Opojení – 2. kapitola

PATRIK

Jednu letní pecku vystřídala druhá a druhou třetí, a když jsem znovu otevřel oči, zjistil jsem, že Alex už vedle mě není. Překvapilo mě, že ho to tak rychle přestalo bavit – ale když jsem se rozhlídl pořádně, zjistil jsem, že s Filipem a Michalem seděl u našeho stolu, zatímco Jirka jim zrovna do připravenejch kalíšků nalíval jejich vyhlášenou slivku. Zvedl jsem oči v sloup. Síla domácí pálenky Jirkova táty byla totiž pověstná po celý vsi! Zadoufal jsem, že má Alex dost rozumu na to, aby sice ochutnal, ale další rundu s díky odmítnul.

Na další úvahy nebylo kdy, protože než jsem se nadál, ocitl jsem se uprostřed holčičího rozjařenýho kroužku. Marcela, Rebeka a další čtyři kámošky mě obestoupily a potleskem a hlasitým pokřikováním mě hecovaly, ať jim předvedu něco ze svýho street dance repertoáru.

„Na tuhle hudbu? Neexistuje!“ gestikuloval jsem rozesmátě, zatímco v duchu jsem se sám na sebe šklebil. Že já jsem se před tím půlrokem tak blbě prokecl! Od tý doby holky nevynechaly jedinou příležitost, aby mě neukecávaly, ať jim ukážu to svý shufflování, jak tomu říkají. Na druhou stranu, skromnost stranou, ono mi to fakt docela jde. Měl jsem holt dobrýho učitele…

Protože Michal se zrovna víc věnoval roli ochutnávače než dýdžeje, dřepnul jsem si k jeho notebooku a vhodnej song jsem si v něm vybral sám. Rovnou jsem do playlistu přidal další dva ve stejným stylu, bylo mi jasný, že holky po jedný písničce nebudou mít dost – a v následujících chvílích jsem si užil těch svých pár minut slávy, zatímco holky mi k tomu sehrály úplně luxusní publikum. U další písničky jsme si zahráli pro změnu na lektora a tancechtivý žákyňky, ukazoval jsem holkám ten základní krok pořád dokola a ony se mě více či méně úspěšně (spíš to druhý) snažily napodobit…

Když jsem se po jedný piruetce otočil zase zpátky, zjistil jsem, že se řada tancechtivejch maniaků rozrostla o jednoho žáčka.

„No co?“ smál se Alex, když jsem na něj pobaveně nadzdvihl obočí. „Se to chci taky naučit, nekoukej na mě tak blbě!“

„Ty by ses měl, myslím, nejdřív naučit chlastat,“ rýpnul jsem si do něj vesele, jelikož mi neuniklo, jak mu podezřele svítí oči.

Zvedl na mě ukazováček. „Hele klídek! Nemůžeš po mně chtít všechno hned! Jsem tu teprve pvrn… první den!“ snažil se mě poučovat, ale trošku se mu u toho pletl jazyk.

„No právě!“ rozesmál jsem se, ale pak už jsem vyslyšel Rebeku, která na mě volala, že jestli nebudeme pokračovat v tom tancování, tak zapomene i to málo, co se doteď naučila, a přestal jsem si Alexe všímat.

Nebo jsem se o to teda aspoň snažil, jenže ono to moc dobře nešlo. Alex nás všechny tím, co předváděl, když se mě snažil napodobovat, rozptyloval a bavil, a když to navíc po chvíli začal Michal trefně komentovat, rychle jsme si všichni na vlastní kůži ověřili jednoduchý pravidlo: můžete se buď svíjet v křečích smíchu, nebo tancovat – ale obojí dohromady prostě nejde. Takže jsem nakonec holkám musel slíbit, že ve street dance lekci budeme pokračovat někdy příště, a místo toho jsem se přitočil k Alexovi.

„Ty ses teda parádně rozjel! A přitom to původně vypadalo, že na tancování ani moc nejseš,“ vzpomněl jsem si, jak zkraje večera pokukoval po tom tanečním parketu poněkud nejistě.

„Já jsem náhodou na plno věcí, jen to o mně prostě nevíš,“ pronesl záhadně – a hned se zase začal vrtět do rytmu.

