• Isiris
  • visions_of_dream
Styltvrďárna
Datum publikace19. 11. 2022
Počet zobrazení605×
Hodnocení4.89
Počet komentářů4

ALEX

Prospal jsem následující dvě hodiny, takže jsem se probral až odpoledne. Automaticky jsem se chtěl posunout blíže ke spícímu tělu (než by mi došlo, že to je fakt špatný nápad), jenže to tam jaksi nebylo.

S povzdechem jsem se přetočil na záda a založil si ruce za hlavou. Zadek jsem stále cítil, takže opravdu nešlo zapomenout na to, co se stalo. Navíc s tím vším, co se dělo kolem toho.

Tím jsem nemyslel jen všechny ty extrémně vzrušující věci, které se mnou prováděl, ale i doteky, které mi pak věnoval. Nebo chtěl věnovat. Kdybych se nechal.

Jenže každý dotyk navíc krmil mou naději. A já se hrozně snažil žádnou nemít.

Náhle se otevřely dveře a dovnitř vklouzl Patrik s ohromným tácem v rukách: „No dobrý odpoledne! Jak ses vyspal?”

„Klidně bych v tom ještě pokračoval,” zakřenil jsem se.

„Můžeš. Až se najíš.” Odložil tác na stůl a podal mi misku s těstovinami, rajčatovou omáčkou a sýrem. „To je vrchol mýho kuchařskýho umění, tak se na to moc neksichti.”

„Já se přece neksichtím,” namítl jsem. „Seš na tom stejně bídně jak já.”

Ale ve skutečnosti bych s vděkem snědl i chleba s máslem, kdyby mi ho připravil on. Už jen to, že mi uvařil, že se o mě tak staral, nutilo mé srdce bušit jak zběsilé.

„No to teda nejsem,” zavrtěl hlavou, „že bych připálil i slaninu, to zas ne.”

„Byl jsem rozptylovanej Barniem,” zahuhlal jsem s plnou pusou. „A máš to dobrý.”

„Že jo? Sám jsem uvařil těstoviny a sám jsem k tomu pak ze sklenice vyklopil omáčku.”

„A ten sýr jsi taky sám nastrouhal, že?”

„No… ten už byl předstrouhanej,” přiznal.

„Tak to je ale velký zklamání. Dva z deseti.”

„No dovol? Taky bych tě mohl nechat o hladu!” A s tím ke mně natáhl ruku, aby mi misku mohl sebrat, ale já se nedal. Bránil jsem ji vlastním tělem.

„Nenene, už mlčím. Musíš mě přece nechat se najíst. Víš, kolik kalorií jsem spálil?”

„Ty? Myslím, že moc ne. Šukal jsem já tebe, tys jen poslušně držel.”

Zrudl jsem jak rajče a rozpačitě se ošil. Pak jsem si do úst nacpal pořádnou porci těstovin a žvýkal. A žvýkal. A vyhýbal jsem se jeho pohledu, jak jen to bylo možné.

„Ale copak? Přece se nestydíš,” uchechtl se a prohrábl se mými vlasy.

Zarytě jsem mlčel a jen se na něj zašklebil – to bylo samo o sobě vypovídající dost. Patrik se posadil na postel vedle mě a sám si z tácu podal misku těstovin.

„Jinak seš v pohodě? Nic tě nebolí?”

„No… ten zadek ještě cejtim, co ti budu povídat. Ale je to žádoucí, ne že ne.”

„Tak fajn, to beru,” zasmál se a poplácal mě po koleni zakrytém peřinou.

Můj prvotní reflex byl ucuknout, protože… jsme přece jen kámoši, že? Jenže to, jak se ke mně choval, jak dával najevo, že mu na mně záleží… Třeba v tom bylo přece jen ještě trochu víc.

Anebo jsem to tam chtěl prostě jen hrozně moc vidět.

Otočil jsem k němu hlavu a zadíval se mu do tváře. I když do sebe ládoval těstoviny, vypadal úžasně. Úplně mě k sobě vábil, nutil mě na něj zírat.

Dobře, fajn… třeba, když mu ukážu trošku jinou stránku, ho to trkne rychleji. To, že dělá chybu.

Přisunul jsem se k němu trochu blíž, když mi stiskl koleno, a polkl jsem další sousto.

„Jsi pod tou peřinou ještě pořád nahej?” zeptal se náhle.

