4.D (1)

Učitelé na středních školách to nemají vůbec lehké. Musí krotit studenty a zároveň je něco naučit. Přece jenom maturita není nic lehkého.

Dovolte mi, abych se představil. Jmenuji se Tomáš, je mi 28 let a jsem učitelem na obchodní akademii v Liberci. Vyučuji psychologii, jelikož je to předmět, který baví většinu puberťáků navštěvující tuto školu. Sdělím vám i něco o tom, jak vypadám a jaká povaha se ve mně skrývá. Mám krátké blond vlasy, hnědé oči a ostatní říkají, že mám plné rty. Moje postava není nic zajímavého, jsem obyčejný jako všichni ostatní chlapi v mém věku. Vyrůstal jsem již ve zmiňovaném městě Liberec, a tak není divu, že jsem rozjetější typ. Kamarádi o mně říkají, že jsem povahově extrovert, ale já sám se cítím spíše jako introvert. Nerad otevírám svoje srdce a dlouho mi trvá, než si někoho připustím k tělu. Také proto mi dlouho trvalo, než jsem zapadl do učitelského sboru. Jelikož se psychologie objevuje jen v harmonogramu čtvrtých ročníků, učím tedy jen je. Na škole jsou čtyři třídy čtvrtých ročníků. Ano, je to takové zamotané, ale já věřím, že víte, jak je to myšleno.

Když začal nový školní rok, dostal jsem další čtvrté ročníky na vyučování tohoto, pro studenty zajímavého, předmětu. Nejvíce mě zaujala 4.D, ve které jsem věděl už od začátku, že mě vyučování bude bavit. Z mých optimistických myšlenek mě ale druhý týden školy vyvedl jeden mladík jménem Marek. Byl to takový ten typický namachrovaný frajírek, který byl samý průšvih. Byl vysoký asi stejně jako já, tedy 185 cm, a jeho obličej do "kostky" nedal pokoje jediné dívce. Na krátko střižené hnědé vlasy mu naprosto seděly k velkým modrým očím. Bylo na něm vidět, že posiluje, jelikož se jeho postavě nedalo vytknout absolutně nic. Seděl v poslední lavici a bylo vidět, že psychologii má někde hluboko v zadnici. Ze začátku jsem ho opravdu, ale opravdu neměl rád, protože tito frajírci stejně nemají žádnou budoucnost, tak nechápu, co dělal na takové škole. Nejhorší bylo to, že bydlel ve stejném domě jako já. Vídat ho ve škole bylo celkem v pohodě, protože jednou za týden, to není zase tak moc, ale vídat ho na chodbě domu, ve kterém bydlím, bylo pro mě trošku znepokojující.

Dlouhé měsíce ubíhaly a z mé nejoblíbenější třídy se pomalu stávalo pondělní peklo, které jsem musel přežít. Bylo tu pololetí a čas uzavírání známek, odevzdávání vysvědčení a prázdniny, na které jsem se neskutečně těšil. Jednou, když jsem zkoušel u tabule, jsem si všiml, že Marek má v mé klasifikaci málo známek, ale zkoušet ústně se mi ho opravdu nechtělo, protože ty jeho kecy bych vážně neunesl. Dal jsem mu tedy písemný test, který jsem dostal asi po pěti minutách skoro ve stejném stavu, v jakém jsem mu ho dal. Jediné, co tam napsal, bylo jeho jméno. Ušetřil mi tím čas a námahu, ale i když jsem ho upřímně neměl rád, bylo mi ho trošku líto. Týden před vydáváním vysvědčení jsem si pozval na konzultaci jeho rodiče. Oznámil jsem jim, že jejich syn je nezkrotný, neustále vyrušuje jak mě tak ostatní a že ho budu muset nechat propadnout. Jeho otec, velký urostlý chlapák se stejnýma očima jako Marek a mohutnými rameny, na mě začal řvát na celé kolo, jelikož jejich synáček si na mě už stěžoval. Moje nenávist k němu se ještě víc prohloubila. Stejně jsem ho nakonec nechal rupnout.

