Opojení – 1. kapitola

ALEX  (čtvrtek 30. června)

Sledoval jsem vzrostlé stromy rychle se míhající za okýnkem a měl jsem nutkání zavřít oči. V uších mi hudba hrála tak hlasitě, že jsem přes ni skoro až neslyšel rozhovor svých rodičů. Mamka sice věděla, že si táta při řízení nerad povídá, během dvouhodinové cesty však nedokázala vydržet zticha. Já to vnímal jen ve chvíli prodlevy, kdy skončila jedna písnička a začínala další.

Od okamžiku, co jsme sjeli z dálnice, už cesta nebyla tak jednotvárná, zato se ale výrazně zpomalila. Přesně tohle byl důvod, proč jsem s našima na chalupu nejezdil často – strávit dohromady pět hodin na cestě tam a zpátky, to mě opravdu nelákalo. Proto jsem tam s nimi za poslední rok byl všeho všudy jednou, konkrétně o podzimních prázdninách.

Jelikož však před několika dny začaly letní prázdniny, neměl jsem už žádnou výmluvu typu učení nebo trénink. Zkrátka jsem musel jet. Ačkoliv jsem nedávno oslavil osmnácté narozeniny, nedokázal jsem si prosadit svou. Na druhou stranu mi bylo jasné, že ty čtyři týdny, které tu naši hodlali strávit, bych doma zaručeně nepřežil, jelikož k vrcholu mého kuchařského umění patřily knedlíky s vajíčkem. A je jisté, že máminu zásobu knedlíků v mrazáku bych tak do týdne spotřeboval. A pak bych už asi žil jen na míchaných vajíčkách, špagetách s pestem a donášce pizzy.

Auto vjelo na známou příjezdovou cestu lemovanou z jedné strany plotem a z druhé vysokými stromy.

Čtyři týdny se slabým signálem a pavouky na každém rohu začínaly.

„Alexi, vezmi tuhle tašku s nákupem,“ pobídla mě mamka, když otevřela kufr. S povzdechem jsem si ji od ní převzal a odploužil jsem se ke vchodovým dveřím. Zpod květináče jsem sebral klíče, odemkl a vecpal jsem se i s nákupem do předsíně. Skrz chodbu jsem poté prošel do obýváku a po schůdcích nahoru do kuchyně. Odložil jsem nákup na linku a pustil se do vybalování.

Na jednu stranu pro mě byl celý tenhle pobyt tak trochu za trest, na druhou stranu jsem se cítil i příjemně. Odmalička jsem tu trávil každé léto, a i když bych raději zůstal s přáteli v Praze, chodil do kina, klubů a restaurací, nemohl jsem popřít, že tohle místo mělo své kouzlo. Vylezl jsem dveřmi vedoucími z kuchyně na verandu a sešel čtyři schůdky k rozlehlému trávníku.

Ačkoliv už odbila sedmá, slunce stále neztrácelo na síle a já ihned zatoužil skočit rovnou do napuštěného bazénu. Ještě že mě rodiče nenutili jet sem před pár dny s nimi – ten úklid a přípravy by mě asi zabily.

Stočil jsem pohled ke stromům u plotu a vydal se k nim. Třešně už dozrávaly, takže jsem si jich ihned pár utrhl a hodil si je do pusy. Prodral jsem se skrz další stromy až k samotnému plotu a všiml si pana a paní Pelcových – našich sousedů, kteří tu však na rozdíl od nás bydleli celoročně.

„Dobrý den,“ zamával jsem na ně.

„Ahoj, Alexi,“ zavolala na mě paní Pelcová. „Dlouho jsme tě neviděli.“

„No… neměl jsem moc času,“ usmál jsem se omluvně.

