Ve jménu Říše: 18. Akce

Londýn, 1. října 1953

„Amine, nejsem tou svatbou nadšený.“

„Chceš říct, že nejsi nadšený tímhle oblekem, ne svatbou. Budeš tam mít mě a já tebe. Zbláznil bych se mít svatbu.“

„Ty by ses nechtěl ženit?“

Ethan přemýšlí, zatímco si upravuje plastrón. „Chtěl, ale jedině pokud bys mě chtěl za ženicha.“

Max se zasměje a natáhne k němu ruku. „Zapneš mi to? Víš, že je to poprvé v životě, co používám manžetové knoflíčky? Nikdy jsem je neměl. Jsem nervózní narozdíl od Jonathana.“

„Jonathan to včera zapil se svými přáteli. Ten je spíš zmožený než neklidný, ale nevěsta vypadá rozkošně, co říkáš?“ zapne knoflíček a uhladí mu manžetu. „Druhou.“ Max k němu poslušně natáhne ruku a podá manžetový knoflíček. Ethan ho zapne a políbí do dlaně. Povzdechne si. Někdy to až bolí, jak ho má rád. Neví, jestli by bez něho dokázal žít. Nejspíš ano, ale stal by se z něj nerudný starý dědek. „Vypadáš úžasně. K nakousnutí.“

„Ethane, neblázni, ještě nejsi oblečený. Ukaž, upravit ten kus kravaty, která tak nevypadá, snad svedu.“ Šikovně mu ji upraví. „Ano, je to dokonalé,“ spokojeně přikývne a pošeptá mu do ucha, i když v místnosti kromě nich dvou nikdo není. „Těším se, až tohle všechno z tebe sundám. Pomaličku.“

Ethanovi se zvlní rty do úsměvu. Myslel přesně na totéž. „Já taky, ale budeme natolik unavení, že se sotva na něco zmůžeme. Spíš padneme do postele a z celého svlékání zbude jen vzpomínka.“

Od jejich poslední návštěvy uplynuly dva měsíce a oni jsou zpět v Londýně na svatbě jeho bratra Jonathana. Dokonce otec osobně volal, aby se ujistil, že přijedou. Eva je pro jistotu bombardovala telefonáty i dopisy. Nejspíš by za nimi přijela, i kdyby byli na smrtelném loži, a odtáhla je s sebou do kostela. Hned po příjezdu si šli vyzkoušet obleky a padly perfektně. Ještě že tak, protože absolvovat další kolo šití by si ani jeden nepřál. Max byl k nakousnutí a on odolával, aby se na něj nevrhl. Udělal to o hodinu později ve svém starém bytě. Milovali se pod obrazem od jeho bývalého přítele. Max se k němu natočil a díval se na něj. On ho hladil po zádech a šeptal pitomosti, zda se nezamiloval do obrazu.

„A kdyby?“ Ten Maxův vážný tón ho vyděsil.

„Potom ho spálím.“

Smích, polibek na rty a pak už jen rozkoš ze splynutí těl. Hýčkal ho ve své náruči a Max hýčkal jeho. Drželi se a mlčeli. Musí říct, že to byl nádherný okamžik, dokud nezavolala jeho maminka, kde jsou. Prý, že měli na hrátky dost času, a jak se opovažují ji tu nechat samotnou s těmi vyhladovělými vlky. Tím myslela organizátory svatby.

V tu chvíli proklel nápad, že nechal zapojit telefon.

Dorazili na křídlech Zephyru. Matka seděla v křesle se skleničkou šampaňského obklopená přítelkyněmi… „Vzpomínáte si na Amina a jeho přítele z Francie, Maxe?“ Nebýt jeho matkou, zaškrtil by ji. Místo toho vzali šampaňské a snaživě konverzovali s dámami z lepších kruhů.

Max se později zcela nelichotivě vyjádřil o Evě, že prý může jít někam. Představil si svoji matku a začal se šíleně smát. Tentokrát Max vplul do rodiny hladce jako loď do přístavu. Večer je přišel navštívit Jonathan. Určitě z povinnosti a na nátlak otce, který by to ale nikdy nepřiznal. Pozval je na rozlučku. Zřejmě poprvé v životě mu byl vděčný, že odmítl.

Druhý den byl ve znamení finálních příprav, takže lítali jako hadr na koštěti, aby uspokojili Eviny požadavky. Odpoledne řekl: „Dost“. Nechápal, proč už to neudělal dříve. Eva jim podala lístky do divadla. Málem ji opět zaškrtil, ale zřejmě už byla taky unavená, protože ani líčidla neskryla tmavé kruhy pod očima.

„Víš, Amine, ta svatba musí být perfektní. Ráda bych viděla vaši, ale aspoň připravím Jonathanovu. Je mým synem a zaslouží si ji stejně, jako byste si ji zasloužili vy. Jděte a bavte se. Podle názvu na lístcích to vypadá na komedii.“

„Mami, zůstaneme.“

„Maxi, seber ho a vypadněte. Nemám náladu se starat ještě o vás dva.“ Vstala, vtiskla jim polibek na tvář a odplula jako královna.

