• FentyXX
Stylromantika
Datum publikace4. 5. 2015
Počet zobrazení5664×
Hodnocení4.58
Počet komentářů2

Když jsem přišel do třídy a viděl tam Jardu sedět samotného, docela jsem zpanikařil, jestli se Markovi náhodou něco nestalo. Dosedl jsem a zeptal se na školní docházku. Z lavice okamžitě vyskočil Jarda, který měl ten týden službu, a začal hlásit, kdo chybí. Neostýchavě jsem se zeptal: "Nevíte, co je s Markem?" Na odpověď jsem dlouho čekat nemusel. "Odjel na týden s rodiči na chatu," pronesl Jarda, který právě dosedával. Co když jim řekne, co se stalo? začal jsem panikařit. Pak už jsem se vrhl na suplovanou výuku. Hodina celkem rychle uběhla a i celý den. Když jsem domů dorazil opět celý zbitý po namáhavém dni, nemohl jsem si pomoct a pořád jsem musel na Marka myslet. Byl jsem jím jak posedlý.

Nakonec celý týden rychle utekl a byla tu neděle. Připravoval jsem si podklady na pondělní hodiny psychologie, když v tom zazvonil zvonek. Šel jsem otevřít a jako obvykle jsem celý ztuhnul. Ve dveřích stála Markova matka. "Přišla jsem omluvit svého syna za to, co provedl," pronesla a já celý zrudnul, než jsem stačil něco říct, pokračovala dál: "Nevím, co se to s ním děje, obvykle se nechová až takhle zle k lidem, které nemá rád." Konečně jsem se do konverzace pustil i já: "To je v pořádku, za činy svého syna se mi omlouvat nemusíte, chápu to, vyrůstá ve velkém městě, a aby si zachoval ten jeho post frajírka, udělá pro to cokoliv." Markova matka zvedla obočí a chvíli na mě koukala s překvapeným pohledem, nakonec z ní vypadlo: "Ano, to máte pravdu, už vás otravovat nebude a manžel také ne." Když tohle pronesla, zahřálo mě tak trošku u srdce, že jsem nevědomky zvládl zkrotit dvě mouchy jednou ranou, avšak pořád mi v hlavě kolovalo, jak to teď celé bude. Když odešla, dopřipravil jsem si podklady a pomalu se uchýlil do postele. Ani nevím, jak jsem usnul, a najednou tu bylo opět ráno.

Ve škole už jsem měl pár hodin za sebou a blížila se ta poslední, pro mě nejobtížnější a dnes i rozhodující hodina. Když začala, vešel jsem do třídy, tentokrát plný síly, ale neodvážil jsem se podívat do té poslední lavice. "Službo, podejte hlášení o absenci," pronesl jsem důrazně. Pro mé neštěstí z lavice se ozval Markův hlas. A doprčic, já zapomněl, že má tenhle týden službu on, proběhlo mi hlavou. Celá hodina byla, jako obykle, prokecána Markem a jeho spolukumpány. Když zazvonilo, všichni měli padla včetně mě, ale když jsem se podíval dozadu, Marek pořád seděl ve své lavici, i když už všichni odešli. "Ty nejdeš?" zeptal jsem se ho a dostalo se mi jen krátké odbyté odpovědi: "Ne!" Z jeho hlasu jsem usoudil, že se na mě asi zlobí a nechtěl jsem ho nějak pokoušet, a tak jsem ho tam nechal sedět a odešel jsem. Po cestě domů jsem potkal Markétu, která mě nakonec doprovodila. "Nechceš jít nahoru?" zeptal jsem se. "Moc ráda bych šla, ale bojím se, že mě opět něco srazí," řekla škodolibě a šibalsky se na mě usmála. Začali jsme se oba nakonec smát a já pomalu odemykal dveře, když v tom náhle dveře otevřel Marek společně s jeho otcem. Ani jsem je nepozdravil a šli jsme nahoru. Markéta mě jen sledovala a nevěřícně koukala. "Proč tak na mě koukáš?" zeptal jsem se jí nechápavě. "Jsi jak vyměněný, jindy bys ztuhnul, kdybys je potkal a teď teď jsi ani nepozdravil," nevěřícně pronesla a já se jenom ušklíbnul. Markéta dlouho neposeděla (jako obvykle) a já měl čas si dojít do obchodu něco nakoupit na zbývající dny.

