Ve jménu Říše: 22. Osvobození

St. Athan, začátek jara 1954

„Tady jsme!“ zamává Ethan vesele na Robertu a Hansena. Přijedou blíž a zastaví bryčku. Max sleze a odstrojí Bubiho, aby se proběhl.

„Tak běž, potvoro, a neztrať se!“ Bubi vyhodí zadníma, když uvidí Joy. Opatrně se k ní přiblíží. „Zapomíná, že už není nejmladší.“

„Kolik mu vlastně je?“

„Skoro šestnáct.“

Roberta hvízdne. „Joy je sedm.“

„Někdy se nám zdá, že se Bubi věkem někde zapomněl a nestárne. Proto bychom chtěli hříbátko.“

„Já vím a myslím, že Joy se líbí. Tak co, sedneme si k tomu pikniku a necháme je být, nebo budeme přihlížet?“

Max zauvažuje. „Myslím, že si sedneme. Kdyby to nešlo přirozenou cestou…,“ nedořekne a začervená se. „Pomůžeme tomu.“ Úzkostlivě se zadívá na Robertu, až se Ethan rozesměje. „Co je?“

„Vždyť to děláš běžně.“

„No jo, ale ti ostatní nejsou Bubi. Vytáhni ten koš s delikatesami. Někdy je opravdu natvrdlý. Hansene, Lefty je zcela v pořádku?“

„Jistě. Už opět prohání vlky nebo spíš zloděje. Vlci před válkou skoro vymizeli, během ní se přemnožili, ale teď jsou opět v normě. Všechno se začíná vracet do normálního života.“

„Jaké to tady bylo?“ zajímá se Roberta. V černých kalhotách, jezdeckých holínkách a modrém svetru se usadí na lavici. „Já bydlela na pobřeží a každou noc jsme s hrůzou naslouchali letadlům nad námi. Byla jsem ráda, že nebydlíme ve městě a Coventry… Byla to hrůza. Okna zatemněná a cvičení, jak se máme chovat, kdyby se vylodili, ale jsem ráda, že se to nestalo. Eva povídala, že jste byli ve Francii. Muselo to být peklo.“

Hansen přikyvuje. „Tady to bylo podobné, i když asi ne tak přísné jako u vás, ale nedaleko bylo cvičiště a z blízkého přístavu v Barry vyjely lodě pomoci Dunquerku. Kráska, znal jsem kapitána Tiffyho, se nevrátila. Prý mina. Mnoho vojáků se z války nevrátilo.“

„Já tam sloužil,“ nostalgicky zavzpomíná Ethan a zrozpačití, když zahlédne obdivné pohledy Hansena a Roberty.

„Jste hrdina.“

„Ale ne. Jenom jsem ošetřoval vojáky.“ Není nadšen. Proč se o tom jenom zmiňoval? Proto nevypráví o válce ani o tom, co se později dělo.

Roberta na něho pohlédne, potom se obrátí na Maxe. „Jaké to bylo?“ Ethan jí je vděčný, že se dál nevyptává a že přerušila Hansena. Koutkem oka se zaměří na Bubiho, který doráží na Joy. Hmm možná to hříbě opravdu zplodí přirozenou cestou.

„Jaké to bylo?“ zamyslí se Max, když otevře koš. „Dusno, strach, nedostatek potravin, vlastně chybělo všechno. Od bot až po chleba. V obchodech se stály fronty na cokoliv. Měli jste potravinové lístky na něco, co jste si nemohli koupit. Měl jsem trochu štěstí, že jsem byl na jihu Francie, kde to nebylo tak přísné jako na severu, ale i tak to nebyla žádná slast.“

„Byl jsi v odboji?“

Max se koukne na Ethana. „Nebyl jsem. Měl jsem co dělat, abych uživil rodinu a stejně na konci války… Omlouvám se.“

Ethan s kamennou tváří pozoruje Maxe. Tak uživil rodinu. Spíš posádku. Proč mi to připadá k smíchu? Na tom, co zažili, přece není nic legračního.

„Panečku, ty umíš vařit nebo to dělala přítelkyně?!“

„Jsem Francouz a matka byla vynikající kuchařka. Ledacos jsem se naučil.“

Spíš mizerná strava německé armády, pomyslí si vesele Ethan a opět se zarazí. Proč začíná myslet na válku jinak? Nikdy se nesmál, nikdy na ni nevzpomínal s úsměvem a najednou to cítí jinak. Jako něco, co už bylo dávno. V nitru má takovou zvláštní úlevu, že skutečně už je po všem. Že zde může sedět, jíst a bavit se svobodně s přáteli. Nerozumí tomu. Vždyť válka není k smíchu a on pobaveně vzpomíná na to, že Němci – bošové, jak jim říkali Francouzi, měli mizernou stravu a oni? Měli jí taky málo a nebyla o nic lepší.

Max vnímá změnu Ethanovy nálady. Později se ho optá, co se stalo. „Hansene, co byste řekl tomu, kdybychom u vás nechali bryčku a Bubiho? Nevadilo by vám to? Samozřejmě to nějak vynahradíme.“

„Nechte to být nebo mě naštvete. A jasně, že mi to nevadí. Budu vás muset opustit. Povinnosti volají. To víte, hospodářství.“ Zvedne se a Ethan si pomyslí, že on moc dobře ví, co je to mít hospodářství. Však se mu na rukou za ty čtyři roky vytvořily mozoly. Stiskne ruce, protože si vybaví vidle, lopatu a další nástroje. Den co den dojení, sypání slepicím, opravování postrojů, krmení zvířat. Tisíce maličkostí, které nikdy nedělal a které se musel naučit.