Obočí mi vyjelo nahoru a dal jsem si do úst ještě jedno sousto, než jsem misku odložil na noční stolek.

„To jsi klidně mohl dojíst, jen se ptám.”

Odfrkl jsem si, shrnul ze sebe peřinu a přelezl ho. Jakmile jsem došlápl na zem, ohnul jsem se pro boxerky a natáhl si je. „Ne, už nejsem.”

Patrik zpozorněl a se zájmem se na mě ušklíbl. „Ale já jsem ti neřekl, že se smíš oblíct, Lexíku.”

„Však já jsem se tě ani neptal, Páťo,” zavrněl jsem a otevřel si jednu ze dvou plechovek coly, které přinesl.

„Takže tomu mám rozumět tak, že chceš pořádně zmalovat zadek?”

„Rozuměj si tomu, jak chceš,” odvětil jsem a pořádně se napil.

Ani jsem se nedočkal odpovědi a už po mně Patrik hmátl, asi aby si mě ohnul přes koleno. Nebo spíš přehodil přes klín. Povedlo se mi ale ucuknout, zasmál jsem se a vyplázl na něj jazyk. O pár kroků jsem zacouval, načež jsem prohlásil: „Hm, asi zakempím v obýváku a pustím si nějakej film. Včera na to jaksi nedošlo a venku je stejně šílený vedro, ta dopolední procházka mi stačila.”

Patrik ze mě nespouštěl pohled a napíchl na vidličku pár těstovin. Asi se rozhodl přistoupit na mou hru. „Ještě jsi nedojedl.”

„Hm…,” zamyslel jsem se naoko. „Ale já už asi nechci. Ne že bych neoceňoval tvý kuchařský umění.” Dal jsem do svého hlasu tolik ironie, kolik jsem dokázal, a ještě chvilku mu oplácel pohled.

Čekal jsem, že po mně skočí. Že zareaguje impulzivně. Ale nic z toho se nestalo. Jen v klidu pokračoval v jídle.

„No tak fajn. Na Netflix jsem přihlášenej, tak si něco pusť.”

Překvapeně jsem na něj zamrkal, ale pokusil jsem se udržet si tvář a odejít z místnosti. S plechovkou coly v ruce jsem se usadil na gauč, usrkával a bezmyšlenkovitě vybíral film. V hlavě jsem měl však jen obavu, jestli jsem nepřestřelil. Jestli se té hry opravdu chytil.

Uběhlo skoro patnáct minut a on se ani v nejmenším neměl k tomu, aby se ke mně přidal. Začal jsem zvažovat, zda bych se neměl ujistit, jestli je všechno ok, když vtom se Patrik posadil vedle mě. Už úplně oblečený.

„Cos vybral?” zeptal se.

„No… první díl Hunger Games.”

„Ten je docela dlouhej.”

„No… a?” zmateně jsem se na něj zamračil, ale on jen pokrčil rameny.

„No mně to nevadí,” zakřenil se. „Ale tobě by mohlo.”

„Proč?”

„Preferoval bych, kdyby ses přestal vyptávat a prostě udělal to, co ti řeknu. Pokud mě teda nechceš vydráždit ještě víc, než už se ti to povedlo,” pronesl jako by nic. „Ale jestli potřebuješ dál odmlouvat… jak je libo. Tak to pojďme zkusit. Na kolena.”

Nechápal jsem, jak se mohl tvářit, jako by vlastně vůbec o nic nešlo. Jak mohl mluvit, jako by mi vyjmenovával nákupní seznam.

Měl jsem dvě možnosti. A balancoval jsem mezi nimi, nerozhodný, na kterou stranu se naklonit. Přece jen… už jsem začal se svým drzým já.

Nakonec mě ale Patrik ani nenechal vybrat. „Na můj vkus ti to dost trvá,” řekl, chytil mě za krkem a strhl do kleku u jeho nohou. „Teď si sundej ty boxerky.”

Nechal mi pár vteřin na rozmyšlenou, pevněji mě stiskl za krkem a pak mi rukou vjel do vlasů. Trhl za ně a vytáhl mě na kolenou tak, abych se úplně narovnal. „Čekám.”

Tentokrát už mi prostor na váhání nenechal. Sledoval, jak ze sebe stahuju boxerky, a když jsem byl úplně nahý, posunul si mě přímo před sebe. Akorát že on seděl na gauči a já klečel.