„Je neuvěřitelná.“

„Eva?“ optá se Max. „Ano je. To, že zvládla veškeré přípravy sama, je doopravdy neuvěřitelné. Bylo to jako vést celou posádku.“

„Bylo to těžké?“

„Vést posádku?“ Max se zamyslí. „Ne. Jakmile se život zaběhl do vyježděných kolejí, bylo to velmi nudné. Většinou samé papírování. Nebýt jednoho otravného starosty, nejspíš bych se unudil k smrti nebo z toho zestárl. Takhle jsem vždy vstal a řekl si: Uvidím ho opět? nebo Co zas vymyslí? S tím odbojem a akcí, jak to tehdy bylo?“

„Řeknu, ale pod podmínkou, že ty mi řekneš, proč tam vlastně tvoje posádka byla.“

„Vy jste na to nepřišli?“ Škodolibě se uculí a zamne rukama. „Samozřejmě ti to řeknu, až ty mi řekneš, co se tehdy stalo.“

„Jsi vydřiduch, Maxi!“

Max sundá z ramínka jacket a Ethan mu ho přidrží. Na ramenou ho uhladí a Max si ho zapne. Prohlédne se v zrcadle. Je spokojený. Vypadá jako anglický džentlmen.

„Maxi, vypadáš v něm nádherně,“ pronese obdivně Ethan.

„Nejsem na něco takového zvyklý. U nás se to nenosilo.“

„Cutaway je pro anglického džentlmena nezbytný a tobě sedí perfektně. I ten plastrón v holubí barvě ti jde lépe než mně.“

„Když myslíš.“ Prohlédne si Amina v šedých kalhotách, černém kabátu, s vykukující šedou vestou a bílou košilí. Narozdíl od jeho kravaty je ta Aminova svázána do vějíře, je šedá a místy přechází do stříbrné. Na stole leží dva černé cylindry a rukavice. Takhle si představoval Anglii ještě v Německu. Svázanou pravidly. Usměje se.

„Líbím se ti?“

„Hm,“ zabručí. Nebude mu zvyšovat to jeho nebetyčné ego. Nepotřebuje to.

Zaklepání. „Mohu dál?“

Max na nic nečeká a otevře dveře. Dovnitř vstoupí Eva v zelenkavých šatech s obvyklým kloboučkem na hlavě. Nakloní hlavu na stranu a důkladně si je prohlédne. „Nechci nic říkat, ale zastíníte většinu mužských i s Jonathanem. Maxi, vypadáš, jako by ses v tom narodil.“

Max se usměje nad pochvalou. „Cítím se v tom trochu nezvykle, ale nechci udělat ostudu.“

„Neuděláš, zlatíčko.“ Eva k němu přistoupí a pohladí mu tvář. „Nikdy jsem neviděla tak zvláštní oči. Půjdeme. Otec už čeká v hale a je nervóznější než Jonathan. Vyjedeme do kostela a po skončení obřadu se přesuneme na hostinu. Doufám, že mi budete stát po boku. Chci, aby Luisa a další žárlili. Sice přestanou, až se dozví, že jsi můj syn, ale co. Tak,“ zavěsí se do nich, „jdeme. La viva!“ zasměje se a vykročí.

„Počkej, klobouky!“

„Chlapci, nač myslíte? Dělejte. Víte, musím přiznat, že ty anglické jackety mají něco do sebe.“ Max si nandá cylindr a Amin mu ho trochu posune na bok.

„Amine!“ Založí si ruce v bok a upraví ho nazpět do původní polohy.

„Tak se to nosí, viď, mami.“

Evě tentokrát oslovení vůbec nevadí. „Samozřejmě, Amine.“ Amin si furiantsky nasadí klobouk a vezme do ruky rukavice.

„Můžeme jít.“

Bois – maquis, léto 1943

„Depeše, veliteli!“

Velitel, vysoký štíhlý muž s hnědými vlasy a unavenýma očima, ji rozloží na rozvrzaném stole. Potom vezme knihu. „Tak padej!“ vyjede nerudně na Eugena.

„Bude nějaká akce?“

„Padej, nebo za sebe neručím!“ Už po něm zas něco chtějí. Mají za sebou těžkou zimu s ještě horším jarem a oni chtějí ihned akci. K tomu musí rozluštit depeši, což on dělá nerad. Počká, až Eugen zmizí, a sedne si ke stolu. Otevře knihu a začne dešifrovat souhrn písmen. Po dvou hodinách usilovné práce ji odloží. Do ruky vezme popsaný papír.

Mají přepadnout kurýra a donést papíry, které u sebe má. Co je tam asi důležitého? Některé informace nechce znát, ale jak to provést? Měli co dělat, aby sehnali informace, a nebýt náhody, kdy se dozvěděli, že jeden ze strážných chodí za ženou svého velitele, nezískali by žádné údaje. Zatracená centrála. Bylo by snazší ji vybombardovat, než přepadnout nějakého kurýra. Zřejmě chtějí plány nebo něco podobného. Zdá se jim, že továrna není moc chráněná, ale on ví, že to je jen další iluze těch proklatých bošů.

Továrna je chráněná a to důkladně. Ta německá posádka tu není pro srandu králíkům. Není sice blízko továrny, ale ani daleko a má dost vojáků. Rozhodně ji musí vyřadit z provozu, ať si ten pitomý starosta říká, co chce. Tentokrát zasáhnou. Stejně se mu ta posádka vždy zdála podezřelá. Nemá ji rád a nechce se nechat ohrozit tím, že se budou kolem poflakovat vojáci, až zaútočí. Potřebné věci k akci mají, takže zbývá pouze naplánovat útok a nějak eliminovat posádku. Neřešitelný úkol. Neví, jak si má zachránit krk. Pak se usměje. Zabije dvě mouchy jednou ranou a ještě se proslaví.

