Ve jménu Říše: 3. Běh o život

St. Athan, jaro 1953

Ethan se přisaje k pootevřeným rtům, rukou rozhrne Maxovu košili. Touží po něm. Potřebuje ho cítit a vůbec, ať jde všechno do pekla. Rodina, sousedé…

„Bubi!“ zaslechne Maxe.

„Nech už toho koně konečně plavat!“ zavrčí se špatně utajenou nechutí Ethan, když v tom se rozrazí okno. Otočí hlavu a jadrně zakleje. Přestalo pršet a v otevřeném okně je nacpaná Bubiho hlava, která se zvědavě rozhlíží po místnosti.

„Vykuchám ho. Přísahám!“ opře se o Maxovu odhalenou hruď, políbí ji. S Bubim v místnosti se rozhodně milovat nebude a Max na to má zřejmě stejný názor, protože uvolní nohy z jeho pasu a spustí je dolů. Poodstoupí a v klidu mu začne zapínat košili.

Pozoruje Maxův zklamaný obličej a přesně ví, že ten jeho vypadá naprosto identicky. Zapne poslední knoflíček, neodolá a pohladí mu ho přes kalhoty.

„Ďáble,“ sykne Max. Seskočí z kuchyňské linky a přistoupí k Bubimu. „Bubi,“ začne přísně, ale cukají mu koutky. Po chvíli už se neudrží a rozesměje se tak, až se dusí smíchy. On vypadá tak strašně nevinně.

„Co je tu k smíchu?“ ucítí Ethanovy paže, které se kolem něho ovinou a teplý dech ho zašimrá na uchu.

„On… on vypadá tak… tak str… ašně,“ zalyká se smíchy, „nevinně,“ vyrazí ze sebe. V tu chvíli se Bubi olízne a začne kývat hlavou nahoru a dolů. Natáhne ji ještě víc dopředu, až se dotkne Maxe. Pak ji stáhne a loudavě odchází.

Max si rukou utře slzy. Otočí se k Aminovi a obejme ho kolem krku. Začne se pohybovat do rytmu neslyšné melodie. Ethan nejdřív stojí, jak nechápe, co to dělá, ale pak ho k sobě přitiskne. Ruce drze položí na zadek.

„Nebylo by to lepší s hudbou?“

„Kdepak. Je večer a co se večer dělá?“

„Čte se? Nebo se pracuje?“ navrhne nevinně Ethan. Dobře ví, na co se Max ptá i proč to dělá. Jen kvůli němu oddaluje odchod do ložnice. Ale když on miluje tu dobu, než se dostanou nahoru do postele a skončí v milostném zápolení. Čím delší, tím lepší.

„To taky a co ještě?“ Max by tam už nejraději byl, ale ví, že to Ethana těší a velmi rád si hraje. To je tou jeho nesnesitelnou povahou, kterou zdědil určitě po francouzských předcích. Na jeho vkus si až moc rád vymýšlí, i když má to i své klady. Být na jeho místě, hezky ho vezme do náruče, vynese do ložnice, svlékne, položí do postele…

„Teď mě ukládáš do postele,“ zaregistruje Aminův hluboký hlas a zachvěje se.

Max nepatrně pokrčí rameny. „Prostě tohle považuji za ztrátu času.“ Možná ho donutí, aby…

„Mohli bychom probrat plány na zítra nebo na víkend,“ pokračuje Ethan dál, jako by se nechumelilo. „Nebo bychom mohli začít vyklízet sklep,“ navrhne s rošťáckým úsměvem. Max se zakření. Pracovat. To zrovna. Když pracovat, tak jedině nahoře. Začervená se.

„Co si sednout ven pod pergolu a nechat se okukovat Bubim?“ navrhne trochu vztekle Max. Má pocit, že si z něj dělá legraci, a to nemá rád.

„Chceš u toho mít diváky?“ zašeptá mu do ucha Ethan a vezme ho do náruče. Max mu ovine ruce kolem krku. „Splním ti, co si jen budeš přát,“ svůdně zašeptá s očima plnýma zájmu. Kdo by to do toho upjatého Maxe řekl, že bude mít takové nápady?

„Nejsem moc těžký?“ Max ignoruje svůj návrh – Oni a diváci, to zrovna!

„Možná za padesát let budeš, ale teď ne. Jsi lehounký jako pírko. Možná bys mohl něco málo přibrat. Co kdybychom pacienta vyšetřili? Soukromě.“ Ethan se při té představě v duchu mlsně olízne. Mít ho tak v ordinaci…

„Možná bych si dal říct, pokud…“

Ethan stoupne na první schod. „Pokud?“

„…budu dnes spokojený.“

Ethan se svůdně usměje. „Budeš. Určitě budeš.“ Vyjde s Maxem v náručí po schodech do prostorné ložnice, která je laděná do hnědožlutých tónů, s velkou postelí a začne ho hned svlékat. Nahého ho dostrká na postel. „Co pouta?“

„Už zase?“ chladně si povzdechne Max. „Nemáš fantazii.“ Posune se dál k čelu postele.

„Já že nemám fantazii?“ Naoko se urazí Ethan, který se začne pomaličku svlékat. Max se rozzáří. Tuhle jeho vlastnost miluje a někdy nesnáší, ale přímo to, co teď provádí, zbožňuje. To, jak rád se před ním předvádí, toužebně se dráždí, smyslně kroutí boky. Tohle představení by mohl mít častěji a ve válce po tom prahnul, aniž by to tušil. Mohl by se na něj dívat den co den a vždy před spaním klidně znovu. Spokojeně, se založenýma rukama, sleduje svádění.

Ethan pozoruje nahé lákavé tělo na posteli. Miluje modrý lačný pohled, který se ho nemůže nabažit, když se svléká. Jenže kdysi to bylo jinak. Dřív ho nenáviděl. Kdy se to vše změnilo? Odežene myšlenky na psaní i válku a sklouzne rukama ke svému mužství. Polaská se a ignoruje odhozené oblečení na zemi. Provokativně se na Maxe usměje, položí koleno a ruce na postel, toužebně se zahledí na jeho svůdné rty.

Paříž, konec června 1940

Kufřík, na to křik i nadávky mužů v černých kabátech s klobouky.

