4.D (8)

Začal jsem plašit přes celý byt. Markéta se mě snažila uklidnit, ale já stejně panikařil. Nakonec mi z obou stran přiletěla facka, což mě vrátilo zpět do reality. "Kurva, hochu, prober se. Musíme ho jít hledat." Markéta měla pravdu, museli jsme ho jet hledat. Markova matka mezitím odešla domů. Rychle jsem na sebe hodil bundu. Markéta mezitím volala Gábinovi, že se Marek ztratil, jelikož se dozvěděl pravdu. Snažil jsem se přijít na to, kam by mohl jít, ale vůbec nic mě nenapadalo. Pořád jsem jen musel myslet na to, aby se mu nic nestalo. Když Gábin přijel, jeli jsme se podívat snad úplně na všechny místa, kde by mohl být. Bohužel nebyl ani u poslední záchrany, kterou byla Kačka. Když Kačka slyšela, že utekl, neváhala a šla hledat s námi. Navrhla několik míst, kde jsme ještě nebyli, bohužel ani zde nebyl. Nevěděl jsem, koho všeho mám zapojit do hledání, i když vlastně už pomáhala i policie, ale to mi nestačilo. Věděl jsem, že je to moje chyba a musel jsem ho najít já, abych se mu za vše omluvil. Potom jsem si vzpomněl na Karolínu, které jsem následně volal. Neváhala a do hledání se pustila s námi. Rozdělili jsme se na dvě tlupy: Já s Karolínou a Kačkou, a ta druhá byli Markéta, Gábin a nakonec se k nim přidal i Markův otec Daniel. Neúnavně jsem Marka bombardoval smskami, ale neodpovídal. Típal mi všechny hovory. Nakonec jsem to vzdal, ale potom jsem si vzpomněl na jedno místo, o kterém mi vyprávěl. Matně jsem si vybavoval, co mi o tom místě povídal. Nakonec jsem si vzpomněl na místo, které tomu popisu odpovídalo. Tím místem bylo bývalé koupaliště Vápenka.

Ihned jsme se tam jeli podívat. Když jsme tam přijeli, brána byla pootevřená, a tak jsem všechny přemluvil, abych se tam šel podívat já sám. Když jsem tam vešel, byla už pomalu tma, jelikož bylo něco po deváté hodině večer. Prošel jsem všechno kromě skákacích můstků, bál jsem se totiž výšek. Najednou jsem si všiml postavy stojící na nejvyšším můstku. Na strach jsem úplně zapomněl a vylezl jsem nahoru. Byl to pro mě adrenalin. Když jsem tam dolezl, našel jsem ho tam. Stál tam úplně na kraji otočený k nebi. Bál jsem se na něj promluvit, aby se nelekl a nespadl, proto jsem vyčkával na to, až se sám otočí. Když se otočil, měl oči úplně uplakané a po tváři mu stékaly slzy velké jako hrách. "Co po mně chceš? Od tý doby, co tě znám, zažívám jen strach a samý smutek. Kdy už to skončí?" začal na mě křičet přes celé koupaliště. "Já… Marku, promiň…" Jediná slova, která jsem ze sebe dokázal dostat. Začal se ke mně přibližovat, strach z výšek se začal pomalu vracet a ještě k tomu, když se ke mně začal přibližovat s vražedným pohledem, se ten strach zdál dvakrát větší. Najednou stál přede mnou. "Jak si přišel na to, že jsem tady?" zeptal se s vybrečeným hlasem. "Vzpomněl jsem si na tvoje vyprávění o tvém nejmilejším místu," odpověděl jsem mu. Chytl mě za tvář a dal mi pusu. Trošku se mi zamotala hlava. Po chvilce jsme slezli dolů a přibližovali se k autům, kde na nás čekali všichni včetně policie. Daniel se ihned rozeběhl a obejmul Marka. Já zatím šel k autu za Karolínou a Markétou. "Je v pořádku?" zeptala se Markéta. "No vypadá to tak, ale myslím, že z tohohle se bude vzpamatovávat těžko," odpověděl jsem jí, ale můj pohled směřoval k Markovi.

Marek s Danem odjeli společně s policií na jejich stanici a my jeli domů. "Půjdeš ke mně?" zeptal jsem se Karolíny, která mi ihned odpověděla: "Pokud smím, tak ano." Když jsme dojeli ke mně, bylo nás celkem dost. Najednou mi zazvonil telefon. Byl to ředitel školy, který mi řekl, že ihned zítra se za ním mám stavit, že potřebuje něco naléhavého probrat. Už jsem tušil, o co jde, ale zatím jsem z toho závěry nedělal, pro mě bylo nejdůležitější, že je Marek v pořádku.