„Patriku, pojď ven,“ houkl pan Pelc směrem k oknům jejich domu. „Máme tady návštěvu.“

„Ale to je v pohodě,“ zasmál jsem se rozpačitě, „stojím jen za plotem.“

Patrik mi můj pobyt tady každoročně zpříjemňoval. Jenže když jsem sem na podzimní prázdniny naposledy přijel, vyrazil s přáteli kamsi na několikadenní výlet, takže jsme se minuli.

„A jak se máš?“ vyptávala se paní Pelcová. „Nastupuješ do maturitního ročníku stejně jako Patrik, viď? A kam se pak chystáš? Tvoje maminka mi říkala, že bys rád na humanitní studia.“

„Tak to už to všechno řekla za mě,“ zasmál jsem se, můj pohled se ale poté stočil ke vchodovým dveřím, ze kterých vyšel vysoký kluk s blonďatým rozcuchem a lehce opálenou kůží, jen v šortkách a volném nátělníku, který toho odhaloval víc, než asi původně měl.

Zmateně jsem nakrčil obočí a sundal si sluneční brýle, jako by mi to snad mělo pomoct v tom, abych lépe viděl.

No do háje, tenhle zatraceně pěknej kluk je Patrik? Ten samej Patrik, se kterým jsme ještě před pár lety pustili v záchranné akci všechny králíky na svobodu a pak jsme museli pod pohrůžkou běhat po poli a bez úspěchu je chytat?

„Čau,“ mávl na mě s úsměvem a ležérním krokem se blížil k plotu. „Dlouho jsem o tobě neslyšel. Jak je?“

„Ahoj,“ odvětil jsem a snažil se nezakoktat z toho šoku, který jsem právě prožíval, „jo… já… měl jsem toho hodně. Škola, tréninky a tak.“

Prvních pár minut mezi námi bylo vždycky tak trochu divných, když jsme se skoro rok neviděli, ale pak jsme se pokaždé naladili na stejnou vlnu. Tentokrát ale bylo všechno jinak.

Nebyl jsem připravený na to, že se z Patrika stane zatracený řecký bůh.

PATRIK

Malinko zmateně jsem nakrčil čelo, když jsem si všiml, jak si mě Alex překvapeně prohlížel. Jako kdyby mě tu vůbec nečekal. To za ten skoro rok, co tu nebyl, zapomněl, že tu bydlím, nebo co? No skoro bych tomu i věřil – tím by se vysvětlovalo, že mi vůbec nedal vědět, že už se sem s rodiči zase chystá na léto. Přitom každej rok mi psával, kdy tak přibližně dorazí…

„Jo, to chápu, taky jsem to měl letos jaksi nabitější než loni,“ usmál jsem se na něj – a při tý příležitosti jsem ho přejel zkoumavým pohledem.

Kaštanově hnědý vlasy mu padaly do čela, ale měl je kratší než, tuším, předloni. To jsem si ho pořád škodolibě dobíral, že jako jestli si myslí, že na to věčný zastrkávání těch neposednejch pramínků vlasů za uši sbalí nějaký holky, tak že to by se zároveň musel naučit hrát na kytaru a zpívat, jinak že tohle gesto asi na nikoho zabírat nebude, chacha. Hm, a taky se od posledně trochu vytáhl, ale i přesto byl teď pořád o pár cenťáčků nižší než já. Mimoděk jsem se usmál o trochu víc, když mi hlavou probleskla vzpomínka, jak ho to každý léto děsně rozčilovalo, když jsme byli mladší. Snad každej srpen se se mnou loučil se slovy: „A příští rok už tě stopro přerostu!“ A doteď se mu to nepovedlo… a už asi ani nikdy nepovede.

