• Amater
Stylromantika
Datum publikace29. 6. 2013
Počet zobrazení3019×
Hodnocení4.23
Počet komentářů1

St. Athan, začátek jara 1954

Na nástupišti postávají mezi dalšími postavami Ethan s Maxem. Jsou oblečení dost lehce, přestože je začátek jara. Odpovídají na pozdravy lidi z městečka, kteří si je překvapeně prohlížejí. Vidět oba dva doktory spolu je vzácné.

Max se k svému druhovi nakloní. „Jsem strašně nervózní, Amine. Co když nepřijede, co když se něco stane? Bojím se.“

„Bude v pořádku, uvidíš. Víš, jsem rád, že tu ten týden zůstane a potom nechá klisnu tady,“ promluví konejšivě Amin a sevře Maxovu ruku. Ten ji stiskne.

„Dobrý den, tak čekáte na ni?“

„Pane Hansene. Ano čekáme. Dnes má přijet. Jsme rádi, že jste souhlasil s ubytováním Roberty a Joy, až bude březí.“

„Prosím vás. Sám jsem zvědavý, co se z toho hříběte vyklube. Mít druhého Bubiho v městečku  to bude pohroma.“

„Snad ne?“

„Ale ne. Žertuji. Máme ho velmi rádi, ale víte, je to velmi zvláštní jméno.“

„Podle mého poníka, kterého jsem s bratry měl v dětství. Neřekl jsem mu jinak než Bubi a víte, jak hrozné má jméno? Myslím v rodokmenu. Burkhard von Betelguese. Hrůzostrašné, že?“

„Je to spíš německé jméno než francouzské.“

„Pochází z německého plemene, ale já to nerozlišuji. Pro mě je to prostě Bubi a ne nějaký německý kůň.“

Hansen zabafá z fajfčičky. „Však máte recht. Mám pár skotských ovcí,“ rozesměje se. „Vypadá to, že už konečně dorazil.“

Všichni na perónu se otočí za zvuky lokomotivy a vlaku. Ožijí jeho příjezdem. Někteří se chystají odjet, další přijíždějí a jiní čekají.

„Jsem napjatý. Měli jsme se na ní zajet podívat. Co když…“

„Maxi, důvěřuj Evě. Nenabídla by nám nic, co by nebylo chic. Vše bude v pořádku, uvidíš.“ Ale sám je trochu nervózní, protože kdyby v zimě neřádila ta chřipková epidemie, odjeli by se k Robertě podívat. Přišla hned ve dvou vlnách, takže měl od rána do večera plnou ordinaci. Sám byl dva dny nemocný, ale nakonec šel do práce. Jako jediný doktor v okolí to nemá lehké. Max se o něho staral, než taky lehl s horečkou, oteklým krkem a rýmou.

Vlak před nimi s funěním zastaví a oni se rozhlížejí, zda nespatří drobnou černovlasou ženu. Znervózní, když ji nikde neuvidí. S obavou se na sebe podívají, když zaslechnou zezadu ruch.

„Tam je!“ rozeběhnou se k menší štíhlé černovlasé ženě v kalhotách. „Slečno Roberto,“ zakřičí Ethan a mává. Doběhnou a dívají se na ženu, která vyvádí neklidnou klisnu z vlaku. S nepříliš velkým úspěchem se ji snaží uchlácholit.

„Zdravím. Můžete mi vzít tašku? Musím ji hned odvést. Nemá ráda hluk a vlaky přímo nesnáší. Musela jsem ji uplatit cukrem, aby vešla do vagonu,“ sype ze sebe a ostražitě pozoruje okolí. Ihned ji odvádí pryč z dosahu železné obludy.

„Samozřejmě,“ Max popadne tašku a jde směrem z nádraží. Roberta vede klisnu pryč. Ethan si prohlíží koně. Je krásná. Černá jako smola, pouze s bílými znaky na nohou a ten její pohled. Kráska. Jestli nepohne Bubiho srdcem, pak už neví, která by to dokázala.

„Je krásná.“

Roberta posmutní. „Já vím. Dělám tohle velmi nerada. Ještě nikdy jsem se nemusela vzdát hříbátka, ale doba není jednoduchá a moje matka je nemocná. Potřebujeme ty peníze. Víte, jestli se to povede, mohu ho občas vidět?“

„Samozřejmě. Je nádherná. Už se tolik netřese. Zřejmě opravdu nemá ráda vlaky. Těší mě, že jste souhlasila. Jmenuji se Maxmilian Sartre a tohle je Ethan Amine Drake. Jsem zvěrolékař a budu se o Joy starat, ale na první pohled vidím, že je zdravá.“

„Starám se o ni, jak mohu, a je mojí nejoblíbenější klisnou. Víte, fotografie jsou krásné, ale už chci vidět toho ďábla,“ usmívá se. Ti dva se jí líbí a podle dopisu je Bubi vraník, který je rodinným příslušníkem se vším všudy.

„Myslíte, že jí bude vadit auto? Amine, nějak jsme nepřemýšleli, jak ji dopravíme k nám.“

„Je to daleko?“

„Asi tři kilometry.“

„Tak na Joy pojedu za vámi. Nemusím mít sedlo, i doma jezdím bez něho, a uzdu mám. Auta jí nevadí. Na ty si zvykla, ale vlak dělá příliš velký rámus.“

„Výborně.“ Max uloží tašku na zadní sedadlo Texas džípu a usedne za volant. Oba se připoutají, zatímco Roberta se vyšvihne na Joy. Všimne si dvou brašen a náčiní v autě. Obávala se, zda to nejsou podvodnicí, ale vypadá to, že ne.

Max se opatrně rozjede směrem k domovu a vyhýbá se frekventovanějším silnicím. Roberta pobídne Joy do klusu. Není to moc pohodlné, ale doma takhle jezdívá často, takže tři kilometry by měla zvládnout bez problému.

Rozhlíží se kolem sebe. Krajina i městečko se jí velmi líbí. Poplácá Joy po krku. Trochu ji mrzí, že ji musí opustit, ale začíná věřit, že ti dva se o ni dobře postarají. Zatočí a uzří pěkný dům obrostlý popínavým vínem a velkou zahradu.

„Jsme doma!“

Roberta zastaví Joy a seskočí. Rukama si masíruje stehna, když zaslechne koňské řičení a obejme ji oblak prachu. Zakašle.

„Bubi, ty zvíře pitomé, co tě to napadlo? Nevíš, jak se máš chovat k návštěvě?!“

Zvedne hlavu, když v tu chvíli do ní drcne velká černá hlava s bílou lysinou, která ji začne osahávat a šmejdit po těle.

„Bubi, prosím tě, nech Robertu napokoji.“

Roberta se začne smát, ustoupí o dva kroky a potom si ho prohlédne. Bože! Vždy si myslela, že její Joy je nádherná černá krasavice, ale tenhle chuligán je třikrát krásnější. Už chápe, proč je tak rozmazlený. Těm jeho očím by neodolal ani svatý.

„Omlouvám se vám,“ začne hnědovlasý muž jménem Ethan Amine.

