co se hýbe a nemluví. Prohledávají veškerá možná zákoutí, kde by se dalo cokoliv schovat.

„Kapitáne, ve vesnici je mor!“ Dovnitř vrazí dva vojáci, z nichž jeden je značně pobledlý. Pod neurvalým vpádem vojáků sebou všichni trhnou a pušky se zachvějí v rukou.

„Jaký mor? Co to melete a postavte se do pozoru!“

Karl s Adolphem se na sebe podívají, vypnou hrudě a spustí. „U rodiny Se…rtre se objevil mor, kapitáne!“

„Jdeme!“

„Mohu jít s vámi?“ optá se zneklidněně Ethan. Mor zrovna v tuhle dobu, kdy jsou tady Němci? A vůbec, mor v dnešní době? Slovo mor patří do středověku, ne do tohoto století. Podezřelé.

„Musíme? Mor…“

„Jste němečtí vojáci, ne baby!“ odsekne Max vztekle, narazí na hlavu čepici a obleče kabát přehozený přes židli. Adolph s Karlem na sebe nervózně pohlédnou. Nepřítel je nepřítel, tomu se mohou postavit a zabít ho, ale mor člověk nevidí a zabít ho nemůže.

Ethan zastaví sousedy, kteří se zvedají, že půjdou s ním.

„Ty jsi řekl, že je to mor,“ vyčítavě řekne Karl Adolphovi.

„Tady.“ Otevřou branku, ale postaví se vedle ní. Neutrálně hledí před sebe a je vidno, že se jim nechce jít dovnitř. Max si povzdechne a jde dovnitř jen se starostou. Na dvorku s velkým kapesníkem u očí kvílí Milli.

„Co se stalo, Milli?“

„Starosto, moje slepice! Určitě mor. Podívejte se! Z čeho já budu živa? Slepičky, moje ubožátka, chudinky malinké… zemřu hlady…,“ lamentuje tak hlasitě, že by probudila i mrtvého.

Ethan přistoupí ke stodole s pootevřenými vraty a vytřeští oči. Všude se válejí slepice. Hnědé, strakaté a mezi nimi bílé. Millina chlouba. Přijde k jedné z nich a zvedne ji za nohy do výšky. Hlava volně visí. Tuhá. Přinese ji ke kapitánovi Meierovi.

„Ona je…“

„Vidím. Spálit!“

„Milli, budeš je muset spálit.“ Sakra, co vymyslela? když vidí úlek v její tváři.

„Teď?“

„Nemůže to odložit na noc? Ten pach…,“ prohodí k Maxovi. Je úžasný, jak tu stojí, klidně a rozvážně čelí situaci, kterou na něho nastražila Milli. Musí oba obdivovat. Milli za ten neuvěřitelný risk a kapitána za chladnokrevnost.

„Tak dobře. Zřejmě ptačí mor. Doufám, že nenakazí další ptactvo. Budete mi osobně hlásit další případy. Je to jasné, starosto?!“ Otře si ruce do kabátu a zahledí se na další domy. „Půjdeme navštívit další rodiny. Později se můžeme vrátit.“

„Samozřejmě. Nedaleko bydlí rodina Courteli. Chovají prasata.“ Max přikývne a nechá se vést k dalšímu statku. Ethan obdivuje jeho vysokou štíhlou postavu v uniformě. Kdyby nebyla německá, ale nějaká jiná… Zastaví se pod stromem, odkud poslouchají dva vojáky, kteří stojí před vrátky.

„Ježíši, tak to je smrad!“ zamumlá Hans Schwarz a má chuť si zacpat nos.

„Jo. Chovají tu snad prasata?“

Mrknutí do sešitu. „Yvo, chovají. Musíme to stádečko spočítat.“

Zatímco Yvo s Hansem zkoumají, kam mají jít, v domě se Sylvie hádá se svým manželem Jeanem.

