Opojení – 3. kapitola

ALEX (pátek 1. července)

Asi mi praskne hlava.

Nakrčil jsem obočí a neochotně otevřel oči. Jen co mi ale slunce vypálilo sítnici, raději jsem je znovu zavřel. Přetočil jsem se na druhý bok čelem ke stěně a pokusil se znovu usnout, pocit v krku byl však tak nepříjemný, přímo na zvracení, že jsem se raději opatrně posadil a se zoufalým zakňouráním vydechl.

Pocit na zvracení mě pozvolna přecházel, ale hlava mi třeštila pořád.

Co jsem to do háje pil?

Vzpomínal jsem, jak do mě kluci lili panáky pálenky. Jak jsem tancoval s Patrikem. Jak jsem se na něj tiskl u stromu, bezostyšně se po něm plazil a líbali jsme se. Srdce se mi zběsile rozbušilo. Vzpomínal jsem si. Jak jsem na něj dorážel, provokoval ho, chtěl víc… Kdyby se mi to stalo v Praze a nebyl by to nikdo nijak extra blízký, vůbec bych to neřešil. Jenže tohle byla úplně jiná situace. Každý se tu znal s každým, drby se rozšiřovaly světelnou rychlostí a nechtěl jsem rodiče stavět do nepříjemné situace.

Vzal jsem do ruky telefon a snažil se odreagovat nekonečným sjížděním krátkých videí na Instagramu, když mi ale na hlavní stránce vyskočil Patrikův nejnovější příspěvek – fotka jeho a Barnieho, pravděpodobně na ranní procházce. Jelikož už bylo skoro jedenáct, měli ji dávno za sebou. Bez přemýšlení jsem na fotku dvakrát poklepal, abych ji osrdíčkoval.

Připadalo mi, že za poslední rok na Instagram žádnou svou fotku nedal. Jinak bych si té jeho dechberoucí změny přece všiml dřív. A najednou BUM, oslní mě svou přitažlivostí hned po ránu, když se ještě snažím vzpamatovat a zpracovat to, co se mezi námi předchozí večer stalo.

Vzápětí mi od něj do directu přišla zpráva. Zoufale jsem zasténal.

‚Tak co, žiješ? ;)‘

‚Bolí mě hlava a ještě jsem se nevyhrabal z postele, ale jo, žiju. :D Dík, že ses o mě včera postaral.‘

Až ve chvíli, kdy jsem odpověď odeslal, jsem si uvědomil, jak blbě to zní.

‚Jo, vypadalo to, že se ti tenhle typ péče docela zamlouvá… ;-D‘

Měl jsem sto chutí se propadnout hanbou někam hluboko do země. Místo toho jsem ale sebral poslední zbytek důstojnosti a neochotně jsem se vyškrábal z postele. Došoural jsem se do koupelny, kde jsem dalších patnáct minut stál pod sprchou a doufal, že se celý rozpustím, abych se nemusel stavět realitě čelem. Po tom neúspěšném pokusu jsem si vyčistil zuby, převlékl se a doploužil se do kuchyně. Uvařil jsem si kafe, opekl dva toasty, které jsem ledabyle potřel máslem, a vydal se za dům na druhou stranu zahrady, kde jsme měli velký stůl i s lavicemi.

„No dobré poledne,“ zvedla ke mně mamka oči od křížovky, když jsem se i se snídaní posadil proti ní. „Bavil ses včera dobře?“

„Jo, jasně,“ přitakal jsem rychle a raději se zakousl do toastu, abych už nemusel odpovídat.

Najednou se mamka široce usmála a zamávala směrem k brance. Já sám seděl zády k ní, takže jsem se musel otočit.

„Brej den! Čau, Alexi,“ zavolal na nás Patrik od branky.

„Jen pojď dál, Patriku,“ pobídla ho mamka, a než jsem se nadál, už se usazoval na lavici vedle mě.

„Jak se vám vede?“ zeptal se a bezostyšně mi z talíře ukradl druhý toast.

„Hej!“ strčil jsem do něj.

„Alexi, neseď tady tak a nabídni Patrikovi něco, šup! A mám se skvěle, drahoušku, konečně zasloužená dovolená.“

Protočil jsem oči a otráveně se zvedl, načež jsem se kolem baráku došoural zpět k zadním dveřím, které vedly rovnou do kuchyně. Jen co jsem otevřel lednici, uslyšel jsem kroky a v další chvíli už stál Patrik přímo u mě.