Hansen zahvízdá. Ze zápraží se zvedne podřimující Lefty, který pajdá na jednu nohu. „Tak, chlapče, půjdeme, co myslíš?“

„Hansene, dopadli toho, kdo nastražil tu past?“

„Gregory z okrsku povídal, že po nich nezbyla ani nit, ale prý narazili na další pasti. Zkoumají, jestli je to nějaký lovec nebo nám chce opravdu někdo škodit. Pěkně se bavte!“ popřeje jim a vykročí směrem, kde má stádo ovcí. Hlídá ho jeden chlapec, ale musí ho vystřídat. Usměje se, když zahlédne koně. Jsou nádherní. Stejně, jak se těm dvěma podařilo propašovat toho ďábla na ostrov? Lefty vedle něho jde se vztyčenou hlavou a občas se podívá po pánovi.

„Měl jsem pár případů poraněných zvířat. Pasti, víš,“ vysvětluje Max Robertě. Konečně vybalí zbytek jídla z piknikového koše a rozprostřou to na dřevěný stůl s kostkovaným ubrusem. Usadí se a vnímají nádherné slunečné odpoledne. Kolem všechno kvete a provoněná krajina jemně bzučí včelami.

„Je tu krásně,“ řekne tiše Roberta a natočí hlavu k Joy, která se zrovna dívá někam mimo jejich chápání. Vedle ní stojí Bubi a občas se ožene ocasem.

Ethan si vezme červené jablko a leští ho o rukáv svetru. Vzpomene si, že to začal dělat v Bois. Prodlužoval moment, kdy ho snědl, a zjistil, že možná tím třením nebo bůhví čím, jsou ta jablka lepší. Víc aromatická. Jako by to tření uvolnilo vůni a chuť jablka, které se tak staly intenzivnějšími.

Max se s úsměvem dívá, jak leští jablko. Zajímalo by ho, zda si svoji libůstku uvědomuje. „Dáš si?“ rozbalí okurkové sendviče, které vylepšil, protože ty anglické nebyly nic moc, a naaranžuje je na talíř. Musí přiznat, že anglická strava, až na pár věcí, není nijak závratně dobrá. Ale po válce pro něj bylo všechno dobré, a když si vzpomene na zajetí…

„Koláč s ovocem a máme jablka, ořechy a vejce s nádivkou.“

„Dám si vejce.“

„Ty nám dělala naše kuchařka. Měl jsem je moc rád. Díval jsem se jí přes rameno a uzobával.“

„To tě z kuchyně nevyhnala? Na mě vždy láteřila, dokud jí Eva nedomluvila a nezačala mě učit vařit. Okamžitě přestala nadávat, ale ještě teď si pamatuji přetáhnutí vařečkou, když jsem řádně neposlouchal.“

Roberta si uvědomí, že nejsou zrovna chudí, ale je pravda, že Ethan je doktorem a Max zvěrolékařem. Jenom nechápe, proč se učili vařit. Eva v tom autě a kostýmku, který by si ona sama nikdy nemohla dovolit, taky nevypadala na střední třídu. Zasmuší se.

„Co je, Roberto?“ Ta se zadívá na velkou ruku na své a uvědomí si mužovy mozoly. Ethan. Hnědovlasý muž, který je snem každé ženy. Je milý a má odzbrojující úsměv. Je stejně kouzelný jako ten Maxův.

„Nic. Jen jsem si uvědomila, že se musím vzdát hříbátka.“

„Jste na tom tak špatně?“

„Bohužel, ale tohle nás zachrání. Bude mít další.“

„Můžeš se na něj přijet podívat, kdy budeš chtít, a slibuji, že bude mít tu nejlepší péči, jaká existuje.“

„Máte pravdu. Pojďme to sníst. Bylo by škoda to vyhodit. Co kdybyste mi řekli, jak jste se seznámili?“

Ethan pohlédne na Maxe. Jsou v maléru. Nikdo se jich ještě nikdy nezeptal na tak přirozenou věc a oni nemají nic vymyšleného. Co říct? Pravdu, nebo lhát, nebo něco vymyslet?

„Možná bys nám to nevěřila, ale Ethan mi dělal tlumočníka.“

„Tlumočníka?“

„Ano, umí perfektně německy, a když se člověk nedorozumí…,“ pokrčí rameny a usměje se. „Zkus ten koláč. Podle Amina není dobrý na zuby a na postavu taky ne, ale já říkám, žijeme jen jednou,“ vřele se na Ethana zadívá.

Roberta se ošije. Ti dva jsou divní, ale zachrání její farmu. „Dám si ho už jen proto, že to vypadá lákavě a něco dobrého jsem už neměla snad léta.“ Natáhne se pro koláč a ukousne. Max s napětím čeká.

„Dám si ještě,“ zamumlá s plnou pusou. Max vítězoslavně pohlédne na Amina. Ten pokrčí rameny.

„Od tebe je všechno dobré a pak, já tu tloušťku nějak vyženu.“ Vezme si další kousek, do kterého se s chutí pustí.

Max poposedne pod jeho upřeným pohledem. Ví přesně, o čem mluví.

Bois, začátek podzimu 1944 

Ethan stojí, hledí na oblohu, na které jsou vidět letadla jako na začátku války. Narozdíl od tamté doby teď směřují na Německo. Americká, anglická letadla se neschovávají pod roušku tmy, ale směle přelétávají nad krajinou. Válka končí. Posádka zmizela před měsícem. Max se přišel rozloučit s Bubim a s ním. Danielle byla tak rozzlobená, že odešla. Mohla si konečně dovolit ukázat, co si myslí.

