Ve jménu Říše: 10. Vše ve jménu německé říše

St. Athan, červenec 1953

„Ethane, stůj!“

„Zpozdím se, Maxi!“ zaskuhrá Ethan, který si navléká kabát.

„Tady a večer.“ Max ho políbí, do ruky mu vrazí svačinu. Ethan ji odloží, aby protáhl ruku rukávem lehkého hnědého kabátu.

Ethan se zarazí a když konečně prodere ruku, přitáhne ho k sobě a políbí. „Večer, lásko.“ Vyběhne ven. Sáček se svačinou nechá na skříňce, kam odkládají klíče, dopisy a noviny.

Zas mu ji musím donést, pomyslí si Max. Vezme ji a přidá ke své. V deset hodin bude Amine skoro výt hlady a rozhlížet se, koho by kousl.

Přesně ví, kudy bude procházet.

Nejdřív rovně ulicí, pak kolem pěti domů se zahradami. Spěchá a sotva odpovídá na pozdravy sousedů. Babička Gordonier, jinak nejstarší obyvatelka městečka, za ním zamává berlí a zanaříká nad dnešní uspěchanou mládeží. Zatočí u velkého kaštanu doleva, tím se dostane do rušnějších uliček městečka. Domy, až na pár výjimek, už nejsou rodinné, ale i několika poschoďové. Na náměstí Oscara Wildea, jeden ze starostů byl spisovatelovým vyznavačem a prosadil si ten název, má v jednom domě z červených cihel ordinaci. Hned v přízemí.

Oni dva mají s bydlením štěstí. Dům je velký, na okraji města, ale přesto nedaleko centra, proto to má Amine blízko do práce. Deset minut rychlou chůzí od domu má ordinaci i on. Dům, ve kterém pracuje, zůstal po válce opuštěný, proto si tam zřídili přijímací místnost s ubytováním pro naléhavé případy. Na rozdíl od Amina ordinuje jen v odpoledních hodinách. Dopoledne jezdí po hospodářstvích. Pyšně vlastní terénní auto, které má z armády a kterému všichni říkají Texas džíp. Je pravda, že do této zvlněné krajiny je to nejlepší, co mohl sehnat. Neví, čím bude jezdit, až jeho miláček doslouží. Ale zatím chodí jako pověstné švýcarské hodinky.

Nejdřív přemýšleli, že by obě ordinace zřídili přímo v domě, kde bydlí. Po zralé úvaze to zavrhli, protože by je někdo pořád rušil a neměli by žádné soukromí.

Někdy, když má pacienta po operaci, spí oba v ordinaci přikrytí dekou. Povídají si pod ní a milují se, ale takových případů naštěstí není tolik. Nejvíc nesnáší, když musí nějaké zvíře utratit, protože mělo příliš vážnou nehodu. Nejhorší jsou auta. Neustále říká majitelům zvířat, ať si své miláčky hlídají, ale vždy se najde nějaké, které přivezou zraněné. To se pak snaží udělat to co nejrychleji.

Také jsou tu opuštěná zvířata, která mu vozí, ale ta ihned umístí do rodin z města. Stačí Aminův okouzlující úsměv a už si některé dítě z jeho ordinace odnáší štěňátko nebo koťátko. Jednou si odnesla Aminova pacientka psa. Popravdě nevěřil, že něco tak šeredného dokáže Amine udat. Dokázal a teď se ten pes má jako v ráji. Každý měsíc je u něho na pravidelné kontrole, až si tak občas říká, jestli Marcela po něm nebo po Aminovi nejede. Je pravda, že po válce moc mužů není, ale pořád je to lepší než v Evropě. Dobře si pamatuje, jaké to tam bylo, kolik lidí zahynulo jejich vinou.

Telefon. Je za něj vděčný. Zvedne sluchátko. Je zvědavý, kdo to je.

„U telefonu Maxmilian Sartre. Přejete si?“

„Doktor Max? Jsem rád, že jsem vás zastihl. Tady Victor Hansen. Mému Leftymu se stala nehoda, prosím, můžete ihned přijet?“

„Jistě. Hned tam budu.“ Položí sluchátko, vezme věci i bundu.

Lefty. Kolie hlídající ovce asi pět kilometrů odtud. Hansen si zavedl telefon s elektřinou teprve před časem. Ještě nedávno spousta lidí neměla elektřinu, obzvlášť vzdálenější statky. Vždy mu to připomene vesnici Bois a Francii s jejími roztroušenými hospodářstvími.

Jednoho dne, asi dva roky po tom, co se sem nastěhovali, přišli agenti s plánem elektrifikace. Hansen byl skoro poslední, kdo svolil, ale od té doby je nadšený světlem a zbláznil se do moderních výdobytků civilizace. A tak si k světlu pořídil i telefon.

Jde ke své ordinaci. V tašce nese svačinu pro sebe i Amina. Sice nejspíš dostane pohoštění od hospodyň, ale nikdy neví, co se může stát. Nejhorší jsou zimy a tenkrát v zimě 1941 o Amina málem přišel navždy. Chybělo málo a mohl být odveden někam do Německa nebo do pracovního tábora. V lepším případě do továrny. Možná by přežil, ale on by ho navždy ztratil. Nikdy by nezjistili, co k sobě cítí.

