Opojení – 8. kapitola

PATRIK (pátek 8. července)

„Na to, že seš můj soused a můžeš si kdykoliv pro cokoliv skočit domů, kdyby ses bez toho ten jeden večer jako fakticky neobešel, si toho neseš překvapivě hodně,“ pozoroval jsem pobaveně Lexův k prasknutí nacpanej batoh, když si ho v mým pokoji v pátek večer sundával ze zad.

Lex malinko zčervenal ve tvářích. „No tak ono je to skoro jedno, jestli jdu někam na jeden večer, nebo třeba na pět, ne? Ručník, pyžamo, čistý prádlo, kartáček… to všechno potřebuju tak jako tak.“

Zvedl jsem oči v sloup. „Ručník bych ti samozřejmě půjčil. A pyžamo potřebovat nebudeš, kámo, to si buď jistej. Bože, ještě že sis nevzal i vlastní polštář a peřinu… Nevzal, že ne?“

Alex se po mně jenom pobouřeně ohnal, ale okamžitě jsem ho popadl za zápěstí, otočil si ho k sobě zády a přitiskl si ho na sebe.

„Nonono!“ pošeptal jsem mu do ucha. „Moc si nedovoluj. Nebo tě budu muset přivázat k posteli do nějaký ne zrovna příjemný polohy – a na tu párty si půjdu užívat sám!“

Volnou rukou jsem mu hladivě přejížděl po těle a rovnou jsem mu zajel i do klína – a jasně: jenom pouhá zmínka o přivázání k posteli Lexe okamžitě vzrušila.

„Ach… a tak… co kdybychom se na tu party vykašlali oba?“ navrhl lehce zastřeným hlasem.

„Já se tam aspoň na chvilku stavit chci,“ informoval jsem ho, zatímco jsem mu přes látku kraťasů promačkával tu bouli v rozkroku, „ale ty si to klidně ještě rozmysli! Tvý tělo teda sice mluví docela zřetelně, ale že seš to ty, tak se ptám ještě i na tvůj názor…“

Alex znovu zavzdychal – a já jsem se spokojeně pousmál. Spokojeně díky tomu, jak rychle jsme oba zjistili, že jsme naladění na stejnou notu. Upřímně jsem tomu totiž bůhvíjak velký šance nedával. Už dřív jsem stihl zjistit, že BDSM hrátky teoreticky zajímají kde koho, ale když má dojít na praktickou část věci, spousta lidí z nějakýho důvodu uhne. Třeba ze strachu. Ze studu. Nebo proto, že jim jednoduše stačí jenom si to představovat.

No, a u Alexe mi tak nějak přišlo, že taky bude patřit do týhle skupiny. Myslel jsem si, že bude chtít, abych se ho dotýkal a abych u toho byl třeba mírně dominantní, ale že to nebude chtít hrát až tak po mým. Že ho to nebude až tak lákat – zkoušet všechno to, co si na něj vymyslím. Jenže jeho to lákalo, bavilo a rajcovalo. Hodně. Tak moc, že jsem se skoro začínal bát, že si teď vybere tu možnost číslo dvě. Aby si zase vyzkoušel něco novýho. A popravdě, jakkoliv mě bavilo testovat jeho hranice a asistovat mu v jejich objevování a dost možná i posouvání, tak nechat ho někde svázanýho samotnýho, to bych nikdy neudělal.

„Tak… tak teda půjdeme. Na tu party. Ale přestaň… ach… přestaň mě hladit, protože takhle nikam jít nemůžu.“

Moje úlevný vydechnutí se ztratilo v uchechtnutí, který se mi vydralo z pusy. „To trošku znělo, jako kdybys mi chtěl kecat do toho, co s tebou můžu nebo nemůžu dělat… A to se mi teda moc nelíbí. Ale to si vyřídíme pozdějc,“ naposledy jsem mu prohnětl koule a pustil jsem ho. „Tak co, seš ready, můžeme vyrazit? Nebo ještě potřebuješ studenou sprchu?“ dobíral jsem si ho.

„Sprchu ne, ale aspoň deset minut na vzpamatování bys mi dát mohl,“ brblal.

„Jediný, co ti můžu nabídnout, je deset ran páskem na holou, ale mám dojem, že to by tvůj problém tak úplně nevyřešilo,“ držela se mě poťouchlá nálada.