„Finden Sie die Handtasche!“

Najděte kufřík! slyší zřetelně, jako by byli u něho a ne až za rohem ulice. Ochromí ho to. Tuší, kdo jsou ti muži v černém, kteří klidně zabili toho uštvaného muže. A on je teď na řadě. Pozoruje kufřík jako klubko zmijí s přáním, aby nikdy nezapadl do temné uličky, nepřikryl se krabicí a neusnul tu. Co jsem komu udělal? víří mu chaoticky v hlavě.

Kvalitní kufřík se zlatým monogramem JCD. Kůže, lesklý zámeček. Není těžký, spíš lehký. Ani velký, ani malý. Kufřík, ve kterém se převáží něco cenného a malého. Polkne, když si uvědomí, kam mu myšlenky směřují.

„Finden Sie es!“ zaslechne řvaní vzteklých rozkazů. Sedí s kufříkem v rukou a pozoruje ho, jako by ho neměl v náručí a nebyl to černý kufřík, ale jen dětská nevinná růžová hračka, do které se ukládají šatičky pro panenky. V tuhle chvíli je to ale jedovatý had, který mu přistál do náruče rovnou z nebes. Proč zrovna já?

Sedí a pozoruje ho.

Musím se zvednout. Musím odejít. Musím utíkat. Sedím tu.

Myšlenky se mu chaoticky rvou jedna přes druhou ven, ale on stále sedí a dívá se na ten černý kufřík, po kterém ti tři muži prahnou. Co v něm je?

Zvedej se! Utíkej!

Sedí, nic nedělá. Naprosto ohromený celou situací.

„Finden Sie es! Schnell! Suchen Sie gründlich!“ Najděte to! Rychle! Hledejte pořádně!

Najděte! Hledejte! Chci ho! Překládá si dál ten hnusný hlas, který se mu zařezává do mysli jako nůž. Ví, že si ho bude pamatovat do konce života. Vyskočí, hromada harampádí kolem něho spadne s ohlušujícím rachotem. Nemotorně vyběhne s kufříkem a batohem v náruči. Tři muži ztichnou, otočí se za zvukem jako lovečtí psi. Jeden z nich mávne rukou směrem, odkud hluk vycházel a rozeběhnou se.

Neohlížej se! Ohlédne se. Jsou za ním. Tak těsně. Slyší jejich dech nebo se mu to zdá?

Neohlížej se! Musím utéct. Odhodit kufřík? Ponechat si kufřík? Utíkej, nebo zahyneš! Přikazuje mu rozum i tělo, instinkty jsou napružené a nařizují, kudy má utíkat.

Tudy ne. Ano tudy běž. Doleva! Rovně!

Neví, kam běží, ale utíká jako nikdy v životě. Jeho nohy se sotva dotýkají země. Těžce dýchá nezvyklou námahou a s šílenstvím v hlavě běží vpřed. Chce se ohlédnout, ale snaží se tu chuť potlačit. Jsou za ním?

„Tötet ihn! Achten Sie auf die Handtasche!“ Zabijte ho! Pozor na kufřík! Slyší za sebou a vzápětí…

„Prásk!“ výstřel.

Cukne sebou, ale běží dál. Zaslechne zvuk tramvaje, aut. Je blízko lidí.

Zastav. Odpočiň si. Odhoď kufřík! Nech ho být!

„Halt!“ Stát!

NEEE, nezastavím se! zařve v duchu a kufřík i batoh sevře pevněji. Neví, proč se ho už dávno nezbavil. V duchu zřetelně vidí pohled staršího muže. Vyděšený, ale odhodlaný uniknout za každou cenu. Vyběhne na frekventovanou ulici plnou lidí a aut. Běží dál, ale potom zvolní. Sedne si na práh nějakého domu, nevidomě se dívá na chodník, na lidské nohy přecházející sem a tam.

Nevzdají se. Ví to. Oni ne. Jsou jak buldoci, kteří po něm půjdou, dokud budou cítit jeho stopu. Stačí jakýkoliv závan pachu a oni ho dostihnou a udáví. Zadívá se na přibližující se tramvaj a na skupinu čekajících lidí. Nandá si batoh na záda, vběhne na silnici, prokličkuje mezi auty, až jejich pneumatiky zařvou nevolí, a naskočí do tramvaje.

Skrčí se, potom v zatáčce opět vyskočí. Škobrtnutí, jak mu povolí noha, ale udrží se. S tváři staženou bolestí kulhá dál. Začíná si uvědomovat, že musí zastavit. Je moc nápadný tím úprkem a pachem strachu, který vydává, ale nedokáže ovládnout to, co řídí jeho útěk.

Vyhoď kufřík! Ne!

Všechno v něm křičí, ale tiskne ho k hrudi čím dál pevněji. Otočí se. Nikoho nevidí, ale něco mu říká, že jsou za ním. Belhá se ulicí dál a ohlíží se za sebe. Bojí se, že ho najdou. Ví, že by to neměl dělat a místo toho se uklidnit. Ví, že ho lidi podezřívavě pozorují, odtahují se od něho, a tak kolem něj vytvářejí volný prostor.

Na okamžik zastaví, aby schoval kufřík do batohu. V temném průchodu se rozhlíží po svých pronásledovatelích, jako by je měl za zády. Kabát nechal v té proklaté uličce. Hodí si batoh na záda a se stále bušícím srdcem vykročí. Musí najít místo, kde bude na chvilku v bezpečí. Kde zjistí, co nese na zádech, a taky musí okamžitě odjet pryč, jak nejdál to půjde. Pryč z Paříže. Kamkoliv. Zastaví se. Jenže kam? Pohne se a uvažuje co dál. Strach ho pomalu opouští, ale přesto se stále rozhlíží kolem sebe. Možná své pronásledovatele setřásl.

Na jih, kde jsou vojenské jednotky? Na sever, kde se Němci pro změnu usazují v dobytých městech? Nebo k moři? Zatraceně, nesnáší rozhodování, ale teď si musí vybrat. V hlavě má chaos z toho, co má udělat nejdřív a co ne, a nohy ho nesou samy od sebe dopředu. Ze změti myšlenek se mu vykrystalizuje jedna. Najít místo, kde si odpočine. Ohlédne se. Bojí se, že ti muži jsou za ním. Pořád vidí ty honicí psy lačnící po krvi. Škubne sebou, když zahlédne černý vůz. Opře se o zeď, aby zastavil splašené srdce. Musí se zastavit a dát se dohromady. Zvážit situaci a přestat myslet na to, co se mu přihodilo.

