Opojení – 6. kapitola

ALEX (úterý 5. července)

Po celý zbytek dne jsem byl naprosto nepoužitelný. Neustále jsem se v myšlenkách vracel k Patrikovi, jeho rukám, dráždivému hlasu a bezmoci, kterou ve mně vyvolal. Neměl jsem ani nejmenší důvod mu nevěřit, po všech těch letech jsem se nemusel bát, že by udělal něco, co by se mi nelíbilo. Možná proto jsem ho nechal, aby mi zavázal oči. Aby se mě dotýkal na těch nejintimnějších místech.

Nikdy dřív mě nenapadlo, že by se mi takové zacházení mohlo líbit. Když jsem se sbližoval s bývalým, nepřipadalo mi, že by jeden z nás měl navrch. Ano, při sexu jsem byl spíše v pasivnější roli, občas mi na zadku přistálo jedno nebo dvě plácnutí, ale nikdy jsme neměli takovou dynamiku. Takovou, na kterou jsme se s Patrikem naladili během pár společně strávených dnů.

Ačkoliv jsem si večer ve sprše udělal dobře a pak ještě znovu v posteli, probudil jsem se ráno s takovou erekcí, jako bych na sebe nesáhl týden. Zavřel jsem oči, prsty obemkl kolem tvrdého penisu a začal pomalu pohybovat rukou. Představoval jsem si, že to není má ruka, co mě ukájí, že já můžu jen bezmocně držet. Jako bych slyšel, jak mi šeptá do ucha: „Tady je někdo pěkně nadrženej…“

Zase jsem byl celý zpocený, tudíž mě čekala další sprcha, ve které jsem se na Patrika mermomocí snažil nemyslet. Jakmile mě ale moje mysl i tělo zradily, pustil jsem na sebe pořádně studenou vodu, abych se o ten malý problém tam dole postaral trochu jinak než předtím. Přece si nebude diktovat, co mám dělat, no ne?

V kuchyni jsem si do misky nasypal Nesquik a zalil ho mlékem, nedokázal jsem však vydržet v klidu, takže jsem přecházel po kuchyni, zatímco jsem se ládoval kakaovými kuličkami.

Příliš jsem nepřemítal nad tím, zda k Patrikovi půjdu či ne. Měl jsem jasno hned ve chvíli, co tu nabídku vyslovil. A proto jsem hned po snídani vyrazil k němu. Ani jsem nevěděl, zda už je vzhůru. Bylo totiž teprve čtvrt na deset. Ani jsem nezvonil a hned vešel brankou do zahrady. Auta jeho rodičů už byla pryč a mě uvítal Barnie, skákal po mně a za neustálého veselého vrtění ocasem mě doprovodil až ke vchodovým dveřím. Ačkoliv byla z obou stran klika a já se tedy mohl pohodlně dostat dovnitř, zazvonil jsem. Obvykle byly dveře po celý den otevřené, takže jelikož to tak tentokrát nebylo, dospěl jsem k závěru, že Patrik opravdu spí. A asi by pro něj nebylo příjemné překvapení, kdyby se probudil a já mu seděl na posteli.

I když… ne že bych ho nemohl probudit příjemněji.

V tu chvíli se otevřely vchodové dveře a v nich stál Patrik. Rozcuchaný, pomačkaný, na sobě měl tričko a kraťasy na spaní a mnul si levé oko. „Ty sis dneska nějak podezřele přivstal, ne?“

„Měl jsem ti napsat, promiň,“ uchechtl jsem se. Měl jsem sto chutí vlepit mu v takovém stavu pusu na tvář. Ale to nebyl směr, jakým jsme se vydali. Ne, nezačínali jsme od letmých doteků a hravých polibků na tvář.

„To je v pohodě, jen teda musíš chvilku vydržet, než se trochu zkultivuju,“ zakřenil se a uhnul stranou. „Tak pojď dál.“

„Díky.“ Proklouzl jsem kolem něj dovnitř a hned za mnou se dral Barnie, toho ale Patrik zase zatlačil ven.

