• FentyXX
Stylromantika
Datum publikace16. 5. 2015
Počet zobrazení4168×
Hodnocení4.56
Počet komentářů0

Celá cesta zpět do Liberce proběhla bez problémů. Celou tu dobu jsem myslel jen na jednoho jediného člověka, na Marka. Hlavou mi běhalo spoustu myšlenek, nemohl jsem je zastavit. Nevnímal jsem ani okolí, jen jsem na něj pořád myslel. Konečně jsme dorazili do Liberce. Srdce mi tlouklo jak o závod. Rychle jsem se rozloučil s ředitelem a utíkal jsem na bus. Jen co jsem tam doběhl, tak autobus přijel. Když jsem byl u domu, viděl jsem Markovu matku úplně uplakanou. Snad se mu nic nestalo Utíkal jsem za ní a snad nikdy jsem nebyl ještě tak vystrašený. "Co se stalo Markovi?" vyhrkl jsem na ni celý udýchaný. Markova matka začala vzlykat a s těžkým srdcem mi začala vyprávět: "Víte, pane učiteli, Marek trpí už od malička se srdcem. Snažíme se na něj s manželem dávat pozor, ale jak koukám, asi jako rodiče nejsme k ničemu. Ten vysoký tlak zřejmě nedělal dobře na jeho srdce" Stále jsem nechápal, co se stalo, když v tom tok mých myšlenek přetrhlo její pokračování: "Marek upadl do kómatu, od té doby, co ho lékaři přivezli do nemocnice, se neprobudil." Nemohl jsem uvěřit svým vlastním uším. Markovu matku jsem objal a pošeptal jsem jí do ucha: "Nebojte, všechno bude v pohodě, on se probere! Musí!" Když jsem to dořekl, rozloučil jsem se s ní a utíkal domů se vykoupat a převléknout do čistých věcí. Bylo kolem šesté hodiny, když jsem vyrazil do nemocnice.

Cesta se pro mě zdála jako ta nejdelší. Nohy mě zrazovaly a začínala se mi motat hlava. Celou tu cestu jsem myslel jen na něj, snažil jsem se nemyslet na hrozné věci, které se mu staly jen kvůli mně. Co všechno musel prožít. Najednou jsem stál před nemocnicí. Přítomnost mnoha doktorů mě jaksi znervózňovala. Když jsem došel k recepci, zeptal jsem se, kde Marek leží. Na recepci byla milá sestřička, a i když jsem nebyl rodinný příslušník, mile mi naznačila v jakém pokoji. "Nesmím tyto informace sdělovat, ale když půjdete do třetího patra a zastavíte se u pokoje číslo pět, najdete to, co hledáte." Ani jsem nepoděkoval a běžel jsem za ním. Najednou jsem stál před pokojem, srdce jsem měl až v krku a moje nohy začaly těžknout. Sáhl jsem po klice a pomalinku jsem otevřel dveře. Vstoupil jsem dovnitř a velmi přívětivě mě přivítal Markův otec, kterému se leskly oči. Byl uplakaný. Když jsem spatřil Marka, jak leží bezvládně na posteli, nemohl jsem si pomoct, i mně do očí vtrhly slzy, ale snažil jsem se je udržet na uzdě. "Jsem rád, že jste tu, a potřebuji vás o něco poprosit… Potřebujeme s manželkou zajet Markovi pro něco k pití a snědku… kdyby se náhodou probudil, řekněte mu, že za chvíli jsme zpět." Jeho přívětivost mě překvapila a jen mlčky jsem mu přikývl. Najednou jsem byl s Markem v pokoji sám. Přisunul jsem si židli k jeho ruce a pomalu jsem se posadil. Chytil jsem ho za ruku a začal jsem mluvit: "Víš, že jsem si s tebou ze začátku nerozuměl, vlastně jsem tě nenáviděl, ale ty jsi to nevzdal. Pomohl jsi mi v těžké chvilce, kdy mi nebylo zrovna nejlépe. Ačkoliv jsem si tě nechtěl připustit, pořád jsi to nevzdával, tak to nesmíš vzdát ani teď. Jsi součástí, bez které už můj život nemá smysl." Stiskl jsem jeho ruku pevně, jak to nejlépe šlo, a dokončil jsem svou řeč: "Miluju tě!" Nahnul jsem se slzami v očích a dal mu na tvář pusu. Najednou jsem ucítil, jak se jeho ruka snaží o pohyb. Otevřel ty jeho nádherný oči a podíval se udiveně na mě. Moje srdce se roztlouklo snad ještě víc než před tím. Se zatajeným dechem jsem na něj koukal a on na mě. Začal se na mě usmívat a cítil, jak jeho ruka najednou svírá tu mou. Pořád jsem nemohl uvěřit, že se probudil, když mě z mých myšlenek vytrhl jeho chraplavý hlas: "Tak… teď jsme si kvit. Já zachránil vás a vy teď mě." Byl zpátky a já pořád nevěřícně koukal, když v tom se najednou vrátili Markovi rodiče. Rychle jsem odtáhl ruku, aby si toho nevšimli, a oba začali brečet. Markova matka za ním běžela a silně ho objala. "Synáčku můj jediný, tohle už mi nedělej," pronesla úplně udiveně. Jeho otec stál nevěřícně před postelí a slzy mu stékaly po tváři. "Jak… jak jste to udělal?" zeptal se mě nevěřícně. "No to by mě taky zajímalo!" ozval se Marek. Asi neslyšel, co jsem mu řekl…, pomyslel jsem si a jen jsem odpověděl: "Jen jsem řekl, ať bojuje." Markův otec ke mně přišel a já vstal ze židle. Silně mě objal, že jsem se málem udusil. Když mě pustil, ozval jsem se: "Tak já už asi půjdu, nerad bych narušoval rodinnou atmosféru." Všichni tři se na mě podívali takovým tím pohledem, který vám říká: nebuď blbej vole a sedni si. I když mě ještě nějakou dobu přemlouvali, abych zůstal, odešel jsem.