„Tak to snad už radši teda pojďme,“ loupl po mně očima a rovnou vyrazil z mýho pokoje pryč. Aby ale neřekl, zatáhl jsem ho ještě do kuchyně a těch požadovanejch deset minut jsem mu dopřál díky tomu, že jsem z ledničky vytáhl talíř s několika chlebíčkama, co taťka donesl z práce z jakýsi oslavy.

Ke stolům před hospodu jsme dorazili stejně jako před týdnem v době, kdy už tam v podstatě veškerý běžný osazenstvo bylo. Však to taky někteří hned pobaveně okomentovali, nebo přesnějc se vesele pustili do Lexe, že na mě má špatnej vliv, protože od tý doby, co tu tráví prázdniny, mě ostatní skoro nevidí, a když už, tak dorazím pozdě.

„Tak to víte,“ chopil jsem se slova, když po mně Lex jenom malinko nejistě hodil očima, „vás vidím furt, kdežto tady svýho vzácnýho hosta si musím pořádně užít! A vy byste si ze mě měli vzít příklad, takže, Michale, kde zase krucinál vázne ta hudba? Vytáhněte Alexe na parket, já nám zatím donesu něco pořádnýho k pití.“

Ten téměř vražednej pohled, kterým mě Lex probodl za to, že jsem ho takhle předhodil lvům a lvicím, jsem s lehkostí odrazil a zpátky jsem mu poslal škodolibý zaculení.

Zábava se rychle rozjela, po dvou panácích se i Lex přestal mračit a začal si to tančení užívat. Zvlášť po tom, co mě holky ukecaly, abych pokračoval v tom svým street dance lektorování – a Lex se do toho kroužku mý nově vznikající taneční crew přidal. Nemohl jsem odolat tý příležitosti, která se mi nabízela, a všechny holky jsem obešel s tím, že musím osobně překontrolovat, jestli správně hejbou bokama… Jediná Rebeka se po mně ohnala, když jsem jí zezadu položil dlaně na kyčle, ale jinak si všechny to mý nenápadně nápadný osahávání daly líbit.

Užuž jsem si stoupal i za Alexe, protože jsem přece musel věnovat stejnou pozornost všem členům tý mý taneční skupiny, jenže na poslední chvíli jsem se zarazil. Očima jsem rychle přejel ostatní lidi na parketu i u stolů, ale i když to vypadalo, že si nás nikdo moc nevšímá, stejně jsem ho nechtěl přivíst do rozpaků… nebo do řečí. A sebe vlastně taky ne.

A tak jsem se k němu jenom naklonil a zakřičel mu do ucha: „Dobře ty!“ A pak jsem udělal krok zpátky k vedle stojící Marcele.

Stál jsem za jejími zády a občasným letmým dotykem jsem ji přidržel, aby hýbala jenom pánví, ale ne celým tělem – a ona se ke mně najednou otočila, ovinula mi ruce kolem krku a políbila mě.

Chviličku mi trvalo, než jsem se vzpamatoval, hned poté jsem se od ní ale odtrhl a zadíval se jí do očí. „Vou hou!“ rozesmál jsem se, malinko v rozpacích, zatímco jsem jí ruce omotal kolem pasu. „Co to je? Žádost o soukromou lekci?“

„Třeba tak,“ přitakala mi. Oči jí jiskřily, ale zároveň jsem si nemohl nevšimnout toho mírně nepřítomnýho odlesku v jejím pohledu, kterej mi prozrazoval, že si asi během večera stihla dát víc panáků než jenom ty dva, co jsem postupně k našemu stolu všem přítomnejm donesl já.

Naklonil jsem se k ní a pošeptal jí do ucha: „Myslím, že to není nejlepší nápad – ostatní to budou brát, že ti svým způsobem nadržuju… A já jako správnej učitel musím být nestrannej, hm?“

„Ale no tááák,“ protáhla Marcela, „nebuď tak příšerně slušňáckej!“ A znovu se ke mně naklonila pro pusu.

„A ty mi neodmlouvej,“ zakřenil jsem se na ni, když jsem se od ní zase odtáhl. „Nebo si budu muset začít hrát na přísnýho učitele,“ zlehka jsem ji plácl přes zadek, pak jsem se vymotal z jejího objetí a radši jsem úplně odešel z jejího dosahu.

