Ve jménu Říše: 13. Přízrak

Bois, pozdní léto 1942

Ethan stojí u stromů blízko rybníka a pozoruje příjezd dvou německých vojáků. Vystoupí z auta, v klidu usednou na břeh, vytáhnou udice a nahodí, jako by nebyla válka, ale mír. Jako by si vyšli v sobotu ráno nejen na lov ryb, ale i posedět, pokecat, a hlavně být pryč z domu.

Ethan se zamračí, když si vzpomene na hromadu jídla, které v tom zatraceném rybníku plave. Odlepí se od stromu, o nejž se celou dobu podpíral, a jde k nim.

„Zdravím!“

„Starosto, dobrý den,“ pokývnou.

„Dnes hodlám chytit nejméně tři ryby!“ prohlásí s úsměvem Udo. Jako jeden z mála vojáků stále zůstává v posádce.

Ethan si připomene jeho tajemství i jeho návštěvy u babičky Genevivy. Nebo spíš jejího stádečka. Je to lepší, než aby chodil za ženskými z vesnice. Vyvolalo by to jen špatnou krev. Někdy se diví, že to dokáže přijmout, ale někdy zas má pocit, že se přestal divit všemu. Lidé jsou různí, a pokud nikomu neubližují, ať si dělají, co chtějí.

„Přeji ti to a je něco nového?“ Oba se ihned zahledí na modrou hladinu rybníka, na kterém vítr vytváří drobné vlnky, které se lámou v stříbřitých záblescích pod slunečními paprsky.

„Je tu krásně. Mírumilovně,“ začne Udo, „jako by sem válka nedošla.“

Ethan pohlédne na oblohu. Teď je klidná, skoro vymetená, ale večerem nad nimi pravidelně přelétají letadla. Do války už dávno vstoupily Spojené státy americké. Podle rádia dopadají na evropská města jejich bomby. Boje se vedou všude, ale on tady stojí a rozmlouvá s německými vojáky. Nepatrně sevře rty. Je to normální?

„Nepřátelská letadla bombardují naše města, dokonce nešetří ani francouzská,“ pokračuje Udo jen tak. Jeho kamarád vedle něho mlčí, když ucítí cuknutí, obezřetně tahá rybu z vody.

V ten moment jak Udo, tak Ethan zapomenou na válku a pozorují souboj ryby s mužem.

„A je to,“ vydechne s úlevou Ethan, když zahlédne nad hladinou vody stříbrné tělo ryby.

Roman zvedne úlovek do výšky a zašklebí se. Natáhne se pro zrezivělou plechovku, z které vytáhne žížalu. Nabodne na háček a hodí, zatímco Udo praští rybu kusem dřeva. Potom ji hodí do kbelíku.

„Velitel dnes bude mít rybu. Už se těším na výlov.“

„Já taky,“ přikývne Ethan. Mlčí. Nechce Uda pobízet k mluvě.

„Jednotky se přesouvají sem a tam. Nechci jet na východ, ale zřejmě tu na výlov nebudu.“

Ethan se zamračí. Proč se tolik bojí východu? Je to tam tak hrozné? Už zaslechl zvěsti o tom, že se každý snaží zůstat zde. Proč? Copak jsou tam boje tak urputné, tak hrozné? Když mu otec vyprávěl o komunismu, říkal, že tam panuje totalitní systém vlády. Je to podobné jako u Němců? Rád by věděl víc, ale musí se spolehnout na občasné vytažení rádia a poslouchání slov v šumění vln.

„Nahlásili nám hosty, starosto. Hele, ryba, Romane. Tahej. Máš dnes štěstí!“ Udo se zadívá na starostu. Naučil se trochu francouzsky, aby rozuměl, a je za to rád. „Pozítří Roman odjíždí na východ. Bude se nám stýskat.“

Ethan přikývne. „Dobrý lov. Buďte tu, jak dlouho chcete!“

Při Ethanově odchodu všichni mlčí. Snaží se domyslet, co tím chtěl říct. Tak Udo odejde. Má pocit, že Genevivě se po něm bude stýskat, i když kdo ví. Hosté. Možná nějaká návštěva? Ne, to by neřekl „hosté“. Možná víc lidí. Nějaký zátah?

Přitaká si sám pro sebe. Zastaví se u pole se strništěm, kde rostla pšenice, pohlédne na oblohu. Vůbec neví, jak obilí dokázali sebrat. Chtělo by to víc nafty do traktorů, ale není, tak ji shánějí, kde se dá. Nakonec začali používat dřevní plyn. Němci jim nesleví, spíš potřebují stále víc. Cítí to z nich, ale zatím se kontrolují. Jak ale bude válka pokračovat, budou potřebovat víc lidí, víc potravin, víc všeho. A oni je budou muset krmit, ale kdo bude krmit je?  V této chvíli pole zejí prázdnotou tak, že na nich není ani klásek. Co neseberou lidé, sní zvěř.

Nasedne na traktor, který na něj čeká. Zamává Danielle a starostlivě pohlédne na oblohu. Bojí se každého mraku, který se objeví.

Zastaví u vzdáleného pole, sesedne, pozdraví ostatní lidi, vezme vidle a začne házet na valník svázané snopy. Otře si čelo, nasedne, popojede a tak stále dokola. Počasí, posečkej trochu, povzdechne, ale ve stejný okamžik se spustí z nebe liják. Ostatní se vrhnou k valníku, aby přes snopy přetáhli plachtu, kterou upevní k postranicím. Ethan nasedne na traktor, otře si mokré čelo a zamrká. Snad je to jen letní přeháňka. Přesto musí pšenici sebrat, jinak nebudou mít na setbu a pro sebe, i když jsou na tom lépe než ve městech.