Vstane, otevře dveře a zařve. „Cyrano, Eugene, svolejte ostatní, jde se do akce!“

Cyrano se zvedne od ohně, nad kterým si ohříval ruce. Automaticky vezme pušku a jde za ostatními. Velitel zavře dveře a sedne si za stůl. Dívá se na ty dva. Jeho největší akce začíná. Musí jenom vyřešit tu eliminaci posádky.

Bois, léto, 1943

O tři dny později Ethan ve stodole dojí krávu, když za sebou někoho ucítí.

„Amine, zdravím.“

„Alberte, jdeš za Danielle?“

Albert se křivě usměje. Nechápe, proč tenhle podivný cizák nepálí za Danielle. Je krásná, šikovná a taky bohatá. „Ne, za tebou.“

„Co chce velitel?“

„Přijde dnes v noci.“

„Poslední dobou mám pocit, že je tady až moc návštěv.“ Max, maquis, výběrčí. Div, že tu o sebe nezakopávají. S Maxem se to vyřešilo a od té noci v zimě je otevřenější. Nemluví o posádce, ale vypráví o svém dětství, o rodině, o studiích. Mrzí ho, že on si musí vymýšlet. Nenávidí to. Může fungovat vztah na lžích? Moc asi ne, ale nemůže pořád mlčet a nic neříkat.

„Nic o tom nevím.“ Otočí se a obezřetně odchází.

„Alberte, nevíš, co to bude?“

Albert se zastaví. Amine mu zachránil krk. Schovával ho v téhle stodole do doby, než se uzdravil. Nemusel. Mohl se na něho vykašlat nebo ho mohl prásknout. „Velitel chce odstranit posádku.“

„Merde! Salaud!“ zavrčí, ale nepřestává dojit. „Na něčem jsme se dohodli. Ehm, počkat,“ dojde mu to. Celá posádka? „Celou posádku?! A jak to chce jako provést?“ usměje se ironicky a přestane dojit. „Je blázen?“

Albert si odkašle. Docela Amina chápe. Nerad by ohrozil Danielle a Nicole, kterou si velmi oblíbil, ale hlavně Danielle… „Je to prý až z Londýna, ale nevíš nic. Je to jasné? Pokud se to dozví, zapřu to!“

Ethan na něj kouká jak na šílence. Rozum to nechce pobrat. Celou posádku?

„Neboj, nejsem práskač. Zajímalo by mě, co chce udělat. To je nemožné,“ zamítne, ale v duchu to doprovází nadávkami ve všech třech jazycích.

„To je tvoje věc. Budu muset jít, tak pozdravuj Nicole.“

„Danielle, ne?“ otáže se s úsměvem.

Albert se zaškaredí a vypadne. Ethan zvážní, ale dál soustředěně dojí. Vezme plné vědro a vylije ho do velké desetilitrové konve. Otře si čelo. Nedopustí, aby tenhle kraj odnesl něco, co vymysleli v ústředí. Nějak to musí dokázat. Zatím nemůže dělat nic. Jen čekat. Nenávidí tuto činnost ze všech nejvíc.

Merde, jak to chce provést?

Za ty roky, co tu na statku sedí, zjistil, že čekání je nejhorší věc. Představivost si vymýšlí všechny možné scénáře a většinou bývá jeden horší než druhý. Člověk potom neví, kým je. Například jeho čekání na konec války. Jednou plný optimismu, podruhé pesimismu a věčné otázky. Hlavní otázkou je, kdy skončí ta prokletá válka. Další otázkou je, proč zrovna tady musí být Max a proč se do něj zamiloval? A odpovědi neexistují.

Přejde k další krávě a začne dojit. Pomalá úmorná práce, ale přijedou si pro ně. Nesnáší, když vidí jejich dřinu mizet za obzorem. Kdyby se nebál, kdyby mohl, nejspíš by to vyhodil do vzduchu.

„Pomohu ti,“ zaslechne Danielle. „Vida, už jsi skoro u poslední. Co je ti?“ zeptá se, když zaregistruje ponurý výraz v Aminově tváři.

Ethan si slabě povzdechne. „Pozdravuje tě Albert.“ Pátravě se zahledí do jejího obličeje.

Danielle se slabě začervená. „On tady byl?“

Ethan se začne smát i přes Albertovu zprávu. Danielle k němu přistoupí a slabě ho bouchne do ramene. „Promiň.“

„Nic se nestalo. Máš ho ráda?“

Danielle usedne na stoličku vedle něj a začne dojit poslední krávu. „Ano,“ řekne vážně. „Chybí mi můj muž, ale musím žít dál. Albert… Nicole si ho oblíbila, ale bojím se.“

„Kvůli Alfredovi?“

Danielle mlčí. „Ano,“ tiše odpoví. „Neodvažuji se jít do toho znovu. Mít vztah když je možnost, že ho už nespatřím. Amine, co když se stane totéž? Nechci už podruhé pozorovat, jak mi zabíjejí někoho, na kom mi záleží. To budu raději sama.“

Ethan mlčí. Nemůže jí nic slíbit, protože to není možné a ani ji nemůže uklidnit. Může ji pouze vyslechnout. Chvilku není slyšet nic jiného než přežvykování a dopadání čúrků mléka o plechové stěny věder.

„Hotovo. Jdeme na večeři. Co Puppi?“

„Ptáš se, jestli opět něco nepřinesl?“

Ethan se usměje. „Přesně to jsem myslel.“

„Mám tam od včera zajíce. Musím se přiznat, že na začátku jsem si říkala, že je chyba mít ho doma, ale teď toho nelituji ani náhodou. Je to špindíra…“

„Nicole také.“

„Když jsem byla malá, byla jsem úplně stejná. Věčně jsem někde lítala. Vymetla jsem všechny díry, křoví a věčně jsem byla poškrábaná. Rodiče nade mnou zlámali hůl. Nikdo tě nebude chtít. Zůstaneš na ocet…, prorokovali.“ Usmívá se, když vzpomíná na své dětství.

