• Amater
Stylromantika
Datum publikace5. 7. 2013
Počet zobrazení3053×
Hodnocení4.47
Počet komentářů4

St. Athan, začátek jara 1954

„Amine, vstávej!“

„Maxi, proč mě budíš? Počkej, to už je tolik?“ řekne překvapeně, když náhodou pohlédne na budík a zjistí, kolik je. V noci to s Hansenem, Robertou a Maxem přehnali, takže zůstali dlouho vzhůru. Povídali si a plánovali budoucnost Bubiho a Joy. Roberta s Hansenem nakonec odjeli na jeho farmu a oni se dopotáceli do postele. Drželi se, usmívali a potom zřejmě usnuli.

„Je pozdě a dnes máme piknik.“

„A ty jsi už vzhůru dobrou hodinu, abys vše připravil,“ Ethan se líně přetočí na druhou stranu postele, odkud s úsměvem pozoruje Maxe.

Max zrozpačití. „Ano. Připravil jsem koš s jídlem a pitím a ty jsi spal tak rozkošně, že se mi tě nechtělo budit. Jsem z toho rozrušený. Nemohu se dočkat, až nám tu bude pobíhat malý Bubi,“ začervená se pod tím přiznáním, když se posadí na okraj postele.

Ethan se nadzvedne a obejme ho. Max pohlédne do jeho zelených očí a na rozcuchané hnědé vlasy, které nutně potřebují hřeben, ale jemu se to líbí. Uhladí mu je a políbí ho na tvář. Ethan se odsune a oblečený Max si vedle něj lehne. Celou bytostí vnímá tolikrát prohlížené rysy.

„Když jsem sem přišel, nevěděl jsem, co čekat. Život se najednou změnil. Musel jsem si oprášit své znalosti veterináře a naučit se znovu žít. Nebýt tebe a Bubiho, zbláznil bych se. Někdy se bojím, že se mnou zůstáváš jen…“

„Mlč, ano?“ Ethan potřese hlavou. „Miluji tě, ale poslední půlrok se mi zdáš jiný.“

„To tím psaním, ale ne, počkej,“ zarazí Ethanův zuřivý výraz ve tváři. „Musí se to napsat. Chci to taky. Vyjasňuje to tolik událostí, cítím, že se přestávám bát. Ta svatba, ty a teď ještě Bubiho hříbátko. Celou dobu jsem se bál, že o vše přijdu. Najednou při tom psaní zjišťuji, že to nebylo děsivé, ale že i tam jsme žili, stejně jako tady žijeme teď. Když si vezmu, co jsme napáchali, bolí mě to a ty…“

„Od toho jsem doktor. A Maxi, všichni v městečku tě mají rádi. Oba jsme se jenom snažili přežít válku. Každý svým způsobem.“

„Já vím, ale mně se líbilo velet posádce. Byla to zodpovědnost. Víš, když si vzpomenu na ty dny, byly vzrušující a nám se líbilo, že chaos je pryč a někdo nastolil pořádek. Asi to máme v povaze.“

„To ano,“ rozhlédne se po pokoji. V dřívějším bytě se často rozčiloval, že nemůže najít oblečení, knihy, a někdy dokonce i telefonní čísla. Teď má všechno své místo. Přetočí se na bok a pozoruje Maxovy modré oči a blond vlasy. „Někdy to bolí.“

„Co?“

„Nic. Maxi, vstaneme a uděláme si krásný piknik,“ odhrne pokrývku, vstane a mohutně zívne. Nahý jde do koupelny.

„Uděláme. Amine, co bolí?“

Ethan se zastaví s rukou na klice. „Ty.“

Max ztuhne a hledí na zavřené dveře. Bolí? Proč Amina bolí? Nemůže tomu uvěřit. Zvedne se a udělá krok ke koupelně. Pak spustí ruku, ale dál hledí na dveře. Má pocit, že je oddělují. Nadechne se, aby uklidnil své splašené srdce. Bojím se jako nikdy v životě. Bojím se toho, že mě má plné zuby. Nechci ho ztratit. Bál jsem se vždy, nebo až teď?

Dveře se otevřou a v nich se objeví Ethan. „Maxi, co je ti? Nikam nepůjdeme. Pojď, lehni si. Omluvím tě a pan doktor tě vyšetří,“ dotkne se Maxovy ruky a chce ho odvést.

„Proč?“

„Proč? Nerozumím. Pojď, vypadáš divně,“ strká ho k posteli, ale Max ho chytí za paži a zmáčkne.

„Proč tě bolím?“ podívá se mu zpříma do očí.

Zprvu jeho zmučený pohled Ethana vyděsí a pak pochopí. Má chuť se rozesmát, ale ten Maxův výraz. Vymaní se ze sevření a násilím ho obejme. „Bolí mě to, že tě tolik miluji a ty mě ne.“

„To není pravda!“ vykřikne. „Jak tohle můžeš říct!?“

Ethan ho políbí a zahledí se do jeho nádherných květinových očí. Nikdy takové neviděl, dokud se nesetkal s Maxem. „Zlobím se, že mi tak málo věříš. Měl bys už vědět, že nic nedělám jen tak, a kdybych tě nemiloval, možná bych ti pomohl, ale tohle všechno,“ rozhodí rukama, „myslíš, že tohle všechno by existovalo? Myslíš, že by tady byla Roberta? Nedělám to jen kvůli tobě nebo Bubimu. Jistě, mám ho rád, ale ne natolik, abych tohle všechno dělal, a jestli mi řekneš, že mi bráníš v rozletu a vadíš mi, tak tě zmlátím. Jsi blázen, Maxi, ale proč to tu vyprávím?“ Nechá stát zkoprnělého Maxe uprostřed pokoje a přejde ke skříni. „Není nijak velké teplo, ale na zahradě u Hansenových bude hezky. Co myslíš?“

„Ano, bude. Jsem blázen. Víš, někdy se bojím, že celý můj život zmizí a já zůstanu tam, kde jsem byl před lety.“

Ethan vytáhne svetr čokoládové barvy, košili a džíny, které právě přišly do módy. „Maxi, jsi blázen,“ pronese klidně a pohodí oblečení na postel.

