Opojení – 11. kapitola

PATRIK

Chytl jsem ho za zápěstí a oddálil mu dlaň z mýho rozkroku. „Nejseš trochu moc zvědavej? Do toho, jak moc budu nebo nebudu připravenej, ti nic není,“ snažil jsem se ho usměrnit. Jeho dotyky mi samozřejmě byly příjemný – ale takhle to nefungovalo: v tuhle chvíli prostě nebyl v pozici, aby si takhle dovoloval.

Pak jsem na něj ale potutelně přimhouřil oči: „Ovšem jestli chceš být zvědavej dál, tak pro mě za mě buď – a ošukám tě rovnou tady a teď. A to mi teda nezní jako něco, jak by sis naše společný poprvý představoval.“

Lex malinko zrudnul ve tváři: „No je pravda, že kdybych si mohl vybrat, dal bych přednost většímu soukromí.“

„Zatím si ještě vybrat můžeš. Tak si to nepokaž,“ pousmál jsem se na něj, hrábnul jsem si do kapsy – a ty vibrace jsem zase o stupínek zvýšil. Bavilo mě prostě pozorovat, jak se mu ve tváři promítalo to vzrušení… a jak se to snažil rozdýchat… a jak mu to moc nešlo… Když se tak snažil ovládnout ty téměř nekontrolovatelný záškuby svýho na maximum vydrážděnýho těla, působil u toho tak neuvěřitelně bezmocně a zároveň sexy, že kdybych se na něj mohl dívat pět minut v kuse, udělal bych se snad jenom z toho pohledu.

„Hmm… aaah… tak v týhle situaci o tom dost pochybuju, že si to nepokazím,“ začal vzdychat a vrtět se, zatímco se zády opřel o strom. „Protože nejsem schopnej vůbec přemýšlet… Seš děsně krutej, víš to o sobě?“

Malinko mě to jeho prohlášení zarazilo. Jako jo, jasně, že jsem o sobě věděl, že mě baví kluky takhle trápit, přivádět je k šílenství, ovládat je, hlídat je a ukazovat jim, kdo to tady vede, ale… vážně jsem k němu v tu chvíli byl děsně krutej? A pokud to myslel vážně, pokud to nebylo jenom takový to zoufalý brblání, tak choval jsem se tak k němu ještě pořád v rámci tý naší hry, nebo jsem se mu tak trochu mstil za to, jak před chvilkou ucukl, když jsem mu chtěl dát pusu…?

S povzdychnutím jsem znovu nahmatal ten ovladač a snížil jsem vibrace na úplný minimum; prostě aby si Lex uvědomoval, že má v sobě nějakou hračku, ale aby ho to tak nedráždilo. Zvedl ke mně vděčnej pohled a odlepil se zádama od stromu.

„Tak promiň, jestli to přeháním,“ přešel jsem k němu, položil jsem mu ruku na bedra a lehkým tlakem ho nasměroval, ať se vydáme na cestu zpátky. „Nemůžu si pomoct, no, je to fakt děsně rajcovní – vidět tě, jak trpíš a jak se ti to přitom líbí… A tuplem si nemůžu pomoct, když mi pořád tak odmlouváš, víš? Ale dobře, abys teda neřekl, že jsem krutej úplně nejděsnějc, tak jdeme domů. Tam budeme moct ty svý choutky ukojit.“

Alex ke mně překvapeně otočil hlavu a zablesklo se mu v očích. „Oba, jo? Já jenom, že to původně trochu znělo, jako že ti jde jenom o ty svý choutky…“

No když na mě zkusil tenhle svůj žádostivej a přitom rádoby nevinnej kukuč, měl jsem opravdu chuť ho povalit do mechu a vzít si ho hned! Ale ovládl jsem se a zazubil jsem se na něj: „Jde mi především o mý choutky, ale v rámci toho se postarám i o tvý, spokojenej?“

Což samozřejmě nebyla pravda, jasně, že mi nejde jenom o sebe, nikdy nešlo, a přemejšlení nad tím, jak ho uspokojit tak, aby se mu to co nejvíc líbilo, mě fakticky moc bavilo – ale tohle mu říct, tak by to neznělo tak správně drsňácky. Nemluvě o tom, že by mu pak taky mohl narůst hřebínek, haha. Což jsem nemohl potřebovat, naopak – chtěl jsem ho co nejdýl udržet tady v tom módu Všecko to záleží jen a jenom na Patrikovi.

