Ve jménu Říše: 4. Nový starosta

St. Athan, konec jara 1953

Měsíc zaleze do svých černých peřin, aby si na chvilku odpočinul, než ukáže svoji tvář světu. Měsíční paprsky ztratí na intenzitě a přestanou ozařovat tmavý dům s jednou malou rozsvícenou lampičkou. U okna sedí postava v županu, která pomalu obrací list za listem. Občas zvedne hlavu a zadívá se na velkou postel. Pak se opět skloní k papírům.

Je mi zima, pomyslí si Ethan, když si k sobě přitáhne pokrývku. Je okamžitě vzhůru tak jako za války, kdy spánek a liknavost znamenala smrt. Sáhne vedle sebe a ztuhne, když neucítí hřejivé tělo. Usměje se. Není ve válce, je doma a Max zřejmě někam odešel. Možná na toaletu nebo ho zavolali k případu, pomyslí si. Vzápětí zaslechne slaboučký zvuk. Něco jako šustění. Otevře do široka oči, opatrně se rozhlédne, aby zjistil, co je to za zvuk. Oddechne si, načež mu to dojde. Uvelebí se a nechá myšlenky volně proplouvat hlavou.

Tak Max čte jeho povídání. Moc by ho zajímalo, co si o tom příběhu myslí.

Zatím tam vesnice Bois ani posádka a Max nejsou. Jenom popisuje svůj útěk z obleženého Dunkerque, cestu do Paříže a zpět. Zná každé slovíčko z těch stránek, jak se snažil vzpomenout si na ty dny útěku a věrně je popsat. Tichý povzdech Maxe ho donutí otevřít oči, ale rychle je zase zavře, když mu dojde, že se na něj dívá. Začne si uvědomovat napjatost situace.

Musí vědět, co si o těch událostech myslí, a chce slyšet jeho názor. Trochu se bojí, že nepřijme jeho momentální koníček. Ale možná bude jeho nápad akceptovat, když ten jeho výtvor čte. Je rád a uleví se mu, že ho to zajímá. Podle zvuků odhaduje, že se Max zvedl ze židle a odložil papíry. Najednou je tma. Vidí to i za víčky, které pevně tiskne k sobě. Proč si nejde lehnout?

Max, ozářený slabým světlem, sedí u okna, ničeho si nevšímá. Přemýšlí o jejich nebo spíš o Aminově příběhu. Tak takhle to bylo, pomyslí si Max. O začátku války se spolu nikdy nebavili. Ani o tom, co se stalo v těch čtyřech letech války, které byly tolik důležité pro ně oba. Prošli si peklem a možná je opravdu na čase už konečně zapomenout. Minulost ho pořád straší, přestože se na ni snaží zapomenout. Pomalu se pousměje. K čertu se vším. S válkou i jejími následky. Kdyby mohl, nejraději by ji vymazal, ale to jediné nemůže udělat.

Otočí se k posteli. Nechápe, že zrovna oni dva se mohli dát dohromady. Nejspíš příští díl bude o jejich setkání. Jenže kdo ví, o čem bude psát? Může to být úplně o něčem jiném, ale podle ročního období se brzy setkají. Zajímalo by ho, jak to tehdy viděl Amine.

Sejde se dolů napít a přemýšlí o tom, kolikrát za tu dobu mohl být Amine i on mrtev. Je blázen, že tolikrát hazardoval jen kvůli pitomému kufříku. Kdyby ho tehdy policie dostala do rukou… Nejraději by se na něj vrhl. Jen neví, jestli by mu natloukl za tu jeho bezstarostnost, nebo ho políbil za to, že přežil. Uvažuje nad tím problémem opřený o kuchyňskou linku se skleničkou v ruce.

Násilí. Celá válka byla – je – o násilí, ale tehdy v té vesnici to bylo i o něčem jiném. Nechá to být. Pomiluje ho. Je to lepší než násilí a vzpomínání na dny plné hořkosti. Napije se a skleničku odloží do dřezu. Neumyli jsme večer nádobí, napadne ho, ale pak nad tím mávne rukou. Vyjde nahoru, svleče si župan, vklouzne do postele a hned zaregistruje Aminovo napjaté tělo. Není vláčné a rozněžnělé spánkem jako obvykle.

„Tak co?“ optá se dychtivě Ethan.

„Umíš psát. Trnul jsem hrůzou. Jsi lajdák a bezstarostný dobrodruh!“ oznámí mu s chladnokrevností německého vojáka, který přežil čtyři roky válčení, i když většinou v týlu.

„Hele já, já…“

„Co?“

„Nic. Jdu spát.“ Odvrátí se od něj a do ruky vezme cíp polštáře.

„Líbilo se mi to, ale jsi hazardér. Mohl jsi být nejméně tisíckrát mrtev, ale my jsme to taky pěkně flákali. Nedivím se, že jsme tu válku nakonec prohráli.“

„Houby. V každé válce jsou díry a jednotlivec není pluk. Jednotlivec se může ztratit, ale pluk…“

„Taky,“ přeruší ho Max.

„Vážně?“ Ethan se rozesměje, když vidí, že se to opravdu stalo. Jednou se ho optá, kde že se ten pluk ztratil.

I Max cítí, že napjatost těla i mysli polevuje, a začne se usmívat, jen aby vzápětí zvážněl. „Našel jsi ho? Nebo jeho rodinu? Někoho, komu bys ten kufřík vrátil?“

Ethan se posadí a Max ho obejme kolem ramen. Vdechuje Ethanovu vůni.

„Nenašel,“ zavrtí hlavou pod dotekem Maxovy ruky. Pohladí ji a sevře. „Po válce jsem se snažil, jak to jenom šlo, ale dobře víš, že mnoho lidí zmizelo v jejím víru. Je možné, že to byl židovský klenotník. Obrátil jsem se na všechny možné organizace včetně Červeného kříže. Pojď, ukážu ti to, i když jej znáš.“

Vstane z postele, vklouzne do bačkor a natáhne na sebe župan. Vezme Maxe za ruku, hned jak vyleze z postele, a táhne ho do knihovny. Stanou před stěnou, kde visí různé obrazy. Natáhne k nim ruku, ale potom ji spustí. „Tyhle obrázky byly v tom kufříku. Vím, že se ti líbí to moře a mně taky. Dokonce jsem dal do novin zveřejnit ten dětský obrázek, ale nikdo se nepřihlásil. Ty další obrazy patřily zřejmě do soukromé sbírky. U toho moře se mi nepodařilo ani zjistit jméno malíře, ale i tak je kouzelný.“

Oba se smutně dívají na obrázek kreslený dětskýma rukama.