„To nemyslíš vážně?!“

„Co jako?“ nechápavě se k němu otočí.

„Ty džíny. Vždyť to nosí rebelové a a a…,“ najednou mu dojdou slova.

„A co?“ popadne je a navleče si je. Ihned vyniknou dlouhé nohy, zadek a z nohavic vykukují bosé nohy. „Už dávno to není jen pracovní oblek a podívej se, jak v nich dobře vypadám.“

„To ano.“ Rozkošně. „Ale to přece nemůžeš!“

„Maxi, proč?“ Je rád, že na předchozí rozhovor zapomněl. Až moc dobře zná ten strach, že jednou zůstane sám.

Max se ošije a nadechne se k přiznání: „Vypadáš v nich moc sexy.“ Zrudne a uhýbá očima. Najednou je vše zapomenuto. 

Ethan se na sebe podívá do zrcadla a potom k němu přejde. „To abys nezapomněl, co nabízím,“ krátce ho políbí na rty a obejme. Nadzvedne ho a zatočí se s ním.

„Ty sexuální maniaku!“ rozesměje se z plných plic. „Opravdu si je musíš vzít?“

„Vezmi si je taky.“

„To nejde. A vypadat jako ti potřeštěnci v televizi, no, ti Američané? Jen se tam nakrucují a předvádějí. Nikdy.“

„Co je na nich tak špatného? Jsou pohodlné, skoro nezničitelné a, jak říkáš, sexy. Chtěl bych tě v nich vidět,“ pustí ho a se smíchem na něj vystrčí zadek.

„Nemám je.“

„Tak je koupíme a obleč se už. Nebudeme na tebe čekat věčně,“ Ethan se rychle dooblékne.

„Amine.“

„Ano.“

„Já, tamto, promineš mi to?“

Ethan potřese hlavou. Možná si je víc jistý, protože jejich strana vyhrála. „Není co. Někdy se sám sebe ptám, jestli se na mě nevykašleš. Možná jsem si víc jistý, protože naše strana vyhrála. Opravdu nevím. K čertu, Maxi, tolik jsme toho zažili a zničehonic tohle. Chceš si najít někoho jiného?“ Jestli řekne ano…

„Ne.“

„Dobře, protože já taky ne a víš co? Teď v létě máš hodně práce a já zas v zimě, ale na podzim se trhneme a pojedeme někam na dovolenou. Mám pocit, že to potřebujeme. Že na nás leze ta, jak se tomu teď říká… ponorková nemoc,“ vzpomene si na jeden článek v novinách o ponorkách, co nedávno četl.

Max se zamyslí nad jeho nápadem, potom se vřele usměje. „Ano. Já se těším. Moc se těším. Je to jako…,“ začne tiše, ale nedokončí. Jen tělo a oči tiše září touhou a poděkováním.

Ethan se zarazí nad tónem i slovy. Tohle neslyšel strašně dlouho. Když pomine hříbátko. Sevře jeho ruku do své. „Vyjedeme si častěji, Maxi. Jsme tu zalezlí jako medvědi v zimě. Pojedeme k moři nebo někam do hor a uvidíme, jak se žije lidem jinde. Počkej!“ přejde k telefonu. Mrkne na hodinky a vytočí matčino telefonní číslo.

„Halo?“

„Ahoj, Evo.“

„Ethane, drahoušku, zrovna snídám. Včera jsem to trochu protáhla. A co Roberta a Joy? Líbí se vám?“

„Evo, Joy je nádherná. Bubimu se moc líbí.“

„To je výborné, tak co chceš? Marto, ty ne, dones jiné šaty. Na tyto se dnes necítím. Tak poslouchám.“

„Evo, ty máš všude známé, mohla bys nám najít něco hezkého v horách?“

„Chcete si vzít trochu volna? Nějaký šikovný hotýlek. Výborný nápad. Ano, ty budou perfektní a Lucy zbledne závistí. Jako by se stalo, drahoušku, a jak se má Max?“

„Dobře, mami, zrovna chystáme piknik. Max, Roberta, Joy, Bubi a Starý Hansen.“

„Ten farmář s ovcemi? Vždy mi mával. Ano a ten světlejší klobouček. Přesně. Tak si to užijte a zavolej častěji, Ethane. Pusu i pro Maxe a pozdravujte Joy s Bubim.“ Ticho. Ethan se pyšně otočí k Maxovi.

Ten ho popadne do náruče a zatočí s ním.

„Jestli mi neřekneš, co si přeješ, uškrtím tě. Nesnáším, když z tebe musím dolovat tyhle záležitosti!“ Ethan zvedne oči nahoru, když ucítí polibek. Obejme ho.

„Stejně bych je zamknul na devět západů, aby tě v nich nikdo neviděl,“ pohlédne přes rameno na dveře od ložnice.