V ten den v Albertu nebylo moc lidí, ale asi uhádnete, koho jsem tam potkal: Marka a jeho otce. Pozoroval jsem, co nakupují, tak aby si toho nevšimli. Maminka kloučkům dává pěkně zabrat, koukám, pomyslel jsem si se škodolibým usměvem a šel si svou cestou. Jako na potvoru jsme se střetli u poklady. Dělal jsem, jako že je nevidím, ale z toho mě vyvedl Markův otec, který byl jako vyměněný: "Taky na nákupu?" zeptal se mě, jako kdybychom byli přátelé, a já jen zakroutil hlavou nahoru a dolů. Naštěstí prodavačka můj nákup namarkovala celkem rychle, a tak jsem nemusel pokračovat v té trapné debatě. Po příchodu domů jsem zapnul rádio a dělal si večeři. Najednou zazvonil zvonek. Šel jsem otevřít a samým překvapením mi padla huba dolů. Ve dveřích stál Marek. "Čaute, pane profesore, dlouho jsme si nepopovídali," řekl a bez zeptání vešel do bytu. Samým překvapením mi to bylo jedno, a tak jsem jen zabouchl dveře. "Před tím, jestli si to pamatujete, jste mi neodpověděl na mou otázku a já si přišel pro odpověď," vypadlo z něj a já se trošku vzpamatoval. "Marku, do toho ti vůbec nic není, a i kdybych byl, tak ty bys byl ten poslední, který by to zjistil," na to jak mi bušilo srdce a celý jsem se, alespoň vnitřně, klepal, jsem tuto lež dovedl zahrát bravůrně. Marek vstal ze židle a pomalu se přibližoval ke mně. Napětí by se v té místnosti dalo krájet. Když stál blízko a narušoval mou osobní zónu, pronesl tichým, ale svůdným hlasem: "Tomu sám nevěříš, Tome, toužíš po mně stejně jako já po tobě, proč si to konečně nepřiznáš?" Moje tělo zalívalo horko a celý jsem znervózněl ještě víc než před tím. Marek si mě přitisknul k sobě a dal mi tu nejsladší a nejvíc rebelskou pusu, jakou jsem kdy dostal. I přes to že se mi to líbilo, jsem ho odstrčil a podíval se mu zpříma do očí. Marek se usmíval a koukal na mě tím nevinným pohledem. "Měl bys odejít," pronesl jsem klidným hlasem a pokračoval směrem ke dveřím, "nikdy mě nedostaneš." Marek kolem mě prošel, nádherná vůně voňavky playboy mi trošku zamotala hlavu, když v tom pronesl tři slova: "Nikdy neříkej nikdy!" Zabouchl jsem dveře a cítil, jak za nimi ještě chvíli stál. Pak už byly slyšet jen kroky. Do té doby, než odešel, jsem zatajil dech. Srdce mi tlouklo jak o život ještě ráno. Byl to ten nejkrásnější pocit v mém životě.

Do konce týdne jsem Marka vídal jen na chodbách školy a na chodbě domu. Pokaždé na mě koukal tím jeho nádherným nevinným pohledem a nechápu jak, ale pokaždé mě tím dokázal uvést do rozpaků. Půlku druhého pololetí už jsem měl za sebou a to značilo jedno: blížil se týdenní pobyt v Kořenově se všemi čtvrťáky. Ta představa, že kluk, kterého snad i miluju, bude pod jednou střechou bez rodičů, mě jaksi dost zneklidňovala. Marek moc dobře věděl, co to pro nás oba znamená, a tak se do začátku toho pobytu ani o nic nepokoušel. Naštěstí jsem věděl, že tam pojede i Markéta, a ta dokáže studenty zkrotit, takže se má obava mírnila.

