Ve jménu Říše: 15. Handl

Londýn, začátek srpna 1953

Cink. Z obchodu, v jehož výloze jsou vystaveny pánské obleky, vyjdou dva muži. Jeden z nich je světlovlasý, vysoký a štíhlý, trochu podobný druhému muži jen o krapet mohutnějšímu, hnědovlasému se zelenýma očima, které se rozverně dívají na svět. Oba si nasadí klobouky a rozhlédnou se po rušném velkoměstě. Kolem projede dvoupatrový autobus, za ním auto, další auto a mezi nimi se proplétají cyklisti a chodci. Zvuky ze všech stran je bičují svou neodbytností. Z nedaleké kavárny se line vůně kávy a pečiva. Pohlédnou na sebe a zamíří k ní.

Vyberou si vzdálenější stolek. Posadí se k němu a objednají si kávu a čajové sušenky.

„Ještě není pět hodin, Maxi,“ čímž naráží na to, že za chvilku budou muset odejít k Evě a dělat jí společnost v hejnu ukdákaných slepic.

„Není. Vy s těmi zvyky,“ popíchne ho. „Káva mi chyběla.“

„Mně zase pravý anglický čaj. Ne ty bylinné nebo ovocné náhražky. Jistě, lepší něco než nic, ale čaj z šípků nebo z listů borůvek mi nepřirostl k srdci.“

Napijí se a ochutnají přinesené sušenky.

„Jsem rád, že jsem to dnes přežil bez toho, aby mě některý z krejčích píchnul, kam neměl. Nesnáším to.“

„Za chvilku bude krejčí raritou. Všechno začíná být konfekční.“

„To je dobou a svět se změnil. Nové vynálezy, nové trendy, nový svět.“

„Stýská se ti?“

Max zavrtí hlavou. „Možná trochu. Ale spíš než po době, tak po matce, otci, dnech strávených doma. Jako dívání se přes Gertrudino rameno, když pekla koláč. Nebo projížďky po polích mezi zlátnoucí pšenicí. To mi chybí.“ Prohlíží si nakousnuté pečivo. „Jste mizerní kuchaři.“

Ethan rozverně pokrčí rameny. „Neznáš to?“

„A co?“

„Čím horší jídlo, tím lepší armáda. Ta doufá, že se někde jinde nají lépe, proto bojuje s vyšším nasazením.“

„To jsi jako vzal kde? Taková hloupost. Nemáte chuťové buňky, tím to je. To i u nás dovedou udělat lepší buchtu než tady. Například sušenky. Nejsem náročný, ale kromě těch máslových se skoro nedají jíst.“

„Neboj, dnes si dáme u Evy něco lepšího.“

„Myslíš? Nebudu ti brát iluze, ale Angličané nejsou moc dobří kuchaři.“

„Pane, to si vyprošuji,“ ozve se od vedlejšího stolu.

Ethan se v duchu zakření. Teď to máš. Neměl jsi nás pomlouvat. Musí mu objasnit základní věc, kterou asi zapomněl.

„Prosím?“ otáže se zdvořile Max a otočí se k vysokému prošedivělému muži. Na očích kulaté brýle a na stole položený tvrďák a noviny. Před ním stojí šálek kávy a prázdný talíř.

„Pomlouvat své hostitele je neslušné. A vy jste?“

„Omlouvám se, máte pravdu. Jsem z Francie, ale musíte sám uznat, že sušenky tu nejsou nic moc.“

Muž se zamračí. „To sice ano, ale věřte, že je to lepší než nemít žádné jídlo.“

Max skloní hlavu. „Ještě jednou se omlouvám.“

„Ty sušenky opravdu nejsou nic moc. Jedl jsem suchý chleba ve Francii, který byl lepší než tenhle,“ vmísí se do rozhovoru Ethan.

„Opravdu?“

Ethan přikývne. „Uvízl jsem v Dunquerku a mládí je hloupé. Rozhodl jsem se nenechat se chytit a projít Francií do Anglie.“

„Byl jsem tam, ale dostal jsem se po moři pryč. Pořád na to nemohu zapomenout. Víte, byla to moje nejhorší cesta lodí. Omlouvám se i já. Nashledanou.“ Vstane, sebere klobouk a odejde.

„Jste tak zdvořilí.“

Ethan posmutní a roztržitě míchá kávu. Když dopije, položí peníze na stůl a zvedne se. Venku se zastaví a pohlédne do pošmourného podzimního dne. „Víš, já na té lodi byl asi deset minut. Zdálo se mi to jako celá věčnost a i dnes, když vidím moře, vzpomenu si na těch deset minut, na ledovou vodu a na své rozhodnutí.“

„Neměl jsem začínat. Ty sušenky byly výborné!“

Ethan se usměje. „Ne, jsou hrozné. Neomlouvej se za to. Mám návrh.“

„Jaký?“ Maxovi je divně. Opravdu zapomněl na hrůzy války? Na to, jaký byl nedostatek potravin, oblečení, bot a čehokoliv, co nesouviselo s válkou? A i to, co souviselo, bylo nedostupné, pokud člověk nešmelinařil.

„Nevzpomínej na to. Je to za námi.“

„Proč to pak ale píšeme?“

Ethan se zamyslí. „Máš pravdu. Neměli bychom zapomínat. Děkuji ti.“

Max si povzdechne. „Návrh? Jaký? Povídej.“

V Ethanových očích se rozhoří rozpustilý plamínek. Nejraději by ho vzal za loket a vedl si ho. Je pyšný, že má po boku tak nádherného muže, a rád by to vykřičel do světa. „Víš, když jsem ležel opuštěný a samotinký v posteli, snil jsem. Snil jsem o tom, že tě vezmu do divadla, potom by následovala projížďka autem s výhledem na osvětlenou Temži. Doma po projížďce bych naservíroval šampaňské při svíčkách a ulehli bychom do voňavých pokrývek. Milovali bychom se pomalu a lenivě nebo naopak divoce. Ráno bych tě probudil polibkem na tvé rozkošné rty.“

Max očarovaně naslouchá Aminovým hypnotickým slovům. „Já takové představy neměl. Chtěl jsem jen vedle tebe ležet celou noc a nikam nespěchat. Prozkoumat tě do posledního detailu a povídat si, aniž bych musel narážet na to, že je válka a mlčet o tom, co dělám.“

„Cha, protože ses dál nedostal, ale já si představoval vše. I to, jak z tebe piji víno a krmím tě kaviárem.“

„Jsi blázen. Představovat si uprostřed války kaviár. Ten měli tak jedině generálové.“

„Jsem do tebe blázen. Půjdeš se mnou? Zítra odjíždíme.“

Max chvilku váhá, ale čím déle uvažuje, tím víc se jeho tvář rozzařuje. „Ano, můj princi.“ Slova skoro zaniknou v hluku projíždějícího auta.

Ethan ho pozorně sleduje. Je šťastný, protože jsou spolu, a má pocit, že jeho srdce ten nápor nevydrží. „Musíme na večer nakoupit nebo vybrakovat zásoby naší kuchařky. Někam tě totiž zavedu.“

„Kam?“ zvědavě se otáže Max, ale Ethan už divoce mává na taxík. Ten zastaví a on šeptem nadiktuje adresu.

Nakloní se k Maxovi: „Uvidíš.“ Stiskne mu ruku, ale nedívá se na něj, protože by všechno prozradil. Eva byla trochu překvapená, když se jí dnes ráno optal na svůj starý byt, a on byl zas udiven, když mu podala klíč se slovy: „Užijte si to.“ Určitě byl červený jako rajče.

„Deset šilinků.“ Ethan taxikářovi vtiskne drobné a otevře dveře. Čtvrť vypadá stejně jako před válkou. Vyrazí k patrovému cihlovému domu. Po schodech zamíří nahoru. Max se kolem sebe rozhlíží.

„Kde to jsme?“

Ethan mu s tajemným výrazem podá klíč. „Kuk. Vítej u mě doma!“ Max překvapeně otevře. Ethan uvnitř hned začne stahovat prostěradla, která svinuje do koule a hází na podlahu.