Přidřepl jsem si k Michalově noťasu, vybral jsem jinou písničku, a sotva se rozezněla, stoupl jsem si zase před holky, teda, před holky a Lexe, a rozjařeně jsem na ně zavolal: „Taaak a teď trošku jiný kroky! Mrkejte a učte se!“

ALEX

Jako by se pohádka během jedné vteřiny změnila v noční můru.

Už ze svého prvního vztahu jsem věděl, že jsem měl jisté tendence k větší žárlivosti. A stejně tak jsem si byl vědom toho, že to pro moji hlavu není zrovna nejlepší přístup. Navíc, když jsem se zaplétal s někým tak přitažlivým a populárním, jako byl Patrik. Tedy, zaplétal… přátelsky si s ním užíval. I kdyby si chtěl zároveň hrát se všemi ostatními dívkami na parketě, což beztak právě dělal, nemohl jsem ani pípnout. Neměl jsem na to právo.

A přesto, když ho Marcela políbila a něco si začali špitat, se mi nepříjemně sevřelo hrdlo a žaludek udělal pár kotrmelců.

Sice jsem neměl právo mu nic vyčítat, ale taky jsem neměl povinnost se na to dívat.

Proto jsem počkal, než se k nám Patrik opět otočí zády, a vyklidil jsem parket.

Usadil jsem se ke klukům, kteří popíjeli tu odpornou slivovici, ze které jsem se posledně tak opil. A odmítal jsem udělat stejnou chybu jen proto, že jsem nedokázal pracovat se svou vlastní neopodstatněnou žárlivostí.

„Dáš si s náma, Lexi?“ zeptal se Filip a začal mi nalívat, aniž bych stihl odpovědět.

„No… dobře, ale jen jednoho panáka,“ odvětil jsem smířlivě, když už přede mnou tak neúprosně stál.

Dovolil jsem si kradmý pohled k tanečnímu parketu, abych uviděl Patrika, jak s holkami opakuje další taneční kroky. Vzápětí ale zrak stočil ke mně a já raději ihned uhnul. Kopl jsem do sebe tu lehce nasládlou tekutinu, která mě pálila v krku a vehnala mi slzy do očí, a zvedl jsem se ze svého místa.

„Hned jsem zpátky,“ broukl jsem, zabořil ruce do kapes kraťasů a zamířil za roh hospody.

Pomalým krokem jsem kráčel po kamenité cestičce směrem k hlavní silnici, která vesnicí vedla. Svit lamp už sem příliš nezasahoval a k další lampě bylo daleko, takže jsem sotva viděl před sebe. Pálenka mě stále hřála na hrudi a náhle mi připadalo, že vlastně není tak hrozná.

Posadil jsem se na lavičku a zaklonil hlavu. Zadíval jsem se na tisíce hvězd, které zdobily noční nebe, a hluboce vydechl.

Nevěděl jsem, co mě štvalo víc. Jestli to, jak se Patrik dotýkal všech kolem krom mě, nebo Marcela, která se na něj neúnavně lepila. Dost vytrvale si to konkurovalo.

Po nepovedené zkušenosti s bývalým, který se za náš vztah styděl, jsem nesnesl pomyšlení na to, že by se něco takového mělo opakovat. Věděl jsem, že s Patrikem o žádný vážný vztah nešlo. To však neznamenalo, že mě situace, ve které si záměrně držel větší odstup, neuváděla do stavu plného pochybností a diskomfortu.

Copak je takový problém chovat se stejně v každé situaci? Chovat se ke mně stejně? Vždyť je to všem ukradené. Pro naši generaci už tohle nepředstavuje ani nejmenší problém. Tak proč to v sobě má tolik lidí stále tak hluboce zakořeněno?

V tu chvíli se ozval druhý hlas v mé hlavě.

Ale třeba Patrik vztahy s kluky opravdu tají, pokud je pravda, že si s nimi hraje víc než s holkami. Proč by si to kvůli mně měl komplikovat? Vždyť tu budu jen měsíc. Vlastně už jen tři týdny.

Povzdechl jsem si a promnul si obličej. Už zase jsem příliš přemýšlel. Už zase jsem se příliš užíral věcmi, které nebyly důležité. Nebo možná ano, sám už jsem si nebyl jistý.

„Tady tě máme! Už jsem se lekl, že tě někdo unesl,“ ozvalo se jen kousek ode mě.

Zamžoural jsem na přibližující se postavu, ale vlastně to ani nebylo potřeba, jelikož jsem ho poznal už po hlase.

