• FentyXX
Stylromantika
Datum publikace27. 6. 2015
Počet zobrazení4105×
Hodnocení4.41
Počet komentářů2

Za dveřmi stál Gábin společně s jeho otcem, tedy i s Markovým pravým otcem. Markéta je ihned pozvala dovnitř a posadila do kuchyně na židle. Nevěděl jsem, co mám vlastně dělat. Když jsem přišel do kuchyně, koukali na mě oba, jako kdybych spadl z višně. "Dobrý den, já jsem Honza Kulich, jsem Gábinův otec, a jak jste již zjistil, jsem otec i vašeho milence…, tedy Marka." Jeho tón hlasu zněl tak přísně. Nedivil jsem se Gábinovi, že seděl, jako kdyby měl křeč. "Dobrý den, já jsem Tomáš," snažil jsem se situaci trošku uklidnit svým uklidněným hlasem. Napětí v kuchyni by se dalo krájet. Markéta jen přihlížela a pořád pokukovala po Gábinovi, který zas pořád koukal na mě. "Přišel jsem vám jen říct toto: Když milujete mého syna, nenechávejte ho odjet. Máte na něj obrovský vliv, jak jsem slyšel. Částečně je to i moje chyba, protože jsem hrozil jeho matce, že si přijdu vyřešit staré záležitosti. Ovšem jsem nepočítal s tím, že se to Marek dozví od někoho jiného," vysvětlil mi důvod jeho příchodu. "Poslyšte, pokud chce odjet, tak odjede. Nemůžu mu bránit v jeho rozhodnutí. Když ho to udělá šťastnějšího, tak budu šťastný i já, alespoň na sebe zapomeneme a půjdeme každý svou cestou, a pokud chcete, aby zůstal, měl byste mu to říct sám. Já už od toho dávám ruce pryč." Myslím, že můj tón hlasu ho překvapil, jelikož jsem byl vytočený tím, jak za mnou všichni chodili, abych ho nenechal odjet. Nejdřív se mezi nás všichni stavěli a teď, když všem teče do bot, chodí za mnou, abych jim pomohl, ale byl jsem pevně rozhodnut, že už s tím nic dělat nebudu. "Dobře, chápu vaše rozčilení, ale asi ho tolik nemilujete, když odmítáte Marka přemluvit," ozval se znovu. Než jsem stačil něco říct, naštvaná Markéta spustila: "Tak hele, vy nevíte, jak to mají Marek s Tomášem mezi sebou. Nikdo o tom nevíme tolik, abychom mohli hned soudit, ale něco vám povím, Tomáš bojoval do poslední chvíle. To váš syn za ním chodil a nedal mu pokoj, sama jsem u toho byla a vy teď budete kázat, že můj nejlepší kámoš nemiluje Marka? S prominutím víte hovno o tom všem a je to váš syn a především vaše starost. Stejně je tahle situace vyhrocená jen díky vám a Markově matce a vašemu úletu v mládí. A teď když budete tak laskavý, tak odejděte." S vykuleným očima jsme všichni na Markétu koukali. Nakonec se pan Kulich nenechal tolikrát pobízet a opravdvu odešel. Gábin ještě chvíli mluvil s Markétou a potom taky odešel a já si šel lehnout.

Další dny se nic zajímavého nedělo, jako kdyby se nic nestalo. O Markovi jsem vůbec nic nevěděl. Schovávali ho přede mnou jako nějaký dárek. Uběhly dva týdny, což znamenalo, že Marek měl po maturitě. Celé dva týdny jsem vídal jen stěhováky, kteří chodili do Markova bytu a odnášeli z něj postupně všechny věci. Markéta se vrátila do školy na své místo, a co jsem slyšel, tak Alex učil za mě. Marek prý nakonec maturitu udělal s odřenýma ušima. Znamenalo to jenom jediné: jeho bytí v Liberci se pomalu blížilo ke konci. Všichni kolem mě se tvářili, jako kdyby mi umřela blízká osoba, ale pro mě to snad bylo ještě horší. Snažili se mě rozptýlit, Karolína chodila na návštěvy pravidelně každý večer a Gábin s ní. Později se k nám přidal i Patrik, se kterým jsme se všichni dobře poznali v práci. Největší oporou pro mě byla Markéta a Karolína, pokaždé když viděli, že už to opravdu nezvládám, snažili se mě rozptýlit. Myslím, že i ony dvě se dobře sblížily.