„To je krásný byt.“

„Ano. Ani nevím, proč jsem se ho nezbavil.“

„Tak sem jsi vodil své milence.“

„Kušuj.“

„Proč to nemám říkat? Vím dobře, že narozdíl ode mě jsi jich pár měl.“

„A to ti vadí?“ přistoupí k Maxovi, zatímco odhodí balík prostěradel ke stěně. „Jen přechodné známosti. Ukojení potřeb těla. Možná s jedním, dvěma jsem se vídával častěji, ale to je minulost. Nikdo jiný už neexistuje. V tomhle bytě byl vlastně jen jeden muž. Víš, pro nás existují kluby. Vlastně, ehm no, jsi prvním, kdo si… Ala prohlídka!“

„Ne, promiň. Dnes se nějak moc omlouvám. Je to krásný byt. Ethane, povídej, jaké to je v těch klubech?“

„Jaké?“ zaváhá. „Opravdu to chceš slyšet?“

„Jistě. Jsou tam prostituti, které si koupíš, nebo to je jiné?“

„Ne, to ne. Tohle je spíš něco jako dům schůzek, samozřejmě s obsluhou a podobně. Donesou ti například šampaňské a kaviár, nebo pokud si přeješ, provaz, pouta a jiné pomůcky.“ Max se posadí do křesla a naslouchá vyprávění z jiného světa. „Nebo se tam jenom s někým seznámíš.“

„To opravdu existuje?“

„Teď po válce nevím, zda to ještě existuje, ale proč by ne? Dokud se člověk bude muset schovávat…,“ pokrčí rameny a vytáhne Maxe z křesla nahoru. Přitáhne si ho do náruče. „Jsi jenom ty. Ukážu ti ložnici. Chceš?“ Nadšeně mu zajiskří v očích při vzpomínce, co Max uvidí.

„Ano.“ Nechá se odvést k dalším dveřím. Ethanovi na rtech pohrává úsměv. Stiskne kliku a prudce je rozrazí. Ustoupí a čeká.

„To je… Eh!“ Max jenom vydechne a zírá. Nad čelem postele visí obrovský obraz s mužem, který tvoří ústřední motiv. Max udělá krok, potom další a další. Prohlíží si ho ze všech stran a nemůže se vynadívat. Pohledem laská smělé tahy štětcem.

„To je…“

„Přesně. Maloval ho ten muž, se kterým jsem tehdy chodil. Byl mým druhým milencem a také výborným malířem. Měl jsem ho rád.“

„Nikdy jsem nic podobného neviděl.“

Ethan s úsměvem stáhne prostěradlo z postele. „Omlouvám se, že to není nijak luxusní, ale nikdo nás nebude vyrušovat.“ Odnese prostěradlo do druhého pokoje a rozhlédne se. Možná by měl někoho najmout, aby tady aspoň jednou týdně uklidil. Ve válce, když byl sám, si představoval, jak se dívá na obraz, jak se tu milují a jak v sousedním pokoji tiše praská oheň v krbu. Teď bydlí jinde, ale…

Max ho obejme a tím přeruší jeho myšlenky. „Je tu krásně oproti té chatě, kde jsme se milovali poprvé.“

„Ne, pro mě to byly šťastné dny. Byla nádherná.“

„Byla polorozpadlá, vlhká a táhlo tam. Vždy jsem se bál, abys nenastydl.“

„Ale nevadilo nám to.“

„Ne, to nevadilo. Máme lístky do divadla?“ vzpomene si na druhý bod Ethanova programu.

„Matka nějaké mít bude.“

„Lupiči benátský.“

„Chceš jít na starého dobrého Shakespeara nebo něco modernějšího?“

„To je jedno, co to bude. Hlavní je, že tam budu s tebou.“

„Romantiku.“

„A to říkáš někomu, kdo vás prachsprostě vydíral?!“

Ethan ho pustí a přemýšlivě se na něho zadívá. „Rok 1942, kdy jsme dokonali náš velký skutek.“

„Ano, je tu prach. Asi začnu kýchat.“ Vzápětí doopravdy kýchne, proto ho Ethan vyvede ven. Zavře dveře a přitiskne ho ke stěně. Vášnivě ho líbá, dokud mu nedojde dech.

„Můj další sen.“

„Sníš až moc často. Jdeme raději za Evou. Bude nadšená z obleků a…“

„Bude nadšená, že se námi může pochlubit. To je Amine, zacvrliká na své přítelkyně, vzpomínáte si na něj, že? Celou válku úpěl ve Francii a tohle je jeho přítel, kterému všechno sebrali, proto odtamtud odešel sem k nám, aby zapomněl. Francouz. Upejpavě i mnohoznačně se usměje a přítelkyně chápavě povzdechnou.“

„Popisuješ svoji matku nebo kurtizánu?“

„Miláčku, ono to není od sebe až tak daleko. Ne u Evy!“ odtuší slabě Amine a vyjde ven, kde se rozhlédne a zamíří k červené telefonní budce. Taxík se v téhle oblasti shání těžko.

Max si zatím prohlíží dům, z kterého vyšli. Nádherný starý útulný dům. K tomu obraz lehounce přikrytého muže v přítmí pokoje, kterému je sotva vidět do tváře. Povzdechne si. Ethan na něm vypadá nádherně.

Bois, podzim 1942

„Peggy, vrať se!“ Sylvie Courteli stojí na zápraží a divoce mává rukama.

„Taky pitomost pojmenovávat svině,“ zabručí její manžel Jean a otočí stránkou tři dny starých novin, které dostal od starosty a které už celá vesnice pečlivě pročetla. Sice tam není kloudná informace, ale každý byť sebemenší kousek čtení ze světa je vítán.

„No tak, pomoz mi!“

„Vrátí se jako vždycky!“ zavolá Jean, který se začte do dalšího článku. Oslavuje německá vítězství, ale už jen číst ta cizokrajná jména je zvláštní. Většinou ani netuší, kde se ta místa nacházejí.

Sylvie v černém rozpínacím svetru a dlouhé sukni si podepře boky. Chce začít lamentovat nad mužovým nezájmem, ale pak mávne rukou a vyrazí ven.

„Peggy!“ volá na všechny strany. Zahlédne její zadek a rozeběhne se za ní. Peggy zachrochtá, rozhlédne se. Chce sníst něco dobrého, proto vyrazí dál.

„Netušila jsem, že je tak rychlá,“ řekne udýchaně po pár minutách, když jí zmizí z očí. Rozhlédne se, jestli ji náhodou neuvidí, ale nikde není. Začne přemýšlet, kam mohla jít. Pak si vzpomene na rybník. Minule se tam pěkně vyčvachtala v bahně u stavidla a ona má teď strach, že Němci přijdou na to, že mají neregistrovanou svini. Snažila se zahladit její stopy, ale podle ní tam ještě pořád jsou.

Rozeběhne se k rybníku a teprve teď zaregistruje nepříjemný ostrý vítr. Přitáhne si k tělu svetr, ale moc to nepomáhá. Povzdechne si. A to má ještě honit svini nazpět. Jenže zachránili ji před Němci, tak je jako jejich vlastní. Dokonce spí v takovém malém pokojíku, který dřív sloužil jako skladiště. Dalšímu sčítání, které proběhlo na jaře, unikla tím, že ji uspala. Trochu se bála, že to přehnala, ale když bylo po všem a Peggy se zase probrala, měla obrovskou radost, že na Němce opět vyzrála, přestože Amine připravil pro boše všimné.

Rozhodně ji nechce cpát Němčourům do chřtánu. Je jejich.

„Peggy,“ zakřičí u rybníka. Většinou je velmi poslušná a na svini docela i chytrá, ale někdy ji popadne utíkací amok, a pak aby ji honila po všech čertech. Naštěstí německé hlídky vidí jenom selku, která honí prasnici, a smějí se. Když se to stalo poprvé, bylo jí špatně, že na to přijdou, ale když přešly dva dny a nikdo se u nich neobjevil, oddechla si.