Když jsem se dva dny před odjezdem podíval do svého laptopu na maily, byl tam jeden od ředitele. Bylo v něm napsáno: Milý Tome, všiml jsem si, že si rozumíš s třídou 4.D, a tak jsem tě chtěl poprosit, jestli by sis je nemohl vzít na starost na pobytě v Kořenově. Prosím, tvou odpověď mi pošli co nejdříve. Hlavou mi běželo plno myšlenek. Říkal jsem si, zda už to nemůže být horší, když v tom mi přišel mail od Marka, ve kterém stálo: Odolával si dost dlouho, ale věř, že na tom pobytě neodoláš Nevím proč, ale tím rázem jsem dostal odpověď na ředitelův mail. Odpověděl jsem, že si je tedy na starost vezmu, a na Markův mail jsem troufale odpověděl: Můžeš to zkusit, ale nic nezaručuju. Ani nevím, co to do mě vjelo, ale začal jsem po Markovi strašně toužit. Chtěl jsem, aby se mě jeho ruce dotýkaly všude možně.

A bylo to tady, velký den odjezdu. Před odchodem z bytu jsem zkontroloval, zda je vše vypnuté. Když jsem se ujistil, mohl jsem vyrazit. Před domem už stála Markéta se svou černou Audinou. To auto bylo prostě dokonalý. Než nastartovala, zeptala se mě: "Že tys dostal na starost 4.D?" Chvíli jsem na ni koukal a potom ji zcela klidně odpověděl: "Jop." Konečně nastartovala auto a na plný pecky zapla rádio. V něm hráli Break Free od Ariany Grande, což byla jedna z mých oblíbenějších písniček, a tak jsem byl celou cestu na nádraží uvolněný. Bylo vidět i na Markétě, že ji ta jízda dost baví. Ani jsem si nevšiml, že vzadu na sedadle seděl její přítel David. David byl celkem pohledný, hnědooký pohodový chlap. "Ježiš, promiň, já si nevšiml, že tu jsi," pronesl jsem překvapeně a David řekl: "To je v poho." Markéta se začala hlasitě smát. Potom mi došlo, proč s náma David jede. Musel odvést auto zpět k Markétě před dům, protože do Kořenova jsme jeli autobusem. Konečně jsme byli na nádraží a Markéta se začala loučit s Davidem. Když jsem vystoupil, první, co jsem uviděl, byl Marek. Ten pohled na něj byl k nezaplacení. Jelikož bylo teplo, měl na sobě přilehlé tílko a barevné kraťasy a strašně mu to seklo. Snažil jsem se na něj koukat co nejmíň, ale nešlo to, protože nic hezčího jsem ve svém životě neviděl. Markéta si toho hned všimla a žďuchla do mě: "Dneska mu to mnohem víc sluší než normálně, nezdá se tí?" "Já nevím," pronesl jsem a dělal, jako že mě on absolutně nezajímá. Markéta se opět začala smát. "Tome, ty víš, že moc dobře lhát neumíš, jen si přiznej, že ho chceš," otravovala mě Markéta celou tu dobu, až k nám přišel ředitel. Do ruky nám dal třídní seznam se jmény a před odjezdem ho museli všichni podepsat. Naštěstí do odjezdu zbývalo ještě půl hodiny, takže bylo času dost. Podepsaní byli už všichni až na Marka. Najednou se objevil za mnou a tiše pronesl: "Už se nemůžu dočkat." Když v tom mi vytrhl pero z ruky, stoupl si přede mě a ohnul se, aby se mohl podepsat. Asi si umíte představit, jak to vypadalo, když měl zadek přímo u mého rozkroku. Dostal mě tím znovu do rozpaků, a když se zvedl, tak jsem mu tichým klidným hlasem pošeptal nenápadně do ucha: "Nemáš se na co těšit." Otočil se na mě a podíval takovým neklidným pohledem. To mě ujistilo v tom, že si se mnou jen nehraje. Najednou už volal pan ředitel, ať všichni studenti nastoupí do autobusu. Když jsem srovnal lejstra a všechno, co bylo potřeba dodělat, šel jsem si sednout společně s Markétou do autobusu také. Všiml jsem si, že si Marek naschvál sedl do předních sedaček, kde sedávají učitelé, a abych mu udělal naschvál, tak jsme si sedli s Markétou co nejdál od něj. Bylo vidět, že jsem ho naštval, a snažil se procpat před nás, kde zatím byla místa volná, ale jeho plán mu překazil ředitel s další profesorkou, jejíž totožnost mi byla doposud neznámá (na škole bylo celkem 60 učitelů a já se stýkal s pouhou desítkou z nich). Marek se vrátil zpět na své místo ještě naštvaněji.

