Opojení – 5. kapitola

PATRIK (pondělí 4. července)

Další dva dny jsme se s Alexem neviděli. Nevyhýbal jsem se mu schválně, ale musel jsem uznat, že se mi to vlastně hodí. Nebo aspoň jedný mý části. Tý, která mu slíbila, že mu dám čas na rozmyšlenou. Tak jsem mu ho dával. Ale druhá část mýho já by si ho nejradši přitáhla k sobě do pokoje a… a ukázala mu, že žádnej čas na rozmyšlenou nepotřebuje. Že se nemá čeho bát. Že to dokážeme ustát. Že si spolu dokážeme užít léto, aniž by to ohrozilo naše přátelství.

V sobotu jsem teda jel s místníma dobrovolnýma hasičema do asi patnáct kilásků vzdálený obce účastnit se soutěže O pohár starosty sboru, a i když jsem chtěl původně Alexe vzít s sebou, po tom našem rozhovoru jsem se mu nakonec neozval. Přišlo mi to prostě najednou blbý. Aby si nemyslel, že ho do něčeho tlačím… Nebo že mu hodlám organizovat veškerej jeho volnej čas.

No a včera jsme pro změnu jeli s našima za příbuznýma na zahradní grilovačku. Jelikož tam s náma mohl i Barnie, nebyl důvod spěchat domů, čili jsme tam parádně zatměli. Vrátili jsme se až hodně pozdě v noci, takže dneska jsem neměl problém vypelešit se z postele až chvíli před polednem.

K obědu jsem se odbyl pizzou ohřátou v mikrovlnce, zatímco Barniemu jsem připravil vydatný masový pohoštění, a s plechovkou chlazenýho ovocnýho Birella jsem si šel sednout na zahradu. Chvilku jsem lelkoval s mobilem v ruce a prolítával očima nejnovější příspěvky na Twitteru, ale stále častěji jsem se překlikával na Instáč, kde jsem měl rozepsanou zprávu pro Alexe. Jestli by nechtěl odpoledne něco podniknout. Přece jenom… Po dvou dnech, co jsme se neviděli, by to nemusel brát, že ho nějak naháním, ne? Jenže stejně jsem se nemohl dokopat k tomu, abych tu zprávu odeslal.

A ono se to nakonec po další asi půlhodině vyřešilo za mě. Alex to za mě vyřešil. Barnie, kterej mi spokojeně odpočíval u nohou, se totiž najednou vymrštil a s radostným štěkotem uháněl na druhou stranu zahrady, k brance. Ze zvědavosti jsem se šel podívat za ním, v tuto dobu k nám obvykle chodí pošťačka – ale místo pošťačky se přes plot natahoval Alex a snažil se dosáhnout na šťastně vyskakujícího Barníka, aby ho mohl podrbat za ušima. Nakonec to ale vzdal, otevřel si branku a vzápětí ho Barnie svým náletem skoro srazil k zemi.

„Čus,“ pozdravil jsem ho pobaveně.

„Ahoj,“ zvedl ke mně Alex oči, ale hned je zase sklopil k tomu našemu psisku. „Jsem si nebyl jistej, jestli jste doma, ale pak jsem viděl Barnieho.“

„No jasně že jsme. Teda já jsem. Naši jeli do práce. Víš co, ne každej má prázdniny,“ vysvětloval jsem mu a popošel blíž.

Lex se konečně přestal zaobírat chlupáčem, narovnal se v zádech a nejistě se na mě zahleděl: „A máš čas? Nechci tě nějak zdržovat… Včera jsem si všiml, že jste všichni pryč, tak jsem si říkal, jestli jste třeba neodjeli někam k moři nebo tak něco…“

„Tak to bych ti asi řekl, kdybysme se chystali někam na dovču, ne?“ povytáhl jsem na něj obočí a jednoznačným máchnutím rukou jsem ho pobídl, aby jen tak nepostával u branky a šel dál.

„Mohli jste si koupit nějaký last minute,“ pokrčil rameny a vykročil směrem ke mně.