„Peggy,“ zakřičí znovu.  V ten moment zahlédne růžovou hlavu s něčím v hubě. Rozběhne se k ní a zůstane stát. „Peggy,“ hlesne. Nevěřícně se dívá na malý zbouraný přístřešek, který si tu zbudovali němečtí vojáci. Přejde k Peggy, zatáhne za kousek klacku, co jí trčí z huby. Pozorně si ho prohlédne a zasténá. Pospíší si k rybníku a hodí ho co nejdál do vody, zatímco se svině dál věnuje převraceným kbelíkům.

„Chrochro.“

„Peggy, mazej,“ vykřikne a ukáže rukou k vesnici. Nic. Povzdechne si a urve z keře větev. Švihne jím Peggy po zadku. „Mazej domů, nenažranče!“

K rybníku se pomalu blíží auto.

„No tak, mazej domů!“ V tu chvíli jí to dojde. Pomalu se otočí k přijíždějícímu autu. Posádkové auto. Bože, co má dělat? Divoce ji popožene, ale Peggy tvrdošíjně stojí u rozbouraného přístřešku a spokojeně chrochtá. Sylvie to vzdá a s úsměvem se otočí k autu. Z druhé strany zaregistruje Jeana a husy. Bože, ať to nevidí.

„Dobrý den,“ pozdraví slušně, ale zaskřípe u toho zuby.

„Dobrý den.“

„My jet lovit ryby,“ jeden z nich ukáže k rybníku. V ruce se mu houpe taška a kbelík. Sylvie sprostě zakleje, ale usměje se znovu. Vojáci sebejistě zamíří k přístřešku, když uvidí svini a hromadu prken. Bezradně se kolem sebe rozhlédnou, potom automaticky odjistí zbraně. 

„Ona za to nemůže, to byl někdo jiný,“ vykoktá. Němci začnou křičet a dohadovat se. Jeden se skloní a zvedne kus bývalého prutu. Ukáže ho druhému vojákovi, potom na svini. Ten přikývne a namíří na svini zbraň.

„Chrochro,“ zachrochtá svině a hne se. Sylvie se k ní vrhne a přikryje ji tělem.

„Prosím ne. Prosím, ona za nic nemůže,“ křičí, co jí síly stačí.

„Do vesnice!“ jeden z vojáků ukáže k vesnici. „Někdo zaplatit za to,“ řekne lámaně. Sylvie vezme větev a popožene Peggy.

Ty mrcho, nemohla jsi jít dříve?! zakleje, když si to svině poslušně namíří k vesnici.

„Gagagag!“ zaslechnou zničehonic a kolem nich se proplete bílá letící šmouha s otevřenými křídly. Jeden z vojáků uskočí, načež se druhý rozesměje, když pozná housera s nataženým krkem. Houser zabrzdí, otočí se. „Pšššssss!“ křičí a zobákem jede po holínkách.

„Hele, ať jde pryč!“

Druhý voják se srdečně směje.

„Pšššsss!“ křičí dál houser a nebezpečně se rozmáchne zobákem po druhých naleštěných holínkách. „Gagaga!“ Oba se přestanou smát a znervózní.

„Mám toho dost!“ Načež jeden z nich vystřelí.

„Pšššssss!“ Další salva ze zbraní a z housera spadne pírko. „Gagaga.“ Druhý zručně odepne pistoli a namíří na zvíře. Má toho dost.

„Gagaga!“ Houser poodletí a kolébavým tryskem běží k vesnici.

„Konečně,“ zamumlají německy. „Vy jít!“

Sylva by se smála na celé kolo, kdyby nebylo Peggy. Ale Peggy a zbraně jí to nedovolují. Prutem popožene svini, která s hlavou kolébajíc se ze strany na stranu jde rozvážně nazpět do vesnice.

„Gagagaga!“ zaslechne z velké dálky Max, který přijel se dvěma vojáky za starostou Salacrou, aby dojednal výlov rybníku.

„Dobrý den, madam Danielle,“ pozdraví slušně. Ta se na něho nelibě zadívá.

„Amine!“ Obrátí se ke stodole, ale dál kapitána podezřívavě pozoruje. Netrvá to ani vteřinku a objeví se postava se svetrem v náručí, který si narychlo snaží přetáhnout přes hlavu.

„Stalo se něco… aaa dobré dopoledne, kapitáne Meiere.“ Stáhne si hnědý svetr přes břicho a Max hladově pozoruje, jak se zahaluje. V duchu zaúpí.

„Dobrý den, starosto Salacrou. Co myslíte, kdy by mohl být výlov?“ Koukne na dveře vedoucí dovnitř domu. Dřív by ho Amine pozval, ale po posledních událostech se to neodvažuje navrhnout. Mohl by si to vynutit silou, ale něco v něm doufá, že na něho Amine úplně nezanevřel. 

Ethan se rozhlédne po Maxově doprovodu. Mimoděk si uhladí vlasy.

„Odjeli směrem k rybníku,“ utrousí za ním Danielle, která pochopí, co hledá. 

„Podle Andrése klidně včera. Povídal, že se násada povedla na výbornou.“

„Výborně, ale nemáme sítě. Budete je muset obstarat vy.“

„V pořádku. Andrés se nedávno díval na staré sítě, které má uložené doma. Vyspravil je a těší se jako malý kluk.“ Koutkem oka zahlédne Puppiho a jeho dychtivý pohled. Co ten tady dělá? Jestli je nedaleko on, pak je nablízku i Nicole. Nemá rád, když se Puppi motá kolem vojáků.

„Velmi dobře. Trochu jsem si dělal starosti, ale ten Andrés je šikovný. Rád bych znal datum výlovu.“

„Žně už dávno skončily a rána jsou už pořádně chladná. Začíná zima, ale myslím, že by se dnes v noci mohla vypustit voda, aby zítra ráno začal výlov.“ Doufá jen, že to tak chodí. Měl se na to optat Andrése, ale místo toho u piva žvanili o hloupostech.

„Takže zítra. Pošlu sem Hanse, aby pomohl Andrésovi a aby, neurazte se, starosto, to tu pohlídal. Před zvěří.“ Mile se usměje, ale oči má ledové.

Ethan mu dobře rozumí. On ví, že on ví. Neboli oba vědí, že lesy neobývá jen neškodná divoká zvěř. Odkašle si, když najednou všichni tři zaslechnou zřetelné „Gagagaga!“ a spatří něco bílého.

„Zpropadeně, to je husa! Co to dělá?“ nechápe Max a sleduje, jak se řítí přímo na ně.

Houser se s jediným cílem před sebou vrhne na krásně vyleštěné holínky kapitána Meiera.

„Pšššssss,“ zaslechnou neskutečný syčivý zvuk a štíp.

„Kšá!“ Max se nohou rozežene a snaží se ho dílem odehnat, dílem polapit.

Danielle s Ethanem stojí a zírají na ten cirkus. Ethan se začne usmívat. Nemůže odolat pohledu na skákajícího kapitána, který se otáčí a snaží se zbavit housera.

„Pšššssss,“ syčí houser, který jde tvrdohlavě po holínkách. Občas do nich štípne.

„Danielle, prosss… prosím!“ Snaží ze sebe dostat Ethan. Ta pochopí, otevře vrátka a obratně chytí housera do náruče.

„Paní Danielle, máte Fracasse?! Děkuji moc!“ zvolá udýchaný Jean a bere housera stále křičícího Gagagagsss z Danielliny náruče. Houser se mu v rukou zmítá a upřeně sleduje nablýskané holínky.

„Ty mizero jeden, já ti dám utíkat. Moc se vám omlouvám, pane.“ Ukloní se německému důstojníkovi, potom se obrátí k Aminovi.

„Moji maminku vedli do vesnice dva vojáci a šla s nimi ještě Peggy. Můžete, prosím, něco udělat?“ Pokukuje po tom vojákovi. Vypadá v té uniformě úžasně, i když je to Němec.