„Já myslela, že si děláte legraci, ale je přesně takový, jakého jste ho líčili. Už docela chápu, proč je tak rozmazlený i to, že od něj chcete mít hříbátko. Pokud jsem váhala, máte ho mít.“

„Bubi, zase sis získal něčí srdce,“ obejme mu černou hlavu, ale Bubi ji vytrhne a jde k Joy. Dotkne se jí a zafrká.

„Řekla bych, že vše bude v pořádku. Opravdu vám nebude vadit, když tu týden zůstanu?“

„Absolutně ne. Už jsme vám přichystali pokoj u nás doma. Nebo pokud chcete, můžete bydlet u Hansenových, abyste viděla, v jakém prostředí bude Joy žít. Je to na vás. Myslím, že to hříbě bude nádherné.“

„Teď ještě vymyslet jméno.“

„Ještě tu žádné nepobíhá a vy už vymýšlíte jméno,“ zasměje se, oči se jí rozzáří a pohlédne na Maxe. „Jinak jsem Roberta.“

„Max a Ethan. Většinou mu říkám Amine.“

„Maxi,“ hlesne bezmocně Ethan. „Kde byste tedy chtěla bydlet?“

„Víte, ráda bych viděla, kde bude Joy žít, a trochu poznala rodinu, která se o ni bude starat. Víte, nechci se vás dotknout, ale…“

„Ne, to je v pořádku,“ vpadne jí do toho Ethan. „Starý Hansen s tím počítá. Miluje zvířata a moderní techniku a je blízko nás. Bude se jí tam líbit. Bubi, odveď Joy do zahrady. No kšá. Mluví tu dospělí.“ Bubi si pohrdavě odfrkne a jde na zahradu.

„Neuvěřitelné. Jako by vám rozuměl.“

„On rozumí až moc dobře, viď!“ zavolá za ním a s pýchou na něho hledí. „Prosím, pojďte dovnitř. Později zajedeme k Hansenovým.“ Vejdou do domu a zamíří do kuchyně.

Roberta se rozhlédne. Neví, proč čekala nějakou ženu, ale tohle vypadá spíš na dva staromládence, i když je to divné, protože by mohli mít na každém prstu deset žen.

„Něco jsme upekli podle sousedčina receptu. Dáte si čaj nebo kávu?“

Ethan se postaví ke sporáku a zapálí oheň. „Víte, válka člověka naučí různým věcem,“ poznamená, když postaví konvici na oheň. Z horní skříňky vytáhne tři různé hrníčky.

„Kávu, jestli bych mohla.“ Natáhne ruku pro kousek koláče z modrobílého talíře. Zdá se jí trochu spláclý, ale chuťově dobrý, pomyslí si, když ukousne.

„Tady,“ Ethan před ni postaví hrnek s kytičkami a usedne za stůl. Zářivě se usměje. „Jsme moc rádi, že jste přijela. Nebudete litovat. Vezměte si ještě. Max pekl.“

„Děkuji, ráda. Co jsem si prohlédla Bubiho, víte, ušlechtilejší zvíře jsem snad neviděla. Je dokonalý. Budu ráda, když Joy, no…, bude moci mít jeho hříbě,“ dořekne a začervená se.

„Nemluvte o něm, nebo ještě víc zpyšní. Už tak je ješitný až hrůza.“

Roberta se usměje. Mluví o něm jako o člověku a jí se to líbí. Upije kávu. Dobrá káva.

„Tak kde máte tu slečinku?!“ ozve se z chodby.

„Hansene, pojďte na kus řeči.“

„To nikdy neodmítnu. Voní to tu. Viděl jsem tu vaši krásku, slečinko. Bubi kolem ní opatrně našlapuje, jako by se bál, ale předvádí se. Bude mít nádherné hříbátko.“ Posadí se a vezme si kus koláče. „Káva by nebyla?“

„Hned bude,“ Ethan se zvedne, ale zahledí se na Maxe. Září spokojeností. Zdá se, že se mu vyplnil jeho velký sen.

 

Bois, zima 1944

„To nemůžete!“ křičí zoufale Silvie, v očích slzy, zatímco ji manžel drží, aby nevyvedla nějakou hloupost. „Nemůžete vzít naši obživu. Proboha, co budeme dělat?! Bože ne, nechte je tu! Patří k rodině!“ Němci, neteční k jejímu křiku, odvážejí prasata ze statku.

Ráno přijela nákladní auta a četníci začali sbírat zvířata, zásoby obilí a brambory na setbu, vše, co se dalo. Nenechali skoro nic.

„Máme děti, to nemůžete!“ klesne na zem, ruce si tiskne ke rtům a brečí. Nevěřícně pozoruje, jak v útrobách nákladních vozů mizí prasata. „Jeane, já… Udělej něco. Prosím,“ hlesne zlomeně. Slzy přestanou téci a tiše pozoruje prázdná místa, která byla ráno zaplněna chrochtajícími vepři.

Ethan bezmocně stojí uprostřed toho chaosu a snaží se překládat. Před chvilkou mu sebrali Prince, nechali pár krav a zbytek odvádějí pryč. Nechápe, co se děje, a vzteky by nejraději brečel.

„Kdo tomu velí?“ optá se Ethan jednoho Němce. Snad mu četníci z města něco řeknou. Bohužel nikoho z nich nezná. Když se nedočká odpovědi, odejde.

Vesnicí zní nářek a pláč prokládaný nadávkami a výhrůžkami. Vše, na čem pracovali, zavařovali, sbírali, vše mizí v nenasytných útrobách nákladních aut a on se bojí, že je to jen začátek. Začne hledat někoho, kdo to má na starosti.

„Herr…“

„Co je?“ přeruší ho studený hlas německého důstojníka v perfektně vyžehlené uniformě dávajícího si pozor, aby se neumazal.

„Proč? Nemůžete nám vzít obživu. Nebudeme moci zasít, bez zvířat pomřeme hlady. Máme malé děti. Prosím, nechte nám je. Aspoň pár kusů.“

„Nezájem. Ještě třicet slepic!“ houkne a nevšímá si starostových slov. Zničehonic vzhlédne, v černých očích nechuť. „Žijete si tu až moc dobře. Můžete čekat komisi.“ Mávne rukou na čekající auta, aby odjela. Za sebou zanechávají pláč, strach a nenávist.

Vesničané bezmocně obcházejí prázdná místa ve stájích a stodolách. Dotýkají se řetězů sejmutých z krků krav, prázdných kotců, postrojů a pořád nemohou uvěřit, že jsou pryč. Na tvářích slzy, v očích prázdný teskný výraz. Rty něžně mumlají jména zvířat.

Odcházejí z domovů a seskupují se na náměstí u hospody. Smutek a beznaděj halí skupinku a všichni upírají oči na starostu.

Ethan bezmocně hledí na odjíždějící auta. Bože, co má dělat? Co mají dělat bez své obživy? V jedné jediné hodině je vše ztraceno. 

