4.D (12)

Ztuhnul jsem přímo v těch dveřích do ložnice a stál tam, jak připoutaný k podlaze. Nohy mi ztěžkly a nemohl jsem se ani pohnout. Jen jsem tam tak stál a koukal jsem na ně dva, jak ji objímá rukou kolem pasu. Vtryskly mi slzy do očí a ne dlouho jsem je dokázal zadržet, stejně nakonec začaly stékat po tváři. Když jsem se vzpamatoval, potichu jsem mu položil tu čokoládu na noční stolek a odešel jsem. Naštěstí se mi podařilo proklouznout bytem, aniž bych je vzbudil. A když jsem zavíral dveře, pořádně jsem s nimi prásknul. Doufal jsem, že mu dojde, kdo tam byl. Po cestě do práce se mi Michal snažil dovolat, ale já mu to nezvedal. Nechtěl jsem s ním mluvit, bylo mi z něho zle. Nechápal jsem vlastně, proč to udělal. Když jsem šel přes přechod, málem mě srazilo auto. Začal jsem nadávat přes celý objekt. Když jsem tomu řidiči pořádně vynadal, šel jsem dál, až jsem se nakonec objevil před Albertem.

Šel jsem dovnitř a najednou mě zastavila slečna na informacích. Řekla mi, že se mnou chce ředitelka mluvit, a tak jsem šel do její kanceláře. Otevřel jsem dveře a tam už čekala Karolína. Zdála se být naštvaná. Sedl jsem si před ni a čekal, co z ní vypadne. "Tomáši," začala mluvit úplně vážně, "mám pro tebe… dobrou zprávu!" najednou změnila svůj tón hlasu a vyskočila ze své židle. Zarazil jsem se a zeptal jsem se: "Co? Jaká dobrá zpráva?" "Jak jistě víš, jsem zajištěná do konce svého života, jelikož vlastním tento obchod, tak jsem koupila obrovský dům. Bohužel je až moc velký, a tak jsem se tě chtěla zeptat, zda bys nechtěl bydlet se mnou, Patrikem, Gábinem a Markétou." Zarazil jsem se a vůbec jsem nevěděl, zda mám odpovědět jestli jo nebo ne. "Nevím, co ti na to říct." "Řekni jo, užijem si spolu spoustu legrace, vždyť jsme nejlepší kámoši a chci vás mít všechny pohromadě," přemlouvala Kája opravdu obstojně. "Dobře, tak dej mi čas do večera ano?" snažil jsem se ji uklidnit. "Okay, večer ti zavolám a ty mi řekneš konečný verdikt tvého rozhodnutí," snažila se zachovat profesionální tvář, když do dveří vstoupila její sekretářka. "Už vás nadále Tomáši nepotřebuji, teď běžte udělat svou práci," pronesla a nenápadně na mě mrkla. Musel jsem se jí smát, když jsem odešel. Ještě snad nikdy jsem neviděl tak optimistického člověka. Sešel jsem schody zpět dolů k informacím, od kterých jsem potom směřoval do šaten. Když jsem tam vešel, málem to se mnou zase seklo. Stál tam totiž Marek a převlékal se.

"Co tady děláš?" zeptal jsem se a on mi s radostí odpověděl: "Pracuji tady." "Co?" opravdu to se mnou málem seklo. "No, rozhodl jsem se tady zůstat a jelikož jsem bez školy, bez práce a bez peněz, potřebuji se nějak uživit," vysvětlil mi svou situaci. "Takže jsme spolupracovníci," nadhodil jsem celkem i rád. "No, to jsme," podíval se na mě tím jeho úžasným pohledem. Když jsme šli do skladu, zničehonic se tam objevil Michal. Šel jsem okamžitě za ním a dal mu facku. "Zmizni okamžitě odsud…," začal jsem na něj křičet přede všemi. "Tomáši, promiň, nechtěl jsem…" Skočil jsem mu do řeči se slovy: "Mě nezajímá, co jsi chtěl nebo nechtěl, prostě zmiz. Už tě nechci vidět." Michal se otočil a opravdu odešel. Marek na mě koukal a nestačil se divit a potom ke mně přišel a šibalsky pronesl: "Problémy v ráji, profesůrku?" "To není tvoje věc," odsekl jsem ho a šel jsem si dělat svou práci. Potom mi došlo, že když opravdu půjdu bydlet se svými přáteli, nebudu takový smutný pořád. Když jsem skončil v práci, zavolal jsem Karolíně, že tu její nabídku přijímám. "No Tome, ale nevím, jestli budeš chtít i po tom, co ti teď řeknu," začala být opravdu vážná, "on s námi v domě bude bydlet i Marek." Myslel jsem si, že si ze mě dělá srandu, ale sranda to rozhodně nebyla, a i když mi moje mysl říkala ne, tak jsem i přesto řekl, že to beru.

Zavolal jsem stěhovací auto, jelikož Karolína řekla, že už se můžu stěhovat teď. Klíče mi dá až potom, teď je tam prý Gábin a zařizuje si svoje. Markéta už v bytě stačila zabalit všechno, včetně mých věcí. "Jak jsi sakra věděla, že budu souhlasit?" zeptal jsem se jí. "Znám tě od malička, jsi jako můj bratr, takže vím, že jsi na to potřeboval čas a stejně jsi nakonec řekl jo," pronesla a já jsem se na ni podíval se slovy: "Volala ti Karolína, co?" "Jo," začali jsme se oba řehtat jak blázni. Poté jsme se pustili do balení společně.