Přišel den D, tedy Markovo loučení s Libercem. Myslel jsem si, že snad umřu, když jsem brzo ráno viděl odjíždět auto, ve kterém byl Marek sedící jak tělo bez duše. Musel jsem se nějak uklidnit, a tak jsme s Markétou a Karolínou naplánovali návštěvu k mým rodičům. Když jsme k nim dorazili, oba byli rádi, že mě a Markétu vidí. Potom jsme jim představili Káju, která si začala hodně rozumět s mojí mamkou. Sedli jsme si všichni v kuchyni a potom Markéta začala vykládat všechno, co se mi stalo. Oba byli překvapení, protože jestli si vzpomínáte, tak Marka už viděla při našem společném výletě na Ještěd. "Že to je ten kluk, co šel za tebou na záchod na Ještědě?" zeptala se mamka. "A… Ano, ale jak to víš, že to je on?" zeptal jsem se překvapeně. "Myslíš si, že jsem slepá? Pořád jste tam na sebe pokukovali, hlavně on na tebe pořád koukal. Hned jsem pochopila, že se znáte, hlavně hned, jak jsme tam přišli, ses zarazil a já měla jasno, že toho kluka znáš a že se ti líbí. A taky si myslíš, že jsem ti sežrala tu tvoji historku, že na záchodě byla fronta, nejsem ani tak blbá," pronesla s úsměvem od ucha k uchu. "Proč jsi nic neřekla?" zeptal jsem se. "Protože jsem tě nechtěla nějak zatěžovat svými otázkami, ale řeknu ti, ten kluk by se k tobě hodil." Blbě jsem polknul slinu a začal jsem se dusit. Kája s Markétou z toho měly ohromnou zábavu a můj otec seděl jen za stolem úplně červený od smíchu. Když jsem se přestal dusit, pronesl jsem: "Stejně je to teď jedno, on odjíždí do Ameriky a já na něj musím zapomenout." V tom se všichni zasekli a mamka řekla: "Pokud ho doopravdy miluješ, neměl bys ho nechat odejít, ať už to stojí, co to stojí. S tvým tátou jsme taky měli překážky a skoro stejně podobné, jako máš ty s ním, ale překonali jsme je a podívej se dnes. Jsme spolu pomalu přes 40 let a stále se milujem jako mladí." Moje vlastní matka mi pomohla otevřít oči a já si uvědomil, že ho prostě nemůžu nechat odjet. Vždyť on je můj život a už jsem toho ztratil tolik na to, abych ztratil ještě jeho!

Rychle jsem se rozloučil s rodiči a společně s Karolínou a Markétou jsme jeli na letiště až do Prahy. Snažil jsem se nějak zjistit, v kolik odlétají, jestli už náhodou neodletěli. Volal jsem Katce, která mi nakonec řekla, že odlétají v půl osmé večer. Bylo něco před pátou, když jsme vyrazili, a cesta do Prahy autem trvá přibližně třičtvrtě hodinky. Jeli jsme a já byl nervózní tak, že jsem si okousal nehty. Markéta za volantem jela jako o život. Přemýšlel jsem, co mu řeknu, ale nemohl jsem dát dohromady pořádnou větu, jen jsem prostě věděl, že ho nemůžu nechat odjet. Najednou Káje začal zvonit mobil a ona, když ho zvedla, okamžitě se podívala na mě. Když ten telefon položila, začala povídat: "To byl Gábin, prej se tam možná potkáme s jeho tátou, který je na cestě na letiště tak jako my. Jo a Markét, zapomněla sis nejspíš mobil u Tomových rodičů, jelikož když ti volal, zvedli to nějací staří lidé." "Ajo, díky," poděkovala Markéta a zároveň se snažila soustředit se na řízení. Mlčky jsem kývnul hlavou a otočil se k okýnku. Srdce mi bušilo jako o závod, nevěděl jsem, jak to dopadne, když tady zůstane nebo když odjede. Co se mnou bude, když odjede. Nevěděl jsem prostě vůbec nic. Cesta se táhla strašně pomalu, všude na semaforech byla červená a na jedné z dálnic byla dokonce zácpa. Nakonec jsme asi po hodině dorazili do Prahy, ale letiště bylo ještě pořád celkem daleko a Markéta se v Praze nevyznala, a tak přenechala volant Káje, která to v Praze znala jako svoje boty.