Cesta tam byla dlouhá hodinu a půl. Během té cesty jsme s Markétou stačili probrat snad úplně všechno. Do naší konverzace se přidal i ředitel, s čímž jsme ani jeden nepočítali. Bylo vidět, že už pil něco před odjezdem, byl totiž uvolněnější a plný síly, což jindy u něj nebývá tak obvyklé. Když jsme dorazili, ubytovali jsme se ve velké chatě, která se jmenovala Zvonice. Byla to zastaralá budova, ale horní patra, která patřila hlavně učitelskému sboru a několika studentům, vypadala dost dobře, jelikož byla po rekonstrukci. Ředitel dostal seznamy pokojů, které jsou k mání a postupně rozděloval studenty a učitele do pokojů. Samozřejmě jsem dostal pokoj s Markétou, ale nejvíc překvapující bylo, že pokoj vedle nás dostal Marek s Jardou. Bylo to, jako kdyby osud chtěl, aby se mezi mnou a Markem něco stalo. Dostali jsme hodinovou pauzu na vybalení věcí a odpočinutí si. Markéta se vykašlala na vybalování a po namáhavé cestě spadla na postel a usnula. Po asi patnácti minutách se ozývalo hlasité klepání na naše dveře. Šel jsem tedy otevřít a za dveřmi stál Marek. Jeho nádherný oči koukaly a říkaly, ať ho pustím dál, já byl však neoblomný a zeptal se ho: "Co chceš Marku?" Marek zvedl obočí a začal mluvit: "Co jste myslel tím, že se nemám na nic těšit, po tom mailu, co jste mi poslal, jsem si myslel, že" Podíval jsem se na něj a moje srdce začalo silně bušit. Řekl jsem mu, že až bude kolem desáté večer, ať na mě počká před chatou. Marek se chvíli rozmýšlel, zda by měl, ale nakonec z něj vypadlo: "Dobře, budu tam."