„Cože? Nechápu. Vysvětli mi to ještě jednou.“

„Nevím vše, ale vyhnal jsem husy k rybníku. Byl jsem zrovna na druhém břehu, když jsem uviděl maminku s Peggy. Potom se objevili dva vojáci v autě. Nevšiml jsem si, že se Fraccasse někam ztratil. Jenže potom začali střílet a maminku odvádějí do vesnice. Já zatím letěl za Fraccassem a chtěl jsem vám to říct. Prosím, udělejte něco! Bojím se.“ Úzkostně se zadívá směrem ke svému domovu. V náruči pevně drží zmítajícího se housera, který se mu chce vytrhnout za každou cenu.

Stejným směrem se otočí i Ethan, Danielle a Max. Ten se tázavě zahledí na Amina.

„Co se děje?“

„Problémy. Omluvíte mě? Danielle, prosím, pozvi pana kapitána na čaj.“

Danielle by nejraději odsekla, že vraha do svého domu zvát nebude, ale spolkne to. Utře si ruce do modré kytičkované zástěry. „Pane kapitáne,“ naznačí rukou pozvání.

„Ne, děkuji, půjdu s vámi, starosto. Možná mohu být nějak platný.“

Ethan sprostě zakleje. Ten mu tam bude platný jako osina v zadku, ale pak zaváhá. Přikývne a rychlým krokem jde ke Courteliovým. Je to daleko a on se bojí, co se stalo.

„Ta svině není označkovaná,“ promluví voják se samopalem v ruce, když si prohlíží ostatní prasata.

Sylvie s Jeanem nerozumí.

„Za trest, že přechováváte nepřihlášenou svini, budete zastřelen a svině bude zabavena. Ke zdi!“ Rukou naznačí pohyb. Jean nic nechápe a udiveně pohlédne na Sylvii.

„Prosím, nerozumíme vám, můžeme dojít pro starostu Salacrou? Prosím, máme děti!“ prosí Sylvie, která vytuší, že je něco v nepořádku. Nerozumí jim, ale ten vojákův ošklivý tón a pohled říká vše. Pohlédne na Dominique, která sedí na zápraží, kde si cumlá prst. Když zaregistruje maminku, natáhne ruce a zatleská. Zasměje se, až se objeví dva malé zoubky.

Sylvie jí zamává, pošle pusu, usmívá se, ale není jí dobře. Neměla tu svini tehdy přechovávat. Otočí se k nim.

„Bitte!“

Vojáci se na sebe podívají a zavrtí hlavou. Mají jasné rozkazy.

„Ke zdi! Schnell!“ Rozkážou a zbraní popostrčí Jeana ke zdi. Ten se s hrůzou v očích otočí k Sylvii, která pochopí. Bezmocně sleduje, jak jde pomalu ke zdi. Ochrnutá divadlem stojí a nemůže tomu uvěřit. Jean, její Jean a…

„Bože, proč my?!“ Konečně se vzpamatuje. Přitiskne si ruce ke rtům a začne plakat. „Bitte!“ Ví, že je to zbytečné, ale nemůže nic dělat. Jenom prosit, protože ona musí zůstat naživu.

„Halt!“ zaslechnou vojáci a otočí se. Postaví se do předpisového pozoru s rukou zdviženou, když zjistí, kdo k nim jde. „Co se to tu děje?“ otáže se přísně Max.

„Pane kapitáne, podle rozkazu bude zastřelen jeden z rodiny, protože přechovávají nepřihlášenou prasnici.“

„Pokud vím, za to je pokuta a vězení,“ chladně odvětí Max. Vojáci mlčí.

„Starosto, chci vysvětlení!“ Tihle dva jsou noví z města, proto je dnes vzal s sebou, aby se seznámili s terénem. Docela jim věří, že velitel četnictva takový rozkaz vydal, i když proč by to dělal?

„Sylvie, máte nepřihlášené zvíře?“ optá se Ethan. Ví, že ano, ale přiznat to? Ani náhodou.

Ta si rukávem otře slzy a s nadějí v očích spustí. „Ano. Prosím, udělej něco. Kruci, tak moc toho zase neudělala!“

„Počkej, co udělala?“

Sylvie se začervená a popotáhne. „No, rozbořila jim přístřešek u rybníka a snědla pruty. Zachraň Jeana.“

„Sylvie!“ Chce se mu smát a smál by se, kdyby Jean nestál u zdi a nevznášel se nad ním rozsudek smrti.

„Starosto?!“ výhružně se ozve Max.

Ethan si odkašle. „Bohužel, je to pravda. Mají jednu nepřihlášenou svini. Moc se omlouvají.“ O prutech raději pomlčí.

„Nemohu to nechat jen tak být. Potrestáni být musí. Nemůžete si myslet, že před úředníky lze zatajovat takové věci.“

„Pane kapitáne,“ vloží se do toho voják.

„Co je, Wilhelmine?!“

„Ona sežrala bambusové pruty. Oba dva.“

„To snad ne?! Jak bude velitel lovit?“ Oba pokývají hlavou. Dnes dostali jasně nakázáno, že mají přinést ryby. I za tu krátkou dobu vědí, že velitel ryby miluje, a dokonce si občas osobně vyjde na lov.

„Víte, co udělala ta zatracená svině?“

Ethan rychle pochopí. „Snědla veliteli prut.“

„Ano a víte, co udělá velitel?“

Ethan zavrtí hlavou.

„Nechá to tu vypálit do základů.“

„A kdybychom je nahradili?“ nesměle se ozve Ethan. Bože, ať jeho návrh přijmou!

Sylvie s Jeanem čekají, jak se vyvine situace, když do toho přijde Peggy a její spokojené „Chrochro!“

„Zmiz!“ zasyčí rozzlobeně Sylvie.

„To je ona?“

Sylvie pochopí. „Ano, kapitáne.“

„Vypadá moc pěkně.“

Sylvie se nadme pýchou, když zaslechne pochvalný tón. Vždy měli nejlepší prasata v okruhu několika kilometrů. Už chce poděkovat, když si uvědomí, že to není zákazník, který vychvaluje její zvířata. Stočí zrak na Amina. Ten pokrčí rameny.

„Máte nějaké pruty za náhradu těch zničených?“

„Nemáme. U nás jsme ryby nikdy moc nejedli,“ zamumlá, ale pak jí svitne. „Získáme je. Někdo je bude mít! Řekni mu to, prosím.“

„Rodina Courteli nabízí, že sežene náhradou jiné.“

„Musí být bambusové,“ prohodí omluvně Max. „Velitel si na nich zakládá. Dostal je jako dar.“

„Budou.“ Kde ty pruty proboha seženou?

Max váhá, ale nakonec přikývne. „Dobře. Seženete ty pruty do pozítří. To se vrací velitel, ale pořád je tu to provinění. Víte, jak se trestá přechovávání a nenahlášení zvířat? Nemohu dělat, že se nic nestalo.“ Nebýt těch vojáků, nechal by to plavat, ale ti dva by mohli mluvit. Nezná je.

Ethan se obrátí k Sylvii. „Je tu problém s tou sviní. Přechovávání a nenahlášení zvířat.“

Sylvie zbledne, potom se podívá na Peggy. Napřímí se a odhodláním jí ztvrdnou rysy. „Peggy budeme krmit a dám jim sedm selátek. Je březí!“

Ethan pohlédne na chrochtající Peggy. Tak ona bude mít mladé. Jenže bude to stačit, aby zachránila Jeanovi krk? Obrátí se ke kapitánovi a tichým hlasem začne. „Sylvie, víte, má dvě děti, nabídla,“ povzdechne si. Na Maxe oklikou – to nepůjde. „Sylvie nabídla sedm selátek a svini, tedy prasnici bude krmit na své náklady. Budou jen pro vás.“

„Pokoušíte se mě podplatit, starosto Salacrou?“

„Zkusím vše. Jde o lidský život. Nezkusil byste to taky?“ říká tichým naléhavým hlasem.

Max sevře rty. Co má dělat? Popravdě se mu nechce zabíjet člověka kvůli praseti, ale zas se nechat uplatit? Váhá a rozhlédne se. „Vyhrál jste, starosto, ale ta selata budou naše a ty pruty chci vidět i s opraveným přístřeškem do pozítří, jinak naše dohoda neplatí.“

„Děkuji.“

„Neděkujte, možná si to ještě rozmyslím. Jdeme!“

Oba vojáci se na sebe rozpačitě podívají, pak zajistí zbraně a jdou za kapitánem, který odchází. Pak se zničehonic Max otočí. „A starosto, nezapomeňte na výlov.“

„Samozřejmě. Nezapomenu,“ křikne. Přetře si tvář, jak se mu uleví. Podívá se po vinících. Jean sedí skrčený u zdi, tvář si schovává. Sylvie pláče a objímá ho. Rukou mu hladí záda a něco nezřetelného povídá.