„Zatím ne, ale může se to stát každou chvíli. Jen nevím, co by z toho dotyčnej měl,“ odvětil jsem a posunul se, aby se Patrik mohl posadit ke mně.

„Já myslím, že by se něco našlo,“ uchechtl se a poplácal mě po koleni. „A proč že se tu schováváš na lavičce ve tmě a nebavíš se s ostatníma? To ani nemluvím o tom, že jsi bez dovolení opustil mou VIP taneční lekci.“

„To se tedy hluboce omlouvám, doufám, že jsem se nedotkl tvého křehkého ega.“

„Mý ego zas tak křehký není, neměj péči.“

„Když to říkáš,“ pokrčil jsem rameny. „A nějak tam na mě asi bylo moc lidí. Potřeboval jsem si na chvilku vydechnout někde mimo.“

„Jo? Takže to nemá nic společnýho s Marcelou a dalšíma holkama?“

Překvapeně jsem na něj vykulil oči, nad přímostí jeho otázky. Žádná omáčka kolem, rovnou k věci.

„No co,“ prohodil suverénně, „seš tu jen na pár týdnů. Nebudu kolem toho chodit po špičkách, na to fakt nemáme čas. Takže jestli ti něco vadí, řekni to hned.“

Z šoku jsem se vzpamatoval poměrně rychle. Jeho slova mě nakopla k okamžité odpovědi: „Fajn. Jo, štve mě to.“

„Co tě štve?“

„Štve mě, jaký odstup si ode mě před ostatními držíš. Jakože jo, asi to chápu, ale ten minulý vztah mě celkem traumatizoval. Blbě takový věci snáším.“

„A jak bych se k tobě jako měl chovat? Vykusovat se s tebou před ostatníma, nebo jak?“ zeptal se pobaveně.

Zakřenil jsem se na něj: „Bez toho bych se obešel.“ Na moment jsem se odmlčel a otočil k němu hlavu. Můj zrak už si té tmě přivykl, takže jsem na něj viděl poměrně dobře. „Já nevím, jestli tvoji kamarádi vědí, jak to máš. Ani já pořádně nevím, jak to máš. Netuším, jestli se před ostatními máš ke klukovi, se kterým si zrovna hraješ. Jenže když tam ochmatáš všechny holky a mě přejdeš, jako bych tam nebyl, vrací mi to vzpomínky na všechno to špatný, co se mi dělo s bývalým.“

Patrik mi pár vteřin oplácel pohled, než se zvedl a drcl do mě kolenem: „Fajn. Tak se zvedej, probereme to po cestě domů.“

„Ty už chceš jít?“ podivil jsem se.

„Ty už chceš jít. A navíc, Marcela už začínala být celkem neodbytná.“

„Jsem si všiml,“ zabrblal jsem.

„Já si taky všiml, jaká seš žárlivka, Lexíku.“

„Nejsem!“

„No to teda seš. Vraždil jsi ji pohledem. Nemysli si, že jsem si toho nevšiml. Ale uvědomuješ si, že my dva spolu nechodíme, jo?“

Vzedmula se ve mně vlna ublíženosti, jak tvrdě a samozřejmě to řekl, zabořil jsem ruce do kapes kraťasů a odsekl jsem: „Jo, ježiš! Já vím, neboj. Ale to neznamená, že by to nemělo být exkluzivní.“

„Jak exkluzivní?“

„No tak, že alespoň ten měsíc bys to mohl dělat jen se mnou.“

„Ale já to dělám jen s tebou, Lexi. Jestli sis náhodou nevšiml, jsem s tebou každej den. I kdybych chtěl, nestíhal bych vedle tebe mít dalšího suba.“

„No a… proč že se s ní teda líbáš?“ zeptal jsem se, už o něco klidnější.

„Já s ní? To spíš ona se mnou, ne? Uznávám, že jí to oplácím. Ale když už nás teda tak pozorně sleduješ, určitě ti neuniklo, že nikdy nezačnu jako první.“

„Zas až tak pozorně ne,“ ušklíbl jsem se. „Ale fajn, líbej si, koho chceš teda. A radši mi teda řekni svůj pohled na celou věc, jak jsi to měl a tak.“

„Ty seš neskutečnej,“ odfrkl si, zatímco jsme vedle sebe kráčeli směrem k našim domovům. Tedy konkrétně k tomu jeho.

