Opojení – 10. kapitola

ALEX

Nestihl jsem se ani nechat pohltit zklamáním, jak můj návrh sexu smetl ze stolu, jelikož mě naladil na takovou vlnu, která mě unášela tím nejpovolnějším směrem. Pocit bezmoci a podřízení mě rozechvěl od samých základů, a když k tomu Patrik přidal všechno to dráždění, byla to skoro až poslední kapka.

Prohnul jsem se v zádech a zasténal do roubíku, protože kombinace vibrací a doteků mě přiváděla k šílenství. Připadalo mi, že se nedokážu ovládnout.

Mé až příliš hlasité projevy začaly asi Patrikovi být podezřelé, takže mi vyjmul roubík z pusy a zeptal se: „Copak? Nějakej problém?“ Vibrace však v intenzitě neubraly.

„Já… mhmm… nevydržím,“ zanaříkal jsem a pohledem těkl k mé erekci zoufale se hlásící o pozornost. Stejně jako celé mé tělo žadonilo o uvolnění.

„Já myslím, že bys ještě chvilku vydržet mohl,“ prohlásil a stiskl tlačítko na ovladači. Vibrace tím znovu zvýšily intenzitu a já zasténal na celé kolo, tentokrát bez čehokoliv, co by mé vzdechy tlumilo.

„Prosím!“ vyjekl jsem a zacukal spoutanýma rukama.

„Ještě chvilku. Hezky zatneš zuby a neuděláš se, rozumíme si?“

„Mhm… už ne… prosím.“

„Ještě deset vteřin to vydržíš. Pak ti dovolím se udělat. Takže deset. Devět,“ začal odpočítávat a ledabyle si pohrával s mými bradavkami. Vibrace neustávaly. „Osm, sedm…“

Pevně jsem stiskl víčka k sobě, trhavými pohyby se pokoušel osvobodit alespoň jednu končetinu. Cílem však bylo nějak se s tím ochromujícím vzrušením vypořádat. Protože nic jsem v tu chvíli nechtěl víc než dosáhnout orgasmu.

„Šest, pět…“

Tělo se mi chvělo a po spánku mi stékal pot. Hlasité steny se linuly celou půdou a vsadil bych se, že i zbytkem domu.

„Čtyři.“

Chytil mě pod krkem a stiskl.

„Tři.“

Nedostatek vzduchu vzedmul další vlnu vzrušení v mém podbřišku a já cítil, jak se celé mé tělo napnulo ještě víc.

„Dva…“

Hlava se mi vypnula a celé mé tělo se chvělo v ochromujícím orgasmu. Několik dlouhých vteřin jsem byl úplně mimo, pokoušel se popadnout dech a neomdlít ze všech těch vjemů, které mě roztříštily na milion kousků.

Zamžoural jsem, až když jsem si znovu uvědomil, kde se nacházím a co se kolem mě děje. Patrik mě sledoval s úsměvem, který mohl značit mnohé. Ale vzhledem k tomu, co po mně předtím chtěl, bylo jasné, že pro mě nic dobrého neznamenal.

„Ale, ale,“ protáhl a jeho úsměv se ještě rozšířil. Možná spíš úšklebek.

Ne, rozhodně to pro mě neznačilo nic dobrého.

„Já… promiň, už jsem to prostě nevydržel. Bylo to… moc.“

„To jsem si všiml. Bylo to tak moc, že ti tam nějak utekla jedna vteřina.“ Jeho hlas zněl klidně a neochvějně. Tak, jako už by přesně věděl, co se mnou provede.

Znovu jsem zavřel oči a zavrtěl se, jelikož to ležení na tvrdém stole se po orgasmu náhle zdálo o tolik nepohodlnější. Kolík uvnitř mě už sice nevibroval (ani jsem si nevšiml, kdy ho Patrik vypnul), ale zato mě začínal tlačit. Vůbec jsem si předtím neuvědomil, jak velký je.

„Omlouvám se,“ hlesl jsem a rozhodl se alespoň mlčet ohledně nepohodlí, jež jsem pociťoval, abych ho nevyprovokoval k tvrdšímu trestu.