Když v něm byl naposledy, všude viděl nedostatek čehokoliv. Ani lístky nepomohly. Teď, když je válka, spousta potravin i předmětů se ztratila z pultů obchodů a zůstaly jen základní domácí potřeby. Na černém trhu, který je zásoben nedostatkovým zbožím, se handluje se vším, co má nějakou hodnotu. Oni mají naštěstí les a plody. Děti už dávno začaly sbírat vše, co je jedlé. Od bylin přes houby až po žaludy, aby nakrmili prasata v zimě.  

Danielle použila na své narozeniny poslední zbyteček šamponu, ale byla z toho celá taková smutná. Když v ten samý den rozbalila Ethanův dárek, v němž se skvělo voňavé mýdlo, byla šťastná, jak už ji dlouho neviděl.

Nejraději by válku zadusil holýma rukama.

S traktorem zastaví u Bruxe a sesedne. Liják přestal, tak se s Lestrielem vyšplhá nahoru na korbu. Začnou shazovat snopy, zatímco další s cepy do nich mlátí.

Dřou a ještě si u toho prozpěvují. Zanotuje si s nimi a na chvilku má pocit, že k nim patří a sedláka dělá roky. Sleze z korby a nasedne opět na traktor. Motor zaskuhrá, ale naskočí. Až jednou odejde, neví, co budou dělat. I tak je zatím rád, že ho mají, ale k čemu by Němcům byl traktor? Přesto má pocit, že i ten by Němci nějak zužitkovali.

Vyjede od Bruxe, když zahlédne černou velitelskou potvoru. Sedí v ní velitel nebo Max? Rozhodně chce mluvit s odbojem. Když pomine jejich návštěvy ohledně jídla, tak je od té události s rybníkem neviděl. Nerad s nimi jedná, stejně jako s Němci.

Má vůbec cenu se vracet na pole? Nakonec zastaví u sebe doma a jde na pole pěšky. Ostatní se vracejí. Čeká, až k němu dorazí.

„Do pekla s počasím! Mohlo počkat aspoň tři hodiny,“ zaláteří Chabrac. Mračí se jako sto čertů dohromady.

„Buďme rádi, že máme aspoň něco. Zítra na to jdeme znovu. Co ty na to, starosto?“ zamumlá Andrés, který jako vždy bafá z fajfky.

„Určitě. Pojďme pomoct s mlácením. Potřebujeme každé stéblo, abychom přežili.“

„Kdybychom něco udělali, nemuseli bychom tolik odvádět.“

„Optej se jiných vesnic, co oni odvádějí,“ řekne naštvaně Ethan. Chabrac jednou provede něco nepředvídatelného. Nelíbí se mu ty jeho řeči. Myslet si může, co chce. Jiná ovšem je, kdo ho může slyšet. Měl by být opatrnější.

„A ty jsi s boši zajedno!“

„Tak to prrr,“ zavrčí Lestriel a Ethan se podiví, že zrovna on ho brání. „Mluvil jsem s bratrancem, který bydlí na pobřeží. Neptejte se jak. Vystěhovali je, donutili pracovat a ještě po nich chtěli, aby se sami živili. My se máme ještě dobře.“

Ethan mlčí. Lestriel by taky měl mlčet, stejně jako všichni ostatní. Jenže jak jim to říct? Chabrac mu nebude naslouchat, proto zvolní krok a donutí tak zpomalit i Lestriela. Když zůstanou pozadu, zamračí se.

„Lestrieli, buď opatrný, kde co říkáš.“

„Vyhrožuješ mi, starosto?“

Ethan pokrčí rameny. „Je válka. Půjdeme, nebo budou mít řeči.“

Lestriel se opozdí a zamyslí se. Možná to neměl říkat, ale mezi nimi nejsou zrádci. Starosta začíná všude vidět duchy. Zapudí vtíravé myšlenky a dožene je. Jdou rovnou k Bruxovi.

„Jdeme pomoci!“

Brux zafuní. „Bylo toho tak málo, že už je to hotové. Kruci, s tímhle, co tu máme, nepřežijeme. Potřebujeme lidi. Více osít. Jako zastara. Polovina polí leží ladem.“

„Bruxi, snažíme se, jak to jde, tak mlč!“

Ten se na něho vztekle podívá.

„Polévka,“ křikne Margaret. Brux se zaškaredí, když pozoruje, jak si nandávají z velkého hrnce do misek a talířů.

„Zítra pokračujeme. Snad zboží ještě trochu na polích vydrží.“

„Musí, starosto,“ řekne Andrés a olízne lžíci. Zdá se mu to, nebo je v té polévce cítit ryba? Mrkne na ostatní, ale ti jedí a ničeho si nevšímají. Občas mezi sebou prohodí slůvko, ale jinak jsou skleslí. I on se cítí mizerně, když vidí pole. Nejvíc mu vadí, že nemůže nic dělat. Ta svinská bezmocnost, která je provází od začátku války, tu nesnáší nejvíce. Snad to ty ryby trochu spraví, ale je to slabá náhražka za neosetá pole.

„Tak děkujeme za polévku a zítra, pokud to počasí dovolí, jdeme na to.“

Odcházejí, když se Andrés přidruží k Ethanovi. „Starosto, v té polévce byla ryba,“ prohodí, co ho trápilo od chvíle, kdy ochutnal polévku.

„Možná měli něco z dřívějška.“

„Nevěřím tomu. Brux, když chce něco k jídlu, neohlíží se na nic. Vypadá skoro stejně jako před válkou, kdežto já…,“ zatahá se za kšandy.

