Ve jménu Říše: 2. Nová totožnost

St. Athan, jaro 1953

„Začínám na ten psací stroj žárlit, Amine,“ řekne Max, který před Ethana rázně postaví talíř s jídlem. Ryba, vařené brambory a zelenina. Ethan se upřeně dívá do stroje, kde se snaží opravit slovo, které zkazil.

„Cože?“ zahuhlá. Max se zamračí, sebere mu stroj, až se o něj Ethan praští, jak je nad ním skloněný. „Maxi, co to děláš?“ Tře si bradu. „To bolelo.“

„Jak co? Právě ho jdu vyhodit na smetiště. Stydne ti jídlo, které jsem pro tebe udělal.“ Ethan se začervená. Dobře ví, že od té doby, co začal psát, trestuhodně zanedbává svoje povinnosti. Rychle si přitáhne talíř a začne do sebe usilovně házet jídlo.

„Hlavně se nezadus,“ podotkne pochmurně Max se strojem v rukou. Otočí se a odnese ho do obývacího pokoje. Za chvilku se vrátí a vezme si svůj talíř.

„Je to moc dobré, Maxi. Opravdu. Já vím,“ mumlá s plnou pusou, polkne a raději přestane jíst, „že zanedbávám své povinnosti.“

„O ty mi nejde. Horší je, že zanedbáváš mě!“ Ethan vytřeští oči.

„Jak to myslíš? Vždyť jsme se spolu milovali včera a bylo to hezké, nebo ne? A dnes ráno. To jako nebylo nic? Já vím, spěchali jsme oba, ale kdyby budík zazvonil včas…“

„Hm,“ zamručí neutrálně Max, až se Ethan zamračí. „Nemyslím tím ložnici a nebuď vulgární.“

„Co je na sexu vulgárního?“ nedá se odbýt Ethan. „Mám ho rád.“

„Za to může tvoje francouzská povaha.“

„A ty jsi zase příliš upjatý!“ Při pohledu na sebe se začnou smát. „Opravdu tě zanedbávám?“

„Ale ne. Jen mi schází večerní povídání, společné čtení knížek a podobně. Mám pocit, že s tím psaním se všechno někam vytratilo.“ Ethan posune kousek ryby po talíři a nesměle se usměje. Max roztaje. Miluje jeho chlapecký úsměv. Kdo ví, čím vlastně dobyl jeho srdce a zapsal se do něj. Možná právě tím úsměvem.

Měl ho tehdy nechat zabít nebo zavřít nebo deportovat na nucené práce, jak mu velel instinkt. Neudělal ani jedno z toho, co chtěl. Místo toho svěřil svůj život do jeho rukou. Byl blázen. Jediná nelogická věc, kterou tehdy provedl a která mu zachránila kůži.

„Dopsal jsem první kapitolu,“ ozve se nesměle Ethan.

Max poposedne. Najednou je zvědavý, ale nepřizná to. Chce vůbec vědět, co Amine píše? Nemůže se pořád rozhodnout, jak má k tomu psaní přistupovat.

„Opravdu? Gratuluji.“

Ethan ztuhne. Je Max opravdu tolik nešťastný, že píše, co zažil, nebo to předstírá? Nerad by dělal něco, co nechce, zvlášť když se to týká jejich společné minulosti. Možná je pro něj víc bolestná než pro něho samotného. Přece jen – on patří ke straně, která vyhrála válku. Max musel odejít z rodné země. Půdu a statek jim zabrali, prostřední bratr je mrtvý a nejstarší přežil jen zázrakem. Přestane psát. Nechce vidět na jeho čele chmury nelibosti.

„Ozval se někdo s nějakou klisnou?“

Max chvilku přemýšlí, proč Ethan z ničeho nic změnil téma. „Ještě ne, ale pošta není zrovna rychlá a taková věc, to chce čas. Víš, chtěl bych stejně rozmazleného Bubiho, jakým je teď. Já… Snad někoho najdeme.“ Nadějně se usměje.

„Není to jedno, jestli bude takový nebo makový? I zvířata mají osobnost jako lidé. Ber to tak, že v něm bude kolovat jeho krev.“

Max se usměje. „Máš pravdu. Je škoda, že prší.“

„To ano. Prší.“ Tehdy, když se dostal do Paříže, taky pršelo.

„Opět vzpomínáš?“ Byl by raději, kdyby Amine nepsal, ale zjišťuje, že to nepůjde. Nejspíš to musí napsat. Možná v něm zůstalo za ta léta víc, než tuší. Čtyři roky strachu z odhalení, strachu o sebe, o sousedy. To všechno by poznamenalo každého. Nebude mu bránit ve psaní, ale pomůže mu svými vzpomínkami. Možná to bude lepší a oni se snadněji smíří s tím, co se stalo. Vyrovnají se s minulostí a konečně začnou žít přítomností. Jediný, kdo zvládl minulost, je Bubi. Zadívá se z okna. Venku se rozlila podivná šeď a tady v osvětlené kuchyni je útulně. Před válkou takovou chvíli zažil ve svém rodném domě a od okamžiku, co narukoval… Nepatrně zatřese hlavou.

„Promiň mi to,“ zaslechne Aminův provinilý hlas. „Nemohu si pomoci, ale ten nápad ve mně něco oživil. Některé věci, které jsem zapomněl.“

„Ve mně taky.“ Max se zvedne, ale připadá mu, že je mu najednou snad sto let a ne čtyřicet. Jenže to, co prožili, by přidalo na letech každému. Vezme svůj a Aminův talíř.

Amine – Ethan. Někdy ho ta láska k němu až bolí. Nebýt války, nikdy by se nepotkali. Má být vděčen válce? Asi ano, ale stejně jak je jí vděčný, tak ji i nenávidí.