V ten moment jsem byl totiž tak vyřízený, že bych se i po jedné ostré ráně naprosto sesypal.

PATRIK

S kýmkoliv jiným bych tu hru na nespokojenýho, téměř naštvanýho doma a neposlušnýho subíka dohrál. S Lexem mi to ale z nějakýho důvodu nešlo. Když jsem viděl, jak je z intenzity toho svýho prožitku hotovej a jak je mu zároveň nepříjemný, že mi nedokázal vyhovět, něco se ve mně přepnulo a znemožnilo mi dál se k němu chovat jako ke svý hračce.

Ne. Je to kámoš, kterýho znám už roky. Kámoš, ve kterým se tohle léto plno věcí pere. A taky kámoš, kterej si prostě chtěl vyzkoušet něco novýho – a vybral si k tomu mě. A teprve za tímhle vším, až na úplně posledním místě, je to neovládající se sub, kterýho bych mohl až do rána trestat kvůli jedný pitomý sekundě…

„Nemusíš se omlouvat,“ řekl jsem potichu a několikrát jsem ho lehce pohladil po paži. „Byl jsi skvělej.“ A to jsem mu teda rozhodně jenom nemazal med kolem pusy. Opravdu byl skvělej. Co si budem, jsem taky jenom ješitnej kluk, kterej občas potřebuje pochválit. A tou pochvalou pro mě momentálně bylo právě tohle. To, že jsem mohl sledovat v přímým přenosu, jak moc se Lexovi líbilo, když jsem si s ním hrál. A to, že mi to dal najevo tak hlasitě a procítěně, že jsem se i jenom z pohledu na něj málem udělal taky.

Alex otevřel oči a malinko nevěřícně se po mně podíval. Určitě byl přesvědčenej o tom, že ode mě uslyší něco jinýho, a dost možná očekával i to, že mu tu chybějící vteřinu dám sežrat jinak, než jenom nějakýma průpovídkama… Ale já se na něj jenom usmál. Potrestat ho můžu někdy příště. Až nebude tak zničenej – a víc si to užije. Však důvod k potrestání si najdu vždycky.

Uvolnil jsem mu pravý zápěstí a popošel jsem, abych dosáhl i na jeho levou ruku. „Zůstaň ale ještě chvilku ležet,“ pronesl jsem a snažil se, aby to neznělo jako příkaz, jenom jako doporučení.

Obešel jsem stůl, opatrně jsem z Lexe vyndal anální kolík a hned poté jsem mu zpod beder vytáhl ten polštář, aby se mohl trochu uvolnit v zádech. Pak jsem mu sundal kožený pouta z kotníků a několikrát jsem ho pohladil po lýtku.

Lex otevřel oči, probodl mě takovým zvláštním pohledem, kterej jsem nedokázal takhle nahonem dešifrovat, pomalu se přetočil na bok a přitáhl si kolena k tělu.

„Když tě vidím, jak vypadáš zmoženě, trochu si říkám, jestli nebudeme muset nocovat tady – protože nezvládneš sejít ze schodů,“ dobíral jsem si ho, i když jsem si zároveň uvědomoval, že zase tak legrační to není. Co když jsem to při tom hraní vážně nějak přehnal…?

„Budu v pohodě. Jenom si trošku protahuju záda,“ prohodil. Pak se na mě podíval a uličnicky se zazubil: „A v nejhorším mě snad dolů sneseš, ne? Když jsem si tu tenkrát vyvrknul kotník, jak jsme hráli tu tvou vylepšenou verzi hry na babu, tak jsi mě přece taky nesl dolů.“

Vybuchl jsem smíchy: „Jo, ale to bylo minimálně deset let zpátky! Tenkrát jsi ještě nic nevážil. A nesl jsem tě na zádech. Dneska bysme se těma nízkýma půdníma dvířkama takhle ven nedostali.“

Lexovi se nějak nepozdávala ta má poznámka ohledně jeho váhy, takže něco nabroušeně zabručel, ale doporučil jsem mu, ať radši chvilku odpočívá a nabírá síly, aby ty schody zvládl po svejch, a mezitím jsem se dal do rozvazování provazů od stolu.