„Myslíš, že v noci chodí tajně lovit?“

„Nevím, ale dělá mi to starosti. Pokud každý bude chodit na ryby, pak sotva na podzim něco vylovíme a velitelův hněv bude strašný.“

Ethan mlčí, ale ví, že Andrés má pravdu. „Nemohli bychom to stáhnout z polí mokré?“

Andrés se zachechtá, ale pak zvážní. „Víš, starosto, ty jsi sedlákem asi jako já šlechticem. Nejde to. Už jsi… Ne, nezkoušel jsi to. Zapomeň na to.“

„Andrési, jednou tě potká nehoda.“

„Ne v téhle válce,“ zamumlá s upřeným pohledem na hospodu. „Jdu vyzpovídat Rena.“

„Počkej!“

Andrés se zastaví a Ethan zauvažuje. „Přijdou k nám prý hosté. Jak bys tomu rozuměl?“

„Zřejmě další návštěvníci a hodně,“ pokrčí rameny. „Raději jdu a pozdravuj Danielle.“

Ethan zůstane stát a pozoruje vzdalujícího se Andrése. Zase se houby dozvěděl. Praští rukou do stehna, až zaúpí bolestí. Je blázen. Sundá si čepici, povytáhne kalhoty. Opět musí požádat Danielle, aby poslala Nicole ke kapličce. Nerad využívá děti, ale co může dělat? Jít dospělý a zahlédnout ho Němci, je v katru natotata a Pánbůh ví, jestli by ho z toho průseru Max opět vytáhl.

„Danielle!“

„Amine, něco se stalo?“

„Víš,“ poškrábe se ve vlasech, nadechne se a vydechne. „Kruci, nerad to říkám, ale můžeš vyrobit bílou růži?“

„Opět?“

Ethan přikývne. „Bojím se poslat někoho dospělého a dítě taky, jenže nevím, co jiného dělat.“

„Nicole to považuje za hru, ale já o ni mám strach, Amine.“

„Myslíš, že já ne? Půjdu tam sám.“

Danielle mlčí, ale vejde do domu, odkud za chvilku přinese růže – bílou a dvě barevné. Podá mu je a Ethan vyrazí ke kapličce. Nejraději by nešel, protože má divnou předtuchu.

„Amine, Amine, kam je neseš?!“ zpoza hospody vyběhne Nicole s dvěma kluky. Pozná Dlouhána Chapiho a Skrčka Phillippa. Ti dva jsou jako noc a den, ale pořád spolu. A Nicole s nimi.

„Mohu je zanést?“ nadšeně mu je tahá z ruky.

Co má dělat? Ohlédne se ke statku. „Musíš se zeptat maminky, jestli tě pustí.“

„Tak dobře. Počkej tu. Hned budu zpátky. Jdeme!“ zavelí na svou družinu a rozběhne se k domovu.

Ethan nečeká na její návrat a zamíří ke kapličce. Kytky drží v chvějící se ruce, která se začíná lehce potit. Nikdy by nepomyslel, jak je těžké tam dojít a vložit růže do váz. Polkne. Jenže musí. Vyjde z vesnice a jde cestou, která je zalitá pozdním sluncem, jako by před chvilkou nebyl prudký slejvák. Za hodinu zapadne a svět se opět ponoří do tmy, ale on by do té doby už měl být dávno doma. Vzduch voní květinami, čerstvě posečeným senem, blízkým lesem. Je příjemné teplo, ale on je ignoruje stejně jako překrásné okolí. Dokonce ani ptačí zpěv a bzukot brouků ho nedonutí zastavit a zaposlouchat se. Na kraji cesty sedí na květině motýl se sametovými křídly, ale ani takovou nevinnou krásu nevnímá a pokračuje v cestě.

Snaží se odvést myšlenky k jiným věcem než k cestě a tomu, co musí vykonat. Snaží se nerozhlížet se po kraji, nenakukovat za každý strom, jestli tam není strašidlo. Snaží se nedat najevo, že má strach, ale má pocit, že celá krajina se mu směje.

„Halt!“ Strne. Patrola a on je venku. Věděl – ne, tušil to. Polkne a sevře ještě víc papírové květiny.

„Dobrý den,“ snaží se být milý, ale má pocit, že z jeho hrdla nevyšla ani hláska.

Jeden z nich natáhne ruku a oznámí: „Ausweise vorlegen.“

„To je starosta z té malé vesnice,“ řekne jeden.

Ethan v ruce málem zlomí kytku, jak křečovitě ji drží.

„Tady,“ podává jim doklady. Voják je pečlivě prohlíží. Každou stránku pomalu převrací a upřeně Amina zkoumá.

„Amine! Amine!“ zaslechne a ztuhne ještě víc. Nicole? Co tady dělá?

„Nicole. Dcera mé hospodyně.“

„Dobrý večer, nesu ještě nějaké květiny,“ řekne způsobně Nicole.

„Kam jdete?“

Ethan zvedne papírové růže a Nicole květiny, které natrhala po cestě.

„Ke kapličce. Nechci, aby tak pozdě chodila sama a ve dne kvůli divoké zvěři.“

„Chci tam dát květiny. Zítra mám narozeniny,“ pochlubí se s širokým úsměvem. Dost často tu potkává hlídky, ale nechávají ji v klidu. Ona jim zamává, oni jí pokynou a jde klidně dál. Občas s ní je Puppi, to se pak často zastavuje a lelkuje. Ví, že to mamka nemá ráda, ale takhle nemusí být doma, kde je nuda.

Zapomněl na to jako na smrt, ale dál jim překládá.

„Chci poprosit o nějakou hezkou věc,“ pokračuje jako by nic. „Nejvíc toužím po panence s kočárkem, ale mamka říká, že už na to jsem velká. Ale nejraději bych chtěla dostat koně. Takového jako má kapitán. Ale toho nedostanu, proto chci panenku.“

Jeden z vojáků zavře knížku, ale stále ji drží v ruce. Ethan se na ni dívá a přemýšlí, jestli mu ji vrátí. Možná ho pouze odvedou, anebo o kus dál zastřelí při pokusu o útěk. Mohou udělat cokoliv. Na zádech cítí pot a útroby mu svírá strach.

„Tady a vraťte se co nejrychleji zpět.“ podá mu papíry a on se pohne směrem ke kapličce.