Konečně jsem dorazil domů a zbitý padl na postel. Neví, co jsem povídal, ale přece jenom mou ruku stisknul…, cítí to snad stejně jako já? Opravdu mě miluje? Moje myšlenky byly jak splašené, když v tom mi zazvonil telefon. Zvedl jsem ho a ozval se z něj známý hlas: "Tome, mohla bych přijít?" Byla to Markéta také s uplakaným hlasem: "Jasně, přijeď!" odpověděl jsem. Moc dlouho jí to netrvalo a během deseti minut mi zvonil zvonek. Otevřel jsem a Markéta mě silně objala. Byla uplakaná, a když mě pustila, všiml jsem si, že je celá v černém. "Co co co se stalo?" zeptal jsem se jí se zatajeným dechem. Podívala se na mě a řekla: "David měl autonehodu…, dneska ráno to vzdal a nechal mě tady napospas." Opět jsem nemohl uvěřit svým uším. "Tomáši, on mi umřel!" začala brečet přes celý byt. Posadil jsem ji na postel a nevěřícně jsem ji objal. Do hlavy mi vniklo, že nás málem potkal stejný osud. Když jsem ji pustil, sáhla do kapsy a z ní vytáhla cigarety. Víte, Markéta vždy byla proti cigaretám, nikdy nekouřila a ani ji to nějak nelákalo, ale nedivil jsem se, protože každý člověk se musí nějak uklidnit. Zapálila si a pořád brečela. "Tome, mohla bych tu dnes přespat? Nemůžu se vrátit do mého bytu…, všechno by mi ho připomínalo," vyhrkla ze sebe. "Jasně, že můžeš, klidně tu pobuď nějaký ten čas, aspoň tu nebudu sám!" odpověděl jsem a ona se na mě podívala vděčným pohledem. Asi po hodině přestala brečet a začala mluvit: "Tome, pojedeš se mnou pro nějaké věci?" "Že váháš, pojď, jdem," odpověděl jsem jí.