Alex mi můj zkoumavej pohled oplácel a pořád nic neříkal, tak jsem se znovu chopil slova sám: „Ale teď už to bude volnější, když začaly prázky… Jak dlouho tu budeš? Zase čtyři týdny jako obvykle?“

„Jo, já… přesně tak. A co ty? Tedy chci říct… budeš tady taky celou dobu, nebo se někam chystáš?“

Užuž jsem se nadechoval k odpovědi, když mi do toho skočila mamka: „Kluci, je vidět, že si toho máte hodně co říct… Paťo, co kdybys vzal Barnieho na tu procházku, co mu už několik hodin slibuješ? A Alex tě může doprovodit.“

Protočil jsem na mamku oči, ona dobře věděla za co. A Alex to věděl taky, protože jsem si koutkem oka všimnul, jak se pobaveně uculil. „Mami, tak dík, že nám to tak pěkně organizuješ, bez tebe by nás to nenapadlo!“ Pak jsem se otočil na Alexe: „Každopádně, je fakt, že Barnie o tu procházku škemrá už od oběda. Tak jestli se chceš přidat…“

„Jasně, proč ne,“ pokrčil rameny. „Kde Barnie vůbec je? Čekal bych, že se sem hned přiřítí, jakmile ucítí, že se mu tu někdo cizí opírá o plot.“

„Odpočívá vzadu za domem, chladí si břicho o ty studený dlaždičky,“ rozesmála se mamka.

„Jo, je to takovej zvláštní hlídací pes, vždyť víš sám! Funguje jenom při určitý teplotě,“ doplnil jsem mamku rozveseleně. „Tak jdeme?“ mrkl jsem na Alexe.

Jenom přikývl, s úsměvem se rozloučil s našima a pak už jsem viděl jeho vzdalující se záda. Hvízdl jsem na Barnieho a dvakrát tlesknul, počkal jsem si, až ke mně to naše čtyřicetikilový tele, který se honosně nazývá bernskej salašnickej pes, doběhne, a pak jsme spolu zamířili k brance.

„Tak co, Barnie, pamatuješ si tadyhle Alexe?“ podrbal jsem Barnieho za uchem a pobídl ho, aby si šel Alexe, kterej k nám pomalu přicházel po příjezdový cestě, očichat.

„No jistě, že si mě pamatuje, že ano, Barnie?“ přidřepl si k němu Alex a oběma rukama ho začal drbat za ušima, zatímco se z toho chlupáč mohl uvrtět ocasem.

Založil jsem si ruce na hrudníku a pobaveně ten výjev před sebou pozoroval. V tomhle zůstal Alex pořád stejnej – miluje Barníka od tý doby, co jsme si ho před sedmi lety pořídili jako štěně. „Tak co, budete se tu muchlovat až do tmy, nebo vyrazíme na tu procházku?“ rýpl jsem si vesele.

„Tak pojď, Barnie, jdeme, nebo se páníček Páťa užárlí,“ zazubil se Alex a konečně se zvedl z podřepu.

Vybuchl jsem smíchy. „Ještě ty s tím začínej!“ Všichni tři jsme se pak líným vycházkovým tempem vydali za vesnici směrem k lesu.

„A s čím?“ vykulil na mě Alex přehnaně nechápavě oči. „On ti ještě někdo další vyčítá, že seš žárlivej páníček?“

Já na něj svoje oči přimhouřil a užuž se mi drala na jazyk odpověď, která… no, kterou by asi tak úplně nepochopil… a tak jsem ji radši zase spolknul. Místo toho jsem mu slíbil: „Ještě jednou mi řekneš Páťa – a skončíš tamhle v tom rybníku za vsí!“

Z mýho vyhrožování si nic nedělal. „Koukám, že aspoň v něčem ses nezměnil – a že ti ten Páťa vadí pořád stejně,“ utahoval si ze mě, v očích rozverný jiskřičky.

„Není to Páťa, ale Paťa. A jo, vadí mi pořád stejně, Lexíku,“ zakřenil jsem se na něj. „Mimochodem, v čem jsem se teda podle tebe změnil?“ chytl jsem se tý první části jeho sdělení.

Alex se zatvářil, jako kdybych ho nachytal na švestkách. „No… ehm… Seš… seš míň opálenej než obvykle,“ vypadlo z něj nakonec.