„Amine,…“

„Merde! Co mám jako dělat? Jít za nimi a vzít jim to? Nebo co? Všechno vzali a přijde komise.“

„Schováme to do lesa. Nedostanou zbytek!“

„Ano, to bude lepší. Zakopat. A dělejte si, co chcete. Jde to všechno do pekla. Je mi to jedno! Chcípneme tu!“

Andrés se zamračí, přistoupí k Ethanovi a jednu mu vrazí. „Sklapni!“

Ethan se drží za tvář a s úlevou cítí, že panika ustupuje. Neví, co má dělat. Poprvé v životě nevidí východisko. Doslova je ožebračili. Sýpky jsou poloprázdné a on nemá představu, co s těmi několika pytli, které ponechali, mají dělat. Zvířat je náhle polovina, je zima a oni musí jíst. Na jaře osejí sotva čtvrtinu polí, pokud vůbec osejí.

„Mléko a vejce nechat dětem,“ otočí se k sousedům. Snaží se vystupovat rázně, ale srdce mu svírá tíha velká jako mlýnský kámen. Má pocit, že se tou situací udusí.

„A co my?“

„Lestrieli, já vím, že máš děti, ale jsou už velké. Tu svoji část dáš těm, co mají malé, jasné?“

Lestriel se rozhlédne a sevře rty. Před některými pohledy uhne. „Dobře.“

„To jsem rád. Zkusím zajít na posádku. Snad se tam dozvím něco víc. Hlavně proč tak najednou. Nemohu tomu uvěřit.“ Má pocit, že zestárl o třicet let. Nicole ječela a brečela, když brali Prince. Danielle ji teď uklidňuje, ale je to svinstvo, co provedli. Pro tohle nemá slov.

Ostatní přikývnou, když do vesnice vjede černé vyleštěné auto. Vystoupí z něho dva vojáci a muž v dlouhém černém kabátě a klobouku. Vesničané se strachem hledí na posledního muže, který vyleze z auta. Není nijak vysoký, v teplém černém kabátě, měkký prohnutý klobouk na hlavě, na očích brýle. Rty se usmívají, ale modré oči zůstávají chladné.

„Dobrý den,“ pozdraví perfektní francouzštinou. „Je tu někde starosta?“

„To jsem já. Amine Salacrou.“

„Oh, máte stejné jméno jako spisovatel Salacrou. Jste snad příbuzný?“

„Ne.“

Všichni se po sobě rozpačitě podívají. Nevědí, co si o té návštěvě myslet.

„To je škoda. Jdu provést sčítání. Hlídejte je tu a vy půjdete se mnou,“ pokyne Ethanovi, který se rozhlédne po sousedech, jenž se tu shromáždili po odvozu zvířat a potravin. Jako by hledali útěchu v tom, že jsou spolu a zároveň se snažili společně najít řešení. Začnou protestovat, když tomu muži v kabátu ztvrdnou rysy.

„Dost. Jestli se někdo vzdálí, zastřelte ho,“ s úsměvem se rozhlédne po vesničanech, kteří umlkli a tisknou se k sobě ještě víc. „Nebo to můžete provést hned. Vzpurnost se trestá a my nepotřebujeme mít vzbouřence na palubě.“

Ethan zavře ústa a podívá se po sousedech. Proboha mlčte, zapřísahá je. Začíná mít z toho chlapa divný pocit. Roste v něm nechuť i podivná tíseň, i když nechápe proč.

„Tak nejdřív u vás, co tomu říkáte?“

„Ano. Jak budete chtít.“

„Vidím, že jste rozumný člověk, pane Salacrou. Tady bydlíte? Výborně. Krásný statek. Prohledejte to tady. Důkladně. Pan Salacrou před námi jistě nic neschovává.“

Voják se zbraní se rozběhne.

Ethan zjišťuje, že ten voják ví, co hledat. Občas dokonce bodne bajonetem do země. Vyvstane mu na čele pot. Kufřík, skryté potraviny, maličkosti, které u nich znamenají revoltu proti německým rozkazům. Začíná ho nesnášet. Ten tichý sladký hlas, který ho oslovuje pane a přitom se v tom, co dělá, vyžívá. Kdyby mohl, chytl by ho pod krkem a důkladně zmáčknul. Začíná chápat, co je to skutečná nenávist.

„Vida, zásoby. Nežijete si tu vůbec špatně, zatímco vojáci na frontách strádají. Takhle to dál nepůjde, aby v předních liniích za vás trpěli, zatímco vy si tady užíváte.“

„Z čeho máme žít a jak osít? Nic nám po dnešku nezůstalo,“ namítne nevěřícně. Probůh, co jim ještě chtějí vzít? To málo, co si schovali před nenasytnými chřtány bošů? Chtějí tu mít mrtvoly?

„Už jsem o vaší vesnici něco zaslechl. Například ryby.“ Ethan zbledne. Tušil, že se to nevyplatí. „Bohužel je zima, ale nahlásím to ve městě, aby si to pohlídali.“

Ethan k němu přistoupí, když zahlédne vojáka dloubajícího bajonetem do země. Hlava mu z těch řečí začne třeštit.

„Ano, žijete si tu jako pašové a my strádáme.“

„Živíme nedalekou posádku, odvádíme řádné daně do města. Sotva máme pro sebe a jsou tu malé děti. Co jim máme dát? Trávu?“

„Ale to mě nezajímá, starosto Salacrou. Opravdu škoda, že nejste příbuzní.“ Prochází domem, prázdnou stájí, ve které teď stojí traktor, stodolou a chlévem. Zapisuje si různé poznámky a nespokojeně vrtí hlavou. Kontroluje stav zvířat, i zda je vše řádně označeno.

„Tak, u vás je vše v pořádku. Můžeme jít do dalšího statku. Víte, měli byste být hrdí, že pomáháte německému národu k vítězství tím, že jim dáte trochu ze svého. Je to pro dobro každého občana naší velké krásné říše. Budujete ji stejně jako my na bojišti. Chceme, aby byla krásná a velká. Pár obětí  co to je pro blaho celého německého národa? Nic, když uvážíme výsledek, kterého chceme v čele s Führerem dosáhnout.“

Hrdí? Sotva žijeme a hrdí? Na co? Nenávidíme vás. Kdybychom mohli, zabili bychom vás. Vzpomene si na Maxe. Musí ho vidět. Tohle nejde. Musí něco vymyslet. Musí, jestli ne, zemřou hlady. K tomu ještě odboj a posádka, odvod potravin do města, konve s mlékem, které odvážejí den co den. Nezvládnou pokrýt dohodu. Stiskne ruce, až zbělají. Snad poprvé cítí tak velkou nenávist, že by byl schopen s rozkoší a bez výčitek zabít.

„My, velkoněmecký národ, vás povedeme k prosperitě a míru…“

Co to blábolí? Nesnášel Maxe s plukovníkem, ale tohohle by klidně mučil a ty žvásty mu cpal do krku.

„Tady bydlí kdo?“           

„Millicent Sertre,“ odpoví a v ten moment zbledne. Ani jedna z jejích slepic není označkovaná a vesele si pobíhají po výběhu. I po odvozu je jich tu dost.