Zahvízdal jsem na Barnieho a párkrát tleskl, a než nás doběhl, už jsme s Lexem pomalu vyrazili na cestu. Nebo pomalu… Přišlo mi, že Lex asi s vidinou toho, co jsem mu slíbil, nasadil docela rychlý tempo, tak jsem natáhl ruku a chytil ho za tričko, abych ho trošku zbrzdil. „Neboj, ono nám to neuteče!“ dobíral jsem si ho.

„U tebe člověk nikdy neví,“ bručel. „Radši spěchám, dokud jsi v tý správný náladě…“

„Já jsem v tý správný náladě v podstatě pořád,“ oponoval jsem mu. „Jenom mám oproti tobě asi trochu jinou představu o tom, kdy je co správný. Dá se to shrnout celkem jednoduše: ve chvíli, kdy ty to chceš, to správný není.“

Lex vybuchl smíchy. „Tak tahle definice mě vlastně ani nepřekvapuje. Jsi nejenom krutej, ale i nepřejícnej a zlej. A zlomyslnej.“

„Ještě chvilku pokračuj – a ta správná chvíle pro tebe pomine!“ bavil jsem se, zatímco jsem se skláněl k Barniemu, kterej nás konečně doběhl, a drbal ho za ušima.

„No dobře, už mlčím,“ zvedl Alex ruce ve smířlivým gestu – a já jsem znovu úplně automaticky natáhl paži a dlaň mu přitiskl na bedra, abych ho aspoň takhle beze slov trochu uklidnil.

Domů jsme došli mlčky, každej ztracenej ve svejch vlastních myšlenkách, ale jakmile za náma zaklaply vchodový dveře, nedalo mi to, abych ho zase trochu nepoškádlil.

„Lexi, asi bysme měli nejdřív pořešit oběd, hm?“ pronesl jsem, když jsme procházeli kuchyní, ve tváři výraz neviňátka.

Lex se na mě otočil a s nevěřícně přimhouřenýma očima zopakoval: „Pořešit oběd?“

Musel jsem se kousnout do rtu, abych se nerozesmál: „Co nechápeš? Prostě bysme měli vymyslet, co si z těch zásob, který tu máme, zvládneme připravit, pak to uvařit, pak to sníst…“ Kdyby mě tak nerozptyloval pohled na něj, tak bych mu schválně začal tlumočit i nějakej jednoduchej recept, jenom abych ho vydráždil ještě víc – jenže když na mě takhle koukal, nebyl jsem už moc schopnej přemejšlet. Teda byl, ale rozhodně ne o receptech. Kdepak, hlavou se mi už honily různý možnosti, v jaký pozici si Lexe vezmu…

A Lex nebyl žádnej blbec, takže si to v mejch očích všechno hezky četl. Protože jinak by se najednou neusmál takovým tím aha-úsměvem a neprohodil: „Já mám protinávrh, a sice že dneska začneme trochu netradičně – dezertem. A ty rozhodně nevypadáš, že by sis nedal říct! No tak, Patriku, nenech se prosit… Mi z toho vibrování snad hrábne!“

Okej, nejvyšší čas zapadnout zpátky do role…

Jako mávnutím kouzelnýho proutku jsem se přestal usmívat. Přistoupil jsem až těsně k němu, zblízka se mu zadíval do očí – a teprve když pod mým přísným pohledem znejistěle polknul, chytil jsem ho za loket, prudkým pohybem jsem ho otočil zády k sobě, natiskl jsem ho na sebe a volnou rukou jsem mu vjel do rozkroku.