„Ne že bych si nedal říct!“ rozesmál jsem se. „Ale u taťky něco takovýho nehrozí. Musí mít v práci všechny dovolený nahlášený minimálně půl roku dopředu.“

Ta Lexova zmínka o moři mi ale vnukla takovej nápad. Osvěžující nápad. A i když jsme si pak sedli na lavičku pod jabloň, já Lexovi donesl colu s ledem a kecali jsme o různejch turistickejch destinacích a o cestování obecně, nedokázal jsem ten nápad vyhnat z hlavy… Takže sotva jsme oba dopili, sklonil jsem se k Barniemu, kterej pod našima nohama předstíral spánek, ale přitom šlo vidět, jak špicuje uši, aby mu nic neuteklo, zlehka jsem mu dlaní přejel po kožichu a nadhodil: „Tak co, Barníku, čas na odpolední počmucháníčko, co říkáš?“

Barnie nahlas neřekl nic, ale to, jak se nadšeně posadil a začal vrtět ocasem, mluvilo za všechno. Zvědavě jsem mrkl na Alexe: „Přidáš se? Nebo máš jiný plány?“

„Jaký bych asi tak mohl mít jiný plány?“ zakřenil se na mě a rovnou se zvedl na nohy.

„Co já vím,“ napodobil jsem ho a taky jsem se postavil, „třeba si v krámě koupit nanukáč a s knížkou se rozvalit někde na deku…“

„S knížkou se můžu rozvalovat, až bude pršet. Teď by byla škoda nevyužít tak krásnýho počasí,“ odpověděl a pomalu se vydal směrem k brance.

No to si piš, musel jsem mu dát v duchu za pravdu – a už dopředu jsem se sám pro sebe spokojeně uculil. Byla by škoda nevyužít tak krásnýho, horkýho počasí…

Všichni tři jsme vycházkovým krokem vyrazili za ves do lesa, akorát že na jednom z rozcestí jsem vybral tu stezku, co směřovala úplně doleva. Tu, která nevedla ke studánce, ale k rybníku. S Alexem jsme byli zabraní do hovoru o našich cestovatelskejch plánech, a tak si tý změny ani nevšiml. I když, on by si toho asi nevšiml ani tak – podle mě mu všechny lesní cesty připadaly jedna od druhý nerozeznatelný… Teď už nezbývalo než doufat, že stejnej nápad jako já nedostane někdo další, to by mi asi docela překazilo plány. Ale pro většinu lidí z vesnice je ten rybník moc daleko a moc přírodní a radši si zajedou do nedalekýho města na bazén. No a ta menšina… Doufal jsem prostě, že zrovna dnes se tu s nima nepotkáme.

„Jé, tady už jsme někdy byli, že jo?“ rozhlížel se Alex kolem sebe, když jsme se po úzký pěšince prodrali skrz křoví a vysokou trávu a před náma se odkryl výhled na rybník.

„A ne jednou,“ zašklebil jsem se na něj a vyrazil jsem přímo k vodě. Barnie se mi nadšeně motal pod nohama – taky to tu poznal, a na rozdíl od Lexe si jistě vzpomněl i na to, jak jsme se tu spolu loni několikrát koupali. Alex si, pravda, na nic takovýho vzpomenout nemohl, protože spolu jsme se tu ještě nikdy nekoupali. Ale všechno je jednou poprvý… A já doufal, že s ním to poprvý bude dnes.

A jo, pořád mluvím o tom koupání!

„Tak šup, Barnie, nezdráhej se!“ dřepnul jsem si k němu a posuňkem ho vybídl, ať si klidně dopřeje letní koupel. Barník se nenechal pobízet dvakrát a vzal to do vody poklusem. Narovnal jsem se v zádech, zaclonil si oči proti slunci a s úsměvem pozoroval, jak si to koupání užívá. „No? Tak co? Jaká je voda?“

„Kdyby mohl mluvit,“ prošel Alex kolem mě, sklonil se a smočil si v tý vodě dlaň, „řekl by ti, ať si to jdeš zkusit sám.“

„No vidíš – a poradil by mi dobře!“ zakřenil jsem se na něj a přetáhl si tričko přes hlavu.

„To… to jako vážně? Je to docela studený!“ informoval mě. Nebo teda přesnějc řečeno o tom informoval můj hrudník, ke kterýmu okamžitě sklouzl očima.

„Tak kdyby to bylo horký, byla by to asi docela rarita, haha. Nemluvě o tom, že v takovýmhle parnu je horká koupel dost o ničem… Doufám, že se přidáš!“ neodpustil jsem si, abych ho lehce nevyhecoval – a to už jsem z nohou skopnul sandále a začal si svlíkat kraťasy rovnou i s boxerkama.