„Nechci tu skončit!“ zařve, až se polekaně rozhlédne, jestli ho někdo neslyšel. Nic. Jen nahoře ve žlutém několikapatrovém domě třískne okenice. Překontroluje ještě jednou ulici, ale je prázdná. Uleví se mu.

Hotel? Když zahlédne nápis U Anděla. Anděl – to zrovna. Spíš to vypadá jako nějaký podvodný hotýlek. Jenže má strach z toho, že hotely budou prohledávat jako první. Musí najít něco jiného. Jenže co? Odejde od místa se svůdným názvem. Jak kráčí kolem restaurací a výloh, uvědomí si, že má hlad. Když utíkal, myslel jen na to, jak si zachránit krk. Olízne se s ruku přitisknutou k hladovému žaludku. Z kapsy kalhot vytáhne peněženku a otevře ji. Nějaké drobné ještě má. Rozhlédne se kolem. Pekárna, obchůdek, kavárna… Cokoliv, kde se dá koupit jídlo. Rozzáří se mu tvář, když ho v nose polechtá báječná vůně. Vydá se za ní. Najednou je mu jedno, jestli ho chytí nebo ne.

Restaurace. Protáhne se mu obličej, když si vzpomene na obsah svojí peněženky a na ceny, které tu jistě mají. Otočí se pryč, když mu padne zrak na nápis Boulangerie Au coin – Pekárna na rohu. Vejde dovnitř a zatěká očima po prázdných regálech. Je v pekárně nebo ne? Přece…

„Bonjour!“ zakřičí.

„Bonjour!“ odpoví nevrlý hlas a objeví se muž v bílém.

„Léchette, kousek chleba, ale nechápu…“

„Nedovezli mouku. Nemohu péci bez mouky. Nemám žádné pečivo. Nemám nic! Jak mám péci?!“ začne zvyšovat hlas, až ke konci křičí. Ethan bezradně stojí uprostřed krámku. Chápe ho, že nemůže péci bez mouky, ale on má hlad. „Nebude jemné pečivo, ani madeleine, petits pains, kouglof,… nic, nic! Chápete to?!“ Celou dobu zuřivě mává rukama. „Jsem zničen.“

Čajové pečivo, jemné pečivo, bábovka, překládá si. K čemu mu bude bábovka nebo čajové pečivo? On chce kus chleba, i kdyby byl starý, že si vyláme zuby. Chce dát něco do žaludku! Chce ho čímkoliv zaplnit, aby přestal cítit tu svíravou bolest a touhu po jídle.

„Nemám nic. Slyšíte mě, nebo jste hluchý? Vypadněte už!“ zařve naposled pekař a otočí se od prázdného pultu. Po tvářích mu tečou slzy. Zuřivě i rozpačitě si je utře do zástěry.

„Aspoň starý chleba!“ zařve v odpověď Ethan a praští rukou do pultu. Až se sám lekne svojí reakce. Nikdy by si o sobě nemyslel, že bude tak vzteklý. Jenže taky nikdy nebyl v takové situaci. „Prosím, mám hlad a peněženka je…,“ začervená se.

„Kolik máte?“ otáže se pekař. Ethan vysype obsah peněženky.

„Ty už prý neplatí, ale vezmu je od vás. Vyměním je. Němci chtějí zavést svoje vlastní peníze.“ Ethan zamrká. A sakra. Tak tohle nepředvídal ani na okamžik.

„Tady! Co civíte?“ řekne mrzutě, ale pro sebe si stále mumlá to svoje. „Starý chleba. Albert Luis musel dát zákazníkovi starý chleba. Taková hrozná věc. Tohle vidět můj otec, tak to nepřežije. Starý chleba. Stydím se. Za celou dobu, co tu peču, jsem neprodal starý chleba. Nemohu péci. Nemám mouku.“ Schová si obličej do dlaní a ramena se mu otřásají dalšími vzlyky. Ethan se rozpačitě dívá na pekaře a na chleba. Hlad zvítězí. Odlomí kus a vloží si ho do úst. Kašle na to, jestli je starý nebo ne. Plesnivý ještě není. Jen není dnešní.

„Merci. Merci. Zachránil jste mi život.“ Zbytek schová do batohu. „Já…,“ neví co říct.

Albert Luis si zatím otře oči. Popotáhne. „Běžte. Zavřu krám. Je prázdný. I myši se asi odstěhují. Možná zítra přivezou mouku a opět budu péci nejlepší chleba ve čtvrti.“

„Děkuji moc.“ Vyjde ven, ale za sebou cítí pohled toho pekaře a slyší, jak stahuje roletu krámku. Otočí se. Na dveřích visí cedule Maintenant, c'est fermé – Zavřeno. Chudák pekař. Jenže takhle krámky budou vypadat pořád, dokud se neobnoví dodávky surovin z venkova. Odlomí další kousek chleba. Je mu jedno, že není čerstvý se šunkou nebo sýrem. Hlavně, že má něco do úst. Rozhlíží se, když prochází uličkami.

Některé francouzské nápisy jsou už přemalované nebo se vedle nich skví německé. Spousta krámků má zavřeno, některé mají i vytlučené výlohy. Dokonce je nějací chuligáni počmárali žlutými hvězdami a nadávkami. Nechápe, proč to dělají.

Žvýká chleba a přemýšlí, kam jít nebo co má dělat. Při tom pozoruje pomalý úbytek lidí z ulic, místo aby jich přibývalo, jak to v letním období bývá. Už dávno není ve středu města, protože tím útěkem se nejspíš dostal do jedné z okrajových čtvrtí Paříže. Ale to mizení obyvatel naznačuje, že není radno pobývat v noci na ulicích. Chce se optat, kde je, ale není koho.