Ucítí ruce kolem ramen, Ethanovo tělo, které se k němu tiskne. S povzdechem odloží talíře do dřezu. Otočí se k němu, obtočí ruce kolem krku. „Pomiluješ mě?“ zašeptá z ničeho nic. Vnímá touhu, která se v něm zvedá, třepotající jazýčky chtíče ho lechtají po celém těle. Potřebuje cítit Amina, jeho doteky, rty na svých a blízkost jeho těla. Potřebuje vědět, že je tu s ním a on neví, jak jinak to udělat.

„Tady?“

„Nikdo tu není,“ vyskočí na kuchyňskou linku, odsune talíře co nejdál a začne si rozepínat košili. Ethan k němu přistoupí a vtiskne se mu mezi nohy.

Tak jsem si nakonec našel intimního přítele, pomyslí si Ethan. Přál si to tehdy na té pláži u Dunkerque, kdy do města bušilo dělostřelectvo s letectvem a každou minutou mohl být mrtvý. Jen netušil, že se jím stane jeho protivník, se kterým bude tančit smrtelný tanec celé čtyři dlouhé válečné roky.

Přitiskne se k němu, dotkne se zvoucích rtů. Zaslechne tichý sten touhy. Jeho, mojí, čert to vem!

Dunkerque, 4. června 1940, noc

Zima. Pohne se. Bože, má pocit, že všechny kosti v těle má polámané. První, co si uvědomí, je písek. Sevře ho, až mu zrnka proklouznou mezi prsty. Jak dlouho tu ležel?

Snaží se zvednout, když si uvědomí světlo. Vzhlédne. Zářivá světlice na tmavé obloze. A další. Vítězné světlice německých vojsk. Jsou blízko, uvědomí si vzápětí, a dobývají ulici po ulici, protože se někteří stále brání. Posadí se, zatřepe hlavou, aby se vzpamatoval. Musí se dostat do města a pak pryč. Nechce strávit válku v nějakém špinavém zajateckém táboře, kde uvidí jen tváře svých věznitelů a svých druhů, kteří počítají minuty do konce války.

Vstane, upadne. Tímhle tempem se nikam nedostane. Vydrápe se na všechny čtyři. To půjde, pomyslí si, když se začne pomaličku blížit k městu. Možná ten tábor nebude tak špatný nápad, vysíleně si myslí, když pozoruje písek pod sebou. Možná by měl dojít k Červené karkulce a zůstat tam, dokud nepřijdou.

Jak jednoduché. Jak svůdná představa.

Ne, to by mě otec seřezal ještě víc než za ten idiotský vstup do armády. A pak, dobrodružství volá. Možná by mohl projít Francii a dostat se k některému z ještě neobsazených přístavů, odkud by odplul do Anglie. Maminka by měla radost, že její dřina s francouzštinou alespoň k něčemu byla.

Odbočí od směru Červené karkulky. Opře se o zeď. Prosím nespadni, pomodlí se, když se podél ní sune k domu, který se zdá být celkem v pořádku. Otevře branku, vejde dovnitř. Sevře kliku a je překvapený, že se dveře lehce otevřou. Jenže kdo by v dnešní noci zamykal? Vejde dovnitř, tápavě – pouze za svitu vítězných světlic –  začne prohledávat dům. Je prázdný. V kuchyni ze stolu sebere kus staršího chleba, který hned začne jíst. Lahůdka.

Vyjde úplně nahoru, až do podkroví, odkud vyhlédne ven rozbitým oknem. Pod botami mu křupe vysypané sklo. Rozhlédne se. V odlesku plamene svíčky, kterou sebral s kusem chleba v kuchyni, vidí kufry, nějaké šaty a bedny, dřevěný rám bez obrazu, harampádí, jak se sluší a patří na dům v malém městečku.

Sejde dolů. Možná něco najde ve sklepě, protože ve sklepě Karkulky našli víno. Jo, to byl mejdan za zvuků palby. S lítostí si vzpomene na vynikající červené víno. Zajde ještě jednou do kuchyně, kde sebere kousek sýra, který objeví po důkladné prohlídce, a sní ho. S plným žaludkem je mu hned lépe. Komu asi ten dům patří? Zaslechne výstřely, ale jsou už spíš ojedinělé.

Začne prohledávat ložnice a pokoje. Možná najde nějaké dokumenty a něco na sebe. Řekl by, že uniforma v téhle době nebude moc populární. A pak, on hodlá přežít válku za každou cenu! Nechce zemřít v cizí uniformě. Popravdě ani v anglické nebo německé. Zaujme ho myšlenka na německý stejnokroj, ale vzápětí ji zavrhne. Ne, to raději zajatecký tábor.

„Hledáte něco? Sylvino, to je Francouz!“ zavolá někdo ode dveří. Ethan se prudce otočí. Uvidí staršího muže, už notně prošedivělého, ale stojí vzpřímeně jako voják. Kulaté brejličky na nose a pod nimi parádní knír. V ruce drží petrolejovou lampu. Začne na něj drmolit francouzsky a Ethan s potěšením zjišťuje, že mu perfektně rozumí.

Zvedne ruce a ukazuje, že v nich nic nemá.

„Prosím, jen si vezmu normální oblečení a...,“ zarazí se, když dovnitř vejde starší paní. Vlasy nedbale svázané do uzlu a na sobě květované šaty s rozpínacím svetrem. Je mladší než její manžel. Prohlédne si ho, potom k němu přistoupí. Odstrčí ho, otevře nejspodnější šuplík. Ethan pozoruje, jak na koberec pokládá složené kalhoty, dvě košile, svetr. Dva páry ponožek. Všechno čisté a vyžehlené. Další šatstvo odkládá stranou.

„Berte si to. To je našeho syna. Nevíme, kde teď je.“ Ethan vezme šatstvo, svíčku a zajde se do vedlejší místnosti převléknout. S uniformou pod paží z místnosti vyjde jako mladý francouzský muž.