„No… já…,“ podrbal se Lex ve vlasech, a když jsem k němu stočil pohled, všiml jsem si, jak se mu ve tváři odrážej všechny ty protichůdný emoce. Nejistota, nerozhodnost, zmatek, ale taky touha, chuť říct, že jo, že se přidá. Minimálně k tomu koupání.

Odhodil jsem všechny hadry na jednu hromadu a povzbudil jsem ho: „Nebudeš litovat, je to skvělý!“

To koupání… ale i to všecko ostatní.

ALEX

Nevěděl jsem, kam uhnout očima. Ano, s pohledem na jeho odhalený hrudník bych se ještě nějak popasoval, ale když se mi odhalil v celé své kráse, úplně mi vyschlo v krku.

„Vlastně lituju už teď,“ zamumlal jsem a veškeré sebeovládání směřoval k tomu, abych očima nesklouzl přímo k jeho klínu. Má slova už Patrik pravděpodobně neslyšel, jelikož se hrnul za Barniem do vody. Pohledu na jeho vytvarovaný zadek už jsem se však neubránil. A jelikož jsem hned v další moment pocítil, že začínám mít tam dole menší větší problém, rychle jsem ze sebe stáhl tričko i kraťasy a jen na moment jsem zaváhal s palci zastrčenými pod lemem boxerek.

„Na co čekáš?“ houkl na mě Patrik z vody. „Stáhni to ze sebe a pojď!“

„Bych si to radši nechal,“ zakřenil jsem se.

„Už jsem tě viděl v různejch situacích, tak přece se najednou přede mnou nebudeš stydět,“ zavrtěl hlavou.

„Žádný takový, nebudeš mě okukovat,“ rozhodl jsem a v boxerkách konečně vlezl za ním do vody. Barnie ke mně okamžitě připlaval rychlostí motorového člunu, zapřel se mi předními packami o ramena a já nakrčil nos. Smrděl jako mokrej pes. Překvapivě. Přesto jsem se překonal, podrbal ho za ušima a nechal si od něj olíznout tvář.

„Hlavně že ty ses nepodíval, viď?“ odfrkl si Patrik pobaveně. Pustil jsem Barnieho, který kolem nás začal spokojeně kroužit jako mírumilovný žralok, a udělal dvě tempa k němu. Zastavil jsem se až těsně před ním. Voda nám dosahovala po ramena a zakrývala Patrikovo tělo dostatečně na to, abych jím nebyl rozptylovaný. Mohl jsem se soustředit jen na jeho oči, jejichž barva připomínala kávu s kapkou smetany. A na rty, na nichž ulpěla kapka vody. Dostal jsem neodolatelnou chuť ji z nich slíbat. Naklonil jsem se k němu, Patrik se však odrazil ode dna a pozadu odplaval na takovou vzdálenost, abych na něj už nedosáhl.

„Ale copak?“ zeptal se provokativně. „Já myslel, že jsme se na něčem dohodli. A neustoupím z toho.“

„A můžeš mi to ještě jednou připomenout?“

Věděl jsem moc dobře, o čem mluvil. Celý víkend, co jsme se neviděli, jsem nad tím přemýšlel. Doslova jsem se tím užíral. Dokonce už se mi o naší líbačce u stromu i zdálo, což znamenalo, že situace nabírala na vážnosti. Má krize už dospěla do takové fáze, že jsem si udělal seznam pro a proti.

Pro:

Sex s Patrikem

Líbání Patrika

Trávení času s Patrikem

Všechny ty sexy drsné věci, co se mnou provádí

Jeho blízkost

Patrik a všechno se ho týkající

Proti:

Případné zlomené srdce (nesmím se zamilovat!!)

Za měsíc odjíždím a on zůstane tady, celých 170 km ode mě

Dospěl jsem tedy k závěru, že negativa převládají nad pozitivy a že se na to celé vykašlu. Mé rozhodnutí však vzalo za své ve chvíli, kdy jsem ho dnes uviděl. A teď, když jsem byl jen pár temp od něj a on byl do háje úplně nahý, mi mezi prsty proklouzávaly i poslední zbytky zdravého rozumu.

„Ale no tak,“ uchechtl se, „jen se nedělej, žes mezitím zapomněl. A jestli jo, asi to pro tebe nebylo tak důležitý a je vlastně v pohodě, že se ti to vykouřilo z hlavy.“

Odrazil jsem se ode dna a doplaval znovu až k němu. Když jsem ale zjistil, že už nedosáhnu nohama na dno, aniž bych neměl polovinu obličeje potopenou, opřel jsem se mu rukama o ramena.