„Nedám je, to ti povídám, Jeane. Je naše. Jedno jediné selátko.“

„Sylvie, kam je chceš skrýt? Prohledají všechno, buď rozumná. Jsou tady.“ Oknem zahlédne vojáky. Sylvie odhodlaně pohladí selátko po hlavě a horečnatě se rozhlédne po světnici. Skříně, sklep. Ne, všechno bude tak jasné, pak se podívá na děti. Sevře rty. Nevydá jim to sele. Nedá, i kdyby měla…

„Vyndej Dominique! Tak dělej!“ zakřičí hystericky, když se Jean k ničemu nemá. „A kde je Jean? Viděl jsi ho?

Jean vyndá pětiměsíční Dominique a vezme do náruče. „Ne. Nejspíš je s ostatními dětmi.“ Sylvie vezme odhodlaně pokrývky a vyndá je taky. Položí do hluboké kolébky selátko, které přikryje. Jean otevře ústa k námitce.

„Drž hubu a nech mě jednat!“ zasyčí zle Sylvie, když položí na selátko Dominique. Přikryje ji a sedne si k ní. Začne kolébkou jemně houpat, když dovnitř vejdou dva vojáci.

„Bon jourr!“

Sylvie sebou trhne pod tím hrozným přízvukem.

„Bonjour,“ odvětí Jean Courteli a očima sklouzne ke kolébce.

„Kvikk!“ Ozve se v místnosti, až Hans s Yvem sebou škubnou. Rozhlédnou se.

„Das Schwein?“

Courteli pokrčí rameny. Co jako chtějí? Mají mluvit francouzsky a ne štěkat německy.

„Prohledáme to tu.“ Začnou otevírat dvířka u nábytku, pokoje, ale pořád nic.

„Kruci, přece se nám to nezdálo,“ namítne Hans tiše.

„Jenže…“

„Kvik!“

Hans s Yvem přistoupí ke kolébce.

„Zuby!“ Ukáže Sylvie na dítě a poodkryje peřinku. Dítě se opět rozeřve.

„Ty Yvo, nepáchne nějak divně?“ poznamená Hans, který zírá na ležící řvoucí dítě celé rudé.

„Asi se vykakalo. Ty nemáš rodinu, že?“

„Kdepak. Ale mám dívku, jmenuje se Gertruda a chce mít nejméně tři děti. Ten pach je opravdu divný. Nechceš se na to podívat?“

„Ani náhodou. Děcka šíleně smrdí. Jdeme spočítat ty prasata.“

„Schwein,“ ukáže ven.

Jean opřený o zeď uvažuje, jestli se jeho žena nezbláznila. Vyjde ven a tiše pozoruje, jak počítají jedno prase za druhým, nakonec svině a na závěr selata.

„Konec, proč musíme zrovna tohle dělat my?“

„Pořád lepší než být v Polsku,“ řekne Yvo, který bodře plácne jedno prase přes zadek. Zapíšou si počet zvířat. Nakonec spočítají slepice a poznamenají si tři krávy.

„Au revoir,“ řekne Hans. „Nechápu, proč nás včera kapitán Meier nutil se tohle naučit. Je to hrozný jazyk.“

„Všechno v pořádku?“ Oba se narovnají do pozoru pod přísným hlasem kapitána.

„Ano, pane kapitáne, máme dvacet selátek,…“

„V pořádku. Nahlásíte to potom.“

Ethan z domu zaslechne kvíkot. Ti se zbláznili. Oba dva. Hned mu došlo, co se stalo. Ještě, že toho vojáka nenapadlo k tomu dítěti přičichnout nebo ho pochovat. Koukne na Maxe, ale zřejmě si ničeho nevšiml.

„Kam ji vedete?“

Ethan zneklidněně pohlédne na Marcellu Thournier. Sklání hlavu, zatímco ji voják drží pevně za paži.

„Kapitáne, chtěla ukrýt králíky!“

Max pohlédne na Amina. Co má teď udělat?