Dojde ke dveřím, křídou na tabuli napíše, kde se bude momentálně nacházet, kdyby ho někdo urgentně potřeboval. Nastartuje džíp, který parkuje před ordinací. Tašku s jídlem a lékařskou brašnu položí vedle sebe. Na zadním sedadle vozí objemnější nástroje a další instrumenty potřebné k praxi.

Za chvilku drkotá polními cestami k farmě Hansenových. Od té doby, co Amine začal psát, začíná vzpomínat, a dokonce srovnávat hospodářství v Bois a zde. Silnice, tedy polní cesty, jsou všude stejné, pomyslí si, když se zhoupne na sedadle nahoru a dolů a pak opět. Někdy se diví, že má zuby celé.

Vybaví si, jak ho uviděl ve studené malé cele.

Vyhekne nad dalším výmolem, až se mu myšlenky rozutečou. Soustředí se na jízdu a za deset minut stojí před vraty u Hansenových. Vysedne a vezme brašnu.

„Doktore Maxi! Sem!“ zahlédne Hansena, jak na něj mává. Je u stodoly se senem. Nejdřív se mu snažili říkat doktore Sartre, ale později nějak přesedlali na doktora Maxe, tak je přitom nechal. Podobně si představoval svoji praxi doma v Německu. Jen s tím rozdílem, že by to bylo na jejich rodinném statku a v kraji, kde se narodil, a nikdo by mu neříkal doktore Maxi. Ale tady si lidé nebrali servítky a on byl rád, že ho přijali. 

Dojde k Hansenovi. „Co se stalo Leftymu?“

„Pytláci, doktore. Podívejte se sám.“ Ustoupí stranou. Max se skloní k Leftymu. Pohladí ho po dlouhé strakaté srsti. Pes se snaží zvednout hlavu, aby mu olízl ruku. Max si vzpomíná, jak k němu vždy s úsměvem běžel a vrtěl ocasem. Jediný pes, který ho docela slušně ignoroval, byl Puppi. Jako by věděl, že mu nemá raději vylézat na oči.

Zvedne tlapu. Nesnáší to kňučení plné bolesti. Z brašny vytáhne injekci.

„Bude dobře, starý brachu. Uvidíš. Budeš čilý a ještě proženeš vlky, jak se patří, a zloděje taky.“ Vpíchne mu injekci, pozoruje oči, které se pomalu zavírají. Odváže kus látky, která mu zaškrcovala ránu. Zamračí se nad ránou, ale hbitě se pustí do práce. Vyčistit, zašít, dát na ránu mast s antibiotiky, obvázat.

„Tak co?“ promluví napjatě Hansen. „Já bych všechny pytláky postřílel! Bastardi!“ Uleví si aspoň láteřením, ale tvář má svraštělou starostí.

„Ohlásím to na stanici.“

„Už jsem to udělal. Děkuji moc.“ Vrásčitou rukou pohladí Leftyho po hlavě. „Uzdraví se, doktore Maxi? Víte, jsme spolu dlouho a ještě má kus života před sebou.“

„Uzdraví. Dám vám nějaké prášky na uklidnění, ale hlavně si nesmí strhnout obvaz, rozumíte? Kdyby něco, volejte ve dne v noci. Sám bych je zastřelil.“ Z brašny vezme lék, který mu podá.

„Čtvrtku ráno a večer a až na tom bude lépe, můžete přestat. Zítra se přijdu na toho darebu podívat.“ Pohladí ho po srsti, naposled se podívá na oči. V pořádku. „Po probuzení bude chtít hodně pít.“ Hansen přikývne. „Kdyby se zhoršil stav, ihned volejte.“

„Díky moc. Jsem rád, že jsem vás zastihl. Je to rodina.“ Max přikývne. Je to jako by se něco stalo Bubimu.

„Viděl jsem vašeho Bubiho. Seděla na něm nějaká dáma. Moc pěkná.“

Zvědavost nerozlučně spjatá s každým maloměstem. „To byla Ethanova matka.“

„Oh, opravdu? Panečku, ale je to moc pěkná dáma a Bubiho zvládala elegantně. Kráčel pod ní pyšně jako páv a vždy nám zamávala.“ Doprovází Maxe k džípu.

„To ano a je moc milá. Pojedu ke Grinfieldům, kdyby mě někdo sháněl. Mají něco s krávou.“ Pokaždé udává u každého statku, kam pojede, kdyby něco.

„Jasně, doktore, ale počkejte. Tady vám moje stará připravila malou svačinku a v zimě se stavte.“ Mrkne na něj a odejde pro balíček připravený na lavičce u dveří. Podá mu ho. Max mu z džípu zamává. Ví, že koncem měsíce se vyrovnají a v zimě Hansen dostane ještě zásilku od bratrance ze Skotska z jeho palírny, z níž dostane taky podíl.

V paměti si vyvolává, koho má navštívit. Grinfieldovi – kráva, Scottovi – kůň Palomi a pak do ordinace, kde už na něho budou čekat kočky, psi a možná i nějaké jiné zvířátko. Usměje se. Slunce svítí, ale předtím, než se dostane do ordinace, musí navštívit Amina v tom jeho kumbále a vytrhnout ho ze spárů dětí a upovídaných babiček.

Zařadí a džíp poskočí na cestě k dalšímu statku.

Bois, jaro 1942

„Tady máš ošatku se zbytky pro slepice a jdi je nakrmit.“

Ethan rozpačitě přijme ošatku a zahledí se na Danielle. Je uprostřed praní. Necky má položené na dřevěné konstrukci, aby je měla výš. Jestli se neplete, tak má zrovna v rukou jeho košili. Drhne ji tak usilovně, že se maličko bojí, aby z ní něco zbylo a on měl co nosit.