Kam se ztratila veselost a pohostinnost Pařížanů? Muž, kterého se optal, odvrátil tvář a šel nevšímavě dál. Euforie, že Němci nedobývali Paříž, kterou vyhlásili za otevřené město, zmizela. Pokrčí rameny. Nějak to musí zvládnout. Snaží se rozpomenout na svoji předchozí návštěvu, ale ta byla úplně jiná. Nakonec usedne na zápraží domu slabě osvětleného pouliční lampou a dojídá poslední drobky chleba. Teď, s plným žaludkem, si uvědomuje, že ten chléb je opravdu starší než ze včerejška. Vynadá si do zhýčkanců. U nohou má položený batoh. Noc v Paříži na zápraží – maminka by tomu nevěřila. Zívne. Měl by se někam schovat, ale nechce se mu odtud hnout.

„Vypadněte!“ zaslechne nevrlý hlas a vzhlédne. Muž se ženou. Závan drahého parfému mu připomene tu skutečnou Paříž.

„Promiňte. Hned odejdu.“

„Bastiene!“ dotčeně se ozve hlas té ženy. Je zajímavá. Nijak krásná, ale Francouzky se umí udělat chic. Je starší, ale to jí neubírá na přitažlivosti a ženskosti.

„Beatrice? Chceš ho snad vzít k sobě domů?“ optá se udiveně muž. Ethan stojí s batohem v ruce a neví jak reagovat. Možná by mu ta žena mohla poskytnout útočiště. Alespoň jedno přespání. Noc v Paříži by jindy byla vzrušující, ale rozhodně ne v téhle době.

Žena se smějícíma se očima si ťuká na bradu prstem v rukavičce a hledí střídavě na Ethana a na Bastiena. Pár je oděný v drahých šatech a Ethan si uvědomí, že si sedl na zápraží domu, který není pro chudší vrstvy.

„Jak se jmenujete?“

„Amine Salacrou. Obávám se, že jsem zabloudil, a omlouvám se, že jsem skončil tady, ale byl jsem už unavený.“

„Vidíš, je to Amine. Moc krásné jméno. Tak co, půjdete k nám do jámy lvové, nebo odejdete?“

„Budu vděčný za přespání. Zítra půjdu o dům dál,“ usměje se Ethan.

Beatrice zatleská. „Vidíš a je to vyřešené. Co tady děláte, Amine? Cestujete nebo jste přijel za rodinou nebo vás sem zavál osud?“ zeptá se, zatímco muž vztekle odemyká.

„Přijel jsem za sestrou. Je těhotná. Jenže na nádraží vládl chaos, a pak…,“ mávne rukou, jako že o tom nerad mluví. Muž zatím otevře dveře, odloží si klobouk a kabát na věšák. Ethan si uvědomí, že je o hodně mladší než Beatrice a netváří se moc příjemně nad jeho návštěvou.

„Lisso, odveď tady pana Amina a dej mu něco k jídlu.“ Muž sebou trhne, potom vztekle odejde. Žena pokrčí rameny. „Hlupák!“ zamumlá a obrátí se k Ethanovi. „Víc pro vás udělat nemohu. Nemohu jít proti Bastienovi. Netušila jsem, že je takový…,“ Ethan vidí, jak hledá výraz pro svého partnera, a pak si jen povzdechne. „Bude lepší, když ráno odejdete. Omlouvám se.“

„Ne, prosím. Jestli budete mít potíže, odejdu hned.“

„To v žádném případě,“ ohradí se. Klobouček s peřím podá starší služebné, kterou Beatrice nazvala Lissou. „Je mi líto, že nemůžete jíst s námi, ale Bastien je,“ znovu smutný povzdech, „žárlivý.“ Ethan vidí, že se jí to moc nezamlouvá, ale zřejmě nemá jiné východisko než být s ním. Prohlédne si znovu její modré oči, hnědé vlasy, dovedně nalíčenou tvář, perfektně padnoucí hnědý kostýmek se světlejší kožešinou přes rameno.

„V tom případě děkuji.“ Beatrice přikývne a odejde za Bastienem.

„Tak pojďte. Paní má příliš laskavé srdce.“

„To má. Jsem jí nesmírně vděčný.“

„To byste měl,“ broukne Lissa a její zlost se vypaří. Ethan jde za služebnou, ale nedá mu to, aby nepřemýšlel o tom podivném páru. Jsou to manželé, nebo je ta žena jeho milenkou? Kdo ví, jak to je? Ptát se Lissy nebude, protože by mu stejně nic neřekla.

„Tady přespíte. Vstávám v šest. Za chvilku vám donesu něco k jídlu.“ Ethan shodí ze zad batoh a rozepne košili.

„Božínku!“ vyjekne Lissa, která tam zůstala. „Co se stalo?“

„Dva vojáci. Bolí to jako čert. Proto jsem se ztratil.“

Lissa se pokřižuje. „Potřebujete na to něco?“

„Ne, děkuji. Nebo snad pruhy plátna, abych to zafixoval.“

„Jste doktor,“ prohlásí s jistotou a úctou v hlase. Zavře dveře a Ethan ze sebe shodí košili. Prohlédne se. Ta žebra nevypadají dobře, ale zvládne to. Zakroutí nohou, ale zdá se, že po tom škobrtnutí je už v pořádku. Za chvilku zaslechne zaklepání a obezřetně otevře dveře, za kterými stojí Lissa s tácem jídla. Položí ho na stůl, z kapsy velké bílé zástěry vyndá pruhy plátna. Nevěřícně zavrtí hlavou a soustrastně mlaskne nad tím nadělením, když najednou zaslechne zvonek. Odloží obvazy na stůl a spěšně odejde.

Ethan se vrhne k tácu, z kterého sundá kostkovaný zelený ubrousek. Jídlo! nadšeně v něm zařve hladový rozmlsaný vlk a začne se cpát. Pak si vzpomene, že by měl jíst pomalu, nebo mu bude špatně. Po chvilce sáhne po dlouhých pruzích plátna, které si začne obvazovat kolem hrudi, jak nejlépe svede. Uhladí si obvaz a dojí zbytek jídla. Hustá krémová polévka se zeleninou, omaštěné brambory, kousek masa. Zeleninový salát ty hody perfektně dokončil. Nejlepší jídlo od odjezdu z Anglie.