„Ale vy ne. Vy nám jen v tomto velkolepém plánu házíte klacky pod nohy. Vida, neoznačené a nejedna, ale všechny. Je vám něco, starosto? Jste nějaký bledý.“

„Špatná noc.“

„Chápu. Vidíte, my vám chceme přinést mírumilovný spánek a vy proti nám takhle brojíte. Opravdu o tom budu muset důkladněji popřemýšlet.“

„Pane, pět králíků!“

„Kde?“

Millicent, je mi líto, pomyslí si, když se vleče za tím zmetkem. Má pocit, že se mu kolem krku právě utáhla oprátka. A nejen jemu, ale i celé vesnici a hlava, bože… Třeští, buší, vyje bezmocností a bolestí. Jedna vlna za druhou, sotva otevře ta zkurvená ústa. Má takový vztek, že před očima mu vše plave v červenofialové barvě.

„Chudáčci králíčci. Jen se podívejte na to utrpení, které prožívají a kvůli čemu? Jen abyste se měli lépe na úkor svých osvoboditelů, kteří pro vás strádají.“

Bože, jestli bude dál takhle žvanit, zaškrtí ho vesnice nevesnice.

„Je mi opravdu líto, ale budu z toho muset vyvodit důsledky.“

„Chápeme. Neměl jsem o ničem tušení.“ Promiňte mi to, omluví se všem, ale jestli tu bude ještě o pět minut déle, tak ho utluču. Odpusťte…

„Ano, tomu věřím. Vy za nic nemůžete. Jste loajální poddaný Velkoněmecké říše a jejího Führera.“

„Ano,“ hlesne.

„To jsem rád. Prosím, zavedete mě k dalšímu statku?“

„Jistě.“

„Vidím, že tu máte traktory. Na co jezdíte?“

„Bohužel na nic. Víte, benzín už dávno není a letošní setba nebude nic moc.“

Jestli mu to nedám sežrat, ať visím.

„Pročpak?“ podiví se.

„Traktory nefungují, koně nemáme a máme posledních dvanáct volů. S tím osejeme asi tak deset hektarů půdy a k tomu nemáme dostatek zrna.“

„To je špatné. Kdybyste byli řádnými občany Německé říše a náležitě se chovali, nebyli byste v takové situaci.“ Muž se rozhlédne po vesnici.

Raději se oběsím. Je to jako rýt do skály. Je konec anebo co se děje? Tentokrát je mi líto, Maxi, ale budu se ptát, myslí si Ethan, který sleduje záda muže v černém.

„Tady to smrdí!“

„Chovají tu prasata.“ Okamžitě si vzpomene na Peggy. Bože, je nepřihlášená. Další problém. A selátka, co jim zbyla a ušetřili…

„Fis de pute,“ uleví si v duchu nadávkou, ale má spíš pocit, že je to horší.

„Aha. Spočítej je.“

„Pane, jedna je neoznačkovaná. Další…,“ hlásí jízlivě voják nepřihlášenou prasnici s jejími potomky.

Toho vojáka přihodím do rakve k tomu parchantovi. Přesto se přemůže a uklidní se.

„Vida, další. Máte tu nepořádek, starosto.“

„Snažím se, jak mohu, ale nejsem tu oblíbený.“ Je rád, že Sylvie s Jeanem jsou na návsi. Sylvie by nevydržela další pohromu.

„Málo se snažíte. Musíte víc, rozumíte. Každým přihlášeným zvířetem zvyšujete vítězství Velkoněmecké říše. Ale vy ne. Vy ji vedete k úpadku. Takhle to opravdu nejde. Je mi z vás špatně. Dál!“

„Geneviva a Luis Marius Fraser. Chovají kozy, jinak je to nejubožejší rodina ve vesnici. Jsou už staří a nemocní.“

„Starosto, dobrý den,“ pozdraví je Geneviva, která sedí na sluníčku. Apaticky se dívá směrem, kam odvezli její kozy. Kdyby mohla, letěla by je zachránit. Takhle každá z nich zůstane v jejím srdci. Kdyby mohla, brečela by, ale takhle… I nenávist je dobrá.

„Dobrý den, madam Fraser. Jen spočítám vaše kozy. Víte, ve Velkoněmecké říši neexistují ubozí. Všichni mají práci, děti chodí do školy a nad tím vším bdí oko našeho skvělého Führera.“

Geneviva naslouchá a neví, co říct. Nechápe, co ten chlap vykládá.

„Pane, tři kozy nejsou označkované!“

„Co na to řeknete, madam?“

„Asi si to sundaly nebo ztratily,“ vzpamatuje se Geneviva a pohotově odpoví.

„Opravdu? Dobře. Zapiš je na seznam. Budou vám odebrány za to, že nehlídáte majetek Říše,“ rázně rozkáže muž a ihned si napíše poznámku do černého notesu.

„Jaký majetek?“ nechápe Geneviva a přitáhne si mimoděk šál. Teprve teď si uvědomí, že je chladno.

„Označení zvířat, madam Fraser, a samozřejmě tím provádíte podvratnou činnost Velkoněmecké říše. Tyto přestupky se již nadále nebudou tolerovat. Pamatujte, kozy naší skvělé Říše si značení nesundávají!“

Geneviva se podívá na Amina. Dnes ráno k ní vpadli a odvedli pár koz, ale nechápe proč. K tomu sebrali celé bloky sýra, které měla připravené na páteční svoz pro vesnici a maquisty.

„Nemohli bychom jít dál?“

„Pročpak?“ podiví se muž.

Ethan by mu nejraději řekl, že jestli tu bude dál stát, potom zřejmě Geneviva spáchá svoji první vraždu a on ji v tom ochotně pomůže.

„Ale máte pravdu, tady jsme už všechno zkontrolovali.“

Ethana by zajímalo, kde má Geneviva schované úly, skleničky s medem, flaštičky absintu a další věci, s kterými se občas vytasila v pravou chvíli. Na bylinky nic neřekl. Jen se ušklíbl a zamumlal: „Čarodějnice“.

Statek za statkem a jen ve dvou nic nenašel.

„Teď Chabracovi.“

„Jejich statek lehl popelem.“

„Aha a důvod?“

„Neznáme. Zmizeli.“

„Dobře, zřejmě to byl podvratný živel, který ničil naše výsledky. V tom případě myslím, že můžeme jít k ostatním,“ vykročí zpět k návsi, kde jsou lidé z vesnice hlídáni vojákem připraveným je zabít.

„Lidé z vesnice Bois, nejsem se stavem ve vaší malebné vesničce spokojený, proto bohužel budu muset nedostatky nahlásit příslušným úřadům. Musím jim s politováním oznámit pochybení, kterých se dopustili kontroloři, ale hlavně vy. Místo, abyste pomáhali vojákům Německé říše k vítězství, jen jim bráníte v povinnostech. To vše,“ rozmáchne se gestem obsahující celý prostor, „je majetek Říše a vy se k němu chováte naprosto nevhodně. Nejen že jim bráníte ve vykonávání povinností, ale ještě si přivlastňujete plody Německé říše pro sebe. To se nebude tolerovat!