„Amine, co dostanu k narozeninám?“

„Nicole, to je tajemství,“ dostane ze sebe a drží ji za ručku, která ho kupodivu uklidňuje. Svírá ji a zároveň z ní čerpá sílu. Právě mu zachránila krk. „Ví maminka, že tu jsi?“

„Ví.“

„Nicole…“

„Já… Neví, ale řekla jsem jí to. Ti vojáci nebyli vůbec milí. Ani mě nepozdravili. Asi cizáci,“ nakrčí nosík, jako by si neuvědomovala, jak blízko byli nebezpečí.

Ethan se otočí. Jestli tohle slyšeli… Ne, už jsou pryč. Dojdou ke kapličce, kde klesne před sochou Panny Marie. Sepne ruce, aby se pomodlil. „Děkuji ti,“ dostane ze sebe. Nicole vloží do vázy květiny a netrpělivě po něm pokukuje. Ethan vloží bílou růži napravo do vázy, barevné růže vloží do levé vázy.

„Tak půjdeme, cácorko,“ pohladí ji po hlavě a zatahá za cop.

„Nejsem cácorka, už jsem dospělá. Zítra mi bude – počkej.“ Ethan s úsměvem pozoruje, jak počítá na prstech. Je škoda, že se ta škola nepodařila. V zimě ji bude učit sám, rozhodne se. Ví, že umí počítat, ale takhle si připadá důležitější, když vztyčuje jeden prst za druhým.

„Sedm let!“ nadšeně k němu zvedne obličej.

„Pak jsi už dospělá slečna.“

„Samozřejmě! I Puppi to ví!“

„A kde je Puppi?“

„Nevím. Někde v lese.“ Zamračí se. „Dělá mi jen samé starosti.“

„To víš, musí se o sebe postarat.“ Musí přiznat, že mu to jde natolik dobře, že nezapomene i na ně a občas něco donese. Danielle to skoro pokaždé schová na zimu. Zajímalo by ho, jací hosté k nim mají dorazit. Snad to nebude nic zlého. Zatím, když se to tak vezme, přežívali, aniž by se stalo něco špatného, a i odboj dodržuje pravidla. Díky bohu za to, protože v městečku to není vůbec dobré. Mají tam mnohem tvrdší režim. Někdy si říká, jestli to není díky jeho přátelství s Maxem, ale pak to zavrhne. Ne, Max je k jeho smůle naprosto neúplatný. A možná je to tak lepší. Takhle aspoň vůči němu nemá pocity nějakého dluhu. Jen doufá, že ho maquisté nechají na pokoji.

Ale i tak, když pomine jejich aktivitu, to zase není žádná sláva. Čekal by toho více. Tím myslí ráznější akce. Jenže co on ví o tom, co se děje mimo vesnici? Lidé se bojí mluvit. Tedy až na Chabraca, který naopak mluví až moc. I přes kusé informace z rádia co ví o tom, co se děje kolem nich? Například v městečku? V Paříži? Nic. K tomu jsou blízko moře.

Zatouží být volný.

„Amine, co dostanu?“

Kdybych tak věděl, co ti dát za záchranu života. Ale netuší, jaký dárek by se hodil k tak významnému dni. Pak si vzpomene na svoji skrýš. Od památné noci u té ženy Beatrice a toho panáka Sebastiena kufřík neotevřel. Nechtěl vědět, co vše schovává. Teď se podívá důkladně. Jediná chvíle, kdy ho otevřel, byla, když kupoval Daniellin statek. To je už dávno a tehdy vzal pouze peníze.

„To je tajemství, slečno. Chceš na koníčka?“

„Jupí, mohu, ano, ano, prosím! Nicole má moc ráda koníčky.“ Ethan si s úsměvem dřepne a Nicole se mu vyšplhá na záda. Ucítí patičky a ruce ve vlasech.

„Ale moc koníčka netahej!“

„Samozřejmě a vjóó, Démone.“

„Démone? To je tvůj nový kůň?“

Nicole se zachichotá. „Démon je kůň rychlejší než vítr a chrlí plameny, které sežehnou všechny zlé osoby, ale hlavně ty, co mi chtějí ublížit.“

„Samozřejmě, jak jinak.“ Udělá krok k domovu. Nicole ho občas popožene nožičkami a Ethan jde. Je šťastný, že zase jeden den přežil. Chyběl jen malý kousek k seznámení se se smrtí. Je moc hodná, a proto se pokusí jí to u Danielle vyžehlit.

Po chvilce ucítí Nicolinu hlavičku na rameni. Spí, uvědomí si a sevře ji pevněji, aby nespadla. Bůhví, kde celý den lítala.

Slunce zapadá a svými červánky zalévá krajinu. Stíny se prodlužují, pomalu splývají v jeden velký. Bylo by tu kouzelně nebýt války a strachu. Se smutkem v duši kráčí dál. Rozhlíží se, jestli nezahlédne hlídku nebo jinou osobu, ale všichni spořádaně sedí doma a nevycházejí. Připadá mu, že je sám na celém světě. Za neveselých myšlenek dojde ke statku.

„A…“

„Psss. Spí.“ Daniellin pohled zjihne a vezme mu Nicole ze zad. Ethan se protáhne, vejde do kuchyně a čeká, až přijde Danielle.

„Já…“

„Zachránila mi život. A jestli ne ten, tak před deportací určitě. Nevím, jestli si to uvědomuje nebo ne, ale stvořila si koně Démona, aby ji chránil před zlými osobami.“

„Amine, takhle to dál nejde.“

„Já vím, jenže nevím, jak jinak to zařídit.“

„Myslíš kontakt s nimi?“

„Ano.“ Narovná se a zaposlouchá. „Puppi,“ řekne s úsměvem a jde otevřít. „Zajíci jsou letos vypasení. Aspoň někdo netrpí hlady.“ Položí ho na stůl. Oba se dívají na zajíce, jako by se rozhodovali co s ním. „Pustil jsem ho k Nicole.“

„Dobře. Budu si muset zvyknout, že i děti bojují, ale nesouhlasím s tím. Příště půjdu já. My bychom je měli chránit, ne ony nás. Jsem rozhodnuta,“ řekne, když vidí jeho pohled.

