Opojení – 4. kapitola

ALEX

Pokoušel jsem si jeho slova v hlavě co nejrychleji poskládat tak, abych pochopil jejich význam. Stále mi totiž připadalo, že to nechápu správně.

„Počkej, ty… ty by sis to chtěl zopakovat?“ vydechl jsem a ani se nehnul. Ne že bych něco takového měl v plánu. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi nebylo příjemné, jak mi držel ruce. Jak mi předtím pevně svíral vlasy. Jak mě hladil po šíji.

„Jo, to jsem před chvilkou řekl,“ uchechtl se. „A překvapivě to stále platí.“

„Takže ty… já myslel…, myslel jsem, že se ti líbí holky. Jenom holky.“

„No tak jak vidíš, tak se mi nelíbí jenom holky,“ vyvedl mě z omylu. „A neodpověděl jsi. Takže… chceš tohle všechno i bez alkoholu?“

Házel na mě jednu bombu za druhou. Neměl jsem nejmenší tušení, že se mu líbí i kluci. A už vůbec by mě nenapadlo, že by mohl mít zájem o mě.

„No… alkohol mi dodal odvahu,“ přiznal jsem, „ale… jo. Asi bych chtěl i bez alkoholu, jestli ty taky.“

„Asi?“ nadzvedl pobaveně obočí a prsty mi znovu vjel do vlasů. Zatáhl a hlavu mi tak opět trochu zaklonil.

Díval jsem se mu do těch krásných hnědých očí a cítil, jak mi hoří tváře. Z pohledu na něj se mi rozechvěla kolena a teplo jeho těla, tisknoucího se na to mé, mě ochromovalo.

„Asi… víc než jen asi.“

Nebyl jsem v tu chvíli schopen vyjádřit se souvisle a srozumitelně. Ale doufal jsem, že pochopí. Držel jsem v jeho ne příliš pevném sevření a přemýšlel, jak jsem se do té zatraceně vzrušující situace dostal. Jeden večer, pár panáků alkoholu a hodně nadrženosti. Vystřízlivění, venčení a opět hodně nadrženosti. Jak jinak šlo vysvětlit, že se mi v kraťasech pomalu rýsovala vyboulenina?

„To mi pořád nezní jako jasná odpověď,“ zavrtěl Patrik hlavou.

„A tohle?“ zeptal jsem se a naklonil se k němu, jelikož mé vlasy držel už jen symbolicky.

Lehce jsem ho políbil na rty a opatrně uvolnil ruce ze sevření jeho dlaně, ale jen proto, abych ho mohl obejmout kolem krku. Nelíbal jsem ho nijak náruživě, stále jsem totiž váhal. Nevěděl jsem, jestli je tak vstřícný kvůli mně, nebo zda to sám doopravdy chce.

Náhle se vedle nás ozvalo tlumené zakňučení, a když jsem pohledem sklouzl dolů, uviděl jsem Barnieho, jak v tlamě drží kus větve. Oddálil jsem se od Patrika a natáhl k Barniemu ruku. Chtěl jsem si od něj větev převzít, abych mu ji mohl hodit, začal se se mnou ale přetahovat. Vlastně jsem to uvítal – nemusel jsem alespoň čelit Patrikovu pohledu.

„Běžně přerušuješ líbání, aby sis mohl hrát se psem?“ zeptal se a v jeho hlase bylo znát pobavení i nevěřícnost.

„Vždyť kňučel,“ ohradil jsem se a znovu zatahal za větev.

V tu chvíli ji Barnie pustil, což jsem nečekal a svalil se na zadek do jehličí.

„Au,“ zaskuhral jsem a zanadával, „ty seš vůl, viď.“

Nevydržel jsem se na něj ale zlobit dlouho. Jen co ke mně přiskočil a začal mi olizovat obličej, podrbal jsem ho za ušima a nechal se zahrnovat láskou. Vsedě jsem mu hodil klacek a konečně se odhodlal vzhlédnout k Patrikovi.