Po dvou týdnech mizerného počasí je krásně, sluníčko ukazuje svoji přívětivou tvář, proto se ráno Danielle rozhodla prát. Hned po snídani začala lítat po domě jako fúrie a shánět vše, co je jen trochu špinavé. Celé hospodářství jí šlo z cesty. Venku na zahradě se už suší povlečení a prostěradla. S teplým obědem asi nebude moci počítat.

„Dobře, tak já jdu.“

Zabručení od Danielle jasně dává tušit, nakolik si ho všímá. Potichu zakleje. Možná by to mohl dát za úkol Nicole. Ještě nikdy nesypal zrní slepicím, protože Danielle povídala, že u toho odpočívá. Rozhlédne se, zda ji někde neuvidí pobíhat. Jako na potvoru se ona i Puppi ztratili. Ta holka umí vycítit, kdy je potřeba něco udělat.

No nic, Ethane, ty, s diplomem a titulem Doktor, budeš sypat slepicím zrní. Musíš si říkat, že pak máš vajíčko k večeři nebo ke snídani. Zvedne připravenou ošatku a podiví se její váze. Když to zvládne Danielle, tak to zvládne taky.  

Přejde na nádvoří, kde hrabou slepice a hledají, co by snědly. Opře si ošatku o bok tak, aby mohl druhou rukou sypat zrní. Otevře pusu a nic. Sakra, jak Danielle volala na slepice? Vždyť její volání poslouchá den co den! Má pocit, že nic neví. Prázdné okno a kolem něho spousta slepic. Kdák, kdák. Hnědá, bílá, strakatá a tamta má bílou hlavu a hnědé tělo.

Bože, prosím, jak se volá na slepice? Nemohu na ně řvát anglicky. Co kdyby mě někdo zaslechl? Najednou ovládá slepičí volání snad ve všech řečech, i když nikdy nesypal slepicím, ale francouzské volání – okno. Přitom si jasně vzpomíná na hodinu citoslovcí s maminkou. Haf, volá pes, prrr – koně, mňau - kočka, čičí se volá na kočku a slepice… Bylo to tam, ví to na sto procent, ale jak to volání znělo? Nepamatuje si je, i když obden slyšel Daniellin pokřik.

Ohromen neznalostí stojí a drží ošatku. Uvažuje, jak z toho ven. Usměje se, nadechne a začne: „Pipii pi pi pi…,“ bezstarostně volá na slepice.

„Dobrý den, starosto Salacrou.“

Ethan leknutím nadskočí a snaží se udržet ošatku v rukou. „Kapitáne Meiere, i já zdravím. Jak se má Bubi?“

„Výborně. Je rád, že si mohl vyrazit ven. Miluje sluníčko. Mohu se na něco zeptat?“

Můžeš cokoliv. Na Bubim vypadá nádherně. Chybí jen červená uniforma a byl by podobný cínovým vojáčkům, s kterými si hrával jako malý kluk. S bratrem se o ně prali, ale i když byl mladší, vyhrával. Vždy měli červenou uniformu, nádherné koně, blond vlasy a modré oči. Vypadali elegantně, byli stateční a samozřejmě vždy vyhrávali bitvy.

Od Setkání s velkým S se sotva viděli. Popravdě jen kradmé vášnivé polibky, u kterých zapomínali, kým jsou. Vzpamatuje se. „Jistě, kapitáne.“

„Mohu vědět, proč voláte na francouzské slepice německy?“

Ethan ztuhne. Bože, on má pravdu. „Víte, kapitáne, začínám je vychovávat pro Německou říši. Vše v jejím jménu. Pipi… máte tady zrní! Pipii…,“ statečně pokračuje dál, v hlavě chaos. Zbláznil jsem se a jestli to Max vezme jako provokaci, tak skončím v některé z těch sklepních děr, odkud není úniku jinak než nohama napřed.

Pozoruje jeho seskok z Bubiho a stoupnutí k plotu. Nenápadně k němu přistoupí.

„Netušil jsem, že máš tak velkou slovní zásobu.“

To já taky ne, pomyslí si Ethan. „Dva roky strávené v Mnichově a okolí. Naučil jsem se tam jazyk. Práce na statcích a podobně. Krásná země plná tradic.“ Sice lže, ale nemůže mu říct pravdu.

„Aha. Bylo mi divné, že na ně nevoláte francouzsky, ale máte pravdu. Vše pro Říši.“

„Ano. A máte nějaké zprávy o rodině?“ Neví co říct, na co se ptát.

„Mají se výborně, tak jsem rád, že je u nich vše v pořádku. Taky se chystají na polní práce, co vaše?“

„Maminka trochu stůně, ale podle otce to není nic vážného.“ Vděčně si vzpomene na svou adoptivní rodinu v Dunquerke. Neví, co by si bez ní a její pomoci počal. Měl tehdy kliku.

„Snad se brzy uzdraví,“ pronese upřímně. „Chybíš mi,“ z ničeho nic tlumeně pronese. Ethan pohlédne do jeho nádherných modrých očí. Jsou kouzelné a zachvěje se, když si vzpomene na laskání a doteky velkých, ale jemných rukou.