Po hodině jsme měli sraz dole v jídelně. Bylo také už po sedmé večer, a tak jsme se tam sešli, abychom si řekli pár pravidel o používání chaty. Když ředitel dokončil, všichni jsme se vrhli na večeři. Nejdřív měli přednost samozřejmě studenti, a tak jsme museli chvíli čekat. Když jsem pozoroval Marka, byl nějaký zamyšlený. Co ho tak asi trápí? pomyslel jsem si. Po dvaceti minutách jsme si mohli dojít pro večeři i my, učitelé. K večeři jsme měli svíčkovou omáčku a musím podotknout, že byla opravdu moc dobrá. Když jsem šel odnést talíř k okýnku, kde se odevzdávalo špinavé nádobí, přišli nějací chlapi. Zastavili se u vedlejšího okýnka na jídlo a čekali, až jim vydá kuchař jejich porce. Zničehonic se jeden z nich ozval: "Ty vole, čau Tome, tebe už jsem neviděl roky," otočil jsem se k okýnku s jídlem a zdřevěněl jsem. V té chvíli by se ve mně nikdo krve nedořezal. Stál tam můj bývalý přítel. Jmenoval se Alex, byl stejně starý jako já. Byl to blonďák s modrými kukadly a měl nádhernou postavu. Od Marka se moc nelišil, ale nějaký ten malý rozdíl byste našli. Chvíli jsem si ho prohlížel a nakonec ze mě vypadlo: "AAAhoj Alexi." Otočil jsem se na Marka a ten si ani nevšiml, že tam s někým mluvím. To by mohla být příležitost, jak Marka trochu poškádlit, pomyslel jsem si. "Sakra kámo, tobě to ale sekne, tenkrát si nebyl tak hezkej," rejpnul si do mě Alex. "Jo dík, hele nechceš si přisednout k nám?" zeptal jsem se a Alex jen souhlasně kývnul hlavou. Učitelský kolektiv ho přijmul hned a Markéta do mě začala rýpat: "Tak tobě nestačí Mára, ty už chceš i tohohle borečka," než stačila pokračovat, tak jsem spustil já, samozřejmě potichu: "Je to můj bejvalej, ty blbko." Markéta se zarazila a začala se najednou smát. Naštěstí Alex zrovna vyprávěl vtip, takže nikomu nepřišlo divné, že se Markéta směje. Celou tu dobu se na mě Alex koukal. Nespustil ze mě oči, ani když jsem se otáčel na Marka. Marek už postřehl, že se něco děje, ale jako frajer na sobě nedával nic znát.

Nakonec jsem se rozhodl, že odejdu do pokoje a promyslím si, co řeknu Markovi na té dnešní schůzce. Čím blíž ta schůzka byla, tím víc mi srdce bilo jako splašené. Chvilku jsem myslel, že dostanu infarkt. Najednou se ozvalo hlasité bouchání. Že by Markéta? Proč by ale klepala, když má klíče a vlastně ani není zamčeno. "Dále," zakřičel jsem, aby mě ten za dveřmi slyšel. Najednou se otevřely dveře a v nich stál opět Marek. "Co to byla za kluka?" pronesl tak trošku žárlivým tónem. Nevěděl jsem, zda mu to mám říct a nebo mám radši mlčet. Zvolil jsem nakonec variantu mlčení. Když jsem se dlouho neozýval, Marek se na mě podíval a přibližoval se. Moje srdce už bylo před infarktem, když do dveří vstoupila Markéta. "Co bys potřeboval Marku?" zeptala se Markéta právě zaskočeného Marka, když v tom z něj vylezlo: "Jen jsme s panem profesorem probírali záležitosti, do kterých vám nic není." Markéta se zarazila a spustila na něj svůj ječák: "Takhle se bav s rodiči doma a ne se mnou, ty pacholku, já nejsem žádná tvoje kamarádka a teď se seber a vypadni do svého pokoje." Marek si uvědomil, že to s tou svou rebélií trošku přehnal, a tak se omluvil a odešel. Já mezitím pozoroval rozčilenou Markétu, jelikož jsem ji takhle nikdy neviděl. Bál jsem se na ni promluvit, a tak jsem jen mlčky otevřel notebook a podíval se maily. Najednou se tam objevil nový od Marka, rozkliknul jsem ho tedy a v něm stálo: Promiň, ale v těch deset nemůžu, už mám domluveného něco jiného. Trošku jsem byl naštvaný, ale nakonec jsem to překousl a přemýšlel, co budu dělat. "Za chvíli maj dole Alex s jeho bandou párty. Jsme pozvaní, tak bysme mohli jít tam," ozvala se zničehonic Markéta. Asi jsem přemýšlel nahlas, že to řekla tak znenadání. Jen jsem přikývnul a nakonec jsme šli dolů.

