• FentyXX
Stylromantika
Datum publikace6. 6. 2015
Počet zobrazení4474×
Hodnocení4.63
Počet komentářů1

Než jsem stačil něco říct nebo udělat, Marek z kabinetu odešel. Otočil jsem se zpět na Alexe a vrazil jsem mu facku. "Proč jsi to sakra udělal?" Alex vypadal stejně překvapeně jako já, jako kdyby před chvílí nebyl při smyslech. "Já Já nevím" Nevěděl jsem, jak to všechno urovnám, jestli mi vůbec Marek uvěří, že jsem v tom nevině. Den ve škole se táhl strašně moc pomalu. S Alexem jsem do konce školního dne nepromluvil, i když se snažil se mnou mluvit. Nakonec jsem se dočkal konce, a tak jsem pospíchal domů, abych stihl práci v Albertu. Po příchodu domů jsem nemyslel opět na nic jiného než na Marka. Byl jsem z toho celý nesvůj. Najednou zazvonil zvonek a já doufal v to, že to je Marek. No Marek to nebyl, ale šok to pro mě byl taky. Konečně se mi domů vrátila Markéta. Jenom co jsem otevřel dveře, silně mě objala beze slov. Když mě pustila, začala mluvit: "Hrozně moc si mi chyběl, bráško!" "Ty mě taky, sestřičko." Víte, čas od času jsme si říkali, že jsme asi sourozenci, protože nás pokaždé potkal podobný osud a hlavně stejně jsme přemýšleli. "Hele, Markét, vybal si, já musím ještě do druhý práce. Až přijdu, všechno ti povím a ty zas všechno povíš mě, ju?" Markéta jen přikývla a já pospíchal do Alberta.

Na informacích už na mě čekal Gabriel. "Tak jsi tady, pojď se mnou," začal konverzovat. Šel jsem tedy za ním ke skříňkám, kde jsem si odložil a navlékl jsem si modrou vestu s velkým nápisem "Albert" na zádech. Pak mě vzal do skladu, kde jsme vybalovali zboží, když v tom začal zničehonic mluvit: "Tak tedy čus, já jsem Gabriel, budu dělat stejnou práci jako ty, ve stejných směnách jako ty, jelikož mi paní ředitelka nedala ani na výběr." Znělo mi to celkem, jako kdyby to bylo pro něj utrpení, že musí pracovat se mnou. "Čau, já jsem Tomáš, a jak jsem se právě dozvěděl, tak budu pracovat s tebou." Gabriel se trošku pousmál a myslel jsem si, že už dál se mnou mluvit nebude, ale klidně pokračoval ve své řeči: "No a proč jsi k nám vlastně přišel pracovat?" "No víš, práce učitele mi moc nevynáší a nějak platit své věci musím, a tak jsem prostě šáhl po prvním, co mě napadlo." Když jsem to dořekl, podíval se na mě a pozvedl obočí. "Ty jsi učitel?" zeptal se trošku s výsměchem. "Ano, učím na obchodní akademii," odpověděl jsem s poloúsměvem. V tom mu spadl na zem balíček se salámy. "Ty učíš na obchodce? A znáš Marka Leuda?" V tom jsem se zasekl já. Podíval jsem se na něj a on na mě. "Odkud ho znáš ty?" zeptal jsem se váhavě. "No, my jsme příbuzní, je to můj bratránek." Větší překvapení jsem snad nikdy nezažil. Řeknu vám, nebyli si vůbec podobní. Než jsem stačil něco říct, Gabriel pokračoval v konverzaci: "Zrovna minulej tejden jsem ho potkal a říkal mi, že se snaží sbalit nějakýho učitele, ale že ten ho pořád odstrkuje!" Naštěstí do skladu přišla Karolína: "Tomáši, prosím, pojďte se mnou!" Její naštvaný tón mě celkem zarazil. Chtěla po mně jen, abych donesl posudky ze školy na mou práci, takže v pondělí mě opět bude čekat nesnesitelná debata s ředitelem školy.