A moje bojovná nálada byla ta tam.

„A teď buď konečně taky trochu užitečný. Klekni si na všechny čtyři – a drž.”

Zmateně jsem na něj zamrkal. Nečekal jsem, že mě hned ošuká. Už už jsem se začal nastavovat tak, aby ke mně měl dobrý přístup, když se Patrik uchechtl. „Ne takhle. Alespoň zatím. Ale tak, abys mi dělal hezky podpěrku pod nohy.”

Zrudl jsem a posunul se tak, abych byl na všech čtyřech bokem k němu, a on si přese mě spokojeně přehodil nohy.

„A nezapomeň, podpěrka je jenom kus nábytku. Nemluví a nehýbe se, prostě jenom slouží svýmu majiteli k tomu, kvůli čemu si ji pořídil…”

Už jen z jeho slov se mi zrychloval dech. Ale přesto jsem zůstal v té stejné pozici a držel. Nevypadal totiž, že by mi chtěl v nejbližší době dopřát nějakou úlevu.

 

PATRIK

Hunger Games se neřadily mezi mý kdovíjak oblíbený série, ale i kdybych na tom ulítával, stejně bych v tý chvíli obrazovce o moc víc pozornosti nevěnoval. Prostě to nešlo. Mnohem zajímavější kino se odehrávalo přímo přede mnou. Nebo pode mnou. Přesnějc – pod mýma nohama.

Zezačátku se Lex ani nehnul. Strnule hleděl přímo před sebe, což znamenalo, že jeho zorný pole zaplňovalo křeslo. Vlastně vypadal, že je mu úplně jedno, do jaký pozice jsem si ho nastavil. Možná zaujatě poslouchal ty americký dialogy. Nebo naopak děj filmu vůbec nevnímal a místo toho si přemejšlel o bůhví čem. Bylo mi ale jasný, že tady to jeho hrdinný držení polohy, kdy připomínal kamennou sochu, sexy kamennou sochu, nebude mít dlouhý trvání.

Nakonec to bez hnutí vydržel dýl, než jsem čekal. Děj filmu se posunul, scéna se změnila, hlavní postavy spolu hovořily trochu naléhavějc. A Alex se začal nepatrně ošívat. O pár milimetrů posunul pravačku po koberci. Lehounce se provrtěl v bocích. Pomaličku o trošku sklonil hlavu, než ji zase stejně pomalu narovnal. Všechno to byly nenápadný pohyby, kterejch bych si dost možná ani nevšiml, kdybych byl zaujatej filmem. Já byl ale zaujatej jím.

Ještě chvíli jsem ho pozoroval a poslouchal, jak se jeho do tý doby pravidelný oddechování měnilo v takový… ztěžklý odfukování. Pak jsem začal levou nohu posunovat po jeho zádech k zadku… a přes zadek o něco níž… Špičkou jsem ho podráždil v rozkroku – hodně zlehka, z Alexe se ale i tak vydralo zavzdychání a prohnul se v zádech. I když pravděpodobně se prohnul prostě jenom proto, že to byla možnost, jak se mohl protáhnout, aniž by si za to vysloužil mý napomínání, že se přece nemá co hejbat.

Sjel jsem nohou po zadní straně jeho stehen až na zem a jemným šťouchnutím do lýtek jsem mu dal najevo, ať dá nohy trochu od sebe, což hned se spokojeným odfrknutím udělal, protože tak mohl malinko jinak rozložit váhu. Vrátil jsem nohu zpátky na jeho záda a patou jsem mu trošku prohnětl obratle – hned se začal kroutit a hlasitě vydechoval, jako kdyby právě absolvoval tu nejpříjemnější masáž ever.

Nártem druhý nohy jsem mu zatím jemně přejel po paži dolů a zase nahoru, pak jsem se na gauči trochu natáhl, abych na něj líp dosáhl, a špičkou nohy jsem mu přizvedl bradu. Lex se pod všema těma dotykama vrtěl a nakrucoval – prostě jich využíval k tomu, aby si v tý do týhle chvíle neměnný pozici aspoň trochu ulevil.