Všechno nahlásím na úřadech a postihy budou! Můžete si za to sami, lidé z vesnice Bois. Kdybyste byli věrnými poddanými Německé říše, tato situace by vůbec nemusela nastat. Chováte se jako děti, které neznají důsledky svého chování. Ale vy nejste děti, vy jste dospělí lidé, kteří si vůbec neuvědomují, co provedli. Slibuji, že důsledky poznáte. To je vše. Nashledanou a brzy se uvidíme.“

Omráčení vesničané stojí a dívají se na Amina. Ten úslužně otevře dvířka od auta a pomůže mu dovnitř. „Děkujeme a stydíme se za nevhodné chování. Omlouváme se,“ v ruce drtí kliku od dvířek.

„Omluvy se nepřijímají, zvlášť když tím trpí všichni. Vy, my, ale hlavně vojáci na frontách. Nashledanou, starosto. Je to hezká vesnička. Opravdu škoda.“ Auto odjede. Ethan si odplivne.

„Starosto, co…“

„Zabít ho!“ pronese na plno Ethan, kterému se kolem srdce rozhostí klid. Konečně má pocit, že může klidně dýchat.

Na návsi se rozprostře ticho. 

„Jak?“ ozve se skřehotavým hlasem Geneviva.

Ethan pohlédne na oblohu, rozhlédne se po vesnici. „Myslím, že navštívím posádku. Ihned. Ale nejdřív potřebuji panáka. Velkého panáka.“ Jde do hospody a otevře dveře.

„Tady, starosto!“

Ethan vezme podanou skleničku a hodí ji do sebe. „Reno, jak jsi dopadl?“ optá se, protože při prohlídce tu nebyl.

„Blbě, ale tajný sklad nenašli, zatracení bošové. Já toho chlapa nenávidím. Posádka je proti němu jehňátko a četníci z městečka ovečka.“

Za ním se nahrnou ostatní. Je tu tepleji, proto někteří přistoupí ke kamínkům. Ethan se otočí k lidem. „Víte, někteří lezou na nervy všem.“ Dál nic neřekne a odloží skleničku.

Z hospody jde rovnou ke statku, kde si vezme čepici, rukavice a teplejší kabát. Vyrazí směrem k posádce. Ten chlap mířil do sousední vesnice. Předem je lituje. Rád by věděl, co Max ví. Snad mu něco řekne.

Jde známou cestou, naslouchá slabému křupotu sněhu pod nohama a přemýšlí o tom panákovi. Jak ho štval, jak ho chtěl zabít. To pořád ještě chce. V hlavě má jen jedinou myšlenku a to zbavení se nezvaného hosta. Dojde k posádce, kde na bráně uvidí Wilhelmina. Je rád, že slouží zrovna on, protože to bude mít snazší.

Optá se ho, zda je přítomen kapitán Meier. Wilhelmin zaleze do budky a vytočí číslo kapitána Meiera.

Ethan zatím podupává ve sněhu a přemýšlí, jestli ho vůbec bude chtít vidět. Nevšímá si, co se kolem děje.

„Můžete jít dál.“

„Děkuji.“ Wilhelmin ho pustí a on rychlým krokem přejde nádvoří. Nikdo nikde. Zarazí ho to, ale mávne nad tím rukou a jde ke známým dveřím. Někdy se mu o nich zdává noční můra. Stojí před nimi, dveře se otevřou, on vejde a už nikdy nevyjde. Budí se děsem a potom už nemůže spát. Pořád má před očima nohy v holínkách, svůj překlad, střelbu v městečku nebo ruce vykukující z nákladního auta. Vyhublé ruce natahující se po druhých, aby jim pomohli. Obličeje už dávno splynuly v jeden a jsou rozmazané, ale ten děs v něm přetrvává. 

„Pojďte za mnou, starosto Salacrou,“ řekne zdvořile strážný a vede ho nahoru. Ethan si sundá teplou pletenou čepici a kráčí za ním. Ťukání a známý hlas.

„Dále.“

„Herr Hauptmann Meier, vedu starostu Amina Salacrou.“

„Výborně. Můžete jít.“

Ethan se roztřese teplem, které je v pokoji. Uvědomí si, že vůbec nevnímal chlad, tak byl vzteklý z té přepadovky a z toho chlapa. Počkají, až se zavřou dveře a Max se usměje.

„Co tady děláš?“

Amine si vzpomene na vždy chladné přivítání, ale dnes je jiné. „Maxi, mohu mluvit narovinu? Zůstane to mezi námi?“

„Co se děje?“ Max se zamračí. Teprve teď si uvědomí, jak je Amin rozrušený.

„Ráno u nás byla přepadovka z města. Z osevu nám zbyla půlka toho, co jsme chtěli zasít. Odvedli krávy a ostatní zvířata. Nemáme skoro nic. Já vím, že nemůžeš nic udělat.“

„Je mi líto, ale nejste jediní. I ostatní vesnice jsou na tom podobně,“ smutně zavrtí hlavou Max a odloží tužku na papíry.

„Nebudeme mít čím osít a ani co. Jestli přežijeme tuhle zimu, můžeme být rádi.“

„Nemohu pomoci, i kdybych chtěl.“

„To já vím. Prohráváte?“

Max ztuhne a otočí hlavu k velké mapě Evropy. Nic neříká.

„Proto sbíráte, co se dá?“ odmlčí se Ethan a váhavě pokračuje dál. „Dobře, to bych chápal, horší je jiná věc.“

„Jak může být něco horšího?“

„Dnes byl u nás jeden chlápek. Ani velký ani malý, v černém kabátě s černým notýskem, dvěma cizími vojáky a dalším, který celou dobu mlčel a všechno kontroloval. Měl poznámky o rybách, našel Peggy a další ukrytá zvířata.“

„To bys mi ani neměl říkat, že tu u vás něco takového je. Nejsme četníci, ale nahlásit bychom to měli. Uvědomuješ si to?“

Oba se odmlčí a dívají se na sebe.

„Pan Joachim Vegner k nám přišel s pověřením z nejvyšších míst. Ubytoval se u nás a začal objíždět vesnice,“ Max se odmlčí a přemýšlí, co má říct a co ne a jak daleko může zajít. Sice spolu spí, ale to nic neznamená. Oba dva si dobře uvědomují své postavení. Tím, že sem Ethan přišel a začal takhle mluvit, změnil vztah, který mezi sebou udržovali.

Ethan vnímá jeho plochý hlas bez citů. Něco mu říká, že Vegner je oblíbený asi tak, jako hovno na podrážce. Nejspíš teď spáchá sebevraždu, ale kdyby ho viděl ještě jednou, neudrží se a zabije ho. „Maxi, chci, aby zmizel.“

Max zamrká a sklopí oči. Rukou se dotkne stolu. „A?“

„Potřebuji pomoc.“

„Chceš krytí?“

„Ano. Nemohu ho vystát a pokud ho ještě jednou uvidím, nejspíš ho zabiju.“

„Není zrovna oblíbený, že?“ Max zvedne hlavu a jemně se usměje. „Jak to chceš provést?“ Určitě má plán, jinak by to neřekl.