Po příchodu zpět do skladu, jsem se snažil navázat na předchozí konverzaci, ale bylo mi trapné to opět rozebírat, tak jsem raději držel pusu. Chvíli bylo opět ticho, jen byly slyšet obaly od výrobků. Nakonec se přece jen Gabriel ozval: "A ty učíš Marka?" "Jasně, že učím," snažil jsem se odpovědět tak, aby nic nepochopil. Další Gabrielův dotaz mě ale dostal: "Zeptám se přímo: Jsi ty ten učitel, do kterýho je zamilovanej?" Začal jsem se červenat a strašně potit, všechno, co jsem měl v ruce, mi rázem spadlo na zem. Podíval jsem se na něj, jeho šibalský úsměv mi strašně připomínal Marka. "Už nic říkat nemusíš, pochopil jsem," ozval se z toho ticha, co v tu chvíli panovalo celým skladem. Bylo mi před ním tak trapně. Nedokázal jsem se mu podívat od té chvíle ani do očí. Pak jsem se jen soustředil na práci, když v tom opět do skladu přišla ředitelka. Přišla společně s Markétou, která na mě civěla s vykulenýma bulvama. "Tomáši, přišla za váma přítelkyně," řekla ředitelka. Poté, co Karolína odešla, se na mě Markéta pořád nevěřícně koukala. "Tome, kurnik, co tady vyvádíš?" zeptala se Markéta, ale přitom si pečlivě prohlížela Gabriela. "To víš, musím platit všelijaký věci, a tak jsem si musel najít pr…," přerušila mě se slovy: "Kdo je ten sexouš támhle?" "To je můj spolupracovník, jmenuje se Gabriel." Když jsem to dořekl, otočil jsem se na Gabriela. Jeho pohled na Markétu vypovídal opravdu o všem. "Heeej, on tě svlíká pohledem," vykřikl jsem na Markétu. "Já vím," odpověděla. Svůdným pohledem se na něj podívala a potom nahodila nevinný úsměv. Po chvilce flirtování s ním se nakonec Gabriel odhodlal přijít k nám a pozvat Markétu na večeři. Komická podívaná na ně byla opravdu. Když odešla, nemluvil Gábin o nikom jiným než o Markétě. Nakonec jsem se dočkal a měl jsem padla.

Naprosto unavený jsem se vlekl z Alberta až ke mně domů, když najednou jsem v půlce cesty uviděl Marka a vzpomněl jsem si na ten incident s Alexem. Chtěl jsem za ním jít, ale jakmile si mě všimnul, nastoupil do autobusu, který právě stál na zastávce. Šel jsem domů celý zamyšlený. Hlavou mi běhalo snad tisíc myšlenek o tom, jak to napravím. Byl jsem s nervama v koncích. Doma už mě čekala Markéta. Chtěla vědět o všem, co se stalo za posledních pár týdnů, co tady nebyla. Všechno jsem jí řekl a snad nevynechal žádný detail. Byla úplně hotová ze všeho, co se stalo. Snažil jsem se navodit řeč na Davidův pohřeb, ale viděl jsem, že o tom nechce mluvit. Byla opět zase taková jako dřív, tentokrát jen svobodná. Když byl večer a ona odešla na rande s Gabrielem, šel jsem si lehnout. Zmocnila se mě touha mít Marka u sebe. Ta láska k němu byla strašně moc velká, ničilo mě to, když jsem věděl, že mi možná ani neodpustí. Vstal jsem z postele a šel se na chvíli projít ven. Dal jsem si sluchátka do uší a šel se projít parkem. Během procházky jsem se snažil utřídit si všechny myšlenky, všechny pocity a nálady. Naštěstí byl pátek, a tak jsem nemusel jít makat do školy, a tak se procházka pěkně protáhla. Nakonec jsem si sedl na lavičku a pozoroval západ slunce. Ty barvy na obloze byly nádherné. Střídala se žlutá s oranžovou s růžovými mraky. Najednou mi přišla zpráva na mobil: Kde jsi? Byla od Marka, a tak jsem neváhal a hned jsem mu odepsal. Po pěti minutách přišel a posadil se vedle mě. Pořád jsem civěl na ten západ slunce a on taky. Otočil jsem se na něj a on měl sklopenou hlavu směrem k zemi. "Marku, promiň, nebudu ti vykládat, že to nebyla moje chyba. Provokoval jsem Alexe a on v tom viděl asi nejspíš flirt, tak tý šance využil," snažil jsem se mu vysvětlit danou situaci. "Tomáši, já vím, Alex mi to všechno vysvětlil," odvětil mi. "Tak co se děje?" zeptal jsem se nachápavě. "Víš, řeknu ti to až potom, teď pojď ke mně." Rozevřel svou náruč a já ho objal. Byli jsme takhle celou dobu a pak jen pozorovali konec západu. Nejromantičtější moment v životě.