Když jsem měl dojem, že by to jako takový dočasný uvolnění stačilo, znovu jsem se pohodlně posadil, přehodil si přes něj nohy a prohodil: „Jé, teď přichází moje oblíbená část… Takže chvíli neruš!“

Úplně zřetelně jsem slyšel ten jeho úsměšek, bylo mu totiž jasný, že tahle část filmu je všechno, jenom ne zajímavá. Nic dalšího ale nedodal, naštěstí pro něj, a zase se v tý svý pozici celej narovnal a napnul, jako kdyby mi chtěl dokázat, že jsem si pro svý lenošení vybral tu nejdokonalejší podpěrku na světě.

Dalších asi deset minut jsem úspěšně předstíral, že jsem plně ponořenej do děje, zatímco Lex stejně úspěšně předstíral, že v týhle pozici vydrží bez hnutí klidně až do závěrečnejch titulků. Bylo mi ale jasný, že tady tuhle hru kdo s koho nemůže vyhrát – a taky ne: jakmile už pro něj byla ta strnulost jeho těla nesnesitelná, začal sebou zase šít a všelijak se vrtět.

Nehodlal jsem uhnout a dovolit mu, ať si na chvilku odpočine, nebo snad tuhle hru dokonce rovnou ukončit, ale zároveň jsem ho taky samozřejmě nechtěl úplně odrovnat.

„Odskočím si a rovnou si vyzvednu něco v pokoji,“ oznámil jsem tedy jakoby nic, odešel jsem z obýváku – a nechal jsem čistě na Lexovi, jestli si troufne tu chvilku mý nepřítomnosti využít k tomu, aby se pořádně protáhl, nebo ne.

Odskočit jsem si tak úplně nepotřeboval, ale do pokoje jsem se stavit chtěl. Pro nějakou hračku, která by tý mý podpěrce ten pomalu ubíhající čas aspoň trochu oživila a zpříjemnila.

 

ALEX

Nejistě jsem se po něm otočil, když odešel z místnosti, a přemýšlel, zda to byla jen zkouška, či jestli si opravdu potřeboval odskočit. Mé tělo ale jednalo rychleji. Jen co zmizel za rohem, protřepal jsem si nejprve jednu a pak druhou ruku. Prohnul jsem se v zádech jako kočka, ale nakonec jsem se sesunul do překážkového sedu, protože moje kolena už úpěla bolestí. Tedy… já jsem za ně div že neúpěl.

Chtěl jsem si jen na chvilku odpočinout a hned se vrátit do pozice, v jaké mě Patrik chtěl, ale jak už jsem kolenům jednou ulevil, bylo o to bolestivější si na ně zase kleknout.

Nakonec mě Patrik našel tak, jak jsem se usadil – na zemi, opřeného o spodní část gauče a mnoucího si bolavá kolena.

„Co to jako je?“ zeptal se zamračeně.

Těkl jsem k němu pohledem a omluvně svěsil ramena. „Promiň, já… už jsem to nemohl vydržet.“

„A nenapadlo tě třeba počkat, než se vrátím, a požádat mě, jestli ti to dovolím? No, evidentně ne, že.“ Sám si odpověděl a zněl u toho krajně nespokojeně.

„Omlouvám se, dám si na to příště bacha. Fakt.“

„To teda dáš, to si buď jistej.“

Vzápětí mě obešel, posadil se na gauč a něco odložil na stůl. Já to však nestačil zkoumat, protože mi prsty vklouzl do vlasů a tahem mi zvedl hlavu, abych se na něj podíval.

„Ale abys neřekl, že jsem na tebe krutej… a zlej, nebo co jsi mi to dopoledne povídal, už tě na zemi klečet nenechám. Pojď místo toho radši nahoru.“ Vytáhl si mě za loket k sobě na gauč, ale neposadil mě vedle sebe. Místo toho si mě rovnou přehodil přes stehna a položil dlaň na můj holý zadek. „Ovšem zmalovat ti zadek – to si fakt neodpustím.“

Vzápětí mi na pravé půlce přistála jeho dlaň a já hlasitě zasyčel. Cítil jsem, jak mě to místo lehce brní, ošíval jsem se a nevěděl, nakolik to bolí a nakolik se mi to líbí. Hned poté jsem ucítil další plesknutí. A další.