Max se prudce odvrátí. „Jak se mnou můžeš být? Není ti špatně z toho, co jsme provedli?“

„Ty jsi to provedl? Ty jsi zastřelil toho pána a toho mladíka? Ty jsi byl v táboře a mučil vězně?“

„Mohl jsem tam skončit. Nejsem žádný svatoušek. Vydával jsem rozkazy, střílel jsem a nebýt tebe Bois málem lehlo popelem. Jsem netvor… Nesahej na mě!“

„Dost, pitomečku! Miluji tě a vůbec… Jsi dobrý člověk. Bez tebe bychom nemohli osít a velitel by dal postřílet všechny dospělé nebo co já vím.“ Násilím ho obejme. Max ztuhle stojí v jeho zajetí. „Člověk pocitům neporučí, to dobře víš. Láska se rozvíjela i ve válce. Mezi tebou a mnou, mezi děvčaty a vojáky ve městech. Našla si cestu i v běsnění, kdy se zdálo, že všechno hezké se ztratilo, ale nebylo tomu tak. Nebo myslíš, že bych mohl mít rád zlého člověka?“ Ethan mu zajede pod župan a dotkne se pokožky, pod kterou cítí tlukot srdce.

 „Já, děkuji…“

„Fuj. Díky. Tohle nechci slyšet. I já bych měl poděkovat. Například mým adoptivním rodičům za jméno, za ten kousek chleba tomu železničáři, tomu mrtvému za kufřík, všem lidem, které jsem potkal, i tobě.“

„Mně?“ podiví se Max. Cítí na prsou Ethanovu příjemně hřejivou ruku.

„Jo. Byl jsem přesně takový, za jakého se popisuji. Hlupák, který neuvažoval a neměl odpovědnost za nikoho, jen za sebe. Asi by to tak zůstalo hodně dlouho. Možná jsem se naším setkáním částečně změnil.  A vůbec, pojď nahoru. Minulost změnit nemůžeme, ale budoucnost ano.“

Max ještě jednou pohlédne na obrázky, které visí na stěně knihovny. Kdo asi kreslil ten nádherný východ moře?  A kdo ten dětský? Vydá se za Ethanem a oba vklouznou do studené postele.

„Všechno teplo je pryč. Pojď mě trochu zahřát.“ Max se k němu přitiskne, když si vzpomene na studené francouzské noci. Za chvilku se ložnicí rozlehne Ethanovo tiché klidné oddechování.

„Amine, i tak děkuji.“

„Blbost. Nikdo není svatý. Dokonce ani já ne a spi. Zítra máme náročný den a ta kráva Riceových tě potřebuje,“ promluví zničehonic Ethan.

„Dobře. Spím!“ Max zavře oči, ale v hlavě se mu rojí písmenka z Aminových popsaných listů.

Bois, podzim 1940

Konvoj nákladních aut dorazí konečně na místo určení. V prvním autě sedí německý důstojník v nažehlené uniformě. Vysedne z velkého černého auta a rozhlédne se kolem. Nádherná země podobná jeho rodné, kterou musel opustit. Pak se zadívá na rozlehlou budovu. Zámeček s přilehlými staveními nedaleko městečka a továrny. Celé stáje kromě menšího prostoru, který nechají pro koně a psy, se budou muset předělat na ložnice. Musí také rozestavět zátarasy a dráty. Budou mít co dělat, než přijede velitel. A to mu na velitelství řekli, že je vše připravené a obyvatelné. Houby. Zase aby všechno dělali sami.

„Kurte, jdeme.“ Jeho pobočník a sluha s hodností svobodníka už stojí vedle něho. Vejdou do zámečku, před kterým zaparkovali na cestě vysypané štěrkem. Na schodech se otočí ke koloně aut s vojáky, kteří poslušně čekají na rozkazy.

„Vysedat!“ zavelí hlasitým řízným hlasem. Netečně pozoruje vojáky, kteří obezřetně vyskočí a seřadí se na prostranství. Rozhlížejí se kolem sebe. Nediví se jejich zájmu. Bude to jejich domov než je, rekruty, vycvičí a pošle na frontu. Ti, co tady stojí v řadách, jsou určeni především ke strážní službě. Ostatní přijedou později. Do té doby toho musí hodně stihnout. Hlavně to tu musí být obyvatelné a musí mít kde jíst. V duchu mávne rukou nad neobyvatelností zámečku. No, nějak se tu musí směstnat. Jen ať si trochu protáhnou kostru, pomyslí si Maxmilian, který je tu jako první z důstojníků.

Otevře dveře do hlavní budovy. Až moc luxusní prostředí na vojenskou posádku, ale to se brzy změní. Rozhlédne se po hale s lustrem, pěknými tapety, židlemi a stolky z minulého století. Nahoru vedou dvoje schody. Zavrtí hlavou. Čím ti nahoře mysleli? Tohle a kasárna? Bože, jak tu má umístit svoje vojáky? Bude muset nahnat do práce lidi z vesnice v době žní… Vyžeň si to z hlavy. Už nejsi doma na statku a tvojí prioritou není sebrání pšenice. Vojáci jsou přednější.

Povadlé květiny, koupelny s použitými toaletními potřebami. Zamrká nad oděvy ve skříních. Vypadá to tu, jako by obyvatelé nenadále odešli a nic si s sebou nevzali. Zavrtí hlavou a zabere si pro sebe v druhém patře ložnici. Vojáci se zatím vyspí ve stájích a v domech pro zámecké služebnictvo. Jediné štěstí je, že majitelé zřejmě milovali koně a stáje jsou obrovské. Musí zajistit místečko pro svého Bubiho.

Dole udělají kanceláře pro nižší důstojníky a podřízené a bude to. Snad je kuchyň dostatečně velká a jídelna taky. Naštěstí se tady budou vojáci střídat. Ostatní budovy budou sloužit pro jednotky. Chtělo by to i společenskou místnost. Tolik věcí se musí zařídit a rozhodování je na něm. Znechuceně otevře okno, aby dovnitř vehnal trochu čerstvého vzduchu, když zaslechne auto. Upraví si uniformu a seběhne schody.

„Hauptmann Maxmilian Meier k vašim službám, Herr Standortälteste Major.“ Zvedne ruku k pozdravu a předpisově stojí u schodů. Major mu oplatí pozdrav.

„Jak to jde?“ přejde major rovnou k věci a sundá si čepici, kterou podá muži za sebou. Pomalu stahuje černé rukavice, přičemž se kolem sebe rozhlíží. Rukou si přejede špinavě blond vlasy.