„Jak jako – nenech se prosit?“ pronesl jsem polohlasně těsně u jeho ucha, zatímco jsem mu dlaní hnětl jeho pěkně nalitý péro. „To to máš celý postavený trochu špatně, ne? Ty mě naopak máš prosit, když po mně něco takovýho chceš.“

Lex zavzdychal a jeho tělo opřený o to mý se vzrušeně zavrtělo. Dnes byl ale očividně v trochu jiný náladě než dřív, protože místo aby z něj vypadlo zaškemrání, měl spíš chuť mi odmlouvat: „Vždyť jsem tě v podstatě prosil už včera… a dnes v tom lese zase. Tak kolikrát to ještě musím udělat?“

Okamžitě jsem ho v rozkroku zmáčkl s mnohem větší silou: „Stačilo by mi to jednou – ale pořádně,“ odsekl jsem a snažil se znít rozladěně, ačkoliv ve skutečnosti jsem si to užíval. Jo, bavilo mě, když byl Lex poddajnej a pokornej, ale úplně stejně mě bavila ta jeho občasná neposlušnost a to, že jsem si ho do toho poslušnýho módu musel nějak dostat. „Klekni si,“ přikázal jsem mu stroze a pustil ho, aby ten můj pokyn mohl splnit.

Lex se okamžitě svezl na kolena, zatímco já popošel k lince a z prostředního šuplíku jsem vylovil vařečku. Když jsem znovu očima zakotvil v jeho tváři, už se netvářil tak frajersky sebevědomě, přesto ale dokázal můj pohled opětovat.

„Ruce za hlavu,“ hodil jsem po něm další pokyn, a než to udělal, přešel jsem za něj. Jakmile měl dlaně spjatý na zátylku a nehrozilo, že mu přerazím prsty, rozmáchl jsem se a rovnou jsem mu nasázel na zadek pět ostřejších ran. Věděl jsem totiž, že přes džínovinu ho to tolik nebolí. Což mi ostatně potvrdil tím, že jenom usykával. Bolestivý skučení zní jinak!

Přešel jsem před něj, počkal si, až ke mně zvedne oči, a vyzval jsem ho: „Popros mě o dalších pět ran.“

Přes tvář se mu na chvilku mihl zmatek. „Co…?“

„Slyšel jsi, ne? Když nevíš, jak mě máš o něco poprosit, tak tě to holt budu muset naučit. Takže znovu: popros mě o dalších pět ran.“

Tentokrát mi Alex můj pohled oplácel docela dlouho, úplně jsem viděl, jak se to v něm pralo a jak se mu do toho moc nechtělo. Nakonec z něj ale přece jenom potichu vypadlo: „Prosím, dej mi ještě dalších pět ran.“

Spokojeně jsem se pousmál, znovu jsem ho obešel a tohle jeho přání jsem mu milerád splnil.

Tentokrát už Lex syčel o něco hlasitějc a bylo mi jasný, že kdybych ho nechal poprosit ještě tak dvakrát, třikrát o to samý, tak bych se už toho bolestivýho zaskučení dočkal… Tuhle hru jsem s ním ale hrát nechtěl, nebo teda ne dnes, ne tady. A tak jsem si zase stoupl před něj, a když se svým pohledem nabodl na ten můj, vařečkou jsem mu přizdvihl bradu a donutil ho tak se ještě o něco víc narovnat v zádech. „Teď to nechám na tobě. Můžeš mě poprosit o dalších pár ran. Nebo mě můžeš poprosit o to, co chceš doopravdy. Když už teď víš, jak na to.“

Lex polkl, ošil se – a pak potichoučku řekl: „Prosím, ošukej mě.“

Jenom z toho, jak to pronesl a jaký použil slovo, mi vzrušeně zacukalo v podbřišku. Z jeho pusy jsem totiž čekal něco jemnějšího… Ale slyšet ho mluvit takhle drsnějc, to se mnou mávalo skoro stejně silně, jako ty mý představy toho, jak si ho už za pár minut přehnu přes postel… nebo přes židli… nebo cokoliv jinýho mě napadne.

„No vidíš, že ti to jde,“ pronesl jsem pochvalně. „Jde ti to dokonce tak dobře, že ti na to odpovím větou, kterou ode mě jinak málokdy někdo slyší, a sice, že tvý přání je mi rozkazem… Tak se zvedej, ruce za záda,“ pobídl jsem ho, a když mě poslechl, pevně jsem ho chytil za paži. A zatímco jsem si ho odváděl do svýho pokoje jako nějakýho zajatce, celým tělem mi projíždělo natěšený šimrání.

ALEX

Už když si mě vedl do pokoje, mravenčilo mi v podbřišku a nohy se pode mnou chvěly. Patrik mě dotáhl až k posteli a vyhrnul mi tričko. Hned, jak dopadlo na zem, mě shodil na postel a povolil mi knoflík džínových kraťasů. Stáhl mi je přes boky i s boxerkami, a jen co oblečení odhodil kamsi za sebe, sjel mé tělo pohledem. Obzvlášť pak mou erekci přiškrcenou kroužkem.