Při jedné obzvlášť silné ráně jsem hlasitě zaúpěl a do očí mi vhrkly slzy. Zadek mě štípal a musel mi přímo žhnout – stejně jako Patrikova dlaň. Bolest se mi rozlévala do celého těla, ale spolu s ní i vzrušení. Asi to mělo odpovědět na mou otázku, nakolik se mi to líbí a nakolik to bolí. Bolí to dost a stejně tak úměrně dost se mi to líbí.

„Tak co, stačilo ti to?“

„Možná,“ prohodil jsem bez velkého přemýšlení. Upřímně… ještě bych pár ran určitě zvládl. A on byl limitovaný tím, že mě plácal dlaní, takže všechno cítil stejně jako já.

„Tak možná,“ zopakoval a uštědřil mi ještě jednu pořádnou ránu, až se mi dech zadrhl v krku. Bolestně jsem zaskučel a zabořil nehty do bočního opěradla gauče.

Vzápětí jsem uslyšel cvaknutí a ucítil něco chladného, co mi začalo kapat mezi půlky. Nevěděl jsem, co má v plánu, ale musel cítit mou napůl tvrdou erekci, jak se mu tiskla ke stehnu. A já doufal, že se chystá na druhé kolo.

„Přinesl jsem si něco, co už docela dobře znáš… a co, jak jsem si všiml, máš taky docela dost rád.“ Sotva domluvil, roztáhl mi půlky a já ucítil, jak do mě pomalu proniká análním kolíkem. Vzhledem k tomu, že to předtím byl pravděpodobně lubrikant, to šlo poměrně snadno.

Zavrtěl jsem se a dostal sotva pár vteřin na to, abych si zvykl, než zapnul vibrace a já se se zoufalým zasténáním prohnul v zádech. Už jsem si užil dost bezmoci, když mě vibracemi dráždil předtím.

Otřel jsem se mu o stehno a tiše zavzdychal, on mě ale posunul po gauči víc dozadu a sám se uvelebil v pololehu. Zády se zapřel o boční opěrku, roztáhl nohy a v ruce si pohrával s ovladačem od té proklaté vibrující hračky.

„Ale nemysli si, že si budeš jenom užívat. Hezky si to odpracuješ,“ zavrněl a napůl si stáhl kraťasy i boxerky z boků. Dovolil jsem si jeden kradmý pohled do jeho tváře a spolkl drzou poznámku, než jsem z něj začal obě vrstvy stahovat.

„Tričko zvládneš? Nebo s tím taky potřebuješ pomoct?“ Tentokrát už jsem si poznámku neodpustil.

„Dostal jsi předtím málo?“ zeptal se výhružně.

Zakřenil jsem se na něj, sklonil se k jeho už napůl tvrdému kámošovi a rozhodl se vymazat mu z hlavy veškeré myšlenky na to, že by se snad svou výhružku pokusil splnit.

 

PATRIK

Když se dotkl jazykem mýho už po jakýmkoliv dotyku toužícího péra a olíznul ho po celý délce, neubránil jsem se vzrušenýmu zavzdychání. Lex se potěšeně pousmál, což jsem nejen viděl, ale i cítil – ten jeho usměvavej výdech totiž můj už tak rozcitlivělej klín vyloženě rozvibroval.

Pousmál jsem se taky – a rozvibroval jsem na oplátku já jeho. K čemuž mi stačilo dvakrát stisknout tlačítko na ovladači. A tentokrát vzrušeně zavzdychal Lex. To sice mírný, přesto očividně znatelný zvýšení vibrací s ním zamávalo natolik, že se přestal věnovat mýmu péru a bezmyšlenkovitě se mi zavrtal obličejem do rozkroku.

„Nonono!“ napomenul jsem ho, přičemž jsem se snažil neznít moc pobaveně.

Loupl po mně vzrušením zamlženým pohledem, po vteřině se ale opanoval natolik, aby se znovu dokázal věnovat mýmu péru. Tentokrát ho vcucl do pusy a nasál ho až po kořen, což jsem doprovodil dalším rozdrážděným povzdychnutím.