„Nezapomněl. A nedržím se tě primárně proto, abych se tě dotýkal, ale protože neumím plavat na místě.“

„Mohls zůstat blíž břehu,“ odvětil, ale nepokoušel se ode mě už oddálit.

„Řekl jsem primárně. To ale neznamená, že se tě nechci dotýkat vůbec.“

„Ale já nechci. Ne, pokud se za chvíli zase začneš užírat tím, co by kdyby.“

Tiše jsem si povzdechl a přehmátl si tak, abych ho objímal kolem krku. Netroufl jsem si ale natisknout se na něj zbytkem těla. Už jen proto, že byl úplně nahý.

„Já… to chci zkusit,“ řekl jsem opatrně.

„Ještě jednou? Nějak ti nebylo rozumět…“

Frustrovaně jsem si povzdechl, ale poté jsem pronesl: „Chci to zkusit. Chci si s tebou to léto užít.“

„A nedělat si hlavu s tím, co bude potom.“

„A nedělat si hlavu s tím, co bude potom,“ zopakoval jsem.

„Dobře,“ přitakal a dlaněmi mi přejel po pažích. V očekávání jsem se mu zahleděl do tváře a pohled mi automaticky sklouzl k jeho rtům. Přitáhl jsem se ještě blíž, až se naše hrudníky pod vodou otřely o sebe, nohama jsem ale stále kopal za sebou. Nad vodou mě však držela především opora jeho těla.

„Takže?“ vydechl jsem. Patrik se na mě pokřiveně usmál, prohrábl mi vlhké vlasy a poté mě pohladil po hraně čelisti.

„Takže si to nechám projít hlavou,“ prohlásil jakoby nic. Zmateně jsem na něj nakrčil obočí, on mě ale jen popostrčil blíž mělčině, abych nohama dosáhl na zem, a poté odplaval na druhou stranu.

„Jak to myslíš?“ zvýšil jsem hlas, aby mě i přes to šplouchání vody slyšel.

„Tak jak to říkám,“ odvětil, když se položil na vodu a splýval. „Promyslím si to.“

„Ale já myslel, že…“

„Že si pískneš a já přiběhnu?“ Když to zformuloval takhle, zněl jsem jako pořádný kretén. „To ne, milej Lexíku, teď si to pořádně promyslím já.“

PATRIK

A to pořádný promejšlení mi zabralo přesně tolik času, než jsem stihl pětkrát doplavat na druhej konec rybníka a zpátky. Přičemž při prvních dvou okružních plavbách se ke mně Alex přidal a poctivě jsme si ten náš plaveckej výkon odmlčeli. Pak už ale Lex zůstal s Barniem u břehu, takže mě doprovázely jenom mý vlastní myšlenky, který byly klidný a vyrovnaný jako ta hladina rybníka přede mnou. Protože já jsem si ve skutečnosti nic promejšlet nepotřeboval. Měl jsem v tom jasno už dávno.

Teda, měl jsem jasno v tom, že když Alex řekne, že do toho chce jít, půjdu do toho taky. Ještě aby ne, když jsem mu to sám navrhl! Ale už o dost míň jasno jsem měl v tom, co přesně to znamenalo, jít do toho s ním. Jak moc pomalu, jak moc intenzivně? A měl bych s ním o tom nejdřív mluvit a některý věci si s ním dohodnout, nebo by bylo lepší prostě začít hrát a nechat všechno, ať vyplyne samo a intuitivně?

Přikláněl jsem se spíš k tý druhý variantě. Ostatně, kdyby Lex potřeboval něco vysvětlit nebo pořešit, ozval by se sám, nikdy neměl problém se mě vyptávat na všechno možný i nemožný.

A tak, když jsem se popátý – a pro dnešek naposledy – vracel z druhýho konce rybníka zpátky k místu, kde se Alex a Barnie vyhřívali na sluníčku a ani jeden ze mě nespouštěl oči, měl jsem to rozhodnutý. Prostě začneme. Zbytek vyplyne sám.

A začneme hned.