Bylo to přibližně dva měsíce po Vánocích, jejich touha se omezila na pár vášnivých polibků a dál nic. Oba chtěli víc, proto jednoho dne dostal lístek s datem, místem a hodinou setkání. Podpis chyběl, ale věděl, od koho je. Dodnes si říká, že chyběly pouze souřadnice, tak precizně byl napsán. Vyrazil ven, kde sněhu bylo poskrovnu. Plížil se jako zloděj k místu schůzky, kde stála stará bouda. Takhle si dostaveníčko nepředstavoval ani ve zlém snu, ale když je válka, není na výběr. Není to jako v míru. Nejdřív večeře, polibky v autě, přitisknutí ke zdi domu, potom ložnice se svíčkami, šampaňským a milování až do rána. Je romantik, rád svádí a je sváděn.

Na místo schůzky dorazil se srdcem v kalhotách a rozhodně nebyl natěšený nebo vzrušený. Spíš se klepal, když si představoval, co by se stalo, kdyby to zjistil odboj, Němci nebo vesničané. Mrtvola by skončila lépe než on. V tomto případě by opravdu nikdo neměl zjistit, co k sobě cítí. Odboj by se ho určitě snažil využít k získávání informací a on ví, že Max není blázen. Hned by mu to došlo, sotva by vypustil z úst: „Miláčku a kolik že bylo těch jednotek?“

„Jsi tady?“ tichý hlas.

„Kapitá…“

„Maxi!“ přeruší ho rázně Max. Ethan vystoupí ze stínu a stojí uprostřed chatky. Je překrásný. Asi taky přišel pěšky. „Poslal jsem hlídky na opačný konec lesa, tak snad budeme mít chvilku klid,“ drmolí Max jako o závod, když ze sebe stahuje uniformu.

Nakonec toho nechá, přistoupí k němu. Obejme ho. Ethan cítí, že se chvěje touhou. Náhle se nehýbou, pouze se navzájem lehounce dotýkají. Nic nedělají, jen stojí a vychutnávají svoje těla, která jsou k sobě přitisknutá. Cítí vůni, kterou ten druhý voní, nezvyklé objetí a něčí blízkost. Aspoň on má pocit, že je to nesmírně krásné a zvláštní. Až příliš dlouho nikoho neobjímal.

Odtáhne se a ani si nevšimne, že je v zajetí Maxových rtů, polibků i rukou. Dotýkají se ho, mazlí se s ním, pak se chladné rty dotknou jeho rtů a jazyky se propletou a on mu ten polibek oplácí se stejnou intenzitou a vášní.

Nevnímá své svlečení nebo to, že se zelená uniforma míchá na podlaze s oděvem sedláka. Stojí proti sobě, hladí a zkoumají svá těla rychlými chtivými doteky. On to své dobře zná. Ví, co má rádo a co ne, ale o tom druhém neví nic, tak potěšeně objevuje neznámé. Povšimne si, že Max něco drží v ruce. Mast nebo něco jiného?

Zaujatě se navzájem prohlíží. Cítí na sobě Maxův upřený pohled. Když se ztratilo oblečení, rozdíly zmizely jako mávnutím proutku. Je vysoký, štíhlý, postava bez gramu tuku se zřetelně se rýsujícími svaly. Na paži vybledlá jizva. Hruď s tmavými dvorci bradavek a trochou světlých chloupků. Sklouzne dolů. Cítí Maxovy rozpaky. Jak asi hodnotí on jeho? Líbí se mu, co vidí, nebo nelíbí? Jemu ano. Dlouhý štíhlý úd mezi hustými chloupky, že má chuť do nich zabořit ruku, rozhrnout je, polaskat Maxovu chloubu. Dlouhé nohy přesně takové, jaké si vysnil, a taky porostlé světlými chloupky. Je nádherný a on ho jen touží sevřít v náručí, laskat ho a aspoň trochu ukojit svoje tělo i srdce. Prahne po doteku jiného muže.

„Líbíš se mi.“ Je podivně rád, když na sobě ucítí Maxovo tělo, a ostře vnímá chlad vzduchu a jeho teplo. Je nádherné držet muže v náručí, cítit jeho váhu a toho druhého laskat. Vzlykne radostí, kterou v něm ty pocity vyvolají. Chtíč, hlad, nespokojenost a všechny vjemy, které neumí ani nechce rozlišit, se v něm sváří.

Ani neví, kdy překročili hranici touhy. Milovali se divoce, nezvladatelně, aniž udělal, co chtěl nebo co si vysnil. Žádný jemný vstup, laskání a hlazení. Jen ukojení chtíče. Nejprimitivnější pud – patřit mu a mít ho. V hlavě prázdno a těla toužící po ukojení svých představ.

Neví, kdy začali, kdy skončili, ale najednou leželi vedle sebe jako dva cizinci, chatrčí se vznášel pot a vůně pižma. Nevnímali zimu ani únavu, která se jim rozlila po těle. Slyšel svůj a jeho sípavý dech jak po dlouhém běhu, cítil na sobě sperma a v ukojeném těle dozvuky sexu. Svaly, které nepoužíval, se už začaly hlásit, ale zítra se přihlásí ještě víc. Zvedne se, z kapsy kalhot vytáhne velký kapesník. V duchu za něj poděkuje Danielle a otře sebe i Maxe.

Červená se při tom, nebo to je kvůli té námaze?

„Pojď ke mně!“ V Maxově hlase se ozve příkaz, který uposlechne. Přimkne se k němu. „Moc se mi to líbilo,“ řekne nesměle.