„Jestli to nebude tím, že léto teprve začíná,“ žďuchnul jsem do něj ramenem. „Ty seš ostatně bledej pořád stejně,“ znovu jsem si neodepřel, abych ho pátravě přejel očima.

ALEX

Pobaveně jsem si odfrkl: „Jo… a na rozdíl od tebe půjdu maximálně tak do červena. Stejně jako každý léto. A jak to tedy vypadá s tvými plány na léto? Uvidím tě tady občas?“ Doufal jsem, že z tónu mého hlasu není znát, jak moc bych si přál, aby se tu zdržoval co nejvíce.

„No… nějaký plány mám, ale když hezky poprosíš, určitě si na tebe nějakej čas udělám, pokud jde o tohle,“ ušklíbl se Patrik a já cítil, jak mi z jeho komentáře zahořely tváře. Velmi rychle jsem se ale zase sebral, abych odpověděl s vtipem, na který byl u mě Patrik doposud zvyklý. A já tak obvykle i odpovídal, pokud mě krajně nerozhodila jeho náhlá atraktivita, na kterou jsem absolutně nebyl připravený.

„Rád bych podotkl, že léto strávené v mé společnosti je to nejúžasnější a nejepičtější, co se ti může stát,“ prohlásil jsem.

„O tom samozřejmě nepochybuju. Ale tím pádem bych si tvou zářnou společnost neměl syslit jen pro sebe, ne? Asi za hodinku se na zahrádce za hospodou koná taková menší party. Přidej se.“

„Tedy…,“ zasmál jsem se rozpačitě. „Hned první večer a takhle naostro? Čekal jsem něco komornějšího.“ Anebo třeba jen s tebou.

„Ale jen se nedělej,“ strčil do mě ramenem a zamířil s Barniem do pole, skrz které jsme se dostali až na kraj lesa. „Uvidíš, že si to užiješ.“

Jeho slova mě však opravdu neuklidnila. Jen co jsem se z procházky vrátil, začal jsem se zběsile prohrabovat ve svém kufru a hledat něco vhodného na sebe. Co se asi na takové party za hospodou, jen kousek od rybníku, nosí? Neměl jsem nejmenší tušení, nic takového se tu žádný rok nekonalo, nebo minimálně ne, když jsem tu byl.

Nakonec jsem na sebe natáhl pruhované tričko v námořnickém stylu, džínové kraťasy a bílé plátěné kecky a doufal, že to není trefa úplně mimo. Bylo by mi to dost podobné.

Stihl jsem si jen tak prohrábnout vlasy, než Patrik zazvonil a já se za ním vydal ven.

„No teda… To jako hodláš někoho sbalit hned první večer, jo?“ zahulákal na mě od branky a já se modlil, aby to rodiče náhodou nezaslechli.

„Pokud to má znamenat, že mi to dle tvého názoru sluší, tak děkuju velmi pěkně,“ zazubil jsem se na něj, „a taky nevypadáš k zahození.“

„Očekával bys snad něco jinýho?“

Ne, teď už fakt ne. „Hm… tu odpověď si ještě musím rozmyslet.“

„Hele!“ zvolal dotčeně. „Abys věděl, jsem náhodou velkej lamač srdcí!“

„Já bych spíš řekl, že všechny balíš na svýho psa,“ uzemnil jsem ho a snažil se tím namluvit sám sobě, že jsem v jeho přítomnosti úplně v klidu a že to se mnou vlastně vůbec nic nedělá.

„To mi připomíná,“ přešel mou drzou narážku, „nenechal jsi takhle náhodou někoho v Praze na celej měsíc samotnýho?“

„Jako koho?“ nakrčil jsem zmateně obočí.

„No to já nevím, prostě někoho. Přítelkyni, třeba.“

Pobaveně jsem si odfrkl a zavrtěl jsem hlavou: „Ne, nikoho jsem nikde nenechal, neměj strach.“ Zato jsem ale nepochyboval, že během dnešního večera zjistím, jak moc je žádaný on. Nemohl jsem být jediný, kdo zaznamenal jeho dechberoucí proměnu. Dospívání. Rozkvět. Říkejte si tomu, jak chcete.