Amine s ní souhlasí, ale dobře ví, že jako žena taky není v bezpečí. Může se stát cokoliv. „Rád bych vymyslel lepší způsob, jak se s nimi dorozumět, ale neznám ho. Jestli tě něco napadne, řekni mi to. Můžeme to zkusit, ale popravdě nerad bych, kdyby tě Nicole ztratila.“

Danielle se odmlčí. „A já?“

Amine neví, co na to říct. „Danielle.“

„Ano?“

„Nekřič na ni zítra.“

„Ani nemohu. Má narozeniny a pozítří už na to zapomenu. Jen jí řeknu, aby si dávala větší pozor. Je už velká slečna.“

„Jdeš péci dort?“ optá se, když ji vidí vytahovat formu.

„Ano. Mouku mám, dokonce i trochu hnědého cukru. Udo ho dal Genevive a když slyšela, že Nicole má narozeniny, věnovala jí ho. A ovoce je dost.“ Vytáhne různé ovoce z košíku a položí ho před Ethana. „Můžeš to pokrájet na plátky.“

Ethan se chopí nože a pilně zbavuje jablka slupek. „Díky bohu za ten sad,“ ozve se po chvilce.

„To ano. Ren povídal, že chce část na pálení.“

„Chce z ovoce pálit alkohol? Výborný nápad. To by se mohlo dobře směňovat.“

„Na nic jiného nemyslíš,“ vyčte mu jemně, ale usmívá se u toho.

„Je to můj úkol,“ křivě se pousměje a zvedne hlavu. „Letadla.“

„Kdy to skončí, Amine? Kdy?“

Ethan skloní hlavu. „Nevím. Chtěl bych to vědět. Chtěl bych tolik věcí. Promiň, nechám tě o samotě. Doufám, že přijdou, i když je jasná obloha.“ Odloží nůž k nakrájeným jablkům.

Danielle mlčky přikývne, otočí se k hromádce mouky, vajíček, mléka a ovoce. Nasype mouku do plechové bílé mísy, kam postupně přidává další suroviny. Uchopí vařečku a začne soustředěně míchat těsto.

Ethan odejde do ložnice. Lehne si na pokrývku a přemýšlí o slovech: „Kdy skončí válka?“ Tak moc by chtěl říct sobě i ostatním: „Zítra.“ Ale spíš to vypadá na dlouho. Stiskne rty a přetočí se. Chtěl by tu mít Maxe. Objímat jeho teplé tělo, brát si z něho útěchu, ale ani to nejde. Jejich setkání jsou stejně kradmá a řídká jako jeho poslech rádia. Ušklíbne se. To přirovnání je dokonalé.

Jednou by s ním chtěl ležet až do rána a hladit ho. Na nic nemyslet, zapomenout ve víru vášně na vše kromě milostného vzrušení a potěšení. Jenže ani to válka nedovolí. Přetočí se a ve tmě se dotkne klínu. Kašle na to a rozepne si knoflík. Zavře pevně víčka, aby vyhnal všechny představy kromě modrého pohledu, smějících se Maxových rtů, jeho vzrušeného těla a laskání velkých drsných lačných rukou.

Zasténá, leží s rukou na penisu, který si lehounce přejíždí. Rychlé a výbušné stejně jako jejich krátká setkání. Dravčí schůzky, protože pak lítají svršky, které ze sebe stahují rychle, ale s vědomím, že jim nesmějí ublížit, a pak se k sobě zoufale i s touhou přitisknou a skoro v mžiku je po všem. Pak chvilku leží vedle sebe, lenivě se políbí a zmizí. Nejdřív Max, který ho upozorní, jestli je čistý vzduch. Poslední políbení, ale on se vrací nespokojeně, skoro frustrovaně domů, kde si lehne a opět se udělá už klidněji, s představou dlouhého milování.

Stáhne ruku a nechá penis spočinout na látce kalhot. Když je po všem, ruku položí volně, aby se ničeho nedotkla. Nakonec s jemným povzdechem vstane, vytáhne z šuplíku ručník a očistí se. Má chuť do něčeho kopnout. Vybít si zlost na Němce, na všechny, kteří tu pitomou válku začali.

Pohlédne na budík. Bude půlnoc. Zapne si zip a upraví se. Připlácne rozježené vlasy a vyjde ven. Plíží se ve stínech, které vytvářejí budovy. Ve stodole pohladí kočku, která se mu otře o nohu. Aspoň někoho nemusí živit. Té stačí myši.

„Tak co se děje, starosto?“

„Zdravím,“ pohlédne do tváře velitele. Nezná jeho jméno a popravdě ho ani nijak nezajímá. Alfreda nikde nevidí. Zřejmě vklouzl k Danielle. „Dnes jen tak náhodou jednomu z vojáků uniklo, že přijedou hosté.“

„To už víme. Jdeme.“

Ethan pokrčí rameny. Když to vědí, tak to vědí, ale velitel má příšernou náladu. To znamená, že se jim zřejmě nějaká akce nepovedla. Ještě chvilku sedí na stoličce a přemýšlí, proč se má zvednout a jít. Nakonec vstane s takovým heknutím, až se po něm otočí kráva. Vyjde ven, zahledí se na oblohu. Vrací se. Zvykl si už na nálety, které pokračují neznámo kam se svým smrtícím nákladem, který bude shozen na továrny i města.

Pomalu se plouží domů. Ještě chvilku nehnutě stojí v ložnici, kde naslouchá zvukům, které vydává stavení i okolí. Svlékne se a lehne si unavený, jak už dlouho ne.

Ráno se obleče a chce jít do koupelny, když zaslechne auta. Po cestě ven sebere kabát.

Nákladní auta a on se zastaví. Za nimi černé auto. Plukovník Reinhard von Bellen s Maxem. Co se děje? Z jednoho nákladního auta vyskočí četníci a vojáci. Rozběhnou se po vesnici a do blízkých domů.