„Ještě dobře, že neříkáš, že jsem na ně starý. To bych nesnesl.“

„Nikdy nebudeš starý. Vlastně se mi nikam ani nechce. Jsem moc líný,“ škádlivě na Ethana zamrká.

„Z čehopak?“ zavrčí jemně Ethan a otře se o Maxe. Max má na něho špatný vliv, usoudí. Vždy měl.

„Půjdeme, svůdníku,“ přikáže mu Max, když se od něj odtrhne. Ethan sebere košili, nacpe ji do džínů a do ruky vezme svetr. Musel sebrat veškerou odvahu, aby si je koupil. Ten toužebný pohled v Maxových očích za to ale stál. Koupí mu taky jedny. Chce, aby mu Maxe všichni záviděli. Přehodí svetr přes ramena, zaváže rukávy a vyrazí dolů.

„Maxi, jsem tu.“

„Slyším, vidím, jdeme.“ Vyjde ven, Ethan za ním. Před domem už stojí netrpělivý Bubi zapřažený do bryčky. Ethan zavře dveře a klíč schová pod květináč s pelargoniemi. Max počká, až nasedne a zkušeně popožene Bubiho ke klusu.

 

Bois, časné jaro 1944

„Dnes začneme se setbou,“ prohodí Ethan k Danielle u skromné snídaně. Ta smutně přikývne.

„Ano, ale to, co nám ponechali po svých nájezdech, nestačí ani na půlku našich polí a sousedé jsou na tom stejně. Všechno chátrá. Budovy stejně jako pole. Nikdy jsme na tom nebyli tak špatně.“

„Co osít něčím jiným?“

Danielle zavrtí hlavou. „Moc toho nemáme, ale osejeme všechno, co půjde. Tentokrát si nemůžeme vybírat. Proč, Amine? Proč nám nic nenechali?! Jak si to představují? Že vyčarujeme obilí, brambory? Krmíme všechny, ale sami skoro nemáme co do úst. Ve městě to musí být bída,“ v hlase se jí objeví hořkost a beznaděj.

Ethan si povzdechne. Jestliže si myslel, že už víc zhubnout nemůže, pletl se. I Danielle vypadá špatně. Puppi, ten jediný se dokáže uživit. Max jim pomáhá, jak to jde, ale ani oni nemají tolik co dřív.

„Rabují. Válka končí.“

„To je krásné, ale jsem už tak unavená, že se ani neraduji. Statek je na mizině. Stádo je zmenšené, koně nemáme, zásoby na setí žalostné. Až skončí válka, budeme na mizině a peníze nikde. Ani nebudeme mít peníze na nákupy a všude to bude stejné.“

„Danielle, já to vím, ale nebudeme jim muset dávat část svého výdělku. Vzpamatujeme se.“

„Jako vždycky,“ pousměje se. „Ještě díky, že jsou tu ty ryby. Nebýt jich…“

„Díky za ně a Andrésovi, že ho to napadlo.“ I Němcům patří dík, ale Danielle by to nikdy neuznala. „Dopiju kávu a vyrazím. Ani nemusím spěchat, jak je toho k setí málo.“

„Nepřipomínej mi to!“ vyjede na něj a začne plakat.

„Mami, co je ti?“ Ve dveřích stojí Nicole s Puppim po boku. Vyrostla a už dávno není tou malou osůbkou, kterou potkal na schodech Renovy hospody. Nicole koukne na Amina. „Amine, co je mamince?“ Ale i když vyrostla, panovačná zůstala pořád a roztomilá taky. Až vyroste, Danielle bude mít hodně práce s jejími nápadníky.

„Jen jsem jí řekl, že bude konec války.“

„Konec války. Už si ani nepamatuji, že by někdy nebyla,“ řekne zadumaně a usedne za stůl. Podepře si bradu. „Jaké to bude? Možná začnu chodit do školy a bude více jídla a dostanu krásné šaty a budeme mít opět koně. I Puppi dostane jídlo a uvidím kamarády z města.“

„Určitě to bude přesně takové.“

„Ano. Krávy už jsem vyhnala na louku a pasou se, ale Marcel povídal, že viděl auta.“

„Auta? Nákladní? Jedou od městečka?“

Nicole zavrtí hlavou. „Prý od posádky.“

Ethan vstane a vyjde z domu. Co zamýšlejí? Ví, že to může být ještě horší, než je. Stojí a čeká. Ví, že přijedou i k nim. Předpokládá, že to pro vesnici nebude dobré. Když poslouchá rádio, mluví se o těžkých prohrách Německa a Američanech, kteří jsou až v Itálii. Německá a dokonce i francouzská města jsou bombardována. Vždy si vzpomene na Maxe a je mu úzko. Neměl by k němu cítit lásku ale nenávist, jenže srdci nelze poručit. Max je dobrý člověk, cítí to. Není špatný, i když žádným svatouškem taky není. Posádku držel pevnou rukou a kraj se řídil podle něj, i když za většinu pohrom mohli Němci z města. Ale ve válce málokdo zůstane nevinný. Vždy se musí rozhodnout, kam se přidá, co udělá, a rozhodnutí, která jsou v míru jednoduchá, jsou ve válce jedny z těch nejobtížnějších.

„Jsou tady,“ zašeptá. Nákladní vozy v čele s černým autem. Proč tu jsou? Sebrat poslední zvířata? Poslední potraviny? K čertu, pochcípají jako mouchy.

