4.D (7)

Marek viděl můj překvapený pohled, a tak pronesl: "Tomáši, řekni něco, prosím!" Podíval jsem se na něj a objal ho. "Nechci od tebe odejít, miluju tě!" opět pronesl zklamaně. "Vždyť ani já nechci, abys ode mě odcházel do nějaký Ameriky, ale je to rozhodnutí, který já nemůžu změnit," snažil jsem se situaci alespoň nějak uklidnit, ale asi jsem tím nejspíš Marka ještě víc podráždil, jelikož jeho další slova byla: "Ani se nepokusíš nic udělat? To si říkáš přítel? Aspoň je vidět, jak mě miluješ!!" pronesl napruženě a odešel. Snažil jsem se ho zastavit, ale nešlo to, měl zkrátka větší sílu než já. Po chvilce, co odešel Marek, přišla Markéta s Gábinem. "Tak jsme tady brácho!" pronesla nadšeně Markéta. "Teď… mě prosím nech na pokoji," odsekl jsem jí. Zalezl jsem do ložnice a lehl jsem si na postel. Chvíli jsem přemýšlel, že si půjdu promluvit s jeho rodiči, ale potom mi to nepřišlo jako dobrý nápad, jelikož to není moje věc. Najednou jsem slyšel bouchnutí dveří. Nejspíš odešel Gábin…, pomyslel jsem si. Pomalu se začaly rozevírat, načež z nich do pokoje pomalu vstoupila Markéta. "Tak co se děje?" pronesla a sedla si vedle mě na postel. Když jsem jí všechny ty záležitosti ohledně Marka vysvětlil, snažil se na něco přijít. Bohužel i dva mozky na toto byly krátké.

Celý večer jsem se Markovi snažil dovolat, ale nezvedal mobil, na zprávy mi neodpovídal. Prostě se zdálo, že je konec, když v tom zazvonil zvonek. Markéta šla otevřít dveře a oběma nám spadla huba. Ve dveřích se objevil Markův otec. "Smím dál?" zeptal se a ohlížel se, zda někdo nekouká. Když jsme ho společně s Markétou pozvali dovnitř a posadili do kuchyně, napjatě jsme čekali, co z něj vypadne. "Chtěl bych s vámi mluvit mezi čtyřma očima," mířil svou řečí na mě, a tak Markéta odešla do koupelny, stejně říkala, že se půjde vykoupat. Když už jsme tam opravdu byli jen my dva, začal hovořit: "Tomáši, doufám, že vám tak smím říkat." "Ale jistě, jen mi nějak uniká vaše jméno," trošku jsem ho popudil, aby se mi představil. "Jmenuju se Daniel," představil se a pokračoval: "Náš syn mi oznámil, že je bisexuál a že je zamilovaný do vás a vy do něj. Je to pravda?" Po této otázce jsem na sucho polknul a vůbec jsem nevěděl, zda mám zapírat, abych nepřišel o Marka, a nebo jestli mám říct pravdu, ale to bych zase ztratil práci, kterou potřebuju. Nakonec jsem rozhodl takto: "Trošku jste mě zaskočil touto otázkou, ale… ano miluju vašeho syna." Jeho pohled mluvil za vše, tuhle odpověď asi nejspíš nečekal. "Spal jste s ním?" opět se zeptal na velmi nepříjemnou otázku. "Fajn, vím, co si o mně myslíte, a teď to asi neulehčím, když vám řeknu, že ano. Ale nelituju toho." Srdce mi bušilo jako o závod, dělalo se mi čím dál tím víc sucho v krku a měl jsem takový pocit, že za takovou odpověď dostanu přes hubu. "Pak ti musím něco říct, Tomáši: Pokud mého syna opravdu miluješ a chceš, aby tu zůstal, pak musíš jít přemluvit manželku, abychom zde zůstali." Okamžitě jsem zbystřil a zarazil jsem se. Nečekal jsem, že něco takového pronese. "Tro… Trošku jste mě zarazil, cože?" ozval jsem se. "Myslím, že jsem to řekl dost jasně." Touto větou mě dostal úplně do úzkých. Nikdy bych nevěřil, že sám pan Leud přijde poprosit mě, abych jeho ženu přemluvil, aby zůstali zde. Pak z něj vypadlo něco, co mu do své smrti budu vyčítat: "Pokud to neuděláš, zajdu do školy a promluvím s ředitelem, že przníš studenty." Okamžitě jsem se zvedl ze židle a šel jsem otevřít dveře se slovy: "Na vydírání jste trošku krátký, takže se seberte a odejděte." Na nic nečekal, ihned se sebral a odešel. "Jak myslíš," pronesl, když odcházel. Po zavření dveří jsem zpanikařil a začal jsem přemýšlet, co tedy udělám.