Shlížel ke mně, blonďaté vlasy mu padaly do čela a na rtech mu pohrával zaujatý úšklebek. „Jsem rád, že seš celej. Chceš pomoct na nohy? Nebo se tam budeš válet celej den?“

„Je mi tady dole skvěle, děkuju pěkně,“ zakřenil jsem se na něj. „A vůbec, měl bys být rád, že mám tvýho psa rád, ne?“

„To za normálních okolností samozřejmě jsem, ale ne v situaci, kdy to využiješ jenom jako záminku, víme?“ odvětil a natáhl ke mně ruku. Přijal jsem ji a nechal se vytáhnout na nohy. Tentokrát už mě žádným způsobem nezpacifikoval, místo toho si jen založil ruce na prsou a zvědavě na mě pohlédl. „Tak? Moc hezky ses tý popolibkový konfrontaci vyhnul, ale já bych rád slyšel něco, co má nějakou výpovědní hodnotu.“

Jelikož se ke mně už netiskl a já tak nebyl rozptylovaný jeho vůní, hřejivou náručí a pevným stiskem, který mě dostával do kolen, mohl jsem odpovědět s čistou hlavou. To jeho vyptávání už mě navíc začínalo štvát.

„Ježiš,“ protočil jsem oči, „tak já už fakt nevím, jak víc ti naznačit, že tě chci. Seš s tím fakt otravnej. Copak to není jasný z toho všeho, co jsem řekl a udělal? Jo, chci tě líbat i za střízliva a právě jsem to udělal, jestli sis nevšiml.“

PATRIK

„Tak otravnej?“ zopakoval jsem po něm pobaveně. „Třeba mi prostě jenom nestačí něco naznačovat,“ popošel jsem k němu o krůček blíž. „Zvlášť ne v situaci, kdy mě od sebe odstrčíš, aby ses mohl radši muchlovat s Barniem,“ uchechtl jsem se, natáhl jsem ruce a začal jsem mu dlaněma pomalu přejíždět po pažích. „Na jasnou otázku chci jasnou… ne, potřebuju jasnou odpověď. A věř mi, že vím, proč to dělám. Takže mě radši považuj za otravnýho, než abych si něco z toho, co naznačuješ, vyložil špatně…“

„A co se dá… ehm,“ odkašlal si, „co se dá na tomhle vyložit špatně?“ A aby mi bylo jasný, co myslel tím na tomhle, rovnou se ke mně naklonil a zlehka se svými rty dotkl těch mých.

„To by ses možná divil,“ usmál jsem se mu do pusy. Hladivě jsem mu po pažích přejel až k ramenům, lehce jsem do něj zatlačil a donutil ho ukročit o kousek dozadu tak, aby se zády zase opřel o ten strom. Tím pádem jsem se na něj mohl pořádně natisknout beze strachu, že třeba začne z ničeho nic ztrácet rovnováhu…

V týhle o dost stabilnější pozici jsem proměnil to jeho jemný pusinkování na pořádně hlubokej polibek. Dál jsem ho hladil po pažích a občas jsem mu rukama sjel na zadek, zatímco Alex se mě chytil za boky, když však po chvilce taky začal dlaněma bloudit po mých zádech a po zadku, nahmatal jsem jeho zápěstí, a aniž bych náš polibek přerušil, přesunul jsem mu ruce zpátky na svý boky a přidržel mu je tam.

Alex mi ten polibek ještě chvíli oplácel, jenže pak mu to nedalo. O kousek odtáhl hlavu a zvědavě se na mě zadíval. „Tobě se nelíbí, když se tě někdo dotýká?“ zeptal se chraptivě.

„Líbí se mi, když se mě někdo dotýká,“ usmál jsem se na něj. Líbí se mi, když se mě TY dotýkáš. „Ale hodně se mi líbí i to, když se mě ten někdo dotýkat nemůže.“ A představa, jak se mě NEMŮŽEŠ dotýkat ty, mě teda rajcuje úplně na maximum.

„Ehm,“ nebyl z toho Lex zřejmě vůbec moudrej, protože se zatvářil zmateně, „to asi tak úplně nechápu…“

„Chceš to ukázat názorně?“ nabídl jsem mu, v očích mi vyzývavě zajiskřilo.

Alex mi můj pohled chvilku jenom tiše opětoval, než odhodlaně přikývl. „A-asi jo…“

„Zase to tvý asi?“ dobíral jsem si ho.