Jde na náves, kde auta zastavila. Je tam Max a vedle něj četníci z města. Má jinou uniformu než obvykle. Tváří se vážně a uhne pohledem, jako by měl špatné svědomí. Málem by se tomu i zasmál, kdyby to neznamenalo jen jedno. Nese špatnou zprávu. Přistoupí k němu.

„Dobrý den, Herr Hauptmann Meier,“ čeká, že mu představí toho druhého. Nic. Zlé znamení.

„Všichni schopní muži na auta. Hned!“ ozve se konečně muž v policejní uniformě.

Ethan otevře ústa údivem. „Jsou setby. Nemůžeme…,“ ale Maxův varovný pohled ho zarazí. Probůh, co se děje?

„Zůstanou tu jen ženy, které mají malé děti. Ty, co je nemají, odjedou s muži. Můžete si vzít něco malého s sebou.“

„I Ren?“

„Kromě vás, starosto, všichni.“

„Proč já ne?“ vyjede vztekle.

Max se nadechne a jednu mu vrazí, až Ethan spadne na zem. Nevěřícně se dívá do modrých ledových očí. „Myslím, že byste měli začít s nakládáním,“ houkne na kolem stojící vojáky.

Jako bychom byli dobytek. Co se to proboha děje? Co se stalo s Maxem? Vstane a svěsí ruce. „Půjdu s vojáky, Herr Hauptmann Meier.“

Max neodpoví, jen mu pokyne rukou. Ethan začne obcházet sousedy.

Pláč, strach, přerušovaná slova rozlučky se ozývají vesnicí. Z domů vycházejí muži i ženy s taškami nebo kufříky. Oblečeni v nejlepších šatech s šátky, čepicemi na hlavách. Dívají se po svých domovech, v očích němou otázku: Uvidí je ještě někdy? Mají strach se na cokoliv zeptat. Vedle nich kráčejí vojáci v zelených uniformách s kamennými tvářemi. Některé ženy ani nejdou z domů a tisknou k sobě děti, hledajíc u nich oporu. Ve zděšených očích starost o své nejbližší. Na poslední chvíli do ruky vtisknuté fotografie statku, rodiny. Polibek na rozloučenou. Objetí, která mohou být poslední.

Nad domy se vznáší obavy o nejbližší a strach vytěsnil jakýkoliv jiný pocit. I zvířata podlehnou tísnivé atmosféře a zalezou do koutů chlívů a stodol.

Na návsi muži i ženy šplhají do nákladních aut, pomáhají svým sousedům, poslední rozhlédnutí po vesnici, poslední pohled na své milované. Usazují se na postranních lavicích. Tisknou k sobě kufříky, tašky s věcmi. Někteří vytáhnou fotografii, aby ji vzápětí pečlivě uschovali.

Poslední záblesk světla zdusí přehozená plachta, rozkaz: „Jedeme.“ Trhnutí auta, zakymácení. Pohled do stejných vyděšených očí svých sousedů. Ticho přerušované pouze motorem auta.

„Jedeme,“ rozkáže druhý muž a s Maxem nasedne do auta. Nerozhlíží se a Ethana ignoruje, jako by neexistoval. Ten se odvrátí od svých sousedů. Ignoruje němé otázky i křik o pomoc. Odpochoduje k Genevivě, kde zabuší na dveře a čeká.

„Pojď dál,“ pozve ho.

„Díky,“ usedne za stůl a čeká. Na stůl přistane láhev se zelenkavou tekutinou a dvě skleničky. „Ožeru se jako prase a kašlu na celý svět.“

„To Courteliovým neříkej. Mají prasata rádi,“ suše prohodí. „Co se děje?“

„Nevím.“ Ještě pořád cítí facku na tváři. Má pocit, že je tam vypálená ohněm. Dotkne se jí. Pálí. Co se děje, Maxi? Zabušení na dveře. Geneviva je otevře a dovnitř vklouznou ženy.

Ve tvářích stísněnost, mokré stezky slz, v očích otázky, na které nikdo nedokáže odpovědět. Choulí se k sobě a nevědí, co dělat. Očima těkají po místnosti, po Genevivě i po Aminovi. Úzkost o muže je spojila lépe než nepřítel. V jedné chvíli zestárly o milion let, pomyslí si Ethan.

„Nevím, co se děje! Zítra zajdu na posádku. Snad dostanu vysvětlení.“ Napije se a jadrně zakleje. Snaží se nevšímat si žen a jejich němých proseb. „Nic nevím,“ zařve. Už má dost těch pohledů, těch strhaných pohublých tváří po zimním období, kdy jedli poslední zásoby a snažili se toho co nejvíc uchránit na setbu, tiše vyhlížejíc jaro, kdy zvířata budou dávat daleko více mléka, vajec…

Tiše odejdou.

„Nemusíš tu řvát jak na lesy, starosto. Mají strach a oprávněně. Nemusel jsi je vyhazovat. Toto je stále můj dům, ne tvůj!“ Geneviva se rozčertí.

„Mám toho dost! Dívat se na jejich tváře, na to věčné: Proč. Proč? Já sám nevím. Nevím nic. Co jim mám říct? Co!? Genevivo, řekni, co jim mám říct, a já za nimi poletím a řeknu jim to. Sám nevím proč. Válka končí, možná…“ Chytí se za hlavu a dívá se na vzorkovaný ubrus. Prohlíží si kostku, vnímá jednotlivé režné nitě. Každý detail mu utkvívá v hlavě, v které se vrtí události z dnešního dne.