„Je konec, Amine.“

„Ano.“

„Odcházíme na frontu.“

Všechno se v něm sevře. Max na frontě. Nebude dělat doktora jako on v týlu, ale bude v předních liniích. Možná bude zraněn nebo zabit. Kdo ví, co se s ním stane. Bojí se o něho. Hledí na Maxovu velkou ruku, jak hladí Bubiho nos.

„Já vím. Moc nám pomohl.“ Bubi, jediný v celé stáji, přešlápne, jak se chce vymanit z pánova náručí. „Nebýt jeho, nikdy bychom asi neoseli. Hodně pomohl. Proč sis ho nevzal k sobě?“

„Amine, hlídej ho. Nemohu ho vzít s sebou. Je tvůj, rozumíš?“

„To nemohu, Maxi! Je tvůj.“

„Má tě rád. Vidím mu to na očích a já nechci, aby si prošel peklem války. Nikdy jsem na frontě nebyl, ale dobře vím, že to není místo pro zvířata.“

Ethan si vzpomene na Dunkerque a mrtvá těla zvířat na ulicích. „Zůstane tady, dokud si pro něho nepřijdeš. Potom si ho odvedeš.“

Max se unaveně usměje. Zdání naděje. Chtěl by si ji uchovat a Amine, zdá se, taky. „Dobře. Zítra, nanejvýš pozítří, se vám vrátí muži. Jdou pěšky, proto tak pozdě. Moc se omlouvám.“

„To je výborná zpráva. Ženské budou nadšené. Děkuji moc. Kdy odjíždíš?“ Hřeje ho u srdce, že si na ně vzpomněl. Určitě mu dalo práci zjistit, kde jsou a kdy se vrátí.

„V noci. Pod rouškou tmy jako zloději.“ Váhá. „Budeš mi chybět. Moc chybět.“ Obejme ho a potom vyběhne ven ze stáje.

„Počkej!“

Poslední chvíle kdy ho viděl. Druhý den ráno šel k posádce. Opuštěná a vše odvezeno. V prázdných místnostech se válely zbytky toho, co nevzali s sebou. Papíry, obrázky, nápisy v němčině, znak toho, že tu byli. Procházel se ubytovnami, vkročil do Maxovy pracovny. V krbu zaregistroval popel a kousek papíru. Přidřepl si a vytáhnul ho. V ruce mu zbyl jen nepopsaný útržek listu. Max byl vždy důkladný. Šel i do cel. Slyšel výkřiky stěn, které byly svědkem pobytu zajatců. Byly otevřeny, ale on stále vidí holínky, které jsou na zemi a mizí z jeho dohledu. Mučivě pomalu. Ztýraná tvář odbojáře. Šepot a jeho smrtelný pot říct to, či neříct. Jen kvůli pilotům.

Vyšel ven a nadechl se svěžího vzduchu. Prázdno a ticho. Zašel do stáje, kde byl po celou dobu ustájen Bubi. Sedlo, pokrývky, hřebeny a další maličkosti Max přenesl k němu.

„Jsou pryč, Danielle!“ řekl jí druhý den. Nevěřícný pohled. „Dnes nebo zítra se vrátí muži.“

„Jak to víš?“

„Kapitán Meier mi to řekl.“

„Zas on.“ Nevraživý pohled. Chápe ho i nechápe. „Promiň, musím za ostatníma.“

Přikývl a raději šel do Renovy prázdné hospody. Stal se jeho jediným, vlastně skoro jediným, zákazníkem, který se obsluhoval sám. Občas se sešly v hospodě ženské a společně dávaly dohromady plány, co budou dělat další den.

Letadla naložená bombami brázdí oblohu. Shazují je na města v Německu a na další po celé Evropě.

Chlapi a ženy, kteří dorazili unavení a vyhublí, plakali radostí nad setkáním. Ženy je obskakovaly a nabízely největší pochoutky, jaké statek mohl nabídnout. Štěstí se přelévalo a mísilo s pláčem.

U rádia, které bez obav naladili na různé vlny, naslouchali slovům Paříže. Dne 25. 8. 1944 se tiše modlili za vítězství a poté jásali a plakali úlevou. Paříž je osvobozena.

„Za chvilku budeme osvobozeni i my.“

Ren snad poprvé v historii hospody naléval zadarmo a všichni pili. Na zdraví Francouzů, na zdraví Amíků a i na Angličany. Nikdy je neměli moc rádi, ale staré prohřešky byly zapomenuty. Na čas.

Každý večer se scházeli v domech a naslouchali společně rádiím. Přestali odvádět jídlo Němcům, tak ho najednou bylo dost pro všechny. Přišli lidé z blízkého městečka, kteří chtěli nakoupit čerstvé potraviny. Jak se dřív nemohli hnout bez německého dozoru, teď byli volní, a přesto chaos neutichl. Oni sami nikam nejeli. Rozhodli se čekat, dokud oblast nebude osvobozena. Čekali čtyři roky, počkají ještě pár dní.

„Fronta se pomalu blíží. Slyšíš ji?“ neotočí se na Daniellu, která stanula za ním. Stojí a naslouchá vzdálenému dunění. Naposled je slyšel v Dunkerque.

„Neslyším.“

„Brzy tudy projedou. Možná se zastaví, ale možná ne. Byl jsem dnes ráno v městečku.“ Rozhodl se tam jet, aby viděl, jak to tam chodí. Obrátí se a usedne na lavičku. Danielle se posadí vedle něj a složí ruce do klína. Nikdy v životě by netušil, že mu Max bude tolik chybět. Občas přemýšlí, kdy se do něj zamiloval, ale odpověď nezná. Možná kdyby to věděl a uměl obrátit čas, pak by si mohl srdce vytrhnout a implantovat jiné – méně toužící po lásce a štěstí.