„U tebe si to nedokážu představit, ale dobře si vzpomínám na Puppiho, když mě porazil na schodech Renovy hospody tak, že jsem měl nohu v sádře. Myslel jsem, že ho vzteky zaškrtím. To tu ještě byl klid a mír.“

„Poslední léto, které bylo svobodné. Budou opět brambory. Omlouvám se.“

„Danielle, jsem rád, že ty brambory máme. Nevšimla sis, že je to čím dál horší? Myslím tím odvod potravin. Atmosféra je stále podrážděnější. Nebýt zbraní, už si asi dávno navzájem rveme vlasy.“

„Všimla. Myslíš, že se to ještě zhorší?“

Ethan mlčí. Co má říct? Že poslouchá rádio a Němci prohrávají? Tady to tak nevypadá a dle novin už vůbec ne. „Myslím si to.“

„Doufám, že válka brzy skončí,“ zašeptá toužebně už v kuchyni, když sundá ze sporáku hrnec. Položí ho na prkýnko doprostřed stolu, potom vytáhne tvaroh a zeleninu.

„To jsou hody. V zimě na to budu vzpomínat.“ Příště se optá, co vlastně jedí v posádce a co má Max rád. Nikdy se ho na to nezeptal. Když nad tím uvažuje, hodně věcí o něm neví. Dozvídá se to nárazově a spíš jsou to jen střípky z jeho života. Chvilky, které spolu prožívají, nevyplňují povídáním, ale spíš velmi příjemnou činností. „Je to výborné. Potom si půjdu něco přečíst, i když bych se měl mrknout na motor u traktoru. Ten dřevní plyn mu nedělá dobře.“

„Jak chceš, ale do žní je daleko.“

„Při tomhle počasí budou možná dřív,“ namítne Ethan. Podívá se ven, kde je i přes pozdní hodinu stále světlo. Maquisté přijdou pozdě v noci. Nesnáší to, protože druhý den je úplně k ničemu, ale říct jim, přijďte si někdy jindy, si nedovolí. Pořád je tu síla zbraní. Potraviny se jim vyrovnají, ale v konečné fázi jestli vyhraje jídlo nebo zbraň… Je to vždy zbraň, která má poslední slovo, a on se chce dožít konce války.

„Někdy jindy,“ zamumlá v koupelně s ručníkem na tváři. Pohlédne do zrcadla a ruce položí na okraj umyvadla. Proužkovaný modrobílý ručník spadne na zem. Dívá se do tváře, která patří cizinci, ne jemu. „Ethane, jsi unavený.“ Znechuceně se odvrátí od zrcadla. Chce si odpočinout. Už nechce bojovat. Dokud byl mír, nevážil si toho, co měl, a teď by chtěl aspoň drobek toho, co nemá.

Zvedne ručník, který pohodí na koš s prádlem. Navztekaně jde do obýváku a probírá se knihami. Ví, že neusne, a Max chce přijít až za týden. Začíná to být až moc nebezpečné. Úplně vzadu najde zapadlého Oliwera Twista. Rychle ho vytáhne a otevře na prvních slovech. Má pocit, že se vrací do dětství, kdy byl nemocný a matka mu ho četla. Ponoří se do příběhu, když hodiny odbijí půlnoc. Chybí mu jen pár stránek, ale musí být na schůzce včas. Jízlivě se usměje slovu „schůzka“. Odloží knížku, mezi rozečtené stránky pečlivě vloží záložku a protáhne se. Vzhůru do další bitvy. Kolik jich ještě bude? pomyslí si hořce. Kolik jich vyhraje a kolik prohraje?

Vyjde ven. Vlahá noc, jen občas temný mráček pluje oblohou. Zasteskne se mu po domově a po životě, který vedl před nástupem do války. Po bezstarostném proplouvání školou s všedními dny, kdy neměl nic na práci. Lehkomyslně to zahodil přihlášením se do armády. Otec ho měl tehdy seřezat. Zaslechne zvuk, který nepatří nočnímu životu, proto se obrátí ke stodole. Něco mu říká, že už tam jsou. Rychlým krokem, aniž by se skrýval, vejde dovnitř.

„Jsi sebejistý, starosto.“

„Jsem doma, proč bych se schovával?“ prohlásí sebevědomě, aby nepřiznal, že z toho velitele, v pořadí už třetího, má strach. Rozhlédne se po dalších lidech a pak si všimne, že se velitel opírá o prázdný sud, kde bývá v době sucha voda. Další dva, menší, stojí vedle.

„Jasně. To my jsme taky, ale narozdíl od tebe se musíme skrývat. Tvoje dohoda byla uzavřena s mým předchůdcem.“

„Tím chceš říct, že slovo bývalého velitele nedodržíš? Že neplatí jeho slovo?“ Musí přiznat, že mu to vyrazilo dech. Každý vůdce dosud jejich dohodu respektoval.