„Víš, ty máš zprávy o svých rodičích a jsi sám, ale oni mají rodiny mimo vesnici. Lestriel má bratrance v Touluse. Od začátku války o něm nemá zprávy. A Chabracovi? Mají syna, o kterém taky neměli zprávy. Měli ho moc rádi. Většina pochází z tohoto kraje, ale mají přátele odjinud a bojí se. Ty by ses nebál? A teď zničehonic jim odvedou jejich nejbližší. Manžely, kteří tady vládnou a bez kterých pole budou ležet ladem. Předtím odvedli zvířata. Hospodářství bez zvířat není hospodářstvím. Zvířata mají dokonce přednost před člověkem. Na nich visí sedlákův osud. Proč krávy žijí lépe než sedlák? Jídlo taky odvezli a oni se dívají na děti a dávají jim svoje jídlo. Myslíš, že je to legrace žít v nejistotě? Já sama se bojím. Bojím se za ně.“

„Zahanbuješ mě.“

„Mají jen strach. Nedokážou si domyslet, co to znamená. V tuto chvíli ani neví, jestli osejí. Jejich každodenní rutina je narušena. V noci vedle sebe neuslyší chrápaní, přes den kromě dětí nemusí nikomu vařit. Nikdo je neokřikne a nepřiloží jim. Předtím vyhořel Chabracův statek, pak ta poprava v městečku… Myslíš, že se nebojí toho nejhoršího? A zbývá jim jen jedno. Obrátit se na toho, kdo bošům rozumí a kdo je vede. Tím jsi ty. Vedl jsi je a ony ti důvěřují. Je to na tobě, mladíku.“

„Taky mi to byl čert dlužen. Merde!“

„Neklej a raději přemýšlej o setbě. Všichni kromě tebe a mého starého jsou pryč a ten je k ničemu. I některé ženy. O orbu se vždy starali muži.“

„Jsem tu už dost dlouho, abych to věděl. Je mi líto, tentokrát je to na nás. Andrése určitě taky sebrali, ale zůstaly po něm ty herky, co je opět stihl přetřít. Já si vezmu na starost traktor a zítra vyjedeme. Modlím se jen o jedno.“

„O co?“

„Aby to nebylo nic vážného a aby se traktor neporouchal. Máme voly, zapřáhneme je taky. Krávy necháme jako poslední možnost. Musíme to zvládnout. I ženy budou muset stát za koňmi a orat. Je možné, že válka brzy skončí, ale pro nás bude pokračovat dál. Rád bych se opil. Za celou válku jsem se neopil.“

Geneviva ho účastně pozoruje, ale poradit mu nedokáže.

Bojím se i opít, protože bych mohl mluvit anglicky. Geneviva má strach a on si neuvědomil, že sousedi mají příbuzné, bratry v jiných částech Francie a zprávy teď chodí špatně. I on se bojí o své rodiče. Ty nálety na začátku války na Londýn byly strašné. Myslel jen na sebe. Merde, co má dělat? A navíc ho bolí hlava.

„K večeru zajdu za Meierem. Snad mi něco řekne.“

„Chceš pro něj něco? Nemám toho moc, ale snad se tam sklenička medu ještě někde objeví. Dokonce i Rena odvedli, takže hospoda bude zavřená. Ale tam chodili především chlapi. Musí být zoufalí. Co si o tom celém myslíš?“

„Jsou zoufalí a pobřeží je nejpravděpodobnější cíl vylodění pro spojenecké jednotky.“

Geneviva otevře ústa. „Putain! No, to rozhodně mění vše. Budeme skoro v první fázi bitev.“

„Jo. A mám z toho noční můry, protože pak si neberou servítky, kdo je kdo. Ani Němci, ani Američané. Převálcují vše, co jim bude stát v cestě. Jdu za Danielle.“

„Proč tě tu vlastně nechali?“

„Byl bych raději také odjel, ale zřejmě stále ještě potřebují tlumočníka. Čert ví,“ zamumlá, otevře dveře a vyjde ven. Na stole zůstane nedopitá sklenička a ohromená Geneviva jen zavrčí: „Putain!“ a kopne ji do sebe. V první linii bitvy. Hnus. Vzpomene si na vyprávění Andrése o válce. Občas se rozmluvil. Děs a hrůza.

„Danielle!“ zavolá Ethan, když dorazí na statek. Je rád, že ji to díky Nicole minulo.

„Amine, to je hrozné. Probůh proč je odvedli? Teď před setbou? Jak osejeme? Dělám si starosti nejen o setbu, ale i o sousedy. Nemohu tomu uvěřit. Já… Já, prosím, zjistíš něco?“ Ve tváři ustaraný výraz a v očích slzy. Snaží se je potlačit a neplakat, ale všechny ty rány ze zimy se začínají projevovat. Přejde k ní a obejme ji. Utěšuje sebe i ji, protože neví, co jiného má dělat.

„Pokusím se, ale musíme to zvládnout. Zapřáhneme, co se dá.“

Danielle se v jeho objetí uklidní. „Rozdělíme si zvířata a děti na hlídání. Budeme se střídat. Andrése taky odvedli. Nicole to povídala. Koně tam zůstali. Vypadají jako v posledním tažení.“

„Nicole, možná by bylo lepší, kdyby se držela spíš ve vesnici.“

„Dobře, řeknu jí to.“

Ethan přikývne. „Vyjedu už dnes a modli se, aby traktor vydržel.“ Vyjde ven. Budou všichni unavení. Strašně unavení. Jsou tady ještě tři další traktory, ale nikdo, kdo by je uměl řídit. Neví, jestli by zvládl naučit to některou z žen. I když některé řídí automobily, tak proč ne traktor? Naučí je to. Vrátí se do kuchyně.