Výsledek stál přímo přede mnou a já cítil, jak mě to k němu táhne.

„Tak ale to budou mít holky faaakt radost!“ zakřenil se na mě a energickým krokem se vydal kolem plotů, sotva jsem mu stačil. Pitomých pár centimetrů navíc, dělalo to zatracený rozdíl v délce kroků, obzvlášť když nasadil tak svižné tempo.

„Ani bych neřekl,“ namítl jsem. Ano, holky mě milovaly, to rozhodně. Ale z úplně jiného důvodu, než si Patrik evidentně myslel. Nehrozily jim ode mě žádné nemístné sexistické narážky ani obtěžování, tudíž mou společnost vyhledávaly rády a často. A já musel uznat, že jsem to měl dost podobné – cítil jsem se s nimi příjemně a opečovávaně. Vlastně trochu jako rozmazlovaný mladší sourozenec.

Mou pozornost přitom přitahovali kluci. Většinou navíc velmi specifický druh známý jako bezcitný hajzl, který ti zlomí srdce, ale je zatraceně sexy, takže v pohodě. A kdybych Patrika neznal už od plenek, bál bych se, že ani on nebude jiný, jelikož tu sexy část už splňoval sakra dobře.

On však gay rozhodně nebyl, to mi bylo více než jasné. Vždycky mluvil jen o holkách – ne že bychom o nich mluvili nějak často.

A navíc to netušil ani o mně.

S povzdechem jsem se zadíval na jeho vzdalující se záda a přidal do kroku: „Hej, no tak! Zpomal, ti nic neuteče, ne?“

„Žádná pořádná party beze mě nezačne, to je fakt,“ otočil ke mně Patrik hlavu a zářivě se zazubil. Tak sebejistý, charismatický, zábavný.

„Bezva,“ vydechl jsem, když jsem s ním konečně srovnal krok. „Sebevědomí ti tedy rozhodně nechybí.“

„Nesmíš mě brát tak vážně, však mě znáš.“

Právě že mám pocit, že vlastně tak moc ne.

Jakmile jsme dorazili za hospodu, Patrik mě hned vedl k jednomu z plně obsazených stolků. Seděli kolem něj dva kluci a tři dívky – já však poznával jen Rebeku, která s námi poslední roky občas trávila čas.

„No ne, kdopak se tu zas po roce ukázal?“ zavolala, když mě spatřila, a hned se zvedla ze svého místa. Natáhla ke mně ruce, aby mě objala, a Patrik se po mém boku zasmál.

„A já jako nic? Žádný objímání?“

„Tebe jsem viděla včera, ještě se mi nestihlo začít stýskat,“ odvětila a šťouchla do něj. „Zato Marcela už tě docela postrádala.“

Těkla pohledem k tmavovlásce v krátkých květovaných šatech sedící vedle kudrnatého kluka, kterého jsem poznal až v tu chvíli. Tom, mladší brácha Rebeky, no jistě, jak jsem ho mohl nepoznat. Připadalo mi, jako by se za ten rok všichni neskutečně změnili.

Když jsme konečně došli ke stolku, nebylo už představování tak hrozné, seznámil jsem se se zmiňovanou Marcelou a její kamarádkou Evou, s Tomem jsem se pozdravil a nevěřícně se zahleděl na jeho obdivnou výšku. Musel se za ten rok vytáhnout snad o deset centimetrů. A to mu bylo teprve patnáct. Kluk vedle Toma vypadal o něco starší a představil se mi jako Filip.

„Tak,“ popadl mě Patrik za rameno, „teď, když už můžeš oficiálně pít, si zajdem pro pivo.“

„Tys vloni taky nemohl oficiálně pít,“ namítl jsem.