„Žádný takový! Nepotřebujeme, aby nás někdo vyrušoval… nebo snad dokonce hlídal! Zapomeň!“ Poté se otočil ke mně: „Tak hele, já si skočím dát sprchu a pak se ti budu věnovat, jo? Chceš zatím něco k pití?“

„Co tu máš dobrýho?“

„No… záleží, na co máš chuť. Kafe, čaj, vodu, džus, kolu, pivo a nějakej tvrdší chlast taky, ale ten bych konkrétně tobě nedoporučoval vůbec, natož takhle hned dopoledne.“

„Dám si ten džus, dík,“ řekl jsem. „Mám na tebe počkat v obýváku? Nebo v pokoji?“

„Klidně u mě, donesu ti tam to pití,“ odvětil. Přitakal jsem a prošel chodbou kolem ložnice jeho rodičů až do jeho pokoje. Postel měl ještě rozestlanou, tak jsem se posadil na židli ke stolu. Nic moc se tam za ten rok nezměnilo, přesto na mě pokoj působil jinak. Možná proto, že jsem tušil, že tentokrát tu nebudeme jen popíjet, koukat na film nebo vykecávat.

„Tak tady to máš,“ postavil přede mě na stůl orosenou sklenici jablečného džusu s ledem.

„Dík,“ uculil jsem se na něj.

„A než půjdu do sprchy…,“ dodal ještě a položil mi ruku na rameno. Trochu jsem se napjal a znovu k němu vzhlédl.

„No?“

„Můžeš se zatím prohrabat tímhle,“ řekl a otočil mě na židli směrem k posteli. Klekl si k ní a poté se sklonil, aby vytáhl zpod postele sportovní tašku. „Je tam pár, ehm, no dejme tomu drobností, tak se s tím můžeš trochu seznámit…“

„D-dobře,“ vykoktal jsem a zrudl nad samotnou představou, co vše by se v tašce mohlo skrývat. Jakmile jsem osaměl, sesunul jsem se ze židle na zem a klekl si k tašce. Pomalu jsem rozepl zip a zvědavě nakoukl dovnitř.

„Páni,“ vydechl jsem. Většina věcí pro mě nebyla nic nového. Ne že bych je někdy použil, to ne, ale po rozchodu s bývalým, když jsem si psal s tím postarším dominantem, jsem spoustu pomůcek objevil. A na to, že byl Patrik stejně starý jako já, už měl poměrně slušnou výbavičku. Klasická policejní pouta, provazy, kožená pouta, šátky, nějaké pomůcky na spanking, roubík a našel jsem dokonce i dildo s přísavkou ve dvou velikostech.

Z jeho slov jsem pochopil, že s kluky příliš zkušeností neměl a tohle všechno používal spíše na holky. Nebo možná jen na holky. Stále kolem toho dost mlžil a já neměl tušení, jestli mi to vůbec někdy řekne.

Pohrával jsem si v ruce s koženou plácačkou, která byla těžší, než se na první pohled zdála. Z jedné strany měla špičaté kovové cvočky, a když jsem si je přitiskl na předloktí a přitlačil, zanechaly na kůži stopy.

„Šikovná vychytávka, viď?“ ozvalo se ode dveří. Polekaně jsem sebou cukl a ohlédl se tím směrem. Patrik už byl převlečený do šedých teplákových kraťasů a na odhalený hrudník mu kapala voda z mokrých vlasů. „Když chci být jemnější, použiju hladkou stranu, když zase zlej, otočím to na tu pocvočkovanou.“

„A na kolika holkách jsi to vyzkoušel?“ zeptal jsem se. Už tak jsme k sobě byli upřímní dost. Potřeboval jsem mu tu otázku položit.