„Jaké to tam je?“

Ethan na ni pohlédne. Měl by skončit stejně jako ti v městečku a okolí. „Odboj a obyvatelé městečka vzali spravedlnost do svých rukou.“

Byl to pro něho šok. Zapřáhl Bubiho do povozu a jel s vajíčky v koších a mlékem do městečka. Prodat nebo spíš směnit aspoň tu trochu a přivézt za to jiné věci, které potřebovali. Lidé mu bez obav vyprávěli, co se dělo po odchodu Němců.

Těsně před tím, než odešla posádka, byla továrna kompletně zničena. Na jejím místě zůstaly jen sutiny a ohořelé zdi. Po týdnu museli lidé z města sutiny odnášet. Pach rozkládajících se těl pod cihlami a betonem se nedal vydržet a všichni se báli nákazy. Nalezená těla mlčky pohřbili do hromadného hrobu. Nebyli k poznání a někteří byli zastřeleni. Neměli doklady, jen čísla. Továrna přestala existovat a s ní i noční můra.

Zastavil na náměstí, kde byla dřív vyvěšená vlajka s hákovým křížem. Teď tam hrdě vlála francouzská trikolora. Nedaleko budovy bylo postaveno lešení a na ní… Stál a díval se. Nevěřil tomu, ale choulila se tam polonahá žena a nějací muži jí stříhali vlasy. Byla zbitá a on po chvilce přemýšlení poznal vdovu, co spala s plukovníkem. Když byla válka, kráčela městem, jako by jí patřilo. Teď jí to město oplácelo. Sevřel ruce na opratích a pobídl Bubiho k trhu. Lešení minul jen tak. Ještě zaslechl nadávky, které na ni plivali ženy i muži.

Zastavil na tržišti a hned se k němu seběhly ženy. Začal směňovat. Peníze se nebraly, protože nikdo netušil, co bude, a tak se měnilo. Chceš boty, dej půl kila brambor a podobně a on měnil za to, co vesnice potřebovala. Bude rád, až bude po všem a nastane opravdu klid. Jenže za jak dlouho?

Do popředí se procpe světlovlasá dívka. Nabízí šaty za vajíčka, trochu mléka a kuře. Vzpomene si na Nicole. Jsou skoro stejné postavy. Usměje se. Ze sedláka se stal handlířem.

„Co ty tu děláš?“ S údivem hledí na robustní ženu, která ji zatahala za vlasy, až dívenka vyjekla bolestí. „Padej od slušných ženských, salope!“

„Mám tu právo být, ty tlustoprdko!“ odsekne a vyplázne na ni jazyk. V náručí pevně drží balíček.

Ethan pochopí, že se schyluje k rvačce, ale proč jí nadávají od cour? Vždyť je to ještě dítě!

„Mimi!“ zaslechne jméno, asi té dívky, a uvidí ženu choulící se u zdi se šátkem na hlavě. Dívenka se ohlédne na ženu a nenávistně se podívá na ostatní. Otočí se a uteče.

„Kdo to byl?“

„Ta děvka? Nikdo důležitý,“ odfrknutí. Ethan si povzdechne. Ty šaty by se Nicole hodily a on taky nebyl svatý. Možná jen chtěla přežít jako ostatní ženy, možná se skutečně zamilovala jako on do Němce. Kdo ví, jak to bylo. On soudit nebude a ani nemůže. Nakoupí, co je potřeba, a naloží to na vůz. Bubi zatím s lehce rozkročenýma nohama očichává kousek trávy, který si našel cestu v dláždění ulice. Nakonec ji uškubne.

„Parádní kůň!“

„Jo, to ano.“

„Že vám ho nechali.“ Podezřívavý tón. Co to bylo za šťouru, že nezná Bubiho, pomyslí si Ethan. Každý v okolí ví, čí je to kůň. „Kdo říkal, že dobrovolně?“ popleská ho po krku. Směje se, ale očima ostražitě hlídá okolí. Kdybyste to tušili. „Nějakou náhradu za to, co nám sebrali, jsem získal a bude mít dobrá hříbata.“

„To tedy ano!“ Ethan se vyhoupne na kozlík a rozjede se. Zatočí, aby se dostal z městských uliček na cestu vedoucí k Bois.

„Hele, stůj!“

Ethan zastaví a pohlédne na drobnou postavu. „Mimi?“

„Jo. Chceš ty šaty?“

Ethan sesedne z kozlíku a prohlíží si Mimin obličejíček. Je moc hezká, ale v hnědých očích jí sídlí zoufalství i odhodlání. „Chci!“ přisvědčí.

„Stačí trochu mléka, vajíčka.“

„Nejdřív ukaž, co máš,“ rozhodne se v mžiku. Ta dívenka by dobročinnost nepřipustila. I když jí nadávají od cour, má svoji hrdost.

„Tady. Jsou z Paříže!“ prohlásí pyšně, ale v hlase je znát lítost a smutek, že se s nimi musí rozloučit. „Je na nich hodně látky. Podívej se.“

„Beru. Jsou nádherné a Nicole z nich bude nadšená.“

„Vaše dcera?“ optá se zvídavě a smutně pozoruje, jak modrobílé šaty s krajkovým límečkem končí vzadu u ostatních věcí. Ethan se nakloní do vozu a vytáhne košík se zbytkem vajíček a mléko v šedivé bandasce. Vezme i kuře a přidá ho do košíku.

„Dcera mé hospodyně. Má psa Puppiho a je to třeštidlo. Tady máš.“ Nějak vytušil, že se tak snadno nevzdá.

„Díky,“ váhá a potom se k němu nakloní. „Mám víc takových věcí. Já – nechcete to vyměnit? Maminka teď nemůže pracovat.“ 

„A dovolí ti to?“ Nasedne na vůz a vezme opratě do ruky. Bubi přešlápne plný chuti vyrazit domů.