„Jo? A co o tobě třeba ještě nevím?“ nedokázal jsem se nezeptat. Třeba když se tak roztomile cinknul, tak na sebe fakt prozradí něco, co bych…

„Třeba nevíš, že jsem děsně hokro… horkokrevnej. A teď je mi taky děsný horko. Fakticky děsný!“

Aha. „Tak si pojď na chvilku sednout a napít se vychlazený vody, to by ti mohlo pomoct,“ navrhnul jsem mu.

„Neee, to se mi nechce. Vždyť jsi říkal, že mám tancovat. Tak tancuju!“ A s těma slovama začal do refrénu jedný rockový vypalovačky skákat jako šílenej.

„Tak jo, tak tancuj,“ zakřenil jsem se na něj a užuž jsem od něj odcházel, když jsem si najednou všiml, jak ze sebe rychlým pohybem stáhl tričko – a začal jím točit nad hlavou jako kovboj lasem. To samozřejmě neuniklo pozornosti ostatních, především holky ho okamžitě začaly podporovat pískáním a ječením, jako kdyby byl hvězda na nějakým rockovým festivalu…

Pralo se to ve mně. Nejsem ani jeho táta, ani starší brácha, abych na něj musel dávat pozor – proč by se nemohl pobavit, no ne? Jenže na druhou stranu mi bylo jasný, že tohle není jeho pravý já. A že kdyby to jeho pravý já vědělo, co to jeho druhý, alkoholem probuzený já vyvádí, asi by z toho moc potěšený nebylo…

A pak tu byl ještě třetí úhel pohledu. Konkrétně – pohled na ten jeho nahej, zpocenej, dokonalej hrudník. Pohled pro bohy. A jakkoliv bych byl schopnej si tenhle pohled dopřávat nekonečně dlouho, tak zároveň jsem tak nějak sobecky nechtěl, aby si ho dopřávali i ostatní. Zvlášť, když o tom to Alexovo pravý já ani nevědělo. Protože kdyby mělo jenom tušení, kolik párů očí ho v tu chvíli pozorovalo, kolik namlsanejch párů očí ho pozorovalo, asi by se zase hodně rychle oblíklo…

Vrátil jsem se k němu, vzal jsem ho kolem pasu a jemně, přesto ale nekompromisně jsem ho odváděl z parketu. „Kámo, myslím, že pro dnešek ti to stačilo… Měl jsi pravdu, seš tu teprve první den, nech si něco i na pozdějc.“

Alex sice reptavě odmlouval a holky na mě pro změnu volaly, že to přece nemůžu myslet vážně, když to zrovna teď začalo být zajímavý, ale z žádnýho z těch protestů jsem si nic nedělal. Dovedl jsem Alexe ke stolu, posadil ho na lavici, a zatímco jsem mu pomáhal navlíct si zpátky to triko, posuňkem jsem k sobě přivolal Jirku.

„Kolik jste toho do něj nalili?“ zamračil jsem se na něj.

„Kolik si říkal,“ smál se Jirka.

„A kolik si teda říkal?“ přeformuloval jsem svou otázku.

„Hele, zas tak moc ne… Ale znáš to, měšťáci nic nevydržej,“ měl z toho srandu.

„Ty seš osel, fakt,“ kroutil jsem hlavou. „Dones mi sem vodu, jo? V lahvi, budu ji asi potřebovat vzít s sebou…“

„Já nechci vodu, chci tancovat!“ začal se Alex zase hrabat na nohy, ale málem se u toho převrátil i s tou lavicí.

„Tak se zase hezky uklidníme…,“ zatlačil jsem mu pobaveně na ramena a donutil ho, ať si sedne.

„Páťo, tak tancuj aspoň ty… A já se budu koukat,“ snažil se Alex zase postavit.

„Tak víš co?“ chytl jsem ho pod paží, abych mu pomohl udržet rovnováhu. „Půjdeme se kousek projít, jo? Vezmeme to za vesnici… a pak druhou stranou zpátky. A snad ta procházka zabere, protože takhle domů přijít nemůžeš. To by tě vaši zase hezky rychle odlifrovali zpátky do Prahy!“

„Odfilr… odlirf… odlifff… Myslíš, že by to udělali?“ zvedl ke mně oči a zatvářil se zmateně a znepokojeně zároveň.