„Moc hezký,” poznamenal a já měl sto chutí propadnout se někam hluboko do země. „Ještě ti to chvilku necháme, hm? Aby sis to pořádně užil.”

„No to si teda užiju,” zabrblal jsem polohlasně a Patrik na mě nadzvedl obočí.

„Říkal jsi něco?”

„Ne, neříkal,” zavrtěl jsem hlavou.

Pobaveně si odfrkl a pevně mi stiskl přecitlivělá varlata, až jsem zaskučel bolestí. „To je tvý jediný štěstí.“

Nahnul se přes postel a zpod ní vytáhl tašku s hračkami. Hodil vedle mě na matraci kožená pouta a pevně mě chytil za zápěstí, načež na něj začal pouto nasazovat. Pevně utáhl přezku a přesunul se na druhou ruku, dokud jsem od sebe ruce neoddálil na delší vzdálenost než jedné karabiny, která pouta držela u sebe.

„Otevřeš pusu sám, nebo ti mám pomoct?” zeptal se, zatímco si sundaval tričko a kraťasy.

Velmi rychle jsem pochopil, proč se ptá. Cuklo mi v rozkroku z uvědomění, že ho konečně ochutnám – po takové době odpírání.

„Sám.”

Opravdu mě nemusel pobízet dvakrát. Jen, co si stáhl spodní prádlo, jsem se za pomoci spoutaných rukou vyškrábal do sedu. Poklepal jsem dlaněmi na matraci vedle sebe, aby si Patrik lehl na záda, ten však jen zavrtěl hlavou a chytil mě za čelist. Tlačil mě po posteli dozadu, dokud jsem se zády napůl neopřel o chladnou stěnu. Ocitl jsem se tak v jakémsi nepříliš pohodlném pololehu.

„Přece si nemyslíš, že si budeš sám rozhodovat, v jaký budeš poloze. Neexistuje, Lexíku.” Popleskal mě po tváři a vzápětí mi znovu stiskl čelist, až mě tím donutil se zaskuhráním pootevřít ústa. „Ošukám tu tvou nevymáchanou pusu přesně tak, jak si zaslouží. A úplně stejně pak i jiný místo, to, kterýmu už ani vibrující kolík nestačí.”

A s těmito slovy zapnul vibrace rovnou na tu nejsilnější úroveň. Ani jsem netušil, že měl u sebe ještě ovladač.

„Aaaah!” zasténal jsem hlasitě, až se můj hlas roznesl celým pokojem.

Chvěl jsem se vzrušením a náhle už mi nepřipadalo tak jednoduché prostě otevřít pusu a nechat si ji ošukat přesně tak, jak si zaslouží. Měl jsem v hlavě úplně vygumováno. Nic než vzrušení a Patrik.

„Otevři pusu, Lexi,” rozkázal mi a obkročmo si klekl nad můj hrudník.

S nepatrným zaváháním jsem poslechl a otevřel ústa. Spoutanýma rukama jsem si ho chytil u kořene a nasál jeho špičku mezi rty. To už mě ale Patrik chytil za zápěstí a ruce mi stáhl dolů. „Nebudeš si pomáhat rukama. Polož si je na hrudník.”

Zastřeně jsem na něj pohlédl, stále omámený vibracemi, ale nakonec jsem ho poslechl a zčervenal ve tvářích, jelikož na mě musel být opravdu pohled s jeho žaludem v puse. Ale jak se na mě díval seshora, předloktím se přitom opíral o stěnu nade mnou a druhou rukou se sám chytil u kořene… pohled na něj byl naopak jako pro bohy.

Tiskl jsem si ruce k hrudníku a nechával si do úst pomalu zasouvat více než polovinu jeho délky. Tlumeně jsem zamručel a zavřel oči, jelikož jeho pohyby začínaly být rychlejší a kratší. A navíc bylo těžké nenechat se zcela ovládnout tím nelítostným vibrováním, které mě přivádělo k šílenství.

Občas jsem se musel stáhnout, když se mi to alespoň o milimetr povedlo, jelikož začínal pronikat hlouběji, až mě občas nepatrně koplo. On to naštěstí pokaždé pochopil a přestal přirážet tak hluboko. Ani v nejmenším však nezpomalil.