„Ale teď jsem tu každej víkend. Zato ty jsi tu poprvý. A všiml sis, o jakej kus tě už Tom přerostl?“

„Jo, všiml jsem si, díky za připomenutí,“ pronesl jsem sarkasticky. „Jo a ty si nevzpomínáš, jak jsme vloni ve tvým pokoji vypili společně flašku medovýho jacka a pak nám bylo celej další den zle?“

„Jasně že vzpomínám,“ zakřenil se, „ale řekl jsem oficiálně. Tak už pojď a nezdržuj!“

Když jsme se vrátili ke stolu, všechno se pořádně rozjelo. Z reproduktorů hrála dobrá hudba, na kterou by se dalo i tancovat, čehož se brzy někteří mladší návštěvníci zhostili. A netrvalo dlouho, než se na taneční plac vydala i naše skupinka.

„No tak, zvedej zadek!“ pobídl mě Patrik a za zápěstí mě tahal ze židle.

„Ještě na tohle nejsem dost opilý,“ oponoval jsem.

„Tak se koukej opít rychle!“ S těmito slovy se vydal za ostatními.

Pohodlněji jsem se usadil a sledoval je, sám jsem ale opravdu neměl v plánu se přidat. Pohled na tančícího Patrika byl vlastně více než uspokojivý, ačkoliv se už trošku motal.

Když se k němu však přitočila Marcela, která, jak jsem během večera pochopil, o něj měla zájem, už jsem si pohled na něj tolik neužíval. Vlastně na ně. Natahovala k němu ruce a velmi brzy už tančili tělo na tělo. A od toho nebylo daleko k polibkům, které si začali vyměňovat.

No jistě, jak taky jinak.

PATRIK

Chvilku jsem Marcele ten polibek horlivě oplácel, cítit její tělo nalepený na tom mým mi totiž bylo celkem příjemný, a tak jsem se tím, jak se ke mně měla, nechal prostě unýst. Do toho ten skvělej pocit, že začaly prázdniny, mňo a ty vypitý piva taky udělaly svý…

Jenže i přes takovou tu lehoučkou, příjemnou mlhu v hlavě se mi povedlo zasoustředit se znovu na tu jednu myšlenku. Začaly prázdniny. No právě. A copak je chci celý strávit zrovna s Marcelou? Musel bych být slepej, abych si nevšiml, že po mně kouká už delší dobu. Kdepak, tý nejde o nějaký rychlý pomuchlování se někde mimo dohled ostatních, jako o to šlo na třídním výletu Janě. Marcela by se se mnou chtěla vídat den co den, podnikat výlety, jezdit na bazén… A po večerech bysme museli dávat na všech akcích, kterejch se zúčastníme, jasně najevo, že k sobě patříme. A na to jsem se prostě necítil.

Ona… není pro mě ta pravá. Já k sobě potřebuju, hm, mnohem specifičtější typ…

Otevřel jsem oči a jemně se od ní odtáhl. Věnoval jsem jí sice potěšenej, zároveň ale taky trochu omluvnej úsměv, ze kterýho si snad vyvodí ten správnej závěr… A jestli ne, tak Rebeka jí v tom určitě pomůže, protože jak jsem si tak všiml, když jsem očima rychle přejel nejbližší okolí, upřeně naši dvojici pozorovala.

A nebyla jediná. Pohled mi sklouzl i k našemu stolu, kde posedával Alex, momentálně úplně sám – a sotva jsem na něm zakotvil očima, zrovna měl nejvíc napilno uhýbat těma svýma a předstírat, že ho vlastně nejvíc ze všeho zajímá obsah jeho pořád ještě nedopitýho půllitru. No, kámo, na to, že ještě pořád nejseš dost opilej, moc rychlý reflexy nemáš!