„Bylo to poprvé?“ otáže se. Je zvědavý. Odhrne mu z čela mokrý pramínek.

„Ano. Netušil jsem, že to bude tak divoké. Představoval jsem si to trochu jinak a jestli to někomu řekneš, je z tebe mrtvola!“

„Komu bych to asi říkal? A pak, moje představy byly rozhodně něžnější. Zítra bude můj zadek úpět.“ Klidně mu to vrátí a baví se Maxovým červenáním, které spíš tuší, než vidí. Nebyl při milování zrovna jemný a ani mast příliš nepomohla.

„Ty už jsi někoho měl?“

„Jistě,“ suverénně odpoví. Zívne. Při představě, že se bude domů vléci pořádný lán cesty, se mu dělá špatně. Po milování rád spí s partnerem v náručí, rád se probouzí s vlasy rozhozenými po polštáři. Skloní se, políbí ho a něžně vzbudí k dalším hrátkám a pozdější společné snídani.

„Aha.“

Ethan cítí svoji převahu a přemýšlí, nakolik mu bude vadit, že nebude mít navrch. Jak mohl být Max v tomto věku ještě panicem? Žádný sex ani nic takového?

„Jak to, že jsi nikoho neměl?“ Otočí se k němu, pohladí mu tvář. Asi to má po matce, ale svých partnerů, no, nebylo jich zas tolik, se rád dotýkal.

„Měl jsem být knězem, ale při představě být někde zavřený nebo mít farnost a být vzorem a duchovní útěchou svým ovečkám… Odmítl jsem to a vydupal si školu. Otec nechtěl o dráze zvěrolékaře nic slyšet. Pruská vojenská tradice. Nakonec jsme oba přistoupili na kompromis. Veterinární škola, potom vojenská se zaměřením zvěrolékař. Otec byl rád, já taky. Při tom všem učení najít kohokoliv nebylo možné,“ odmlčí se, ale v duchu si vybavuje roky učení i touhy. „Víš, nerad to říkám, ale nemohl jsem říct, že se mi ženy nelíbí a dávám přednost mužům.“

Ethan se zarazí. Jistě, v každé společnosti to nikdo dobrovolně nepřizná, ale jsou cesty, jak najít někoho stejného zaměření a zájmu, delikátně řečeno, a on jich našel dost.

„To je mi líto.“

„Budu muset jít. I tak jsem dlouho pryč. Přijdeš zase?“

Ethan pohladí křivku páteře sedícího Maxe. Proč má vůči němu ochranitelský postoj? Chtěl by ho sevřít v náruči, hýčkat, laskat a udělat pro něj vše. Nebezpečné myšlenky ve válce, usoudí.

„Přijdu, když mi dáš vědět, ale ten vztah je nebezpečný.“

„Vím.“ Obléká se do uniformy. Ethan s lítosti pozoruje, jak to krásné, i když nezkušené tělo, které mu poskytlo tolik rozkoše, mizí. Zvedne se z chatrného lůžka, aby se taky oblékl. „Dám ti vědět. Je to mezi námi, tak z toho nic nevyvozuj.“ Max ho z ničeho nic varuje.

„Vím to. Ty taky ne.“ Oba proti sobě stojí. Německý důstojník a starosta malé francouzské vesnice. Rozumím ti až moc dobře, Maxi, myslí si Ethan. Přistoupí k němu, políbí ho. Max se podvolí, potom s rozpaky v obličeji vyjde ven.

„Halt!“

Zvolání ho rozruší. Rychle a tiše si oblékne kabát připravený na eventualitu vtrhnutí do chaty. Naslouchá vysvětlení kapitána Meiera německé hlídce o nemilém zjištění, že je tu mezera, proto šel na obhlídku sám. Když zaslechne kroky a ticho, opatrně vykoukne. Nikdo nikde a on vyrazí na cestu domů.

„Mně také chybíš a moc,“ pronese k Maxovi tlumeně Ethan s ošatkou v rukou. Kdykoliv ho vidí nebo si na něj vzpomene, tak si vybaví jejich první milování. Co může jiného říct, když je to pravda? Je zrádce? Co si myslí ženy, které se zapletly s německými vojáky?

„Mohu se svézt na koníčkovi?“ V Ethanovi hrkne, když jeho oči sklouznou k Nicole v šatičkách s drobnými modrými kytičkami, s copem v ruce a nesměle pokukující po kapitánovi. Slyšela to nebo neslyšela? I Max je v šoku a je to na něm vidět. Ethan ihned přeloží Nicolina slova Maxovi.

„Je mi líto, ale koníček není pro malé holčičky.“ Ethan dál překládá.

„Aha a mohu si na něj sednout? Prosím, jen sednout! Je tak vysoký. A krásný. Ne jako náš Princ.“

„No, když jen sednout, tak dobře.“ Nicole zapiští radostí a poskočí, až se sukénka rozevlaje. Přistoupí blíže ke kapitánovi a natáhne ručičky. Ve tváři radost a malý ďolíček.

Ethan se tím baví, ale zároveň zatouží být stejně bezprostřední jako ona. Tak co uděláš, kapitáne? myslí si. Je vidět, že není zvyklý na děti, ale najednou ji drží pod paží a Nicole sedí na Bubim.