Dorazili jsme před její dům, když v tom pronesla: "Já to nezvládnu, nedokážu tam jít s pocitem, že on už tam nebude. On byl pro mě vším celé tři roky a najednou mi po něm zbyl jen náš byt a jeho věci." Cítil jsem se tak empaticky, přesně jsem věděl, jak to cítí, i když jsem to vlastně nikdy nezažil, a tak jsem jí odvětil: "Markét, klidně zůstaň v autě, já tam pro ty věci skočím." "Tome, co já bych si bez tebe počala," silně mě objala a dala mi klíče. V Markétině bytě jsem byl jako doma, a tak nemusela ani říkat, kde co má. Otevřel jsem dveře a viděl ten prázdný byt. Sálal z něj divný pocit. Všude jejich fotky, Davidovy malby, jejich sbírka mušlí a všechny jeho věci společně s těmi jejími. Vzal jsem igelitku a začal jsem jí balit, když v tom jsem ucítil chlad na mé ruce. Asi si nepřeje, aby odsud odcházela, pomyslel jsem si a balil jsem dál. Když už jsem měl všechno sbalené, blížil jsem se ke dveřím. Otočil jsem se směrem dovnitř a smutně na ten byt koukal. Věděl jsem, že Markéta stejně jednou bude muset do tohoto bytu zavítat, a vycítil jsem i to, jak to pro ni bude těžké. Zabouchl jsem za sebou, zamknul a běžel dolů. Markéta stála před vchodem opět uplakaná, a když jsem vyšel, začal opět mluvit: "Tady mi dal tehdy první pusu, poprvé jsem ucítila lásku." Pustil jsem tašku na zem a silně jsem ji objal. "Neboj, všechno se spraví, a i když tomu teď nevěříš, bude líp, uvidíš… Máš tu mě, já ti se vším pomůžu a můžeš se ke mně i nastěhovat, budu rád!" pronesl jsem a začal jsem plakat s ní. Nakonec jsme se vydali k autu, a když jsme dosedli, Markéta nastartovala a odjeli jsme.

V noci jsme s Markétou vůbec nespali a celou dobu jsme si povídali o Davidovi. Pro Markétu znamenal mnoho, a když někdo znamená hodně pro mou nejlepší kámošku, znamená tolik i pro mě. Davida jsem sice moc neznal, ale několikrát jsem se s ním bavil a řeknu vám, byl to opravdu pohodový chlapík. Nikdy žádnou zábavu nezkazil. Nakonec jsme šli spát ve čtyři ráno. Naštěstí byl týden volný po namáhavém pobytě v Kořenově, a tak jsme si oba mohli přispat. Ráno jsem vstal a šel se podívat na Markétu. Ta seděla jak tělo bez duše na židli v kuchyňce a kouřila. "Dobré ráno," pronesl jsem. Najednou jsem si všiml, že připravila snídani. "Dobrý, Tomiku, tady jsem nám připravila snídani…, joo a byli tady Markovi rodiče, že Marek se dneska vrací z nemocnice domů," řekla a já se nechtěně začal usmívat. Bylo mi před ní trošku trapně. "Proč byl vlastně Marek v nemocnici?" zeptala se mě a najednou začala být jako vyměněná. "Měl něco se srdcem, ale co jsem slyšel, tak už to má v poho," odpověděl jsem a ona se na mě podívala a pronesla: "Tome, já vím, že jsi tam byl… Jeho matka o tom celou dobu mluvila a říkala, že ty jsi ho probudil." Její pohled mluvil za vše a já jí teda všechno vysvětlil. Najednou Markétě zazvonil telefon. Markéta ho zvedla a odešla s ním do koupelny. Z ní se vrátila celá skleslá a povídá: "Tome, musím odjet do Turnova k Davidovým rodičům… chtějí, abych tam přijela na celý týden do pohřbu." Slzy se moc dlouho nezdržovaly, a tak opět začala brečet. Když byla hotová, šel jsem ji vyprovodit. Objala mě, a když nasedla do auta, odjela.

Po jejím odjezdu jsem šel zpět do bytu. Po chvilce zazvonil zvonek. Šel jsem otevřít dveře, když v tom je celé rozevřel Marek a opět opřený o futra říká: "Tak mě tady zase máte, pane profesore." Začal jsem se hlasitě smát, když v tom po mně skočil a objal mě. Objetí jsem mu opětoval a on se na mě nakonec celý překvapený podíval. "Koukám, že jsem ti chyběl, profesůrku," pronesl tím jeho obvyklým rýpavým tónem. Jen jsem se na něj usmál a on pokračoval zatím v jednostranné konverzaci: "Co jsi to říkal v té nemocnici, když jsem spal? To tvoje klábosení mě probudilo." Srdce se mi opět rozbušilo a nevěděl jsem, jestli mu to mám říct a nebo si to nechat pro sebe. "Řekl jsem jen, že ty jsi pomohl před tím mně, a tak já mám povinnost pomoct tobě!" pronesl jsem a on se na mě podíval. "Takže si tam byl jen pro to, abys mi oplatil mou laskavost? Jenom kvůli tomu?" řekl a já věděl, že on ví, že jsem tam nebyl jen kvůli tomu, ale nakonec jsem mu stejně zalhal: "Jop, uhádls." Podíval se na mě opět tím jeho šibalským pohledem a já měl pocit, že mě z něj trefí šlak nebo něco tomu podobné. Vešel dovnitř a čekal, že já začnu vyvádět. Překvapilo ho, že jsem mu nabídl místo v kuchyni. Dosedl a všiml si dvou hrníčků a dvou talířů s nedojedenou snídaní. "Asi jsem přišel nevhod, co?" zeptal se a já mu odvětil: "Ne!" Viděl, že o tom nechci mluvit, a tak se snažil navázat jinou konverzaci: "To, co jsem ti řekl v Kořenově…, to jsem myslel vážně, možná se zdám jako parchant, ale věř, že i někdo jako já má srdce." Pohlédl jsem na něj od linky se zvednutým obočím a napadla mě otázka, kterou jsem ze sebe hned vyhrkl: "Miloval si někdy někoho?" Než mi stačil odpovědět, zazvonil jeho telefon. Byli to asi nejspíš jeho rodiče, protože se vydal ke dveřím a od nich dolů. To jsem tomu zas dal s tou otázkou…, pomyslel jsem si.