Vylezl jsem z vody a zamířil jsem ke svý hromádce oblečení. Koutkem oka jsem vnímal, že mě Alex pořád zamyšleně pozoruje, a tak jsem se jakoby nic sklonil pro boxerky – a bez varování jsem se po něm podíval. Lex přistiženě trhnul hlavou a hned začal předstírat, že nic jinýho než drbání Barnieho za ušima ho nezajímá. Sám pro sebe jsem se zašťuřil, a zatímco jsem si na mokrý nohy natahoval spodní prádlo a pak i kraťasy, promýšlel jsem svý další tahy.

„Barnie!“ zavolal jsem a několikrát jsem tleskl. Barnie zbystřil a otočil ke mně hlavu, no a Alex po mně zvědavě loupl očima taky. Nemohl jsem si pomoct, abych to se smíchem neokomentoval: „Copak ty seš Barnie?“

„Pf,“ odfrkl a začal se hrabat na nohy, „to mám jako zakázaný se na tebe dívat, nebo co?“

Ušklíbl jsem se a dal jsem si extra záležet na správný volbě slov. „Zatím nemáš zakázaný nic. A zároveň taky nemáš dovolený vstávat. Takže si zase hezky sedni a počkej, až na tebe dojde řada.“

Alex se zarazil a zmateně zapátral v mý tváři, jak moc vážně to myslím. Dalo mi to docela práci, ale povedlo se mi pevně mu ten pohled oplácet, aby mu to došlo. Že to vážně myslím vážně. A že hra právě začala.

Dával jsem tak šedesát… hm, možná i sedmdesát procent tomu, že se pobaveně rozhihňá a zkusí ten můj příkaz nějak zlehčit. Nebo že se naopak naštvaně ohradí, co si to k němu dovoluju. Ale nic z toho se nestalo. Po pár vteřinách ticha jenom naprázdno polkl, bez řečí se svezl zpátky do trávy a zahleděl se na hladinu rybníka.

Hodnej! Ale nahlas jsem mu to říkat nehodlal. Zatím. O hlasitou pochvalu se teprve bude muset zasloužit.

„Barnie! No tak!“ křiknul jsem místo toho na psa, kterej těkal očima mezi mnou a Lexem. „Pojď ke mně, ty zvíře jedno mokrý!“ Dřepl jsem si a počkal jsem, až ke mně přiběhne, poškrábal jsem ho za krkem a několika větama doprovázenýma pár gesty jsem ho poslal, ať odběhne na čmuchanou někam kus dál od nás. Protože k tomu, k čemu jsem se chystal, jsem nepotřeboval ani svědky, ani nikoho, kdo by mě jakkoliv rozptyloval.

Sotva Barnie vyrazil pryč, vzal jsem do ruky svý tričko a pomalu jsem vykročil k Alexovi. Zblízka jsem si všiml, že se trochu chvěl – a vzhledem k teplotě vzduchu mi bylo jasný, že to rozhodně není zimou, ačkoliv byl polonahej a měl na sobě mokrý prádlo.

Klekl jsem si za něj a dlaň pravý ruky jsem mu položil na rameno, abych ho uklidnil. Alex sebou mírně trhl, neřekl ale nic a dál upínal pohled přímo před sebe.

„Zavři oči,“ pronesl jsem polohlasně a rameno jsem mu lehce stiskl.

„A proč?“ špitl.

„Prostě mě poslechni,“ dal jsem mu odpověď, která vlastně žádnou odpovědí nebyla, a dlaní jsem mu hladivě přejel po paži.

Alex hlasitě vydechl, a i když jsem mu neviděl do tváře, tak nějak jsem poznal, že právě v tu chvíli oči vážně zavřel. Stáhl jsem ruku z jeho paže a začal jsem svý tričko skládat do široký pásky. Tou jsem mu pak překryl oči a nechtě i nos, takže zatímco jsem vzadu za jeho hlavou vytvářel suk, Lex zvedl ruce a zkusil si to tričko z nosu odhrnout.

„Nonono!“ napomenul jsem ho okamžitě. „Hezky dej ty ruce zase dolů!“

„Se udusím. A navíc to děsně šimrá!“ zamrmlal nespokojeně, ale poslechl mě a složil ruce zpátky do klína.

„Chvilku to snad vydržíš, ne?“ opáčil jsem pobaveně.

„No a jak mám vědět, že to bude jenom chvilka?“ zeptal se.