„Nevím,“ přiznal jsem, „ale riskovat to nebudeme, ne? Teprve jsi sem přijel. A sem jsem tě vytáhl já. To bych si neodpustil, kdybys pak kvůli tomu přišel o prázdniny na chalupě…“ A kdybych já přišel o možnost strávit další prázdniny s tebou.

„No tak… tak teda pudem. Ale ne že mě tam někde necháš! Někde… někde v lese! U tý studánky! Abych zas netrefil domů!“

„Dneska už seš velkej kluk, to už by sis nějak poradil,“ usmál jsem se, když jsem ho jednou rukou chytal kolem ramen a do druhý ruky jsem od Jirky přebíral lahev s vodou.

A zatímco jsem Alexe pomalu odváděl pryč a halasně se během toho loučil s ostatníma, hlavou už se mi honily vzpomínky – na ten rok, kdy sem malej Lexík s rodičema přijel poprvý… Byli to naši noví sousedi, takže bylo jasný, že jsem se s ním hned skamarádil. Jenže pár dnů nato mě místňáci na hřišti obvinili z toho, že jsem je zradil, když se paktuju s Pražákem. A já jsem jim chtěl dokázat, že jsem je nezradil – a tak jsme ho jednou večer při hře na šipky dovedli do lesa, no vlastně až za les, ke studánce, a než Lex ochutnal tu vodu a vydrápal se pak zpod srázu zpátky za náma, utekli jsme mu.

Čekali jsme na něj pak ve vsi, mysleli jsme, že prostě přiběhne pár minut po nás, vystrašenej a možná i ubrečenej, a že se mu budeme moct posmívat… Nenapadlo nás, že fakticky netrefí zpátky. Když se děcka začaly pomalu trousit domů, protože večerku jsme měli všichni tak nějak kolem desátý, došlo mi, že už to není sranda (pokud vůbec kdy byla) – a nezbylo mi, než se do toho lesa vydat zpátky. Celou dobu jsem volal Alexovo jméno, dílem proto, že jsem doufal, že mě uslyší, ale zčásti i proto, že mi můj vlastní hlas dodával odvahy…

Nakonec jsem Alexe našel jenom kousek od tý studánky. Pozdějc mi vyprávěl, že se zkoušel vydat zpátky různýma cestičkama a stezkama, ale ani jedna se mu nezdála povědomá, tak se radši vždycky zase vrátil… Ten večer už mi ale neřekl nic. Ani celej následující týden. Prostě se se mnou vůbec nebavil – a musel jsem se fakt hodně snažit, abych si ho udobřil!

A od tý doby to naše prázdninový přátelství trvalo – už nikdy jsem neudělal nic, čím bych ho ohrozil. Myslím tím to naše přátelství, i když teda Alexe jsem samozřejmě taky nikdy neohrožoval, haha. A jelikož jsem s ničím z toho nehodlal začínat ani teď, tak se fakt nemusel bát, že bych ho v tom lese zase nechal.

Akorát jsem nevěděl, jak ho o tom mám přesvědčit. Protože celou dobu, co jsem ho vedl na konec vesnice, to pořád opakoval. Chvílema brblavě a chvílema naopak hodně hlasitě, ale pořád. Jako takovej roztomile přiopilej kolovrátek.

ALEX

„Hej!“ zahulákal jsem a pověsil se Patrikovi na paži. „No tak, zpomal, nenechávej mě tady. Je tma! A bubáci. Unesou mě!“

„Nikde tě nenechávám,“ uchechtl se Patrik a já se do něj ještě více zavěsil. Zatraceně se mi motala hlava, nohy se mi pletly a on byl jediným stabilním bodem, o který jsem se mohl opřít.

„Tady už je tma!“ ukázal jsem na poslední lampu. Dále už vedla úzká silnička a cesta do lesa, nic víc. „Se bojim. Mě tu necháš.“ Hlasitě jsem mu kňoural do ucha a objal jsem ho oběma rukama kolem krku. Zavěsil jsem se do něj tak moc, až začal ztrácet stabilitu a oba jsme se skutáleli na zem.

„Ty seš vůl,“ promnul si s bolestivou grimasou hlavu. Já jsem se ale zůstal válet v trávě přímo u silnice a rozesmál jsem se, prstem jsem na něj při tom ukazoval.