Vysvědčení bylo rozdáno a já si užíval týden volna. Lepší pocit jsem nezažil. Najednou se u mých dveří ozval hlasitý smích, pípnutí mobilu a po chvilce někdo ťukal na dveře. Šel jsem tedy otevřít a s překvapením jsem ztuhnul. Stál v nich Marek. "Můj otec mě posílá, abych se vám omluvil," řekl takovým arogantním tónem. "Marku, to je v pořádku," odpověděl jsem a pomalu jsem zavíral dveře, když v tom on spustil: "Co proti mě máte? Nechápu vás, nic jsem vám neudělal a vy mě ponižujete před celou třídou i před mými vlastními rodiči…" Nechápavě jsem na něj chvíli koukal a nakonec mu odvětil: "Víš, Marku, já proti tobě nic nemám, ale s tímhle přístupem, jaký máš k mým hodinám, to nedotáhneš moc daleko," pomalu jsem zavíral dveře, protože kdyby řekl další slova, asi bych mu jednu vrazil. Zabouchl jsem tedy, ale něco ve mně mi říkalo, že tohle jsem říkat neměl, a taky, že se mi to vymstilo. Když jsem šel k večeru nakoupit si do blízkého Alberta něco k večeři, zastavil si mě jeho otec na chodbě a spustil na mě to samé jako jeho syn. "Hele, ty frajírku libovej, na mýho syna tohle zkoušet nebudeš…, mě nezajímá, že jsi vystudovanej profesor, já ti tu tvoji profesorskou držku rozbiju, že se na ní nenažereš, ty šmejde…" Moje srdce tlouklo jako splašené, a než jsem stačil něco říct, tak byl v půli schodů. Cestou do Alberta jsem šel jako omámenej. Celou dobu jsem si vybavoval, co mi ten jeho otec vlastně říkal.

Když jsem nakoupil a šel cestou domů, potkal jsem Marka. Ještě on a asi brzo zkolabuju, pomyslel jsem si. Snažil jsem se ho někudy obejít, ale on mě uviděl a mířil přímo tím samým směrem jako já. Najednou jsem se nestačil nadechnout a šel přímo vedle mě. "Pane profesore, nechci, aby to bylo mezi náma takhle, můj otec všechno přehání a nechci, aby to vypadalo, jakože na vás donáším domů, ale vaše slova mě dneska odpoledne opravdu vytočila," pověděl mi a v jeho očích už nebyla ta arogance, ale upřímnost. Mě vytáčíš ty, proběhlo mi hlavou. "Marku, nehodlám se o tomhle bavit," dořekl jsem a pospíchal jsem domů, abych se s ním nemusel bavit. Když jsem se ho konečně zbavil a došel domů, hlasitě jsem zabouchl dveře a šel jsem si sednout na pohovku, když najednou zazvonil zvonek. Koukl jsem se do kukátka, kdo tam je. Byla to moje kamarádka a kolegyně Markéta. Aspoň se na chvíli odreaguju a nebudu tak nervní. Markéta byla úžasná ženská se skvělým smyslem pro humor, ale její vzhled o tom vůbec nevypovídal. Byla to černovláska, obličej zdobila velká zelená kukadla s malým nosíkem a rty jako má Jennifer Lopez.