„Sylvie, Jeane, hned ke mně!“ Musí to stihnout a času mají poskrovnu. Jean se Sylvií si otřou tváře. Přejdou ke starostovi.

„Díky!“

„Ještě nemáte vyhráno.“

Jean cestou mine Peggy, ale ignoruje ji, protože jinak by ji musel zabít. „Proč?“

„Dohoda je taková. Sedm selat až se narodí.“ Oba přikývnou, že souhlasí. „Opravit přístřešek. Jeane, to uděláš.“

„Hned tam zajdu. Nejraději bych ji přizabil, kdyby mi ovšem nezachránila krk.“

Ethan je tak unavený, že nemá síly jim za tu svini vynadat. Stejně tu pobíhá několik zvířat, které Němci nemají ve svých záznamech, a všichni to vědí. Němci i oni. Jenže je něco jiného, když to praskne, a něco jiného, když se to jen ví.

„Je tu ještě jedna věc. Musí se sehnat dva rybářské pruty. Bambusové.“

„Nestačí obyčejné?“

Ethan zavrtí hlavou. „Bohužel ne. Jeden z prutů byl velitele a velitel není kapitán Meier. Pokud nenajde svůj prut na místě, může to tu nechat vypálit do základů nebo všechny deportovat do Německa.“

„Obejdu vesnici.“

„Dobře. Nejdřív bych zkusil Andrése. Je porybným.“

„Chabrac byl nadšeným rybářem, jenže pruty nejspíš shořely.“

„Jeane, to mě nezajímá. Kdybyste nesehnali, přijďte za mnou. Zkusíme něco vymyslet.“ Neví sice co, ale nechce jim hned brát naději.

„Starosto, já,“ odmlčí se, „nevím, jak poděkovat.“

„Poděkuj Sylvii a kapitánovi. Ještě nemáme vyhráno. Jdu domů. Tohle mě vyčerpává,“ zamumlá, když odchází. Bože, proč lidi nemohou být opatrnější? Doma se optá Danielle, jestli nemají nějaké pruty. Aspoň, že tam stihli dojít včas a Jeana nezabili. A Max? Přece jen není taková zrůda. Možná tehdy u popravy neměl na vybranou stejně jako oni. Kdo ví, jak to bylo, ale dnes v něm jeho přítomnost, hlas a vůně rozezvučely všechny struny v těle. Chtěl by se ho dotknout, svírat v náručí a nechat se ukolébat silnýma rukama. Nemyslet na to, že je válka.

Přijde domů a vejde do kuchyně. Těžce se usadí na židli. Uchopí krajíc chleba, hrnek mléka a hladově se do toho pustí.

„Danielle, díky. Máme tu nějaké rybářské pruty?“

„Nemáme. Muž nerad lovil a kde taky? Za co děkuješ? Bude zítra zábava? Minulý měsíc nebyla a všem chyběla.“ 

„Bude. Zajdu za Renem. Bude výlov, tak to aspoň oslavíme. Kruci, žijeme jen jednou. Jdu do hospody. Potřebuji panáka. Kde je vlastně Nicole?“

„Doma. Čte Puppimu pohádku. Děkuji ti, že ji učíš.“

„Výborně. Je to chytrá holka. Kdyby mě někdo sháněl, jsem u Rena.“

„Jasně, Amine.“

Ethan se zvedne a vyrazí do hospody. Předkloní se a nadává na studený vítr. Snad bude zítra lepší počasí. Na zápraží zadupe, otevře dveře. Místnosti vládne příšeří a pochmurná nálada. Kamínka září útulným teplem.

„Zavři, starosto! Teplo utíká,“ křikne Ren a leští sklenici. „Co to bude?“

„Něco tvrdého.“

„Co zase chtěli?“

„Zítra, pánové, bude výlov. Je tu Andrés?“

Vzadu se zvedne postava a zašoupne dřevěnou židli ke stolu. Popadne sklenici a na jeden zátah ji dopije.

„Musím jít. Mějte se tu.“ Proplétá se mezi stoly, až se dostane ke starostovi. Oči mu září zpod huňatého obočí, fajfka vesele bafá. „Tak je to tu, starosto.“

„Jo a Andrési, jestli tam nebude jediná ploutev, osobně tě předhodím lvům.“

Andrés plácne starostu po zádech, až se prohne. „Nebojte, starosto, zítra večer si pochutnáme na rybách!“

„Jo, zítra bude taneční zábava, takže se všichni nastrojte.“

„Připravím to tu,“ přikývne Ren a postaví malou skleničku s pálenkou před starostu a vedle ní sklenici piva.“

„Rene, nezabije mě to?“ prohlédne si průsvitnou tekutinu proti svíčce. „Z poslední úrody?“ Ren přikývne.

„Starosto, je to jediné, co nás zahřívá.“

„Tak když myslíte!“ Hodí to do sebe, až se oklepe. Překvapen rozpoznává lahodnou chuť hrušek.

„Rene, vyplatilo se to. Nalij ještě jednu. Potřebuji to jako sůl.“

„Díky. Však to chutná všem!“

Ostatní se zasmějí a začne se probírat výlov ryb. Ethan spokojeně sedí nad sklenicí piva. Vidět ho tak jeho matka nebo otec, nebudou věřit vlastním očím. Je mu dobře a mlčky naslouchá řečem sousedů a vzpomíná na angličtinu. Už je to dobré dva týdny, co vytáhl rádio a zaposlouchal se. Válka pokračuje po celém světě, ale zdá se, že Němci prohrávají. Ne, oni prohrávají určitě. Jaké to asi bude na konci války? Bože, prosím, ať už to skončí!

Hlavou mu bleskne, že by mohl odejít, ztratit se, sehnat nové papíry a vrátit se do Anglie. Odboj by mu jistě pomohl, ale nějak se mu nechce a taky má strach, že ho chytí. Němci nejsou pitomci. Bohužel.

„Starosto!“

Ethan zvedne hlavu, zamžourá na Jeana a pak strne. Kruci nepovedlo se to. „Nikde?“

„Nic.“

„Tady ses ptal?“

Jean zavrtí hlavou. Je mu úzko, protože čas se krátí. Ethan se zvedne a zařve „Ticho!“

„Hele, starosto, nejsme venku. To je hospoda,“ zakřičí v odpověď Ren.

„Chlapi, potřebuji nutně dva bambusové pruty. Kdo je má, ať je navalí a hned!“

„A starosto, zlaté tele nechceš?“

„Lestrieli, kdyby ano, křičel bych, že chci zlaté tele. Tak má je někdo?!“

„Já měl jeden, ale skončil, ani se neptej jak,“ pochmurně pronese Ren, který si vzpomene na svoji palírnu. Do hospody vejdou dva vojáci a usadí se za stůl.

„Biére!“ zvednou dva prsty. Zvědavě se zadívají na stojícího starostu. Ten se posadí.

„Co budeme dělat?“

Ethan bubnuje prsty o desku stolu, prohlíží si Jeana. „Poslouchej, kolik asi bude mít selat Peggy?“

„Čert ji vem! No asi tak dvanáct, spíš čtrnáct. Jednou jsme měli dokonce osmnáct. Proč se ptáš?“

„Ale nic. Mám pocit, že válka je o počtech! Tamto spočítat, tamto zaregistrovat, tamto dodat, tolik kusů, tolik procent, počítat s tímto a s tamtím,“ láteří, dopije pivo, nechá Jeana sedět u stolu a vyjde ven. Zaduje silný vítr. „Kruci, člověku by umrzly snad i koule!“ zabručí znechuceně. Do toho počasí Nicole nemůže vyhnat. Vejde do domu a zavře za sebou dveře.