„Děkuji moc.“ Starší muž přikývne. „Jmenuji se Jean Baptiste Salacrou a to je moje manželka Sylvine. Tady, vezměte si to.“ Podá mu doklady. Ethan je rozpačitě vezme, když mu muž sebere uniformu. Proč u sebe mají synovy doklady?

„Spálit.“ Jeho žena přikývne a odejde. „Byl jsem ve válce a v zajetí jsem strávil půl roku. Stačilo to. Jste teď naším synem a jmenujete se Amine Salacrou.“ Ethan údivem otevře rty. Jeho prostřední jméno je stejné. „Chcete tu zůstat nebo odejít?“

„Raději bych odešel. Kdyby něco, nechci vás ohrozit.“

Jean se pochvalně usměje. „Byl jsem u granátníků a bojoval u Verdunu.“

Ethan pochopí. Jedna z nejdůležitějších bitev první světové války. Každý centimetr půdy byl vykoupen krví. „Je mi ctí vás poznat!“ Postaví se do pozoru s vojenským pozdravem.

„Mě taky.“ Ethan vidí, že svádí zápas s něčím, co chce říct, ale potom si to rozmyslí. „Bude to dlouhý boj, ale vyhrajeme ho.“

„Taky si myslím,“ přisvědčí.

Do dveří vejde Sylvina s batohem v náručí. „To je pro vás. Často jsem balila zavazadla svému muži. Nějaké jídlo a potřebné věci na cestu.“

„Nevím, jak poděkovat.“ Do kapsy schová to nejcennější. Papíry. Sice za chvilku nebudou platit, ale má identitu. Ani ve snu by neřekl, že bude mít takové štěstí.

„Jen se modlete, aby byl Amine naživu. Víc nechceme.“

„Sylvine, určitě je naživu. Přestaň s tím.“

„Omlouváme se.“ Ethan Amine Drake si naloží batoh na záda. Všechno je tak podivné. Setkání, jméno, papíry i ten postarší manželský pár, který mu pomáhá a přitom by nemusel.

„Tady, to si vezměte.“ Sylvine sebere z prádelníku knihu, do které vloží fotografii. „Až ji nebudete potřebovat…,“ rozbrečí se a Jean ji obejme kolem ramen.

„Jděte už!“

Ethan přikývne a vyjde ven. Zaslechne německé povely k vyčištění města. Zkusí se dostat na pláž a odtamtud po polních cestičkách pryč. Ve válce poznal, že v obraně města je vždy nějaká díra, kterou proklouzne jedna odvážná myš. Potom se uvidí. Upraví batoh na zádech, ohlédne se po domě, který si vtiskne do paměti.

„Děkuji!“ Nespěchá, protože je to zbytečné. Mohl by tady počkat, ale všechno v něm křičí, ať zmizí. Ti manželé mu pomohli, ale sousedé už nemusí být tak milí. Nedělá si iluze. Je dost dlouho ve válce, aby poznal tu nejhorší i tu nejlepší lidskou stránku. Zbabělost i odvahu, strach i laskavost. Obětování, stejně jako sobeckost. Někdo by mohl německému důstojníkovi pošeptat, že skutečný syn manželů Salacrou je ve válce. Ne teď, ale zítra, pozítří nebo za týden. Nechce ohrozit ani sebe ani je.

Drží se u zdi a ruinami budov se snaží dostat na jižní stranu – co nejdál od středu města. Za chvilku je opět na pláži. Němci sem ještě nedorazili. V dálce zahlédne loď, ale odolá pokušení skočit do moře a plavat k ní.

Vyrazí rychlým krokem vpřed. Trochu se přikrčí, ale jinak jde, jako by se nic nestalo. Možná by mohl předstírat hluchého? Blbost. A pak, odvážným štěstí přeje. A blbým taky, pochmurně si pro sebe dodá. Neohlíží se za sebe. Nechce vidět, co se děje s městem. Pomyslí si, co se asi stalo s Karkulkou, ale vsadí se, že major Newman ji úspěšně ubránil. Tedy, že Němce přijal v klidu a oni respektovali červený kříž, i když proč by ho neměli respektovat? Opravdu, napadají ho samé hlouposti. Vůbec celá tahle válka je zvláštní. Vyžene myšlenky na vojnu i budoucnost. „Teď je teď, Ethane,“ zabručí.

„Amine… to je strašné jméno,“ ale musí si zvykat na novou totožnost a je rád, že jeho druhé jméno souhlasí s jeho novým jménem.

Vybaví si mapu města a okolí, kterou zná za ty dny, co tu byl, dokonale, a rozhodne se pro směr Calais. Musí urazit co nejvíc mil. Přemýšlí, jak se dostane do Paříže. Na sever nechce, protože města tam jsou už obsazena a pak, neumí ani belgicky ani holandsky. Přístavy v této době už budou zablokovány, ale v Paříži by mohl na někoho narazit nebo získat v podsvětí papíry. Každá cesta, kterou zvolí, bude nebezpečná. Nebo by možná mohl dojít k nějakému menšímu přístavu, kde by se mohl nalodit na jakoukoliv loď, která pluje kamkoliv. Nebo v některém ze sousedních přístavů se možná ještě objeví nějaká anglická loď. Ne, jakmile padl Dunkerque, lodě z Anglie přestanou přijíždět, i když velitelství tvrdí něco jiného. A nalézt francouzskou loď ochotnou tolik riskovat, to chce čas, který on nemá.

Co poznal Němce – tak jsou fanatici do pořádku a brzy budou mít nějakého agenta nebo posádku v každém větším dobytém městě. Jestli už je tam nemají teď.

Svítá, uvědomí si s mrazením, když o pár minut později narazí na staré koleje. Zarazí se, proti své vůli se uchichtne. Peníze ještě nějaké má a někdy tyhle prosté věci fungují i v těch nejhorších dobách. Odpoutá se od pobřeží a docela bezstarostně kráčí po kolejích. Uvažuje, do kdy se ho bude držet štěstěna.