„Kolik?“

„Deset, kapitáne. Pečlivě jsem je počítal, když jsem si všiml, že klece do sebe nepasují. Tak jsem je rozebral a za klecemi byly přidělané další a v nich nacpaní králíci. Vedu ji na velitelství. Když jsme objevili skrýš, zaútočila na nás.“

Max si pomyslí, že Marcella je šikovná. Nebo to byla práce celé rodiny? Neměla moc času něco vymyslet a pak to ještě provést.

„Pusťte ji.“

„Ale kapitáne Meiere, ona nás napadla.“

„Chcete snad ty králíky sám krmit? Prohledejte tu její chalupu odshora dolů. Jistě to udělala nerada, že?“

„Rozkaz!“ Popostrčí ji nazpět k chalupě. Marcella s údivem pohlédne na Ethana. Ten se povzbudivě usměje.

„Co takhle další dům?“ navrhne tiše a ukáže na vzdálenější dům s ohradami. 

„Ano.“ Ethan je rád, že je to Genevivin dům. Tam by mělo proběhnout vše v klidu. Neví, proč s Maxem… S Maxem? Odkdy jsem mu tak začal říkat? Je s ním rád, přizná si s jistou dávkou nelibosti. Přijdou blíž ke statku, odkud se ozývá děsivý mekot a zvonek. Oba se na sebe podívají. Proboha, snad se tam nevraždí. Oba přidají do kroku.

„Udo, co se děje?!“ zvolá Max, když ze stáje vyjde voják a upravuje se. Ten zrudne, ale postaví se do pozoru.

„K-k-kapitáne Meiere. C-co vy tady?“

„No tak chlape, co jste tam prováděl?“ Vejde dovnitř stodoly a rozhlédne se. Kozy jsou akorát neklidné, ale žádná krev. „Tak co je?“

„Počítal jsem je, pane.“

„Spíš jsem myslel, že jste je vraždil,“ řekne.

Udo upírá pohled dopředu. Jestli kapitán zjistí, co se tam stalo, pošle ho na frontu tak rychle, že si nestačí ani zabalit, ale on tu chce zůstat. Přišel sem a když viděl jen stařenku za stolem, která něco pletla, pozdravil a šel počítat. Jenže nějak to přišlo, ani nevěděl jak, ale teplo ve stáji a jak se ty kozy kolem něho motaly a otíraly, najednou nevěděl jak, ale jednu popadl a už dál nemyslel, protože kdyby jo, tak by nic takového neudělal. Jen doufá, že ho nikdo neviděl.

„Deset koz, pane, a jeden kozel.“

„Tak co tu stojíte? Jděte počítat dál.“ Udo si oddechne a chystá se vyrazit dál, když z baráčku vyjde Geneviva s kamennou tváří.

„Jsou v pořádku,“ uklidňuje ji Ethan.

„Já vím.“

Udo se ošije, mrkne na kapitána a potom přistoupí k Genevivě.

„Jak se jmenovat ta s černým skvrnem na uchu?“ dostane ze sebe lámaně a ukazuje, co myslí. Geneviva pochopí. 

„Lizzie.“

„Merci. Kapitáne, já jdu.“ Max zavrtí hlavou. Rád by věděl, co se tu stalo. Geneviva mlčky hledí za vojákem. Rozhodně nebude povídat, co viděla.

„Bábo, viděla jsi to taky? On to tam dělal, až řvala!“ Zpoza stáje se vypotácí postava.

Geneviva skoro zaprská. Blbec. „Opilec, Jasný kapitáne. Nic jiného. Jen náhodou je mým mužem.“

„Hele, já vím, co jsem viděl. Já jsem Luis Marius Fraser a vím, co jsem viděl. Ten chlap měl najednou kalhoty dole a dělal to s tou ehm, jak se jen jmenuje? Ta pitomá jména… Kozou. Jasně, se jí to…“

„Drž hubu, opilče. Nevšímejte si toho, Jasnosti. Je to jen opilec, který už dávno mluví z cesty. Zas nějaké halucinace. To ta levná kořalka, co mu prodává Ren.“

Ethan nemůže uvěřit. Ví, že je to pravda. Najednou to vidí jasně. Mrkne po kapitánovi, jestli rozumí.