Šťastně si sedne na postel, po chvilce ulehne. Tomu se říká ráj na zemi. Zavrtá se do příjemných pokrývek, když si vzpomene na kufřík. Otočí se k němu a pozoruje ho. Dívá se na něj, přemýšlí, jestli ho má otevřít nebo ne. Má se podívat, co ten stařec na poslední chvíli odhodil? Povzdechne si, sleze z postele a sedne si k batohu na dřevěnou podlahu. Rozepne pásky na olivově zeleném batohu a vytáhne luxusní kufřík s monogramem JCD, který se málem stal příčinou jeho smrti. Měl by ho nenávidět, ale spíš hoří zvědavostí. Začne ho otáčet kolem dokola, potom zkusí otevřít zámek.

Zamčený. Jediný způsob otevření je vypáčení. Jenže čím? Příborem? Alternativu zavrhne při bližším prozkoumání zámku. Odloží ho a začne po místnosti hledat jakékoliv nářadí. Nakonec po delším hledání najde na dně skříně schované nástroje. Teprve teď si uvědomí, že je to mužský pokoj. Zřejmě tu bydlel nějaký mechanik, zahradník nebo sluha. Kdo ví, ale teď je rád, že něco našel. Vrazí pod zámek krátké úzké páčidlo a trhne. Zámek povolí, až se obsah kufříku rozsype po podlaze.

Ethan s úžasem hledí na světlehnědé váčky z kůže a na svazky franků. Jeden vezme do ruky a přejede po nich palcem. Polkne. Tohle je bohatství. Odloží svazek bankovek, vezme jeden z váčků a rozváže jemnou šňůrku. Do dlaně mu vklouzne nádherný náhrdelník. Ve světle pokoje se přelévá jiskřivé světlo drahokamů a zlata. Zavře oči. Ten muž byl nejspíš klenotníkem nebo velmi bohatým mužem. Roztáhne náhrdelník s malými jiskřivými červenými a průsvitnými kameny. I on, laik, poznává diamanty a rubíny. Pochybuje, že by to bylo sklo, protože kvůli sklu nikdo neumírá. Schová náhrdelník do váčku, rozváže další. Náramek, prsten, skvostné náušnice. Zřejmě souprava. V dalším obyčejné šedé kameny. Snad neopracované diamanty? Nikdy surové diamanty neviděl, ale četl, že jsou šedé. Zaváže váčky, odloží je a podívá se do kufříku, co tam najde dál.

Proč ten muž utíkal? Proč chtěl tohle bohatství chránit? Stálo mu to za život? Vezme do ruky kufřík a odstraní plátno, které zřejmě ukrývá další součást pokladu. Vydechne údivem. Na malém obrázku bez rámu je portrét ženy. Dokonalá malba, stejně jako žena. Kdo ho kreslil? Následující obrázek je krajinka. Pod ním jiný další – moře. Je kouzelné a pravdivé svým ztvárněním, kdy ho neznámý umělec zachytil v momentu mezi nocí a úsvitem. Odloží jej a pod ním se objeví nová kresba. Neuměle vytvořený obrázek rodiny dětskými prstíky, které se teprve učily držet pastelku. Matka, otec a tohle je asi bratr a pes. Vedle nich velký dům s barevnými květinami. Povzdechne si a rychle ho přeloží. Kdo byl ten muž? Její nebo jeho dědeček, otec?

„Dost, Ethane!“ zavrčí. „Už jednou ti ta tvá hloupost dovolila udělat blbost. Měl jsi odjet hned a nechat tam Michaela na pospas osudu. Přežil by to,“ brumlá, ale dobře ví, že ne. Skončil by na dně moře jako tolik jiných.

Co má ale teď udělat s tím bohatstvím? Hledat někoho, komu to patří? Ptát se na někoho, kdo má iniciály JCD? Na někoho, o kom se ví, že po něm šli muži, kteří nepoužívají tlumiče? Kterým je jedno, že je někdo uvidí ve dne vraždit a udá je? Ne. Tuhle pitomost tentokrát neudělá.

„Použiji to,“ rozhodne se. Ten muž je mrtvý, ale on potřebuje peníze. Sroluje obrázky, váčky zaváže do jednoho kusu hadru. Peníze vymění za německé anebo, pokud to půjde, bude platit franky. Část peněz schová u sebe, část do batohu a část uloží ke šperkům. Bude to lepší. Má jich dost, takže může připlatit a tvrdit, že nemá marky. Obsah kufříku položí dospod batohu, na to položí oblečení od Sylviny a Jeana a celé zavazadlo zašoupne pod postel. Oblečený zalehne do postele a zírá na strop. Před očima mu defilují poslední prožité hodiny s jiskřivými zákmity drahých šperků. Zavře oči, snaží se usnout, ale zdá se mu, že slyší křik, pak pláč. Pohne se, a pak ulehne nazpět. Není to jeho věc. Když nastane ticho, usne.

Ráno ho vzbudí zaklepání. Rychle se obuje. Zpod postele vytáhne batoh.

„Raději jděte!“ Nevyspalá Lissa stojí v bílé noční košili, šedém svetru a v ruce drží balíček a černý kabát. Podá mu ho a odvádí ho pryč. „Tohle si vezměte. Kdyby něco, řeknu, že se to musí zašít, a on si na to později stejně nevzpomene.“ Ethan rozpačitě přijme nový kabát. Vděčně za něj kývne.

„Děkuji moc a poděkujte paní.“ Lissa se prchavě usměje.

„Lisso!“ oba zaslechnou nevrlý výkřik. Lissa tiše zavře vchodové dveře.

„Hned u vás budu, pane Bastiene!“ Ethan ještě zaslechne Lissinu odpověď. S kabátem a balíčkem v náruči vyrazí vpřed. Neohlédne se na dům, který mu poskytl tolik potřebný odpočinek i další záhadu v podobě kufříku, kterého se zbaví v první hromadě odpadu.
V další uličce, jichž už začíná mít plné zuby, vloží do batohu balíček s jídlem a připevní na něj kabát.

Nakonec se na velké rušné ulici zorientuje natolik, že je schopen vyrazit k nádraží. Prochází ulicemi, kde je víc vojáků než včera. Ale možná se mu to jen zdá. Atmosféra nejistoty zhoustla za tu chvilku, co nebyl s lidmi. Sáhne si na žebra. Možná, že zná důvod. Němci rozhodně nebudou benevolentními pány po tom, co jim vítězné mocnosti naordinovaly za prohru po světové válce. Tak to teď Francouzům pořádně oplatí. Sankce budou vysoké, takže Francouzi budou platit své dobytí a válku.