„Schnell!“ Jeden z nich na ně křičí a on poznává Uda. Chce se optat, ale ten výraz ve tváři… Je ledový a prázdný. Jako by neexistoval včerejší den u rybníka a s ním varování.

„Na náves. Schnell!“ řve. „Ona ne!“ oddělí Nicole od Danielle pažbou zbraně a popostrčí ji do domu.

Danielle se nasupí a Nicole se zastaví. „Zůstaň tady. Vrátíme se,“ přikáže.

„Mami,“ vykřikne Nicole, ale zarazí se pod Danielliným neúprosným pohledem a vrátí se do domu. Sedne si do koutka a dívá se před sebe. Odněkud se objeví Puppi a lehne si vedle ní.

Ethan popadne Danielle za ruku a táhne ji za vojáky. Dnes s nimi nejsou žerty. Všichni se mračí a jsou nervózní. Pro každou drobnost vybuchnou vzteky. Danielle se úzkostně ohlédne. „Neboj se, zůstane doma s Puppim, který ji ochrání,“ uklidňuje Danielle na půl úst, ale sám je neklidný. I ostatní jsou už na návsi v tom, v čem zrovna byli – Ren je dokonce v noční košili. Jeden mu rozkáže jít se obléknout. Chabrac, Lestriel, Thournierovi. Nevidí malé děti, ale ty dospělejší jsou tu už také. Pohlédne na Maxe a skoro se zděsí. Se zamrazením si uvědomí, že se mu vyhýbá. Nikdy se mu nevyhýbal očima. Vždy se díval zpříma.

Obklopí je vojáci, nikdo z nich nemluví kromě pokřiku: „Rychle“. I oni mají strach promluvit.

„Do aut!“ zavelí kapitán Meier.

„Schnell!“ Vzápětí ucítí rázný štulec. Je stejný jako tehdy, když byl na posádce tlumočit a voják ho popohnal. Šplhají do nákladního auta. Ethan pomáhá ženám, v jejichž obličejích je děs a starost o ty, které nechaly doma.

„Možná nás vezou na nějaké práce,“ prohodí s klidem, který sám necítí.

„Bojím se o Dominique. Je malá,“ ozve se Sylvie.

„Jean se o ni postará, ženo!“ houkne na ni Courteli, ale i na něm je vidět nervozita a strach. Usedají, kam se dá. Ženy a starší děti na lavice, muži na zem. Nakonec nasednou dva neznámí vojáci s připravenými zbraněmi.

Všichni mlčí, i když nechápou, co se děje. Obracejí se k němu, ale ani on neví, co si o tom má myslet. Bojí se optat vojáků.

„Jedeme k městečku.“

„Ticho!“ Ethan zmlkne. Zřejmě nějaké práce, ale proč se Max tak divně tvářil? Nevyzná se v jeho výrazu a ani u něj nikdy takový neviděl. Stále ještě přemýšlí nad Maxovým výrazem, když auto zastaví. Zřejmě kontrola, protože se plachta nadzvedne a dovnitř nakoukne trocha světla.

„Dál!“ zahuláká někdo německy. Auto se rozjede.

Zastaví, plachta je odhrnuta. Městečko. Oba vojáci vyskočí a postaví se po straně auta.

„Dolů!“

Muži opět pomohou dětem a ženám. Seskupí se do malého kroužku a neodváží se ani rozhlédnout.

„Hněte sebou, šlichto!“

 Vykročí, když najednou jsou štulci zbraní zařazováni do dvojřadu.

„Dvojřad!“ zasyčí Ethan. Tak akorát, aby schytal jednu ránu do nohy. Nohy mu poklesnou, ale kulhajíc jde dál. Ostatní pochopí a seřadí se. „Hlavně klid!“ odváží se ještě zasyčet. „A nic neříkat!“

Ví, že za to zaplatí a má pravdu. Rány do nohou a kopnutí ho vyřadí z dvojstupu. Ostatní se na něho polekaně dívají, ale pokračují dál. Míjí ho, jako by tam neležel. Ethan se schoulí do klubíčka. Vzpomene si na vlakové nádraží v Paříži, kde byla stejná situace, stejná bolest a krev v puse.

„Vstávat!“ Max. Zvedne se, utře si rukávem rty od krve, jak si je prokousl. Kulhá, ale zařadí se na konec dvojstupu. Jsou tu další – z jiných vesnic, taky několik lidí z městečka. Rozhlédne se kolem sebe. Co tu dělají?

Jsou u zděného domu se zahrádkou, ve které kvetou poslední letní květiny. Zahlédne pampelišku vykukující mezi kameny, v rohu plotu se krčí dva růžové keře, o které se už nikdo nestará, a mezi nimi záhony jiřin, aster a zvonky. Nádhera dívat se na tu záplavu květin a kousek zeleného trávníku.

Dům jako každý jiný a nahoře, až skoro u střechy, okno s bílou něžnou záclonou. Vane teplý větřík a je krásně. Jako by se léto rozhodlo ještě nevzdat své nadvlády a nevpustit podzimní nevlídný vítr. Den stvořený k tomu, aby sklidili zbytky úrody. Brzy bude podzim a potom zima.

„Schnell!“ Chce se ohlédnout, ale něco ho zadrží. Zaslechne vzlyknutí, potom ticho. Ticho jako před bouří. Nikdo se ani nepohne, pouze vítr je hladí po tvářích a něžně ohýbá květiny a stébla trávy.

„Schnell, vy prasata!“ překládá si pro sebe, ale pro tentokrát mlčí. Otočí hlavu, odkud to zní a zkamení. Lidi, které poznává, lidi, které viděl v řadách odboje. Alfréd. Chytí Danielle za ruku a zmáčkne ji. Nenápadně ji podpírá. Cítí její překvapení a nakonec pochopení, proč tu jsou.