„Časovaná bomba. Menší výbuch daleko od nás. Jen chceme, aby on i jeho papíry zmizely.“

„Jsi tvrdý. Dobře, dám ti tu bombu a my vypracujeme druhý posudek. Necháš to na nás, nebo si to chceš udělat sám?“ optá se provokativně.

„Věřím ti. Já, omlouvám se, že jsem za tebou přišel, ale vesnice je na pokraji zhroucení a myslím si, že ještě přijdou. Popravdě i já sám mám před očima rudou mlhu.“

„Je to možné, Amine. Jsme jen vojenská posádka a nevíme všechno. Většinou se to dozvíme o hodně později.“

„Působím ti problémy.“

„V pořádku. Donesu ti to dnes večer.“

„Jak dlouho se zdrží?“ optá se už klidnější Ethan.

„Ještě dva dny, potom odjede. Jsme velmi rádi, že je tak výkonný.“

Oba se usmějí. Někteří lidé nevzbuzují sympatie u nikoho.

„Děkuji.“

„Ještě neděkuj. Bojím se, že nás budete nenávidět ještě víc,“ Max se zasmuší a pak se zamyslí. Ethan chce něco říct, když ho Max zadrží. Tváří se jinak. Váhavě – takový výraz u něj viděl jen jednou.

„Nevím, zda je správné, co chceme s panem Vegnerem udělat, ale jiné východisko nevidím,“ řekne zamračeně a zkoumá desku stolu. Nedokáže se podívat na Amina. Celý návrh je tak chladnokrevný a nebezpečný. Musel sem jít s myšlenkou na smrt. Podívá se mu do očí a vidí, že i Amin je nesvůj.

„Nikdy jsme takhle nemluvili, že, Amine?“

„Ne, to ne. Já vím, že prohráváte.“ Čeká na otázku, odkud to ví. Je napjatý co na to Max. Nikdy s ním nemluvil otevřeně o tom, co ví, čeho se domýšlí. Nikdy spolu nehovořili o válce. Všechny rozhovory se týkaly především Maxe. Co rodina, co bude dělat po válce. Minulost a budoucnost se v nich neustále prolíná a přítomnost jako by neexistovala. O sobě povídá jen málo. Neví, co by řekl.

„Došlo ti to. Nedivím se.“ Vstane. „Budeš mě dnes čekat?“ Ví, že to nebude Amin, kdo zabije Joachima Vegnera a pak se v mžiku rozhodne. „Amine, nestarej se o to, ano?“

Ethan svraští tvář přemýšlením, co má zase za lubem. „Ale proč? Zvládl bych to.“

Max se unaveně usměje: „Já vím, že ano. Nikdy jsem tě nepodceňoval. Měl bys jít.“

„Maxi, nedělej to.“ Jakmile se usmál, došlo mu, kdo dá bombu do auta. On si to klidně vezme na svědomí, ale Max? Nemůže mu to dovolit. Nechce, aby jeho rozhodnutí nesl on. Je to jeho nápad, on ponese důsledky.

„Ne? Chceš snad, aby dovezl své poznámky příslušnému úřadu? Víš, co vás čeká?“

„Asi vím, proto to nechci zažít. Nechci, abys nesl moje rozhodnutí ty. Tohle tedy ne,“ rázně odmítne Maxův nápad Ethan. „Tohle jsem si spískal já.“

„Budeme se tu snad hádat o to, kdo ho zabije? Pro Kristovy rány! Přestaň už ze sebe dělat hrdinu. Nemáš prostředky ani možnosti,“ nechce, aby měl potom Amin výčitky svědomí.

„Jestli to uděláš, můžeš na mě zapomenout.“

Max zafuní a vztekle začne rázovat místností. Zahledí se na mapu, na oheň… „Uděláme to celé jinak. Souhlasíš? Nevím, jak bys dal bombu do auta, aniž by si tě někdo všiml. Na druhou stranu nesmí vybuchnout blízko nás. Ne. Naopak. Bude lepší, když vybuchne blízko nás,“ mumlá si pro sebe a dívá se z okna na nádvoří, kde pochodují vojáci. Další lidé, kteří půjdou bojovat. „Dnes v noci ti to vysvětlím.“

„Cože?“ vyhrkne Amin. Jak to myslí?

Max zvedne sluchátko a zavolá strážného.

„Rozhodně to nemohu dovolit, pane Salacrou. Odveďte ho.“

Ethan vyjde z místnosti. Kruci, takhle ho vyhodit. Copak to se dělá? Ale je rád. Najednou se uhne a doslova se přilepí na zeď, když zaslechne měkký hlas. Projede jím vlna odporu, až má co dělat, aby se na něj nevrhnul. Zatne zuby i ruce a myšlenkou se drží Maxe a jeho nápadu. Podaří se to. Nasadí si čepici na sklopenou hlavu. Minul ho. Ten hnusák ho minul. Kdyby byl Němcem, nejspíš by ho taky nesnášel. Krátce pohlédne do tváře strážného. Oj, taky zde není oblíbený. Strážný ho vede dál a vypustí ze dveří. Doprovodí ho k bráně.

„Nashledanou,“ rozloučí se s Wilheminem. Už je tma a on se řídí jen podle cesty, která je rozrytá od bot a kol aut. Měsíc je zalezlý, mračna se houfují, jako by chtěly ukázat, kdo tu vládne. Je mu zima a zároveň smutno i veselo. Je rád, že bošové prohrávají, a na druhou stranu tuší, že je mezi nimi konec. Ještě nějakou chvilku budou spolu a potom konec. Přistihne se, že nechce myslet na konec, že chce, aby tu byl pořád s ním.

Uvidí rodinu, známé, vrátí se do Anglie, po které se mu tak stýská. Musí přemýšlet tímhle směrem, ne tím, že něco zmizí, ale bolí to. Za ty roky si na Maxe zvykl, začal si ho vážit i milovat. Válka je hnusná a on se bojí, protože podle vyprávění pamětníků je konec války nejtíživější. Pro normální lidi i pro vojáky je to nejhorší období.

Cítí, že konec je blízko a přitom tak vzdálen. Sám v sobě se nevyzná. Max je jeho nepřítel. Měl by ho nenávidět a zatím mu pomáhá zlikvidovat člověka, i když určitě ne zcela nezištně. Určitě se ho chce taky zbavit.

Ani si nevšimne, že stojí před statkem, který je zatemněný. Je jeho. Strávil tu tolik let, bál se, smál se, prožíval všechny ty obyčejné události všedního dne. Bude mu těžko se s tím loučit.

Udělá krok, když přiběhne Puppi s vyplazeným jazykem, který se vedle něj posadí. Skloní se k němu a podrbe ho za ušima. „Vidíš, zvykl jsem si. Na nedostatek jídla, na strach, zvykl jsem si na sousedy, kteří mají svou odvahu, i na tu posádku. Ale může si člověk zvyknout na válku?“ povídá Puppimu a připadá si pitomě. „Může si zvyknout na střelbu? Na to, že lidé mizí a druhý den může zmizet i on sám? Co myslíš?“

Zafunění a olíznutí jazykem.