„Pane kapitáne, Luis se rád podívá na dno láhve a nebere zřetel na dobu. Omlouvám se za něho,“ vysvětlí a necekne ani slovo navíc. Stačí to, nebo bude pátrat dál?

„Jistě. Půjdeme dokončit, co jsme začali.“

„Ty bastarde opilecký, všiváku nedůvtipný, i to prase je inteligentnější než ty. Co já to udělala, že jsem si tě vzala?! Však moje matka říkala: ,Neber si ho holka, je to opilec,‘ ale já si stála na svém. Já husa na tobě viděla jen tu postavu. Ježíši, Svatá Marie, proč zrovna já? Já ti dám a necháš tu láhev na pokoji. Láhev ti vymyla všechny chlupy i mozek,“ slyší ječet Genevivu a do toho vřískot bitého Luise Mariuse.

„Musí se mít rádi.“

„Asi ano. Děkuji.“

„Za co?“ nechápavě řekne Max a založí si ruce za záda.

Ethan mlčí. Pomalu dojdou k hospodě, kde se už shromažďují vojáci s lístky, na kterých jsou zaznamenány počty, kde kolik toho mají. Ethan si oddechne, když neslyší, že by byly někde potíže. Zřejmě Geneviva Chabraca vyřídila. Vejdou do hospody a zasednou za stůl.

Venku se zatím vojáci posadí na lavičky kolem stromu a vytáhnou cigarety. Přitočí se k nim porybný Andrés mohutně bafající z fajfky.

„Takže tohle je, co chceme.“ Ethan převezme listinu, pečlivě ji zkoumá, zatímco rty tiše vyslovují čísla. „Každý pátek si pro to přijedou z města. Mléko každý den.“

„Kapitáne, nemáme dost sami pro sebe. Já chápu, že máte rozkazy, ale pokud nebudeme mít čím osít, čím se najíst, potom chápete, že sotva můžeme tohle dodat.“

„Je mi líto, starosto. Nemohu nic dělat. Mám jasné rozkazy, kdo má co odevzdat.“

„Pak aspoň myslete na děti. Ty válku nezačaly. Nemají s ní nic společného. Můžeme vám dát tohle,“ přisune k němu list papíru.

400 l mléka, 10 kg másla, 15 kg sýra, 150 vajec denně a seznam pokračuje dál podobným způsobem.

„Taky záleží na počasí. Jestli bude zima, chladno a kolik toho osejeme. Nechceme zas tolik. V zimě nemáme tolik vajec jako v létě. Taky úhyn a…“

„Dost, starosto. Já vás chápu,“ nahne se k němu, „avšak i já mám své rozkazy, které nemohu porušit. Teď zas chápejte vy mě.“ Obdivuje ho, že chce vyjednávat a nebýt toho, že je to on, tak by jen předložil seznam a víc se nevybavoval.

V hospodě je tak dusno, že mlčí i mouchy. Všichni na sebe hledí.

„Dáme, co máme, ale žít musíme,“ namítne Ethan prosebně. Kruci, je tvrdší, než si myslel.

„A já mám za sebou vojáky, kteří musí jíst.“

„Mám toho dost! Zabít je!“ zavrčí jeden ze statkářů. Ethan v duchu zasténá. A je to tu.

Zabít.

Už i Němci to slovo znají.

Slovo visí ve vzduchu, Max vstane. Vojáci si připraví zbraně. Pro některé z nich je to první boj.

„Klid, sousedi. Nic se neděje. Dohodneme se. No tak,“ promlouvá k nim Ethan, ale cítí, jak mu po zádech klouže velká kapka potu. Pekelně studí, když pomalu cestuje žlábkem páteře dolů. „Herr Hauptmann, prosím.“

Kapitán pohne rukou, ale posadí se. Očima provrtává toho, kdo to vyslovil, a Ethana ignoruje. Ethan se posadí. Je mu úzko a má strach.