Protočil na mě oči. „Ty jsi děsnej s tím svým slovíčkařením.“

„A ty seš zase děsnej tady s tím svým…,“ zarazil jsem se. Zlehčováním? Vysmíváním? S tou svou drzostí? Neposlušností?! Hmmm! „Seš děsnej celej,“ šeptl jsem nakonec a sklonil se k němu, abych ho umlčel polibkem, kdyby snad chtěl ještě nějak odmlouvat.

Zatímco jsme se líbali, jeho dlaně jsem si stále přidržoval na svých bocích, ale po chvilce jsem ho chytnul za zápěstí a ruce jsem mu přemístil těsně vedle jeho těla. Dal jsem mu tak najevo, že teď se mě nesměl dotýkat vůbec nijak, kdežto já jeho mohl – jednu ruku jsem mu obtočil kolem pasu, dlaní druhé ruky jsem mu doputoval po paži až ke krku. Palcem jsem mu začal přejíždět po hraně čelisti a…

A býval bych v tom hlazení pokračoval, jenže Alex mi vzrušeně vzdychl do pusy, a než jsem se nadál, ruce mi omotal kolem pasu a přitiskl si mě k sobě. Pravděpodobně to udělal úplně automaticky, ale možná mě taky jenom provokoval, kdo ví? Ať tak nebo tak, dal mi tím každopádně možnost být ještě o něco názornější.

Přestal jsem ho líbat a naoko nespokojeně jsem se ozval: „Nonono!“

Lex otevřel oči a nechápavě se na mě zahleděl: „Co…?“

Místo odpovědi jsem se na něj trochu zamračil, pevně jsem ho popadl za předloktí, odtrhl jsem jeho ruce od svýho těla, a sice opatrně, aby se neodřel, přesto nekompromisně jsem mu je zastrčil za záda. „Žádný dotyky!“ vysvětlil jsem mu stručně svý počínání a natiskl se na něj ještě o něco víc, čímž jsem mu ruce napevno uvěznil mezi jeho tělem a kmenem stromu.

„Ach…,“ zareagoval na to Alex taky dost stručně – ale mě ta jeho reakce neuvěřitelně potěšila. Protože mohl zareagovat všelijak. Mohl mi dát najevo, že se mu tohle mý zacházení vůbec nelíbí. Že už to přeháním. Že s tím, aby bylo takhle po mým, nesouhlasí. Jenže z toho jeho vzrušenýho vzdychnutí jsem si přečetl pravej opak. Že se mu mý zacházení líbí. Že se mu líbí, když je takhle po mým. A že…

Najednou se mi něco zlehka otřelo zezadu o nohy…, a kdyby mi náhodou nebylo jasný, o koho jde, doplnil to ten nezmar i kňučivým zvukem.

„Barnie!“ zvedl jsem oči v sloup. Tebe ještě někdy vezmu s sebou, ty nepřejícná příšero! Zrovna to začalo být tak zajímavý!

Ta nepřejícná příšera několikrát potěšeně blafla, asi radostí, že jsem na ni konečně zase upřel svou pozornost. V týhle situaci už každopádně nebylo možný pokračovat v tom, co jsme měli s Alexem tak pěkně rozdělaný, takže jsem mu věnoval poslední potutelný mrknutí a pak jsem od něj poodstoupil.

Dřepnul jsem si k Barniemu a začal jsem ho drbat, očima jsem ale vzhlídnul k Lexovi a pobaveně jsem pozoroval, jak se odlepuje od stromu a jak si hladivě mne paže. Jelikož se tak nějak pořád neměl k tomu, aby něco řekl, nadhodil jsem: „Popojdeme, hm? K tý studánce je to ještě kus.“ A tady na kraji lesa jsme stejně ještě moc na očích…

Lex na mě přimhouřil oči a zatvářil se, jak kdyby si ty mý temný myšlenky přečetl. „Hm, no nevím, jestli se mám někým jako ty nechat táhnout do hlubokýho lesa.“

„Někým jako já?“ rozesmál jsem se a zvedl se na nohy. „A to jsem ti přitom zatím nic pořádnýho neukázal!“ Pak jsem si schválně zajel rukou do kapsy, do tý, ve který jsem měl smotaný to vodítko, a rádoby ledabyle jsem ho o kousek povytáhl.