„Je velký! Je úžasný! Je nádherný a jak se jmenuje?“

„Bubi, Nicole.“

„Óó, to je krásné jméno. Skoro stejné jako Puppi. Amine, jsem princezna, že ano?“

Ethan s obavami pozoruje Bubiho přešlápnutí, zavlnění mohutného svalstva. Doufá, že Bubi bude rozumný a ty jiskřičky v jeho očích se mu jen zdají.

„Je roztomilá, ale ty víc.“ V tu chvíli si Ethan uvědomí, že mluvili německy, proto jim Nicole nemohla rozumět. Uleví se mu.

„Jupííí, jsem královna zlodějů!“ Není asi to pravé, co by měla volat francouzská dívenka na německém koni velitele posádky, ale čert to vem. Nemohou žít jako ve vězení. Další věta: „Patří mi svět!“ To taky asi není ono, ale Max se usmívá a jemu se jeho úsměv moc líbí. Je to snad podruhé, co ho vidí se smát. Tedy spíš usmívat se. Chtěl by slyšet jeho smích.

„Ty jsi taky nádherný. Ta noc se mi moc líbila,“ navrhne nenápadně, i když setkání bylo odpoledne.

Max na něho stočí zrak. „Byla božská. Mám hodně práce, ale snad něco vymyslím, starosto Salacrou. Chtěl bych si to zopakovat, i když bych volil více času na tyto chvilky.“

„To já taky,“ odvětí Amine. „Toužím po... Nicole!“ zařve, až sebou Max trhne a otočí se.

Křik: „Jeeeee“ a „jupííí“ se rozlehá do dálky a oni netuší, jestli křičí děsem nebo nadšením. Bubi si totiž povšiml toho, že má na hřbetě o pár kilo méně než obvykle a začal se nudit. Nejspíš si řekl, že je čas na jídlo, tak nadšeně vyrazil něco dobrého najít. Doufá v to, ale směr, kterým se pustil je – směr posádka.

„Bubi, stůj!“ bylo volání jako do prázdné studně.

Ethan odhodí ošatku, vrhne se ke kolu, které je opřeno o zeď domu. Gumy má stále funkční a řetěz taky. Vyvede ho před vrata, položí nohu na šlapku a chce nohu přehodit přes rám, když je stržen na zem a někdo mu surově bere kolo. Začne se o ně prát, ale pak si uvědomí výložky a Maxův vyděšený obličej. Pustí kolo a vyrazí pěšky. Tedy během za koněm, který už není vidět.

Po chvilce ho předhoní kapitán Meier na vrzajícím kole.

„Bubi, ty zvíře pitomé, stůj!“

To volání bude slyšet do konce života. Statečně vyrazí za ním. Občas se musí zastavit a nadechnout, protože není zvyklý běhat. Od dob, kdy byl ve školním atletickém družstvu, zlenivěl, nebo není tak dobrý, jak si myslel.

Dorazí na posádku zadýchaný a uřícený s očima navrch hlavy. Již ho čekají, protože ho ihned vpustí dovnitř, aniž by provedli kontrolu. Trochu víc se zadýchal, ale okamžitě si všimne zmatku, který vládne na nádvoří.

„Bylo to děsné! Měl jsem strach a jaký! Co kdybychom trefili koně?! A ten skok. Nic podobného jsem neviděl,“ zaslechne pár poznámek, z kterých si sestaví přesný obrázek toho, jak šly události za sebou.

Nicole, které Danielle vypráví příběhy zlodějky Margot, popohnala koně k nějakému dobrodružství. Bubi vyrazil přímo do stáje, kde vždy dostal něco dobrého. A tak v klidu cválal k jídlu, když se mu postavila do cesty brána se závorou. Jelikož taková nicotnůstka je pro něho nic, přeskočil ji i s Nicole, která se zázrakem stále držela na hřbetě.

Vojáci si samozřejmě pomysleli, že zabila velitele, když přijela na jeho koni. Všichni v posádce, a nejen v posádce vědí, jak si velitel na Bubim zakládá. Naštěstí měl někdo dost rozumu, že si vzpomněl, že ho kapitán Meier miluje. Zařval, ať neporaní koně. Ten zmatek si dokáže živě představit. Vojáci po nádvoří s puškami v rukou. Ježíš, mohli ji zabít, hrkne v něm. Raději nechce nic vědět, nebo by to nakonec nemusel přežít.

„Amine, Amine, byla jsem statečná, když na mě namířili ty pušky a něco křičeli. Jsou to ohavové, protože jsem jim nerozuměla, ale kapitán mě zachránil a dal mi za statečnost tohle!“ Zamává mu před očima lesklým obalem. Kolem pusy má hnědé rozmazané šmouhy, ale v očích jí jiskří po prožitém dobrodružství.

„Měla bys dostat nařezáno. Víš, jak jsem se bál?“ Jak je vidno, už jí otrnulo.

„Ale Amine, nic se nestalo a Bubi byl báječný!“ vesele poskočí. „Jen ti vojáci byli divní. Křičeli, mávali na mě těmi puškami a pořád něco chtěli vědět. Jenže já jim moc nerozuměla. Víš, asi se báli, ale čeho, to nevím.“ Nakrčí obličejík nad tím problémem.

„Oni si mysleli, že mě zabila,“ vmísí se do toho klidně Max.

„Víc nechci slyšet.“

„Naštěstí jsem dorazil včas.“

„Ona a Puppi mě dovedou do hrobu.“

„Puppi?“ optá se zvědavě Max.