Dole seděla ta banda z oběda v čele s Alexem, který už vstával, aby nás všechny představil. Nejvíc překvapující bylo, že Marek dole seděl s Kačkou, což byla studentka ze 4.C. Trošku jsem zažárlil, protože to vypadalo, jako by ji balil. Nenechal jsem se tím ale moc rozptýlit, i když jsem je občas pozoroval. Zničehonic začala hrát hlasitá hudba a Alex se zeptal, jestli si nepůjdem všichni trsnout. Začalo hrát We found love od Rihanny, a jelikož to byla moje nejoblíbenější píseň, tak jsem se odvázal. Pokaždé když tam byla ta pasáž, kdy Rihanna zpívá It´s the way I´m feeling, I just can´t deny, se ke mně Alex přiblížil a zazpíval mi to do ucha. Samozřejmě, že můj pohled tím pádem padl na Marka, který se společně s Kačkou zvedal a oba odcházeli do pokojů, jelikož se blížila večerka. Celou noc jsem byl jak vyměněný. Také jestli si vzpomínáte, tak na začátku jsem řekl, že jsem rozjetější, jelikož jsem vyrůstal v Liberci, tak v ten večer se to projevilo hlavně na tom, že jsem dělal i něco jako striptýz (samozřejmě civilizovaněji než normální striptéři) a celkem jsem si slušně vydělal, neboť si večera užíval i správce s kuchařským sborem. Večer utíkal jako voda a my vypili 3 láhve alkoholu. Byl jsem na mol a o Markétě radši ani nemluvím. Narozdíl od ní jsem věděl, kdy mám dost, a tak jsem se odebral do pokoje. Sotva jsem došel nahoru, když v tom, jak kdyby mě někdo praštil, jsem viděl Marka s Kačkou. Líbali se, hladili a to všechno na schodech. Když mě Marek uviděl, vůbec nic to s ním neudělalo a klidně pokračoval. Prošel jsem rychle kolem nich a vešel do pokoje. Moje srdce jak kdyby se náhle rozpadlo, přestalo bít.

Ležel jsem v posteli a vybrečel jsem snad 5 litrů vody, když v tom najednou někdo zaklepal. Dvě hodiny ráno a on někdo klepe? pomyslel jsem si ještě a s trošku motající se hlavou se přibližoval ke dveřím. Ve dveřích stál Alex. Hned si všiml mých uplakaných očí a spustil: "Co se ti stalo?" Byl jsem ještě pořád opilý, ale věděl jsem, kde mám své meze, a tak jsem ho jen odsedl jedním slovem: "Nic." Alex viděl, že jsem se o tom nechci bavit, a tak změnil téma. Povídali jsme si tam asi hodinu a půl o všem možném. Nejvíc času asi zabralo téma, o kterém se před tím nechtěl ani jeden z nás bavit. Šlo o náš vztah. Abych to uvedl na pravou míru, s Alexem jsme se rozešli kvůli nevěře. Alex mě podvedl s mým tehdy nejlepším kamarádem. Tu noc se mi snažil balamutit hlavu tím, že si potom uvědomil, že to byla chyba, ale víte, jak to je, když podvede jednou, udělá to znova a znova. Nejvíc mě zarazila jeho poslední věta před odchodem: "Pokud jde o toho mladýho hezkýho hocha, co tam dneska seděl s tou holkou, tak toho ti schvaluju, vypadá fakt dost dobře." Nevěřícně jsem koukal do blba. Copak už je to tolik vidět, že se mi líbí? Co až na to přijde ředitel, poletím ani nebudu vědět jak a kdy…, běhalo mi hlavou celou dobu po jeho odchodu. Bylo něco po třetí a Markéta dorazila ožralá a unavená. Chvíli něco mlela a potom bylo slyšet to její odporný chrápání. Myslel jsem, že ji asi udusím. Až se mi nakonec podařilo usnout i přes ten kravál, co Markéta ze sebe vydávala.