Pokojem se rozlehlo jeho zadýchané zasténání a několika trhavými pohyby mi přirazil do úst, než se oddálil a vystříkal se mi na obličej. Na nos, tváře, do otevřených úst, na bradu… všude, kam se mu zachtělo.

Stiskl jsem rty k sobě a chtěl polknout, ale on mě zarazil: „Nedovolil jsem ti zavřít pusu. Otevři ji a oči taky.”

Asi bych odmlouval, jelikož bych se v takové pozici příliš styděl, ale chytře si mě pojistil tím vibrujícím análním kolíkem, který mě díky kroužku držel neustále na hraně. Přesto jsem nespokojeně zakňoural a dočkal se jen popleskání po tváři.

Konečně jsem se odhodlal otevřít oči a upřít na něj pohled zrovna ve chvíli, kdy se ke mně nakláněl s kuličkovým roubíkem. Zatrnulo mi v podbřišku a zavrtěl jsem se, celý rozdrážděný těmi dlouhotrvajícími vibracemi.

„Ať si ještě pořádně užiješ, co v tý puse máš.”

Sám jsem nemohl ani nijak reagovat, jelikož v další chvíli jsem měl ústa opět plná. Pevně mi řemínek utáhl za hlavou a přetočil si mě na břicho.

„Na všechny čtyři, šup!”

Moc času na vzpamatování mi nedal. Vyškrábal jsem se na kolena, což šlo se spoutanýma rukama o poznání hůře, a předloktími jsem se opřel o matraci.

„Hmm, potřebuju zase trochu nabudit, a jelikož pusu máš momentálně nepoužitelnou, budu si muset pomoct jinak…“

Na zadku mi začala přistávat jedna rána za druhou, což bylo ve spojení s vibracemi fakt vražedné kombo. Hlasitě jsem naříkal a nevěřil, jak silné může být spojení bolesti a vzrušení. Přímo zničující.

„A dvacet,” procedil skrz zuby, evidentně opět vzrušený stejně jako já.

Vibrace se konečně zmírnily, až nakonec úplně zmizely, a Patrik ze mě vytáhl anální kolík. Rozechvěle jsem zahuhlal a stále cítil na jazyku chuť jeho spermatu mísící se s gumovou pachutí roubíku. A nic mi nepřipadalo lepší.

Uslyšel jsem trhání obalu kondomu a vzápětí do mě už začal pronikat. Poté, co jsem v sobě dvě hodiny měl anální kolík, žádná příprava ani nebyla potřeba. Přesto jsem tiše kňourl, protože byl stále o poznání větší.

„Dobrý?” zeptal se a já několikrát souhlasně kývl.

S ním to nemohlo být špatné nikdy.

PATRIK

Mohl jsem to protahovat ještě hodně dlouho. Mohl jsem – a taky k tomu časem zřejmě dojde. Protože jestli bych o něčem mohl říct, že je to moje specialita, tak tohle. Odpírání orgasmu. Mý hračce – a s tím jde tak trochu ruku v ruce, že často i sobě. Ale já to slovo nikdy nevnímal nijak negativně. Odpírání. Ne. Mně to znělo spíš jako oddalování slasti. Prodlužování slastnýho vyčkávání. Oddalování příjemnýho vyvrcholení. Protahování tý chvíle těsně před donekonečna. Nebo aspoň do chvíle, kdy mi moje hračka slíbila cokoliv, jenom abych jí dovolil se udělat. A taky do chvíle, kdy i ve mně se cosi přepnulo – a dokázal jsem si pak celou tu situaci vychutnat ještě o něco víc. Protože teprve tehdy celý mý já téměř ochrnulo z toho božskýho pocitu tý absolutní kontroly nad někým. A z toho absolutního podvolení se tý druhý osoby mně.

Takže jo, těšil jsem se na to – a hodně, ale hned napoprvý se mi do toho s Lexem nechtělo. Přišlo mi, že i tak jsme na tuhle chvíli oba čekali dost dlouho.