„Pes. Velká vrčící bestie, která nemá svědomí!“ Nicole si jich nevšímá, jelikož uždibuje sladkost. Rozhlíží se po nádvoří. „Jee, Bubi! Ahoj, koníčku, a děkuji za svezení!“ zapiští a chce ihned vyrazit k Bubimu, kterého nedaleko provádí jeden z vojáků, aby po tom běhu vychladl. Ethan ji chytne za límec šatiček s velkými nacpanými kapsami všelijakými důležitými věcmi a pevně drží.

„Budeš tady, nebo dostaneš výprask!“ Ethan udělá zlý obličej, až Nicole fňukne.

„Už je všechno v pořádku,“ uklidňuje ho kapitán.

„V životě jsem nezažil větší strach. Viděl jsem její tělíčko někde v příkopě.“ Pevně drží Nicole, která pokukuje po tom krásném koníčkovi.

„Kdepak. Bubi je trochu živější, ale jeho krok je krokem houpacího koně. Doslova. Je příjemný a měkký,“ ujišťuje ho.

„Myslím, že půjdeme. Děkuji za ni.“

„Není za co, ale koně už jí nikdy nepůjčím.“

„Nashledanou, kapitáne Meiere, a ještě… Mohl bych s vámi něco projednat?“

„Co to bude?“

„Jak dobře víte, ve vesnici je rybník. Už se nepoužívá, je zanesený. Potřeboval by vyčistit a opravit stavidla. Víte, napadlo mě, že bychom to mohli udělat. Tedy porybného Andrése. Vyzná se v rybách.“

„Nám je jedno, co s rybníkem budete dělat. Pokud se do toho chcete pustit, tak klidně.“

„Děkujeme, ale proč to říkám,“ přitáhne si ke stehnům Nicole, kterou pevně drží, aby se neztratila. „Potřebujeme ryby a kdybyste nám pomohli, pak bychom z toho mohli mít prospěch všichni. Taková ryba na stole je potěšením pro každého,“ nadějně nadhodí.

„Ne, je mi líto a nashledanou, starosto Salacrou, Nicole,“ pronese ve francouzštině. Ethan přimhouří oči. Řekl to moc pěkně a čistě. Že by…?

„Starosto, kolo!“ Voják, se kterým občas vyhandluje naftu, mu vede kolo.

„Děkuji moc.“

„Amine, koníčka, prosím!“ zvolá Nicole za bránou posádky.

„Žádného koníčka, hezky po svých,“ řekne mrzutě Ethan. Ryby nejsou a k tomu se Nicole dost navyváděla. Mohli ji klidně zabít. „Nicole, mamince nic neřekneš. Je to jasné?“

„Proč? Bylo to moc hezké a maminka má ráda moje povídání!“

„Ano, ale maminka má mnoho jiných starostí, než aby věděla, že ses svezla na velitelově koníkovi.“

„Krásný koníček! Moc hodný!“ nadšeně zvolá. „Tak dobře, bude to naše tajemství, ale Puppimu to říct mohu, ne?“

„Jistěže mu to můžeš říct. Ale jen Puppimu,“ svolí s rozvrzaným kolem v rukou.

Večer s knihou v ruce přemýšlí o dnešním dni, když se dveře rozletí a v nich stojí rozzlobená Danielle s rukama v bok. „Co to říkala Nicole Puppimu o koni a vojácích? Jaký kůň? A jací vojáci? A co ty odřené ruce?“

Zatraceně! pomyslí si Ethan a sklapne knihu. Co má teď dělat?

St. Athan, červenec 1953

„Dobrý den, Samantho!“

„Maxi, pojďte dál. Už vás s tou svačinou vyhlíží.“

„Kdyby ji nezapomněl jako obvykle, nemusel…“

„Kde se flakáš?“

„Jak kde?“ omluvně pokrčí rameny na Aminovu dlouholetou sestřičku, kterou zdědil po předešlém doktorovi, který odešel do důchodu, a vejde do ordinace. Zná ji nazpaměť. „Trochu jsem se zdržel u Palomiho. Má nataženou šlachu, tak nevím, jestli se z toho úplně dostane. Dal jsem mu obklady. Hezké,“ zamumlá, když ho Ethan obejme a vášnivě políbí.

„Dost!“ zarazí ho a položí na stůl tašku. Vytáhne svačiny. V ten moment se ozve zaťukání a do místnosti vejde Samantha s podnosem.

„Zůstanete tu na svačinu, doktore Maxi?“ Položí tác na stůl, z konvičky nalije čaj do hrníčků.

„Jak se vede Lily?“ Sam má kočku jménem Lily. Perskou sněhobílou a nafoukanou, jak jen kočka umí být. Pravidelně k němu chodí s tím, že špatně žere. Nemůže Samanthu naučit, aby ji tolik nevykrmovala, protože potřebuje stálou dietu. Vždy trochu zhubne, ale potom to zas nabere.

„Zůstane. Máš čas, ne?“

„Mám. V okolí řádí pytlák nebo pytláci. Hansenovic Lefty se chytil do jejich pasti. Má zle poraněnou packu.“

„Mizerové. Sam, nechceš s námi pojíst?“

„Kdepak. Skočím si domů. Za hodinku jsem tu.“

Ethan přikývne, rozbalí svačinu v ubrousku. „Sýr a kousek salámu a k tomu rajče. Pane doktore Maxi, rozmazlujete mě.“

„Myslíš?“

„Jasně a co říkáš mému poslednímu výtvoru?“ polkne sousto, upije čaj. Obličej hned dostane jiný výraz.