Když dorazila nahoru a já ji pozval dovnitř, začali jsme mluvit. Najednou jsme se dostali s konverzací ke škole a vedla pomalu, ale jistě ke 4.D. "Znáš toho namachrovanýho týpka Marka ze 4.D?" zeptala se mě Markéta a já jí jen znechuceně odpověděl: "Ano, znám a nedělej, že nevíš, že to je ten student, o kterém jsem ti vyprávěl, že mi kazí život." Bylo vidět, že můj pohled vypovídal opravdu o všem, a tak se Markéta snažila změnit téma, ale já jsem potřeboval vědět, proč se mě na to ptala. "Proč ses mě na něj ptala?" zeptal jsem se jí nenápadně. "Víš, po škole koluje takový drb mezi učiteli, že je na kluky," odpověděla a pokračovala dál, "teď už asi chápeš, proč je na tebe takovej." Nevěřícně jsem na ni jenom koukal, ale popravdě se mi tomu nechtělo věřit. "Markét, to nemůže být pravda, vždyť on je takovej… takovej," hledal jsem správné vystižení jeho arogantní povahy, když najednou v tom se opět ozvala Markéta, "mužně sexy rebel, kterýho ty takovou dobu hledáš? Nemysli si, že nevidím, že se ti líbí." Nevěřil jsem svým uším a díky těmto slovům jsem začal být na Markétu zlý: "Jo tak, já zapomněl, že ty jsi vědkyně…, sama moc dobře víš, že ho nesnáším." V tom jsem si začal uvědomovat, že Marek byl přesně můj typ a Markéta měla pravdu, měl jsem pro něj slabost.

Když Markéta odešla, šel jsem si lehnout. Ráno jsem vyrazil na menší výlet na Ještěd společně s rodiči. Ačkoli už byli staříci v důchodu, kondičku měli pořád dobrou. Nikdy mě nepřestávali překvapovat. Po hodině a půl jsme zdolali ten vysoký kopec, který se táhnul, a byli jsme na té dominantě Liberce. Z výšky bylo vidět celé město a já jsem se unavený kochal tou neskutečnou nádherou. S rodiči jsme se rozhodli, že na vrcholku Liberce ještě chvíli zůstaneme a půjdeme si dát oběd do hotelu. Když jsem si objednal, zahlédl jsem u vedlejšího stolu známé tváře. Byl to Marek s jeho rodiči, kteří na mě koukali jako vrazi. Snažil jsem se jich nevšímat a hledět si svého, ale něco ve mně mě nutilo pořád se tam koukat. Marek se před nimi choval jako neviňátko, a jak jsem si všiml, taky po mně pořád pokukoval.

Po obědě jsme chtěli vyrazit zpět do města a před tím, než jsme vyrazili, jsem si došel na toaletu. Kupodivu v ní nikdo nebyl. Opláchl jsem se studenou vodou, aby mě to trošku probudilo, když v tom do dveří vstoupil Marek. "Jsem rád, že vás tady vidím," začal mnou nechtěnou konverzaci, "nevěděl jsem, že učitelé taky tripujou," začal být opět drzý. Já jsem se jenom mlčky snažil projít kolem něj a odejít, když v tom mi řekl: "Nesnaž se dělat, že mě nevidíš a neslyšíš Tome, všiml jsem si, jak po mně koukáš." Zastavil jsem se a otočil se na něj úplně celý rozzuřený. Ten pocit, když máte chuť někomu vrazit pořádnýho lepáka, ale nemůžete, protože jste slušně vychovaný člověk se sklonem dodržovat společenskou normu chování, je prostě ukrutný. Nakonec jsem se rozhodl, že si s takovým šmejdem nemám co říct a odešel jsem.

"Kde jsi byl takovou dobu?" zeptala se mě stařičká maminka a já slušně odpověděl: "Na toaletě, bylo tam víc lidí, tak jsem se k záchodu dostal jen těžko." Lež, která neměla smysl, mi stejně prošla a vyrazili jsme zpět do města. Když jsme tam dorazili, rozloučili jsme se a já pospíchal na autobus. Doma jsem potom přemýšlel, co se to vlastně na těch záchodech stalo. Víte, dělám ze všeho strašnou vědu a všechno moc řeším, to mě na sobě štve asi nejvíc. Noc pro mě byla nejukrutnější. Zdálo se mi o Markovi. Byl jen v boxerkách v mé posteli a čekal, až je stáhnu. Nemohl jsem se toho pocitu nabažit (jak v tom snu, tak i potom normálně). Najednou, když jsem ty trenky stahoval, jsem se probudil. Ten pocit z toho snu byl nepopsatelný. Při pomyšlení na to se mi srdce roztlouklo tisíckrát rychleji. Nedokázal jsem si vysvětlit, co se se mnou děje. Začal jsem panikařit, ale zároveň jsem se snažil uklidnit. Klid, Tome, byl to jen sen, nic víc, jen sen…