PATRIK

„Holkách…?“ zopakoval jsem zmateně, zavřel jsem dveře a pomalu jsem vykročil směrem k němu. „Na žádný… Tady tohle,“ mávl jsem rukou směrem k tý tašce a sedl jsem si na kraj postele, „mě s holkama neláká.“

„Ne?“ zatvářil se pro změnu zmateně Lex. „Já jsem myslel, že…“

„Tak to jsi myslel blbě,“ uculil jsem se na něj.

„No dobře,“ broukl a na chvilku sklopil oči k tý plácačce, kterou pořád držel v rukách a otáčel s ní, jako kdyby zkoumal nějakej vzácnej artefakt. „A tak… na kolika jsi to vyzkoušel klucích?“

Sám pro sebe jsem se pobaveně zakřenil. Přesně tuhle otázku jsem čekal! Rozhodl jsem se Alexe trochu pozlobit, a tak jsem schválně přehnaně zoufalým tónem pronesl: „To je mám vážně přepočítávat? Nestačí ti to jenom přibližně?“

A Lex na to přesně podle očekávání skočil. Znovu ke mně totiž zvedl oči a znejistěle z něj vypadlo: „To jich bylo fakt tolik?!“

Víc už jsem to nevydržel a rozesmál jsem se. „Hele, to záleží. Kdyby ses zeptal, s kolika klukama jsem za poslední tři roky navážno chodil, a já ti řekl, že se sedmi, asi by to vypadalo, že jsem děsně vybíravej a nestálej a nikdo mi není dost dobrej… Ale když to vezmeš, že jsme spolu v podstatě neměli plnohodnotnej vztah, jenom jsme sbírali zkušenosti, tak to zase tak vysoký číslo není, hm?“

„No… asi záleží. Každý tohle vnímáme trochu jinak. Já bych asi nemohl sbírat zkušenosti jen tak s někým, potřebuju tomu člověku opravdu věřit a cítit se v jeho blízkosti bezpečně,“ podělil se se mnou Alex o svůj názor – a já jsem ho lehkým pokývnutím hlavou vzal na vědomí.

Pak jsem mu z rukou sebral tu plácačku a položil jsem ji vedle sebe na postel. „Zajímá tě ještě něco?“ vyzval jsem ho, zároveň jsem ale vstal a napřáhl k němu ruku, abych mu dal najevo, že se má z tý země taky zvednout.

„Popravdě mě toho zajímá hodně. Vůbec nevím, na co se ptát dřív,“ přiznal, vložil svou dlaň do tý mý a nechal se vytáhnout na nohy.

„Tak si ty otázky napiš a pak je losuj,“ dobíral jsem si ho. Pustil jsem jeho dlaň, oběma rukama jsem ho popadl za spodní lem trička a začal jsem mu ho rolovat ke krku. „Ruce nahoru, šup!“ pobídl jsem ho, když se k tomu sám od sebe neměl.

„No… fajn, dobře,“ vzpamatoval se, zvedl ruce a nechal mě, ať z něj tričko úplně stáhnu. „Chceš po mně moc věcí najednou, no!“ zabrblal.

To mě znovu rozesmálo. „Okej, budu si teda pamatovat, že ti mám svý příkazy dávkovat postupně… Tak co kdyby sis teď sundal kraťasy? Je to pro tebe dost postupně, nebo mám tak minutku dvě počkat, až se vzpamatuješ?“ škádlil jsem ho, zároveň jsem se mu ale pevně díval do očí, aby mu bylo jasný, že jsem ten svůj další pokyn myslel vážně.