„Tu scénu v chalupě musíš škrtnout.“

„Tak to ne,“ odmítne šmahem. „Bylo to kouzelné, i když krátké a rychlé.“

„Kvůli Evě, hlupáčku,“ něžně odpoví Max. „Popravdě, bylo to moje první milování a byl jsem nejistý a rozklepaný jako rosol a modlil se, abych to zvládl. Když jsi proti mně stál, byl jsi překrásný.“

„Už nejsem?“

„No tak, Amine, nechtěj, abych se červenal a zvyšoval tvé ego.“ Se spokojenou tváří vybalí svoji svačinu. Na stůl položí jablka od Scottových. „Stál jsi v tom šeru a já obdivoval tvoji pěknou, možná trochu pohublou, postavu, hladký hrudník a prsty mě svrběly touhou dotýkat se tě a zjistit, jaké jsou tvoje bradavky, pak jsem sklouzl pohledem dolů. Měl jsi ho o tolik jiného než já. Mohutný s červeným naběhlým žaludem a je větší než můj, ale nevadilo mi to. Naopak, líbil ses mi, chtěl jsem ho sevřít v dlaních a držet tě v zajetí. Vyschlo mi z toho v krku. A stehna, svalnatá lýtka… popravdě, dostal jsi mě. Vypadal jsi jako bůh i v tom mizerném světle. A pak milování. Opravdu jsem si ho představoval jinak, ale tělo bylo spokojené. Aspoň na chvilku. Pak, kdykoliv si na něj vzpomnělo, doslova křičelo o tvoje pozornosti.“

„Raději toho nech, nebo se na tebe tady vrhnu a vezmu si tě na lehátku,“ lascívně mrkne do kouta, kde stojí vyšetřovací lehátko.

„Mluvím pravdu,“ obhajuje se Max, „nevydrželo by naši váhu.“

„Vidím ti až do žaludku. Chceš to stejně jako já a hned tady. Chceš si ověřit, kolik vydrží?“

„Ne. Přinesl jsem ti svačinu, protože touhle dobou máš hlad a já měl náhodou cestu kolem. Nic víc v tom není.“

„Maxi, lžeš.“

„Trochu. Jenže – víš,“ odmlčí se, „nechci, abychom museli odtud pryč. Líbí se mi tady víc, než jsem tušil. Sousedé, práce, okolí i dům.“

Ethan si povzdechne. Vypadá stejně bezradně a bezbranně jako tehdy a on má chuť ho utěšovat. Vstane, položí mu hlavu do klína. I tohle je stejné. Obejme Maxe kolem pasu.

Max mu vklouzne rukou do vlasů a probírá se jimi. „Celou dobu jsem si vyčítal, že jsi nepřítel, a přitom jsem po nepříteli toužil. Nevěděl jsem, co dál, ale doufal, že vše dobře dopadne.“

„Já taky ne, ale když jsem tě uviděl, šlo všechno stranou. Veškeré pochyby zmlkly a byl jsi jen ty.“ Ethan k němu zvedne usměvavé zelené oči: „Mám hlad.“

„Romantiku.“

„Jsem jím,“ rozverně podotkne Ethan, vstane, pustí se do jídla. Nohy položí na stůl. „Dokážu ti to. Kdo jiný než romantik by se zamiloval do svého nepřítele, který nám odmítl ty ryby a který dal dceři jeho hospodyně čokoládu? Tak luxusnííí zboží ve válce, tolik žádanééé,“ schválně protahuje slova.

„Miluji čokoládu. Chtěl jsem ji sníst sám, ale když jsem ji viděl ležet na nádvoří schoulenou do klubíčka, tak jsem jí to musel vynahradit. Zakrývala si uši, kolem stáli vojáci, kteří na ni mířili zbraněmi a křičeli, co se mi stalo, kdo mě zabil, kde leží moje mrtvola. Oklepala se, lištička, velmi rychle. Pak už žvanila jen o tobě, o tom, jak Puppi loví v lesích německou zvěř, a o Danielle. Bylo jí úplně jedno, co mluví. Hlavně, že ji někdo poslouchal.“

„Mělo mi dojít, že umíš francouzsky, a vsadím se, že jsi naslouchal pozorně.“

„Pilně jsem se učil, ale nic neříkal. Bavilo mě to.“

Ethan se nenápadně mrkne na hodinky. Sam přijde za půlhodinu. V duchu se zakření, ale rozhodne se. Nikdy to zde neudělal, ale čert to vem. Jednou se začít musí. Vstane, přejde ke dveřím. Otočí klíčem, který následně ukáže Maxovi.

„Počkej, co chceš dělat?“

„Co tak asi chci dělat, Maxi?“ Klíč okázale schová do kapsy. Sedne si mu na stehna a začne rozepínat košili. „Jen si chci ověřit, že jsi stále tak krásný jako v té mizerné chatrči.“

„Sousedi sem vidí.“

„Kašli na ně. Není sem vidět, ale pro tebe…,“ vstane a zatáhne závěsy. „Takhle je to lepší?“

Max se rozhlédne po místnosti. Od té doby, co četl jejich první milostnou zkušenost, se chce s Aminem milovat. Zaslechne šustění a uprostřed místnosti stojí nahý Ethan tak, jak ho viděl poprvé. Očima sklouzne dolů. Přesně jako poprvé a shodí ze sebe šaty.