Nakonec jsme po osmi minutách dorazili na letiště a já vyrazil ihned dovnitř hledat Marka. Všude bylo strašně moc lidí. Proplétal jsem se mezi nimi a nakonec mě napadlo podívat se na hodiny. Bylo 18:50, a tak mi docvaklo, že budou nejspíš stát frontu na pasovku. Když jsem je našel, ihned jsem za Markem běžel. "Co tady sakra děláš?" zeptal se překvapeně. "Chci si s tebou promluvit, pojď na chvíli stranou," řekl jsem mu. Marek se podíval na svou mámu a ta nakonec svolila, i když měla připomínky. "Co chceš?" zeptal se. "Chci, abys tady zůstal se mnou, postarám se o nás. Nechci tě ztratit, miluju tě jako ještě nikdy nic na světě. Budu jenom poloviční muž bez tebe, moje srdce bude poloviční bez toho tvého. Ty a já… my patříme k sobě a ty to víš a udělám cokoliv pro to, abys tady zůstal se mnou!" Podíval se na mě tím jeho šibalským pohledem. "Tomáši…, já už nemůžu žít takhle, vždyť se pořád mezi nás někdo staví a já už na to nemám. Kdybych tady zůstal, tak co bude dál? A když se rozejdem, co budu dělat? Taky tě miluju, ale právě proto bude lepší, když od sebe budeme daleko," pronesl, když v tom mu vtrhly slzy do očí. Přiblížil se ke mně, až se naše rty opět dotknuly. Najednou na něj zavolal jeho máma, že už musí jít. Pomalu se ode mě oddaloval, až nakonec zašel do uličky, která mi ho odvedla pryč. Sedl jsem si na sedačku a rozbrečel se jako malej kluk. Zničehonic přiběhly holky, a hned jak mě viděli, bylo jim jasný, co se stalo. "Tome, jsme tady pro tebe, já, Markéta, Gábin i Patrik. Všichni ti pomůžeme se z toho dostat," utěšovala mě Kája.

Při zpáteční jízdě do Liberce to celé odřídila Kája, a aby nebylo takové ticho, pustila rádio. Jako na potvoru v něm hráli Half A Heart od One Direction. Ta písnička přesně vystihovala moje pocity, nemohl jsem zastavit pláč. Vzpomínal jsem na všechny chvíle, co jsem s ním prožil. Ten začátek, když jsem ho odmítal. Potom když jsem si ho nakonec připustil k tělu. Na ten tehdejší incident v Kořenově, na nemocnici. Prostě úplně na všechno, co jsem s ním měl společného. Díky němu jsem poznal tolik skvělých lidí, díky němu jsem poznal, jaké to je užívat si život a překovnávat překážky. A nakonec nás zastavila překážka, která nebyla v nikom jiném než v nás dvou. Nedokázali jsme být spolu, aniž by se něco nestalo. Část, ve které se v té písničce zpívá I miss everything we do, I´m half a heart without you, jsem ho pořád viděl před sebou, jak tenkrát poprvé přišel k mým dveřím a zeptal se, co proti němu mám. Z toho přemýšlení jsem nakonec stačil usnout.