„To je moje věc. Příště tady? Bandasku a košík vrátím.“ Před tělem drží křečovitě košík, v obličeji odhodlanost.

„Budu tady. Vjó, Bubi,“ mlaskne a pobídne koně opratěmi. Chudák holka. Ohlédne se za ní, ale už tam nestojí. Nebude to mít lehké, ale poradí si. Zkušeně vede Bubiho k domovu. Znovu se ohlédne. Má pocit, že fronta už se blíží. Mají štěstí, že Němci městečko opustili bez větších tahanic. Kdyby se zde rozhodli bránit, byla by spousta krve.

Vjede na náves, kde začne vytahovat oblečení, boty, talíře, vše, co šlo směnit, a lidé z městečka nabídli.

Potom zamíří domů. Už odvádí Bubiho do stáje, ale pak změní směr a vypustí ho do ohrady. Bubi se začne válet po zemi s nohama ve vzduchu, potom vstane a začne se pást. Ocasem odhání hmyz.

„Chybí ti taky tak?“ optá se šeptem Ethan a odvrátí se. K čertu s válkou. Měl by odjet.

„Nicole těmi šaty byla nadšena. Je to už velká slečna a hned se letěla pochlubit kamarádkám. Musely stát hodně. Děkuji, i když jsi tam neměl v tuhle dobu jezdit. Příliš riskuješ.“ Ethan pomyslí na košík s jídlem pro Mimi a její matku. Přirostla mu k srdci a vždy na ni počká stranou. „Amine, chtěla jsem s tebou něco projednat. Dokud byla válka, nemělo to smysl, ale co bude teď?“

Ethan se k ní otočí. Hnědé vlasy do uzlu, čistý šátek přes ramena, čistou zástěru a ustaranou vrásku na čele. Něco ji trápí, proto trpělivě čeká, až to řekne.

Danielle si nervózně hraje s cípem zástěry. Rozhlédne se kolem sebe. „Statek je tvůj a já… Kdy si máme zabalit?“

Opravdu si dělá starost, napadne ho. „Přece víš, že to byla zástěrka. Kdyby přišli na to, že sem nepatřím, ihned by mě deportovali. To já děkuji za úkryt.“ Ani netušíš za jaký.

„Já vím, ale koupil jsi to tady, tak na to máš právo. Je to tvůj majetek.“

„Danielle, hned po osvobození odjíždím a zůstane po mně jen vzpomínka. Jen kdyby ses mohla postarat o Bubiho, dokud budu pryč. Ten je můj!“ Rysy mu ztvrdnou.

„Nemohu to přijmout.“

„Ale ano. Dejme tomu jako svatební dar pro tebe a Alberta.“

Danielliny tváře zrůžoví. „Já… Neodmítnu a o koně se postarám. Bude se mít dobře, ale kam chceš jít? K rodičům?“

Ethan vážně přikývne. Už nějakou dobu od nich nemá zprávy a potom se půjde přihlásit na velitelství. Obává se budoucnosti. „Ano. Z rádia vím, že města hodně bombardovali, a Dunkerque je přístav. Mám o ně strach. Nejsou už nejmladší. Možná jsem je neměl opouštět, ale když mě tu válka takhle zastihla, co jsem mohl dělat?“ Ucítí menší ruku na své a sevře ji.

„To je mi líto, ale my jsme vděční, že jsi tu byl.“

„Opravdu?“ ušklíbne se a pustí ji. Otočí se směrem k posádce. Zpozoruje na cestě prach. Němci?! První myšlenka, ale potom ten nápad zavrhne i srdce. Není tam. Měl by se smířit s tím, že už ho nikdy neuvidí.

Vstane a sleduje blížící se auta. Jsou stále větší a větší. Projede jím impuls vzrušení. „Danielle…,“ ale dál nemůže vyslovit ani jednu jedinou hlásku. Ucítí slzy na tvářích, jak mu dojde, kdo to je.

Ze svých míst ohromeně sledují auta plná vojáků, která kolem nich projíždí. Zničehonic se začne smát a mávat. Někteří vojáci mu odpoví.

„Proč se směješ?“

„Já jen, připomnělo mi to Němce. Přijeli přesně takhle s plukovníkem v čele. Tady uvidím nanejvýš kapitána.“ Chytí ji za ruku a vleče na náves.

„Chceš s nimi mluvit?“ optá se nechápavě Danielle, která se nechá táhnout a zmateně za ním klopýtá. Kráčí podél silničky, spíš úvozové cesty. Copak asi chtějí?

Ren, jak je vidět, nezapomněl na dobré vychování, když ho uvidí roznášet čerstvé pivo, které hbitě servíruje vojákům.

„Moct říct, co s posádkou?“ řekne jeden z nich lámanou francouzštinou. Ethan si povzdechne. Na světě je všude stejně a tlumočník si práci vždy najde.

„I speak English.“ Úleva ve tvářích vojáků a šok ve tvářích sousedů, kteří se seběhli na návsi.

„To je skvělé, potřebujeme pomoc.“

Anglický přízvuk ho doslova ochromí. Vzpamatuje se a odkašle si, aby si pročistil hrdlo. Nemluvil anglicky čtyři roky. Pomyslí si, že je to stejné. Kdo dnes nepotřebuje pomoc? Zřejmě jedině já. „Co potřebujete vědět?“

„Starosto, válíš!“ prohodí obdivně Ren, který nosí dál sklenice vychlazeného piva.