„Danielle, zjisti, která z vás by se chtěla naučit řídit traktor.“

Danielle vykulí oči a zalapá po dechu. Vzpomene si na dobu, kdy manžel hrdě přijel s novým traktorem. Nemohla se ho dotknout. Pořád ho leštil a díval se na něj. Celá vesnice u toho byla a on ho pyšně ukazoval. Teď by ho měla řídit. Provinění, které… „Všechny, asi. Chceš nás to naučit?“

Ethan se poškrábe na tváři a mírně zrozpačití. „Budu muset, jinak to nezvládneme.“ Danielle mu skočí kolem krku a políbí.

„Jé! Proč se pusinkujete?“

Danielle zrudne. „Protože nás naučí řídit traktor.“

Nicole vykulí oči. „Mohu taky? Já chci taky, prosím, Amine.“

„Až budeš větší, potom ano, ale zatím to naučím tvoji maminku a ostatní ženy. Optáš se jich ty, protože jsem byl na ně trochu hnusný.“

„Už jsem to slyšela. Bojíme se, co bude s námi a muži. Nic víc. I já mám strach.“

„Já vím a taky se o ně bojím. Večer zajdu za Meierem. Snad mi něco řekne.“ Danielle mlčky přikývne. „Pojď na první lekci.“

„Mohu se dívat, Amine?“

„Samozřejmě.“ Bude to lepší, než kdyby pobíhala po lesích. Je sice ještě dítě, ale člověk nikdy neví, co se může stát. 

Nicole výskne a obejme Puppiho kolem krku. Zaboří tvář do zcuchané srsti, která odolává jakémukoliv hřebenu. Ten vyplázne jazyk a olízne jí tvář.

„Zase jsi to udělal! Tytyty!“ Ale podle hlasu se nezlobí. Vytančí z místnosti. Oba se za ní dívají. Je skoro jako moje, pomyslí si Ethan, když jde ven k stodole.

Večer si vezme kabát, protože je přece jen chladno. Je unavený z orání a vysvětlování funkcí traktoru, ale překvapily ho do jedné. Přišly se podívat všechny a jen Geneviva žehrala, že je stará na takové novinky, ale celý výklad pozorně poslouchala. Ve tvářích našel zájem, ale i starost o své bližní a občas se jejich oči zahleděly do dálky, ale potom se vrátily zpět na zem a snažily se předstírat, že je všechno v pořádku. Jako by hleděl do své tváře, do stejných očí. Spojuje je to. Přežili rodiče a bratr válku? Mají o něj starost? Mít tak možnost dát jim vědět, že je naživu a dozvědět se to stejné od nich.

Kupodivu docela rychle pochopily, jak traktor funguje. Budou se střídat na traktorech a budou s ním sít a svážet plodiny, dokud se chlapi nevrátí. Zítra začnou a on se bude modlit za počasí. Za to, aby stroje vydržely. Za to, aby se ostatní vrátili a nakonec, aby se nic nestalo a oni se ve zdraví dočkali konce války. Některé vezmou voly, koně a budou dělat práce po staru. I když muži zmizeli, vědí, že život jde dál.

Uvědomuje si, že ve dne to půjde, ale po nocích se bude ozývat z tmavých místností tichý nářek.

Povzdechne si a vyrazí, když zahlédne prach typický od kol aut. Sáhne si na tvář a zaskřípe zuby. Jde k rybníku. Neví, proč míří zrovna tam. Nemusí to být Max, ale velitel, nebo auto z města. Zastaví se u svého oblíbeného stromu a pozoruje poklidnou hladinu rybníka. Nebýt těch mizerných ryb, bůhví, jak by se měli.

„Amine, promiň.“

„Maxi, co… Ty tu nejsi autem?“

„Jsem. Asi chceš vědět, co se stalo.“

Ethan si prohlédne Maxe. Je unavený a v překrásných očích má stíny. Bledá tvář přepadlá starostmi. Vypadá to, že měl nesnadné chvíle. Však se neviděli dobrý měsíc. Tehdy jim přinesl masovou konzervu a omlouval se, že jim nemůže dát víc. A teď byl ve vesnici, odvedl lidi a jemu dal facku. Tvář má napuchlou a bolí ho to.

„To bych velice rád,“ odpoví mu sarkasticky.

„Nemusel bych ti nic říkat, ale kvůli tobě…“

„Kvůli mně? Maxi, pocházíš z vesnice. Víš dobře, co pro vesnici, jako je Bois, znamená odliv posledních mužů a úbytek osiva. Pomalé umírání. Nemáme kam jít.“

Max uhne očima. „Ano, vím to až moc dobře. Tohle jsou rozkazy z vyšších míst. I tak jste poslední vesnice, která se odvedla.“

„Tak kde jsou? Andrés, Lestriel, Ren, Jean a další?“

Max přešlápne z nohy na nohu a Ethanovi se ho zželí. Ví, co pro něho znamená prozrazovat tajemství a pomáhat nepříteli. Protože, i když jsou milenci, ve skutečném životě, v realitě, jsou nepřátelé stojící na opačných stranách barikády. Přesto i on má svoje povinnosti. Vůči sobě, ženám, které tu zůstaly, vesnici, která ho přijala. „Kde?“

„Nepřátelé rozbombardovali důležité komunikace. Šli všichni, co mohli.“

Ethan se zamyslí, co to pro ně znamená.