Budíček byl v šest a nebudil nás nikdo jiný než náš milovaný ředitel. Na něm bylo taky vidět, že má pořádnou kocovinu. "Hold jsme to přehnali hned první večer úplně všichni," pronesl, když nás budil, a potichu zas odešel. Markéta pořád spala, a tak jsem vyzkoušel tu metodu probouzení, co jsem znal z filmů. Vylil jsem na ni ledovou vodu a ona vystřelila z postele, jak kdyby tam byl pavouk. Můj hlasitý smích musel probudit snad všechny okolo. "Ty jsi takovej debil, Tomáši," pronesla naštvaně a pospíchala do koupelny, jenže měla smůlu. Do koupelny jsem se dostal dřív než ona. Netrvalo to dlouho a dal jsem se do kupy. Když jsem vyšel ven, Markéta se až zarazila a udiveně pronesla: "Jak si to udělal? Vždyť ty vypadáš, jak kdybys šel včera spát v deset večer." Já jenom mlčky stál a pokrčil jsem rameny. Markéta zalezla do koupelny a vylezla po půl hodině už v jiném stavu. Zase to byla ta moje krásná kámoška a ne nějakej bezďák. Po té jsme se vydali dolů.

Dole už seděli všichni a snídali a najednou se ze zadních stolů ozvalo: "A hele, naše kocoviny vstaly." Než jsme s Markétou stačili něco říct, zvedl se ředitel a zeptal se výhružně: "Kdo to řekl?" Ze zadních stolů se nakonec zvedl Marek a jeho opětovný arogantní pohled na mě mluvil za vše. Ředitel k němu přistoupil a řekl mu: "Ještě jednou budeš drzý, osobně tě dovezu domů." Marek se posadil a tiše tam ještě něco pronášel. Bylo mi ho na jednu stranu i líto, ale po tom, co jsem si vzpomněl na něj a na Kačku, ta lítost přešla. Celý den potom ubíhal celkem rychle. Snažil jsem se na Marka nedívat ani si ho nějak nevšímat a on se snažil o totéž. Někdy jsem ho přistihl, jak na mě kouká vyčítavým pohledem. Není mu nic do mého soukromého života a já bych měl být naštvaný, já byl zrazen jím, pomyslel jsem si. Jeden druhého jsme si nakonec přestali všímat. Uprostřed týdne odjížděl Alex se svou bandou zase o chatu dál. Při rozloučení se mnou, Markétou, ředitelem a jednou další vyučující nám nabídl, že bychom se ještě mohli někdy sejít v Liberci. Všichni jsme souhlasně přikývli. Když odjel, postřehl jsem Marka v prosklených dveřích v horním patře. Koukal na mě jako vrah. Snažil jsem se mu pohled vrátit, ale on i s tím vražedným pohledem byl k sežrání. Celý týden nakonec rychle uběhl.