Velitel přimhouří oči. „V tomto případě ne. Uděláš, co ti řekneme.“

„Mohu…“

„Ty nic nemůžeš.“

„Odsuzujete nás k smrti. To si snad uvědomuješ.“

„Kdybys měl obětovat člověka a zachránit jich tisíc…“

„Laciný argument!“ vyjede. Jenže silný. Vzdá se. Ví od samého začátku, že provede, co budou chtít, ale musel se pokusit jim alespoň chvíli vzdorovat. „Proč jste tady? Co chcete udělat, že dohody najednou neplatí?“

„K vám do hospody chodí vojáci z pevnosti. Bývalý velitel vám slíbil ochranu. Využijeme toho. Tady máš dva sudy. Dáte jim je. Nic víc nemusíte dělat.“

„Co je v nich?“

„Víno a tohle do toho hodíš.“ Podá mu balíček. Ethan ho otevře. Zbledne. Poznává obsah. Jako student to viděl na lékařských přednáškách a na praktikách. Chtějí je zabít. „Byl bych nerad, kdybys to neudělal.“

Ethan sevře balíček v ruce. Je doktor a teď se z něj má stát vrah? Zabíjel, to ano, ale tohle je chladnokrevná vražda. Vzpomíná, jak stál před spolužáky, profesory, rodiči a přísahal, že bude chránit lidský život. Válka ho donutila ho brát, ale… „Proč jsi to tam nedal ty sám? Ach ano, vím,“ odpoví si sám sobě. Nejen on se nechce stát travičem. Nechá tu úlohu na někom jiném. Na někom, kdo nemá na vybranou. Něco jiného je vzít život v sebeobraně, ale chladnokrevně někoho otrávit – to je jiné. „Dobře. Udělám to.“ Potěšený výraz ve velitelově tváři mu obrátí žaludek naruby. Jaký je rozdíl, zda je zabije odboj nebo Němci?

„Výborně. Zítra jim dáte ty sudy.“

„Ano.“ Neustále pozoruje malý balíček v rukou. Chtěl by ho odhodit a zachránit lidi, i když jsou to nepřátelé. Jeho úkolem je zachraňovat lidi, ne trávit a zabíjet. Pitomá válka. Pitomá, opakuje si v duchu i poté, co maquisté zmizeli a on osaměl s krávami.

„Co mohu udělat? Otrávit je jako krysy?“ Je to horší než puška. Zbraň zbabělců, tak se říká jedu. Je zbabělec, když velitele s tím šíleným nápadem nevyhodil?

Schová balíček do kapsy kalhot a vyjde ven. Na víno ani nepohlédne. Nadechne se čerstvého vzduchu, když si vzpomene na Millicent a její slepice, jak ležely bezvládně na hromadě. Jenže to by museli mít litry vína, aby posádku opil – ne pouze dva mizerné sudy. Nejsou to kuřata, ale lidé.

Genevive.

Prosmýkne se kolem německé hlídky u hospody, přeleze dva ploty, tiše okřikne Dona, který se rozštěká, a zaklepe na dveře domku Fraserových.

„Genevivo, to jsem já!“ zašeptá, když zaslechne z druhé strany šramot. Rozhlíží se kolem sebe a trpělivě čeká. Zavolá ještě dvakrát.

„Starosto, ty idiote!“ Geneviva odloží pohrabáč. S velkým vlněným šátkem kolem ramen ho vpustí dovnitř. „Co tě to napadá chodit v noci na návštěvy?“ Mrkne na velké vyřezávané hodiny po babičce. Zapálí svíčku, kterou postaví doprostřed dřevěného stolu. „Jsou dvě hodiny! Tak kde to hoří?“

„Potřebuji poradit a pomoct,“ zaváhá, jestli ji má zatáhnout do problému. Ale sám to nezvládne. Není nijak velký hrdina. Válka ho naučila pár věcem. „Věřím ti.“

„To je od tebe milé, starosto,“ ironicky se pousměje. Vytáhne láhev pálenky a dvě skleničky. Do skleniček nalije štědrou dávku a usadí se ve vybledlé flanelové košili na židli. „Tak povídej, co ti dělá vrásky, že jdeš pro radu ke staré bábě?“

Ethan chvilku otáčí skleničkou, potom ji do sebe kopne. Potřebuje to jako sůl. Zalapá po dechu a má co dělat, aby potlačil slzy. Síla. „Máme problém. Já mám problém, čert to vem, kdo ho má. Přišel za mnou odboj, abych otrávil posádku.“

Geneviva se zakucká, jak zrovna usrkne ze skleničky. „Cože?!“

Ethan pochmurně přikývne. „Jo.“

„Zbláznili se?“

„Nevím, ale já to nehodlám udělat.“

Geneviva zalapá po dechu podruhé. „Chci se dočkat konce války. Jsem možná zbabělec a žádný vlastenec, ale chci ji přežít.“

„To chceme všichni. Jak vůbec víš, že je chtějí otrávit?“

Ethan se nadzvedne, vytáhne balíček ze zadní kapsy a pohodí to před Genevivu. Ta po něm sáhne a rozbalí. Promne mezi prsty krystalky. Neptá se, proč si je jistý, že to je jed. „Drsné i na mě.“ Odmlčí se a upije ze skleničky. Vezme poloprázdnou láhev a dolije. Ethan neváhá a hodí to do sebe. Rozbalený balíček s jedem leží mezi nimi na stole.