Zanedlouho uzří poklidné městečko. Zarazí se a nadechne. Je nejvyšší čas vyzkoušet svoji identitu. Už dávno neslyší zvuky války. Nebýt toho, že je v cizím oblečení, řekl by, že válka neexistuje.

To městečko vypadá poklidně až ospale, když na něj očarovaně hledí. Jde blíž a skryt ve stínu stromu dlouho pozoruje, co se tam děje. Lidé jsou zalezlí, vzduch se chvěje horkem, ale jinak vypadá vše normálně. Vkročí do městečka a nenápadně se rozhlíží. Kočka na plotě zívá, nedaleko zuřivě štěká pes a z malé pekárny se line vůně pečeného chleba. Sliny se mu seběhnou v ústech, žaludek se ozve hlady. Odváží se dotknout kliky krámku. Zavřeno.

„Otevřou až odpoledne,“ křikne někdo a on se otočí za hlasem. Žena v šátku překříženém přes prsa a uvázaném v pase pleje zahrádku u vchodových dveří protějšího domu.

„Děkuji moc. Nejsem zdejší. Nevíte, kde je železniční zastávka?“

Žena se zvedne od pestrých květin a on pozoruje, jak si podepře kříž. Ticho by se dalo krájet, dokonce i zuřivě štěkající pes zmlkl. Nemůže pořád mlčet a nekomunikovat s lidmi, protože je na nich bohužel závislý. Snad bude mít opět štěstí. Co nejsrdečněji se usměje. 

„Na konci městečka,“ mávne rukou příslušným směrem, aby se vzápětí opět sklonila ke květinám. Ethan si nenápadně oddechne a vykročí. Žena se narovná, sleduje, jak odchází, potom stočí zrak směrem k moři. Je jí to jedno. Ona musí tohle dodělat a později uvařit rodině oběd. Opět se skloní k růžím.

Ethan klidně pokračuje městečkem, ale ve skutečnosti je v něm malá dušička. Bojí se a proč si to nepřiznat. Strach hlídá jeho reflexy. Bez strachu by zahynul, proto když se bojí, je vše v pořádku. Snaží se splynout s rytmem života městečka, i když ví, že to nejde. Příliš mnoho očí ho sleduje, příliš mnoho záclon se pohnulo. Nejspíš uvažují, kdo je. Němec, špión, Angličan nebo opravdu jen šílenec, který v této době cestuje. Ale možná je takových jako on víc.

Dorazí na vlakovou stanici, která je ponořená do klidu a míru. Nic nenasvědčuje, že by se tu něco dělo. Malá ospalá díra, kde největším vzrušením je příjezd vlaku. Začíná pochybovat o tom, co zažil. O bombardování, o zbloudilých střelách rozrývajících zahradu Karkulky, o pláži s jemným pískem. O mrtvých, o zraněných i o temném studeném moři, které pohlcuje lodě. V tom vysoko nad ním přeletí letka bombardérů a on si povzdechne. Žádný sen, ale skutečně se to stalo. Jde k malé budově. Zaklepe na okénko s nápisem Pokladna. Po chvilce čekání se otevře a v něm se objeví francouzský průvodčí v uniformě s trochu nakřivo nasazenou čepicí. Rychle se upraví.

„Přejete si?“

„Jezdí vlaky?“

„Jistěže jezdí,“ odpoví hrdě a jeho tvář vyjadřuje pýchu příslušníka železnice. „Tak, mladý muži, kam to bude?“ Ethan nechápe, proč ho oslovuje mladý muži, když sám není až zas tak starý.

„A kdy pojede nejbližší vlak?“

„Počkejte. No, měl tu už dávno být. Zřejmě má zpoždění. Moc se omlouváme, ale není jednoduchá doba.“

„Jistě. Tak jednu jízdenku do Paříže.“ Dostane se blíž a rychleji k pobřeží a odtamtud se dostane do Anglie.

„La viva Paris!“ nadšeně vykřikne. „Byl jsem tam v zimě i s manželkou Valérií,“ v klidu se opře o stůl a nic nedělá. Sní. „Je veselá, divadla a ty všechny novinky a obchody. Restaurace, šantány a varieté! Noční procházky. Zábava. Kouzlo Paříže!“ Nadšeně vykřikuje.

Ethan zaskřípe zuby. Je netrpělivý a tohle vykecávání ho nudí. V ten moment si uvědomí, že nemá kam spěchat. Prostě až odjede, tak odjede. Uvolní se.

„Já tam jedu poprvé.“

„Och. Paříž se líbí každému. Musíte zajít do Louvru, zajděte na Eiffel...,“ zarazí se, zesmutní. Mlčí, když vydává jízdenku.

Ethan mu podá bankovky a dostane nazpět. Sedne si na lavičku vedle okénka. „Proč jste se zarazil?“ optá se zvědavě.

„Válka!“ zabručí po dobré půlhodině. Ethan mlčí, vyhřívá se na odpoledním sluníčku. Není potřeba nic víc dodávat.

„Nechcete kousek chleba? Moje žena mi ho udělala víc, než sním.“ Ethan se vděčně natáhne po půlce chleba a zakousne se. Měkký domácí chleba a čerstvý sýr s plátkem šunky. Výborné. Nevzpomíná si, kdy naposled tak dobře jedl. Mlčky pojídají a dívají se na krásné počasí.

„Za chvilku je tu!“ prohodí, když se otočí dozadu. Ethan si pomyslí, že zřejmě dostal signál nebo zprávu o příjezdu vlaku. Vstane, hodí si na záda batoh. Kabát má pečlivě srolovaný a připevněný. Svetr s ostatními věcmi od Sylviny uvnitř. Zadívá se směrem na sever, odkud zaslechne hluk lokomotivy.

„Merci,“ zakřičí na výpravčího v kase, ale okénko je zavřené. Najednou je ten muž venku s výpravkou pod paží a vyhlíží vlak.