Alex na mě vytřeštil oči, já se jenom mnohoznačně uculil, vodítko jsem zase zastrčil do kapsy a ležérním krokem jsem se, doprovázenej Barniem, vydal po cestě dál do lesa.

ALEX

Zavrtěl jsem se při pohledu na vodítko, které povytáhl z kapsy. Nebyl jsem si sice jistý, co přesně by s ním chtěl udělat, ale možností se moc nenaskytovalo. A já zas nebyl tak nepolíbený internetem a pornostránkami, abych si to nedokázal představit. Vlastně právě naopak.

„No tak počkej, ježiš,“ zalamentoval jsem a vydal se za ním, ačkoliv jsem si vůbec nebyl jistý, zda mě nohy, rozechvělé vzrušením, udrží.

„Nefňukej a přidej na tempu,“ pootočil ke mně hlavu a ani v nejmenším nevypadal, že by chtěl zpomalit. Vůbec ne.

„Tak to můžeš použít to vodítko,“ prohlásil jsem a zastavil se. Když se zarazil v polovině kroku a zmateně se na mě otočil, pohled na něj byl k nezaplacení. „Chytím se jednoho konce a ty mě budeš táhnout,“ dodal jsem a provokativně na něj nadzvedl obočí.

„To by se ti líbilo,“ odfrkl si. „Jen šlapej hezky po svejch, chlapečku.“

„Prej chlapečku. Nejsem o moc mladší než ty, jestli sis nevšiml. Pokud se nepletu, dělí nás tak pět měsíců, takže si ty chlapečky nech.“

„I kdyby nás dělilo jenom pět dnů, tak budu mít navrch, smiř se s tím,“ uchechtl se a znovu se dal do kroku. A já ho chtě nechtě musel následovat.

Zíral jsem na jeho blonďatý rozcuch a lhal bych, kdybych tvrdil, že mi pohled každých pár vteřin nesklouzl níž. Ačkoliv mu zadek napůl zahalovalo tričko, neodpustil jsem si ho nestydatě okukovat. Ten kluk zkrátka za poslední rok prošel neskutečnou změnou. Anebo jsem možná prošel změnou spíš já, jelikož byla pravda, že před rokem jsem si teprve doopravdy přiznal, jak to se mnou je. Ačkoliv jsem to tušil už velmi dlouho.

Přicházelo tedy v úvahu, že takový byl už dřív, jen jsem to tolik nevnímal. Ano, vždycky mi s ním bylo dobře, jen jsem tu tělesnou schránku asi moc nebral na vědomí.

„Ehm… hele?“ oslovil jsem ho po chvilce ticha, kdy jsme se jen proplétali mezi stromy a pod nohama nám křupaly šišky, kůra a jehličí.

„Poslouchám.“

„A tys… kdy jsi přišel na to, že se ti líbí i kluci?“

„No přece když jsem tě uviděl, Lexíku,“ prohlásil hravě.

Zašklebil jsem se, i když to nemohl vidět.

„Tak jistě. A neříkej mi Lexíku, Páťo. Kápni božskou, kdy jsi to zjistil?“

„Chlapečku ti nesmím říkat, Lexíku ti nesmím říkat… Ty seš neskutečně vybíravej! Každopádně já to o sobě vlastně asi pořád teprve zjišťuju. Nebo spíš se v tom utvrzuju. Že s holkama je to taky fajn, ale… není to s nima prostě ono, no.“

„Ah,“ přitakal jsem. No přece když jsem tě uviděl, Lexíku. Skoro jsem si až říkal, jestli to tak náhodou opravdu nebylo. Ale ne, nemohlo být, hloupost, to si jen má hlava doplňovala do volných míst vlastní scénáře.