Lex mi můj upřenej pohled oplácel, všiml jsem si ale, jak mu lehce znachověly tváře. „To ti tu mám jako předvádět striptýz? Tak se na mě alespoň tak nekoukej. Nebo se na chvilku otoč, to bude ještě lepší.“

„Ty se mi snad zdáš,“ zavrtěl jsem odevzdaně hlavou, přidřepl si k němu, a než se nadál, už jsem mu ty kraťasy shrnoval ke kolenům. „Tohle je ale naposledy, jasný? Příště, až ti řeknu, ať něco uděláš, tak to bez remcání uděláš!“

Alex se mě přidržel za rameno, zatímco balancoval na levý a pak pravý noze, abych mu ty kraťasy mohl svlíknout úplně. „To se ti lehko řekne,“ zabručel. „Vím, že ty se asi nestydíš a nemáš s tímhle problém, ale já… to mám jinak.“

„Sám jsi řekl, že tohle neděláš jen tak s někým. Že potřebuješ někoho, komu můžeš věřit. Tak mi věř, že přede mnou se nemusíš stydět nebo tak něco,“ domlouval jsem mu.

„No dobře… zapracuju na tom,“ zamumlal, stále evidentně dost nesvůj – a tak jsem to téma pro dnešek nechal být, abych ho nepřiváděl do rozpaků ještě víc.

Jakmile jsem se zase narovnal, rovnou jsem přešel za jeho záda, pevně jsem ho chytil za paže – a podkopl jsem mu nohy. Lex to nečekal, zaslechl jsem, jak jenom zalapal po dechu, ale to už jsem nechával jeho tělo sklouzávat po mým boku na zem.

Teprve když Lex dosedl na koberec, doneslo se mi k uším, jak dlouze vydechl. „Ježiš! To bylo… ehm…,“ potřeboval se se mnou podělit o svý dojmy, ale nějak mu došly slova. Jenom jsem se sám pro sebe usmál. Mohl bych totiž ty slova zkusit doplnit místo něj. Bylo to nečekaný. Rychlý. Efektivní. Vzrušující. Podle mě to bylo všechno najednou.

Klekl jsem si těsně za něj, hladivě jsem mu přejel dlaněma po pažích až dolů k zápěstím, za ně jsem ho chytil a přesunul jsem mu ruce před tělo. Předklonil jsem se a natáhl jsem se přes něj k tý tašce, abych z ní mohl vylovit jeden z několika šátků. Tím jsem mu pak obratně svázal zápěstí k sobě. Pro začátek to stačilo; chtěl jsem, aby si Alex vyzkoušel, jaký to je – mít svázaný ruce, ale aby se zároveň necítil úplně bezmocně. Poprvý by mu to nemuselo být příjemný…

Lex upřeně pozoroval mý i svý ruce a nic neříkal, což u něj bylo celkem neobvyklý, takže když jsem na šátku vytvořil uzel, pro jistotu jsem mu šeptl do ucha: „Všechno v pohodě?“

„Asi… asi jo,“ hlesl.

„Fajn,“ usmál jsem se spokojeně. „Tak si klekni – a hrudníkem si lehni na postel, ruce natáhni před sebe,“ hodil jsem po něm další ze svejch pokynů.

„Už ti někdo řekl, že jsi děsně náročnej? Tohle je to tvý postupně?“ neodpustil si to okomentovat, ale hned začal můj příkaz malinko neobratně plnit.

„A už ti někdo řekl, že moc mluvíš?“ pinkl jsem mu jeho rýpanec zpátky a trochu jsem ho podepřel, aby se ze sedu do kleku přesunul snáz.

„Pf, tak to asi abys mi nasadil roubík, ne?“ odfrkl drze. „Beztak to chceš udělat – a jenom k tomu hledáš záminku!“

„To si piš, že to chci udělat! A taky to udělám! Ale ne hned napoprvý,“ oznámil jsem mu, když jsem mu pomáhal položit se na postel. Na to už Lex nic nedodal a jenom se ošil, a já z toho nedokázal rozpoznat, jestli nespokojeně, protože by ten roubík klidně i napoprvý bral, nebo jestli naopak proto, že ho nechce a nebude chtít vůbec. Co jsem zatím tak zjistil, tak půlka lidí roubíky vyloženě miluje a vyžaduje, no a ta druhá půlka je považuje naopak spíš za trest… Dost mě zajímalo, do který skupiny bude patřit Alex. A hlavně se neskutečně těším na to, až to budu zjišťovat!