„Proč?“

„No… všichni ti kluci, se kterýma jsem něco takovýho provozoval, mě poslouchali. Byli poslušní a poddajní, nikdy by si nedovolili mi něco vyčítat. A ty mě tu sekýruješ, jakoby nic.“

„Jsem takovej, jen když mě do toho postavení dostaneš. Sám od sebe fakt ne. A teď už povídej.“

PATRIK

„Počkej, tohle mi vysvětli,“ zarazil jsem ho. „Jak jsem tě já jako dostal do postavení, ze kterýho mě máš co sekýrovat? Ne, dostal ses do toho sám, Lexi. Protože seš žárlivej a protože…“

„Už jsem ti říkal, že nejsem!“ skočil mi nakvašeně do řeči. „A navíc jsem to tak nemyslel. Chtěl jsem tím říct, že do submisivního postavení mě dostáváš ty. Že takovej sám od sebe nejsem.“

„Aha… Okej, fajn. To mi sice lichotí, ale stejně ti opakuju, že seš žárlivej! Vadí ti, co dělám nebo nedělám, ještě navíc mi to vyčítáš – a přitom spolu nejsme v žádným vztahu! Myslím tím… v žádným vážným vztahu. Kamarádi samozřejmě jsme,“ zmírnil jsem aspoň trochu to, co jsem na něj vychrlil. „Jenže ty mi nevyčítáš, že se k tobě chovám blbě jako kámoš. Vyčítáš mi, že se k tobě nechovám dost jako… partner. Vím, že ti tvůj bejvalej ublížil. A mrzí mě to. Ale to neznamená, že ti to budu nějak vynahrazovat. Na tom jsme se sakra přece nedohodli.“

Několik kroků jsme ušli v zamyšleným mlčení, než Alex to ticho prolomil. „No fajn, tak na tom možná trochu něco je.“

S povzdychnutím jsem se zastavil a chytil jsem ho za loket, aby zůstal stát taky. Pak jsem ale jeho ruku pustil, protože… No právě proto, že jsem v tu chvíli byl těma jeho výčitkama tak zmatenej, že jsem najednou vůbec nevěděl, jak se k němu mám chovat. Ještě odpoledne by mi nebylo divný vzít ho takhle potmě za ruku a odvíst si ho domů. Jako kámoše – a zároveň jako hračku, kterou si chci odtáhnout do svýho doupěte, protože máme naplánovaný, že tam spolu strávíme noc plnou všelijakýho experimentování.

Jenže teď? Najednou jsem měl strach, že kdybych ho vzal za ruku, mohlo by mu to ublížit. Že jakejkoliv můj dotyk mimo to hraní by mu mohl ublížit. Ačkoliv mi naopak vyčetl, že ho zranilo, když jsem se ho před ostatníma nedotýkal vůbec, když jsem ho jako jedinýho přehlídl… No prostě – zmatek nad zmatek.

„Lexi,“ oslovil jsem ho tiše, ale důrazně, „ne že na tom trochu něco je. Já potřebuju, abys uznal, že na tom, že budu tvůj partner, jsme se opravdu nedohodli. Potřebuju, abys to uznal – a choval se podle toho, jasný? Protože přesně tomuhle jsem se chtěl vyhnout! Těm zmatkům. A výčitkám. A vysvětlování. A už vůbec ti krucinál nechci působit žádný další traumata. Domluvili jsme se přece, že si užijeme léto, aniž by to ohrozilo naše přátelství, nebo ne? Tak fajn, uplynul týden od tý dohody. Takže je možná ta nejlepší doba k tomu si to zrekapitulovat a vyvodit z toho nějaký důsledky.“

„Jak myslíš to zrekapitulovat? To tu v podstatě posledních asi patnáct minut děláme, ne? Takže jaký z toho teda vyvozuješ důsledky?“

Chvilku jsem na něj jenom zamyšleně hleděl, než jsem mu potichu nabídl svůj pohled na věc: „No, tak já bych řekl, že je docela zřejmý, že to celý tak úplně nefunguje. Protože minimálně jeden z nás z toho má blbý pocity. I když já bych spíš řekl, že momentálně už je máme oba. Takže… Já nevím. Co si dát třeba dva tři dny odstup? A mezitím můžeme každej přemejšlet, co můžeme změnit, nebo co můžeme udělat navíc, aby to prostě… fungovalo líp.“

„Dva tři dny odstup?“ zopakoval po mně Lex a jeho hlas zazněl děsně zklamaně. Rychle se ale sebral a nasadil zase o něco ostřejší tón: „Takže co jako teď? Dnešní přespávačka se ruší? Mám si zase odnýst věci? A sejdeme se, hm, třeba v pondělí ve čtyři odpoledne u rybníka a tam to probereme? Nebo jak si to celý sakra představuješ?“

„Už to zase děláš,“ upozornil jsem ho.