Letos asi přijde zima brzy.

„Danielle!“

„Počkej chvilku!“ ozve se z hloubky stavení. „Koupu se!“

To by mohla být pěkná podívaná. Ne. S Maxem by byla ještě hezčí. Mít ho ve vaně a starat se o něj. Umývat svalnaté tělo a líbat ho při tom. Dotýkat se ho, laskat až vybuchne v jednom mohutném vyvrcholení a on by se díval do jeho obličeje staženého rozkoší. Zatřese hlavou. On myslí na Maxe a Jean zatím umírá strachy z toho, že jim vypálí statek a jeho zabijí nebo deportují. Zapomněl mu říct tuhle možnost. V očích mu viděl strach z budoucnosti.

Co má udělat? Uchechtne se. Když to nejde dveřmi, půjde to oknem. Vyjde ven, zapřáhne Prince do vozu. Pojede do města. Je pátek, má propustku.

„Proboha, co to vyvádíš?!“

„Jedu do města. Do večera chci být zpět.“

„Počkej!“

Ethan ignoruje Daniellino volání, mlaskne na Prince a vyjede ze statku. Pobídne ho k svižnějšímu kroku. Cestou u rybníka zahlédne Andrése a v dálce budovy posádky. Co asi zrovna dělá Max?

Drezíruje podřízené nebo sedí u stolu a úhledným písmem vyplňuje hlášení? Moc nevěří, že by nic nedělal. To k němu nepasuje.

„Propustku,“ řekne strážný.

Vida, ani netušil, že dorazil do města tak rychle. Vytáhne papíry a podá mu je. Prohlíží jeho i vůz. Mlčky mu pokynou k další cestě. Ethan ví, že musí do večera vypadnout. Když se ztratí vojákům z očí, zahne do malé uličky. Proplétá se mezi domy, až dojede k obyčejnému žlutému domu. Kdo neví, nenajde ho, a kdo ví, tak ví, že se tu ukrývá nemalé bohatství. Už několikrát se tu střílelo, byly razie, ale Nazarie Sibert drží dům pevnou rukou stejně jako černý trh, který odtud řídí. Možná, že je mocnější než samotný velitel města.

Sesedne, vůz zabrzdí. Vejde dovnitř dveřmi, které hlídají dva svalnatí chlápci. Zdánlivě lenivě se tu opírají, ale jejich očím nic neunikne.

„Zdravím. Je tu Nazarius?“

„Vzadu.“ Znají ho tu dobře. Samozřejmě chodí do obchodu ve městě, ale teprve tady se pořádně kšeftuje.

„Starosto!“ Nikdo mu tu neřekne jinak než starosta.

„Nazarie, jsi nějaký pohublý.“ Neviděl ho dva týdny.

„Trochu jsem se nachladil, když jsem utíkal před psy. Co potřebuješ?“

„Co potřebuji?“

„Nedělej ze mě pitomce. Nemám čas se tady vybavovat. Čas jsou peníze.“

„Nazarie, je tu Otto.“ Tón dává tušit, že je to významný klient.

„Počkej tu.“ Zmizí v dalších dveřích a Ethan zaslechne křik. Zvedne se a prohlíží si zboží. Něco si vzít ho ani nenapadne. Běžné věci, které ale on teď nepotřebuje.

Výstřel.

Trhne sebou, ale nedává na sobě nic znát.

„Tak můžeme pokračovat. Brzy se bude stmívat,“ upozorní ho nenápadně.

Pospíchá. „Fajn, potřebuji dva bambusové pruty.“

Řehot. „Co za ně dáš?“

Ethan pochybuje, že Nazaria cokoliv překvapí. Možná jedině, kdyby chtěl měsíc. „Tři selata.“

„Tři selata z vrhu, který bude čítat dvanáct možná patnáct selat? Nedej se vysmát. Starosto, nabídni víc.“

„Možná nabídnu, když ty pruty uvidím.“

„Nabízíš, co ještě není. Na dluh nedávám, nejsem Žid.“

Ethan vstane a zamíří si to ke dveřím. „Když nemáš zájem o pět krásných růžových selátek…,“ nechá odeznít nabídku a otevře dveře.

Nazarius ho sleduje. Pokyne jednomu muži a ten Ethana zadrží. Ethan se otočí a dívá se na Nazaria, jak si zapaluje cigaretu.

„Fabiene, přines pruty.“ Fabien otevře ústa, potom je sklapne. Vyběhne ven. Ethan čeká a pozoruje Nazaria. „Pět selat, říkáš?“

„Víc nedám.“

„Máš je mít, ale řeknu ti narovinu, takový požadavek jsem tu ještě neměl. Sháněl jsem všechno. Od zbraní, punčoch až po vatu. Nevěřil bys, jaká je po ní poptávka.“

„Šéfe, tady. Musel jsem je sebrat dědovi. Bránil je, ale balíček žvýkacího tabáku…,“ uculí se a podává dva pruty.

„Nejsi tu nějak rychle?“ podiví se Ethan.

„Bydlím vedle. Ale fakt je bránil urputně. Prý čím bude lovit…,“ směje se od ucha k uchu.

„Dobrá práce, Fabiene.“ Nazarius vezme do ruky dva krásné pruty a prohlíží si je. Bambusové. „Budu je čekat. Dávám ti to na dluh jen proto, že jsi stálý zákazník.“

„Nebo proto, že vozím čerstvé potraviny?“

Nazarius se usměje, podá mu pruty. Dovnitř vrazí muž v košili s vyhrnutými rukávy nad lokty. „Mluví, šéfe. Promiňte, nevěděl jsem, že tu někoho máte.“

„Tady starosta je světaznalý muž, že?“

Tentokrát se Ethan mírně pousměje. Vyjde ven doprovázený pohledem přítomných. Pruty uloží dozadu vozu a vyjede.

Podívá se na oblohu. Stmívá se, proto popožene Prince ke klusu. Mine strážné a vyjede pod oblohu posetou diamanty. Zahledí se k lesu. Vítr hvízdá a vytváří obrovské víry listí. Stromy sténají pod jeho náporem jako živí lidé a se skřípotem se ohýbají k zemi. Vysoko na obloze se ženou černá mračna. Všechno je zalezlé a on cítí pronikavý vítr, který mu profukuje oblečením a dotýká se studenými pařáty těla. Zamne rukama a doufá, že brzy bude doma.

Na chvilku se zastaví na kopci. Otočí hlavu směrem k moři, odkud vane vítr. Není vidět, ale někde tam v dálce je. Nad obzorem probleskuje světlo, ale tady je tma. Nerozhlíží se napravo ani nalevo a bojuje se zimou i větrem.

Dojde domů, obstará Prince a zavře za sebou domovní dveře. „Zima,“ zadrkotá sevřenými zuby k Danielle. „Jdu si na chvilku lehnout.“

Danielle přikývne a odejde do kuchyně. S gumovou láhví plnou horké vody zaťuká na dveře Aminovy ložnice. „Tady něco máš.“

Nadzvedne pokrývku a vloží mu láhev do náruče. Amine přivře oči, pak ji trochu odsune. „Díky.“

„Proč jsi jel do města? Nebo jsi byl někde jinde?“

„Celkem pro nic. Běž za Nicole, určitě se toho větru bojí.“

„Dobře. Když byla malá, bála se bouřek. Teď předstírá, že ne, ale uvnitř…“

Ethan mlčky přikývne. Je mu divně, když má Danielle v ložnici. Zavře oči a vychutnává si teplo z láhve. To je přesně co potřeboval. Spokojeně zavře oči.

„Amine! Je čas!“ zaslechne Danielle. Vyhrabe se z pokrývek a jde do kuchyně.

„Andrési?“

„Musíme svolat chlapy a jít hodit sítě. Rybník už je skoro vypuštěný.“

„Počkej, jak to myslíš?“

„Jednoduše. Myslíš, že výlov rybníka zvládne člověk sám? Je nejvyšší čas.“

„Proboha, je jedna hodina v noci! Já chci spát. Jdeme,“ rezignuje, když vidí Andrésův neoblomný výraz.