„To máš za to!“

„Za co jako?“ nadzvedl obočí a pokoušel se mě vytáhnout zpět na nohy, já mu to ale neulehčoval. Tahal jsem ho místo toho zpět na zem, válel jsem sudy, aby mě nemohl čapnout, nebo jsem se chytil kmene blízkého stromu.

„Prostě za to!“ prohlásil jsem rázně a on si hlasitě frustrovaně povzdechl.

„Lexi, no tak, zvedej se!“ zkusil to ještě jednou.

„Ne!“ odsekl jsem. „Nechals mě u studánky. Seš zlej!“

„To bylo před miliardou let,“ namítl, „ale jestli to chceš ještě pořád vytahovat, tak jak je libo. Nechám tě tu napospas všem vlkům, medvědům, zombíkům – a hlavně pavoukům.“

V tu chvíli mi sepnulo a vylítl jsem na nohy jako střela. „Pavouci?!“

„Já to věděl, že seš furt stejnej posera,“ ušklíbl se.

„Jo!“ zvolal jsem a znovu se ho chytil kolem krku, jelikož jsem opět ztrácel rovnováhu. Narazil jsem zády do kmene stromu, ale ani na moment jsem Patrika nepustil. „Potřebuju ochraňovat, tak se čiň!“

„Neskutečný,“ odfrkl si a jeho dech mě zašimral na tváři. Jak jsem se ho stále držel, byl jsem uvězněný mezi jeho tělem a stromem. Cítil jsem i přes oblečení teplo, které z něj vyzařovalo, a se zavřenýma očima jsem si ho k sobě přitiskl ještě víc.

„Hej, co to jako nacvičuješ?“ zeptal se.

„Když se k nám teď někdo připlíží, zabije tě jako prvního,“ zahuhlal jsem mu do krku, kam jsem zabořil svůj obličej. A marně jsem se snažil ignorovat, jak zatraceně dobře voní.

„Tak to je moc milý,“ poznamenal sarkasticky a vzápětí mě silně štípl do zadku, až jsem hlasitě vyjekl.

„Jau! Co děláš?!“

„To máš za to stáhnutí na zem,“ vysvětlil a štípl mě znovu. „A tohle za to, že bys mě úplně s klidem obětoval. Protože to se nedělá.“

„To bolí!“ fňukl jsem, a když mě štípl potřetí, bez přemýšlení jsem se mu zahryzl do krku, jehož kůže mě tak vábila svou vůní. A s velkým množstvím alkoholu v krvi padaly veškeré mé zábrany.

„Jau!“ sykl a cukl sebou. Jakmile jsem ho pustil, i v tlumeném světle osamocené lampy jsem uviděl jasné obtisky mých zubů. „Tys mě kousl. Tys mě, do prdele, kousl!“

„Jsi zapomněl na nebezpečí v podobě upírů, no,“ pokrčil jsem rameny a chtěl ho znovu kousnout, on mě však pevně chytil pod krkem a přirazil zpět ke stromu.

„Už žádný kousání,“ varoval mě. „Seš pěkně nevypočitatelnej! Nebo u vás v Praze je normální kousat kámoše do krku?“

„A u vás na vesnici je normální štípat kamarády do zadku?“ oplatil jsem mu, když povolil sevření kolem mého krku. Sám jsem měl ruce v tu chvíli položené na jeho paži, kterou mě držel. „A seš moc daleko, teď mě někdo může zabít. Pojď zpátky!“

„To se mi teda moc nechce,“ odvětil. „Spíš to vidím tak, že to budu já, kdo tě tu zavraždí. Opilej seš dost… nezvladatelnej.“

„No, jestli mě nezvládáš, tak je to dost bída, Páťo,“ prskl jsem. „A pojď zpátky, povídám.“ Odtáhl jsem jeho ruku ze svého krku a místo toho si ho přitáhl zpět k sobě. Hledal jsem pro to neustále výmluvy, pravda ale byla, že jsem prostě chtěl cítit jeho tělo na tom svém. Chtěl jsem se na něj tisknout tak moc, jak to jen bylo možné.

Pocity se ve mně tříštily, doslova se bily. Vztek na to, co mi tehdy udělal, potřeba mít ho u sebe co nejblíže, možná ho o něco více rozlítit, aby mě znovu štípl, protože to vlastně vůbec nebylo tak špatné. Měl jsem chuť ho znovu kousnout. A pak mu ten krk olíznout.