„Chceš třeba džus? Nebo taky kafe? Další toast? Protože já si ho musím udělat, když jsi mi ten můj sežral.“

„Kafe už jsem měl, takže džus. Dík,“ zazubil se na mě. Přikývl jsem a mlčky začal připravovat toasty. V mezičase jsem mu do sklenice nalil džus, když jsem mu ho ale podával, ani jsem se na něj nepodíval. Bál jsem se, že by mě vzpomínky na předchozí večer udeřily tak silně, až bych to neustál.

„Klidně běž za mamkou ven, přijdu tam,“ pobídl jsem ho a otočil se zády k němu, jelikož oplachování nádobí se náhle zdálo jako veledůležitá činnost. On však místo toho přistoupil blíže, až jsem jeho přítomnost cítil v zádech. Musel stát jen pár milimetrů ode mě.

„Jenže… já nepřišel, abych si poklábosil s tvou mamkou. Přišel jsem za tebou.“

PATRIK

„Přišel ses podívat na vlastní oči, jak těžká jsou rána opilcova?“ zadeklamoval někam do dřezu, ve kterým pořád přejížděl houbičkou přes jeden jedinej talíř.

„To bych nemusel chodit tak daleko,“ vybuchl jsem smíchy. „Takovýhle pozorování můžu co chvíli provádět i u sebe v pokoji.“

„Prý daleko,“ odfrkl si. „Zase tak moc jsme toho v noci nenachodili, aby ti dneska těch pár metrů mezi vaším a naším domem přišlo daleko, ne?“ vtipkoval, zatímco se houbičkou pravděpodobně snažil setřít z talíře květinovej vzorek.

Krásně mi tou svou poznámkou nahrál! „Copak ty si pamatuješ, kolik jsme toho v noci nachodili?“ zavyzvídal jsem. Pamatuješ si vůbec aspoň něco…? I když… tím svým chováním mi vlastně odpovídal celou dobu. Neuhýbal by pohledem a neotáčel se ke mně tak tvrdošíjně zády, kdyby si aspoň něco nepamatoval…

„No… tu vyprošťovací procházku, jak jsi tomu, myslím, říkal, si pamatuju dobře. Ale to předtím mi trochu… trochu dost… jakože hodně… splývá,“ huhlal, zatímco si na houbičku vymáčkl ještě trochu Jaru.

I když jsem se tím vším dobře bavil a byl jsem připravenej si v tý kuchyni počkat, až ten talíř prostě jednou konečně domyje, nakonec jsem to nevydržel. Na to jsem totiž stál až příliš blízko něj. Příliš blízko…, ale přitom pro mě v tu chvíli byl neskutečně nedosažitelnej. A já jsem potřeboval zjistit, jestli chtěl, aby to tak zůstalo…, nebo jestli se jenom styděl dát najevo opak.

„Lexi, ježíši, přestaň s tím šmrdláním!“ natáhl jsem se přes něj, vytrhl jsem mu talíř i houbičku z rukou a odložil to do dřezu. Pak jsem ho vzal za loket a otočil ho k sobě čelem. Čekal jsem, až se na mě podívá, jenže to nevypadalo, že by měl v plánu to udělat, a tak mi nezbylo než ho chytit za bradu a zvednout mu hlavu. Pomalu, jemně, úplně jinak, než jak jsem mu ji zakláněl včera.

Při tý vzpomínce mi tělem proběhlo vzrušení, takže jsem si musel odkašlat, než jsem byl schopnej se ho potichu zeptat: „Nekecáš mi takhle náhodou trochu? S tím, že ti to jakože hodně splývá? Protože mně přijde, že si to naopak pamatuješ až moc dobře.“

Chvíli se do mě vpíjel očima a já v nich úplně zřetelně viděl všechen ten zmatek a nejistotu. Nakonec z něj vypadlo: „A kdybych ti řekl, že si fakt krom té procházky nic nepamatuju, věřil bys mi?“

Ještě chvilku jsem mu zkoumavě opětoval jeho upřenej pohled, než jsem mu odpověděl: „Ne.“ Pak jsem konečně přestal svírat jeho bradu mezi prsty a o dva kroky jsem od něj ustoupil, abych mu dal prostor. Obrazně – i doopravdy. „Ale můžeme předstírat, že jo. Že ti to věřím. Jestli chceš. Nebo klidně můžeme rovnou předstírat, že se celej ten včerejšek nestal,“ navrhl jsem mu.

Alex si skousl spodní ret, což znovu způsobilo vzrušující zašimrání v mý páteři, a pak sklopil hlavu. „Nechci,“ hlesl.