Chtěl jsem všechny ty hračky a pomůcky odnýst dolů a pak se sem pro Lexe vrátit, ale všiml jsem si, že se začal chvět. Přece jenom tady ležel celou dobu nahej, a i když podle mě teda bylo docela teplo, jeho nahá, zpocená kůže na to očividně měla jinej názor…

Nechal jsem tedy všechny propriety na židli, stoupl jsem si před něj a pohladil jsem ho po paži. „Asi půjdeme, hm?“ šeptl jsem. „Nebo mi tu ještě usneš a vážně tě budu muset odnýst.“

Lex si jenom ospale povzdychl, ani se nenamáhal otevřít oči. „Tak mě tu prostě nech do rána. O co jde?“

Zvedl jsem oči v sloup: „O to, že jsem tě pozval, ať přespíš u mě. Ne u nás na půdě.“

A pak jsem ho prostě vzal do náručí.

V tu chvíli byl Lex samozřejmě úplně čilej. „Hej,“ začal sebou šít, „pusť mě, neblázni! Já jsem si prve dělal srandu. Měl jsi pravdu, vážně nevážím zrovna málo. Patriku!“

„Ježíši, přestaň sebou tak mlít a radši se mě chytni kolem krku, nebo z těch schodů slítneme oba!“ napomenul jsem ho. A Lex mě okamžitě poslechl.

Sám pro sebe jsem si zavrtěl hlavou – člověk na něj chce být trochu něžnej, ale ono to s ním nejde. Na něj očividně nic jinýho než napomínání a příkazy neplatí, haha…

Donesl jsem ho až ke dveřím koupelny, kde jsem ho postavil na zem. „Předpokládám, že si budeš chtít dát sprchu.“

„Jo, díky,“ hlesl a jenom hodně pomalu ze mě odmotal paže. A já… měl jsem najednou děsnou chuť mu dát pusu.

Což je naprosto v souladu s tím, jak jsi mu tvrdil, že mezi váma nic není, že spolu nemáte žádnej vztah a že jste jenom kámoši, co?!

Nasucho jsem polkl a plácl jsem ho po zadku, abych tím tu zvážnělou atmosféru zase odlehčil. „Tak mazej,“ pobídl jsem ho – a pak jsem se k němu otočil zády a rychlou chůzí jsem se vydal zpátky na půdu. Pro všechny ty věci.

A taky najít svou ztracenou rozvahu.

ALEX

Ježišmarja, nebuď debil a přestaň na něm tak viset očima. Hej!

Zavrtěl jsem hlavou, když Patrik zmizel za rohem, a zapadl jsem do koupelny. Před dvěma hodinami jsem stál na stejném místě, zíral na svůj odraz v zrcadle a přesvědčoval se, že přece zvládnu vypnout emoce a jen si to užiju.

A vlastně to tak do určitého momentu fungovalo.

Jenže když se o mě začal tak starat, když mě vzal do náruče a snesl mě dolů, opět jsem si stačil promítnout vizi celého našeho společného života.

Výborný! Úžasný! Uvědom si, že on tě prostě nechce, ty debile!

Hmátl jsem po osušce, která mezitím ještě nestačila úplně uschnout, a přehodil jsem ji přes dveře sprchy. Rychle jsem se omyl vlažnou vodou a cítil, že s každou další kapkou vody, co mi dopadla na kůži, bylo moje tělo unavenější. A udržet ztěžklá víčka se zdálo jako nadlidský úkon.

Malátně jsem se osušil, z posledních sil si vyčistil zuby a omotal jsem si mokrou osušku kolem pasu, jelikož tričko a kraťasy na spaní jsem si samozřejmě nechal v batohu. Doploužil jsem se do pokoje, s napůl zalepenýma očima jsem se převlékl do věcí na spaní a z posledních sil jsem zaostřil na Patrika.

„Ještě si taky hodím rychlou sprchu,“ oznámil mi a udělal ke mně tři svižné kroky, které mi připadaly ještě rychlejší, jak už jsem byl v polovičním kómatu.