Skrz přimhouřený víčka jsem ho sledoval, jak pomaličku pohybuje hlavou nahoru a dolů, ale zrovna když jsem se chystal natáhnout ruku a prohrábnout se mu vlasama, Lex malinko změnil polohu, aby na mě taky pohodlně dosáhl rukama. Nechal jsem svou paži klesnout zpátky na gauč a pozoroval jsem ho, jak si pravačkou mý péro přidržuje za kořen, zatímco druhou rukou mi zlehka promačkává koule… Po chvilce mu ale došlo, že dopoledne jsem mu nedovolil, aby používal ruce, a tak ke mně zvedl oči, nechal mýho kámoše vyklouznout z pusy a přeptal se:

„Ehm… Můžu? Nebo nesmím? Nebo jak?“

V tu chvíli už jsem měl mozek zastřenej kvůli tomu, jak se mým tělem převalovaly sice ještě líný, přesto intenzivní vzrušující vlny, a tak se mi nad tím, jak bych to s ním měl hrát dál, nechtělo moc přemejšlet. Možností totiž bylo šíleně moc – zakázat mu to, nebo se dokonce zvednout a svázat mu ruce, nebo ho potrestat za tu jeho lehce přidrzlou otázku… nebo mu to dovolit, že jo… A ta poslední možnost pro mě byla momentálně nejsnáz proveditelná; nejsnáz, protože bez jakýkoliv námahy.

„Můžeš,“ řekl jsem prostě.

A Lex jenom přikývl – a pak už veškerou svou pozornost zaměřil zpátky k mýmu rozkroku.

Zaklonil jsem hlavu a zavřel jsem oči, rozhodnutej, že si to budu jenom úplně obyčejně užívat, aniž bych do toho jakkoliv zasahoval… Jenže jsem to nevydržel moc dlouho. Ten ovladač mě v dlani vyloženě svrběl, takže jsem v nepravidelných, ovšem docela krátkých intervalech měnil intenzitu, s jakou ta vrnící hračka dráždila Lexovo nitro… A docela rychle jsem zaregistroval, že Lex tu hru začal hrát se mnou: když jsem vibrace zvýšil, začal i on cucat mý péro v rychlejším tempu a koule mi začal promačkávat silnějc, a když jsem naopak na intenzitě ubral, zvolnil tempo i on a na koulích mě jenom tak šimral bříšky prstů.

Využil jsem toho a skrz ten ovladač jsem si začal v podstatě diktovat, jakým způsobem se mi má Alex věnovat. A bavilo mě to, ne že ne. Udržoval jsem na hraně nejenom svý vzrušení, ale i Lexovo. Aby se prostě ani jeden z nás nedostal přes. Na to bylo ještě brzo.

Lex ale mý plány neznal, takže když jsem postupně vrnění tý hračky v jeho těle zeslaboval a zeslaboval, až jsem ji nakonec vypnul úplně, zvedl ke mně oči a zatvářil se dost zklamaně.

„No co koukáš?“ začal jsem se pomalu zvedat do sedu. „Původně jsi chtěl, jak jsi to říkal, kempit v obýváku a něco si pustit, takže po týhle malý přestávce bysme ten film mohli dokoukat, ne? Takže šup, na čtyři,“ ukázal jsem mu prstem na koberec. „Ať si zase můžu podepřít nohy. Odpočinul sis a protáhl ses, takže tu necelou hodinku, co ještě zbejvá, určitě zvládneš…“

Pohled do Lexovy tváře byl v tu chvíli k nezaplacení. Jak se to v něm všechno pralo. Bylo mi úplně jasný, že by mě nejradši poslal někam, jenže zároveň nechtěl přiznat, že tu hru nechce, nebo dokonce nezvládne dohrát do konce. Nebo že by ji chtěl hrát, ale úplně jinak…

Zvědavě jsem čekal, jak v něm ten vnitřní boj nakonec dopadne, a pobavilo mě, že kdybych se býval vsadil, vyhrál bych.

„Seš krutej. A nelítostnej,“ zamumlal Lex poraženecky – a začal se přesunovat z gauče na koberec.

„Jsem, no,“ dal jsem mu za pravdu, ale pak už jsem to nevydržel a rozesmál jsem se. „Jsem krutej, protože jsem si prostě nemohl odpustit tě takhle poškádlit… Je děsně snadný tě rozhodit, víš?“

Lex zůstal klečet na kolenou a jenom ke mně zmateně zvedl hlavu. „Jak to myslíš? Takže na ten film koukat nebudeme? Nebo jo, ale už ti nemusím dělat podpěrku?“

„Film je mi momentálně úplně víš kde,“ klekl jsem si naproti němu a vjel jsem mu rukou do rozkroku. „Ale přišlo mi,“ vzal jsem do dlaně jeho nažhavený péro a začal jsem ho jen tak ledabyle promačkávat, „že by se moje podpěrka možná ráda udělala… Že bych se spletl?“

„Ehm,“ zavzdychal Lex a zároveň zrudl ve tváři, jak ho pravděpodobně ponižovalo, že o něm mluvím jako o nějaký mý věci, „nespletl.“

„No tak vidíš. Takže na čtyři,“ zopakoval jsem mu svůj pokyn, stáhl jsem ruku z jeho těla a vyskočil jsem na nohy.