„Co dělám?“ rozhodil rukama.

„Chováš se, jako kdybych se s tebou rozcházel,“ sykl jsem. Pak už jsem to nevydržel, jedním krokem jsem zrušil mezeru mezi náma a užuž jsem ho chtěl obejmout, ale on mě od sebe odstrčil.

„Tohle je jako ten tvůj odstup?“

Prudce jsem se nadechl, znovu jsem se po něm natáhl, ale tentokrát už jsem se odstrčit nenechal. Jednou rukou jsem ho pevně chytil za zápěstí, palcem druhý ruky jsem mu zvedl bradu a počkal jsem si, až se mi podívá do očí. „Lexi, prosím tě, přestaň tak vyvádět. Já ti přece nic nedělám. Jenom hledám nějaký řešení. Neříkám, že je jediný a správný. A že musí být po mým. Jenže ty jsi zatím do placu nic rozumnýho nehodil.“

„Takhle pozdě v noci ze mě prostě žádný rozumný nápady nepadají,“ zašeptal. Pak nečekaně prudce škubl hlavou, takže jsem ho přestal svírat pod bradou – a on toho využil, naklonil se ke mně a políbil mě. Dráždivě. Roztouženě. Žádostivě. Kruci.

Mý ruce mu úplně automaticky vjely na záda a přitáhl jsem si ho k sobě blíž. Lex mi omotal paže kolem krku a natiskl se na mě tak pevně, aby mezi našimi těly nezbývala ani ta nejmenší mezírka.

Chvilku jsem mu ten náruživej polibek oplácel, ale pak jsem se od jeho rtů odtrhl a pronesl jsem: „Troufáš si.“

„Třeba tě chci k něčemu vyprovokovat.“

Zablýsklo se mi v očích. „Fajn. Tak gratuluju, právě se ti to povedlo. Jdeme.“

Vymanil jsem se z jeho sevření a rázným krokem jsem vyrazil směrem domů. Lex mě po chviličce doběhl a zařadil se vedle mě. „Ale nejsi naštvanej, že ne?“

„Nejsem,“ uklidnil jsem ho. Nepotřeboval jsem, aby ze mě ještě k tomu všemu začal navíc mít i strach. Jsem jenom maximálně vydrážděnej… a vzrušenej, Lexíku. Což sice je nebezpečná kombinace – ale nic, kvůli čemu by ses mě musel bát…

Sotva jsme došli do mýho pokoje, hned jsem Alexe zaúkoloval. „Jdi si dát sprchu, zůstaň v koupelně, jak dlouho potřebuješ, ale až odtamtud vylezeš, budeš nahej – kromě těchhle náramků.“ A s tím jsem si hrábl pod polštář, kde jsem měl už přichystaný černý kožený pouta, dva kousky na zápěstí, dva na kotníky.

Alex s polknutím natáhl ruku a převzal je ode mě. „Mám se pak vrátit zpátky sem do pokoje?“

„To bude ideální. Radši se nikde jinde netoulej.“

Pak jsem mu plácnutím do zad naznačil, že se má sebrat a jít můj pokyn splnit, takže Alex si akorát vytáhl z batohu ručník a kartáček a zamířil do koupelny.

Já jsem zatím hrábnul do tašky pro pár propriet, ze skříně jsem vytáhl čistý prostěradlo a vyrazil jsem pro změnu na půdu. Původně jsem měl na dnešek s Alexem jiný plány, ale po tom jeho provokování jsem je přehodnotil, takže teď bylo potřeba si narychlo připravit scénu.

Naštěstí mi to ale nezabralo moc času, ostatně, nedělal jsem to úplně poprvý… A tak jsem se spokojeným pohvizdováním došel zpátky do pokoje, rychle jsem se ještě převlíkl do černých kalhot a černýho trička, sednul jsem si na zem do tureckýho sedu a vyčkávavě jsem upřel pohled na dveře.