Asi v půl čtvrté jsme šli spát. I když bylo pondělí, měl jsem volno, jelikož čtvrťáci měli týden před maturitou, což znamenalo volno i pro ně. Ráno jsem se vzbudil a čekalo mě nepříjemné překvapení. Na mobilu jsem měl upozornění, že i když mám volno, do školy musím, jelikož si se mnou chce promluvit ředitel. Rychle jsem se umyl, obléknul, vypil svou kávu a vyrazil jsem. Po příchodu jsem si to namířil rovnou do ředitelny, kde už na mě napjatě čekal ředitel s Markovou matkou. "Tomáši, posaď se, musíme si promluvit!" Jeho vážný tón mě jaksi zneklidňoval, i když jsem věděl, že dnes je to moje poslední návštěva školy. "Měl jsi poměr tady se synem paní Leudové?" zeptal se ředitel na rovinu. Nechtěl jsem zapírat, a tak jsem mu odpověděl: "Ano, měl jsem poměr s Markem." Markova matka na mě celou tu dobu koukala tím jejím vražedným pohledem. "Víš, co to pro tebe tedy znamená, že ano?" Ředitel, ačkoliv na něm bylo vidět, že mě nechce vyhodit, to musel udělat. Odvětil jsem mu jen: "Ano, vím!" Zvedl jsem se ze židle a odešel jsem rovnou do mého kabinetu. Zde byl Alex, který už to věděl. "Dostal jsi padáka, co?" zeptal se. "Jo, dostal." "Tomáši, je mi to hrozně líto, jak tohle všechno dopadlo. Snažil jsem se ředitele nějak ukecat, ale Markova máma mu nedala pokoj a trvala na tvém propuštění," snažil se mi situaci alespoň nějak přiblížit. "Děkuju, že ses snažil," poděkoval jsem mu a bral si své věci ze stolu. Pomalu jsem odcházel, když v tom se Alex ozval: "Vážně ti za to stál?" "Stál mi za všechno moje trápení a tohle je jen maličkost oproti tomu, co jsem mu udělal já," pronesl jsem. "Snad máš pravdu," ozval se podruhé, když v tom už jsem vycházel z kabinetu. Na chodbě na mě všichni studenti koukali jako na vraha. Snažil jsem se rychle proklouznout, ale zastavila mě Markova matka u hlavní brány. "Doufám, že teď si od mého syna dáte velký odstup. Pokud ne, zavařím vám to ještě víc," pronesla hrdě. "Ženská, Marek si vybere sám, je to jeho život a ne váš. Marek je tak akorát důkazem toho, jaká jste byla běhna, když jste byla mladá. A pokud mi nedáte pokoj, zavařím vám já!" pronesl jsem s úsměvem na tváři. Před školou už čekala Markéta v autě, která pro mě přijela. Když jsem nasedl, zeptala se: "Co ti ta ženská chtěla?" "Ale nic, je to jen matka, která se bojí o svého syna." Markéta zakroutila hlavou, nastartovala auto a vyrazili jsme.

Když jsem přijel domů, před dveřmi čekala Karolína s nějakým klukem. "Čauky, přijela jsem se zeptat, jak to dopadlo," pronesla Kája. "Dostal jsem padáka, ale jinak pohoda, aspoň můžu vzít plný úvazek u tebe," odpověděl jsem jí během toho, co jsem odemykal dveře. Vešli jsme dovnitř a všichni se posadili. Chvíli jsme se tam všichni mezi sebou bavili, když v tom Karolína konečně představila toho celkem pohledného kluka: "Takže vážení, tohle je Patrik, chtěla jsem vám ho, nebo spíš tobě Tome, představit, jelikož bude pracovat s tebou a Gábinem." Patrik byl celkem vysoký, jeho rty nádherně splývaly s jeho krásnou snědou pletí a jeho oči tomu dodávaly úplný výraz dokonalosti. Abych nezapomněl na vlasy, tak ty měl krásně tmavě hnědé. Prostě byl fakt hrozně pěkný. Když mi podal ruku a přiblížil se ke mně, ucítil jsem strašně krásnou vůni, ale nemohl jsem si vzpomenout, co to je za značku parfému. Opět jsme zase chvíli klábosili a zničehonic začal zvonit zvonek. Markéta šla otevřít a za dveřmi stál Marek. Ani jsem si nevšiml a Karolína s Patrikem rychle proklouzli kolem Marka a odešli. Markéta vzala Marka dovnitř, jenže on si ani nesedl a jen pronesl s divným pohledem, který jsem u něj ještě neviděl: "Tomáši, už se nebudeme vídat a po maturitě odlétám do Ameriky. Je to tentokrát moje rozhodnutí, takže tě prosím, o nic se nepokoušej!" Otočil se a odešel. Vtryskly mi slzy do očí a posadil jsem se rychle na sedačku, protože by to se mnou jinak asi seklo. Jenže to nebylo jediné překvapení, které mě čekalo, jelikož mi na dveře zaklepal, asi za pět minut po Markově odchodu, někdo, koho bych v životě nečekal u svých dveří…