„Nic moc, pane majore. Není dost místa pro vojáky. Budeme muset nahnat chlapy z okolních vesnic na úpravy, natáhnout dráty, udělat zátarasy a další věci. Uskladnit munici a taky auta. Taky musíme pokácet nadbytečné stromy. Nejméně týden usilovné práce a přízemí zámečku,“ jde za majorem dovnitř budovy, „předěláme na kanceláře. Horní patro zůstane…“

„Nám. Výborně. Až přijede plukovník von Bellen, bude chtít objet všechny okolní vesnice. Při té příležitosti seženete lidi. Udělá se aspoň průzkum, co všechno máme v rajónu, a zároveň se jim představíme. Nějací záškodníci? V Polsku začínají být až moc drzí. Tyhle akce jim tolerovat nebudeme. Ne u nás.“

„Nic, pane. Ale nedaleko je dost hluboký les a samozřejmě jsme blízko moře. Předpokládám, že budeme mít rušno, dokud se Anglie nevzdá, pane.“ Major přikývne, posadí se do křesla potaženého červenou látkou se žlutým květinovým vzorem.

„Výborná práce. Můžete jít. Zatím se ubytuji.“ Dívá se, jak dovnitř vstupují vojáci s jeho kufry a jdou nahoru.

„Děkuji, Herr Major. Mohu se optat, kdy Herr Oberst von Bellen přijede?“

„Přijede s jednotkou za dva dny.“

„Děkuji. Dovolte mi odejít.“ Zvedne ruku k pozdravu a odkráčí. Venku si oddechne. Majora s plukovníkem viděl letmo na velitelství, kde zjistil, že mají být jeho nadřízenými.

Francie. Z celé země viděl pouze Paříž, když dostal dovolenou. Buď pracoval na otcově velkostatku, nebo studoval zvěrolékařství, které si vydupal. Pozdější studium na vojenské škole a začátek vojny mu zabránili cestovat, jak po tom vždy toužil. Původně měl být knězem, ale nakonec vyškemral, že bude veterinářem. Otec s tím nesouhlasil, proto se pohádali. Celá rodina jejich hádku napjatě sledovala. Nakonec povolil, když mu slíbil, že půjde do armády. Pruská vojenská rodinná tradice se tak nevyhnula ani jemu. Teď bez své odbornosti zvěrolékaře, kterou povýšením a přeložením ztratil, má hlídat oblast, provádět výcvik a přezbrojování nových jednotek.

Na chvilku se zastaví ve své pracovně s ložnicí, kterou si pro sebe zabral, a přejede rukou knihy v malé knihovničce. Francouzské. Některé autory zná. Měl by si sehnat učebnice francouzštiny. Neumí ani slovo a jako třetí nejvyšší důstojník posádky bude často ve styku s Francouzi, kteří jimi rozhodně nebudou nadšeni.

Už se setkal s tím, že je místní obyvatelé nemají rádi, a on je do jisté míry chápe. Kdyby někdo obsadil Německo, taky by je zrovna nemiloval. Vyjde ven, nasadí si čepici.

„Ubytovat se. Natáhnout dráty, rozvést telefon a telegraf,“ začne rozkazovat a řídit malý chaos, který vznikl, když tu nebyl. Uklidní dvě hádky, kdo půjde kam spát, a než se naděje, nastane poledne. Hladový žaludek se přihlásí o jídlo.

„Kde je kuchař?“ zařve. Uleví se mu.

„V kuchyni, Herr Hauptmann!“ úslužně naznačí Kurt. Toho vyfasoval spolu s dalšími věcmi, o kterých ani neví, ale je za něj rád. Max si vynadá do blbců, že mu to nedošlo. Při představě, jak dlouho ten den bude trvat, ho obejdou mrákoty. Další dny si raději nepředstavuje.

„Vaříte výborně, madam Danielle,“ pronese nadšeně Ethan jako už tolikrát předtím. Ta se potěšeně zasměje. Už dávno poznala, že to není muž pro ni, ale je skvělý společník a rošťák. Je ráda, že je na statku alespoň nějaký muž.

„Tak co provedli Puppi s Nicole, že tu zase nejsou?“ Zadívá se na omaštěné brambory s kusem uzeného masa. Vedle stojí miska se salátem a talířek s velkým kouskem moučníku. Úplné hody. Danielle Lamaison pokrčí rameny a s úsměvem odejde, aniž mu odpoví na otázku.

Ethan s povzdechem odloží vidličku. Místo aby se odtud snažil odejít a dostat se ke své jednotce, tak tu sedí, pochutnává si na jídle a pomáhá Danielle v hospodářství. Doktor Burget, který tu trávil dovolenou, už dávno odjel, ale nezapomněl mu vysvětlit, jak si sundat dlahu a co má dělat poté, aby si rozhýbal nohu. Samozřejmě to jako doktor zná, jenže v momentálním hnutí mysli se rozhodl vystupovat jako námezdní dělník. Sádru už má dole a nohu důkladně rozcvičil při práci na statku. Až se vrátí do Anglie, doporučí to svým pacientům.

Žně skončily a on se s ostatními vesničany smutně díval na nesklizenou úrodu, která pod nepřízní počasí hnila na polích. Všichni nad tím skuhrali a bědovali, ale lidi jednoduše nejsou. Jak minulé roky jich byla spousta, že si mohli vybírat, tak letos není nikdo. Je jedním ze tří lidí, kteří jsou ve vesnici najati na práci. Další dva pracují u Bruxe, nejbohatšího hospodáře vesnice, ale to jen proto, že si je ponechal z loňska.

Místo, kde si zlámal nohu a musel chtě nechtě zůstat, se jmenuje Bois. Třicet různě majetných rodin. Od nejbohatšího statkáře Bruxe se 150 hektary té nejlepší půdy až po manžele Fraser, Genevivu a Luise Mariuse, kteří vlastní malé políčko a louku. Chovají kozy a z mléka vyrábějí sýr proslavený po celém okolí. Další postavou, možná nejzajímavější z celé vesnice, je bývalý porybný Andrés, který nedá dopustit na koně a odsuzuje moderní techniku. Oře postaru.

Pak je tu hospoda. Těm se asi daří vždy a všude. Má velký sklep se skvělým vínem a pivem, jak zjistil, a bodrého majitele, který si v poledne rád dopřává siestu.

On si tady sedí v této mírumilovné vesnici plné života jako za kamny, zatímco jeho druhové válčí. V suchu, v klidu. Jen pracuje za ubytování a stravu. Je mu z toho bídně, ale nejhůř se cítí, když slyší přelétávat německá letadla.

Upije šťávu z ovoce a mrzutě si připomíná poslední události.