„A já jdu spát,“ broukl jsem.

„Jasně. Dal jsem ti na noční stolek sklenici s vodou, tak ji jenom vypij, než to zalomíš.“

„Dík.“

Obešel jsem ho a posadil se na postel. Natáhl jsem se pro vodu, vypil ji skoro celou na jeden zátah a pak jsem se zahrabal pod peřinu, i když jsem věděl, že do deseti minut mi bude vedro.

„Nebude ti vadit, když se na tý posteli vyspím s tebou?“ ozval se ještě.

„Klidně,“ zahuhlal jsem, „je to tvoje postel.“

Nic dalšího už jsem ale nevnímal, jelikož sotva jsem dořekl poslední slovo, nevěděl jsem o světě.

Během noci jsem se občas budil, protože Patrikova postel byla pro dva opravdu dost malá. A vzhledem k tomu, že jsem se na něj nechtěl tak tisknout, aby to náhodou nevypadalo, že zoufale toužím po jeho blízkosti, musel jsem se pokaždé velmi opatrně přetočit a úplně se natisknout na stěnu. Mělo to však i své výhody – ta zeď totiž úžasně chladila.

Přesto jsem se ráno probudil přitisknutý k jeho zádům a měl jsem sto chutí si za to nafackovat. Odsunul jsem se co nejdál a znovu zády narazil na studenou stěnu. Ani po deseti minutách se mi ale nepodařilo zabrat.

Opatrně jsem se posadil, abych ho nevzbudil, a naklonil se přes něj. Budík ukazoval půl osmé, což bylo zatraceně brzy na to, že naše noční akcička se protáhla minimálně do jedné. Přesto jsem další pokus o spánek vzdal a začal jsem vymýšlet, jak Patrika přelezu, aniž bych ho vzbudil nebo spadl z postele.

Shrnul jsem ze sebe peřinu, jednou rukou se opřel o matraci po svém boku a druhou o roh postele vedle Patrika a opatrně jsem jednu nohu natáhl k zemi. Jakmile se chodidlo dotklo podlahy, podařilo se mi už bez problémů slézt úplně. Úlevně jsem vydechl a zadíval se na jeho klidnou spící tvář.

Nečum na něj! Je to divný, a navíc úplně hloupý.

Dal jsem si imaginární facku a otočil se na patě. Tiše jsem se doplížil až ke dveřím, a až když jsem opustil pokoj, dovolil jsem si hlasitě oddechnout. Skočil jsem si na záchod, protože ta sklenice vody o sobě dávala pěkně vědět, a pak jsem vyrazil ke vchodovým dveřím.

Potřeboval jsem hodně chlupaté lásky.

Jen co jsem otevřel, Barnie, válející se před záhonem jahod, zbystřil a vzápětí se ke mně rozeběhl. Posadil jsem se do trávy, která byla vlhká od ranní rosy, a nechal jsem si pořádně olízat celý obličej. Drbal jsem ho za ušima a pak si ho přitáhl blíž, abych mu mohl zabořit obličej do huňatého krku.

A všechno, co mě do té chvíle nahlodávalo, se náhle nezdálo ani jako ten nejmenší problém.

PATRIK (sobota 9. července)

Vzbudila mě vůně smaženejch vajíček a slaniny. Ne. Lehce připálený slaniny. Trošku víc než lehce připálený slaniny…

No prostě, vzbudil mě podivnej zápach, kterej mě donutil vystřelit z postele a doběhnout do kuchyně přesvědčit se, jestli tam na plotně nedoutná něco zapomenutýho.

Žádný nebezpečí ale nehrozilo. Naopak, vypadalo to docela idylicky. Na stole dva talíře s porcí vaječiny, uprostřed podnos s opečenými tousty, krabice s džusem, dvě skleničky… A v rohu kuchyně Lex právě seškraboval vařečkou černej obsah pánve do koše.

„Co tu vyvádíš… vyvádíte?“ všiml jsem si Barnieho, jak polehává u dveří, ve tváři lehce provinilej výraz.