Dal jsem Lexovi chvilku, aby se na tý posteli tak nějak v rámci možností uvelebil, a mezitím jsem se natáhl po tý plácačce. „No, a teď přišel čas, aby ses trošku důkladnějc seznámil s tím, co tě v tý tašce očividně zaujalo na první dobrou nejvíc,“ prohodil jsem potměšile a zlehka jsem jí přejel po zadku, kterej na mě tak rajcovně vystrkoval.

„No to ale není pravda, že mě to zaujalo nejvíc, jenom jsem… Au!“ trhl sebou, když jsem ho bez varování tou hladkou stranou plácl přes pravou půlku.

„Ale no tak,“ ušklíbl jsem se, „to nemohlo bolet. Jednak jsem se tě sotva dotkl, a druhak – pořád máš na sobě boxerky!“

„No, tak… možná to tak úplně nebolelo, spíš jsem lekl, protože – jau!“ Znovu jsem jeho výlev přerušil plácnutím, tentokrát jsem schválně přidal na síle. Na což si samozřejmě hned zase postěžoval: „Tomuhle taky říkáš, že ses mě sotva dotkl?“

„Jo. Tomuhle pořád ještě říkám nevinný seznamování,“ zasmál jsem se – a plesknul jsem ho do třetice. Alex tentokrát jenom sykavě vydechl a zavrtěl se, další komentáře si nechal pro sebe.

Já jsem měl naopak proslovů nachystanou celou řadu. „Vzpomínáš, jak jsem říkal, že když chci být zlej, použiju tu ocvočkovanou stranu?“ přeptal jsem se, zatímco jsem mu plácačkou jenom tak přejížděl po zadku.

„A ty chceš být zlej?“ vydedukoval si z toho Lex. „Vždyť já jsem tak hodnej!“

„Nechci být zlej,“ ujistil jsem ho pobaveně. „Jenom mi řekni, jestli takhle přes boxerky poznáš rozdíl.“ A s tím jsem tu plácačku otočil – a přetáhl ho přes zadek druhou stranou.

Alex sykl a škubnul sebou, načež po chvilce pronesl: „Jo… je to nepříjemný. Ta rána hladkou stranou sice taky bolí, ale… jinak. Příjemněji.“

„Okej,“ uložil jsem si to do hlavy jako další zkušenost. Bez varování jsem mu nasázel ještě pět silnějších ran v prudkým sledu, počkal jsem si, až to rozdýchá a taky tak trochu roznadává, haha, a pak jsem mu levačkou hmátl do rozkroku. A ta napnutá látka jeho boxerek mě ujistila, že i přes ty jeho protesty se mu to ve skutečnosti hodně líbí.

Nechal jsem dlaň položenou v jeho klíně a přes boxerky jsem ho lehce mačkal, zatímco jsem ho plácačkou střídavě hladil a pleskal po zadku. Nijak jsem to nepřeháněl, ostatně nechtěl jsem, aby ho to bolelo. Chtěl jsem, aby ho to rajcovalo. A jeho horkej, nadrženej klín mi dával najevo, že jsem tu míru asi docela dobře trefil. Ostatně Lexovy trhaný nádechy a vzdychavý výdechy mi to potvrzovaly taky…

ALEX

Nikdy jsem nebyl při sexu nijak hlasitý. Ani při jiných hrátkách. Jenže nikdo se mnou ještě nikdy nedělal nic takového.