„Neboj, to zvládneme!“

Ethan si vzpomene na příjemnou postel. Zajímalo by ho, kdy se do ní dostane. Vzbudí, koho se dá, a sejdou k rybníku. Pohlédne na hodinky a na rybník. Stojí jako černá hladina a zápach je cítit až k nim.

„Už to skoro bude. Na lodě a rozhodit sítě!“

„Andrési, jak jsi to zvládl?“

„Jsem porybným, ne?“ Ethan se usadí k veslům, chlapi vezmou široké sítě. Naloží je do lodí a vyjedou. Andrés diriguje, kde je mají rozhodit.

„Svítá.“

Nad rybníkem se vznáší mlha, je zima, ale na východě nesměle vykukuje slunce. Narovnají se. Tváře unavené, ale šťastné. Celou dobu žertovali a pokřikovali nadšením. Dojedou k výlovišti a jeden z nich vytáhne stříbrnou butelku. Odzátkuje a nabídne.

„Trochu málo, Filippe.“ Ten se ušklíbne, z druhé kapsy vytáhne další a dá ji kolovat.

„Snad Hanse napadne přivézt kádě. Pomáhal mi s tím tady. Je šikovný. Naše dvě nestačí, takový bude úlovek.“

Ethan pozoruje hladinu. Rybník zmizel a místo něj je tu bahno s louží uprostřed. Ranní úsvit doprovází pleskot rybích stříbrných těl.

„V tom bahně za chvilku budeme stát. Jsem rád, že se vítr utišil. Bylo by zle.“

Ethan se otočí za zvukem aut.

„Jedou.“

„Jsou dochvilní. Vidíš, jak se rybník pohybuje?“

„Andrési, já vidím hlavně jídlo,“ suše poznamená Ethan. „Vybereme ho celý?“

„Ne. Necháme menší ryby. Proto taky mám jen sítě s velkými oky a hned po výlovu začneme napouštět. Musel jsem trochu rychleji vypustit rybník, ale myslím, že to bude v pořádku. Příště ho musíme nechat tak dva dny pomalu odvodňovat. Slyšíš – ptáci.“ Všichni se zaposlouchají do šumu křídel a zvuků ptáků. „Musíme roztřídit ryby a některé nechat na příští rok.“

„Přežijí to vůbec?“

„Ale ano. Jdeme. Kapitán se po nás dívá!“

„Kapitáne Meiere, vítejte.“ Na chvilku zapomenou na události posledního půlroku. Teď jsou tu pouze oni a rybník. Na chvilku se ztratí v iluzi, že se nic nestalo. Až to skončí, dolehne na ně tvrdá realita.  Rozpomenou se na tváře svých blízkých, které už nikdy neuvidí, a na povrch opět vypluje nenávist. Ale v tuto chvíli…

„Rozhodili jste sítě?“

„Ano.“ Ethan zaváhá. „Pomohli byste nám s tříděním ryb a taháním sítí?“

„Samozřejmě. Hansi!“ Ten v pozoru předstoupí a vesele se zubí. Za ním dalších pět vojáků v gumovém stejně jako vesničané.

„Tak jdeme na to!“ zvolá Andrés. Společnými silami shodí kádě z vozu a naplní se vodou. Připraví se třídící žleb.

Ne, prosím ne, když mu dojde, co se bude dělat. Vody už moc není a oni vlezou do bahna. Opět bahno. Ještě že má holínky a je zabalený, ale i tak to moc nepomáhá a ta rybí vůně. Po hodině už přestává cokoliv vnímat a tahá sítě se vzpírajícími se rybami. Vojáci v dlouhém žlebu třídí ryby do kádí naplněných vodou.

Ethan přejde na loďku a shrnuje sítě plné ryb. Další, skoro po pás ve vodě, táhnou sítě k břehům, kde vojáci i vesničané loví ryby podběráky a hned je třídí a hází do kádí. Pracují mlčky, ale občas padne slovo, žert. Ethan zpozoruje, že atmosféra se stejně jako při čištění rybníku uvolňuje. Narovná se, vyhekne, jak ho zabolí záda. Občas zahlédne třepotání rybičky v bahně s trochou vody. Už je světlo a na rybníku se pohupuje loď s poslední sítí.

Stahují se ze středu rybníku, kde je nejvíc vody, když zaslechnou ptáky. Jeden, druhý přistávají a krmí se zbylými rybami. Někteří zaútočí svými pařáty a vznášejí se i s kořistí nahoru k mrakům.

Max stojí na břehu, pozoruje rybník a občas les. Opět rozmístil vojáky na hlídkách, ale něco mu říká, že všechno bude v pořádku. Neví, proč si je tak jistý. Vyhledá mezi ostatními Amina. Byl by rád po jeho boku, ale nemůže. Otočí se k vesnici. Světlo se namáhavě prodírá mlhou a šerem, které se nechtějí vzdát vlády.

„Hotovo! Hansi, jdeme!“ Andrés na Hanse mávne a vyrazí nahoru pustit vodu. Ostatní na břehu netrpělivě čekají na proudící vodu.

„Zvládnou to. Pokaždé to zvládnou.“

Ethan stojí vedle Maxe a pozoruje kádě plné ryb. Pokyne Maxovi a přistoupí k nim. Kapři, okouni a další ryby se v nich třepotají a pleskají o sebe. Pyšně se dívají na zpestření jednotvárného jídelníčku. Dokázali to.

„Dobrá práce.“

„Máme tu káď s malými rybami, nasadíme je a příští rok budou další.“

„Chlapi, něco na zahřátí!“ zvolají ženy z vesnice. Táhnou velkou konev.

„Doufám, že něco ostřejšího,“ zabručí Lestriel.

„Jen čaj, ty holomku!“ Jeho manželka mu podá hrnek a on ho sevře v rukou. Blaženě se napije horkého čaje s kapkou alkoholu.

Jean Courteli pozoruje kapitána a starostu. Sevře ruce kolem teplého hrnku. Možná by to měl skončit dřív. Neví, co dělat, ale zdá se, že Amine si nedělá starosti jako on. Možná mu pomůže.

„Kapitáne Meiere, hotovo.“

„V pořádku. Naložit ryby a jedeme. Starosto Salacrou.“

„Ano?“

„Bylo to nádherné a já doufám, že příští rok se nám vydaří stejně.“

Ethan přikývne a vzpomene si na večerní zábavu. Stejně se to dozví. „Dnes je u nás taneční zábava, pokud byste chtěli přijít.“ Ví, že nepřijde, ale zkusí to.

Max přikývne. Je to radost s ním spolupracovat. Není jako ostatní starostové, ale taky jako jediný umí německy. „Doufám, že se vám vyvede, ale mám povinnosti.“ Pohlédne na své podřízené, jak nakládají ryby.

„Děkujeme!“ Koutkem oka zahlédne Andrése a ostatní. „Nashledanou.“

Max nic neřekne a jde k nákladním autům.

„Tak a teď něco musíme oddělit!“

„Cože?“ ozvou se nelibé hlasy.

„Rozdělit a něco nechat, asi tak pět procent. Tak do toho. Máte kbelíky?“

„Tady, starosto. Myslím na vše. Dokonce i za tebe.“

„Udělejte řadu. Andrési, dohlédni na to.“

„Samozřejmě,“ vytasí se s palicí. „Jestli chce někdo rybu nebo sebe ihned zabít, hlaste se!“

„Klepneme do palice jedině tebe, Andrési,“ zvolá opovržlivě Millicent. „Nakládej a nekecej!“

„Fajn, fajn, jde se na to!“ Amine ho pozoruje při rozdělování ryb. Nechápe, jak ví, kolik jich tam je a kdo co má dostat. Vezme vědra a postaví se vedle Danielle.

„Danielle, dnes uděláš aspoň jednoho kapra.“

„Že váháš,“ řekne s tak širokým úsměvem, až se usměje taky. Takhle dobrou náladu už necítil dlouho.

Andrés podběrákem zajede do kádě a hodí várku ryb do kbelíku. Další. „Amine, večer musíme hodit potěr do rybníka,“ prohodí, když mu podává plný kbelík.