Vzpomene si na otce, který se rád míchal do politiky a rád doma hostil význačné muže a lidi, kteří tomu rozuměli. Naneštěstí pro něho, nebo teď spíše štěstí, musel sedávat s nimi a zívat nudou. Snažil se předstírat zájem o problematiku světa, ale otce nepodvedl. Ten starý lišák dobře věděl, že se nudí a stejně ho pokaždé dostal k nim a musel poslouchat, co ti lidé žvaní. Někdy se mu zdálo, že spíš porozumí skotskému nářečí než jim. Teď je za ty rozhovory vděčný.

Pomalu se blíží k nádraží, když si všimne hloučků mužů i žen. Copak vlaky nejezdí? To není situace, kterou by přivítal, protože nechce jít pěšky někam do neznáma. A vůbec, celá cesta by byla velmi nebezpečná. Přistoupí k jedné rozčilené skupince. Ti ihned zmlknou a podezřívavě si ho prohlíží.

„Co se děje?“ optá se. „Nejezdí vlaky?“

Skupinka se po sobě rozpačitě podívá, ale pak promluví vysoký starší muž: „Kéž by. Musíme mít propustku, abychom se někam dostali, a ti, co to mají na starost, tak… Škoda mluvit. Nechtějí je vydávat. K tomu dnes ráno přijeli vojáci a odvedli někam pár mužů. Železnice je pouze pro vojáky. My tu musíme stát a čekat,“ vysloví hořce se stopou nenávisti. Někdo zasykne, až se muž ustrašeně rozhlédne kolem.

„Nechápeme, co se děje. Chci jet za matkou do Dieppe,“ vmísí se do rozhovoru muž, podle batohu a mládí zřejmě student. Ethan pohlédne k velké frontě, která se mačká před výdejnou. Zná jen jeden způsob a to úplatek. Peníze měly vždy zázračnou moc.

„Ale někteří dostanou razítko,“ řekne, když si všimne, že po odbavení u okénka si někteří odcházejí koupit lístek.

„Šmelináři!“ zahučí neochotně student, jenž je kvůli tomu krvavě rudý vzteky.

Jak jsem si myslel. Vždy to funguje podobně. Když je něco vzácné, tak se použijí peníze. Otec se nad tím vždy rozčiloval. Zajímalo by mě, jestli by to teď schválil. Vezme doklady, do kterých vloží vysokou sumu peněz. Jestli se to nepovede, bude zřejmě výdej propustky jeho poslední minutou života. Nebo spíš hodinou, pomyslí si, když se postaví do fronty, která nemá tendenci nijak postupovat vpřed.

Stojí, nenápadně se rozhlíží, když najednou zjistí, že nemá potuchy, kam jet nebo co má tomu vydávajícímu říct. Rozhodně už žádné velké město. Na jih ho nepustí, ani kdyby nabízel zlatou sochu od Leonarda. Takže kam?

„Pal!“ vyhrkne ze sebe u okénka. Netečný pohled na bankovky. Vracím se. Jsem blázen.

„Důvod?“ lehce znuděný hlas. Peníze okamžitě zmizí v šuplíku. Ethan zaregistruje světlý záblesk. Zlato?

„Žně!“ snaží se vypadat jako vesnický buran. Asi se mi to moc nepovedlo, myslí si, když si povšimne nedůvěřivého pohledu v okénku. „Byl jsem tu na studiích, ale otec poblíž vlastní statek. Jedu na výpomoc. Jako každý rok!“ Pokrčí rameny v náznaku, jaká je to otrava. Buch, nějaké čmáranice, hotovo. Ethan si oddechne a s úlevou popadne batoh.

„Šmelinář!“ zaslechne hlas toho studenta. Jenže jemu je to jedno. Klidně ať si ho nazývají zlodějem, šmelinářem, čímkoliv, hlavně, že odjede. U okénka si řekne o jízdenku směrem Gaskoňsko.

„Tak doklady. Pal? Vy jedete na sever? Proč chcete do Gaskoňska?“

Ethan nevěřícně polkne. A sakra, tak to se tedy důkladně přepočítal. Bude muset opravdu nazpět. Proč neřekl Reims? K perónu směrem na sever kleje jako pouliční zametač. Má pocit, že celý útěk z Dunkerque byl zbytečný. Kdyby tam zůstal, bylo by všechno v pořádku a on by teď nemusel sedět na batohu, žvýkat chleba od Lissy a čekat než přijede nějaký vlak. Od souseda se dozvěděl, že na něj čeká už dva dny. Zatím vlaky přivážejí německé jednotky a techniku, která má přednost. Poloprázdné naopak odjíždějí. Všechno směřuje na jih za frontou a lidmi, kteří utekli ze severu. Snaží se prodrat do stále ještě svobodné Francie. Co chvíli davem proběhne vzrušující fáma o válečném dění, ale jsou to spíš neutěšené informace. 

„Jmenuji se Marcel a snažím se dostat ke strýčkovi.“

„A co rodina?“ optá se po chvilce se zájmem Ethan, když si uvědomí, že ta informace byla určená jemu.

„Nemám. Jen sestru, ale ta je na jihu Francie. Doufám, že se bude mít dobře. Já se rozhodl vypadnout z tohoto hnusného města na venkov.“

„Nechápu.“

Marcel ho sjede pohledem. „Jste natvrdlý nebo co?“ nenápadně ukáže na další příjezd vlaku. Oba se odklidí trochu dál. „Němci a válka. Paříž se stane peklem. Na vesnici má člověk větší šanci přežít. Co vy?“

„Ne, to ne. Jen… Vlastně nevím co. Jsem už dlouho na cestě, ale chtěl bych se už konečně vyspat. Pobíhám z jednoho konce Francie na druhý a pořádně nevím, co se děje. Tedy kromě toho, že nás Němci dobyli.“

„To já taky nevím. Neví to nikdo a pochybuji, že to vědět budeme.“

Po další noci strávené s Marcelem na nádraží vyjíždějí časně ráno z Paříže. Unavení, znechucení, že už ani nemají dost sil se bát a uvažovat o tom, co bude dál. V hlavě mají jedinou myšlenku – odjet. Ethan v kodrcavém vlaku uvažuje, že přece jenom pojede na sever, odkud se pokusí dostat k nějakému menšímu přístavu a utéct, i kdyby měl loďku ukrást a celou cestu do Anglie ji řídit sám.