Jsou tu úmyslně, když cítí vztek vyzařující z jeho sousedů, z lidí městečka a strach. Děs, který se nad nimi vznáší jako dusná nechutná deka. Co mám dělat? Je nás víc! Udělej něco! To nemohou! Oni chtěli, abychom tu byli, oni doufají? V co? Pohlédne směrem k Maxovi, který stojí vedle plukovníka von Bellena a muže, který tvrdostí ve tváři předčí honící psy z Paříže. Krutý výraz ve tváři, krutý výraz v očích. Nemilosrdný.

Vojáci.

Proboha, nic nedělejte!

Nedělejte!

Chce křičet, ale mlčí. Zná je a ostatní je znají ještě víc. Chodili s nimi do školy, jsou spříznění. Bratranci, strýci, ještě bližší. Neodváží se ani zavřít oči. Poslední jde Dlouhán Chapi. Zarytě jde jako poslední, ale on vidí, jak se mu chvějí kolena, ale postaví se vedle ostatních. Odboj. Bože, Nicole!

Ne, prosím! Proč?! zavřeští v duchu. Je to ještě dítě! Když se policisté postaví do řady, ostatní stojí u zdi a dívají se do tváří těch, jejichž rukama odejdou.

Sklopí zrak, vnímá polámané jiřiny nohama těch, kteří přes ně prošli ke zdi. Obdivoval jejich barevnou krásu. Něžné fialové zvonky chvějící se ve větru jsou pryč. V koutku vykukuje mezi kamením ztracená pampeliška. Stejné tváře jako jejich.

Mohli jsme být místo nich my. Jenže nejsme. Úleva stejně jako vina, že oni žijí.

Co mám dělat?!

Stud, když pochopí, že nic neudělá. Hanba i smutek nad tím, že nemůže udělat nic, aniž by ohrozil sebe, odboj a své sousedy. Stačí pohyb kohokoliv z nich, stačí jim dát vědět, že některého z nich znali, a je konec. Nehnutě stojí, dívá se jim do tváří, když policisté vystřelí a oni se sesunou u zdi.

Druhá salva. Kulky se zaboří do zdi. Ticho. Podívá se dolů na zem. Žlutá barva pampelišky se mísí s červenou.

Neuvědomuje si, že svírá ruce v pěsti.

Ticho. Neví, co budou dělat. Nezapomene tváře, které se strachem i s odhodláním hleděly do ústí zbraní až do konce života. Stále se bude ptát, jestli mohli udělat něco, cokoliv, aby tomu zabránili. Ví, že nemohli, ví, že by skončili místo nich, ale ta otázka v něm bude neustále, co bude živ. Pohlédne na těla svých sousedů, přátel, které znal i neznal, ale kteří patřili k nim. Rozhlédne se po ostatních. Kamenné tváře se suchýma očima. Pevně stisknuté rty a ruce.

Kdyby se teď pohnuli, kdyby… Jenže je po všem. Nadýchne se pachu střelného prachu a krve. Zvedne se mu žaludek nad jeho štěstím, že žije, i nad tím, že nic neudělal.

„To jsou banditi, kteří ohrožovali klidný spánek obyvatel. Jen jsme chtěli, abyste viděli, že chráníme vás, vaše děti a vaše domovy.“ Nad mlčenlivými postavami se nese zvučný hlas s dokonalým francouzským přízvukem.

Pokrytectví. Všichni, co tu jsou, vědí, kdo stál u zdi. Znají jejich jména, příbuzné a nezapomenou. 

„Rozchod!“

Ticho, zaváhání, potom udělá krok a další. Neohlédne se za domem s pošlapanou zahradou. Auta odjela, aniž by zaslechl jakýkoliv zvuk. Jdou pěšky domů, stejně jako ostatní. Zůstává v něm pachuť hořkosti a vzteku nad bezmocností, s níž se museli dívat na ty, které znali a kteří tam zůstali. Vezme za ruku Danielle. Alfred, o kterém si včera myslel, že vklouzl k ní do pokoje. A on zatím… Byli mučeni. Bili je. Proč si to uvědomuje až teď? Maličkosti, které se mu vybavují až teď. Jako kostkovaná košile jednoho z nich, hnědé vysoké boty druhého nebo záplata na Chapiho kalhotách. Modřiny v obličeji, jedna bezvládná ruka.

„Je mi to líto,“ pronese, ale Danielle mlčí stejně jako ostatní. Mlčenliví ale živí jdou domů. Neví, co bude dál, co bude dělat s vinou, která v něm tepe a žádá o rozhřešení.

Jdou už několik kilometrů, když si uvědomí, že žije a musí žít. Oni tam zemřeli, ale jsou tu ostatní a ti musí žít. Nadechne se, rozhlédne se po tvářích sousedů. Budou ho nenávidět.

„Až dojdeme do vesnice, půjdeme na pole!“

„Ne!“ ozývá se ze všech stran, a dokonce i Danielle mu vytrhne ruku z té jeho.

„Ano, kvůli nim!“ řekne tvrdě.

Ticho stejné, jako když tam stáli s nechápajícími tvářemi a dívali se, jak se řadí ke zdi a pak výraz pochopení.

„Jsi tvrdý, starosto!“

„Andrési, musíme přežít, aby oni přežili a další taky.“

„A Němci?“

„I oni.“

„Chceš toho moc.“

„Já vím, ale oni by to chtěli. Nebo to necháme shnít na polích, abychom v zimě pochcípali hlady? Proto zemřeli?“ rozčílí se natolik, že zastaví.

„Klid, já půjdu,“ uklidňuje ho Andrés.

„Omlouvám se – já nevím, co dělat,“ přizná rozpačitě. „Neznal jsem je tak dlouho jako vy, ale některé jsem poznal až moc dobře. Jen si myslím, že by chtěli, abychom nedopadli stejně jako oni!“ Jako Dlouhán Chapi nebo Pascal a Alfred. Některé znal od vidění. Ale s některými prožíval jejich radosti, touhy i zármutky. Znal je. 