„Potřebují lidi na zprovoznění. Nevím přesně, kde jsou. Chceš se optat, kdy se vrátí. Nevím a nevím ani, jestli se vrátí!“ vybuchne zničehonic. „Pro mě taky nebylo jednoduché dělat práci někoho jiného! Jen jsem poslouchal rozkazy,“ brání se.

„To jim nemohu říct, proboha!“

Max uhne očima. „Lži jim.“

Ethan polkne. Bude muset. Co mu jiného zbývá? Najednou, jako z jiného světa, zafouká vítr a on se otřese zimou. Sluníčko už začíná hřát, ale noci jsou ještě chladné.

„Měl sis vzít teplý svetr. Zmrzneš,“ sundá si dlouhý vojenský kabát a chce mu ho přehodit přes ramena. Ethan odmítne. Neví proč, ale už i tak zradil dost a mít na sobě kousek té prokleté uniformy. „Nechceš. Nenávidíš ji,“ správně odhadne Max. Za stejné situace by odmítl taky. „Přivedl jsem vám Bubiho.“

„Proč?“ udiveně se k němu otočí. Celou dobu pozoroval hladinu rybníka, ptactvo, které se občas spustilo do rákosí a dřevin, které rostou na obou březích. Bubiho zaznamenal jen okrajově. Čí to tedy bylo auto?

„K čemu? Zapřáhni ho. Postarej se o něj, prosím.“

„Cože? Maxi, zbláznil ses? Vidět ho zapřaženého do postroje a jak táhne s volem vůz? A co posádka?“

„Občas za ním přijedu. Měl bych jedno přání. Prosím, splníš mi jej?“

„Co to bude?“

„Opatrný jako vždy. Brzy bude konec války a já odjedu. Nemám už jak odtud dostat Bubiho a také nemám dost na úplatky. Nevím ani kam ho dát. Z domova nemám zprávy. Postarej se o něj, aby přežil válku a pokud sem přijdou Angličané, nedávej jim ho. Je tvůj. Vypracuji převodní listinu o koupi. Musí zůstat s tebou za každou cenu.“

Ethan už chce odmítnout, ale pak mu před očima vyvstane Dunquerke, pláže poseté zbraněmi, přilbami. Získali toho hodně. Válečné běsnění. Granáty, miny v mořích, střely. Utrpení na každém kroku nejen pro ně, ale i zvířata, o která se nikdo nestaral.

„Uděláš to pro mě? Jsi můj nepřítel, ale Bubi za nic nemůže. Když ne pro mě, tak pro něj.“

„Je jako naše dítě!“ povzdechne si Ethan a zrudne. Blahořečí nástupu noci a posledním paprskům slunce, že skryjí jeho červené tváře.

„Děkuji ti.“ Oba stojí a dívají se na rybník, na kterém společně pracovali bok po boku, na chvíle štěstí. „Bojím se toho, co přijde, a za tu ránu se omlouvám.“

„To je dobrý.“ Velkoryse to odsune Ethan, ale i on má strach. Co bude? Zvykl si, i když tvrdí že ne. Na posádku, na válečné události a najednou Max odejde a on bude opět sám. Miluje ho, i když je to nepřítel. Neřekne mu to. K válečnému šílenství přidávat ještě další zátěž. Proč nemůže být život jednoduchý? Vzpomene si na jejich první setkání. Na svůj údiv, když pohlédl do očí se zorničkami ve tvaru modrých květin.

„Máme své rozkazy. Mohl bych ti je říct, ale promiň mi, neudělám to.“

„Nevadí. Vím, jak je to pro tebe těžké.“

Max skloní hlavu a v ruce žmoulá uzdu. Zaslechnou zafrkání a otočí se k němu. „Je nádherný, Maxi. Je mi to líto. Proč se tohle muselo stát?“ vyhrkne, i když si před chvilkou přísahal, že nic podobného neudělá.

„Nevím. Musím jít. Hlídky a další vojenské záležitosti.“ Podá mu uzdu a Ethan ji přijme. Natáhne ruku a pohladí Bubiho po nose, který se samozřejmě nacpal mezi ně.

„Miluji ho. Je jako můj vlastní. Je rozmazlený.“

„Až to bolí.“

„Nevím, jestli to přežiji. Rád bych. Opatruj ho. Snad se ještě uvidíme a hodně štěstí při setbě.“

„Sbohem.“ Zadrží vraníka, který se otočí za Maxem a chce s ním odejít. Obejme ho. Chce se mu plakat. Musel se ho vzdát s těžkým srdcem a jistě dlouho váhal a hledal cestu, jak ho zachránit. Ví, že je to jeho jediná radost v tomto světě. Sleduje záda, která pomalu mizí v houstnoucí noci.

„Půjdeme domů.“ Jemné odfrknutí. Možná je blázen, že ho přijal, ale on je nevinný. Zaslouží si žít, protože když už Max neví, kam ho dát, pak je konec na spadnutí. Ale než to vypukne, oni se dál budou starat o své pole. Osejí je, budou se dívat na klasy, které se budou zvětšovat a zlátnout. Starat se o zvířata. Žít každodenní život obyčejných lidí.