„Nechceš je zabíjet? Proč? Jsou to bošové.“

„To je snad logické, ne? Velmi rychle přijdou na to, co se stalo, a já potom nechci být u stejné zdi se svými sousedy, s Danielle, s Nicole… Nechci, aby vesnice lehla popelem, a pak mám svůj život rád. Je mizerný, ale sem tam i hezký. Tím, že mi dal ten prášek, dal mi mimoděk šanci to změnit. Myslím, že si to neuvědomuje. Kdyby mi to nedal, udělal by to nějak jinak a já bych to nemohl ovlivnit. Asi mluvím zmateně, co?“

Genevive něco zabručí a zvedne se. Otevře dveře do sousední místnosti. Ethan zvědavě pozoruje otevřené dveře. Naslouchá jejímu mumlání a šramotu. Nakonec vyleze s jemnou pavučinou v šedivých vlasech. Na stůl položí sáček z režného plátna. „Tohle by mohlo vyřešit tvé problémy, starosto.“

„Co je to?“ podezřívavě se na to podívá. Vezme do ruky a přivoní. Zašklebí se.

„Něco, po čem budeš mít velké bolení břicha. Neboli dostaneš takovou sračku, že nebudeš vědět kudy kam. Pomyslet na jakoukoliv akci kromě sraní nebudeš mít čas!“ Natáhne se pro láhev, nalije, hodí do sebe panáka a zakření se.

„Genevivo, to je… to je…“

„Jen to řekni.“ Nalije další skleničku. „Geniální. Okamžitě začnu připravovat odvar.“

Ethan zírá na sáček. V hlavě se mu rodí myšlenka, jak se z toho dostat. Zadívá se do unavených hnědých očí. „Genevivo, kolik toho můžeš namíchat?“

„Dost. Proč se ptáš?“

„Raději se neptej, nebo mě hodíš ke kozám,“ zamumlá. „Uvař to a tohle svinstvo… Klidně jim ho vrátím na stříbrném tácku.“ Je mu lehčeji. Dostane se z toho. Nezabije ho ani odboj za neuposlechnutí rozkazu ani Němci.

„Nebojíš se, že si to odskáčeš?“ pronese klidně Geneviva. Ethan už napůl zvednutý ze židle zavrtí hlavou. Raději tohle než cokoliv jiného. Jak to řekl velitel? Jeden život za tisíc jiných? „Nemohu tohle dopustit. Oni to dělají, ale já chci skončit válku s poměrně čistýma rukama.“

„Jsi divný, starosto. No, ale nechť ti slouží zdraví. Aspoň víme, co po nás chtějí.“

„Díky ti.“

Geneviva si jen povzdechne a zírá na sáček bylinek. Bude muset přidat ještě jiné, ale starosta má recht. Zabít celou posádku, to se rovná jisté smrti. Nemuseli se snažit válku tak dlouho přežít. Vstane a vezme sáček do vrásčité ruky.

Ethan zatím šikovně obejde hlídku a dostane se do postele. Zasténá, když si všimne, kolik je hodin. Tři hodiny a ve stodole má to zatracené víno. Možná ani nemá cenu jít spát. Nakonec ulehne a natočí budíka na šestou.

Ráno vstane s třeštící hlavou. Nepomůže mu ani studená voda, tak vyjde z domu ven. Na trávě leží chladná rosa a on musí vyhnat krávy na pastviny. Navečer je zaženou do stáje k dojení. Znechuceně zasténá. Při pomyšlení na stav, v jakém se večer bude nacházet, a pak bude ještě muset podojit krávy, to bude procházka očistcem. Vpotácí se do kuchyně.

„Zdravíčko, starosto! Vypadáte pěkně zdrchaně.“

„Genevivo, dobré ráno. Co tady… Máš?“ Posadí se naproti ní a ignoruje zvědavou Danielle.

„Tady!“ vytáhne zpod stolu koženou hnědou tašku, která pamatuje lepší časy. Z ní vyndá láhve ucpané korkem a omotané kusem látky. „Takže co teď uděláš? Chci to vědět, nebo to nedostaneš.“

Ethan se nadechne. „Tak dobře. Plán je takový.“

Danielle se přiblíží, poslouchá, ale když jí to dojde, pokřižuje se a zděšeně zašeptá: „Panenko Maria! To nemyslíš vážně?!“

„Děvenko, on to myslí naprosto vážně, proto tady ještě jsme. Fajn, ale jestli tohle praskne, nepočítej s tím, že budeš oblíbenec vesnice.“ Přisune k němu láhve.

„Nejsem už teď, proč bych jím chtěl být? Stejně to praskne. Lepší, když budou nesnášet mě, než aby provedli stejnou pitomost jako Chabrac.“

Všem přejde mráz po zádech. Ještě mají v živé paměti vypálený statek, mrtvá zvířata a pach spáleného masa. Stále jsou tam vidět silnější ohořelé trámy a zdivo porostlé rostlinami. Nikdo tam nechodí, ale vždy si vzpomenou. Od té doby se na ně Maxe neoptal a ani to neudělá. Má strach z pravdy.

Vezme láhve, zhluboka se nadechne jako potápěč a vyjde do jasného dne. Všimne si, že rosa pomalu mizí. Cíleně jde k sudům s vínem. Otevře oba dva a do každého nalije po jedné láhvi. To, co dělá, je šílené. Ale snad to uspokojí všechny strany.

„Amine, dneska je podojím i vyženu.“

„Díky, já se zatím pokusím ty sudy někomu udat,“ křivě se usměje. Danielle vezme stoličku a sedne k první krávě.

Vyvalí soudky ven. Jeden naloží na dřevěnou kárku. Druhý se tam ale už nevejde. Vzteky kopne do kola kárky. Bude muset jít ještě jednou. Táhne ji za sebou. Dřina, než ji dotáhne k hospodě. Narovná se, když zaslechne auto. Otočí se.

„Dobrý den!“ usměje se. Náhoda jako hrom. Nemusí čekat, až sem v poledne přijdou.

„Dobrý den,“ pozdraví ho.