Když jsme dorazili domů, udělal jsem si kafe a půjčil si cigáro od Patrika, kterého během cesty ke mně domů vyzvedla Karolína. Hodně se mě snažili rozptýlit, ale stejně jsem je moc nevnímal, moje mysl byla totiž pořád u Marka. Nakonec jsem bandě řekl, že si jdu lehnout. Když jsem ležel, hlavou mi probíhaly všechny momenty mého vztahu s Markem. Nakonec jsem usnul. Ráno, když jsem vstal, v bytě nikdo nebyl. Přišlo mi to divné, a když jsem vstoupil do koupelny, vybafli na mě Markéta s Gábinem. Gábin se hrozně omlouval za svého otce. Samozřejmě se neměl za co omlouvat, on za povahu svého otce nemůže. Vybalili na mě, že mě večer vezmou do jednoho baru, abych se seznámil s někým novým. Odvětil jsem jim, že nikoho nového k životu nepotřebuju. Potom jsem se jim omluvil, že vím, že to myslí dobře, ale já prostě nechci nikoho jiného, než je Marek. Odpoledne mi zazvonil mobil, přišla mi smska a hádejte, od koho byla. No od Marka, který mi napsal, že se omlouvá, ale udělat to musel, a že by bylo nejlepší, kdyby už jsme si ani nepsali, nemailovali ani nic podobnýho, aby to nebylo těžký ještě víc, než to je. Při čtení té smsky jsem se opět rozbrečel. Když Markéta s Gábinem odešli někam se bavit, tak mi zazvonil zvonek. Šel jsem otevřít (normálně bych mohl dělat i vrátnýho) a za dveřmi stál Alex. Vstoupil dovnitř a začal povídat: "Mám pro tebe alespoň nějakou dobrou zprávu, i když vím, jak ti je," jeho tón hlasu byl nějaký veselý, nemohl jsem přijít na to, co mi chce říct, až to nakonec vybalil: "Všichni třeťáci se proti řediteli spikli a chtěj tě příští rok na psychologii, takže nakonec ředitel povolil a příští rok můžeš nastoupit." Sedl jsem si na židli a začal jsem se smát, alespoň nějaká dobrá zpráva za celé ty týdny. "Bože, aspoň něco se mi vrátí," odvětil jsem mu. "A jak se držíš?" zeptal se. "No tak snažím se to nějak překonat, je to těžký no…," ani nevím, kde se ve mně najednou ta výřečnost vzala. "Kámo, drž se, jsi fakt silnej a překonal si horší věci a chápu, že to bolí, ale přijde někdo novej a ten tě neopustí!" snažil se mě utěšit. "Já vím, ale víš, jak to je" Najednou jsem se na něj zahleděl a tím úsměvem mi strašně připomínal Marka. Ani nevím, co to do mě vjelo, ale prostě jsem ho musel obejmout. Když odešel, rozmyslel jsem si to s tím večerem a hned jsem volal Markétě, že večer s nima půjdu.

Hodiny běžely a já se rychle připravoval, abych nevypadal tak zničeně. Potom přišla Markéta společně s Kájou a pomohly mi vybrat nějaký oblečení. A když byl večer, odjeli jsme společně s Gábinem a Patrikem do Ďábelský Huti (klub v Liberci). Trošku jsem byl nervózní, ale nakonec se ta nervozita ztratila díky alkoholu, kterého jsem tam vypil docela dost. Najednou k našemu stolu přišel nějaký kluk. Byl opálenější, vlasy špinavý blond, oči modrozelené a byl strašně sexy. Chvíli na mě tak koukal a potom přišel za Markétou. Něco si tam šuškali a oba koukali na mě. Nevěděl jsem, o co jde, až nakonec přišel ke mně a říká: "Ty jsi Tom?" "Jo, jsem." Řeknu vám, byl jsem docela ožralej, ale pořád jsem se držel. "Já jsem Michal. Pojď se mnou na chvíli ven, prosím." Nakonec jsem po jeho přemlouvání šel. Venku jsme si chvíli povídali a potom se ke mně začal přibližovat, místo abych se oddaloval, se mi to začalo líbit a usnadnil jsem mu to tím, že jsem k němu šel nakonec sám. "Ty jsi nějakej rozjetej!" prohodil, když se špičky našich nosů skoro dotýkaly. "Já rád." Ani jsem nečekal, co pronese, a začal jsem ho líbat, až mě nakonec odvezl k sobě domů a asi nejspíš víte, co jsme dělali. To, co jsem o něm zjistil druhý den ráno, mě jaksi dost šokovalo

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (32 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (32 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (33 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk21
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #2 Odp.: 4.D (9)anonym 2015-06-29 22:40
Nemal ho nechať , aby odišiel :-( som zvedavý čo bude ďalej , odíde Tom za Marekom? čím skô pridaj prosím pokračovanie , SUPER :lol:
Citovat
0 #1 Odp.: 4.D (9)katka 2015-06-28 17:30
takhle trápit věrného čtenáře CO HO ŠOKOVALO , mám teorii on byla ona :P
Citovat