„Kolega Raoul je nemocný, tak za něj zaskakuji,“ objasní mu.

Lokomotiva přisupí a se skřípotem zastaví. Ethan děkovně mávne na toho podivného výpravčího nebo čím to vlastně je. Ani nezná jeho jméno, ale možná je to tak lepší. Nastoupí, najde volné místo ve vagonu u okénka. Rád se dívá ven, ale po chvilce si odsedne. Lepší je nesedět u okna, které se může každou chvílí rozprsknout na tisíce vražedných střepů. Po zkušenostech z města má strach se ke sklu byť jen přiblížit.

Batoh hodí nahoru a snaží se najít nejpohodlnější polohu. Zdá se, že přestože je válka, lidé hodně cestují nebo spíš prchají. Posmutní, když si vybaví opuštěné domovy, ztracené osoby. Kolem někdo projde, ale on ho ignoruje. Zvědavost se v některých případech nevyplácí. Ucítí trhnutí vlaku, napřímí se. Pořád tomu nemůže uvěřit. Sedí v kupé a vzdaluje se od města, kde zažil devět dní hrůzy.

Po chvilce se uvolní a za omluvných řečí stáhne z poličky batoh. Otevře ho, aby se podíval, co tam přesně má. Do dveří vejde průvodčí, kterému podá jízdenku. Připadá mu to jako další zázrak, že sedí v pohodlném vlaku, který supí od Dunkerque. Možná odvážlivcům opravdu štěstí přeje, pomyslí si.

Vlak po několika stanicích zastaví na velkém nádraží, kde přesedne na další spoj. V čekárně i na perónech je hodně lidí. Někteří apaticky sedí a čekají na vlaky, další se chaoticky snaží získat jakoukoliv informaci o tom, co se děje. Nikdo nic přesně neví. Někteří s batohy vyrážejí ven, aniž by počkali na vlak. S kufry, s věcmi svázanými do dek a ubrusů, na povozech i s kárami. Staří lidé i děti a ženy v šátcích. Přestože jsou unavení, snaží se najít jistotu v chaosu války, která nastala, aniž by se jich někdo ptal, co chtějí.

Zatímco čeká na vlak, přisedne si k ostatním a naslouchá řečem. Nadechne se, aby zapředl s cestujícími řeč, ale nechá toho, když vidí jejich obličeje. Šedivé s výrazem paniky a nevyhnutelnosti. V očích strach s beznadějí. Smutek se vznáší nad davem jako hnusná tlustá deka.

„Byl v dvacátém třetím,“ zamumlá z ničeho nic vedle něj starší muž s ustaraným výrazem a beznadějí v obličeji. Ethan polkne. Voják. Nejspíš je mrtvý nebo v zajateckém táboře. Uvědomí si jedno. Ve všech tvářích je nejistota, co je s jejich blízkými. Spousta lidí má v armádě někoho z rodiny, přátel, známých nebo se přes jejich domovy přehnala německá armáda. Žijí ještě? Ptá se každý a obávají se odpovědí stejně, jako to chtějí slyšet.

Uvědomí si, že je v davu snad jediným mužem zralého věku. Skrčí se, když zahlédne některé pohledy, které se ptají: „Kdo jsi?“

Čeká, až přijede vlak, který jede jeho směrem. Kolem projde starší žena, která nabízí horký čaj. Koupí si ho a s plecháčkem v dlaních přemýšlí, kdy se napije dobrého anglického čaje u sebe doma na pohovce a bude se dívat na oheň v krbu. Konečně přisupí vlak a na nástupišti nastane obvyklý zmatek, jak někteří vysedají a jiní naopak nasedají. Vmáčkne se mezi uprchlíky a jejich majetek stěhovaný do nového bydliště.

V mžiku oka si to rozmyslí a protlačí se davem zpět. Rozhlédne se a spatří vojenskou policii v šedých uniformách s plechovými štítky kolem krku. Skrčí se, začne se šourat jako starý muž. Netuší, zda mu to projde. S žaludkem staženým strachem si připomene okamžik, kdy pochopil, že musí být opatrnější, než si myslel. Před necelou hodinou vytáhli z davu jednoho muže. Jen tak. Ani po příjezdu vlaku se nevrátil. Jeho rodina nevěděla co dělat. Prosila ostatní o pomoc ale marně. Ani on nic neudělal.

Připojí se k dalším lidem, na které se nedostalo místo ve vlaku, a jde vedle nich. Opět si uvědomí svůj věk. V tuto chvíli by měl být v armádě nebo na frontě. Pousměje se na malou holčičku sedící na káře, kterou táhne žena s mužem. Holčička se usměje, až se jí objeví dva horní zuby. V ruce drží látkovou panenku, kterou k sobě tiskne.

Pevně se rozhodne, že se s nimi dostane k moři a potom do Anglie. Bude bojovat proti Němcům.

K poledni se zastaví, pojedí skrovných zásob. Děti pobíhají, okřikováni dospělými, podél kolony uprchlíků. Kam vůbec jdou?

„Kam jdete?“ optá se té rodiny s holčičkou.

„Na jih.“ Jistá odpověď v nejistých očích. Sní to málo, co dostal, a uvědomí si své tenčící se zásoby. Při pohledu do peněženky zjistí, že i peněz nemá moc. Bude muset nějak vydržet. Nanejvýš něco splaší po cestě, i když neví jak.

Jenže jídlo jako by se vytratilo a vesničky podél cesty odmítají už cokoliv prodat. Když něco prodají, pak jen za velké peníze. Přemýšlí, proč vlastně neutíkají, proč zůstávají. Většina uprchlíků je z měst, ale z vesnic v koloně není prakticky nikdo.