Po dvou hodinách, když už bylo všechno v tom novém domě, jsem se naposledy procházel po podlaze svého bytu. Bydlel jsem v něm od svých devatenácti, a tak nebylo divu, že jsem byl trošičku smutný. Došel jsem ke dveřím a naposledy jsem se otočil směrem dovnitř. Prohlížel jsem si, jak ten byt je najednou prázdný. Najednou se za mnou někdo objevil, a tak jsem se otočil. Stál tam Michal s uplakanýma očima. "Běž pryč, co jsi nerozuměl na tom, že už tě nechci vidět?" zeptal jsem se ho a zamykal jsem byt. "Ty se stěhuješ?" zeptal se překvapeně. "Jo a budu rád, když už mi dáš pokoj!" odbyl jsem ho a šel jsem směrem ke schodům. Najednou mě chytil za ruku a otočil si mě k sobě. Obepnul svoje ruce kolem mého pasu a dal mi pusu. Okamžitě jsem ho odstrčil a vlepil mu pořádnou facku se slovy: "Tohle už nikdy nedělej, ty prasáku." "Já vím, udělal jsem chybu a lituju toho. Opil jsem se do němoty, pamatuju si jenom, že jsem otevřel dveře sousedce a ta po mně zničehonic vyjela," snažil se mi vysvětlit svou situaci. "A to tě má jako omlouvat? Sorry, ale vážně už tě nechci vidět a bude lepší, když už mi dáš pokoj," reagoval jsem na jeho vysvětlení a opět jsem se otočil a šel jsem až k východu. Tam už stála Markéta vedle auta, která čekala na mě. Když jsme odjížděli, Michal vyšel ven s pořádně naštvaným výrazem, ale já si ho nevšímal, jen jsem prosil Markétu, ať už nastartuje. Ta hned nastartovala a jeli jsme.

Konečně jsem viděl svůj nový byt, nebo mám říct snad dům. Ten dům byl opravdu obrovský, vypadal jako vila. Všude samá příroda a dům mohl být starý přinejmenším dvacet let. Když jsem vešel dovnitř, nestačil jsem se divit. Každá naše věc byla už nastěhována a musím říct, že to bylo opravdu útulné. Karolína mě provedla dlouhou chodbou až k mému pokoji, když v tom se najednou z vedlejšího pokoje vynořil Marek. Oba jsme se na sebe usmáli a každý šel zas svou cestou. "Tak a jsme tu. Tohle je teď tvoje nové útočiště," představila mi Kája můj nový pokoj. Byl jsem v úžasu, opravdu si mákla, když mi dokázala dát tak velikánský pokoj s vlastní koupelnou a záchodem, když v tom mě z toho úžasu opět přerušila: "No, ještě to má malinký háček, jelikož tohle býval dříve dvoupokoj, tak máte s Markem společnou koupelnu a záchod. Doufám, že to nevadí." Jen jsem kývl, že to je v pohodě, i když vlastně ani nebylo, jelikož jsem pořád k Markovi choval hluboké city. Karolína odešla a já hupsnul přímo na postel. Ležel jsem takhle asi půl hodiny, než za mnou přišel Marek. Zastavil se ve dveřích a chvíli na mě koukal. Podíval jsem se na něj také a pronesl jsem: "Co se děje?" "Ale… ale nic… jen máme jít všichni do kuchyně, tak jsem ti to přišel vzkázat," jeho koktání mě zcela odrovnalo, byl tak sladký. "No víš, já se tady moc nevyznám, takže bych do kuchyně asi sám netrefil. Počkáš na mě, musím si ještě dojít na záchod," pronesl jsem svou malou lež, jelikož jsem na záchod nepotřeboval a moc dobře jsem věděl, kde je kuchyň. "Jo jasně," odvětil mi.

Zavřel jsem se do koupelny a snažil jsem se něco udělat se svým ksichtem. Ovšem jsem zapomněl, že mám s Markem společnou koupenu, a tak se najednou rozveřely druhé dveře do koupelny. "Já myslel, že potřebuješ jenom na záchod," pronesl s tím svým šibalským pohledem. "Jo, ale přece nemůžu jít mezi lidi takhle, jako bezdomovec," odvětil jsem mu. "Prosim tě…, jsi hezkej i neupravenej, tak už pojď," najednou jeho šibalský pohled zmizel. Moje srdce se rozbušilo a já cítil, že ty city, co jsem k němu choval, jsou pořád ve mně. Michal byl asi nejspíš jen poblouznění, ale do Marka jsem byl pořád zamilovaný. Šel jsem tedy za ním, když v tom se v půlce chodby otočil a podíval se na mě. "Co je?" zeptal jsem se. Chytil mě a praštil se mnou o zeď. Naklonil hlavu tak, aby byly jeho rty u těch mých a pronesl potichu: "Chci tě a neříkej, že ty mě ne. Pořád jsem do tebe blázen a ty víš, že ty si do mě taky. Tak proč to takhle komplikuješ?" "Já… já…," začal jsem koktat. "Hmm, co ty?" zeptal se, ale přitom se zeptat nechtěl. Už se schylovalo k tomu, že se políbíme, když v tom se v chodbě objevil Patrik se slovy: "Tak kde jste vy dva? Čeká se jen na vás!" Rychle jsme od sebe uskočili a začali jsme se upravovat. Patrik se zarazil a začal se smát. "Věděl jsem, že to nevydržíte, jen jsem nečekal, že budete tak rychle spolu," pronesl a peskoval nás, ať už jdeme. Když jsme došli až ke schodům, kde byly i druhé vchodové dveře, najednou někdo zazvonil. Otevřel jsem a stál tam Michal. Okamžitě vtrhl dovnitř. Marek s Patrikem se zarazili, a aby nerušili, šli beze mě. Michal jen pronesl: "Když tě nemůžu mít já, tak ani on!!" Najednou mě strčil a poslední, co jsem si pamatoval, bylo, jak jsem padal ze schodů a během toho on utíkal pryč…