„Umíte perfektně anglicky,“ polichotí mu anglický kapitán. „Potřebuji vědět, co se stalo s posádkou.“

Ethana píchne u srdce. Pro něho posádka znamenala Max. Vyplísní se za tu myšlenku. Jako by neznamenala dohled nad nimi. Vězení. „Odešli před měsícem. Víc toho nevím.“

„Aha. Tak děkujeme. Jste tu starostou?“

Už zase? Možná by se měl v Londýně ucházet o křeslo v parlamentu. „Ano.“

„Dokonalé. Chlapci dopijte, jedeme. Máme před sebou ještě kus cesty a Berlín je daleko. Doufám, že tu zůstanete. Je možné, že ještě někdo přijde a bude chtít vědět víc. No, jsem rád, že tu nejsou.“ Pokyne rukou, vojáci dopijí a přestanou se rozkoukávat. Jeden z nich vytáhne z kapsy čokoládu a podá ji Jeanovi. Ten kouká a prohlíží si ze všech stran tabulku čokolády v lesklém obalu.

Zvedne se prach a auta jsou pryč.

„Přijeli, zeptali se a odjeli.“

„Veni, vidi, vici,“ zamumlá Geneviva a Ethan na ni překvapeně hledí.

„Caesar, babičko?“ zavtipkuje.

„Synáčku, nejen ty umíš cizí řeči a já ráda čtu. Bože, ty záda mě dnes loupou. Jdu ke kozám. Kruci!“ zakleje, ale Ethan si myslí, že ví proč. Přes to všechno tu němečtí vojáci byli, zdrželi se a oni je poznali. Nejen z té stránky, kdy vládli území, ale i z té druhé, kdy ukazovali fotografie, kdy s nimi pracovali, popíjeli, handlovali, zdravili se, nebo kontrolovali doklady. Žertovali stejně, jako zabíjeli. Tohle tak snadno nevymizí stejně jako střelba v městečku, odboj a další události. A oni si to budou pamatovat, i když spíš ty horší události.

Tak aby tu zůstal dál tlumočit. Popravdě se mu odtud nechce, ale bude muset jít. Počká na žně a s nimi spojené dožínky a odejde na místo, kam patří. Do armády.

„Zůstaneš tu?“

„Jen do konce dožínek, potom odjedu. Statek je tvůj, Danielle, a peníze si nech. Budeš je potřebovat a já si nějaké vydělám.“ Vzpomene si na kufřík plný peněz i šperků, které zřejmě jako jediné neztratily na hodnotě. Ty tu nechá a později si je vyzvedne. Schová je, že je nikdo nenajde.

Vděčný úsměv Danielle ho zahřeje a zahlédne Nicolinu hlavu. Snaží se s ostatními dětmi rozdělit tabulku čokolády a za chvilku už vidí rozzářené oči a hnědé šmouhy kolem jejich úst. Vzpomene si na posádku i na to, co ho čeká. Vydrží to tu ten týden a potom zdrhne. Musí domů k otci a matce.

Dva týdny po osvobození stojí na prahu statku, který se mu stal domovem a prohlíží si ho. Potřebuje opravit, natřít, zaplnit stáj a chlév, opravit motor traktoru, který jezdil na plyn a poškodil se těsně před dokončením setby. Jenže co měli dělat? Ale tohle bude starost Danielle a Alberta. Věří, že to zvládnou a budou spolu šťastní.

„Odcházíš?“

„Musím. Potřebuji vědět, že jsou naživu.“

„Hodně štěstí.“ Ethan přikývne, nadhodí batoh na zádech a vydá se k železnici. Kdo ví, možná tam potká toho sympatického chlápka co předtím nebo možná jeho kolegu nebo možná bude muset jít celou trasu pěšky. Železnice teď funguje opět hlavně pro armádu, pokud vůbec funguje. Po těch náletech moc iluzí nemá. Vykročí známou cestou vedoucí k městečku a zároveň k bývalé posádce. Maxi, kde asi jsi?

O dva týdny později, Dunkerque 

„Dál nemůžete!“ U stojícího Ethana zastaví džíp s dvěma vojáky. 

„Vidím,“ řekne mrzutě. „Myslel jsem, že město je už osvobozeno.“

„Důkladně se opevnili, skopčáci. Máte tam někoho?“ optá se voják v džípu, když zahlédne strach v Ethanových očích.

„Rodiče.“

„To je mi líto.“

Ethan nic neřekne a hledí na vzdálený Dunkerque. Jel různě. Povozy i nákladním autem. Těšil se, že je uvidí a optá se jich na skutečného Amina. Ale hlavně jim poděkuje, protože bez nich by byl mrtvým mužem. Sehne se a vezme batoh. Podívá se na oba vojáky. Uniformy vypadají na nějaký cizí sbor.

„Jirko, svezme ho!“

„Nevím proč,“ zabručí druhý, vysoký svalnatý muž na místě řidiče. „Jedem. Už nás čekají.“

„Počkejte, prosím. Nejedete do Amiens? Je osvobozeno? Jsem už skoro dva týdny na cestách a zprávy se různí.“

„Jo, je osvobozeno. No tak, co nám to udělá?“ přemlouvá Jirku menší voják s úsměvem na rtech. „Nasedej,“ pokyne Ethanovi, aniž čeká co na to starší muž.

Ethan hodí batoh na zadní sedadlo a naskočí. „Díky. Mně by to trvalo léta,“ řekne s nakažlivým úsměvem. „Z které jste země?“

„Československo.“

„Benes?“

„Beneš. Jo. Přesně.“ Údiv ve tváři a potom srdečný úsměv. „Byl jsi tam?“

„Ne, ale slyšel jsem jeho řeč v rádiu. Jen nevím, kdy to bylo. Říkal jsem si: Další země, která…,“ nedokončí.