Marcel ho opustil v Amiens. Neptal se, kam chce jít nebo co chce dělat. Možná půjde do nějaké továrny nebo na strýčkův statek, o kterém básnil. Oba celou cestu buď mlčeli, nebo vyprávěli, jaké to bylo před válkou a kde všude byli. Marcel kupodivu dost cestoval a byl i v Anglii. Vyprávěl ságy o strašném jídle, i jak se těšil nazpět do Francie. Ethan tím byl dost pobaven, ale zároveň rád, že v něm nepoznal Angličana.

Teď sedí na nádraží, na kterém čeká na další vlak na sever. Červen se pomalu chýlí ke konci a vedra jsou neúprosná. Lidi už začínají tušit, co je čeká, a nejsou z toho šťastni. Nádražím se vznáší strach z bezmoci, co bude dál. Únava je vidět v každém rysu cestujících. Zaslechne o výdeji potravinových lístků, ale už nedokáže rozeznat, jestli je to fáma nebo ne.

Pokud je to pravda, tak se Němci opravdu mstí.

Trpělivě čeká na další vlak. Je pozoruhodné, že se doprava ještě drží, i když je převážně využívána k transportu vojenské techniky. Možná mu ne nadarmo říkali Klikař Ethan, když vidí, jak kolem procházejí vojenské patroly, ale jeho míjejí. Občas někoho zkontrolují. Kdyby zjistili obsah batohu…

Je mu špatně. Začíná si uvědomovat svoji nebetyčnou hloupost. Jenže zbavit se obsahu kufříku tady, to je snad ještě větší blbost. Raději bude předstírat, že se nic neděje a při první příležitosti se to pokusí kamkoliv schovat. Zrovna přemýšlí o tom, co udělat s tím nemalým bohatstvím, když zaslechne Abbevile. Jeho vlak. Zvedne se a jde k němu. V krku velký chuchvalec, když pozoruje německého vojáka, který pečlivě prohlíží nejen doklady ale i zavazadla. Tuhne. Jenže teď utíkat, to si může podepsat rovnou střelbu u zdi. Zatěká očima po únikové cestě. Strach v něm roste, ale panika ještě víc. Začíná si uvědomovat, že z tohohle se nedostane živý ani náhodou. Měl se těch šutrů zbavit už dřív. Takhle by v pohodě prošel tou mizernou kontrolou. Nervózně se uchichtne, až se po něm lidé otočí.

Kdyby tušili nebezpečí, které pro ně představuje.

„Otevřete batoh!“ Papíry prošly hladce. Jak tohle dopadne, ví bůh, pomyslí si nervózně, když mu pomalu podává batoh, který mu voják zčistajasna vytrhne z ruky a už chce obrátit vzhůru nohama.

„Halt!“

Všichni, i ten voják s batohem, se otočí za tím výkřikem. Kolem nich proběhne mladík. Voják pustí Ethanův batoh na zem, udělá krok dopředu. Najednou jsou cestující za ním a krčí se.

Muž v německé uniformě vytáhne pistoli, namíří a v klidu vystřelí. Spokojeně pozoruje, jak postava klopýtne, udělá ještě jeden krok a hroutí se na šedý perón.

„Další!“ zavrčí znechuceně, když zbraň zasune do koženého pouzdra. Ethan popadne batoh do ruky a doslova vletí do vagónu. Roztřeseně se usadí k uličce a pevně svírá své věci. Snaží se klidně oddechovat, ale to, co viděl, mu nedovoluje se uklidnit stejně jako ostatním pasažérům. Všichni pochmurně mlčí. Bojí se podívat jeden druhému do očí. Nikdo se nedívá na perón, na kterém leží mrtvý mladík.

Všichni jsou rádi, když se vlak rozjede. Minou budovy a domy, malé domky se zahradami, až i ty zmizí a kolem nich je už jenom zelená krajina přerušovaná poli se zlátnoucím obilím. Přesto všichni mlčí, jak je ovládla tísnivá atmosféra, a každý si všímá jen toho svého.

Ethan si říká, že po tomhle jede naposled vlakem. Má toho dost. Potřebuje si chvilku odpočinout, rozmyslet si další kroky. Ne být pořád na útěku a bát se. Potřebuji spát a najíst se. Ne nutně v tomto pořadí, ale chce mít klid. Bože, proč ho kdy napadlo se přihlásit k armádě? Unaveně si podpírá bradu a přemýšlí o tom, že ty roztroušené vesničky s domy vzdálenými od sebe snad kilometry, vypadají kouzelně a nedotčeně. Nechce na nic myslet.

Vystoupí v Abbevile, aniž má šanci cokoliv říct, je nahnán do dalšího vlaku. Sakra, já snad dojedu na místo určení, vyčerpaně si pomyslí. Do té pitomé vesnice Pal nebo jak se ten zapadákov vlastně jmenuje, uvědomí si mrzutě. Zřejmě jsou zde laxnější, protože prohlídka se nekoná. Nakonec vystoupí na stanici, odkud přijel. Sedne si na stejnou lavičku, na které už jednou seděl, a přemýšlí, co tu bude dělat. Opět u Dunkerque. Možná by mohl navštívit své adoptivní rodiče. Raději ne. Bitva je ještě příliš v podvědomí obyvatel města.

Sedí na lavičce, přemýšlí o tom laskavém průvodčím a o tom, proč tu vlastně je. Otočí se ke kase, ale místo už je obsazeno někým jiným. Možná je to dokonce Němec. Uvědomuje si, že tu nemůže sedět do nekonečna, přestože by tu rád zůstal. Zvedne se a bez cíle kráčí vpřed. Jenže kam jít? K moři? Je tam vůbec nějaký přístav? Nakonec vyrazí po cestě na jih. K večeru vytáhne poslední jídlo, které má, a rozhlíží se po čarovné krajině. Je tu krásně. Hluboké lesy se střídají s poli, na kterých zlátne pšenice a další plodiny. Louky, kde se pasou různá zvířata. Začne se usmívat, když si uvědomí, jak byl po celou dobu od útěku z Dunkerque stažený strachy, ale teď to napětí začíná pomalu povolovat. Vykračuje si, když si uvědomí, že se blíží ke třem domům.