Vezme Bubiho za uzdu, ale pak se na něho vyhoupne. Bože, to je pocit, když na něm vyrazí. „Maxi, slibuji, že ho ochráním, i kdybych měl položit život,“ přisahá nahlas. Zastaví se až doma. Sesedne a vede ho ke stodole. Dá ho úplně dozadu, odkud zmizely krávy. Ještě dnes mu to tu vyčistí.

„Amine, kde jsi ho sebral? To je… Ježíši Maria Josefe!“ vykřikne Danielle, když pozná koně a dá si před ústa ruku. Očima těká z koně na Amina. Co tu dělá nejdražší kůň kraje?

„Koníček! Krásný koníček! Já jsem na něm jela,“ zaslechnou Nicole, která objímá Bubiho, kam až dosáhne. Ten jí zatím prohledává kapsy.

Danielle k němu přistoupí. „Amine?“ řekne výhrůžně. „Chci vysvětlení.“

„Koupil jsem ho od Meiera, Danielle. Pomůže nám v setí a v dalších pracích. Je to náhrada za Prince.“

„Nechci nic říkat, ale má dvojnásobnou cenu, spíš desateronásobnou. Ani Brux neměl takové koně a on byl bohatý. Nevěřím ti ani slovo. Něco skrýváš. On by ti svého koně neprodal. Všichni víme, že ho miluje.“

Ethan ho pohladí mezi ušima. „Nemusíš mi věřit, ale Bubi tu zůstane.“

„Ano!“ vykřikne Nicole, i když nerozumí, proč se maminka s Aminem tolik hádají. Nekřičí, ale cítí to napětí mezi nimi. „Je krásný, mami. Může tu zůstat?“

„Co mám dělat.“ Otočí se a odchází. Ethan si povzdechne. „Tak co, cácorko, pomůžeš mi s jeho ustájením?“

„Ano a mohu se na něm vozit?“

Ethan pomyslí na válku, na chaos, který vznikne, až ho uvidí sousedé. „Uvidíme,“ řekne shovívavě a vede ho hloub do stodoly, která je provoněná senem, kravami a mlékem. Prachové částečky, jindy poletující v slunečních sloupech, jsou teď schované a ticho je přerušované jen šelestem sena pod kopyty krav. Kýchne a vede ho dál. Nicole zatím vezme vidle, lopatu a jde za Aminem. Jedno mu podá a Bubiho přivážou.

„Víš, Amine, maminka se neumí dlouho zlobit. Brzy ji to přejde,“ řekne s moudrostí dospělého člověka.

„Já vím.“ Jenže tohle už je mezi nimi dlouho. On a Max. Danielle neví, ale prostě tuší, že není jeho nepřítelem a to jí vadí, protože pro ni jsou to vrazi, které nenávidí celým srdcem. Tu nenávist nedokáže změnit. Mrkne na Bubiho. Ochrání ho. Je to jediné pouto mezi nimi, které mu zůstane. Po válce ho odveze do Anglie.

„Amine, kde jsou?“

Ethan se narovná a pohlédne na Danielle, která je pozoruje nečitelným pohledem. „Opravují poškozené silnice. Víc mi nebyl ochoten říct. Je mi to moc líto.“

„Nevadí. Hlavně, že víme, kde jsou. Začne válka.“

„Válka skončí a začne. Ano.“

„Nebudou to lehké měsíce.“

„Danielle, copak dodnes byly?“

Danielle odejde a on se skloní k vidlím. Zaslechne odfrknutí a Nicolin smích. „Vidíš, už se nezlobí a koníček je krásný. Měl bys jí něco dát.“

„Udobřit si ji dárkem?“

Nicole vážně přikývne. Otře si čelo a ruku otře do šatů. „Až budu velká, začnu nosit kalhoty.“

„Cože?“

„Přesně tak. Je to nepohodlné, myslím jako teď,“ odfrkne si. „Viděla jsem obrázek ženy v kalhotách. V časopise co přinesl pošťák. Vypadala moderně a úžasně.“

Ethan si prohlédne modrobílé kostkované šaty. Je pravda, že nejsou nic moc a k práci ve stáji už vůbec ne, ale kalhoty? „Tak to ať tě maminka neslyší.“

„Neboj, nic jí neřeknu. Líbí se mi kalhoty. Viděla jsem tě s kapitánem u rybníka.“

„Aaa?“ Merde, ještě že nic nedělali.

„Nic. Zlobil ses na něho. Je to nepřítel.“

„Ano, je to náš nepřítel.“ Můj ne a bude na něho dlouho vzpomínat, pokud kdy zapomene. Vezme zrezivělé kolečko s hnojem a vyjede ven. Pohlédne na měsíc a vzpomene si na Maxovy horké rty.

„Postarám se o něho a ty se postarej o sebe, Maxi,“ zašeptá.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (16 hlasů)

Komentáře  

0 #4 Amater 2013-07-10 21:30
Cituji Jaroslav:
Rovněž děkuji autorovi, ma můj obdiv.

děkuji za pochvalu a komentář. Moc mě potěšil.Člověk se snažil, jak mohl. :roll:
Citovat
0 #3 Odp.: Ve jménu Říše: 21. Zoufalost válkyJaroslav 2013-07-10 16:41
Rovněž děkuji autorovi, ma můj obdiv.
Citovat
0 #2 Amater 2013-07-06 09:18
Cituji Karel:
Skládám hold a děkuju autorovi.

děkuji za to, že se vám povídka líbí a za komentář. Snad i tři poslední kapitoly se budou líbit. :-)
Citovat
0 #1 Skládám holdKarel 2013-07-06 02:48
Skládám hold a děkuju autorovi.
Citovat