Konečně jsem byl s tím sukem hotovej, takže jsem dlaněma sklouzl na jeho ramena a jemně jsem mu je promnul, skoro jako kdybych ho chtěl masírovat. „Protože to mám pod kontrolou. A ty víš, že to mám pod kontrolou. A věříš mi. O tom to celý je.“

Alexovi uteklo tichý povzdychnutí. Jo, hodně tichý, přesto jsem z toho ale rozpoznal, že to bylo vzrušený povzdychnutí. A pokud jsem mluvil o tom, že mám situaci pod kontrolou, a jeho to vzrušilo, bylo to dobrý znamení.

Se spokojeným pousmáním jsem se předklonil a srovnal jsem mu tričko nad nosem. „Lepší?“ přeptal jsem se pro jistotu.

„Jo, díky,“ hlesl a nervózně se ošil. „Ale… co chceš dělat?“

„Svázat tě, odnýst do rybníka a utopit,“ opáčil jsem nevzrušeně.

„Přesně v to jsem doufal. Ale víš co? Barnie by mě zachránil, takže jsem v klidu.“

„Seš děsně ukecanej, víš to?“ informoval jsem ho poťouchle. „Jestli nebudeš zticha, tak se natáhnu ještě pro tvý tričko a zavážu ti ho pro změnu přes pusu.“

Na to už nic neřekl. Kupodivu. Sjel jsem mu dlaněma z tváře na krk, potom opět na ramena, zmáčkl jsem mu je – a slabým trhnutím dozadu jsem mu naznačil, ať se trochu narovná. Alex na tuhle mou pobídku zareagoval tím, že se opravdu napnul v zádech – a znovu dlouze, hlasitě vydechl.

Přejel jsem mu prstama přes lopatky a pokračoval jsem níž, jako kdybych mu chtěl přepočítat žebra. Pak jsem rukama zamířil do stran, chytil jsem ho za lokty a za zády mu je zatlačil blíž k sobě, což ho donutilo se napřímit a vypnout hrudník ještě o něco víc.

Přehmátl jsem, levou dlaní jsem mu obemkl obě zápěstí a pevně mu je stiskl k sobě, posunul jsem se po kolenou ještě těsnějc za něj a pravou rukou jsem mu zabloudil na hrudník. Rádoby ledabyle jsem mu přejížděl po kůži, občas jsem se letmo dotkl jeho bradavek – letmo, přesto to ale stačilo k tomu, aby Lex po každým takovým doteku zalapal po dechu nebo aby se vzrušeně zachvěl.

A mě to potěšilo. Že takhle reagoval. Že mě nechal, ať si ho takhle znehybním… a osahávám… Že mě nechal – a líbilo se mu to. Lepší důkaz toho, že jsme na jedný vlně, jsem nepotřeboval.

Naslinil jsem si prsty a pak jsem mu jimi levou bradavku začal mnout. Už ne letmo, ale docela intenzivně. Alex zavzdychal a zavrtěl se, a když jsem se po chvilce stejně pečlivě pověnoval jeho druhý bradavce, zaklonil hlavu a bezděky se mi opřel o rameno.

Polknul jsem a zastřeným hlasem jsem pronesl: „Tady je někdo hodně citlivej…“ A taky je tu někdo hodně vzrušenej! Tím jsem tentokrát myslel sebe. Úplně samovolně se mi totiž do hlavy dostala představa Alexe, jak leží doširoka přivázanej k mý posteli – a já se nad ním skláním a tyhle jeho nádherně citlivý bradavky olizuju a jemně skousávám. A jak on se pode mnou vzrušeně kroutí a propíná…

Zlehka jsem zatřepal hlavou, abych tu představu zase odehnal. Vždyť jsme sotva začali! Zatím jsem ani nevěděl jistě, jestli mě někdy nechá, ať ho přivážu k posteli. Jako jo, všechny dosavadní náznaky mi napovídaly, že nejspíš nechá… ale… Prostě, už jednou jsem se s jedním klukem spletl. Takže jsem si teď radši nechtěl dopředu nic malovat, abych pak nebyl zklamanej, kdybych to náhodou nesprávně vyhodnotil i u Lexe.

Ještě chvilku jsem dráždil jeho bradavky, než jsem se rozhodl zjistit, jak moc je citlivej i o něco níž. Bylo mi jasný, že přes boxerky toho nezjistím nijak moc, ale na druhou stranu, svlíknout si je přede mnou nechtěl. Radši se šel koupat v nich, než aby se mi ukázal nahej. Takže jsem hodlal tuhle jím nastavenou hranici respektovat. Pro dnešek.