Jak hodiny bežely, připadal jsem si sám. Venku zrovna nejlepší počasí nebylo, vlastně pršelo a hodně. Jsem ten typ, co miluje sluníčko a opalování, ale déšť mi taky nevadil. Podíval jsem se do lednice a v té, jako obvykle, nic nebylo. Oblékl jsem se a vydal se do Alberta pro nějaké to jídlo. Peněz jsem taky neměl hodně, a tak jsem ještě chvíli přemýšlel, co si koupím. Měl bych si asi sehnat další práci…, pomyslel jsem si, když jsem se podíval do peněženky. Nakonec jsem se vydal nakupovat. Cestou jsem potkal plno sousedů, ale toho jednoho, který už mi chyběl, ten se ani neukázal. Najednou jsem stál před Albertem, a když jsem si všiml letáku, na kterém bylo napsáno, že hledají skladníka, řekl jsem si, že bych mohl zkusit štěstí. Došel jsem si na informace, kde mi dali formulář. Strčil jsem ho do batohu a milá paní, co stála na informacích, řekla, že v daném formuláři mám uvedené číslo, tam mám zavolat a domluvit se, kdy přijdu na pohovor a donesu formulář společně se svým životopisem. Potom jsem se vydal už na nákup. Když už jsem měl nakoupeno, vydal jsem se k pokladně, když v tom mě překvapil Alex. Jeho pohledu jsem pořád jen těžko odolával. "Čus Tome," ozval se a já ho taky přívětivě pozdravil. "Nechtěl bys dneska někam zajít?" zeptal se mě. Po chvilce váhání jsem mu odpověděl: "Jasně, rád!" Bylo vidět, že je rád, že jsem kývnul. "V půl osmý budu před tvým domem, vezmu tě někam, kde se ti to bude líbit, a neptej se kam, nech se překvapit!" řekl, a než jsem stačil odpovědět, zase zmizel mezi regály. No snad to nebere jako rande…, říkal jsem si v duchu. Když jsem zaplatil a odcházel domů, přemýšlel jsem, kam by mě tak mohl vzít. Byl jsem celý nervózní.

Po příchodu domů jsem se podíval na hodiny a ty ukazovaly sedm hodin. Odhodil jsem nákup na pohovku a utíkal se upravit. Úprava mi moc dlouho netrvala a já si stačil udělat ještě kávu, než přijede. Najednou zazvonil zvonek. Že by přijel? Vždyť má ještě deset minut… Šel jsem otevřít a za dveřmi stál Alex. Byl snad ještě hezčí než v tom nákupáku. "Tak co? Připravenej?" zeptal se a já jenom přikývl. Po cestě po schodech jsme, jako na potvoru, potkali Marka. Marek se na mě podíval překvapeně a trošku zklamaně. Najednou jsme stáli před jeho autem, když řekl: "Tome, dneska vypadáš úžasně!" Začal jsem se červenat a on to viděl, a tak se začal smát. Nesměle jsem poděkoval a nastoupil jsem do auta. "Kam pojedem?" zeptal jsem se a on odpověděl přesně tak, jak jsem čekal: "Nech se překvapit." Byl jsem trochu nervózní, ale nervozita rychle přešla, když pustil rádio. V tom zrovna hráli Style od Taylor Swift. Bylo vidět, že se mu ta písnička líbila, a i když se snažil nenápadně koukat, nějak mu to nevycházelo. Najednou zastavil a řekl: "Tak jsme tady." Trošku jsem se podivil, protože zastavil před gay barem. "Tos mě jako vzal sem a říkal sis, že se mi to tady bude líbit?" pronesl jsem takovým zklamaným tónem. "Ty si nevzpomínáš? Tady jsme se poznali. Dal jsem ti přece svoje číslo, a i když jsem nečekal, že mi zavoláš, tys zavolal," pronesl zasněně. No to možná byla hodně velká kravina…, pomyslel jsem si.