Nikdo už nic neřekne až do příchodu do vesnice.

„Jdu se podívat na Nicole,“ zamumlá Danielle a jde rovnou k domu, aniž se stará o vojenský doprovod, který jede celou dobu za nimi.

Ethan si povzdechne a zahledí se na vojáky. Udo. Přikývne a otočí vůz k posádce.

„Je konec. Pokud někdo chce jít na pole, může.“

„Až se postaráme o děti a zvířata, starosto Salacrou!“ odvětí přísně a formálně Sylvie, která táhne svého muže k domu, odkud se ozývá křik hladových prasat.

Ethan přikývne. Nejdřív děti, zvířata, potom pole.

„Je v pořádku?“ dívá se na Danielle, která stojí a nic nedělá.

„Je!“ přistoupí k němu s pláčem. Amine ji obejme a tiší. Neví, co říct, proto ji jen svírá a hladí po zádech.

„Mami, mami, co se stalo? Amine!“

Oba pohlédnou na Nicole, která stojí v ušmourané noční košilce a tahá je za oděv.

Danielle si ji k sobě přitáhne a tvář jí ztvrdne. „Oplatíme jim to nějak. Nic se nestalo. Jen jsem unavená a smutná.“

„Proč jsi smutná? Já se tu bála sama, ale Puppi byl se mnou.“

„Pamatuješ si na Alfreda a Chapiho?“

„Jistě.“

„Museli odjet moc daleko, proto jsem smutná.“

„Aha. Puppimu se bude moc stýskat po Chapim. A Philippemu taky. Mami, dostanu něco k jídlu? Mám hlad.“

„Hned udělám jídlo. Amine?“

Ethan zavrtí hlavou. „Ne, jen něco horkého. Nějaký ovocný čaj. Mám pocit, že můj žaludek to nesnese.“

Danielle se postaví k plotně, o kterou se opře. Roztřesou se jí ruce.

Amine pohlédne na ztichlou Nicole. Ona to ví, uvědomí si v jedné jediné vteřině. Ona ví, co se stalo. Neví kde, co a jak, ale ví, že neodjeli. Nicole k němu přistoupí a obejme ho. Amine ji drží, vnímá její tichý smutek. Zřejmě nechce, aby se maminka ještě více rmoutila. Povzdechne si a posadí si ji na kolena.

Je to těžké, ale zvládne to lépe než oni, kteří to viděli. Netuší co říct, proto sedí a upijí čaj, zatímco Danielle maže chleba posledním zbytkem loňského medu.

„Nicole, jídlo.“

„Med, děkuji.“ Tiše se do něho pustí.

„Jedu na pole, dojdeš nás?“

„Pojedu s tebou. Nicole, zvládneš to tu sama?“ optá se Ethan. Danielle balí chleba na svačinu. Z polí se budou vracet s nocí.

„Ano, je mi přece už sedm,“ ujistí je, přestože je smutná.

„Jsi už velká slečna a večer to oslavíme, ano?“ slíbí ji Ethan.

„Určitě?“

„Jistěže. To ti slibuji na psí uši, na kočičí duši.“

„A koňský ohon!“

„A koňský ohon,“ zopakuje po ní.

„Jinak tě stihne kletba Démona.“

Ethan chvilku vzpomíná, kdo je to Démon. Potom si vzpomene – kůň, který ji chrání. Povídala o něm včera a jemu se zdá, že to bylo před staletími.

„Ano.“ Zvedne se a odloží velký hrnek s obrázkem červených máků na stůl. Jde k sobě do ložnice, zamkne a vytáhne kufřík. Se smíšenými vzpomínkami ho pohladí. Nechá na pokoji váčky, které už viděl, a otevře jeden ze dvou, které neotevřel. Vysype ho. Malé šperky, ale nesmírné krásy. Vytáhne maličký prstýnek. Dá jí ho teď, ale bude ho nosit, až bude větší. Dárek pro princeznu, která mu nevědomky zachránila krk. Sevře ho a položí do šuplíku u nočního stolku.

Schová kufřík a vyjde ven na dvůr, kde nastartuje traktor. Danielle se vyšplhá vedle něho a jedou. Potkají ostatní s kosami a Andrése s koňským povozem. Zamávají, jako by neexistovalo ráno a výstřely. Pohlédne na čisté nebe, po tvářích ho pohladí vítr.

Jsem rád, že žiji.

St. Athan, červenec 1953

„Nejhorší zážitek z celé války.“

„Vím. Nemohl jsem nic dělat a i kdybych chtěl, neudělal bych nic. Byli jsme v jejím zajetí stejně jako vy,“ řekne smutně Max.

„Nenáviděl jsem tě dobrého půlroku.“

„Však jsem to chápal. Byl zázrak, že jsme se dali spolu dohromady. Skončil jsi se psaním?“

„Ano.“ Ethan vysune poslední papír. Jsem rád, že žiji, jsem rád, že je tu se mnou, a nezačal jsem ho nenávidět, i když jsem byl jen krůček od toho. Tak malý krůček, abych ztratil to, co jsem našel, ale celou dobu si to odmítal připustit. Německý důstojník a anglický vojenský lékař. Nesmyslné spojení dvou osob.

Max odsune stroj a položí před něj šálek kávy. „Napij se a přestaň na to myslet. Je to minulost.“

„Tobě se to řekne, ale pořád ve mně drnčí ta otázka: Mohli jsme něco udělat? Cokoliv?“

Max si povzdechne. „Stačí ti, když řeknu, že nic?“ Vstane a obejme ho kolem ramen. „Pokud jste netoužili po smrti, nemohli jste dělat nic, protože my jsme byli připraveni vás postřílet. Takový byl rozkaz – jestliže se někdo hne, všichni budou zastřeleni.“ Pohled mu utkví na poslední větě.

Jsem rád, že žiji.