Naklonil jsem se k Marcele blíž a hlasitě, aby mě přes tu hudbu slyšela, jsem ji informoval: „Hele, naše návštěva z Prahy se nudí, to bysme neměli nechat jenom tak, ne?“

„Když myslíš,“ pronesla a zaznělo to docela zklamaně, ale rozhodl jsem se, že teď se tím zabývat nebudu.

„Hned jsem zpátky… Teda jsme!“ mrkl jsem na ni, když jsem ji na tom provizorním parketu nechával stát samotnou, což, pravda, nebylo úplně podle etikety. Ale to zřejmě není ani nechat návštěvu sedět samotnou u stolu, no ne?

Rázným krokem jsem došel k Alexovi, bez řečí jsem ho popadl za loket a vytáhl ho na nohy. „Jde se tancovat! A tentokrát bez výmluv!“ oznámil jsem mu nekompromisně.

Pak, aniž bych čekal, co mi na to poví, jsem se otočil zpátky k parketu, pohledem jsem vyhledal Michala, kterej nám při všech podobnejch akcích dělá dýdžeje, ale momentálně ho teda naplno zaměstnával tanec s Ivetou, a se smíchem jsem na něj zavolal: „Michale, krucinál, udělej s těma cajdákama něco! Zapíjíme začátek prázdnin, ne jejich konec, tak to podle toho musí vypadat!“

Michal na mě protočil oči, něco Ivetě pošeptal a oba se rozesmáli, ale pak si přidřepl k notebooku, ke kterýmu byly připojený repráky – a za pár vteřin se z nich ozvala letošní letní, zatím ještě ne moc ohraná pecka.

„Jooo!“ zavýskl jsem potěšeně a k mýmu nadšenýmu pokřiku se přidaly hlasy několika dalších lidiček.

Doteď poloprázdnej parket se téměř okamžitě zaplnil, takže jsem se spokojeně otočil na Alexe, co na tu změnu tempa a tím tak nějak i celkový energie říká. Alex ale pořád nejistě postával na místě a tvářil se, že vůbec neví, co se po něm chce.

Nedalo mi to a začal jsem si na místě podupávat do rytmu toho skvělýho songu. „Jak je možný, že s tebou to nic nedělá?“ podivil jsem se – a schválně jsem se zavrtěl i v bocích, abych svůj údiv podpořil.

„Já nevím, no, je tu moc lidí a světla…,“ ošíval se.

„Ty máš pořád něco,“ rozesmál jsem se, a protože už jsem opravdu nedokázal jenom tak postávat, chytil jsem ho za předloktí a protáhl jsem ho skrz poskakující pařmeny a pařmenky doprostřed parketu. Tam jsem se k němu naklonil, aby mě slyšel: „Tady seš pěkně schovanej, odnikud sem není vidět, hahaha!“

A pak, spokojenej s tím, jak jsem ho šikovně dostal přímo do středu dění, a zároveň opilej (nejen) tou hudbou jsem se naplno oddal začínajícímu refrénu, zatímco Alexe jsem si zdánlivě přestal všímat. Měl jsem už totiž ozkoušený, že je to nejlepší způsob, jak někoho přimět k tomu, aby se roztancoval…

Zabralo to i tentokrát. Alex mě chvilku pozoroval, pak si sám pro sebe zavrtěl hlavou – a v příští vteřině už jeho hopsající a rozpohybovaný tělo dokonale splynulo s davem. Teď už jsem si mohl dovolit si ho prohlídnout, bylo mi jasný, že můj zvědavej pohled už ho od tancování neodradí – a pro změnu jsem si hlavou sám pro sebe zakroutil já: myslel jsem, že se třeba zdráhá tancovat, protože mu to nejde, ale to byla teda pěkně mylná domněnka! Pozorovat ho, jak se ladně vlní do rytmu… a jak si tu hudbu užívá… To bych klidně mohl celej večer!

Anebo aspoň do tý doby, dokud mě u toho nenačapal a neusmál se na mě. Pak už jsem oči radši zavřel a naplno jsem se ponořil do tý hudby a do toho křepčení.