„Aaah,“ zasténal jsem při další ráně, kterou kompenzovala jeho druhá ruka, která mě přes spodní prádlo dráždila v klíně. Nebylo to tolik, abych se dokázal udělat, ale kdyby možná vytrval…

„Tak to vypadá, že se nám to líbí, že?“ zavrněl mi do ucha a vzápětí mi uštědřil jednu obzvlášť silnou. Ve stejnou chvíli mě pleskl i přes rozkrok a já hlasitě vyjekl. Tváře mi hořely studem i vzrušením, nemohl jsem však popřít, že to druhé začínalo všechny ostatní pocity zastiňovat.

Zakňoural jsem a sám se pohnul proti jeho ruce, to už mi ale na pozadí začala přistávat v rychlém sledu jedna rána za druhou. Nebyly sice silné, Patrikova výdrž to však nahradila.

„No? Nic jsem neslyšel. A teda nevím o tom, že bych ti ten roubík nasadil,“ popíchl mě. Odložil plácačku na postel a místo toho mě chytil za vlasy. Trochu mě za ně nadzvedl, což mě donutilo bolestně zaskučet.

„Vypadá to snad, že se mi to nelíbí?“ vyjekl jsem a opřel se o lokty, čímž se tah za vlasy minimalizoval.

„No to mi musíš říct ty. A nebuď drzej,“ napomenul mě a za vlasy si mou hlavu otočil tak, aby mi viděl do očí. „Nebo tě budu muset trochu proplesknout.“ Na znamení svých slov mě pohladil po tváři, načež mě po ní zlehka popleskal. Nebolelo to, jen to bylo tak štiplavě nepříjemné, až jsem musel víčka pevně přitisknout k sobě.

Nespokojeně jsem kňourl a pomalu oči znovu pootevřel. To gesto mi připadalo víc ponižující než samotné plácání přes zadek, protože mi u toho viděl do tváře. Pěkně zblízka.

Stále se mi díval do očí, když mě úplně narovnal do kleku. Přitiskl jsem si svázané ruce k hrudníku a nejistě se ošil. Klečeli jsme naproti sobě, než se Patrik rozhodl usadit o něco výše, tudíž se uvelebil na posteli a mě si za vlasy navedl mezi své roztažené nohy. Na moment jsem měl pocit, že bude chtít, abych ho zbavil té boule, co se mu rýsovala pod kraťasy, ale nebylo to tak.

„Máš poslední šanci říct mi, jak se ti to líbilo. Znovu už se ptát nebudu,“ pobídl mě a začal se mými vlasy jen tak mazlivě prohrabovat.

„Líbilo,“ broukl jsem. „Hodně se mi to líbilo. Teda až na to pleskání přes tvář na konci. Z toho mám… uhm… smíšené pocity.“

„Lexi, jen tak bych ti nestřelil opravdovou facku,“ ujistil mě. „Ale takový malý proplesknutí… to je to tak zlý?“

„Ne, není to zlý,“ zavrtěl jsem nepatrně hlavou. „Jen je to divný pocit. Takový hodně… ponižující.“

„Hmmm… A ten pocit ponížení je teda něco, co je pro tebe nepřekonatelně nepříjemný… nebo příjemně nepříjemný?“ mrkl na mě.

„To právě nevím.“

„A seš ochotnej to se mnou zjišťovat?“

Zavrtěl jsem se, jelikož mě kolena začínala opravdu bolet, jak byla otlačená z toho klečení, a odvětil jsem: „No… rád bych.“

„Tak to jsme na stejný vlně,“ prohlásil spokojeně a chytil mě za svázané ruce. Povolil šátek, čímž mé ruce osvobodil, a já jen stěží potlačil zklamání.

„Ty už chceš končit? Já myslel… myslel jsem, že máme čas, dokud vaši nepřijedou z práce.“ A zatím nemohlo uběhnout více než tři čtvrtě hodiny od chvíle, co jsem přišel.