Řekl to tak potichu, že to mý uši i na tak krátkou vzdálenost málem přeslechly, ale mý tělo na vibrace toho slova zareagovalo dost potěšeně. Hřálo mě to… a přitom mě z toho mrazilo, ale bylo to hodně příjemný mrazení. Hodně příjemný. Plný očekávání… a taky touhy. Touhy zopakovat všechno to, co se dělo v noci a na co Alex nechce zapomenout, ale taky touhy přidat k tomu něco navíc…

„Hm, tak víš co?“ navrhl jsem. „Já teď půjdu domů poobědvat, protože už bude skoro poledne, ty dosnídej, haha… A co kdybysme odpoledne zase zašli s Barniem na procházku? Třeba ve tři? Jestli to ale není brzo. Jestli do tý doby stihneš umýt nádobí, víš, vzhledem k tvýmu příšernýmu tempu…,“ kývl jsem hlavou k dřezu.

„Pf,“ odfrkl si, konečně zvedl hlavu a zašklebil se na mě, „když mě u toho nikdo nerozptyluje, tak mi to jde náhodou mnohem lépe.“

„Jasně, za všechno můžu já, že?“ pobaveně jsem na něj přimhouřil oči. „Tak teda ve tři. A pokud bys to nádobí fakt domejt nestihl, tak nás s Barniem najdeš u tý studánky. To bude ještě světlo, takže bys tam mohl trefit… a nebát se přitom tmy, ty strašpytle,“ dobíral jsem si ho.

„Jo, za všechno můžeš ty! A padej už, nebo tě do tý studánky odpoledne hodím.“

„Jsem fakt zvědavej, jestli budeš mít stejný silácký řeči, i až se setmí. Každopádně fajn, platí, jsme domluvení. Zatím se měj. A díky za ten džus,“ popadl jsem ještě za chůze ze stolku tu skleničku a na jeden zátah jsem ji vyprázdnil.

„A za toast,“ připomněl mi Alex.

„Jo, za ten taky, ale mezi náma – žádná velká delikatesa to nebyla,“ mrkl jsem na něj, hřbetem ruky jsem si otřel pusu a nedbaje jeho pobavenýho povykování ohledně toho, že jsem nevděčnej a rozmazlenej a cosi kdesi, jsem vyrazil z jejich kuchyně ven.

„Copak, už jdeš domů? Myslela jsem, že tu s námi chvíli posedíš… Ostatně, nechceš zůstat na oběd?“ lanařila mě Alexova máma, když jsem se s ní loučil.

„Děkuju, jste hodná, ale my máme doma plnou ledničku, musím jí trochu odpomoct,“ zasmál jsem se. A navíc, v tom jsem Alexovi nekecal: já jsem si sem nepřišel poklábosit s jeho mámou, já jsem přišel za ním. A jelikož jsem dosáhl svýho – příslibu dalšího setkání jenom ve dvou (Barnieho nepočítám) – mohl jsem se se spokojeným úsměvem na rtech zase vytratit.

ALEX

Stačil mi jen jeden jeho pohled, jeden dotek, jedno slovo… a zase jsem z něj byl tak mimo jako předchozí večer. Jenže tentokrát jsem na to nepotřeboval ani jedinou kapku alkoholu. Jeho samotná přítomnost pro mě byla evidentně dost velkým opojením.

Zároveň mi ale připadalo, že ani jemu nebyl předchozí večer lhostejný. Proč by za mnou jinak hned následující ráno chodil? Proč by mě zval ven poté, co jsem dal tak důrazně najevo, jak to mám já?

Jen to jaksi vůbec nesouhlasilo s představou, jakou jsem o něm měl. Lamač dívčích srdcí. Jen dívčích srdcí.

Odpoledne jsem se čtyřikrát převlékl, než jsem byl alespoň trochu spokojený, a nadával při tom sám sobě, že jsem si toho oblečení nevzal víc. Hodilo by se.

K Patrikovi jsem dorazil deset minut před třetí. Barnie předními packami vyskočil na branku, vrtěl ocasem a kňučel, abych ho pohladil. Opravdový hlídač a trhač v jednom. Otevřel jsem si branku a vkročil na trávník. Dál jsem ale nechodil, jen jsem se posadil do trávy a drbal Barnieho za ušima. Napůl se mi uvelebil v klíně a nechával se ode mě mazlit. Packami prosil o další a další drbání, válel se po mně, až jsem byl celý od chlupů, ale vůbec mi to nevadilo. Sklonil jsem se a začal ho pusinkovat na čumák. Veškerý stres ze mě díky němu opadl, jelikož pes byl podle mě ta nejvíc antistresová věc na světě. Chlupatá kulička čiré lásky. V případě Barnieho rovnou chlupatá koule.