Vzpomene si na ukončení žní. Dožínky byly nádherné. Sám, i když nadával jako cikán, upletl věnec z obilných klasů, který předal Danielle. Ta ho schovala do komory do příštího roku. Potom děti, ženy i muži s kyticemi a svazky plodin vyšli k nedaleké kapličce, kde všechny dary zanechali před sochou Panny Marie a prosili o další bohatou úrodu. Po prosbě se vrátili do vesnice, kde začala opravdová veselice s pohoštěním a samozřejmě vínem i hudbou. Muzikanti nebyli nic moc, ale po pár sklenicích piva a vína to člověk vnímal jako tu nejlepší hudbu na světě. Kytara s housličkami brnkaly a předháněly se, kdo veselou písničku zahraje nejlépe. Oslava byla nádherná, děvčata i paní zářily při zpěvu a v kolech a on se snažil, seč mohl, je všechny provést.

Každé žně se musejí oslavit důkladně, takže si druhý den z večera pamatoval jen málo. Ale jelikož se k němu sousedé chovali jako každý jiný den, tak zřejmě na návsi ani v hospodě nevykřikoval anglicky: „Hello, frogs!“ Je pravda, že tu jejich posedlost konzumovat žabí stehýnka nechápe. Jemu stačily jen ty pokusy na žábách ve škole, kdy je pitvali a pak do nich pouštěli elektrický proud. Od té doby nemusí ani elektrický proud ani stehýnka.

Večerem padne do postele jako mrtvý. Práce na statku je dřina a pořád je co dělat. Od polí až po dojení mléka nebo starání se o koně. Někdy zahlédne pochybnosti v Danielliných očích, ale stejně nakonec mlčí a nechává ho být. Je ráda, že není na celé hospodářství sama.

A Nicole s Puppim? Bože, takovou rošťandu snad ještě nezažil. Má ji rád, i když je to její vina, že tu zkysl. Pořád někde pobíhá s tím psiskem plným blech odolávajícím jakémukoliv pokusu o vycvičení. Jenže jemu se s tím nechce nic dělat. Zanedlouho vypadne a zamíří do Anglie.

Dokonce byl pozván na hon, který se bude konat zítra časně ráno. Neví, jestli je to dobrý nápad chodit ve válce se střelnými zbraněmi, ale je pravda, že se tady kromě letadel a němčiny v rádiu zatím nic neobjevuje. Žádní vojáci, žádné tanky nebo kolony vojenské techniky. Kdyby se měl o vísce vyjádřit – chcípl tu pes.

Starosta vesnice je nakonec přesvědčil, že si nebudou podzimní dny kazit nějakou válkou a jako tradičně po dožínkách vyrazí na lov. Je vášnivým lovcem stejně jako Brux a jeho dva nádherní setři o této vášni něco vypovídají. Nejdřív řekl, že nikam nepůjde, že nemá zbraň, ale Danielle mu ji ochotně přinesla a pošeptala, aby přinesl zajíce a kachnu. Byl v šoku, když zjistil, že ve vesnici má snad každý zbraň. Odkud? Bůhví. Popravdě ho překvapilo, že ho pozvali, ale neptal se proč. Všichni se na něho tak záhadně dívají. Vůbec tomu nerozumí.

„Zatímco ty tu dumáš nad posledními událostmi, tak ti stydne báječný oběd,“ zamumlá pro sebe Ethan.

Zaboří lžíci do brambor a vzpomene si na svoje seznámení s traktorem značky Ferguson. Danielle byla ráda, že umí řídit, proto rychle vyjel na pole, aby sklidil, co se dá. Noha nenoha. Později ho Danielle poprosila, jestli by pole také nezoral. Sice to znamená, že by z vesnice vyrazil až někdy v půlce podzimu, což je už podle něho zima, ale nemohl jejímu pohledu odolat. Samotná ženská na velké hospodářství nestačí, a navíc vlastní druhý největší statek ve vesnici.

Jen ho začíná zajímat, kde vezmou naftu a další potřebné věci. Zatím měli kontakt jen s blízkými vesnicemi, u kterých jde život jako v době míru. Ráno vstát, opatřit zvířata, dělat na hospodářství, vyjet na pole, oběd, opět zvířata, večeře, trochu poslechnout rádio nebo zajít do hospody, potom spát a další den opět stejný kolotoč. Den za dnem, lišící se jen počasím a ročním obdobím.

Nemůže uvěřit tomu, že zrovna jim by se válka vyhnula. Něco se stát musí. „Rozhodně,“ zamumlá a rychle dojí oběd. Nemůže se tu povalovat do večeře. Měl by svézt poslední brambory, a než se dostane na to nejvzdálenější pole, to už bude skoro večer.

Zvedne se a vyjde ven. Na hlavu narazí černý baret, kabát přehodí přes rameno. Dojde k traktoru, ale nejdřív se podívá, kolik má nafty. Dolije nádrž, odloží prázdný kanystr. Mrkne na sudy, co tu jsou. Dva plné, zbytek prázdné. Bude potřebovat další. Musí se zeptat Danielle, kde je v okolí nejbližší čerpací stanice. Ale úroda má přednost, optá se později. Vlastně, proč by měl přemýšlet o tom, kde získat naftu? Tou dobou se už hodlá tiše vypařit. Vyskočí na sedátko a vyjede z vrat velké stodoly. Zamává Danielle, která věší na zahradě prádlo, a jede na pole. Za ním kodrcá valník.

Hvízdá si do rytmu motoru, rozhlíží se krajinou. Ve skutečnosti se tu má dobře. Jídlo vynikající, milá společnost, v pátek malý karetní kroužek s ostatními sedláky, v sobotu posezení v hospodě. Nerad do ní chodí, protože se musí hlídat v pití, ale odmítnout pozvání nebo tam nejít, to si nemůže dovolit. Nechce, aby všichni věděli, že není zrovna tím, za koho se vydává. Měl bych taky napsat rodině, přeskočí mu myšlenky na manželský pár v Dunkerque. Moc mu pomohli. Jestlipak ještě bydlí v tom domě? Doufá, že se jim nic nestalo.

Tak a je tu. Vypne motor, sesedne a začne dávat brambory z hromady složené na poli do košů, které potom hází na valník. Je to dřina, ale pole naštěstí není velké. Když začal s pracemi na statku, tak mu před očima plavaly hvězdičky, kdykoliv měl zvednout něco těžšího, ale po čtrnácti dnech ani nevěděl, že něco zdvihá.

Po šesté hodině odpolední hodí poslední brambory na přívěs a opět nastartuje traktor. Na zpáteční cestě na statek si pobrukuje známou melodii z rádia – Göttingen. Traktor sebou cuká, natřásá se, jak je polní cesta hrbolatá, ale jemu to nevadí. Je rád, že nemusí domů pěšky.