Třetí den pomůže starším manželům s batožinami a dostane za to najíst. Je rád za ten kousek jídla, za povídání, jaké to bylo před válkou, protože o tom, co se děje, nikdo nemluví. Stojí a nehýbají se. Kolem nich projíždí kolona německých aut. Většina na ně civí a pozorují je jako cizokrajné brouky. I on neodolá, aby si je neprohlédl.

Unavené tváře s hrdými rozzářenými výrazy.

Když projedou, hnou se kupředu pomalým tempem. Začíná ztrácet přehled, jaké je datum. A který je den, to už neví vůbec. Pátek, sobota nebo už možná pondělí? Jdou nějakou dobu, když jim nad hlavami proletí letka německých letadel. Dvě letadla se z ničeho nic oddělí a proletí těsně nad nimi. Všichni se přikrčí. Oddechnou si, ale pak si někteří povšimnou, že se stroje vracejí. Jeden začne shazovat bomby.

Stejný kvílivý zvuk smrti jako v Dunkerque. Zavře oči, zakryje si uši.

Jedna z bomb zasáhne kolonu. Vzpamatuje se, když zaslechne výkřiky bolesti i zoufalství. Když odcházel z nemocnice v Dunkerque, myslel, že to nějakou dobu nezažije. Vyčistit, zašít, obvázat. Mít ty léky, co měl tam. Zbožné přání, které nemůže být splněno. Musí stačit jen plátno a trocha vody. Mrtvému zatlačí víčka, nezraněných si nevšímá. Pláč se mísí s nadávkami.

Dokončí ošetřování, vstane a jde podél kolony. Pátrá po dalších obětech. Neustálé utrpení se stejnými pohledy plnými bolesti a otázky – Budu v pořádku? Bude v pořádku?

Nevím! Nevím! Křičí, ale ústa jsou zamčená. Uvědomí si, že ztratil z dohledu skupinku, kterou doprovázel od začátku téhle pouti. Ustoupí bokem od kolony a pozoruje nekonečného vinoucího se lidského hada, který jde, aniž by přesně věděl kam. Polkne, zavře oči. Nechce to vidět.

„Merci,“ zaslechne a uvědomí si na rukávu ruku mladé ženy.

„Není za co,“ chce říct, ale mlčky stojí a hledí na ni. Měla by být doma, učit se nebo se procházet v parku se svým chlapcem, ne být na téhle zoufalé cestě. Žena, spíš dívka, se od něho odvrátí, aby se připojila k muži a ženě s ovázanou paží.

Zařadí se do kolony a tupě jde. Uvědomuje si jen střídání počasí, dne a noci. Jak dlouho už jde, nemá ponětí. Dokonce to ani nechce vědět. Občas zaslechne francouzské názvy měst, městeček – Beauvais, Creil a další. 

Když zahlédne ukazatel s názvem Rouen přepsaným do němčiny, vzruší ho to. Je blízko moře. Přemýšlí, jestli by se už teď neměl odpojit od kolony a jít k němu. Nakonec se rozhodne v ní zůstat. Možná by se mohl dostat blíž k nějakému přístavu nebo na jih, ale v davu se cítí jistější. Mine ukazatel a cítí, že únava je pryč a i jeho pohled na svět je optimističtější. Když se dostal tak daleko, vyvázne z toho ve zdraví.

Večer u ohně, který rozdělali, zaslechne šumot, výkřiky, zoufalý pláč. Paříž padla. Přestane jíst a nevěřícně pozoruje ostatní. Nedůvěra i pochopení, nářek, skleslost ovládne celou kolonu.

Paříž padla – letí od úst k ústům. Čtrnáctého června německá vojska vstoupila do Paříže, kterou nikdo nebránil. Nemůže tomu uvěřit. Přece se nemohli vzdát. Proč ji nebránili? Vzpomene si na krásu kostelů a chrámů, na památky, Louvre, Eiffelovu věž. Možná udělali dobře, že je vpustili dovnitř, ale on cítí, že je to špatné. Měli se bránit. On by svoje město bránil do poslední kapky krve.

Zaslechne hádku, nedaleko se porvou. Nevšímá si toho. Skloní hlavu ke krajíci, z kterého si ukousne. Musí dorazit co nejrychleji k moři, odkud popluje do Anglie nebo na území, které není německé. Francie bude za chvilku obsazena a potom tu budou úřadovat Němci. Kdo ví, jaký zavedou pořádek. Musí najít jakoukoliv loď, která ho odveze. Zítra vyjde z kolony a zamíří k prvnímu přístavu. Kašle na pocit bezpečí.

S nastupující nocí ulehne, když se najednou kolona pohne a jde. Spěchají. Probudí se, když zaslechne křik a pláč dítěte vedle sebe. Mají pravdu. Musí jít, dokud mají šanci se někam dostat. Míří na jih. Dle zpráv ještě není obsazený. Pak i on má šanci.

Druhý den v poledne jsou zastaveni. Opět zahlédne šedé policejní uniformy, které začíná nenávidět. Probírají dav a hledají podezřelé. Štěkot psů. Kontroly. Propouštění lidí na další cestu s nejistým cílem. Výkřiky. Chaos, jak se tomu někteří snaží vyhnout a utíkají. Nadávky, stejně jako strach jsou všudypřítomné. Nenávistné pohledy umlčené zbraněmi a štěkajícími psy.

Už se k němu blíží. Uvědomí si, že se nemá kam schovat. V duchu zakleje a obrní se proti tomu, co přijde. Ruka Němce ho vytáhne z davu a popožene dál od kolony. Otočí se za lidmi, které za tu dobu velmi dobře poznal. Pohlédne na zbraň a dopředu. Jdou ke skupince, ve které jsou samí mladí muži. Přešlápne. Co s nimi chtějí dělat? Čekají pět hodin, než si jich někdo všimne. Sedí na trávě a pozorují strážného se psem. Přemýšlí o útěku. Co to vůbec dělají? Kolona je pomalu míjí. Někteří se na ně podívají, další se odvrátí.

