4.D (13)

Probudil jsem se v nemocnici. Kromě pár odřenin se mi nic vážného nestalo, ačkoliv jsem měl výpadky a některé věci jsem si pamatoval jen matně. V nemocnici se mnou byli všichni až na Patrika, prý měl něco důležitého na práci. Všichni byli rozrušení, když v tom vstoupil doktor do pokoje a začal mluvit o mém stavu: "Dobrý den, máte jen pár odřenin, ale uhodil jste se hodně do hlavy, což může znamenat i ztrátu paměti. Abych to upřesnil, sice si pamatujete všechno, ale některé lidi si pamatovat nebudete." Když jsme mu všichni poděkovali za oznámení, odešel. Co mi ale nešlo do hlavy, bylo, že mě nějaký kluk držel za ruku a já vůbec nevěděl, kdo to je, a tak jsem se ho zeptal: "Kdo jste?" Zarazil se a pustil mi ruku. "To jsem přece já, Marek," odpověděl mi zděšeně. Snažil jsem si vybavit alespoň nějakou situaci s ním, ale vůbec nic mi ten jeho obličej neříkal, když v tom se do konverzace pustila Markéta: "Tomáši, to je tvůj…," zarazila se a nevěděla, jak má nazvat Marka ve vztahu se mnou, avšak se ozval on a dokončil větu za ní: "Jsem tvůj přítel." "Já mám přítele?" zeptal jsem se. "No…, je to složitější, Tomáši, ale to proberem až pak. Doktor říkal, že můžeš jít domů a že máš přijít příští pátek na prohlídku," pronesla Karolína.

Když jsme jeli autem směrem mě neznámým, ten kluk, jehož totožnost mi byla neznámá, seděl pořád u mě a držel mě za ruku, když v tom jsem si vzpomněl na ten pád ze schodů, a tak jsem začal mluvit: "Před tím pádem jsem s tebou mluvil, že je to tak?" "Joo!!" zakřičel nadšeně. "To tys mě shodil z těch schodů!" vykřikl jsem a chtěl jsem vystoupit z auta, když v tom se ozval Gábin: "On tě nemohl shodit, šel se mnou do kuchyně a za tebou přišel Michal." V tom se na něj všichni podívali a všechny trklo, že mě z těch schodů strčil nějaký Michal. Vůbec jsem nevěděl, která bije, když v tom všichni najednou pronesli: "To Michal." Bylo mi blbě z toho, že jsem nevěděl vůbec nic, jen jsem si matně vybavoval věci, které byly spojené s tím pádem. Najednou jsme zastavili před velkým starým domem a všichni jsme vystoupili. Tam už stáli mí rodiče, a tak jsem se za nimi rozběhl, jako kdybych byl malé dítě. Objal jsem je oba silně naráz a nechtěl jsem je pustit. Bál jsem se toho Marka, byl jsem si jistý, že i on v tom měl prsty, když v tom jsem si opět vzpomněl na něco. Pustil jsem rodiče a říkám: "Ten, co mě strčil říkal, že když mě nemůže mít on, tak mě nebude mít ani jinej, nebo něco takovýho." To bylo nejspíš upozornění pro toho Marka, a když se nestalo nic mě, stane se něco brzo jemu.

Seděli jsme potom asi hodinu, včetně mých rodičů, v kuchyni a snažili se přijít na to, jak Michala polapit. Už jsem věděl, že Marek v tom prsty nemá, a všichni vymýšleli, jak Marka ochránit. Když rodiče odešli, zalezl jsem do svého pokoje a bál se z něj vylézt. Pořád jsem měl před očima ten pád. Když se začalo venku stmívat, dostal jsem panickou hrůzu, a tak jsem rozsvítil všechna světla v pokoji a zapnul jsem televizi a dal ji na maximum. Přitom jsem ale vůbec na televizi nekoukal, jen jsem se z toho všeho klepal, když v tom mi někdo zaťukal na dveře, které vedly do koupelny. Vzal jsem pálku, kterou jsem měl pod postelí, a pomalu jsem se plížil k těm dveřím. Když jsem je otevřel a napřáhl jsem se, tak jsem se zarazil. Stál v nich ten Marek, o kterém už jsem si pamatoval víc než před tím. Položil jsem pálku a šel jsem si sednout zpátky na postel. On mezitím ztlumil televizi a přišel si sednout ke mně. "Tome, já vím, že nevíš, kdo jsem nebo co tady dělám, ale já jsem do tebe blázen. Miluju tě a toho hajzla dostanu, i kdybych se měl smažit v pekle." Podíval jsem se na něj a vzpomněl jsem si na další věc, kterou jsem s nim prožil před tím pádem. "To s tebou jsem se chvíli před tím pádem líbal." Když jsem to dořekl, začalo se mi s ním vybavovat úplně všechno. Opět jsem se mu podíval do očí a objal ho. Začal jsem brečet a stisknul jsem ho pevně, když v tom jsem řekl: "Marku, já se bojím." "Nemáš se čeho bát, jsem tu pro tebe," odvětil mi na to.