„Jé, brý ráno,“ otočil se ke mně Lex a malinko mu zčervenaly tváře. „Já jsem se to, no… trochu jsem to zapomněl hlídat.“

„Tak zapomněl hlídat,“ zopakoval jsem po něm pobaveně. „Spíš někdo žadonil o další a další podrbáníčko, co?“ kývnul jsem směrem k Barniemu.

„Však to není v rozporu s tím, co jsem řekl já,“ zasmál se Alex, přešel s pánví ke dřezu a začal do ní napouštět vodu. „Každopádně snídaně je hotová. Ta slanina měla být jenom takový zlatý hřeb.“

„Vajíčka jsou dobrý i bez hřebů a hřebíků,“ ujistil jsem ho a vydal jsem se zpátky do pokoje převlíct se a trochu se zkulturnit.

Při snídani jsme, aby řeč nestála, pomlouvali Barnieho, teda já jsem ho pomlouval a Lex se ho zastával, jak jinak. Během rozhovoru jsem si Lexe nenápadně prohlížel – a nemohl jsem si nevšimnout, že vypadá pořád tak trochu přejetě. A duchem nepřítomně.

Jakmile jsme dojedli a už jsme jenom tak posedávali nad sklenkama s džusem, nevydržel jsem to a to téma, který mě svrbělo na jazyku, jsem načal.

„Lexi, a vyspal ses v noci aspoň trochu?“ vzal jsem to poněkud zeširoka, ale byl jsem si jistej, že postupně se k tomu hlavnímu dopracujeme.

„Jo, vyspal jsem se dobře. Proč? Ty ne?“ zahleděl se na mě zmateně.

„No já právě jo,“ ujistil jsem ho. „Ale můj host vypadá tak jaksi… zdrchaně. A přešle.“

„Jenom jsem se vzbudil hodně brzo a pak už jsem nezabral. Takže mi k úplný spokojenosti ještě několik hodin chybí… Co je? Proč na mě tak koukáš?“

„Jak?“ zajímalo mě.

„Jako kdybys mi nevěřil.“

Trhnul jsem rameny. „No tak fajn. Tak to řeknu rovnou. Přijde mi, že jsi zdrchanej minimálně už od toho nočního hraní na půdě. A bojím se, že za to můžu. A že mi to nechceš říct.“

Lex mi chvilku oplácel můj upřenej pohled, pak se natáhl pro skleničku s džusem a několik loků upil. Teprve pak z něj vypadlo: „To noční hraní bylo… neskutečně intenzivní. A skvělý. Vážně. Jako jo, asi jsem si ještě nikdy nepřipadal takhle zničeně, ale zároveň jsem fakt spokojenej. Jen je to náročný nejen fyzicky, ale i psychicky. Potřebuju se ještě trochu vzpamatovat, ale určitě si nemusíš dělat starosti.“

„No tak dobře,“ kývl jsem. „Prostě jenom… Chci, aby sis uvědomil, že potřebuju vědět, kdyby někdy nebylo něco ono, jasný? A nemyslím tím nutně jenom to, že by tě něco bolelo. Musíš mi dát vědět, i kdyby bylo něco až moc dlouhý… nebo moc silný… Nebo moc jiný oproti tomu, než jak by sis to představoval.“

„Jo, neboj, řekl bych ti to,“ ubezpečil mě.

ALEX

Po snídani jsme odklidili nádobí a Patrik navrhl, abychom společně vyvenčili Barnieho.

„Chceš tu procházku zase něčím… ozvláštnit?“ zeptal se, když jsme se převlékali do věcí na ven.

„Jak to myslíš?“

„No jako posledně, i když to jsme šli už za šera.“

„Ne že by se mi to nelíbilo, ale za denního světla, a navíc v sobotu, kdy je všude spousta lidí… to radši ne,“ zakřenil jsem se.

„A kdyby to bylo něco, o čem bysme věděli jen my dva? Co by nikdo jinej neviděl?“

„Konkrétně co?“ nadzvedl jsem zvědavě obočí.

„Nech se překvapit.“

Už z těch jiskřiček, co mu hrály v očích, jsem měl poznat, že zase chystá nějakou zákeřnost. Když jsme vyrazili na cestu, měl jsem v sobě zasunutý anální kolík a kolem kořene penisu utažený erekční kroužek.