„Ty se máš. Nemusíš o ničem rozhodovat. Jenom jak si naplnit žaludek. Závidím ti.“ Vejde do vyhřátého domu. Aspoň mají dostatek dřeva. To jim snad nezabaví. Svlékne si kabát a čepici a vejde do kuchyně.

Danielle zvedne hlavu v němé otázce. „Bude to v pořádku,“ posadí se. „Němci prohrávají, proto asi odvážejí zvířata. Je možné, že ještě přijdou.“

Danielle zajásá, ale vzápětí zmlkne. „Nějak se nemohu radovat.“

„Proč ne?“

„Nevím. Možná kvůli těm, kteří se toho nedožili. Schovám, co se dá. Jsem tak unavená, že si už přeji, aby nastal jakýkoliv konec.“

Ethan přikývne.

„Až skončí válka, oslavíme to U tří kohoutů. Všechny vesnice se sejdou jako zastara. Přijdou lidé z blízkého okolí a možná i z městečka,“ vypráví dál, v tváři nostalgii z dnů před válkou. „Bude hodně jídla a pití, ale hlavně se nebudeme muset ničeho bát.“

„Ano.“ On tu nejspíš už nebude. Neuvidí rozzářené obličeje sousedů.

„Dnes v noci přijede kapitán. Klidně spi. Danielle, kdy přijde Albert?“

„Zítra v noci. Proč? Už zase? Víš dobře, že nemám ráda ty vaše spiklenecké schůzky. Vím, že jsou důležité, ale mám o tebe i Alberta strach. Co když se to bošové dozvědí?“

„Neboj, nic se nestane,“ řekne automaticky. „Ubylo nám práce.“

„Byla bych raději, kdyby ne,“ Danielle posmutní a usedne. Cípem zástěry otře stůl.

„Já vím. Já taky ne.“

„Nemohu tomu uvěřit, že bude konec. Je to jako pozdní vánoční dárek. Ten nejkrásnější.“ Po tvářích jí začnou téci slzy. Tiché  zanechávají mokrou stopu a ona je nechává být.

Ethan pohlédne do Danielliny pohublé tváře. V zimě je to vždy složitější už jen proto, že zvířata méně snáší, ale oni musí odvádět stejně. Co budou dělat teď, když jim ubylo zvířat, nevědí. Němci budou chtít stejnou várku vajec, mléka, sádla a dalších potravin. Ví to. Nic jim neprominou. K tomu odboj. Nebude jim říkat, že válka končí. Vědí to stejně, ale mohl by jim to říct. Novinek ze světa, když pomine odposlech rádia, není moc a solidní noviny naposled viděli na podzim. Je zázrak, že pošťák jezdí pravidelně. Jenom když je hodně sněhu, nepřijíždí každý den.

Před týdnem se zastavil v hospodě. Unavený a s poloprázdnou brašnou spěchal dál. Jen řekl, že je sám na celou oblast a nezvládá to. V rychlosti povyprávěl pár novinek a už zas letěl dál. Reno mu vrazil balíček pošty do ruky, a když je tedy starosta, ať to roznese. Možná by ho doručování dopisů bavilo.

Svůj, od rodičů, ihned přečetl. Sám jim nedávno poslal lístek, jak se mají. Co Nicole a jak to jde. Nic důležitého a jejich lístek byl ve stejném duchu. Hlavní zpráva vždy byla předána. Žijeme a jsme zdraví.

„Danielle, ještě není konec.“

„Ale bude. Půjdu spát,“ rukávem si otře tváře a povzdechne si. Zvedne se ze židle, když zaslechnou auto a světla proniknou zataženými závěsy.

Ethan vstane. „Běž do pokoje.“

Danielle sevře rty, ale poslechne. Ethan vyjde ven a pustí dovnitř Maxe s balíkem věcí. Ten vejde do kuchyně a rozhlédne se. Je rád, že je tu s Aminem sám. „Víš, co děláme?“

Ethan, který povytáhne knot u lampy, přisvědčí. „Jo, plánujeme vraždu. Chladnokrevnou.“

„Jsem rád, že si to uvědomuješ. Vybral jsem bombu a namontoval ji k nádrži. Neměl by nic poznat. Odjíždí pozítří v deset hodin. Okolo poledne bude jeho auto v městečku. Chce ještě mluvit s tamějším velitelem městečka. Neměl by se tam zdržet dlouho. Potom odjíždí do Paříže.“

Ethan přikývne.

„Tohle k tomu budeš potřebovat a tohle je něco pro tebe a Danielle,“ menší balíček položí na stůl a na zem dva větší.

„Maxi, přeháníš to.“

„Ani ne. Právě jsem s plukovníkem vyslechl půlhodinovou přednášku. Vojáci taky. Někteří přišli rovnou z fronty a chtějí si odpočinout. Je zázrak, že nikdo z nich nevybuchl. Jsme Němci, nemáme to tu lehké a on…,“ odmlčí se, zuby zaťaté.

„Vím přesně, co říkal,“ procítěně řekne Ethan.

„Budeš vědět, co dělat dál?“ úsměv mu zvlní rty.

„Přiložil jsi návod?“ opětuje mu úsměv.

„Myslím, že budeš vědět, kam střílet. Kurt je tu se mnou, proto se nechci moc zdržet,“ přistoupí k němu a políbí ho. „Dávej na sebe pozor.“

„Ty taky.“ Max vyjde ven a nastoupí do auta, které vzápětí odjede.

Dovnitř vstoupí Danielle, jako by čekala za dveřmi. Pohlédne na stůl a nesouhlasně sevře rty. V očích nenávist a nechuť. „Snaží si zachránit krk, když prohrávají.“

„Danielle, a kdyby, tak co? Využijme toho. Oni to dělají pořád. My si ho taky snažíme zachránit a tohle dělat nemusel. A vůbec, tohle je pro tebe a Nicole,“ položí před ni menší balíček, zvedne zbylé o hodně těžší balíky a naštvaně vyjde z kuchyně. Nohou zavře dveře.

Danielle za Aminem udiveně hledí. Otevře dveře. „Nemusíš být hned tak rozčilený.“

„Ale jsem. Jdu spát. Dobrou noc.“

Danielle nechápe, co udělala. Byl rozzuřený do běla. Nikdy ho takhle neviděla. Většinou se tváří klidně, jako by všechno bylo v pořádku. A vůbec, co bylo v těch balících? Vrátí se do kuchyně, kde otevře balíček ležící na kuchyňském stole. Vytáhne plechovky s německými nápisy. Později se optá Amina, co tam píšou. Rozhodně je zakope, i kdyby na tom měla pracovat celý den. Mohou přijet každou minutu a ona už nehodlá dát ze statku ani pírko navíc. Co asi ti dva plánují?

Ráno u snídaně před něj postaví bylinkový čaj a krajíc chleba.