Ethan se usměje. Shauer. Toho opravdu nesnáší, i když jim jde na ruku. Však už jeho nenasytná pracka ledacos schramstla.

„Co je to, starosto?“

„Tohle? Víno. Našel jsem je uskladněné v naší stodole. Až vzadu. Nechápu, jak jsem je mohl přehlédnout. Vezu je k Renovi, abychom vyzkoušeli, jestli je dobré.“

„Zabavuje se.“

Perfektní, zajásá Ethan a v duchu zamne rukama nad jeho lačností. Přesto…

„Ale nemusí být v pořádku. Nevím, jak dlouho to tam stálo,“ namítne s vážnou tváří a odmítavě vrtí hlavou, „ale můžete si ho vzít.“ Snad nebude chamtivý a nebude zjišťovat, jestli je tam ještě další soudek.

Shauer váhá. Pokyne svému druhovi, aby vystoupil z auta. „Sud vína se zabavuje.“

Ethan přesně ví, co si říká. K obědu bude vínečko. O druhém soudku vína se nezmiňuje.

Nějakou námitku musí vyslovit. „Ale to je naše…,“ „naše“ mu odumře na rtech. Jen si ho zabav. Konečně se jim aspoň trochu pomstí za to, že tady musí trčet a nemůže domů. Sice by bojoval, ale dělal by aspoň něco. Taky by věděl o své rodině a… Jednoduše na ně má vztek už tři roky. Genevivu i její bylinky by políbil za ten výborný nápad.

„Pa pa pa!“ Má chuť jim zamávat, ale zdrží se. Vezme prázdnou kárku, když se z okna vykloní Ren.

„Hej, starosto, co jim cpeš víno? Co my? Máme být na suchu?“

„Neboj, hned donesu další soudek!“

„Tak na co čekáš, zametej pro něj!“

Trhni si nohou, chce mu odseknout, ale poslušně pro něj dojede. Složí soudek na viditelném místě a Ren to otevře. Přičichne.

„Kyselé to není. Měli bychom to vypít dřív, než to vypijí Němci, co ty na to, starosto? Nebo to máme ušetřit?“

„V žádném případě, Rene. Proč bych se s tím tahal? Jeane,“ zvolá, když zahlédne Courtelovic kluka. „Můžeš oběhnout vesnici, že je tu večerní pohoštění?“ Speciální od Genevivy, starosty a odboje. To už neřekne.

„Jasně, starosto!“ vykřikne Jean a rozeběhne se nejdřív domů.

„Je to od tebe milé, starosto.“

„Snažím se,“ suše řekne. „Jdu na pole.“

„Samozřejmě.“ Ethan vyrazí domů a konečně se usadí ke snídani. „Danielle, jestli nechceš pít, nepij. Vrátila ses brzy. Je všechno v pořádku?“

„Nicole s Puppim je ženou na louku. Blázníš? Napiji se. Musím.“ S rezignovaným výrazem ve tváři se posadí.

Je bledá asi stejně jako on. Večerem se všichni shromáždí v hospodě. Ti, co mají hudební nástroje, spustí řízně muziku od podlahy a pije se. Soudek je brzy prázdný, ale nikomu to nevadí. I Ethan, kterému je špatně z pomyšlení na ochucené víno, pije. Rozhlíží se, kdo bude první. Lestriel, který se z ničeho nic zatváří podivně, chytí se za břicho. Jen sleduje jeho urychlený odchod. Kdy to bude působit na něj? Zasmušile se podívá do skleničky. Dobré dvě hodiny popíjí tuhle jednu skleničku a Geneviva s Danielle také.

Do půlhodiny zbyli jen oni tři a Ren, který nepije z principu. Sedí v prázdné hospodě. Udiveně se rozhlíží, když vstane Geneviva se zkřivenou tváří. „Starosto, myslím, že taky půjdu…“

„To jsi přehnal!“ Dovnitř vpadne Max a rozčíleně bouchne do stolu, až skleničky nadskočí.

Je to tady. „Nechápu!“ vyrazí ze sebe a postaví se do pozoru. Vidět rozčileného Maxe je zážitek. Vždy se ovládá, ale teď na něj řve.

Danielle zničehonic zamumlá. „Amine, musím jít domů.“

„Jistě. Jsi v pořádku? Jsi bledá.“

„Moc ne. Asi jsem něco špatného snědla. Omlouvám se.“ S těmi slovy kvapně vyrazí ven.

Max se rozhlédne po prázdné hospodě. Podle sklenic a skleniček na stolech tu ještě před chvílí byly davy a zničehonic je tu prázdno. Na stolech i podlaze se válejí odložené hudební nástroje, někde dokonce i prázdná sklenička. O jeho návštěvě nemohli mít tušení. Rozhodl se na poslední chvíli. Ví o kšeftech mezi vojáky a vesničany, ale tohle opravdu vypadá podivně. Nakloní se k Ethanovi. „Tohle jsi přepískl!“

„Nechápu co?“

„Moc dobře to víš.“

Musí lhát ve jménu života. Doslova. „To tedy nevím!“

Ren je neklidně pozoruje. Ti dva se hádají jak vzteklí psi, kteří se snaží udržet na uzdě, a kapitán nic nedělá. Pozoruhodné, ale je pravdou, že ti dva se znají již dlouho. Nu což, jemu je to jedno. On vede hospodu a nalévá dobrou míru. Zřejmě se už nikdo nevrátí. Začne sbírat nedopité sklenice. Stejně je divné, že zmizeli. Většinou odcházejí po půlnoci.