Důkladně ho prošacují, ani batoh nevynechají. Některé úplně svléknou. Nevěřícně se dívá, jak listují knihou pohádek a odhodí ji do prachu cesty. Když je po všem, posbírá své věci a čeká, co bude dál. Prohlíží si ostatní, které odvádějí jednoho po druhém. Odvezou je? Čeká další dvě hodiny, než na něj dojde řada, a zatím mezi nimi roste strach. Bojí se jako nikdy v životě. Hlavní kolona už prošla a kolem procházejí pouze opozdilci a menší skupinky.

Výslechy, štěkot psů – zbláznil se svět nebo on?

„Doklady!“ Pořádný štulec, protože je nevytáhl dost rychle.

Roztřeseně mu je podá. Jemu se to líbí, jakou z něho má hrůzu. Má rád moc, kterou dostal a plně ji využívá.

„Amine Salacrou.“

„Ano.“

„Dunkerque?“

„Už jsem tam nebyl půl roku.“

„Proč?“

„Rodiče jsou mrtví a já se snažím dostat k sestře.“ Doufá, že jeho slova nebudou ověřovat.

„Kde je?“

„V Paříži. Je těhotná. Studuji medicínu v Rouen.“ Podle papírů je mu 24 let. Doufá, že mu ten věk sežerou. Zdá se, že jeho pohádku přijali. Sice neochotně, ale přece. Trochu si oddechne, a v tom si uvědomí, že nemá studentský průkaz. Co teď? Budou ho chtít?

„Kde bydlí?“

„Rue Escudier 200.“ Bydlel tam přítel jeho matky, když byl v Paříži posledně, ale čert to vem.

„Tam je pěkný park.“

„Byl.“ Zákmit sympatie nebo se mu to zdálo? Váhání, pomalé listování dokumenty, rentgenová prohlídka a on doslova trne. Bude chtít ten studentský průkaz nebo ne? Nechají ho jít nebo ne? Co mohou udělat? Zavřít ho?

„V Paříži se nahlaste.“

Úleva. „Samozřejmě.“ Prkenně se zařadí na konec kolony a na chvilku zavře oči, když si uvědomí, že prošel. Smutně přemýšlí, že bude muset dojít do Paříže. Sen o samostatné cestě po venkově Francie se rozplynul jako duha. Možná by mohl získat nějaké jiné papíry, možná by mu pomohl odboj. Nesni, Ethane, napomene sám sebe, když kráčí vedle ostatních.

21. června 1940 – Francie kapituluje

Smutek se vznáší nad kolonou, která se dostala před brány Paříže, ale teď kvůli frontě stojí. Chtějí jít dál na jih, ale on se rozhodne pro Paříž. Už má chůze plné zuby. Chce se dobře najíst a ve městě se ztratí a snad nebude tolik v ohrožení života. Možná najde způsob, jak se dostat domů.

Den po kapitulaci vstoupil do Paříže s malou skupinou lidí, kteří se odpojili od kolony a kteří se rozhodli zůstat u příbuzných.

Sveze se na povoze taženém koňmi a poděkuje. Chce se dostat do středu města. Vypráví se o velké přehlídce konané na počest dobytí Francie. Netouží vidět pochodující vojáky a sílu, kterou budou předvádět. Chce mít trochu klidu, než se rozhodne, co udělá dál. Tady ve velkoměstě ho snad bude mít víc. Je tu spousta lidí, takže si už kvůli svému věku nepřipadá jako rarita. Zesmutní, když vidí chaos v ulicích.

Což o to, Paříž byla tak nějak chaoticky veselá už před válkou, ale teď? Každý si dělá, co chce, a on se nediví. Francouzi přestali řídit stát a Němci ještě nestihli dosadit své úředníky. Nebo to bude půl napůl? Něco budou řídit Němci a něco milostivě přenechají Francouzům?

Snaží se uhýbat pohledem, nevšímat si přeplněných ulic lidmi, kteří mají v očích strach a nejistotu. Mimoděk přemýšlí o tom, kdo byl asi ten člověk, co řval za tím nákladním autem u výslechu a nakonec umlkl. Zatřepe hlavou. Raději přemýšlej, jak se dostaneš odtud se zdravou kůží ty. Nechceš snad, aby si tě všimli ještě jednou. Snaží se předstírat, že je místní, který ví, kam jde. Bohužel neví nic, proto bloudí stejně jako zbytek lidí včetně některých německých vojáků. Kam teď?

Peníze pomalu ale jistě docházejí, takže má sotva na chleba. V Paříži byl jen jednou a to ještě u maminčina přítele, který se o vše postaral. Jenže nechce ohrozit sebe ani jeho a neví, jak by zareagoval na jeho návštěvu. Tehdy ho přijal pod svoji střechu jen kvůli jeho matce. I tak si velmi brzy našel ubytování někde jinde.

Kolem projdou smějící se vojáci. Odvrátí hlavu a snaží se zmizet v davu, když ho ti dva popadnou a něco melou německy. Zdá se, že pili a jsou rozjaření vítězstvím. Naznačí, že nerozumí, když najednou ucítí v břiše pěst, potom se už jen snaží chránit si hlavu. Nakonec zůstane ležet na zemi s batohem v náručí, který k sobě zoufale tiskne. Nechce, aby mu ho někdo sebral. Když skončí, odplazí se ke zdi a třese se. Ignoruje zvědavé pohledy procházejících Pařížanů. Musí zmizet. Musí okamžitě z města pryč. Byla to chyba přijet do Paříže, ale nemyslel si, že to bude tak hrozné. Zvedne se, zaskučí. Osahá si žebra. Nejsou zlomená, ale budou ho bolet a hezky se vybarví.

Rychle vyrazí, kam ho nohy nesou. Nerozhlíží se napravo ani nalevo, ale přesto ostražitě pozoruje dav. Ještě jeden takový výprask a týden se nehne. A on potřebuje utéci co nejrychleji. Rovněž si myslel, že se v anonymitě velkoměsta ztratí. Vypadá to, že to bude těžší, než předpokládal.