„Ale to je mi lásky,“ ozvalo se jen kousek od nás, Barnie na moment zpozorněl, ale když se přesvědčil, že to je jen Patrik, znovu se mi nastavil.

„Psi jsou chodící láska, takže samozřejmě,“ odvětil jsem a taktéž nerušeně pokračoval v drbaní. „Asi se s ním málo mazlíš.“

„Ono by tě to nadšení taky přešlo, kdybys ho drbal dvě hodiny v kuse každej den a jemu to bylo pořád málo,“ uchechtl se a došel až ke mně. Zamlaskal na Barnieho a poté spustil k zemi obojek připevněný na vodítku. Zacinkal mi vedle ucha, jelikož do té výšky ho Patrik spustil, a já k němu vzhlédl. Barnie vystřelil na nohy a přiskočil ke svému páníčkovi. Sledoval jsem, jak mu Patrik nasazoval obojek a utahoval ho, poté urovnal známky vepředu a podrbal ho za ušima.

„Na co tak koukáš?“ zeptal se. „Chtěl bys taky jeden či co?“

„Vypadám snad jako pes?“ ušklíbl jsem se.

„No to sice úplně ne, ale minimálně bych si pojistil, že už se tentokrát nezatouláš, kdybych si tě dal na vodítko.“

„Ohromně vtipný,“ vyplázl jsem na něj jazyk a vyškrábal se na nohy. A marně jsem se snažil zamaskovat, jak mi rudnou tváře. „Tak… jdem?“

„Jestli nemáš hlad nebo žízeň, tak klidně můžem,“ přitakal a otevřel branku. Barnie okamžitě vylítl ven. Obdivoval jsem, jak to Patrik dokázal ustát, když se vodítko napnulo a prudce tak zbrzdilo Barnieho váhu. „Pak ho pustím, ale dokud jdeme u silnice, tak si to fakt nelajznu. Ještě by ho něco přejelo.“

„Jo, lidi jezdí jak psychopati. I tady na vesnici,“ potvrdil jsem. Vyšli jsme nahoru na kopec a napojili se na polní cestičku, která vedla až k okraji lesa.

„Tak…?“ zeptal se po několika minutách ticha, během kterých jsem se marně snažil vymyslet, na co včerejšek svedu, aby to bylo dostatečně uvěřitelné. „Chceš o tom včerejším večeru mluvit?“

„Já nevím,“ povzdechl jsem si. „Totiž… omlouvám se, jestli jsem tě obtěžoval. Teda jasně, že jsem tě obtěžoval. Já prostě… nevím, co to do mě vjelo. Asi jsem se zkrátka nechal unést.“

„A čím ses nechal unýst?“

„Vším. Alkoholem, prvním večerem letních prázdnin, tebou…“

„Mnou…?“ zopakoval a já zalitoval, že jsem to řekl.

„No… jo,“ zahuhlal jsem poraženě. Beztak už to horší být nemohlo. Těkl jsem k němu pohledem, zabořil si ruce do kapes a raději jen mlčel, než abych dodal ještě nějakou perlu. Teď byl na řadě on, aby se s mou odpovědí a předchozím večerem nějak popasoval.

PATRIK

Odepnul jsem Barnieho z vodítka a poplácáním po hřbetě jsem mu dal najevo, že se klidně může rozběhnout, co hrdlo ráčí. Barnie toho hned využil a vesele popoběhl pěkných pár desítek metrů před nás, aby nám ukázal, že odteď nás povede on. Díky tomu, že jsme se Barniemu dostali z doslechu, se mi zvláštně iracionálně ulevilo – jako kdybych na tohle povídání, a kdo ví, možná ne jenom povídání, potřeboval mít s Alexem dokonalý soukromí…

„Takže tímhle vším chceš říct,“ snažil jsem se v tom všem trošku zorientovat, zatímco jsem si v dlaních smotával vodítko, abych si ho mohl nacpat do kapsy, „že když tahle kombinace znovu nenastane – myslím tím alkohol, první letní noc a já – tak už se ten včerejšek nebude opakovat…?“

Alex si povzdychl a nervózně si dlaní prohrábl vlasy. Rozrušeně jsem polkl, protože jsem okamžitě zatoužil ho za tu ruku chytnout – a vlasama se mu prohrabovat sám…

„Já… nevím,“ zopakoval, pohled upíral někam pod svý nohy. Přestal jsem ho zvědavě pozorovat a místo toho jsem se zahleděl před sebe, na Barnieho, kterej zrovna vcházel do lesa a otočil se na mě, abych mu potvrdil, že může pokračovat. Usmál jsem se na něj a mávl, že jo, že jde správně a že jsme mu v patách. Dál jsem ale mlčel, aby Alexovi došlo, že to jeho ‚nevím‘ neberu jako odpověď. Něco přece vědět musí!