Po pár hodinách přemýšlení jsme společně s Markétou dospěli ke konečnému rozhodnutí. Musel jsem tam jít a přemluvit ji, jinak bych ztratil práci i Marka, na kterém mi doopravdy záleželo. Večer jsem se vyšňořil a šel jsem zaklepat na dveře o patro níž. Dveře mi otevřel sám Marek, který se ihned zarazil. "Co tady chceš?" zeptal se vyčítavě. "Přišel jsem si promluvit s tvou matkou," řekl jsem, aby se věc vyjasnila. Ihned mě pustil dál a posadil mě do kuchyně. Najednou se v kuchyni vynořila i paní Leudová. "Co tady chcete? Nemáte zde co pohledávat!" začala. "Přišel jsem si s vámi promluvit!" vyhrkl jsem drze. "Já s vámi nemám o čem mluvit!" Její pohled mě zabíjel. Její oči byly plné mateřské lásky a zároveň nenávisti ke mně. "Dost možná se mnou nechcete mluvit, ale já s vámi mluvit musím! Já miluju vašeho syna a nechci, aby někam jel," začal jsem konverzovat uklidněněji. "Mělo mi to hned dojít, že jste úchyl a ještě k tomu na mladé kluky. Copak jste tak zhrzený sám sebou? Nechápu vaše jednání, ale za to ponesete patřičné důsledky," vyhrožovala mi. Marek napjatě sledoval, jak bojuji o naši lásku. Co víc mě ale zaráželo, že neřekl ani slovo. "Následky? Chcete mi vyhrožovat?" začal jsem být drzejší. "Nemám za potřebí se s vámi bavit a už vůbec ne o mém synovi. Je rozhodnuto, po matuře jedeme do Ameriky, kde už také zůstaneme," skončila konverzaci. Marek se začal hroutit u lednice, až nakonec utekl do pokoje. "Dobře, když myslíte, tak si jeďte, ale já o moji lásku k vašemu synovi nepřestanu bojovat," odešel jsem z kuchyně směrem ke dveřím. Práskl jsem s nimi a posadil se vyčerpaně na schody. Vhrkly mi slzy do očí, věděl jsem, že když s tím nic neudělám, ztratím Marka i práci.

Když jsem přišel domů, Markéta už napjatě čekala. Když jsem jí vše vylíčil, začala opět přemýšlet, jenže já už to začal pomalu vzdávat. Nemohl jsem s tím nic dělat, nebylo cesty zpět. Zalezl jsem si do ložnice a šel jsem spát. Nedělní ráno začalo celkem poklidně. Markéta opět čekala s připravenou snídaní, a tak jsme si sedli a začali si povídat. Najednou začal zvonit Markétě mobil. Chvíli s někým mluvila, a když dotelefonovala, zeptal jsem se jí, kdo to byl. "Byl to Gabriel, ptal se, jestli může přijít. Nevadí ti, doufám, že jsem mu řekla, že ano?" odvětila na mou otázku. Jen jsem kývl, že to je v poho. V kuchyni bylo strašné ticho po tom telefonátu. Markéta se bála něco říct, neboť moje nervy pracovaly o sto šest. Po deseti minutách se ozval zvonek a Markéta běžela otevřít. Společně s Gábinem přišla do kuchyně se slovy: "Gábina jsem pozvala já sama včera večer, když si šel spát. On ti pomůže s Markovou matkou, jelikož jsou rodina." Zarazil jsem se a během toho, co jsem na něj vejral, se Gábin posadil naproti mě. "Tomáši, musím ti něco o Markově matce říct. Tenkrát se moje matka s Markovou hrozně pohádaly. Do minulého roku jsem nechápal, proč se vlastně jako rodina nestýkáme. Pak mi ale moje matka sdělila zdrcující věc. Marek, on není můj bratranec, je to můj bratr," vysvětlil mi jejich rodinnou situaci. Nevěřil jsem svým uším: "Cože?" "Ano, je to pravda, můj táta svedl Markovu mámu, tedy mou tetu a strávili spolu noc v podnapilém stavu. Nikdo nečekal, že teta otěhotní, ale pro smůlu obou otěhotněla a nestačila to dát pryč. Narodil se jí syn, pojmenovala ho Marek. Bohužel ho porodila o měsíc dřív, a tak má Marek problémy se srdcem. S Markem jsem se naposledy pořádně bavil asi před rokem a půl od té doby jsme se pořádně ani neviděli. Minulý týden jí volala moje máma, že se můj otec chystá říct Markovi pravdu. Nejspíš proto chce teta tak narychlo pryč do zahraničí." Nevěřil jsem tomu, najednou jsem začal získávat naději. Věděl jsem, že když Markově matce sdělím to, co jsem se teď dozvěděl, udrží ji to v šachu. No prostě jsem ji musel začít vydírat.

Gábin sice ještě něco mluvil, ale já se okamžitě vystřelil převléknout z pyžama do normálního oblečení a šel jsem k Leudovým. Když jsem zaklepal, otevřela mi Markova matka. "Co tady chcete? Jasně jsem vám řekla, že je rozhodnuto," začala nadřazeně, jenže já jí tu její namyšlenost hned pohřbil: "Vím o vašem úletu s manželem vaší sestry." Podlomila se jí noha a začala na mě koukat jako na možnou hrozbu. Ihned mě pozvala dovnitř a vyzvídala: "Od koho to víte?" "Od Markova bratra." Měl jsem ji tam, kde jsem chtěl. "Marek nemá bratra," vyhrkla ze sebe. "Ale ano, Gábin je jeho bratr a vy to nezapřete. Sice nemají stejnou matku, ale otce ano. Myslím, že váš manžel by nebyl potěšen, kdyby to věděl." To vydírání mi šlo jako po másle, protože Markova matka se začala cítit ohrožená. "Co po mně chcete?" zeptala se vyděšeně. "Chci, abyste zůstali zde, když ne, tak se váš manžel dozví o vašem úletu, a že Marek není jeho syn." Najednou se ozvalo: "Cože?" Byl to Marek. "Jak to myslíš, že nejsem syn mého otce? Jak jsi to myslel?" vyptával se. Než jsem však něco vymslel, jeho matka vstala a vyhodila mě z bytu. Doma jsem potom netrpělivě čekal, co se u nich doma odehrává. Najednou někdo zaklepal na dveře. Otevřel jsem a za nimi stála Markova matka celá utrápená: "Marek utekl z domu. Je to to, co jste chtěl? Je to ono? Tak můžete být spokojený, protože se vám povedlo zničit mou rodinu!" Po té, co řekla, že utekl, jsem ji už ani moc nevnímal. Jen jsem myslel na to, aby si něco neudělal…