Pociťuje ještě zřetelněji atmosféru strachu, která ovládla město. Lidé jsou zmatení a netuší co dělat. Bude život s okupanty stejný nebo ne? Někteří se na tom snaží vydělat, proto postávají na rozích a domlouvají se s Němci. Zamračí se. Kolaboranti nebo se snaží jen přežít? Po válce – on nepochybuje, že Německo prohraje – se bude účtovat a oni dopadnou špatně. Ať už si snaží zachránit krk nebo vydělat, pro okolí budou těmi, co se paktovali s Němci. Kolem projde děvče zavěšené do německého vojáka. A ty taky!

Zastaví se v tmavé uličce, kde přemýšlí co dál. Sedne si na batoh, natáhne před sebe nohy. Je mu blbě. Hnusně, najednou si všimne páru, který se zastavil u ústí uličky a zírá na něj. Rychle zmizí. Možná to jsou nevinní Pařížané, ale mohou to být i Němci. Je mu jedno, kam ulice vede, ale chce být co nejrychleji pryč od hlavní třídy.

Zamotá se do spleti pařížských uliček, které jsou tiché a tmavé. Neví, ve které čtvrti je, neví nic. Lidé tady nejsou, psi také ne. Občas jen zafouká vánek jako příslib něčeho, co nemohou ani Němci ovládat. Příjemně mu chladí tvář. Vzhlédne k obloze, když se rozprší. Kapka, druhá, třetí a on sejme kabát z batohu. Vděčně si vzpomene na svoje adoptivní rodiče v Dunkerque a obleče si ho. Hledá průchod nebo výklenek, kam by se mohl schoulit a přečkat nečas. Nemá odvahu zaklepat na dveře s žádostí o nocleh. Pochybuje, že by mu někdo v této době otevřel.

Běží úzkou uličkou, když zahlédne výklenek, do kterého se vmáčkne. Kolem jsou narovnány nějaké bedny a on si mezi nimi udělá místo. Svlékne kabát, setřese z něj kapky vody, které na něm uvízly jako drobné krůpěje slz. V žaludku mu zakručí, ale dobře ví, že batoh zeje prázdnotou – tedy kromě šatstva. Snaží se ignorovat hlad a usnout. Sedne si na kus kartonu, přes sebe přehodí kabát.

Zavře oči, ale před nimi má svoji cestu Francií, rozšklebené tváře vojáků i útěk Francouzů do neznáma. Strach v obličejích lidí i podivnou otupělost a lhostejnost. Fámy, které dovedou rozrušit všechny, a chaos, který těží ze situace. Povzdechne si a zasykne, jak ho zabolí poraněná žebra. Zítra ho bude bolet celé tělo. Může jen doufat, že bude schopný přemýšlet, jak se z tohohle průseru dostat.

Stiskne víčka pevněji k sobě, aby vyhnal obrazy války. Sténající vojáky v lazaretu, hlas, který křičí, že nemůže na loď naložit další vojáky, pohled staré paní na zahrádce, kde jako by se zastavil čas. Přeplněné vlaky s lidmi, kteří ani nevědí, kam odjíždějí. Lidský had táhnoucí se krajinou. Štěkot psů, neúprosné pohledy četníků. Kvílící zvuk bombardérů, které pro zábavu shazují bomby. Obavy, ale i trochu naděje, že se vše vrátí do normálních kolejí. Optimismus zahnaný do kouta pochodujícími vojáky i jejich drzostí. Holínky pyšně kráčející pařížskými chodníky. Zářivé vítězné úsměvy. Vidí to před sebou, stejně jako viděl vojenské kolony táhnoucí se kolem vlaku, když čekal, až přejedou, nebo když jeli vedle nich. Najednou ho napadne, že ani neví, kolikátého je. Dvacátého prvního nebo druhého? Třetího? Je to jedno, mávne nad tím rukou. Pak únava i zážitky vykonají své a on usne trhavým spánkem, dokud ho nevzbudí křik.

Protře si oči a zničehonic k němu něco přiletí. Bouchne ho to a on zaskučí bolestí, jak se mu ty modřiny od pěstí vojáků během spánku rozležely. Chce dotyčnému vynadat do oslů, vyhlédne ze své bedny na zeleninu, ale ihned se zase schová. Nějaký člověk utíká, seč mu síly stačí. Je starší a jen na okamžik zahlédne brýle, vrásčitý obličej, překvapený uštvaný výraz v očích. Potom koutkem oka zahlédne v ústí uličky tři postavy v hnědých bundách a čepicemi naraženými do čela, kteří řvou: „Halt!“ Ihned přes sebe něco přehodí a tiše se začne modlit ke všem svatým.

Ti muži jsou podobní těm od policie, ale už jen z toho, jak tam stáli a ukazovali na prchajícího muže, z nich šel děs. Temné síly, kterým se promíjí vše, protože jsou temnotou.

Že já nechodil do kostela, zaúpí, když kolem proběhnou. Má strach, že vycítí jeho přítomnost a zastaví se u něj. Ví, jak by dopadl. Další mrtvola, ke které možná někdo sepíše poznámku: „Totožnost neznámá, pachatel neznámý,“ a založí do desek s prvními oběťmi války. Nebo nebude ani to a někdo ho odveze do nějaké márnice, kde ho na náklady státu pohřbí do levné rakve. Bojí se pohnout. Bojí se dýchat, mít jakoukoliv myšlenku a mimoděk v rukou svírá kufřík, který ho předtím tak bolestivě trefil do břicha, a batoh.

Zaslechne výstřely. Tři krátké štěkavé výstřely.

Nemají ani tlumiče, prolétne mu v šoku hlavou. Křik. Kufřík. Zděšeně pohlédne na černou hranatou věc, kterou svírá v náručí.