4.D (11)

Samým překvapením mi sklesl úsměv, který jsem doposud měl. Sedl jsem si na postel a byl v koncích, nevěděl jsem jak reagovat. Pustil jsem mobil na zem a úplně zapomněl na smsku pro Michala, který určitě netrpělivě čekal. Najednou do pokoje vtrhla Markéta se slovy: "Haló, bratříčku, vstávej!!" Asi nejspíš spatřila, jak tam sedím jako tělo bez duše celý zamyšlený. Přišla pomalu k posteli a sedla si vedle mě. "Co se děje?" zeptala se. Sebral jsem mobil ze země a ukázal jí tu smsku. Vykulila oči a najednou vyřkla: "Tak půjdem slavit ne?" Nejspíš si myslela, že jsem samou radostí bez sebe, ale z toho jsem ji hned vyvedl: "Víš, Markét, jak jsi mi tenkrát představila Michala…, tak já jsem se do něj nejspíš zamiloval. Strávili jsme spolu už druhou noc a já si urovnal myšlenky. Neříkám, že k Markovi nic necítím…, ale… prostě víš, jak to je: sejde z očí, sejde z mysli." Markéta se zarazila a podívala se na mě celkem dost napruženě. Potom vstala a řekla: "Tome, už si to v tý hlavince urovnej, nebo je ztratíš oba dva." Po těchto slovech odešla z pokoje a pořádně práskla dveřmi. Jasně, ještě ty na mě buď naštvaná… 

Když jsem po dlouhé koupeli uklidil v celém bytě, sedl jsem si k Markétě do kuchyně. Přemýšlel jsem, že to prostě vzdám a nebudu v kontaktu ani s jedním, ale to nešlo. Potom jsem si vzpomněl na tu smsku pro Michala. Ihned jsem se vrhl po telefonu a začal psát, když v tom najednou někdo zazvonil. Markéta šla otevřít a já dopsal tu smsku. Najednou Markéta přišla do kuchyně úplně vyplašená. "Bráško, radši se posaď," pronesla tím vyplašeným tónem. Najednou do místnosti vstoupil Marek. Srdce se mi rozbušilo tak rychle, že to tam se mnou málem seklo. Vstal jsem z tý židle a Marek se na mě vrhnul. Byl snad ještě namakanější, než když odjel, taky to bylo cítit na tom jeho objetí. Objímal mě asi pět minut, a než mě pustil, pošeptal mi do ucha: "Chyběl si mi, byla to ta největší chyba v životě. Miluju tě a nechci tě ztratit." Pustil mě a podíval se na mě, kdežto já jsem se mu do očí nedokázal podívat, a tak jsem se celou dobu díval do země. Opět někdo zazvonil, a tak Markéta, jako můj vrátný, šla otevřít. Mezitím jsem Markovi dělal kávu a Marek se posadil a pořád na mě koukal. Opět přiběhla Markéta a vypadala ještě vyplašenější než před tím. Udělala na mě očima, ale než jsem stačil dojít za ní, vstoupil ten host do kuchyně.