Chytil jsem si ho za boky a začal jsem do něj přirážet. Pomalu, ale zato zprudka. Aby si na mě zvykl. Ale taky aby mě v sobě cítil. Bavilo mě poslouchat, jaký zvuky se z něj v tom mezičase, než se zase pohnu, linuly. Rozdrážděný vyheknutí, utlumený roubíkem. A pak přerývavý nadechnutí nosem, někdy doprovázený takovým roztouženým zalapáním po dechu.

Po dvou nebo třech minutkách, když jsem svý pohyby dokázal s jeho nádechama a výdechama sladit, jsem se rozhodl pro změnu. Pravačku jsem mu obtočil kolem pasu a zlehka jsem vzal do dlaně to jeho už pěkně rozžhavený péro. Pak jsem znovu přirazil. Lexovo vyheknutí teď bylo táhlejší, takový dlouhý, smyslný zasténání. Vzrušeně mě z toho zamrazilo v páteři.

Nepatrně jsem přidal na rychlosti, co se týče pohybů mý pánve, ale jeho nádobíčka jsem se rukou dotýkal pořád jenom hodně zlehka. Skoro jako kdyby mi dlaň doputovala do jeho klína omylem a já o tom téměř nevěděl. O to víc o tom ale věděl Lex. Jeho vzdechy byly stále hlasitější – a taky se pode mnou čím dál rozdrážděnějc kroutil. Snažil se z těch mejch mimovolnejch dotyků získat co nejvíc, nebo mě možná vyprovokovat k tomu, ať jeho péro vezmu do dlaně silnějc, ať ho prostě pořádně zmáčknu.

Což samozřejmě mám v plánu. Až mě o to hezky poprosí. Když už se to naučil, tak ať to využije.

Po dalším přírazu a jeho táhlým zasténání jsem se schválně zarazil v pohybu, oddálil jsem ruku z jeho rozkroku a lehce posměšně jsem pronesl: „Přijde mi to, jako kdybys mi chtěl něco říct…“

Lex jenom zavzdychal a zavrtěl se.

„Ne? Tak že by se mi to jenom zdálo?“ provokoval jsem ho, zatímco jsem v dlani začal promačkávat pro změnu jeho nalitý koule. To z Lexe vyloudilo vzrušením podbarvený zaúpění.

„V tobě se vůbec nedá vyznat,“ pronášel jsem škádlivě, zavrtěl pánví a přesunul pravačku na jeho horký péro. Lex se prohnul v zádech, pak pokrčil lokty o trochu víc, sklonil hlavu a něco přes roubík zahuhlal do matrace, takže jsem neměl ani tu nejmenší šanci mu rozumět.

„A vůbec, narovnej se!“ pleskl jsem ho dvakrát přes zadek, až vyjekl. „Říkal jsem, že máš klečet na všech čtyřech, ne že si máš udělat pohodlí!“

Znovu něco zamručel, ale poslechl mě a narovnal se do mnou původně stanovený pozice. Natáhl jsem ruku a vyndal jsem mu z pusy roubík, nechal jsem mu ho ale viset kolem krku. „No?“ vyzval jsem ho. „Jestli mi chceš něco říct, tak můžeš.“

„Když… když to se prostě nedá vydržet,“ hlesl mírně ochraptělým hlasem.

„Co jako? Klečet na čtyřech?“ nezdálo se mi to, a protože jsem chtěl, aby mi toho řekl víc, začal jsem ho po zadku pro změnu povzbudivě hladit.

„Ne konkrétně to. Prostě všechno. Ježiš… takhle vydrážděnej jsem ještě asi nikdy nebyl.“

„A už ani nebudeš, jestli se nenaučíš být poslušnej,“ ucedil jsem naoko podrážděně, ve skutečnosti jsem se ale tím, jak ho tohle mý pohrávání ničilo, dobře bavil. Znovu jsem začal ve stále zrychlujícím se tempu hýbat pánví a přirážet do něj, do pravý ruky jsem chytl jeho péro a začal jsem mu ho zlehka honit. Lex to doprovodil dalším vzrušeným zasténáním – a když se trochu ztišil, polohlasně jsem mu přikázal: „Popros mě.“

„Patriku, prosím!“ vyhrkl, ale ne, nemohl jsem mu to uznat. Něco tomu chybělo.

Bez dalších řečí jsem z něj paži odmotal a místo toho jsem si ho znovu pevně chytl za boky. Začal jsem do něj přirážet ještě rychlejc, ale bylo mi jasný, že jenom z toho se neudělá.