„Omlouvám se, ale ještě jsem tě nikdy neviděla rozzlobeného,“ sevře zástěru v prstech. „Poděkuj mu za plechovky!“ dostane za sebe a zrudne.

„Jo, poděkuji,“ zahučí ještě naštvaně.

„Dnes je zakopu, i kdybych na tom měla dělat celý den. Tedy až mi přeložíš, co v nich je.“

„Jsou pro tebe. Dělej si s nimi, co chceš.“ Dojí chleba s trochou másla a soli. K tomu popíjí šípkový čaj. „Promiň, jen se snaží. On taky nemá moc na výběr.“

„Mám se mu za to snad omluvit?“

„Ne. On ví, že ho nenávidíme.“ Danielle zrozpačití. Má pravdu. Nenávidí ho. „Půjdu se podívat do stodoly na zvířata a také si chci prohlédnout traktor,“ pokračuje dál. Kdyby byl na Maxově místě, co by dělal? Zadumá se. Nejspíš to stejné.

„Dobře. Budu tady. Zvířata už jsou nakrmená.“ Tvář jí posmutní, když si vzpomene, že jí to dalo méně práce než jindy. Prázdná místa po zvířatech v ní vyvolávají vztek a smutek. 

Ethan přikývne a vyjde do mrazivého dne. Po cestě zívne, když si vzpomene na balíky. Kdyby teď přišla kontrola, je z něj krásná mrtvola. Otevře jeden z balíků a usměje se: „Ach, Maxi, ty pitomče.“ Donesl mu úplatek pro odboj. Ví, že nebude střílet. Na vrchní dece leží papír s obrázkem načrtnutého auta. Šipka k bombě. Začne se nehorázně smát. Náčrtek schová do kapsy košile. Miluje ho, přizná si, zatímco si utírá uslzené oči. 

Ihned odnese balíky do stodoly, kde je zahrabe do sena. Aspoň to seno nezabavují. Ani neví jak a oči se mu únavou zavřou.

„Danielle!“ zaslechne a dojde mu, kdo to je. Albert. Zívne si. „Danielle?“

„Ne, to jsem já,“ zabručí a vyhrabe se ze sena. Z vlasů si vytahuje suchá stébla trávy.

„Sakra.“

„Rád tě vidím. Hele, mám pro vás menší úkol a vyřiď veliteli, že nemáme jídlo. Všechno zabavili.“

„Rád z toho nebude. Už jsme slyšeli, co se děje. Co po nás chceš?“ 

„Ten zmetek, který to spáchal, zítra autem vyjede z posádky v deset hodin. Staví se v městečku. Prý se nesnáší s velitelem, povídaly tamtamy. To je jedno, ale v autě bude mít bombu. Bylo by dobré, aby vybuchla někde mezi městečkem a posádkou.“

Albert na něj zírá a nevěří svým vlastním uším. Starosta si vždy dával záležet, aby byl klid a mír a najednou vražda? Dokonce s pomocí Němců? Albert rozdělá jeden z balíků a tiše hvízdne. „Tohle je přímo od nich, že?“

„Od koho to je, vás nemusí zajímat. Tohle je pro vás,“ přistrčí nohou další balík. „Menší úplatek. Myslím, že by se vám hodil.“

„Co tak strašného udělal, že plánujete jeho vraždu?“

„Chceš to vědět? Sere každého a důkladně.“ Ethan, při vzpomínce na toho hajzla, naštvaně vyhrkne a odplivne si.

„Dobrý důvod. Vyřídím to, ale je na veliteli, jestli to udělá, i když máte silné argumenty,“ poplácá po balíku.

„Alberte, radím ti, abys použil svůj přesvědčovací um a velitele pro můj plán získal. Tedy pokud tu chceš být vítaným hostem.“

„Jsi drsný, starosto. Nic neslibuji,“ vezme balík, ale druhý nechá ležet. „Danielle tu není?“

„Spí. Dobrou noc. Druhý si můžete odnést po práci.“

Albert si povzdechne a s balíkem v ruce opatrně vyrazí ven. Albertovy stopy splynou s jejich. Ethan si spokojeně zamne rukama. Sice slíbil, že životy bude zachraňovat a ne ničit, ale přesně to vlastně dělá. Vyjde ze stodoly a zaleze k sobě do postele. Je mu úplně jedno, že celý den nic nedělal.

Ve dvě hodiny dva kilometry od posádky zničehonic vybuchne auto. Na vršku pozoruje výbuch odboj a hlídají, aby se nikdo nezachránil.

„V pořádku,“ klidně řekne velitel. „Je po nich.“

Cyrano, který leží s odstřelovačskou puškou připraven ji znovu použít, vstane. Pro jistotu do auta napumpoval dvě střely. Mlčky ji zabalí do obalu. Nikdo si auta dál nevšímá.

„Cyrane, Alberte, dojděte ke starostovi pro balík. Škoda nálože. Hodila by se na jinou věc.“ Ještě jednou prohlédne okolí i auto, spustí dalekohled na kabát a vyrazí směr les.

„Herr Hauptmann, máme tu dotaz z velitelství, co se stalo s hlášením Joachima Vegnera a jestli můžeme poslat záložní kopii.“

Max sáhne do šuplíku a podá desky, které předem připravil. Byl rád, že je nechal tady a ne ve městě. Podle neurčitých zpráv byl na kordy s velitelem města. Při jeho poslední návštěvě se zřejmě i pohádali. Mohl by se o tom zmínit v hlášení, ale pak to zavrhne.

„Ihned to odešlete na velitelství. Velitel určitě osobně napíše k incidentu vyjádření.“

„Rozkaz, Herr Hauptmann.“ Voják srazí podpatky, zasalutuje a odejde. Max za ním hledí a potom mu pohled spočine na deskách se skutečným obsahem. Vezme je a hodí do ohně. Rozsudky mnoha rodin i jejich mizí v ohni. Je to lepší pro všechny. Pečlivě prohrábne oheň a usedne za psací stůl. Přitáhne si oběžník, aby se začetl do zprávy o výbuchu auta nedaleko městečka. Zdá se, že motor nevydržel. Vida, jak je velitel ve městě šikovný, pomyslí si.

 

St. Athan, začátek jara 1954

„Spáchali jsme vraždu.“

„Ano.“

„Nelituji toho. Ty ano?“

„Taky ne. Víš, postihy by nepadly jen na vás, ale i na nás.“

„Och a já myslel, že to děláš jen kvůli mně.“

„Ethane Amine, blázníš? Takhle riskovat kvůli tobě a nějaké mizerné vesnici?“ Max natáhne ruku a vyroluje papír z psacího stroje. Položí ho k ostatním na hromádku. „Nenávist. Ta kapitola zní přesně.“

Ethan nic neřekne a pohladí mu ruku. V té době ho už beznadějně miloval.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (13 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (15 hlasů)

Komentáře  

0 #1 Odp.: Ve jménu Říše: 20. Nenávisttrolejbusák 2013-06-30 22:32
Opět vynikající, jen by to chtělo, aby redakce zkrátila interval vkládání jednotlivých kapitol :roll:
Citovat