Dříve, než jsem stačil zapojit mozek, si mé rty už dělaly, co se jim chtělo. Začal jsem Patrika líbat na krk, na stejné místo, kam jsem ho předtím kousl. Líbal jsem tu jemnou kůži, nasával ji a rukou, kterou jsem ho křečovitě neobjímal kolem ramen, jsem sjel přímo do zadní kapsy jeho kraťasů. Natlačil jsem jeho rozkrok na ten svůj, abych se proti němu mohl pohnout.

„Mhmm,“ zamručel jsem a sám už byl napůl tvrdý. Pod oparem alkoholu jsem byl vždycky daleko povolnější a nadrženější. Tak moc, že jsem se vůbec nedokázal kontrolovat. Věšel jsem se na něj, tiskl ho k sobě, líbal a otíral jsem se o něj skoro až zoufale, tak moc mě kombinace jeho přítomnosti a alkoholu v krvi ovládla.

PATRIK

Nevěděl jsem, jestli mi to, jak se na mě sápe, přijde spíš roztomilý – nebo spíš vzrušující.

No předně mi to přišlo překvapivý. Neměl jsem ani tušení, že zrovna Alex by mohl být na kluky. Ale to, jak se ke mně teď pod různýma záminkama tiskl, nešlo vysvětlit jinak. Nedalo se to svádět na to, že by byl tak mimo, aby si mě spletl s nějakou holkou. To by asi blábolil jiný věci. A už vůbec se to nedalo svádět na to, že se mu prostě motá hlava a potřebuje se jenom o někoho opírat. Na to se na mě lepil až příliš… jednoznačně.

Přesto, nebo možná právě proto jsem si musel znovu připomenout to samý, co se mi honilo hlavou už na tom tanečním parketu. Tohle není jeho pravý já. Jeho pravý já se za tohle bude zítra asi dost stydět. Pokud si na to vůbec vzpomene.

Sám pro sebe jsem se pousmál. Protože pokud si na tohle jeho pravý já vzpomene – tak ať ty vzpomínky stojí za to, ne? A když si náhodou nevzpomene… Tak se těma vzpomínkama budu moct opájet aspoň já sám.

Sjel jsem mu rukama na boky, pevně jsem ho chytil a ještě víc ho přitlačil zády na kmen toho stromu. Přistoupil jsem k němu o krok blíž, takže teď byl mezi mnou a stromem uvězněnej tak těsně, že se nemohl ani hnout. Tlumeně vyhekl a konečně mi přestal oždibovat krk, místo toho jsem ale spíš ucítil, než uslyšel, jak se mi někam do klíční kosti tiše hihňá.

Pravačkou jsem ho zatáhl za vlasy a donutil ho tak zaklonit hlavu a podívat se mi do očí.

„Ajaj,“ zasmál se, „se tváříš nějak… přísně. Provedl jsem snad něco?“

„Provádíš něco už dobře deset minut.“ A je to čím dál intenzivnější.

„A co kdyby ses přidal?“ navrhl uličnicky a škubnul hlavou, jak se mi chtěl vytrhnout, aby na mě zase dosáhl svými rty, ale sevřel jsem mu vlasy o to pevněji.

„To není fér,“ protáhl, když mu došlo, že nemá šanci. „Seš o hodně silnější…“

„Musím být,“ sotva znatelně jsem pokrčil rameny. Pak jsem ztišil hlas do šepotu: „Potřebuješ přece ochraňovat…“

„Ah…,“ hlesl zmateně, jenže hned vzápětí se mu v očích zase šibalsky zablýsklo a znovu se začal uculovat. „Takže to je to, co tu teď děláme?“ Vytáhl svou ruku ze zadní kapsy mých kalhot a začal mě hladit po zádech. „Ochraňuješ mě?“

„Taky. Mimo jiný,“ informoval jsem ho. A pak už jsem to nevydržel, o kousek jsem se k němu sklonil – a políbil jsem ho přímo na ty culící se rty.

Vydechl mi do pusy a tentokrát už to neznělo vůbec hihňavě. Znělo to vzrušeně. A hned vzápětí mu podobnej vzdech utekl znovu, to když jsem schválně pohnul pánví tak, abych se klínem otřel o ten jeho.

Ještě chvilku jsme se líbali, když jsem ucítil, jak znovu trhnul hlavou. „No tak, pusť mě…,“ zachraptěl.