Potom, co jsem se s Markem rozloučil, jsem šel domů. Celý večer jsem přemýšlel, co se Markovi stalo. Domníval jsem se, že to bude asi něco závažného, když ho to tak skolilo. Bylo kolem desáté večer, když jsem ulehl a šel jsem spát. Netrvalo ani patnáct minut a ozývaly se hlasité rány na dveře. Šel jsem tedy otevřít a za dveřmi stála opilá Markéta společně s Gábinem. "Co se jí to sakra stalo?" zeptal jsem se Gábina, který měl také vypito. Samozřejmě jsem je vzal oba dovnitř, aby sousedé neměli pobaveníčko a Gábin spustil: "No víš, nakonec se z večeře stala párty, a tak jsme to trošičku přehnali!" "Trošičku? Si ze mě děláš srandu, vždyť ona je úplně na mol!" dostal jsem ze sebe udiveně. Markéta zalehla do mé krásně připravené postele a já zůstal s Gábinem sám. "Přespíš tady?" zeptal jsem se ochotně. "Ale ne, jen se chci na něco zeptat," vydrmolil ze sebe chraplavým opileckým hlasem a dále pokračoval: "Markéta mi vyprávěla o nějakém Davidovi, co se s ním stalo? Opustil ji?" "No víš, Gábine, on jí před necelým měsícem zemřel přítel, jmenoval se David a ona se z toho jen těžko vzpamatovává. Právě dneska se vrátila z Turnova, kde byl Davidův pohřeb," snažil jsem se mu situaci přiblížit. "A jak dlouho spolu byli?" zeptal se. "No tři roky," vydrmolil jsem ze sebe nejistě. "Aha a ještě něco se chci zeptat" "No jasný, ptej se!" "Ty a Marek, jak to spolu máte?" Touto otázkou mi vyrazil dech, sám jsem nevěděl, jak jsme na tom, zda mi dokázal odpustit nebo zda dokázal odpustit sám sobě. "No víš, Gábe, já sám nevím." "Dobře, nebudu tě s tím zatěžovat. Tak se uvidíme v pondělí na šichtě. Čau." Než jsem se stačil vzpamatovat z té otázky, Gábin byl pryč. Jelikož má postel byla zabrána Markétou, musel jsem spát na gauči. Řeknu vám, moc jsem se tedy nevyspal.

Druhý den ráno byla Markéta vzhůru dřív než já, a tak mi poklidila trošku byt a připravila snídani. Když jsem vstal já, už mě popoháněla do koupelny. Když jsem byl v koupelně, tak zvonil zvonek. Doufám, že to nebyl Marek… S Markem jsem si chtěl totiž ještě promluvit o včerejšku. Vyšel jsem z koupelny jen v boxerkách a málem jsem se propadnul ostudou, když jsem viděl, kdo to přišel. "Dobrý den Tomáši, omlouvám se, že vás vyrušuji v tenhle sobotní, překrásný den." Byla to ředitelka Karolína z Alberta. Markéta málem vybouchla smíchy, jelikož jsem měl na sobě trenky se šmoulama, které jsem dostal od Markéty loni k narozkám. "Jeee, dobrý den, chvíli počkejte, jen se půjdu slušně obléct," vyhrkl jsem ze sebe a zalezl zpět do koupelny. Tam za mnou přišla Markéta, která mi oznamovala, že má schůzku s Gábinem, a tak odešla. Vylezl jsem z koupelny se slovy: "Co se stalo, paní ředitelko?" "Ale nic, jen jsem vás přišla navštívit. A pokud jsme mimo pracoviště, tak mi říkejte Karolíno. To je vaše přítelkyně ta slečna?" zeptala se ostýchavě. "Neee, je to moje spolubydlící a nejlepší kámoška," rychle jsem vyvrátil Karolíninu myšlenku. "Aha, no příšla jsem se zeptat, jestli si nechcete někam vyrazit?" Mlčky jsem na ni koukal a nakonec ze sebe dostal: "Jako na rande?" "No něco takového jsem myslela," vyhrkla ze sebe. "Víte paní… Víš Karolíno, lichotí mi to, aleee… no jak to říct… jsem jaksi jinak orientován." "To znamená, že nejsem tvůj typ?" zeptala se tak trošku naštvaně. "Neee, právě, že jste krásná, ale… no… já jsem gay," vyhrkl jsem ze sebe pro změnu já na ni. "Ooou…, omlouvám se, nevěděla jsem to," omlouvala se Karolína, která pomalu měnila svou čokoládovou barvu pleti na červenou. "Ale nic se neděje, ale vyrazit si můžem," snažil jsem se ji uklidnit. "Jo dobře, ale předpokládám, že teď asi čas nemáš nebo ano?" zeptala se. "Vlastně teď nic nemám, tak si můžem vyrazit." A jak jsem to dořekl, tak jsme šli. Řeknu vám, z té ředitelky se rázem stala kámoška. Hodně jsme mluvili a poznávali se. Den utíkal a nakonec i my jsme se rozloučili a já pospíchal domů. Čekal jsem, že Markéta už bude doma, ale nakonec jsem dorazil do zcela prázdného bytu.

Sedl jsem si k televizi a sledoval napjatě seriál 90210: Nová generace. Ten seriál jsem zbožňoval, jelikož zachytával životy studentů i profesorů. Když seriál skončil, začal jsem přemýšlet o Markovi, když najednou ten tok myšlenek přerušil zvonek. Otevřel jsem a na chodbě za nimi stál Marek. Pozval jsem ho dovnitř a posadil ho na gauč. "Tomáši, přišel jsem ti něco říct," začal konverzovat. "No povidej, co se děje?" zeptal jsem se. "Víš teď budou maturity a…," nedokončil svou větu, a tak jsem ho pobídl: "A?" "Rodiče se rozhodli, že se odstěhujem do Ameriky" Těmito slovy jakoby probodl moje srdce skrz na skrz

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk21
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #1 Odp.: 4.D (6)katka 2015-06-09 10:00
opravdu nemá nudný život přemýšlím jak tohle dopadne , možná by ho vzali sebou , tak mě dlouho nenapínej
Citovat