Hospodářství ve vesnici jsou roztroušená mezi svými poli, ale přesto tvoří jeden celek. Tedy, kromě tohohle pole. Danielle mu řekla, že její muž ho koupil dva roky před svou smrtí, proto je nejdál od jejich statku. Musí jet přes cizí pozemky, ale soused to povolil.

Zadívá se na blízký temný les. Je hodně velký a právě do něj zítra půjdou lovit. Dokonce tu prý žijí i vlci, proto mají někteří sedláci na ochranu krav psy. Brux povídal, že mu před třemi lety roztrhali nejlepší dojnici, ale ostatní ty řečičky berou s rezervou.

Vyrazí na polní cestu vyjetou spíš koly traktoru než čímkoliv jiným a vesele kodrcá dál. Zvedne hlavu, když vysoko nad ním proletí letadla Luftwaffe. Strašně rád by věděl, co se u nich doma děje. Dnes zkusí naladit rádio na nějaký jiný příjem než na říznou němčinu prokládanou francouzštinou, která vychvaluje Německo a jeho úspěchy v ekonomice i na válečném poli. Chce slyšet angličtinu a co se děje ve světě. Tomu, co Němci a odrodilci říkají v rádiu, nevěří. Jistě, něco asi pravda je, ale většinou ne. Doufá, že ne, protože jestli ano, pak Evropa i on jsou ve velkém průseru.

„Amine!“ zaslechne slabě a jako tisíckrát předtím je vděčný, že jeho anglické jméno souhlasí s tím francouzským. Aspoň nemusí přemýšlet nad tím, kdo je to proboha Amine.

Zahlédne malou postavičku v šatičkách s copy. Pod nohama se jí motá obrovský pes. Vypne motor a čeká, až k němu doběhne a vyšplhá se za ním.

„Tak copak je, cácorko? Puppi, dolů!“ zavelí, když vidí, že pes chce vyskočit za paničkou. Ten se zarazí a pak si způsobně sedne vedle obrovského kola traktoru.

„Amine, svezeš mě domů? A mám novinku. Povídal, že tu viděl vojáky… Tratata!“ vesele naznačí střelbu.

V Ethanovi hrkne. „A kdopak to povídal?“

„Ale, od jednoho kluka. Říkáme mu Dlouhán Chapi. Je velký a ten to říkal. Nechci tu žádné vojáky. Jsou prý zlí,“ postěžuje si a vrtí se mu na kolenou.

„To povídal kdo? Drž se. Nechci, aby ses mi po cestě ztratila.“

Nicole zapiští nadšením, jak vysoko sedí a že pojedou. „No, říkali to v naší hospodě,“ důležitě řekne, aby opět zapištěla pod zaburácením motoru.

Nevěřícně zavrtí hlavou. Božíčku, ty děti. Celý den lítá po všech možných čertech. Mělo by to přestat. Zajímalo by ho, jestli ti vojáci jen projížděli nebo se chystají někde ubytovat. Měl by vypadnout. Snad se dnes v naší hospodě, jak trefně poznamenala Nicole, něco dozví. Jinak se hospoda jmenuje úplně obyčejně – U Tří kohoutů. Nalévají tam dobrou míru jak vína, tak alkoholu dovezeného i podomácku páleného dle chutí a finančních možností zákazníků.

„Jsme doma!“ zakřičí Ethan, když zajede ke stodole. Teď to ještě shodit dolů. Hospodářství je dřina a dř…

„Nicole, kde jsi byla?“ ozve se přísně Danielle se založenýma rukama v bok. Ethan popadne Nicole a postaví ji na zem. Usmívá se.

„Já? Ve vesnici. Potkala jsem Dlouhána Ch.... Auu, za co, mami?“ Danielle ji plácne přes zadek, až Nicole vykvikne a zkrabatí se jí obličejíček.

„Domů a fofrem. Copak jsem ti neříkala, že se nemáš dlouho a daleko toulat? Nerozumíš tomu, co řeknu? Nebo máš nějaké vysvětlení, dámo?“

„Ale mami,“ namítne Nicole. Už jí chce říct, co jí prozradil její kamarád.

„A ty, Puppi, no, vypadáš, jako by ses válel v hnoji.“ Ten si z toho nic nedělá a vesele pozoruje hubující Danielle. „Vykoupat a hned, mladá dámo!“

„Ano, mami. Hned bude čistý.“ Popadne Puppiho za provaz kolem krku, táhne ho k neckám a cestou mu žvatlá: „Puppi, musíš být čistý, jinak se mnou nebudeš moct být, a maminka má pravdu. Smrdíš. Mám skvělý nápad. Zůstaň!“ Nechá Puppiho u necek. Poslušně tam sedí, i když by raději zmizel. Za chvilku se Nicole vrátí a něčím mává. „Puppi, mám to!“

V neckách je už připravená voda, a tak se Danielle s úsměvem otočí k Ethanovi. „Shodíme to spolu do stodoly. Zítra je sobota a ten lov.“ Oba zamíří ke stodole a už si nevšímají, co provádí Nicole s Puppim. Danielle vyšplhá nahoru a pomáhá shazovat brambory na jednu velkou hromadu.

„Tak, Puppi, a je to hotovo!“ Nicole nadšeně nakrčí nosík a dívá se na mokrého Puppiho, kterému vodou nasáklá srst přilehla k tělu tak, že vypadá dvakrát menší a vychrtlejší, než je. „Teď tě utřeme a ukážeme mamince. Určitě nebude mít nic proti tomu, abys byl u mne v pokoji. Krásně voníš.“ Vytáhne kus hadru a začne ho usilovně třít. Vůbec si nevšímá, že je od hlavy až po paty mokrá. Puppi důstojně vystoupí z necek a nechá svoji velitelku, aby ho osušila. Ta dokončí vytírání a nadšeně se zadívá na svého miláčka. Vůbec jí nevadí, že vypadá jako přerostlá černá obluda s tesáky vlka a očima, kvůli kterým lidé přecházejí na druhou stranu cesty. „Tak, Puppi, jdeme se ukázat mamince,“ prohlédne si mokrého Puppiho.

„Mami! Mami! Puppi už je čistý a krásně voní!“ Nadšeně křičí už z dálky Nicole zápasící se psem, aby ho k mamince dotáhla.

Ethan vyleze zaprášený ze stodoly a zadívá se na mokrou Nicole a mokrého jako by zbitého Puppiho.

„Opravdu?“ Danielle shodí poslední brambory. Seskočí z valníku.

„Ano a může dnes večer spát se mnou? Je čistý,“ prohlásí pyšně s nadšeným pohledem na psa. Ten vyplázne jazyk a pak se podívá na Nicole. Jsou jako dva spiklenci. Ethan se opře o vrata. S napětím sleduje, co z toho bude, protože se mu to celé nějak nezdá.