„Tohle je dost, nemyslíte si to? Je to jen o něco málo méně, než s čím jste přišel. To málo dostanou děti. Nikdo jiný. Máme tu i kojence.“

Ticho, že by se dalo krájet. Max se podívá na Ethana.

„Dobře, já to přijímám.“

Ethan si oddechne, potom se otočí k ostatním. Vysvětlí jim, na čem se dohodli.

Nespokojené „to je moc“ ignoruje. Musí to nějak zvládnout. Otočí se zpět ke studenému pohledu na kamenné tváři kapitána.

Za tu pitomost bych Livia zabil. Nezabiju ho, ale aspoň ho seřvu.

„Víno, kapitáne?“

„Ne, děkuji. Počkám tu na pana Sommera.“ Ostatní se zvednou a vyklouznou ven do jarního dne. Za stolem zůstanou sedět Ethan s Maxem.

„Udělal jsem to jen kvůli vám, starosto, ale doporučuji vám jedno – hlídejte si je.“

„Děkuji,“ zopakuje a nepochybuje, že tentokrát je to přijato.

St. Athan, červen 1953

„Myslíš, že bych měl zítra upéci dort?“ Max vyjde z koupelny. Zase píše, ale zřejmě už končí. Před příjezdem Evy psal jako divý a do postele chodil až kolem půlnoci. „Amine!“ obejme ho a pohlédne do papíru. Zaujme ho to.

„Chtěl jsem vedle tebe kráčet hodně dlouho. Oči svůdce jsem jim říkal a přitahoval jsi mě. Jen díky tobě jsem to povolil a kvůli dětem.“ Políbí ho na krk. Amine odloží papíry a zakrouží krkem. Max mu položí ruce na zádové svalstvo, aby je prohnětl.

„Chtěl jsi toho tehdy hodně.“

„A dost jsem s Adolphem usmlouval. Nebýt jeho, asi byste odváděli víc.“

„Spíš vyhádal. Jsem rád, že vím, jak to tehdy bylo, ale udivuje mě, kolik jsme toho nevěděli.“

Max se smutně usměje. „Co bylo těm slepicím?“

„Víno.“

„Ježíši, nikdy by mě to nenapadlo. Víš, jednou u nás na statku taky pomřely všechny slepice. Tehdy všichni mluvili o ptačím moru. Možná proto jsem na to skočil, chytrá ženská.“ Usměje se. „Myslíš, že ta koza Lizzie…,“ nedokončí.

„Jo. Byla. Jenže byla válka a nevím, co se tehdy v té stáji stalo, ale nemyslím, že by byl na zvířata, nebo něco víš? Trošku jsem přibarvil, jak to mohlo být, ale on to opravdu…“

„No co jsem se doslechl, tak byl čerstvě ženatý a možná sexuálně vyprahlý?“ pokrčí rameny.

„Asi jako teď já.“ Ethan se k němu otočí, rozváže mu pásek u županu. Pomaličku vklouzne dovnitř a pohladí ho po hýždích. „Budeme se milovat, ale tichounce. Nechci…,“ kývne hlavou ke dveřím.

„Mohu?“ Max mu sedne na nohy a začne ho něžně líbat. Nejdřív jen drobné polibky, ale pak divoké a hladové. 

„Proč se ptáš?“ hrdelně se zasměje Ethan, který úplně zapomene na to, proč chtěl být potichu. Zvrátí hlavu, aby se Max dostal na krk. Miluje jeho polibky.

„Ami, Amine!“ zazpívá tichounce Max, který ho vezme do náruče. Postel pod jejich váhou zavrže. Oba se na sebe vylekaně podívají, ale pak se rozesmějí. „Doufám, že spí.“

Eva spokojeně otočí stránku knihy a ponoří se opět do četby. Jak vidno, tady všechno funguje.