„To tvoje mizerné víno. Všichni jsou na latrínách! Cos jim to dal?!“

„Cože?“ Snad jsem to zahrál dobře, zneklidněně pomyslí a snaží se ignorovat žbluňkání, křeč v břiše a tlak v zadku.

„Tentokrát jsi to přehnal, Amine! To nemohu jen tak přejít.“

„Počkej, jestli to dobře chápu, ty mě obviňuješ, že jsou tvoji vojáci na latrínách?“

„Přesně tak!“

„A důvod této pohromy?“

„Tvoje víno!“

„Moje víno?!“

Max se zarazí. Amine je najednou bledý jako stěna. „Není ti něco?“

„To víno jsem našel ve stodole. Mysleli jsme, že je v pořádku. Ještě jsem varoval Shauera, kde bylo uskladněno. Zabavil je. Ježíši, omlouvám se. Rene, promiň!“ Vyběhne ven a Max za ním.

Když zajde za hospodu, zastaví se a pak jen…

Max raději poodejde.

Po chvilce, kdy Ethan seděl se spuštěnými kalhotami, vyjde zpátky. Zabije Genevivu tupým nožem a vykuchá její černé srdce. „Asi musím… Omlouvám se.“ Vezme nohy na ramena a utíká k domu. Po cestě to nevydrží a zapadne pod strom. Stáhne kalhoty a sedí. Snaží se ignorovat žbluňkající zvuk a zápach. Nezabije ji tupým nožem. Taková smrt je moc hezká. Opeče ji nad ohníčkem. Bože, to byl zas nápad!

Max se pod vlivem Aminova útěku zamyslí, proto zajde k Lestrielovým. Kruci, když zaslechne ty nadávky. Jde k dalšímu statku. Podobně, až na to, že se tam přidalo hekání. Takže zřejmě opravdu zkažené víno. Aspoň dobře, že ho nepily hlídky. Budou muset odsloužit dvojitou směnu. Ať si zvyknou na tvrdší režim. Upraví si uniformu a jde k autu. Ethan se zatím odplíží domů jako zmoklá kočka. Ruku má položenou ve výšce břicha a jen naslouchá skruchtění a tlaku ve střevech. Zabije ji, bože. Je jedno jak, ale tohle přepískla.

O dva dny později

„Nazdárek, starosto!“

„Alberte, co chodit normálně? Jednou dostanu infarkt.“ Vezme vědro mléka a vylije ho do konve.

„Já to jinak neumím. Jak tak koukám, žijete.“

„Jo, ale nejraději bych někoho zamordoval. Ta noc byla prozřením, že lidi umí být nelidští. Co u vás? Bylo to k něčemu?“

„K ničemu. Nepovedlo se to. Podle centrály byly materiály falešné. Asi těch kurýrů bylo víc. Velitel sedí jako zmoklý pes a nadává.“

Ethan prudce vstane a popadne ho za ramena. Zaklepe jím. „Neříkej, že to utrpení bylo k ničemu. Vědět to, tak…“ Nedodá, že by byl raději mrtvý. Celou noc v křovích a ten pach. Příští den vesnice ležela jak spráskaný pes.

„Omlouvám se. Za to já nemohu.“

Ethan ho pustí a sedne si zpátky ke krávě. Natáhne ruce ke strukům a zatáhne za ně. Do vědra začne proudit mléko. „Začínám chápat, proč byl kapitán Meier vzteklý. Co se asi přihodilo?“ Otočí hlavu, ale Albert zmizel. Pochybuje, že se to někdy dozví, ale zas přežili. To je podle něj důležité.

„Pomohu ti.“

„Danielle, budu nesmírně rád. Mají hodně mléka. Možná by mohlo zbýt na sýr, co myslíš?“ Vřele se usměje na hnědovlasou ženu v zástěře a blůze s krátkým rukávem. Danielle si šátkem sváže vlasy. Vezme stoličku, vědro a usadí se vedle Amina. Do vědra začne proudit mléko.

Londýn, 1. října 1953 

„Bylo to krásné,“ řekne Max se skleničkou šampaňského.

Ethan okouzleně pozoruje Maxovy vlasy, ve kterých se odráží odpolední slunce, a oči vypadají jak ze zahrady pohádek.

„Amine, Maxi!“

„Eva!“ shodně ze sebe dostanou, proto ihned vyrazí k Ethanově matce. Za ní postávají dvě dívky v dlouhých šatech. Nervózně se usmívají.

„Maxi, Amine, mohu vám představit Andreu a Sandru?“

„Mohu si s vámi zatančit?“ mrkne po matce. Tohle si u ní vybere.

Max už vede drobnou světlovlásku na parket. Něco jí šeptá a ta se směje.

Děkuji, naznačí jim Eva, která se obrátí k plným stolům na zahradě. Všechno zatím klape, Jonathan s Clarissou září a ti dva… Věděla, že budou dobrými pomocníky. Nějak jim to musí vynahradit.

„Slečno, zatančíte si se mnou?“

„Pane? To je drzost. Musíte se optat mé matky. Taneční pořádek mám plný.“ Eva se zářivě usměje na svého manžela.

„Nebudu se ji ptát, protože vás unesu do ráje.“ Vezme ji kolem pasu a přitáhne k sobě.

„Dívají se.“

„Tehdy ti to nevadilo.“

„Nevadilo,“ hlesne zamilovaně a políbí ho. Ethan zblýskne Evu s otcem a šťouchne do Maxe. Ten se otočí k páru a potom stočí zrak zpět k Aminovi. Miluje ho.