„Jde se ti dobře, Lexíku?“

Sarkasticky jsem se na něj zakřenil a přehnaně sladce odpověděl: „Naprosto. Tak nejlíp, jak je to jen možný, Páťo.“

„Tak to rád slyším,“ přitakal a volnou rukou, kterou nedržel Barnieho vodítko, zašmátral v kapse kraťasů. Skoro jsem se až podivil, že tu přezdívku bez jediného komentáře přešel.

Náhle ve mně kolík začal jemně vibrovat. Zalapal jsem po dechu a na okamžik překvapením zavrávoral, než jsem s ním znovu srovnal krok.

„Ještě nějak hodláš komolit mý jméno?“ zeptal se, na rtech mu přitom pohrával pobavený úšklebek.

Na lesní cestě pustil Barnieho z vodítka a hravě mě s ním přetáhl po zadku, než si ho zastrčil do druhé kapsy.

„Ani ne,“ pokrčil jsem navzdory všem těm bouřlivým pocitům rameny, „Páťa je dle mýho ideální.“

Nestihl jsem ani napočítat do pěti, než se vibrace zintenzivnily. Kroužek se mi kolem tvrdnoucího mužství utahoval, jak nabíralo na objemu, a já se musel zastavit, abych to rozdýchal.

„Parchante,“ zamumlal jsem směrem k jeho zádům a blonďatým rozcuchaným vlasům.

Připadalo mi, že jsem to pronesl tak tiše, že to nemohl slyšet. Udělal jeden krok, druhý…, ale pak se zastavil na místě a pootočil se ke mně.

„Co jsi říkal?“

„Nic,“ zavrtěl jsem hlavou, jenže v tu chvíli vibrace opět zesílily.

Opřel jsem se dlaní o kmen stromu, vedle kterého jsem zastavil, a zavřel oči. Přešlápl jsem na místě, vsával do pusy svůj spodní ret, drtil jsem ho zuby, jak moc jsem se snažil zůstat zticha. Vzrušení však vzrůstalo úplně stejně jako diskomfort.

Ani jsem si nevšiml, kdy Patrik udělal těch pár kroků zpět ke mně, ale najednou mě jednou paží svíral pod krkem, čímž mi částečně odřízl přísun vzduchu, a druhou rukou mi vjel do rozkroku.

Zmohl jsem se při tom jen na tlumené zakňourání. Na kůži pod uchem mě polechtal jeho horký dech, když zašeptal: „Vlastně jsem na tebe ještě hodnej, protože díky tý věcičce, co máš mezi nohama, se jen tak neuděláš. A neušpiníš si tak kraťasy. Nemusíš děkovat.“

Ze všech sil jsem se pokoušel utišit sám sebe, což se stalo o to těžším, když mě pustil, a já tak získal dostatek vzduchu na hlasité steny. Postavil se přede mě, popleskal mě po tváři a očima sjel stan v mých kraťasech, který rozhodně nebyl nenápadný. Na rtech mu pohrával spokojený úsměv, a kdybych nebyl naprosto mimo z veškeré té stimulace, neodpustil bych si myšlenku, jak moc je neodolatelný.

A jak moc bych si přál, aby všechno bylo trochu jinak.

„Až se vrátíme domů, budeš naprosto perfektně připravený na to, abych tě konečně ošukal,“ zašeptal, když se ke mně naklonil.

Cítil jsem jeho dech na rtech a jen na poslední chvíli jsem si uvědomil, co chce udělat. Ucukl jsem hlavou na stranu a jeho rty mi tak přistály na tváři.

„A myslíš, že na to budeš připravený i ty?“ zeptal jsem se, když jsem konečně našel svůj hlas. Zastřený, ale přesto slyšitelný.

Dlaní jsem mu vklouzl mezi nohy a promnul ho tam, abych se přesvědčil, že jeho problém je alespoň trochu jako ten můj. A zároveň jsem chtěl odvést jeho pozornost od toho odmítnutého polibku.