Tentokrát už se Lex netvářil tak neochotně, když můj příkaz plnil, naopak, klečel na všech čtyřech dřív, než jsem se ke gauči natáhl pro lubrikant. Se spokojeným úsměvem jsem Lexe obešel, a než jsem si za něj klekl, ze stolu jsem shrábl kondom. Bez dlouhýho zdržování jsem roztrhl obal a tu šprcku si na sebe naroloval, do dlaně jsem si nakapal trochu gelu, a zatímco jsem svý polotvrdý péro znovu stavěl do pozoru, druhou rukou jsem z Lexe vytahoval ten anální kolík.

Lexova dírka ale nezůstala nevyužitá dlouho: odhodil jsem ten kolík na koberec, přidržel jsem si Lexe za boky – a začal jsem do něj pomalu pronikat. Cítit, jak se kolem mě svírá a jak mě jakoby nechce pustit dovnitř, i když samozřejmě chce – a moc, to bylo prostě boží… A do toho to jeho roztoužený kňourání… Pevně jsem stiskl zuby a snažil jsem se ty rozpálený křeče v mým rozkroku silou vůle trochu potlačit, abych se neudělal příliš brzo.

Prvních pár chvilek jsem se v něm pohyboval pomalu, skoro až opatrně, čistě proto, abysme se oba tak nějak sladili… Když se Lex zjevně trochu uvolnil a jeho steny začaly být hlasitější, začal jsem postupně přidávat na rychlosti. Dlaněma jsem drtil jeho boky, pak jsem ale pravačku přemístil na jeho zadek a několikrát jsem ho přes něj plácnul.

„Patriku, bože!“ zaskuhral Alex vydrážděně a to mý jméno znělo v jeho podání tak nečekaně smyslně, že mi až na poslední chvíli došlo, že tu lavinu, kterou to ve mně spustilo, už nedokážu zarazit… Ještě jsem stihl sklouznout pravačkou do Lexova rozkroku a vzít do dlaně jeho nalitýho ptáka – a pak už jsem se totálně ztratil sám v sobě a v orgasmu, kterej mě strhl. I přes to, že jsem ale chvíli nevnímal nic než sám sebe a svý hlasitý hekání, nějak podvědomě nebo možná instinktivně se mi povedlo mačkat a pumpovat Lexovo péro v přesně tom správným tempu a síle, aby se stihl vystříkat jenom pár vteřin poté, co jsem kondom naplnil svým spermatem i já.

Zůstal jsem v něm a čekal jsem, až mý tělo přestane tak zběsile lapat po dechu, a měl jsem v plánu tak zůstat klidně třeba dalších pět minut, žádnej spěch, když najednou se Lexovi podlomily ruce, nebo to tak aspoň vypadalo – a on se celej tak nějak napůl svalil, napůl složil na koberec. 

Trochu mě to vylekalo, takže jsem rychle popolezl blíž k němu. „Lexi, co je? Jsi v pohodě?“ začal jsem mu dlaní přejíždět po zádech.

„Jo, jsem, neboj,“ zavrněl do podlahy, ale jinak se ani nehnul.

„No jenom aby,“ moc se mi to nezdálo. „Nezamotala se ti hlava? Nebo není ti blbě od žaludku? Moc jsi tomu jídlu dneska nedal!“

„Nic mi není, fakt. Nemůžu snad chvilku prostě jenom tak… odpočívat?“ mrmlal do země, sotva jsem mu rozuměl.

I když na mě neviděl, protočil jsem na něj oči. „Můžeš, no…“ Pak jsem ho chytl pod pažema, a i přes jeho nesouhlasný mručení jsem ho zvedl do sedu, proto, abych ho o sebe mohl opřít. Tak nějak jsem měl dojem, že by to pro něj mohlo být pohodlnější, než se v podivný poloskrčený poloze líbat s kobercem…

„Dík,“ vydechl jenom a přitulil se ke mně.