„Ani náhodou,“ odpověděl jsem mu potichu, naopak jsem mu zaklonil hlavu ještě o něco víc a vtiskl jsem mu pusu na bradu. „Nestojím o to znovu s tebou válet sudy po zemi,“ podal jsem mu jedno z možnejch vysvětlení.

„Ach…,“ zachvěl se. „Umím ale náhodou i jiný věci!“ lanařil mě. A já si opět nebyl jistej, jestli mi to v týhle situaci přišlo spíš roztomilý… nebo vzrušující.

Jako takhle. Vzrušující ta situace každopádně byla. Nádhernej kluk, kterýho jsem držel v šachu, čili neměl možnost se hýbat nebo o čemkoliv rozhodovat, mohl jenom přijímat mý polibky. A on je přijímal, oplácel mi je… a celý jeho tělo se u toho roztouženě chvělo…

Jenže pak se na to dalo podívat i jinak. Na něj se dalo podívat i jinak. A sice jako na mýho malýho kamaráda od sousedů, kterej přiopile žvatlal nesmysly, ale kterej se tou přiopilostí přitom vyčůraně snažil zamaskovat to, že se mi chce dostat do kalhot… nebo aspoň pod tričko…

A já jsem se nakonec přiklonil tady k tomu druhýmu pohledu. Protože v opačným případě bych si připadal, jako že jenom zneužívám situace… A to jsem fakt nechtěl.

„Já vím, co všechno umíš, už jsi mi dneska něco ze svýho repertoáru poodhalil,“ zasmál jsem se – a konečně jsem ho přestal tahat za vlasy. „Co kdyby sis něco nechal na příště?“ navrhl jsem mu, o krok jsem od něj odstoupil, chytil jsem ho za ruce a sundal mu je ze svýho těla. „Ostatně, budeš tu čtyři týdny. Kdyby sis všechny svý překvápka vypotřeboval už dnes, tak se tu budeme celej měsíc nudit…“

S těma slovama jsem ho pustil, ale přesně, jak jsem čekal – asi se mu zamotala hlava, když tak najednou přišel o svou oporu, a hned se začal sunout k zemi. Pohotově jsem ho zachytil za paži a přitiskl ho k sobě, vzrušení už ale bylo to tam. Přebil ho dojem, že opečovávám kámoše, kterej se bez mý pomoci dost možná nedostane domů. Už zase.

„Díky,“ zadrmolil.

„Je ti blbě?“ všiml jsem si, že to jeho energický sápání se na mě teď vystřídala jakási malátnost.

„Asi… asi začíná být…,“ přiznal.

„Pojď, zkusíme to rozchodit, hm?“ vybídl jsem ho. Zkusíme to všecko rozchodit.

„Do tý tmy nechci,“ špitl.

„No tak ne, no,“ zakoulel jsem pobaveně očima, „tak to rozchodíme po vsi.“ Přehodil jsem si jeho paži kolem krku, zatímco volnou rukou jsem ho chytil kolem pasu, a pomalým tempem jsme se vydali zpátky do vesnice.

Provedl jsem ho všelijakýma vedlejšíma uličkama a pěšinkama a při druhým kole jsem to vzal schválně jinudy, ale bylo mi jasný, že z týhle mý Tour de Zapadákov Alex tentokrát nic neměl.

Protože se celou dobu jenom mlčky díval do země.

Ke mně zvedl oči, až když jsme se asi o hodinu pozdějc loučili před jejich domem. „Tak dík… A čau zítra. Třeba. Nebo někdy.“

„Až se z toho vyspíš, tak se ozvi,“ zkusil jsem se na něj povzbudivě usmát.

I když, pravda, moc do smíchu mi taky nebylo. Bylo mi totiž jasný, že všechny ty slova a věty, který jsme si dneska v noci odmlčeli, si dřív nebo pozdějc budeme muset říct.

Když jsem procházel brankou k nám na zahradu, vzpomněl jsem si na Marcelu. Na to, jak jsem ji nechal stát na tanečním parketu, když mi došlo, že ona pro mě není ta pravá. Protože k sobě potřebuju mnohem specifičtější typ.

A hle, ten specifickej typ se mi ve svý přiopilosti sám od sebe vrhnul do náručí.

Jenže… bude si to chtít zopakovat i poté, co vystřízliví?