„Tak dobře, mladá dámo… Áaaa!“ vykřikne mohutně Danielle. Ethan udiveně sleduje rozzlobenou Danielle, která se otočí k neckám a rozběhne se k nim.

„Nicole!“ zakřičí. „Pojď sem!“ Nicole přiběhne i s Puppim k neckám a Ethan, kterému zvědavost nedá, taky.

„Nicole, můj… Můj poslední oblíbený šampón. Já… Já...“

Ethan cítí, že je Danielle na pokraji zhroucení. Přistoupí k Puppimu a přivoní k němu. Nicole má pravdu – nádherně voní. Vidí na Nicolině tváři, že nic nechápe. Danielle si ho nejspíš šetřila a teď drží prázdnou lahvičku a nemůže uvěřit, že drahocenný šampón spolklo jedno velké psisko.

„Mami, ale Puppi teď krásně voní. Stejně krásně jako ty.“ Ethan má co dělat, aby nevyprskl smíchy. Danielle se nadechne, potom si dřepne, aby viděla Nicole do tváře.

„Jistě, zlatíčko.“ Ethan cítí, že by nejraději plakala. „Musíš mi slíbit, že už nikdy nepoužiješ šampóny na Puppiho. Puppimu stačí jen mýdlo, ano?“

„Mami, ale proč? Teď hezky voní a líbilo se mu to. Že jo, Puppi?“

To už Ethan nemůže a vyprskne smíchy. Pod hněvivým pohledem Danielle se raději rozhodne utéct do stodoly. Tam se rozesměje naplno. Bože, tohle je moc. Popadne nedaleké vidle, opře se o ně, až se zalyká smíchy.

„Protože, Nicole, tohle není…“ Co má říct? „Tohle není šampón pro pejsky.“

„Aha a neuškodí mu ten tvůj šampón?“

„Puppimu? Kdepak, ale slib mi, že už nevezmeš ty šampóny.“

„Slibuji a může dnes se mou spát? Prosím, prosím, mami.“

Danielle si povzdechne. „Tak dobře, ale teď se běž převléknout na večeři.“ Vstane, jde do stodoly, kde najde ještě pořád se pochechtávajícího Ethana. Opře se o traktor. „Tohle není k smíchu, to je k pláči.“

„No jo. Omlouvám se, ale voněl krásně.“

Danielle se začne smát. „To ano. Můj nejoblíbenější šampón. Tak, dokončíme to a jdeme vařit.“

„Já ne. Neumím to.“

„Dobře. Vařit budu já.“ Ethan zajede s traktorem a valníkem pod střechu. Danielle se narovná a zadívá na oblohu. „Bude krásně a ráno vyrazíte brzy. Muž rád chodil na lov, co vy?“

„Já?“ Už chce říct, že to nemá rád, ale pak se zarazí. „Nikdy jsem neměl příležitost. Puška je drahá,“ mluví, zatímco vidlemi přehazuje balíky slámy.

„A? Mluvíte jako vzdělaný člověk,“ klidně mu odbroukne. „Opravdu nechcete koupit ten statek? Zlevním vám ho.“

Ethan potřese hlavou. On a statkář? Kdepak, on chce léčit lidi, odjet domů a najít si přítele. Zakření se. Přítele? Iluze, protože se zřejmě nedožije konce války.

„Tak nic. U vás by byl v dobrých rukou. Máte pro to cit. Udělám něco k večeři. Mám tam čerstvý chleba, ale chtělo by to zajíce nebo bažanta,“ opět mu naznačí, že by nebylo špatné něco ulovit.

Vykročí ke dveřím a Ethan najednou zatouží vědět, proč se mu nelíbí ženy. Ne, že by se mu nelíbily, to zas ne, ale jaksi ho nevzrušují. Danielle je kus ženské. Má všechno, co správná ženská má mít. Pěknou postavu, hezká ňadra, dlouhé nohy, příjemný obličej, ani povahu nemá špatnou. 

Slabounce si povzdechne, když si pomyslí, že než se objeví u večeře, musí ze sebe spláchnout ty tuny prachu, které se na něj nalepily. K tomu ho nesnesitelně svědí kousky slámy, které zalezou snad všude. Natáhne ruku, podrbe se na zadku. Jak se dostala i tam, to ví snad jen Bůh. Zamíří si to rovnou do koupelny.

Zlatá Danielle, pomyslí si nad plnou vanou. Hned ze sebe všechno stáhne a ponoří se do vody. „Božské!“ zamumlá, když jeho oči sklouznou k různým šampónům. Vzpomene si na voňavého Puppiho a znovu se ho zmocní smích. Když vylézá z vany, ještě se směje, ale pak znechuceně vezme špinavé oblečení. Zase si s sebou zapomněl vzít čisté. No nic. Snad neviděný proklouzne do svého pokoje. Danielle s Nicole jsou v kuchyni. Otevře dveře, rozhlédne se po chodbě, a když se ujistí, že je vzduch čistý, vyrazí vpřed.

„Nicole, počkej tu. Donesu Aminovi čisté věci, ano? Na nic nesahej!“ upozorní ji. Poslušně přikývne a předstírá, že jí, zatímco Puppi pod stolem likviduje pohozené kousky jídla.

Danielle vyjde z kuchyně k sobě do ložnice. Ještě se neodhodlala uklidit věci po svém manželovi, ale nemá cenu je pořád schovávat, vzpomínat a Amine má podobnou postavu, i když kalhoty mu asi budou krátké. Vytáhne ze skříně kalhoty a košili provoněné váčky s bylinkami. Jde ke koupelně, když už jen zahlédne záda a pozadí, jak mizí v pokoji. Tiše si hvízdne. Kruci, mít tak pěkného chlapa doma je těžké. No, zřejmě to oblečení nebude potřebovat. Otočí se s myšlenkou na opravdu moc pěkné tělo jejího pomocníka.

„Tak kdepak je večeře?“ rozverně řekne Ethan v čistém oblečení a zamne rukama. Nicole sedí u stolu, šťourá se v jídle, zatímco v koutě kuchyně Puppi něco olizuje. Jednou ho viděl stíhat zajíce a šlo mu to výborně. Posadí se k bytelnému stolu s vázou uprostřed, ze které trčí nějaké fialové květiny. Mám hlad, uvědomí si, když se usadí. Vypadáme skoro jako rodina. Maminka, tatínek, dítě a pes. Taková večerní idylka. Pohlédne na Danielle a vyděsí se. Dívá se na něho tak nějak jinak. Jako by ho chtěla do… zarazí se. Nesmysl, odežene myšlenku, ale po celou večeři na sobě cítí její pohled a myšlenka se neustále vrací jako roj včel. Dotírá a dotírá a nedá se odehnat. Asi raději půjde o dům dál. Je nejvyšší čas vypadnout.