„Jestliže já jsem krutej a nelítostnej, tak ty jsi zase příšerně tulivej,“ informoval jsem ho pobaveně.

„To už jsi říkal. Že jsem jeden z nejpřítulnějších lidí, který znáš,“ pronesl s úsměvem, aniž by otevřel oči.

„Jo, no, ale teď jsem k tomu přidal slovíčko příšerně, jestli sis nevšiml,“ bavil jsem se dál.

„Hm, tak to si tam přidej těch slovíček, kolik chceš, hlavně když mě ještě chvilku takhle necháš,“ předl mi v náručí jako kotě.

„A co se přesunout na gauč a dokoukat ten film?“ navrhl jsem.

„A můžu ho dokoukat se zavřenýma očima?“ přeptal se.

Vybuchl jsem smíchy. „Můžeš si dělat, co chceš. Prozatím.“ Pak mě napadlo ještě něco: „Hele, a… když teda z tohohle filmu ani jeden nic moc nemáme… Co takhle zajít zítra do kina na něco lepšího?“

Tenhle můj návrh už mu za otevření očí stál: „Do kina? No tak to se asi nedá odmítnout, takový nabídky z tebe nevypadnou každý den.“

„Fajn, tak platí. A teď už se zvedej. Já si asi dám rychlou sprchu… Ty bys mohl taky, to tě trochu probere. Nebo, pokud se ti nechce do sprchy, tak tě ještě pořád můžu probrat třeba lechtáním…“

„Opovaž se!“ byl Lex najednou úplně čilej a urychleně se hrabal na nohy.

„No vidíš, jak to šlo! To si budu pamatovat. Kdybys třeba začal zítra usínat v tom kině, tak ať vím, jak tě probrudit,“ dobíral jsem si ho.

„V kině usínat nebudu. To bys musel… to bysme předtím museli…,“ začal Lex, ale nedořekl to a jenom se výmluvně začervenal.

„No,“ taky jsem se zvednul na nohy, přešel jsem přímo k němu a zblízka jsem se mu zadíval do očí, „a jsi si jistej, že žádná taková předehra nebude?“

A aniž bych čekal na jeho odpověď, se spokojeným pohvizdováním jsem vyrazil do tý koupelny.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Eva: "Ale Bůh říkal, že to jablko nemám jíst!"

Had: "Nezávislí ověřovatelé faktů tvrdí, že to není pravda."

Autor

"We had found the stars, you and I. And this is given once only."

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #4 Odp.: Opojení – 12. kapitolaMiky 2022-11-24 11:18
Mám velkou radost z pokračování a musím říct, že se mi moc líbí, jak je Alex v tom jejich vztahu odvážnější a odvážnější. Každopádně mě potěšil ten konec s tím kinem, že by naděje na romantiku? :lol:
Citovat
+1 #3 Odp.: Opojení – 12. kapitolaIsiris 2022-11-23 17:51
Sinme, děkujeme :-) A vyhlížet - to zatím vyhlížej spíš ty Vánoce, ty přijdou dřív ;-)
A GD, děkuju - ale jenom takové doplnění a uvedení na pravou míru: já se k těm postavám sama nevracím... Bez Visi (a Mikyho v jiných sériích) by žádné tyhle "dvoupovídky" neexistovaly... Tak já jenom, aby tahle skutečnost nějak nezapadla - že tu radost Ti (a nejen Tobě) děláme všichni (aneb já nic, já půlmuzikant) :-)
Další si myslím, že by se mohli objevit B&E :oops:
Citovat
+1 #2 Nemůžu jinakGD 2022-11-22 12:09
než souhlasit se Sinme. Děláš mi Isi poslední dobou strašnou radost, tím jak se vracíš ke svým postavám a děláš to naprosto perfektně jak jsme zvyklý. Děkuji. Kdo se vrátí příště?
Citovat
+3 #1 Odp.: Opojení – 12. kapitolaSinme 2022-11-20 00:14
Wau, tak toto ma fakt veľmi potešilo. Už som v túto dvojicu ani nedúfal. Posledné dni je to ako na Vianoce.
Musím si znovu prečítať celú sériu. Už som normálne pozabudol, aká je super.
Skvele napísané. Budem netrpezlivo vyzerať pokračovanie.
Citovat