Odněkud zaštěká pes a on se začne usmívat ještě víc. Přiblíží se k prvnímu stavbě. Velký pěkný statek, ke kterému patří dům, stáj a stodola. Ten druhý dům stojící na návsi, kde se tyčí velký strom, kolem kterého stojí lavičky, bude hospoda. Další budova bude taky statek. Mnoho stavení, jenž jsou od sebe poněkud vzdáleny, a mezi nimi pole a louky táhnoucí se až k tmavému lesu. Uvědomí si, že stojí na návsi a připitoměle se usmívá, protože zírá na hospodu, ve které dostane jídlo nebo skleničku místního vína. To je jedno.

Udělá krok, když mu pod nohy vletí malá chlupatá koule, o kterou klopýtne. Do uší se mu zaryje štěkot a něco mu drží nohavici. Upadne, před očima mu zatančí světýlka.

Nakonec mě dostane obyčejná vesnice, pomyslí si, když napůl leží na schodech, napůl na zemi.

„Pomoc!“ zakřičí, ale má pocit, že jeho hlas je na umření.

„Pane, já nerada, já nerada!“ zaslechne a otočí hlavu. Malá holčička jím klepe, ale zároveň od něho odtrhává štěně. Omyl, dostalo mě štěně, pomyslí si s humorem. „Nezlobte se, prosím vás. Puppi nerad. On… On je ještě štěně!“ vyhrkne celá šťastná, že našla něco na obhajobu svého miláčka. Ethan sklouzne pohledem k psovi, ze kterého bude jednou obluda. Pokud se toho tedy dožije, možná ho někdo dřív zastřelí.

„Pane, není vám nic?“ zaslechne melodický hlas a zvedne hlavu. Nad ním stojí žena asi okolo třiceti let. Příjemný pravidelný obličej, tmavohnědé vlasy, laskavé hnědé oči. „Nicole, co jsi zas provedla?“

„To ne. Jen jsem zakopl o schod.“ Žena se podezřívavě podívá na Puppiho, který nevinně olizuje Nicole ruku, a na ni. Povzdechne si.

„A kalhoty jste si roztrhl jako sám?“ otáže se přísně. Ethan se proti své vůli zardí a pokusí se vstát. Klesne zpět. Pochmurně si řekne, že může na odjezd do Anglie zapomenout.

„Madam, asi mám zlomenou nohu. Mohu požádat, zda se mohu někde…“

„Opřete se o mě. No co koukáte? Celý život dělám na polích.“ Popadne ho a Ethan je spíš vlečen než veden k velkému statku. „Jste tady kvůli koupi mého hospodářství?“ Ethan nechápe, když mu dojde, že zřejmě prodává statek a jeho považuje za kupce.

„Ne, nejsem.“ Žena ho usadí v kuchyni, polštářem mu podloží nohu. Vytáhne nůžky a šikovně rozstřihne nohavici.

„Čistá zlomenina,“ pronese pochmurně i radostně Ethan. Nad tím, že to není komplikované, ale zároveň, že zas bude muset někde trčet. „Budu to potřebovat nějak zafixovat.“

„Doběhnu pro doktora, mami, ano?“ pronese důležitě Nicole. Vedle ní sedí Puppi jako nejhodnější pejsek na světě.

„Dobře!“ Nicole se otočí a Ethan jen zahlédne, jak za ní vlají dva copy a květovaná sukénka. Žena se otočí k Ethanovi a když zahlédne jeho nesouhlasný pohled, dodá: „Půjde zkratkou a doktor ji sveze na koni. Miluje koně, víte. Nic se jí nestane. Nebojte se.“

„Aha. Bolí to.“ Rozhlédne se, kde skončil batoh. „Nevíte, kde mám batoh? Měl jsem ho…“

„Hned ho donesu.“ Vyjde ven a Ethan se rozhlédne po kuchyni. Sporák, solidní stůl s kostkovaným ubrusem a vázou kopretin. Pořádné dřevěné židle. Na stěnách svazky sušených bylinek na vaření a dveře do komory. Na oknech krajkové záclony a na parapetech rozkvetlé květiny. Všechno uklizené a čisťounké. Pohlédne ke dveřím. Pochybuje, že batoh najde.

„Tak, tady je.“ Žena ho položí vedle židle, na které Ethan sedí, a vykoukne z okna. „Už by tady měli být. Ještě jednou se za Puppiho omlouvám. Máme ho krátce a ještě jsme ho nenaučili, co smí a co ne, ale Nicole… Opravdu tu nejste proto, abyste koupil statek?“

„Ne, je mi líto. Proč ho chcete prodat?“

„Manžel zemřel a jsem tu na to sama. Je to velký statek a v poslední době je to ještě horší,“ odevzdaně pokrčí rameny. „Slyšeli jsme v rádiu, co se děje. K tomu se blíží žně. Touto dobou jsem měla jednoho až tři pomocníky, ale letos nic. Nevím, jak to zvládneme,“ pochmurně pronáší a mračí se čím dál víc. Ethan moc neposlouchá, jen přemýšlí, jak mu v té noze nepříjemně poškubává. Klapot kopyt a za chvilku se ve dveřích objeví rozjásaný obličej Nicole a udýchaný Puppi s jazykem někde na zemi. Okamžitě se vrhne k misce s vodou a začne ji chlemtat. Spokojeně se rozvalí na rozedraném koberci neurčitých barev a začne si brousit zuby na pořádné kosti.

„Danielle, co se stalo? Z Nicole jsem dostal něco o nějakém pánovi, o Puppim, že zase zlobil, a že mám přijít k nějaké noze. Tak mě napadlo, že by to mohla být zlámaná kost. Mladý muži, kdo jste?“ V kuchyni stojí starší doktor kulaťoučké postavy s dobromyslným, ale ostražitým výrazem v očích a s černou brašnou v ruce. Prošedivělé vlasy sestřiženy nakrátko, pod nosem knírek a bradku.

„Promiňte, jmenuji se Amine Salacrou a hledám nějakou práci. Jenže s tímhle,“ poklepe si na nohu a v duchu zavyje bolestí, „teď sotva něco najdu.“