„Stále ještě není osvobozena,“ podotkne muž za volantem. „Ale my ji osvobodíme. Jmenuji se Jirka a tohle je Tomáš.“

Ethan zkusí vyslovit jména, ale jen způsobí, že se oba vojáci rozesmějí. Tomáš vytáhne chleby jako pro dřevorubce a podá jeden Ethanovi.

„Jo, já jsem Ethan Amine Drake.“

„Francouz?“

„Angličan.“

„Zběh?“

„To bych rád věděl,“ zamumlá s plnou pusou a začne vyprávět svůj příběh. Jirka s Tomášem tiše naslouchají. Občas se zastaví a podívají se do mapy, ale cesta probíhá v klidu.

„Díky, jdu na popravu.“

„To bude dobrý, uvidíš,“ řekne povzbudivě Tomáš se zdviženým prstem.

Ethan stojí na náměstí a dívá se na trikolory, které vlají ve větru, a na unavené, ale šťastné tváře obyvatel. Ženy, děti, staří lidé převládají, když pomine vojáky spojenecké armády. Uvědomí si, že muži se ještě nevrátili ze zajateckých a pracovních táborů v Německu a někteří se nevrátí vůbec. Válka stále ještě vládne. Pozoruje mladíka, který pomáhá možná svému dědečkovi v chůzi. Přihlášení na velitelství počká, rozhodne se.

Prochází městem a rozhlíží se.

Umazaná holčička v kostkovaných šatech hrající si na cihlách sutin domu s panenkou a s kouzelným bezzubým úsměvem. Malý pes, který se kolem ní motá. Kočka líně se vyhřívající na sluníčku. Život jde dál i přes zoufalost situace, smutku v očích těch, kteří přežili a čekají, protože nemohou nic jiného dělat. Doufat a žít dál.

Zesmutní, když si vzpomene na Dunkerque. Tam se ještě nemohou radovat. Tam zatím ještě existuje peklo. Jakmile se odtud dostane, tedy pokud se dostane, poběží za manželi Salacrou. Bude jim vyprávět o všem, co ho potkalo, ale teď ho volá povinnost britského vojáka.

Otočí se od polorozbořeného domu a jde cestou nazpět.

„Amine!“

Trhne sebou a rozhlédne se. Známý? Nikoho tu nezná.

„Vítej, jak se máš?“

Ethan si chvilku prohlíží staršího muže, když mu v očích svitne. „Jeane? To… to…“

Jean Salacrou se usměje. „Pojď. Odešli jsme ještě před vyloděním k našemu příteli, který zde bydlí. Řekli jsme si, že přístav bude první na ráně. Dobře jsme udělali a zde máme, tedy měli jsme přátele. Nestihli jsme ti dát vědět. Bohužel moje paní je nemocná. Ráda tě uvidí. Co tu děláš?“

„Nejsem Francouz,“ klidně řekne.

Jean se usměje. „Tušil jsem to. Byl jsi tehdy až moc klidný.“

„Klidný?“ rozesměje se. „Byl jsem počůraný strachy, ale nechtěl jsem skončit v táboře.“

„Nevypadalo to tak. Jsme tu.“ Dorazí k budově, která byla červeným křížem na plátně, změněná na nemocnici. Několikapatrová budova je slabě oprýskaná, ale okna jsou celá a motá se tu hodně sestřiček a doktorů. I pacientů. Vzduch je nabitý pachem krve, bolestí a strachem.

Ethan to pozoruje s jistou netečností. Zapomněl na ten typický pach nemocnice, ale všechno se v něm ozývá. Znovu řeže do kostí, zašívá a podává léky. Hledá uklidňující slova a lže do očí umírajícím. Radost, když se povede zachránit člověka. Stres, frustrace a hněv, když se nepovede, a další kolotoč a pak už jen otupění. Další, další, další…

Jean Baptiste Salacrou ho vede do druhého patra. Míjejí zraněné lidi s beznadějí ve tvářích. Uvědomí si, že nic nemá. Kytku, bonbony, nic.

„Dobrý den,“ pozdraví tiše Sylvine. Vzpomene si, jak se objevila v Dunkerque. Křehká, ale statečná dáma.

„To je Amine?“ ozve se slabě z lůžka.

Jean Baptist vezme za ruku svou ženu a zkoumavě se na něj zadívá. „Ano.“

„To jsem ráda. Nevadí ti, že usnu? Jsem trochu unavená.“

„Nevadí,“ ujistí ji a sevře ruku, kterou drží.

Amine přejde k lůžku a usedne na volnou dřevěnou židli. V rohu si všimne kufrů. Vzhlédne k Jeanovi.

„Jen spí. Děkujeme za dopisy. Moc nám pomáhaly a Sylvine se na ně moc těšila. Vždy říkala: Vidíš, to je od našeho syna.“

„To já bych měl poděkovat za to, co jste pro mě udělali. I já se těšil na dopisy. Pořád jsem si říkal, že jste jako moje druhá rodina. Je v pořádku?“ otočí se k postavě na lůžku. Vypadá tak křehce.

„Už je jí lépe, ale dům přítele dostal zásah. Zasypalo ji to. Vyhrabal jsem ji na poslední chvíli, ale od té doby není na tom se zdravím nejlépe. Dům v Dunkerque bude určitě zničený, ale to se dá nahradit. Ona ne.“

„Je mi to líto.“

„Hlavně, že žijeme. Bude zas dobře. Jen co se vrátí náš syn, dáme dům do pořádku a otevřeme obchod.“

„Máte o něm nějaké zprávy?“

Jean přikývne a vytáhne omšelý lístek. „Dostali jsme ho v zimě a šel po různých cestách skoro půl roku. Zdá se, že se skrýval v lesích, když utekl ze zajateckého tábora.“

„Jsem velmi rád. Mohu pro vás něco udělat?“

„Nic. Víš, jenom tvoje jméno. Nechci nic říkat, ale tehdy jsi vystupoval až moc britsky…,“ dodá s úsměvem.