„No já bych pokračoval rád, Lexíku,“ řekl, přepnutý zpět do svého bezstarostného a přátelského módu jako lusknutím prstů. „Jenže musím v poledne k Michalovi, rozbil se mu noťas a nutně ho potřebuje, tak jsem slíbil, že na to mrknu. A jakože ne že by mě nelákala představa, že bych tě tu na pár hodin nechal přivázanýho k posteli, ale naši můžou přijet dřív. A hlavně bych si něco takovýho ani nelajznul. Nemám rád, když nemám přehled. Mohlo by se cokoliv stát a neměl by ti kdo pomoct. A navíc bych se ještě docela rád najedl, jaksi jsem to zatím kvůli jedný nedočkavý návštěvě nestihl.“ Ušklíbl se na mě a já se vyhrabal na nohy. Posadil jsem se na postel vedle něj a složil ruce do klína, abych zakryl svou velmi pomalu ustupující erekci.

„Jasně, chápu, to je v pohodě.“ Hrozně se mi ale nechtělo pryč. „No a nechceš třeba, abych ti něco k tý pozdní snídani udělal?“

„Rohlík si umím namazat sám… Nebo myslíš něco lepšího, jo? Umíš vařit?“ podivil se a podal mi ze země tričko.

„Nějaký základy mám. Je pravda, že kdybych byl doma měsíc sám, asi bych zhebnul hlady, ale vajíčka zvládám. Čímž ti taky nabízím asi jedinou tepelně upravenou snídani, kterou umím uklohnit.“

„Okej, vajíčka zní fajn,“ poplácal mě po holém stehnu. „Trochu ti s tím píchnu.“

Natáhl jsem si na sebe i kraťasy, přesunuli jsme se do kuchyně a Patrik začal vyndávat z lednice vajíčka, máslo, mléko a sýr. „Dáš si se mnou?“

„Možná trošku, už jsem snídal.“

„Zas ten tvůj opečenej toust s máslem?“

„Ne. Nesquik s mlíkem,“ opravil jsem ho a on se na mě pobaveně zakřenil.

„Jé, to jsem ve školce snídal moc rád!“

„Dej pokoj, kdybys to tu měl, žral bys to taky. Stará láska k Nesquiku nerezaví.“

„To si nech natisknout na tričko,“ odvětil. „No, tak si vem na starost vajíčka, já opeču chleba.“

Připravil jsem tedy jedno z mála jídel, co jsem uměl, tedy míchaná vajíčka se sýrem, a naložil je na připravený opečený chleba. Patrik nám uvařil kávu a já se mezitím vyhoupl na kuchyňskou linku a jeden z chlebů si vzal. Sedával jsem na tom místě už odmala a sledoval Patrikovu mámu, jak zadělává na kynuté buchty. Tentokrát jsem však sledoval Patrika, který do kávy přiléval mléko a jeden hrnek mi podával.

„A co odpoledne?“ zeptal jsem se, když se bokem opřel o linku vedle mě a začal se cpát chlebem s vajíčky. „To už máš taky plány?“

„Myslíš odpolední koupání v rybníce s tebou? Jo. Mám plány. Máme plány,“ odvětil. „Mimochodem, koukám, že tě ten zadek vůbec nebolí, když si můžeš takhle sedět na lince.“

„No… vlastně už ani ne,“ pokrčil jsem rameny. „A jsem teda moc rád, žes o mým odpoledním programu rozhodl za mě.“

„Zvykej si,“ poplácal mě po stehnu. „Rád rozhoduju. A ty seš tak taky spokojenej, jenom se nedělej!“

Zrudl jsem a raději si místo odpovědi nacpal do pusy chleba.

„A spolehni se, že se postarám o to, abys příště o tom zadku věděl fakt pořádně,“ dodal. Poté se otočil zády ke mně a vydal se ke sporáku. Neodolal jsem a zlehka ho kopl do zadku, když jsem ho měl tak pěkně před sebou. Šokovaně ke mně otočil hlavu a nadzvedl obočí: „No… tak tohle si k tomu taky připočítám, provokatére. Těš se!“