K večeru někdo zazvonil a já byl líný vstát. Vlastně jsem se ani nechtěl s nikým vidět, ale přece jen ze slušnosti jsem šel otevřít. Ve dveřích stál Marek a já opět celý ztuhnul. Opřel se o futra a koukal na mě a já jen čekal, co z něj vypadne. Když jsme stáli jen tak mlčky oba ve dveřích, pronesl jsem: "Co chceš?" "Víte, pane profesore, stýskalo se mi po vás," zahuhňal a podíval se na mě těma jeho nádhernýma očima. Polknul jsem na sucho a celý nervózní jsem na něj koukal s úplně normálním výrazem. Myslím, že ho to celkem překvapilo, že to se mnou nic neudělalo. No kdyby věděl, co všechno se odehrávalo ve mně, asi by se začal smát. "Marku, vypadni!" začal jsem křičet přes celou chodbu. "No dobře, dobře, to byla jen sranda…, přišel jsem vám oznámit, že máte službu na úklid chodby!" Když to dořekl, myslel jsem, že asi odpadnu. Zavřel jsem dveře, když v tom zvonek zazvonil znovu. Otevřel jsem dveře a v nich stál pořád Marek. "Co chceš Marku?" zeptal jsem se ho už opravdu vytočeně. "Já chci vás," odvětil a vtrhl mi do bytu. Byl jsem z něj celý nesvůj, ale mírně se mi to laškování s ním líbilo. Otočil se ke mně a povídá s poloúsměvem: "No na učitele moc velkej pořádek nemáš." Obdivoval jsem to, jak si byl jistý, že dostane to, pro co si přišel. "To není tvoje starost a teď buď tak laskavej a odejdi mi z bytu," řekl jsem s naprosto klidným hlasem. Blížil se ke dveřím, u kterých jsem stál já, a když k nim dorazil, nahnul se a pošeptal mi do ucha: "Stejně tě jednou dostanu…, ať už chceš, nebo ne." Vytřeštil jsem oči a začal jsem stát v pozoru a on mezi tím klidně proplul chodbou. Najednou se ještě otočil a mrknul na mě. Zabouchl jsem dveře a sedl si na podlahu. Nemůžu tomu uvěřit… on… já… my… v bytě… Moje mysl byla jako zaseknutá a já nevěděl, co mám dělat.

Další den už začala škola a já jsem celý nesvůj dorazil dorazil do práce. Celý den jsem byl jako omámený, nevnímal jsem nic, neposlouchal nic a myslel jen na to, až bude poslední hodina a já ho zas uvidím. Konečně jsem se dočkal a já ho opravdu viděl. Seděl tam s tím svým šibalským úsměvem, krásnýma modrýma očima a svou patkou načesanou nahoru. Ten pohled byl nezapomenutelný. Celou hodinu mě jen pozoroval a až ke konci pronesl: "Pane profesore, dáváte doučování?" Opět mě přivedl do rozpaků a tentokrát to na mně bylo vidět. Celá třída se otočila na něj a začala se smát. "Tady by se chtěl někdo vzdělávat," pronesl jeho spolusedící Jarda. "Ty vtípky si nechte, nikdo tu na ně není zvědavý," pronesl pan ředitel, když náhle vstoupil do třídy. "Milí studenti, jako každým rokem probíhá na škole hodnocení učitelů, proto se za chvíli všichni sejdeme v počítačové učebně číslo 55 a já vám dám url adresu, kde ty dotazníky najdete…, nebojte, nezabere vám to víc než deset minutek," řekl a potom se otočil na mě a řekl: "No a jestli máš padla, tak už můžeš jít domů." Zajásal jsem a balil si věci. Najednou začalo zvonit a všichni odcházeli až na Marka. No samozřejmě, teď si zas bude hrát na svůdníka…, pomyslel jsem si, když v tom vstal ze židle a odcházel. Překvapilo mě, že odešel bez jediného slůvka. Všiml jsem si na jeho lavici nějakého lístku, a tak jsem se pro něj vydal. Bylo na něm napsáno: Dneska o čtvrt na devět k vám zavítá návštěva… Papírek jsem vzal, roztrhal, vyhodil do koše a vyrazil jsem domů.