„Ty asi nechceš, aby se to opakovalo, že?“ hlesl potichu po další promlčený chvíli.

Překvapeně jsem k němu otočil hlavu: „Proč myslíš?“

„Protože… protože… Protože ses včera na tom parketu líbal s holkama. Teda s jednou. Aspoň myslím, že byla jenom jedna. Ale líbat tě chtěly všechny. A taky protože… protože jsi tak zatraceně klidný a v pohodě a… a ten včerejšek tě vůbec nerozhodil a…,“ začal z něj najednou padat přímo vodopád slov.

„A…?“ zopakoval jsem po něm. „Má to ještě nějaký pokračování, nebo už můžu zareagovat? Víš, dokud si to, co na mě chrlíš, všechno pamatuju…,“ pousmál jsem se.

Rychle po mně hodil očima, ale hned je zase sklopil. „Můžeš…“

„Super! Předně teda smekám před tvýma dedukčníma schopnostma, to se hned tak nevidí,“ dobíral jsem si ho, abych to celý malinko zlehčil. Moc dobře jsem si totiž v jeho pohledu všiml toho zmatku, nejistoty, ale taky strachu… A já nechtěl, aby se v mý přítomnosti bál. Nebo dokonce aby se bál mě. „I kdybys měl ale pravdu a všechny holky mě chtěly líbat, tak co já s tím? Já je líbat nechci. Já moc nechtěl ani s Marcelou, proto jsem toho taky nakonec nechal, jenže toho sis už možná nevšiml, protože…“

„Nechci, aby to vyznělo, že jsem tě tam včera nějak hlídal,“ přerušil mě Alex. „Nebo že bych si myslel, že… že jsi… že nemůžeš… že bys nemohl…,“ zakoktal se a znovu si vjel rukou do vlasů – a napodruhý už jsem tomu nutkání odolat nedokázal.

Jelikož jsme už taky vešli do lesa a zrovna jsme míjeli jeden vysokej smrk, zastavil jsem se na místě a chytil jsem Alexe za předloktí, čímž jsem ho donutil taky zastavit. Natlačil jsem ho zády na kmen stromu, až překvapením prudce vydechl, ale to už jsem se natahoval po jeho druhý paži. Obě jeho zápěstí jsem prsty jedný ruky přitisknul k sobě a přidržel mu je před tělem. Nesvíral jsem ho nijak pevně, a kdyby sebou škubl, vytrhl by se mi, ale tak to prozatím bylo v pořádku: chtěl jsem, aby věděl, že se mi vytrhnout může – ale že si to nepřeju.

Chvíli jsem se mu jenom zblízka díval do očí a čekal na nějakou reakci, připravenej ho při jakýmkoliv náznaku nesouhlasu pustit. Jenže Alex mi můj upřenej pohled vyčkávavě oplácel, jenom nasucho polkl… A tak jsem zvedl volnou ruku a konečně jsem jeho hnědý vlasy sevřel v dlani. Zatáhl jsem a zaklonil mu tak hlavu o něco víc. Ze rtů mu uniklo hlasitější zalapání po dechu, což stačilo k tomu, aby mi tělem projelo vzrušení – a taky šílená chuť ho políbit.

Jenže ještě k tomu nebyl ten správnej čas.

„Ještě jsem nedomluvil, takže mi laskavě neskákej do řeči,“ pronesl jsem sice polohlasně, přesto jsem si dal záležet, aby šlo poznat, že to myslím vážně. „Není pravda, že mě ten včerejšek vůbec nerozhodil. Nebo že bych byl zatraceně klidnej. V tvý přítomnosti totiž nejde být zatraceně klidnej. A tím pádem taky není pravda, že bych si ten včerejšek nechtěl zopakovat. Jenom potřebuju vědět, že chceš taky. Sám říkáš, že ses včera nechal unýst mimo jiný alkoholem – no, podle mě to bylo především tím alkoholem. Potřebuju vědět, že tohle všechno chceš taky, i když tady v okolí není žádnýho alkoholu ani kapička.“

S tím jsem mu přestal svírat vlasy, místo toho jsem přesunul svou dlaň o něco níž a zlehka, hladivě jsem mu začal prsty přejíždět po šíji, zatímco jsem mu pátravě hleděl do očí.