„A ty?“

„Já? No… vlastně to asi nikdy nebylo jinak,“ vysvětlil jsem. „Nejdřív mě nezajímali kluci ani holky a někdy v patnácti mě to začalo ťukat. Občas jsem pokukoval po spolužákovi, občas po herci nebo zpěvákovi, pak po našem učiteli angličtiny…, zkrátka to tak nějak přišlo samo. Ale fakt naplno jsem si to přiznal až před rokem.“

V další chvíli jsme konečně vyšli z lesa a přiblížili se ke studánce. Patrik se posadil do trávy jen kousek od ní, natáhl si nohy a pohledem mě pobídl, abych udělal totéž. Posadil jsem se tedy vedle něj, ale ne příliš blízko, abych mu nezasahoval do osobního prostoru. Tedy… ne že bychom před chvilkou nějaký osobní prostor brali na vědomí. Nebo kdykoliv během předchozích let, když jsme se spolu cachtali v bazénu, popíjeli tajně u něj v pokoji, koukali na filmy nebo venčili Barnieho.

„A měl jsi někdy nějakýho?“ zeptal se, načež se položil na záda. Založil si ruce za hlavou a zavřel oči.

„No… jo,“ přiznal jsem. „Před půl rokem. Jeden kluk ze školy.“

„A nedopadlo to?“

„No… očividně,“ ušklíbl jsem se.

„Čím to? Jestli ti teda nevadí, že se ptám.“

„Jako bychom si za všechny ty roky neřekli už milion dalších věcí,“ pokrčil jsem rameny. „No prostě… chodil do vedlejší třídy, ale tajil, že je gay. Táhli jsme to spolu dva měsíce, schovávali se u něj nebo u mě doma. Když jsme chtěli na rande ven, tak to vůbec nevypadalo jako rande. Dokud nezhasla světla v kině nebo tak něco. V tu chvíli to bylo rande až moc.“

Lehl jsem si vedle něj a protáhl se. Na moment jsem se odmlčel a otočil k němu hlavu. Stále měl zavřené oči a vypadal poklidně, jako by spal.

„A ty už jsi byl unavenej z toho, že to musíte takhle skrejvat?“ zeptal se náhle, jeho tvář však zůstávala uvolněná.

„To jsem byl celou dobu. Jenže jsem byl zamilovaný, nechtěl jsem to kvůli tomu ukončit. Ale jednou prostě… parta jeho spolužáků nás viděla na chodbě, jak se bavíme. A možná jsme se k sobě měli o něco víc než obvykle. Už ani nevím, možná jsem ho hladil po paži nebo tak něco. Možná jsme jen stáli moc blízko. Oni začali mít blbý kecy, a i když mně to bylo naprosto ukradený, jemu ne. O pár dnů později začal chodit k Rebekou, mou spolužačkou. A mně napsal jen jedno blbý ‚promiň‘, za víc jsem mu nestál.“

„Kokot,“ odfrkl si. „Si tě prostě nezasloužil, jeho smůla.“

„Jo, tím jsem se taky konejšil,“ hlesl jsem. „Moc to nepomohlo, abych byl upřímný. Ale s Rebekou se stejně za měsíc rozešel, protože je prostě teplej. To nepopře. Tak co by dělal s holkou, že jo. Asi se prostě do maturity bude přetvařovat a pak možná jednoho dne pochopí, že to k ničemu není.“

„Anebo bude žít v ne moc šťastným manželství, s chlapama se bude scházet na tajňačku a do smrti bude přemejšlet, jestli si jedním rozhodnutím neposral celej život,“ prohlásil Patrik. Otevřel oči a jeho pohled se střetl s mým.

„Taky možnost,“ zamumlal jsem a ucukl očima. Zadíval jsem se na nebe a zhluboka se nadechl.

Jo, randili jsme dva měsíce, spali spolu, trávili spolu spoustu volných chvil, ale čas mi pomohl se s tím vyrovnat. Minimálně už jsem neměl vnitřní hysterický záchvat pokaždé, co jsem ho na chodbě potkal. Poslední měsíc mi dokonce připadalo, že už ani nebyl tak hezký, jak jsem ho vnímal předtím.

Objekt mého momentálního zájmu byl v úplně jiné lize.