„Tak jsem si říkal, že bych měl navštívit své rodiče,“ začne nenápadně.

„Teď uprostřed války?“

„Bydlí nedaleko. V Dunkerque.“

„Aha. To je opravdu blízko. Několikrát jsem tam byla s mužem,“ poznamená Danielle. „Je to pěkné město. Byli jsme tam hlavně nakoupit a po úřadech.“

„No, teď už moc pěkné není. Jen tak tak drží pohromadě. Měl bych se za nimi podívat.“

„Aha. Zřejmě budete chtít nějaký plat. Zítra připravím peníze. A na lov zůstanete?“ Danielle ani neví proč, ale je jí líto, že chce odejít. Přece mezi nimi nic není. Je to jen pomocník a ona… Ať jde k čertu. Proč jen musel Leopold zemřít? Proč? Stýská se jí. Sice jejich svatba byla domluvená, ale časem se do něho zamilovala a on ji nosil na rukou. Škoda, že další dítě jim nebylo dopřáno. A potom ta jeho smrt. Snažila se udržet hospodářství, ale bez muže to bylo čím dál tím těžší. Měla se vdát, ale na vesnici je těžké si někoho najít.

„Večeře byla dobrá, děkuji. Měl bych jít spát, nebo zítra netrefím zajíce, ale starostova setra. Nevím, jak by nám všem chutnal.“ Danielle se začne smát.

„Mami,“ ozve se z ničeho nic Nicole. Oba dospělí se na ni podívají. „Že Amine neodjede. Já nechci, aby zmizel, a Puppi taky ne. Puppi ho má moc rád. Že jo, Puppi?“ Puppi zvedne hlavu a dál okusuje něco neidentifikovatelného. Nepozná, jestli je to bota, kus provazu nebo dřevo. Přiblížit se k tomu znamenalo temné hluboké vrrrr a tesáky, které by přeštíply ruku vejpůl.

Danielle se klidně zadívá na Amina. Ten si bezradně povzdechne. „Víš, chtěl bych navštívit rodiče. Musí se o mě bát, proto bych je chtěl taky vidět. To je, jako kdybys ty byla pryč a stýskalo se ti po mamince.“

„Dobře. Můžeš jít,“ prohlásí a seskočí dolů. „Puppi, jdeme!“ zavelí a vyběhnou z kuchyně. Danielle ji starostlivě sleduje.

„Půjdu taky spát. Zítra ráno časně vstávám,“ zamumlá Ethan a vyběhne z kuchyně skoro stejně rychle jako Nicole. Zapadne do svého pokoje a zavře dveře. Imaginárně si otře z čela pot. Proč se dnes Danielle chovala tak divně? Co ji to popadlo? Kašle na to. Dlouho tu nebude. Jednoduše půjde o dům dál. Svlékne se, vklouzne do postele. Pohled mu sklouzne na skříň.

Ve skříní je to málo, co si s sebou přinesl, a pod to schoval obrázky a sáčky z kufříku. Ještě teď se mu zdají sny o dnech v Červené karkulce, o honících psech v pařížských uličkách. Dodnes nechápe, jak se mu podařilo utéci, a ze samotného útěku si jen matně pamatuje tváře neznámých lidí. Pohlédne k oknu se záclonou, za kterým se začalo šeřit. Je teprve devět hodin, ale on už je unavený. Usne a občas sebou trhne, když mu do snů proklouzne noční můra.

Ráno ho probudí zaklepání a on je hned vzhůru. Vzpomene si na dnešní hon. Podle něj je to spíš pytlačení. Zbraně jim zabavili hned na začátku války, ale všem se podařilo nějak uschovat lepší kousky. Sraz je před hospodou, kde se už scházejí skoro všichni ze vsi kromě ženy hospodského, která jim připraví občerstvení po lovu. I hospodský se chlubil svým střeleckým uměním a puškou, kterou si v zimě pořídil. Vyleze z postele, otřese se chladem. Léto už skončilo a studená rána jsou na denním pořádku. Obleče si teplý kabát a baret, nazuje holínky. Vyjde ven.

„Danielle,“ zašeptá. Ta přiloží prst na ústa a jdou do kuchyně. Napije se horké kávy, do kapsy si strčí pořádný kus chleba. Na stole leží puška se střelivem. Už dřív se s ní seznámil a je výborná. Manžel Danielle se zřejmě ve zbraních vyznal. Jdou společně na náves, kde se zdraví s ostatními, kteří se vynořují z mlhy. Občas zaštěká pes.

„Tak ještě chybí Brux a jsme všichni,“ zakřičí trochu hlasitěji starosta Adam Everard Treginac. Ruku mu trhají netrpěliví štěkající setři.

„Nejspíš zaspal se svojí starou,“ zakřičí někdo v odpověď, ale nedokáže určit, kdo to je.

„Nebo se mu nechce z teplých pokrývek!“ doplní další.

Usměje se. Někdo mu podá placatku s pitím. Lokne si a cítí, jak mu kořalka pořádně rozehřeje krev. Přihne si ještě jednou, podá ji dalšímu. Zaslechnou štěkot psů a za nimi mohutnou postavu statkáře Bruxe stylově oblečeného do myslivecké zeleně s pírkem na čepici.

„Zdar honu!“ řekne nepříliš silným hlasem. Ethan si vzpomíná, jak byl překvapen, když ho poprvé slyšel. Postavou a chováním by člověk řekl, že bude mít hrubý mohutný hlas, který se bude rozléhat, ale opak je pravdou. Ani když křičí na své dva pomocníky, tak není slyšet o nic více.

„Můžeme vyrazit!“ zakřičí starosta, který je trochu nahluchlý. Všichni se začnou houfovat, když někdo vykřikne: „Ticho!“

Všichni až na starostu, kterého někdo zadrží, se zastaví. Z daleka slyší slabý zvuk aut. Udiveně se po sobě podívají a jako na povel se otočí po směru zvuku. Ethan mimoděk vykročí vpřed. Vzadu na krku se mu zježí chloupky. Jestli se neplete, tak jejich vesničku právě chtějí navštívit Němci. Ten zvuk je čím dál hlasitější a on si uvědomí, že patří nákladním autům. Co tu chtějí? Divoce se kolem sebe rozhlédne, kde by našel únikovou cestu, ale je obklopen zvědavými sousedy. Zničehonic se zvedne šedá mlha a oni zahlédnou přijíždějící černé auto a za ním několik nákladních. Zabrzdí, až se zvedne prach. Z nákladního auta vyskáčou vojáci se zbraněmi v rukou. Z vozu vystoupí řidič, který otevře dvířka spolujezdce. Vystoupí, dle insignie, vysoký důstojník, až se Ethanovi vztekem zatmí před očima. Nejraději by se vrhl na tu německou uniformu a holýma rukama dotyčného zardousil. Druhých dvířek si nevšimne.