Domů jsem dorazil celý zbitý. Pořád jsem myslel na ten lístek a na ten jeho pohled. Dokázal se mnou divy i přes to, že jsem ho nesnášel.

Blížilo se na hodinách ke čtvrt na devět a nakonec, přesně jak napsal, zvonil zvonek. Šel jsem otevřít a tam stál on. "Myslel jsem si, že neotevřete, pane profesore," řekl se šibalským pohledem. "Čekám návštěvu," věděl jsem, že ho neodradím ani touhle lží, ale musel jsem to zkusit. "Nezaberu vám moc času, jen se vás chci na něco zeptat," pronesl, nečekal ani na mou odpověď a vybalil na mě: "Dlouho se vás chci zeptat, jestli jste gay." Už mě štvalo, jak mě dokázal uvádět do rozpaků, ale teď se mi z něj zamotala hlava. Viděl, že se mnou není něco v pořádku, a tak hned zpozorněl. Začalo mi být špatně, až jsem nakonec upadl. Na nic nečekal a pomohl mi vstát a dojít k pohovce. Když jsem seděl na pohovce celý nějáký omámený, přinesl vodu, abych se napil, a trošku mě svýma rukama propleskal. Najednou se mi přestala motat hlava a uvědomil jsem si, že kluk, kterýho nenávidím, mi právě pomohl. "Jsi v pohodě? Tome? Je už vše v cajku?" zeptal se mě a v jeho hlase jsem poprvé slyšel strach a lítost. "Jo…, jo…, už jsem v pohodě," zakoktal jsem potichu a silně jsem zaostřil, abych se na něj mohl podívat. Byl nádherný, ten jeho udivený pohled, když z něj náhle vypadlo: "Tome, promiň, asi jsem to přeháněl…, je mi to hrozně líto." Srdce mi bušilo strašně rychle, když sevřel mou ruku tou jeho. "Asi bych měl odejít, nechci ti způsobovat další kolabování," povídal a chtěl pokračovat, ale já ho přerušil a vyhrkl jsem: "Neodcházej, prosím, aspoň teď ne." Hlavu, která byla sklopena k zemi, zvedl nahoru a podíval se na mě a svou dlaní sevřel mou ruku ještě víc. Koukal se mi přímo do očí a už jsem v nich neviděl toho borečka, ale vypustil, aspoň na chvíli, na svět svou citovou stránku. Zničehonic si mě přisunul blíž a chtěl mě políbit. Když už se naše rty málem dotkly, zazvonil zvonek. Oba jsme okamžitě vstali a uvědomili si, co jsme se to chystali udělat. Zvonek zvonil nepřetržitě a on mlčky proběhl kolem mě až najednou se ztrácel v předsíni. Otevřel dveře a z nich utíkal z mého bytu. Svalil na zem i Markétu, která celou tu dobu zvonila. "Tomáši!!! Proboha, co se stalo?" zeptala se udiveně. Když jsem ji zvedl z té země a pozval ji dovnitř, všechno jsem jí řekl. "Tome, ty jsi v tom až po uši!" snažila se vystihnout situaci. "Ale houbelec, nemůžu být zamilovaný do svého studenta," když jsem to dořekl, začalo mi docházet, co jsem vlastně nevědomky způsobil.

Markéta moc dlouho neposeděla, protože pospíchala za svým přítelem. Ten den jsem šel spát brzy, ale vlastně celou noc jsem oka nezamhouřil. Když jsem ráno přišel do školy, zjistil jsem, že supluji dějepis ve 4.D hned první hodinu. Najednou bylo 8.00, začínala první hodina a ty schody do jejich třídy se zdály jako nekonečné. Byl jsem zpocený snad úplně na každém kousku těla. Konečně jsem tam došel a můj první pohled směřoval do poslední lavice. V té však seděl Jarda sám…