Večer před odjezdem musela Markéta rychle odjet do Liberce, neboť její kluk měl vážnou autonehodu. Ředitel svolil a Markéta odjela. Zůstal jsem na pokoji sám. Když jsem scházel po schodech na večeři, viděl jsem uplakanou Kačku. Přisedl jsem k ní na schod a zeptal se, co se stalo. Kačka byla taková ta uzavřenější citlivá dívka, co věří v lásku. "Já…, pane profesore, neřekne to nikomu?" Na sucho jsem polknul a jen přikývl hlavou. "Víte, pane profesore, v ten večer, jak jste se všichni opili, mě svedl Marek. Vyspali jsme se spolu. Samozřejmě jsme měli ochranu, ale od té doby si mě Marek nevšímá a já mám pocit, že jsem do něj zamilovaná," vyhrkla ze sebe uplakaná Kačka a já ze sebe nemohl dostat ani slovo. Kačka začala hodně brečet a položila si hlavu na moje rameno. Najednou už nás všechny urgentně volali, abychom se šli navečeřet. Po večeři jsem musel pořád přemýšlet o Kačce a jejích citech. Ptal jsem se sám sebe, jestli by mě taky takhle odkopl, kdybych se s ním nakonec tehdy vyspal. Vůbec mi ale nedocházelo, že Kačka je holka, takže Marek není gay, ale je bisexuál. Když jsem se zavřel v pokoji a dobaloval věci, někdo silně zabouchal na dveře. Šel jsem otevřít a už mě ani nepřekvapovalo, že v nich stál Marek. Zatlačil mě dovnitř a zavřel za sebou dveře. Začal mě líbat od čela až ke krku. Užíval jsem si každý dotek, ale nemohl jsem se zbavit toho pocitu, že i já skončím jako Kačka, a tak jsem ho po pár minutách od sebe odstrčil. "Copak se ti to nelíbí, mám přestat?" zeptal se nechápavě a já se jenom otočil k oknu a začal jsem povídat: "A co se stane potom? Odstrčíš mě jako opotřebovanej hadr a půjdeš o dveře dál? Zahráváš si s city, chlapečku, a ty jsou silnější než ta tvoje rebélie. Myslíš, že po tobě každý touží? Právě naopak, každý se ti snaží vyhnout, aby se vyvaroval tvých keců a já už nemám na to, abych hrál tu tvoji hru. Jsi jenom kluk, ty nevíš, co od života čekat a co opravdu chceš!" Byl jsem hrdý na sebe, že jsem mu konečně mohl říct, co si o něm myslím, když v tom on pronesl: "Já vím, co chci, chci tebe a to mi stačí!" Podíval jsem se na něj, zvedl jsem obočí, trošku jsem natočil hlavou a tiše jsem řekl: "A co Kačka, tu taky pořád chceš, když už ti dala?" Sklopil hlavu k zemi a pronesl: "Jenže Kačka není jako ty…, jsi někdo, koho jsem ještě nikdy nepotkal…, necítím k ní nic." V tom jsem se zasekl, a než jsem stačil něco říct, tak zmizel a nechal za sebou opět otevřené dveře.

Večer okolo desáté jsem šel po schodech dolů, pořád ještě celý zmatený z toho všeho a najednou jsem zahlídl Markovi rodiče. Ředitel tam s nimi probíral Markův stav. "Co se stalo?" zeptal jsem se ředitele, když domluvil s rodiči. "Marek prý na pokoji omdlel, podle doktorů mu něco zvedlo tlak." V tu chvíli jsem málem zkolaboval i já. Ten kluk to myslel vážně! On mě miluje, začalo mi opět běhat hlavou plno myšlenek. Najednou vedli Marka dolů lékaři. Vypadal úplně zdrceně a když zahlídl mě, vypadalo to, jako kdyby se mu rozzářili oči. Když ho odvedli do sanitky a odjeli, vešli jsme všichni dovnitř. Ředitel odehnal všechny do pokojů včetně učitelů. Ráno už stál autobus před chatou. Všichni se chovali vzorně, ještě nikdy jsem to neviděl, a tak jsem byl překvapen, ale moje mysl byla pořád u Marka. Nakonec jsme se rozloučili se správcem chaty a kuchaři a odjeli jsme. Celou cestu jsem si dával za vinu všechno, co se na té chatě stalo.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (59 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (54 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (56 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (55 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (60 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk21
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+2 #2 Odp.: 4.D (2)FentyXX 2015-05-06 13:26
díky :) jasně, že budu pokračovat :)
Citovat
+1 #1 Odp.: 4.D (2)lavros 2015-05-04 23:08
moc pěkné pokračuj
Citovat