„A už ses s tím, jak křivácky se k tobě zachoval, srovnal…?“

„No, jo, už celkem jo,“ přitakal jsem. „Jakože co si budem, vídat někoho takovýho každý den ve škole není úplně ideální stav, ale už je mi docela volnej.“

„To je fajn,“ broukl. „Kašli na něj. Ostatně, teď ti může být celá škola i se všema klukama, co tam jsou, úplně volná. Protože teď tě čeká měsíc tady, v týhle krásný přírodě, haha, a taky v mý společnosti… To bude úplně jinej level!“

„Nepochybuju o tom, že to bude opravdu nezapomenutelný,“ otočil jsem k němu hlavu a zazubil se na něj.

„Si piš!“ zakřenil se.

„A teď ty, kápni božskou,“ uhodil jsem na něj.

„Jako v čem?“

„No to, co se dělo v lese. Jak jsi mi držel ruce u těla a tak. Mám to chápat tak, že to je to, co se ti líbí? Nebo zkoušíš nový věci?“

PATRIK

S povzdychnutím jsem od něj odvrátil hlavu a znovu jsem se zahleděl na nebe nad náma. „Tak ono se to nevylučuje, ne? Zkouším to – a líbí se mi to. Zkouším to teda už delší dobu, ale v týhle oblasti je pořád co objevovat. Zvlášť, když… no… Prostě ono těch vhodnejch kandidátů, se kterýma by se to dalo zkoušet, není zdaleka tolik.“

„Ne?“ podivil se Lex. „To se docela divím. Podle všech těch videí a diskuzí na internetu se o BDSM zajímá spousta lidí. Někdy mi to naopak přijde, že musí být docela těžký najít někoho, kdo nic takovýho nevyžaduje.“

„Ale, ale!“ otočil jsem se na něj. „To zní, jako že se celkem vyznáš, když prolízáš weby s touhle tematikou… No a ty na nich teda někoho hledáš? Po něčem pátráš? Něčem vanilkovým, nebo spíš tvrdším?“

„Tak jsem prostě zvědavej, to je v našem věku normální, ne?“ zakřenil se. „Jakože spíš mě tak zajímá, co má kdo rád, jaký mám možnosti do budoucna, no a… jo, jednou jsem si takhle chtěl domluvit i schůzku. Bylo to asi dva měsíce po tom mým rozchodu. Ten týpek byl o dost starší než já a měl rád právě tvrdší sex. Psali jsme si už pár týdnů a některý ty zprávy mě celkem rozpalovaly. Jo, bylo to vzrušující, přiznávám. Ale na poslední chvíli jsem to rande odpískal, dostal jsem děsnej strach.“

„Hmmm,“ zaujalo mě to. Hodně mě to zaujalo. Přetočil jsem se na bok, hlavu jsem si podepřel na lokti a zvědavě jsem se na něj zadíval. „Třeba bych ti s tím odbouráváním strachu mohl trochu pomoct. Kdybys chtěl.“

Alex se pod tím mým pohledem začal ošívat, ale nakonec mě svou odpovědí docela setřel: „Pf, jenom se nedělej, že ti jde o to pomáhat mně. Ve skutečnosti mě chceš využít jako… jak jsi to říkal? Jako dalšího vhodnýho kandidáta, když jich jinak není moc.“

„Tak využít,“ uculil jsem se na něj. „Volíš zajímavý slovíčka.“

Chviličku jsem mlčky pozoroval, jak mi oplácel pohled, jak se snažil předstírat, že je úplně nad věcí, ale jak se přitom mírně chvěl… Odhadoval jsem, co si můžu nebo nemůžu dovolit, přece jenom jsem ho nechtěl nějak vylekat, nechtěl jsem, aby se mi po zbytek svýho pobytu tady už jenom vyhýbal. Na druhou stranu, jeho dosavadní reakce mi prozrazovaly, že mu mý náznaky malinko tvrdšího zacházení nebyly vyloženě proti srsti. Každopádně jsem si potřeboval být jistější, jak to teda vlastně má.

A tak jsem se posunul o kousek blíž k němu, abych na něj druhou rukou pohodlně dosáhl. „Jo, využil bych tě k takovýmu hraní moc rád,“ přiznal jsem mu potichu, zatímco jsem mu dlaní začal hladivě přejíždět přes tričko po břiše. „Ale zároveň bych nechtěl, abys to bral, jako že tě využívám, chápeš? Muselo by to být oboustranný. Já to chci – ty to chceš. Já dávám a dostávám – ty dáváš a dostáváš. Víš?“

Upřeně jsem se mu díval do očí a dlaní jsem zabloudil o kousek výš, na jeho hrudník, kde jsem mu občas jenom tak ledabyle přejel přes bradavky. Přes výmluvně ztvrdlý bradavky.