Na návsi je ticho. Nikdo nepromluví a měří se pohledy.

„Ich heiße Reinhard von Bellen und ich bin der Kommandant von diesem Gebiet,“ pokyne k druhému německému důstojníkovi. „Das ist mein Adjutant, Hauptmann Maxmilian Meier. Liegt die Waffen nieder! Sofort, oder wir brennen das Haus nieder!!“ Ukáže na hospodu. Všichni se podívají na dům a pak na něj. Stojí a přemýšlí, o čem to ten boš mluví.

Jmenuji se Reinhard von Bellen a jsem velitelem pro zdejší oblast. To je můj pobočník, kapitán Maxmilian Meier. Složte zbraně. Hned, nebo ten dům vypálíme! překládá automaticky mozek nevěřícnému Ethanovi. Nemůže tomu uvěřit. Klid a mír je najednou pryč a on stojí tváří v tvář Němcům a zkáze.

Ethan se dívá na německého důstojníka, který jim vyhrožuje. Najednou mu dojde, že to není komedie jako v divadle, ale skutečnost. Do popředí vystoupí starosta s úsměvem na rtech. Musí přivítat ty vojáky, jak se patří na starostu vesnice.

„Zbraně! Odhoďte zbraně!“ zakřičí na ně Ethan, který vzápětí odhodí svoji pušku k autu. Tím přitáhne pohled Maxmiliana Meiera.

„Proč?“ začnou se dohadovat ostatní. Nechápou, proč Amine odhazuje pušku. V rukou vojáků cvaknou spouště.

„Chtějí vypálit hospodu,“ zařve už doopravdy zneklidněný Ethan, když vidí zvedající se ruku velitele a jeden voják se chystá vyběhnout z řady. „Tak je složte, pitomci!“ zařve ještě jednou a švihne sebou na zem. Nechce být mrtvý. Zaslechne řinkot. Zřejmě ostatním taky došlo, co Němci chtějí, a odhazují pušky na hromadu, když z ničeho nic třeskne výstřel.

Ethan zvedne hlavu a vedle sebe na zemi uvidí starostu se zbraní v ruce a nechápajícím výrazem ve tváři. Psi se k němu vrhnou kňučíc, jak nechápou, co je s jejich pánem. Ježíš, snad je nenapadne…

Nepřemýšlí, co se může stát. Vyskočí, začne mávat rukama.

„Klid. Klid. Přece nechcete, aby nás pozabíjeli,“ vykřikne nervózně. Sakra, chce tu válku přežít.

„Wer sind Sie und wer ist er?“ Vy jste kdo a kdo je tohle?  Ethan se otočí, když zaslechne důstojníka, který na něj mluví německy. V hlavě má najednou prázdno. Odkašle si, znervózní ještě víc, když pohlédne do modrých očí toho německého důstojníka. Skoro zapomene na svět, když zjistí, jak jsou zvláštní. Mají tvar květin a jsou modré jako letní obloha. Krásnější a zajímavější oči nikdy neviděl.

„Wer sind Sie?“ Kdo jste?  Ethan zaslechne rázný rozkaz, koutkem oka zaregistruje zbraň u pasu a ruku na ní.

„Ich bin Amine Salacrou und das hier ist der Bürgermeister, Adam Everard Treginac,“ řekne německy trochu klopýtavě, jak se snaží vzpomenout na slovíčka. Amine Salacrou a to je starosta Adam Everard Treginac. Snad to přeložil dobře.

„Sammelt die Waffen ein und durchsucht die Häuser! Alle Waffen, Radios und gefährliche Gegenstände konfiszieren!“ vydá vojákům rozkazy plukovník von Bellen.

Seberte zbraně a prohledejte domy. Všechny zbraně, rádia a nebezpečné věci zabavit, Ethan pro sebe v hlavě hláskuje jako písmenkovou abecedu. Tváře kolemstojících jsou v šoku. Zřejmě vypadá stejně jako oni. Ví, že je zakázáno vlastnit zbraně, ale hned střílet?

„Sie sind jetzt neuer Bürgermeister,“ ohlásí velitel Ethanovi, že je novým starostou, a nasedne do vozu. „Kapitáne Meiere, zařiďte to tady. Jedu dál.“ Maxmilian mu řízně zasalutuje a jeho velitel mu odpoví. Ethan s lehkou nevolností pomyslí na výsledky německé návštěvy ve zbývajících vesnicích. Ani se mu na to nechce pomyslet. Najednou zaslechne křik a pláč a uvidí Marcellu, manželku starosty, která běží k mrtvému manželovi.

„Vrazi!“

Rychle ji obejme a zacpe ústa, aby mlčela. Pokyne Danielle, ať se o ni postará. Ta k němu v šoku přistoupí, ale pak si vzpomene na Nicole. Co když jí něco udělají? Když zpozoruje, že vojáci vstupují dovnitř domů a vynášejí různé věci, zbledne. Chce se rozběhnout, když ji Ethan násilím zadrží za paži. Marcellu pustí a ona klesne k mrtvému tělu. Bezhlesně ho hladí, jako by ho mohla vrátit k životu.

„Nic jí nebude,“ pošeptá Danielle do ucha. „Nic jí neudělají. Je to ještě dítě,“ uklidňuje ji a pevně svírá v objetí. Doufá, tedy. Ohlédne se po tom nažehleném panákovi, který má jejich životy v rukou. Ten zrovna mluví k jednomu ze svých podřízených, ale potom se otočí k Aminovi.

„Vy vlastníte co?“

„Tady statek Frau Danielle,“ řekne do ticha přerušovaného tichými vzlyky Marcelly. „Nedávno jsem ho koupil.“

„Výborně, budete mi dělat tlumočníka a všem řeknete, co požaduji.“

„Jistě, pane kapitáne.“ V duchu si pomyslí, že teď se odtud nedostane už vůbec a kapitán je zlý studený čumák i přes ty nejhezčí oči, jaké kdy viděl. Pomyslí na všechny ty lidi, kteří bezradně stojí v houfu, zmateně po sobě pokukují, ale neodvažují se nic udělat, natož zvednout hlas. Vyhýbají se pohledu na plačící ženu i tělo starosty.

Tak válka dorazila i sem, pochmurně si pomyslí Ethan, který pevně sevře ruku vystrašené Danielle.