„Pomohu ti. Naplní se vodou?“

Andrés se otočí k rybníku. „Ano, bude. Nejraději bych ho nechal vyschnout a teprve na jaře nasadil, ale to si nemůžeme dovolit. Tady, vezmi si ještě štiku. Pěkně vypasená mrcha. Kde se tam vzala?“ přihodí mu jednu navíc.

„Pět procent není našich,“ připomene mu.

„Neboj se. Vím to.“

Ethan s Danielle odejdou a jdou za ostatními k vesnici. „Už na ně mám chuť,“ prohodí k Danielle. Ta přikývne. Hned, co položí kbelík v kuchyni, jde postavit hrnce na vodu. Přikryje je obrovskými pokličkami a čeká. Nakonec to vzdá a jde do stodoly pracovat.

„Voda je hotová!“ zaslechne volat Danielle.

Ta práce dokonale vyhnala veškeré myšlenky na ryby, na pruty, na zničení vesnice. Zapíchne vidle do sena a otře si čelo. Danielle stojí ve vratech a pozoruje ho.

„Hned jsem tam. Ještě je podestelu a naložím píci.“

„Dobře. Budu v kuchyni.“ Ethan si všimne velké zástěry s fleky a hlavy s papiloty. Trčí jí všemi směry a vypadá velmi legračně. 

Vidlemi nabere seno a zkušeným pohybem ho hodí pod krávu. Další a další. Seno – hotovo. Píce – hotovo. Spokojeně se dívá, jak jejich bohatství klidně přežvykuje. Přejde ke kohoutku a napustí vodu do žlabu. Je rád, že ji nemusí nosit ze studny. Vidle postaví na místo a vyjde před stodolu. Poledne a on moc nenaspal. Zívne si. Přejde do koupelny, kde na něho čekají kbelíky s horkou vodou. Sundá ze sebe oblečení a zašklebí se, když k němu přičichne. Odhodí ho co nejdál od sebe. Začne se drhnout mýdlem. Vezme kbelík s teplou vodou, polije se. Zaprská, potřese mokrými vlasy.

V letních večerech se chodil koupat do rybníka a nebyl sám. Byl to dobrý nápad s tím rybníkem. Vykoukne a přeběhne nahý do svého pokoje. Vzpomene si na zábavu a mrkne na hodinky. Za tři hodiny to začíná. Obleče se, nají a pak půjde rovnou do hospody. Manšestrové kalhoty, zelenou košili a svůj nejlepší hnědý svetr, který dostal od manželů v Dunquerke. Vlasy jen učeše a nechá je schnout.

„Panečku, ty ses vyšňořil!“

„Bude zábava. Měla bys taky.“ Zatím pobíhá jen v těch papilotech a na sobě má zástěru.

„Neboj. Tady je ta ryba!“ položí před něj talíř s obědem.

„Tu vůní jsem cítil už pěknou chvíli a sbíhají se mi sliny.“

„Naložím je do soli a zítra budeme udit. Dřeva máme dost, ale mohli bychom natahat z lesa ještě nějaké do zásoby.“

„Dobře, zítra vyrazím. Jen aby počasí přálo.“

„Svítí slunce.“

Blaženě se pustí do ryby. „Danielle, považoval jsem to za největší pitomost téhle války, ale myslím, že je to naopak.“

„Ano. Těším se na příští rok. Byl tu Jean a ptal se po tobě. Byl bledý jako smrt. Má strach. Co se děje?“

Ethan oddělí kousek ryby a vyplivne kostičku. „Nevšímej si toho. Co si nadrobil, musí si sníst!“ A já doufám, že se s ním nenajíme všichni. „Běž se zkrášlit, ať všichni závidí.“

Danielle se zachmuří, ale jde.

„Amine, mohu jít také?“ zatahá ho za svetr Nicole.

„Pod podmínkou, že ti to dovolí maminka, a musíš se hezky obléci.“

„To je samozřejmé. Mami! Mami!“ Vyběhne z kuchyně. Ethan obere rybu do poslední ploutvičky a pohodlně se usadí. Přístřešek stojí, chybí jen dodat obsah. S pruty vyrazí k rybníku. Dojde k němu, pozoruje vodu, která pomalu přitéká. Venku stojí kádě a u nich Andrés. Ohlédne se.

„Nádherný pohled. Nevěřil jsem, že se ti to povede, starosto.“

„Já také ne. Nejdeš na zábavu?“

„Ne. Chybí poslední věc a to vrácení ryb do náruče rybníka. V zimě budeme muset prosekávat led.“

„Vždy jsem toužil chytat na ledě.“

Andrés se uchechtne. „Tak to se nabal, starosto, nebo ti přimrzne zadek k ledu a já bych ho nerad vysekával.“

Ethan se zasměje a vyrazí k přístřešku. Vedle kbelíku položí oba pruty. Vzpomene si na Nazaria a jeho kšefty s Francouzi a Němci. Nic jiného ho nezajímá. Pohlédne na hodinky. Potřebovaly by nový řemínek.

„Andrési, přijď. Bude veselo!“

„Možná,“ odpoví mu, ale dál hledí na rybník.

Ethan pokrčí rameny a rovnou vyrazí do hospody. Ve dveřích se široce usměje. Stoly jsou přitisknuté ke stěnám a uprostřed je volné místo. Všichni svátečně vystrojení a v rohu posedávají děti. Zahlédne Genevivu s malým děckem v náručí. Dominique od Sylvie nebo některé z Améliných dětí. Pozdraví všechny pokynutím hlavy a jde si sednout.

Jean se Sylvií k němu přistoupí a Ethan se usměje. Vidí ve tvářích manželů úlevu. Sylvie vzlykne a Jean ji jemným pohlazením uklidní. Někteří se po nich zvědavě otočí.

Za chvilku přijde Danielle a on ji skoro nemůže poznat, jak jí to sluší. Umně stočené vlasy ve vlnách, na nich malý klobouček s květinami. Na sobě má tmavohnědé šaty, výstřih a rukávy olemované krajkou, sukni po kolena s páskem a velkou sponou, na nohou hnědé boty na podpatku. Když zahlédne šev, uvědomí si, že má dokonce tenké punčochy. Všimne si, že se po ní nejeden muž otočí. I Nicole je svátečně vystrojená a hned se žene k chumlu dětí.

Dovnitř vpadne Lestriel s kytarou a za ním další lidi. Za chvilku je hospoda plná a stěny se otřásají tanečními melodiemi.

Hodně po půlnoci, za smíchu a žertů, se loučí a rozcházejí se. Pod stromy stojí německá hlídka. Prohlíží si je i ostatní ze sousedních vesnic.

Ethan si vzpomene na Andrése.

„Danielle, někam musím. Za deset minut jsem doma. Slušelo ti to.“ Vyrazí k rybníku. „Pomohu ti,“ řekne udýchaně Andrésovi.

„Děkuji.“

„Mohu taky?“ ozve se v němčině.

Ethan s Andrésem se polekaně vztyčí. Za nimi stojí Hans Gruber a toužebně si prohlíží kádě.

„Samozřejmě. Jdeme na to!“ Dostrkají káď co nejdál k vodě a překlopí ji. Pozorují, jak se ryby noří do vody. Další a hotovo. 

„Děkuji za dnešní krásný den. Už musím jít,“ pootočí hlavu k nedalekým stromům. Ethan zahlédne tmavou siluetu. Max? Hans zasalutuje a rozeběhne se ke stínu.

„Kdo to je?“

„Nevím,“ lže, přestože to ví přesně. Max se přišel podívat, jestli jsou pruty na místě. Zahledí se na rybník, ve kterém se leskne měsíc. Zničehonic zafouká větřík a on ucítí na tváři chlad.

„Déšť,“ zavrčí znechuceně. Každý jiným směrem se rozejdou do svých domovů.

Ethan běží, ale tuší, že promokne. Kap, kap. Zastaví se a nastaví dešti tvář. Úlevou se rozesměje. Zas jeden den přežil a ostatní taky. Otře si z obličeje vodu, odhrne mokré vlasy. Nemusel se dnes koupat. Klidnějším krokem vyrazí k domovu.