„Ethan Amine Drake. Byl to pro mě šok, když jsem zjistil, že se váš syn jmenuje stejně jako já.“ Hledí na zavřené Sylvininy oči. Vzpomene si na její ráznost a rozvahu při nebezpečné situaci, kdy ho vybavila vším, co potřeboval na cestu. Lépe by nezaopatřila ani vlastního syna. Energická žena zmizela. Je mu to strašně líto a pohladí ji po vlasech.

„To jsem rád. Co teď půjdeš udělat? Vyprávěj, než odejdeš. Musíš, že?“

„Bohužel ano. Mí skuteční rodiče o mně nic nevědí a armáda, vždyť víte, jak to u ní chodí. Řády a předpisy.“

„Ano vím. Povídej mi o Nicole a o všem, co se stalo od posledního dopisu. Mám pocit, jako bych je znal.“ Ethan vyhlédne ven. Na parapetu sedí ptáček. Sýkorka? Život jde dál, proto i on se bude muset naučit žít v míru. Zapomněl, co je to vstát bez strachu a s myšlenkou: Zase jsem přežil den.

„Nicole,“ začne vzpomínat na drobnou bytůstku plnou smíchu a přesvědčenou o pravdě, že je jenom ona a Puppi. Osůbka, která miluje bonbóny, koně a která má velké srdce. Vypráví o sousedech o Chabracovi, o odboji i posádce a nevnímá, jak světla ubývá a nastává noc.

„Chránil jsi je.“

„Ne, chránil jsem sebe,“ namítne, ale dělá mu to dobře, když vidí obdiv v očích staršího muže, který prošel první i druhou válkou.

„Neodporuj mi. Měli jste to těžké, ale zvládl jsi to. Jsem hrdý. Ustel si tu. Na velitelství můžeš zajít zítra ráno. Ta jedna noc už nikoho nezabije. Myslím, že budeš mít stejně problémy, ale rád ti dosvědčím tehdejší noc.“

„Děkuji. Zůstanu rád, ale nebudu vám tu vadit?“

„Ne. Pojď dolů. Navečeříme se a doneseme Sylvině něco k jídlu.“

Ethan přikývne a s Jeanem po boku vykročí do přízemí, kde se shromáždili lidé bez domova. Ještě dlouho do noci povídá různé historky svým adoptivním rodičům. Usmívají se. Některé řekne s úsměvem, některé s vážnou tváří a o jiných mlčí.

Druhý den se s nimi rozloučí. Dá jim londýnskou adresu svého otce. Dopisy od nich vždy dostane.

S tlukoucím srdcem zůstane stát před velitelstvím. Odhodlaně nadhodí batoh a vkročí do otevřených dveří hlídaných dvěma vojáky. Zastaví se v hale a posadí se vedle dalších lidí. Moc jich tu není, takže za chvilku je na řadě.

„Chci říct…,“ postaví se do pozoru. „Ethan Amine Drake se hlásí do služby. Poslední služba, Dunkerque rok 1940 jako kapitán britského expedičního sboru. Byl jsem doktor.“ Povinnosti britského vojáka. Šok v očích dozorčího a nepochopení. Jo, já vím, že je to těžké uvěřit, ale co mohu dělat. Usměje se na vojáka, přestože ví, že jeho pohled říká: „Tak z toho, chlape, nevyvázneš.“ Zvednutí telefonu.

„Pane, máme tu dezertéra.“

Ethan chvilku přemýšlí, co se dělá s dezertérem. Podle úsměvu vojáka ho nic dobrého nečeká.

St. Athan, začátek jara 1954

Ethan jde vedle Maxe a spokojeně mhouří oči před sluníčkem. Je ještě vysoko, takže paprsky zlatí zelenou krajinu. Takhle chtěl kráčet vedle něj už ve Francii.

„Chýlí se to ke konci.“

Po chvilce uvažování, co tím myslí, odpoví. „Ano. Chtěl bych ti navrhnout jednu věc,“ začne tiše Ethan.

„Jakou?“

„Abys to napsal ze svého pohledu. Rád bych věděl, co se s tebou tehdy dělo. Vůbec o tom nemluvíš. Vím, že jsi byl zraněn, dostal vyznamenání a povýšení, ale jinak mlčíš.“

„Pak ale ty napíšeš taky. Nebylo to veselé, ale popíšu to. Pokusím se. Vždy jsem chtěl takhle volně jít s tebou po cestách, nemuset se na nic ohlížet. Být s tebou aniž bych se bál, že nás někdo uvidí.“

„Já taky a v šeru tě políbit u zdi domu a potom odnést do postele, kde bychom se milovali celou věčnost.“

„Pak proč to neuděláme?“

„Protože k domu je to ještě dobrá míle a já tam nechci dojít schvácený. Chci si to vychutnat. Procházku s tebou, víš,“ dodá jemně. „Chyběl jsi mi tehdy. Nebylo dne, abych si na tebe nevzpomněl.“

„Ty mně taky. Je tu krásně.“

„Mlč.“

„Proč?“

„Nevím.“

„Pak budu mlčet.“ Oba se odmlčí a jdou. Ethan vezme piknikový koš do levé ruky a druhou chytí Maxe za ruku a sevře velkou hřejivou dlaň. Max opětuje jeho sevření. Mám tě tolik rád, Amine.

„Miluji tě.“

„Bude znít hloupě, když řeknu: Miluji tě?“

„Nebude.“