Tím hostem byl Michal. Stál tam vedle Markéty a zarazil se, kdo to sedí v kuchyni. "Markéto, ty máš novýho kluka?" zeptal se Marek úplně v klidu, kdežto my s Markétou jsme byli snad před mrtvicí. "Ne, to není můj kluk…, to je Tomášův…," chtěla říct Tomášův kluk, ale já jsem jí skočil do řeči: "Je to náš kámoš!" Michal se zarazil, vůbec nevěděl, o co jde, a tak chtěl něco říct, ale Markéta ho neustále přerušovala. Najednou Marek vstal a šel za ním. "Čus brácho, já jsem Marek," s těmito slovy se chtěl Marek seznámit s Michalem, který hned pochopil, co se to děje. "Čau, já jsem Michal," odpověděl zdvořile Michal. Když si podali ruku, tak to tam se mnou málem seklo. To jsem ale nevěděl, co přijde hned po tom. Zničehonic se v kuchyni objevila Karolína. "Čaute ve spolek. Jee Míšo, ty jsi tady taky, takže jste s Tomem spolu? Určitě ta noc, o který si mi dneska psal, byla hodně vyčerpávající." I když jsme na Káju ukazovali, aby držela zobák, tak pořád nechápala. Najednou si všimla kluka stojícího vedle kuchyňského stolu. "Jeee a vy jste kdo?" zeptala se. "Já jsem právě na odchodu, stejně jsem tady navíc," uražený Marek práskl do stolu. Do očí se mu draly slzy. Snažil se to skrýt, ale poznal jsem na něm, když mu bylo do breku. Vzal si všechny věci a byl na odchodu, když v tom jsem za ním běžel. "Provedla jsem snad něco?" zeptala se Kája. "Ty pindo jedna, to byl Marek, tys ho nepoznala?" začala řvát Markéta na Káju. Další jejich slova už jsem neslyšel, protože jsem pospíchal za Markem. Když jsem ho konečně dohnal, ani se na mě nechtěl podívat. Zastavil se a stál otočený zády ke mně. "Promiň, Marku, ale já nevěděl, že se rozhodneš přijet. Odjel si a řekl si, že spolu být nemůžeme. Tak jsem přes to přenesl. Myslíš, že mě to nemrzí? Mrzí mě to, ale já nemůžu čekat na to, až ty se rozhodneš, s kým vlastně budeš." Najednou se otočil a pozvedl obočí. Začal se ke mně přibližovat a nakonec se zastavil přímo přede mnou. "Fajn, aspoň je vidět, jak jsi mě miloval. Měl jsem poslechnout svou matku a zůstat tam." Snad ještě nikdy jsem ho neviděl takhle zklamanýho. Jenže najednou udělal něco, s čím bych v tu chvíli nepočítal. Vzal mě za ruku a táhl mě za sebou až do parku. Tam mě vzal k tomu stromu, kde tenkrát vyřezal ten nápis. Zastavili jsme se přímo před tím nápisem a on pustil mou ruku a chytil mě za bok. Přitáhl si mě k sobě a dal mi pusu. "Neříkej, že ke mně už nic necítíš," a s těmito slovy taky odešel. Zůstal jsem tam stát sám a jen koukal, jak on se ztrácí v dáli.

Když jsem přišel zpět domů, všichni seděli v kuchyni jak zařezaní a jen čekali, co ze mě vypadne. Všichni až na Michala, který už tam nebyl. Sedl jsem si k nim úplně vyčerpaný. "Tome, promiň, já jsem to nechtěla takhle pohnojit," omlouvala se Kája. "To je v pohodě, stejně by to jednou přišlo. Tys to aspoň urychlila," snažil jsem se ji uklidnit. "Tome, máš nás, my ti s tím pomůžem tak jako vždy," pro změnu se mě snažila uklidnit Markéta. "Vždyť já vím," reagoval jsem na její větu. Po půl hodince, co jsme si tam tak povídali, zazvonil Markétě mobil. Byl to Gábin. Chvíli s ním mluvila a potom telefon položila. "Co se stalo?" zeptala se Kája. "Ale… Marek přišel k nim, jestli u nich může zůstat, než si koupí letenku zpět do Ameriky," odpověděla Markéta. V tu chvíli ve mně hrklo, nechtěl jsem, aby odjel zpět, ale nechtěl jsem ani ublížit Michalovi. Vstal jsem ze židle a šel jsem se na chvíli projít ven. V hlavě mi kolovalo plno myšlenek, že je opravdu nechám jít oba. Nejsou přece jediní, jenže já nevěděl, koho miluju víc. Byla to snad ta nejproblémovější věc za posledních pět let mého bytí. Sluníčko hřálo jako o život, a tak jsem zavolal holkám, jestli by nechtěli jít na přehradu se jen tak opalovat. Během pěti minut pro mě přijeli a jeli jsme. Když jsme tam dorazili, už tam bylo strašně moc lidí, takže jsme jen těžko našli místo, kam se uvelebíme, ale podařilo se. Holky naštěstí vzali deku, opalovák a nezapomněly ani na svoje bikiny. Všichni jsme se navzájem namazali a jen tak si lehli. Sluníčko opravdu pařilo o sto šest a já byl během pěti minut úplně mokrý z potu. Na chvíli jsem si sedl a najednou jsem si všiml, že je na přehradě i Michal. Byl to tak strašně moc hezkej pohled na něj, když tam ležel jen v kraťasích a po jeho těle stékaly kapky potu. Nejspíš si to potřebuje srovnat v hlavě taky, pomyslel jsem si. Otočil jsem tedy hlavu, abych byl alespoň trošku nenápadný, když z druhé strany přicházel Marek v doprovodu Alexe. Nevypadal, že by ho to dnešní "divadlo" nějak vyvedlo z míry. Zdál se být šťastný. Raději jsem si zpátky lehl na deku a opaloval se.