Po vstupu do klubu ho všichni vítali. Víte, Alex tyhle kluby navštěvoval často, a tak nebylo divu, že se se všemi znal. Sedli jsme si k baru na židli a on se zeptal, co si dám. "Mně stačí limonáda," odpověděl jsem jako slušňátko. Když objednal, chvíli se na mě díval a potom pronesl: "Jak jsem tě mohl podvést? Vždyť já byl do tebe blázen" "To víš, někomu stačí málo ke štěstí a někdo hledá štěstí u někoho jiného," řekl jsem vyčítavě. "Co ten mladej, cos po něm pokukoval?" zeptal se a já mu jen rázným tónem řekl: "Já po něm nepokukoval, jen je to jeden z nejproblémovějších studentů, a tak jsem ho hlídal!" Natočil hlavu a řekl: "Ty problémovější se ti líbí, nezapomeň, že jsi mi to tenkrát řekl." A doprčic, vždyť on mě má přečtenýho… "No víš, už dávno ne, hledám někoho klidnýho!" odvětil jsem mu. Najednou přišel čišník zpět s našimi nápoji. Na Alexe začali křičet nějací kluci zezadu, ať jde za nimi. "Vydrž chvilku," řekl a odešel. Pomalu půl hodiny jsem tam seděl sám a on se vykecával s nějakými holomky. Nakonec jsem to vzdal a odešel jsem domů. Měl jsem štěstí, zrovna jel poslední autobus. Celou cestu mi vyzváněl mobil, až jsem se nakonec naštval a vypnul jsem ho, jelikož mě otravoval Alex. Po příjezdu domů jsem lehl na postel, když v tom opět někdo zvonil. Opravdu jsem byl líný vstávat, a tak jsem zakřičel: "Kdo jeee?" Od dveří se ozvalo: "Marek." Zapomněl jsem na únavu a šel jsem mu otevřít. Vtrhnul dovnitř přesně jak v Kořenově a začal mě líbat. Tentokrát jsem se nebránil, ale nakonec mě zarazilo, proč přišel, a tak jsem ho, jako obvykle, odstrčil. "Proč jsi tu? Víš, že tohle nesmíme!" řekl jsem mu napruženě. "Tome, já tě chci, hrozně moc, už nedokážu čekat." Opět mi hlavou probleskl Kačky případ. Ojet, odhodit a nevšímat. "Jenže já s tebou nemůžu nic mít a nebudu riskovat práci," řekl jsem mu, když v tom jsem viděl, že je pěkně naštvaný. "Nechceš ty, bude chtít někdo jinej," odsekl mě a odešel. Bože, kvůli takový hovadině se naprdnout…, pomyslel jsem si. Nakonec jsem zamknul a šel jsem spát. Mrzelo mě, že jsme se pohádali kvůli něčemu, co nemá vůbec žádný smysl, a tak jsem opět nemohl spát.

Ráno jsem vstal, a jelikož se udělalo krásně, vydal jsem se na procházku. To, co jsem viděl u vchodu, mě jaksi vrátilo zpátky nahoru. "Tak jo kámo, díky ti za pěknou noc," ozval se Alexův hlas. "Jop, nemáš zač, někdy si to zvopáknem," odpověděl mu Marek. Jak?… Proč?… Kdy? běhalo mi hlavou celou dobu. Vrátil jsem se zpět do bytu a jen chvíli po tom, co jsem zabouchnul, někdo zvonil. Šel jsem otevřít a ve dveřích stál Marek. "Už sis to rozmyslel profesůrku?" zeptal se namachrovaně. Podíval jsem se na něj a jen mu řekl: "To ti nestačil Alex, nebo co?" Zarazil se, a než stačil něco říct, zabouchl jsem mu dveře.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (52 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (52 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (53 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (51 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (54 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk21
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!