Hladivýma pohybama jsem přesunul dlaň po jeho rozpálený kůži k lemu jeho boxerek… a pak po tý vlhký látce ještě o kousek níž. Alex prudce vydechl a samovolně oddálil nohy kousek od sebe. Hodnej, napadlo mě už podruhý za krátkou dobu – a má ruka šmátralka toho vzniklýho prostoru hned využila. Jemně jsem promačkával tu bouli v jeho rozkroku a vnímal jsem, jak se Alexovi zrychloval dech… a jak…

„Ježíši, Barnie!“ trhnul jsem sebou, když mě najednou do boku šťouchl vlhkej čumák toho našeho chlupatýho nezbedy. „Kristepane, ty seš takovej… kazišuk!“ ulevil jsem si a ruku z Alexova rozkroku jsem stáhl, abych od sebe mohl Barnieho odstrčit.

Alex zabublal smíchy: „Chudák Barnie! Takovou nadávku si nezaslouží, vždyť jsme spolu ještě…“ To slovíčko už ale nedodal. Místo toho lehce zčervenal ve tvářích a odvrátil ode mě hlavu.

„To jsme ani nemohli, když jsi oblečenej!“ rozesmál jsem se taky. Pak, protože nálada byla definitivně ta tam, jsem mu přestal svírat zápěstí za zády a natáhl jsem ruku, abych mu mohl z očí stáhnout to mý triko. „No nic, vrátíme se domů. Docela mi po tom plavání vyhládlo.“ A zdaleka ne jenom po tom plavání! „Barnie má stopro taky už zase hlad, jinak by tu neprudil.“

„Náhodou, on neprudil. On mě zachraňoval. Že, Barníku?“ začal ho Lex drbat za ušima.

„A od čehopak? Vždyť se ti nic nedělo,“ dobíral jsem si ho, zatímco jsem se zvedal na nohy.

„Tak Barnie měl asi dojem, že dělo. Nebo že se přinejmenším k něčemu schylovalo. A tak radši zasáhl už dopředu,“ mlel si Lex dál svou, i když podle mě to nemyslel nijak vážně. Spíš týhle situace využíval k tomu, že mohl takhle odlehčeně a nepřímo mluvit o tom, co se odehrálo.

„No k něčemu se stoprocentně schylovalo,“ potvrdil jsem mu pobaveně a přetáhl jsem si tričko přes hlavu, „ale k čemu, to už se bohužel nedozvíš. Díky tadyhle Barniemu. A šup, oblíkej se a razíme!“

„To je najednou spěchu!“ zavrtěl Alex hlavou, ale dal si říct, přestal se věnovat Barniemu a popolezl ke svýmu oblečení.

„To je vidět, že ses ještě nikdy nevracel z procházky s doopravdy hladovým psem,“ smál jsem se. „Ten když se rozběhne, garantuju ti, že mu nebudeš stačit. A když bude mít dojem, že mu fakt nestačíš a že se nějak podezřele couráš, je schopnej tě popohánět i kousáním do lýtka!“

Alex se ovšem dál nerušeně soukal do kraťas. „To by nikdy neudělal, že ne, Barníku? Tvůj páníček pěkně kecá, co?“

„No jak myslíš,“ pokrčil jsem rameny. „Tohle mi věřit nemusíš.“

Lex ke mně zvedl oči a chvilku si mě zvědavě měřil, neřekl ale nic. A já už jsem to nechal být. Myslím, že takhle napoprvý jsme si toho na tohle téma řekli… a ukázali… víc než dost.

Cestou zpátky do vsi jsme se bavili převážně o jídle, ukázalo se totiž, že nejen mně a Barniemu, ale i Lexovi už docela solidně kručelo v břiše. Když jsme ale došli před jejich chalupu a užuž se loučili, ještě jednou jsem na tamto téma zabrousil. „Hele, a kdybys chtěl přece jenom zjistit, k čemu se možná schylovalo, tak se zítra dopoledne stav. Barnieho vystrčím na zahradu, aby nás nerušil…“ Pak jsem se k němu důvěrně naklonil a šeptem jsem dodal: „Veškerou svou pozornost budu věnovat jenom tobě.“

Významně jsem na něj mrkl, mávl jsem mu na rozloučenou – a nechal ho tam stát, aby si to nějak přebral.