Zanedlouho do mě někdo žďuchnul a já přes svit sluníčka do mých očí neviděl, kdo to je. Dal jsem si tedy sluneční brýle na oči a najednou jsem spatřil Michalovu tvář. "Jaká náhoda, že jsme se tady sešli," pousmál se na mě. Já opět uchvácen jeho úžasně vypracovaným tělem odpověděl: "Jo." Sedl si ke mně a holky, aby nás nerušily, odešly pryč. "Vím, že teď, když se ti vrátila láska tvého života, nemůžu od tebe nic očekávat," začal se mnou konverzovat. Když to dořekl, chytil jsem ho za ruku a druhou rukou jsem si sundal brýle a podíval se mu hluboce do očí se slovy: "Já miluju tebe. Co bylo, mě nezajímá, odmítnu i tu práci ve škole, jen abych mohl být s tebou." Myslím, že jsem spatřil i malinkou slzu v jeho očích. Přitáhl si mě blíž k sobě a naše rty se už po několikáté dotkly. Připadal jsem si zas o něco lépe než ráno. Najednou jsem zničehonic uviděl Marka, jak kouká mým směrem a naschvál políbil Alexe na tvář. Ten se nejdřív podíval na něj a potom se otočil na mě. Takhle překvapeného jsem snad Alexe ještě nikdy neviděl. Vstal a šel ke mně a k Michalovi. Marek tam mezitím seděl sám, což mě jaksi dost mrzelo, protože to bylo vůči němu nefér. "Čau Tome, čus Michale, co vy tady a spolu?" zeptal se zvědavě Alex. Michal celý nesvůj odpověděl: "Tomáš je můj dlouholetý kámoš, a tak jsme si řekli, že vyrazíme někam k vodě." Zarazil jsem se a potom jsem si uvědomil, že ještě nikdo neví, že jsme asi nejspíš už spolu. "Jej, to jsem nevěděl," mávl na nás rukou Alex a pokračoval dál v konverzaci: "Tome, doufám, že nastoupíš v září do školy!" "No víš, ještě nevím, nepřemýšlel jsem o tom, ale asi nejspíš ne," odpověděl jsem, když v tom mi do řeči skočil Michal: "Ale on nastoupí, alespoň budu mít nějakou dobrou známku na výzu." Začali jsme se všichni smát a nakonec Alex odešel zpět za Markem. "Takže budem ten náš vztah tajit?" zeptal jsem se ho. "Jo, aspoň tě budu moct vídat i ve škole," šibalsky se na mě usmál. Mezitím už přišly holky zpět, že už bychom měli jít.

Cestou domů jsme vysadili i Michala u něj doma, Káju u ní doma a nakonec jsme s Markétou jeli také domů. Byli jsme oba unavení, a hned jak jsme se vysprchovali, oba jsme usli jako dudci. Ráno mě čekala šichta v Albertu, ale já se rozhodl, že ještě před tím se stavím u Michala doma a že ho pořádně překvapím. Přece jenom Kája byla kámoška, takže jsem se mohl zpozdit o pár minut. Cestou k němu jsem mu koupil čokoládu, aby měl co mlsat, než se k němu stavím po šichtě. Když jsem dojel až před jeho dům, byl jsem trošku nervózní, ale nevěděl jsem z čeho. Do rány mi šla akorát nějaká jeho sousedka, takže jsem nemusel zvonit, což pro mě bylo dobře. Klíč od jeho bytu mi dal včera, když jsme jeli domů, takže to bylo úplně všechno super. Potichu jsem si odemkl dveře. Měl všude strašně krásně uklizeno, akorát před jeho ložnicí ležely dva páry bot. Trošku jsem se divil, a když jsem otevřel dveře do jeho ložnice, div jsem nedostal mrtvici. Ležel tam v posteli s nějakou holkou a oba byli nazí…