Alex prudce vydechl a pod těma mýma dotykama se zavrtěl, svým pohledem z toho mýho ale neuhnul.

ALEX

Nepřerušil jsem náš oční kontakt, ačkoliv mě to značně znervózňovalo, a snažil se udržet svůj dech klidný. Nedařilo se.

Když mi Patrik prsty znovu zavadil o bradavky, tlumeně jsem sykl a cítil, jak mi naskočila husí kůže. Leželi jsme jen kousek od sebe. Cítil jsem vůni jeho vody po holení, viděl všechny odstíny hnědé v jeho očích, jeho rty mě vábily blíž a ruka šmátrající po hrudníku mě hřála.

Začínal jsem se uklidňovat, i ty rýpavé poznámky jsem si na chvilku odpustil. „Jo, to dává smysl,“ hlesl jsem.

„Aby ne,“ zakřenil se a ruku pomalu stáhl. I tak mi to připadalo příliš rychlé. Posadil jsem se a zkřížil nohy do tureckého sedu.

Patrik zůstával nerušeně ležet, ruce si ležérně založil za hlavou a znovu zavřel oči. Nechal mi tak dostatek prostoru na to, abych ho mohl bezostyšně sjíždět pohledem, což jsem také bez váhání ihned udělal. Zarazil jsem se až u jeho rozkroku zakrytého lehkou látkou kraťasů.

Mohl bych je z něj prostě stáhnout. Sáhnout si. Ochutnat. Pravděpodobně by nebyl proti, to dal najevo docela jasně.

Jenže moje hlava byla opět hlasitější než pudy. Bez alkoholu měla bohužel obvykle navrch.

„Občas trochu moc přemýšlím,“ přiznal jsem.

„To někdy nadělá víc škody než užitku,“ zamručel Patrik, ale nadále svou tvář nastavoval slunci a oči nechával zavřené.

„Já vím. Ale… co když… co když nám tohle, co bychom chtěli dělat, nějak pokazí přátelství, který tolik let pěstujeme?“

„Myslíš?“

„Jak jsem řekl. Až trochu moc.“

Patrik si pobaveně odfrkl a poté klidným hlasem pronesl: „Chceš to?“

„Co?“

„Chceš si se mnou tohle léto užít?“

„Jo,“ vydechl jsem. Prostě a upřímně.

„Tak vypni. Vypni a nech věci jenom tak plynout. Prostě žij.“

„Je těžký nemyslet na to, co bude potom,“ odvětil jsem. „Drží mě to zpátky.“

„A evidentně je taky těžký nevymýšlet důvody, proč to nejde,“ řekl a zcela nečekaně se také posadil. Poplácal mě po stehnu a hvízdl na Barnieho, který se nám mezitím ztratil z dohledu. „No… myslím, že nejlepší bude, pokud to začneme řešit ve chvíli, kdy najdeš aspoň jeden důvod, proč by to jít mohlo.“

Zvedl se na nohy a natáhl ke mně ruku, aby mi také pomohl si stoupnout. V další chvíli už mi Barnie čumákem šťouchl do lýtka, já k němu ale tentokrát nedokázal přesunout pozornost. Stále jsem pohledem propaloval Patrika a přemýšlel, co se mu honí hlavou. Zklamal jsem ho? Překvapil? Naštval?

„Chceš jít zpátky?“ zeptal jsem se opatrně.

„Asi,“ pokrčil rameny.

„Zlobíš se na mě?“

Trvalo jen vteřinku, než se Patrik pobaveně zakřenil a zavrtěl hlavou: „Tvoje hlava prostě fakt nedokáže vypnout, co? Ne, nezlobím se na tebe. Jen ti dávám čas na rozmyšlenou, nic víc, nic míň.“

A s těmito slovy pustil mou ruku, otočil se na patě a vydal se zpět k lesní cestě.