A jemu to po chvilce plný vzrušenýho hekání došlo taky.

„Patriku, prosím… udělej mě,“ zaskuhral sice docela potichu, ale ten jeho chrapotem zabarvenej hlas zněl tak smyslně, že se z mýho hrdla místo odpovědi vydralo jenom rozrajcovaný zavzdychání. Bože…

Na nic jsem už nečekal a co nejrychlejc, ale zároveň opatrně jsem mu sundal kroužek. Vjel jsem mu rukou do klína a začal jsem ho hladit a mačkat tak, aby konečně toho vytouženýho uvolnění dosáhl. A když o chviličku pozdějc za mohutnýho sténání a skoro křečovitýho prohýbání se v zádech skrápěl mý prostěradlo spermatem, svýma hlučnýma stenama jsem se mu skoro vyrovnal, protože to, jak se kolem mě stahovalo jeho nitro, převedlo okamžitě přes hranu i mě.

Bylo to celý hodně silný a intenzivní, tak moc, že jsem se z nějakýho důvodu už nedokázal dýl udržet v tý svý přísný roli. Už zase. „Teda, ty mi dáváš!“ pronesl jsem místo toho skoro obdivně, zatímco jsem z něj vyklouzával, sedal si na paty a jeho zvedal na kolena, aby se o mě mohl opřít zády. Což teda momentálně v jeho podání spíš znamenalo, že se mi skoro schoulil do náručí, tak moc vyřízenej byl.

„Nápodobně,“ potvrdil mi to i slovně. Měl zavřený oči a jenom zprudka oddechoval, tak jsem si další poznámky nechal od cesty a začal jsem mu uvolňovat kožený pouta ze zápěstí. Pak jsem odepnul přezku od roubíku a sundal jsem mu ho z krku.

„Chceš si jít dát sprchu?“ zeptal jsem se, zatímco jsem ho pozoroval, jak si bezmyšlenkovitě mne zápěstí.

„A musí to být hned?“ vzdychl a znělo to tak vysíleně, že mě to utvrdilo v domněnce, že by do tý koupelny tak jako tak nedošel.

„Pro mě za mě to nemusí být vůbec, já to přežiju,“ zasmál jsem se mu do ucha – a on nepatrně cukl hlavou, jako kdyby se bál, že ho chci do toho ucha kousnout.

„Tak fajn,“ zavrněl jenom, přestal se o mě opírat a místo toho se sesunul na matraci do svý evidentně oblíbený schoulený polohy. Nestihl jsem mu ani říct, že je to prostěradlo mokrý a že přes ten flek hodím aspoň ručník – očividně mu to bylo úplně jedno.

„Všechno v pohodě?“ přeptal jsem se pro jistotu.

„Jasně…,“ broukl.

Přelezl jsem po kolenou za ním s tím, že si lehnu k němu, a vztáhl jsem ruku, abych ho pohladil po paži – a on sebou znovu tak cukl. Tentokrát se neměl čeho leknout nebo bát. A mně v tu chvíli došlo, že přede mnou prostě jenom uhýbá, protože jsou mu mý dotyky teď nepříjemný.

Najednou. Do včerejška bylo všechno v pohodě, pak jsem mu připomenul, že jsme se dohodli na tom, že tohle celý bude jenom o hře a ne o vztahu – a od tý doby jako kdybych měl některý druhy dotýkání a hlazení zapovězený.

Tiše jsem si povzdychl. Jasně, tak pokud to tak chtěl, nehodlal jsem mu to rozmlouvat, ale stejně mi to trochu líto bylo. Nevadilo mi, když těsně po hře – nebo těsně přede hrou, jak u koho – jsme si s klukama užili i trochu něžnější chvilky. Ale Lex vypadal, že něha se pro něj automaticky rovná hlubší vztah. A já se zrovna teď necítil jako někdo, kdo by mu měl názorně ukazovat, že to rovnítko se dá přeškrtnout… a že to prostě taky funguje. Samozřejmě když to tak chtějí oba.

„Klidně spi, jestli se ti chce,“ šeptl jsem tedy jenom a začal jsem sbírat všechny použitý hračky. A pak jsem se s náručí plnou věcí… a hlavou plnou myšlenek… odebral do koupelny.