Celou noc jsem strávil v jeho objetí. Připadal jsem si tak bezpečně, když byl u mě, a to mi dalo důvod, proč ho milovat ještě víc. Druhý den ráno, když jsem se vzbudil, v posteli už nebyl. Šel jsem se podívat do koupelny, zda tam náhodou není. Otevřel jsem dveře a začal jsem se smát. Stál před zrcadlem úplně nahý a civěl na sebe jako na nějaký symbol sexu. Řeknu vám, pohled na něj byl nenahraditelný. Když mě zbystřil v těch dveřích, začal se červenat a schoval svou chloubu pod své dlaně. "Přede mnou ho schovávat nemusíš. Jestli si dobře vzpomínám, už jsem ho několikrát viděl," pronesl jsem trošičku nadrženě a mířil jsem přímo k němu. Líbilo se mi, že pro změnu jsem ho tentokrát uvedl do rozpaků já. Chytl jsem ho za obě ruce a dal mu je nad hlavu. Zarazil se. "Co to dě… dě… děláš?" začal koktat. "Jen se tomu poddej!" řekl jsem mu a pomalu jsem si klekal na kolena. Když jsem tu jeho chloubu zasunul do své pusy, začal vzdychat a to se mi líbilo. Přitvrďoval jsem a čím rychleji jsem ho dělal, tím hlasitější jeho vzdychy byly. Rukama jsem mu mačkal bradavky a myslím, že to ho úplně dorazilo, a tak začal stříkat. Když bylo dokonáno, vstal jsem a podíval jsem se do jeho omámené tváře. "Tak co? Líbilo?" zeptal jsem se. Odpovědi jsem se nedočkal, vzal mě na ruce a posadil mě vedle umyvadla. Stáhl mi kalhoty i trenky naráz. Moje chlouba už stála jako stožár a on se nahnul a začal mě dělat stejně jako já jeho. Bokama jsem mu trošku pomáhal, aby si potom nestěžoval, že ho bolí záda. Prohrabával jsem mu vlasy. Jeho hlava v mém rozkroku mě strašně vzrušovala. Zmocňovala se mě touha po něm. Když už jsem se blížil ke konci, začal jsem křičet přes celou koupelnu. Ten pocit byl prostě nepopsatelný.

Když jsme po sobě uklidili ten svinčík, zaklepala na dveře Karolína. Přišla pro mě, protože přijeli moji rodiče. Když jsem sešel dolů do kuchyně, už tam seděli a zdáli se nějací nesví. "Tome, sedni si, musíme ti něco říct," opravdu byli nesví a zdáli se strašně šťastní, ale zároveň se báli. "Víš, Tome, rozhodli jsme se s tvým otcem, že se přestěhujeme pryč z Liberce. Chtěli bychom jet zpět do Šumperka, na naše rodné místo. Máme tam plno známých a vzhledem k tomu, že tvoje nám babička, když před sedmi lety zemřela, odkázala svůj dům, máme kde bydlet. Otázkou je, zda bys nechtěl jet s námi." To stěhování by byl pro mě nový začátek, ale stejně jsem nakonec musel odpovědět, že si to ještě rozmyslím. Chvíli jsem s nimi ještě seděl a potom odešli. Já odešel do svého pokoje o tom všem přemýšlet, ale stejně mi pořád hlavou koloval Marek a mí přátelé. Nechtěl jsem nechat jet rodiče, ale nechtěl jsem ani ztratit své kámoše a svou životní lásku. Z přemýšlení mě vytrhla Karolína, která vstoupila do pokoje. "Nevyrušuju?" zeptala se. "Ale vůbec ne, jen pojď," odvětil jsem jí. "Slyšela jsem tvé rodiče. Jsem z toho celá nesvá, já nechci, abys odjížděl, ale tady je to pro tebe strašně těžký. Za tu dobu, co tě znám, jsem si tě strašně oblíbila," začala konverzovat. Její slova mi to nijak neulehčila. Spíš zhoršila. "Měl bys to probrat s Markem, zda by jel s tebou." Možnost vzít Marka s sebou mě vůbec nenapadla, ale myslím, že by stejně nesouhlasil, a tak jsem mu o ničem neříkal. 

Celý den jsem přemýšlel a nakonec jsem dospěl k rozhodnutí, že jim odpovím ne a zůstanu zde se svými přáteli, když přišel osudový zvrat v mém rozhodnutí. Do pokoje za mnou přišel Marek. Připadal mi, jako by si něco vyčítal. Nechápal jsem to, a tak jsem se zeptal: "Co se děje?" "Měl bych ti něco říct," trochu jsem se začínal bát toho, co z něj dál vypadne. "Tome, ráno, jak jsem se prohlížel v zrcadle, nebylo to, že bych se chtěl milovat, ale bylo to o tom, že když si dojel z tý nemocnice domů a byl ty hodiny v tom pokoji sám, já nebyl doma. Byl jsem u Alexe." Začalo mi pomalu docházet, k čemu se schyluje. "Spal jsem s ním a ne jednou. Začal jsem k němu něco cítit, a proto si myslím, že už bychom spolu neměli být." Tahle slova mě doslova zabila. Pustil jsem mobil na zem a nevěděl jsem, jak mám reagovat. Nechtěl jsem tropit scény, a tak jsem mu řekl: "Doufám, že si to spolu užijete!" Vstal jsem z postele a odešel jsem z pokoje. Sedl jsem si v kuchyni, kde seděla i Markéta. Nechtěl jsem brečet, ale najednou, zničehonic, jsem se rozbrečel jako malé dítě. "Tome, co je?" přisedla si vystrašená Markéta. "Marek…, on se se mnou rozešel…" Markéta nechápala, a tak se zeptala: "Proč sakra?" "Je zamilovanej do Alexe." Markéta se zvedla a chystala se jít za ním, když v tom jsem ji zastavil. Zakýval jsem hlavou a řekl jí, ať se ještě na chvíli posadí. "Víš, Markéto, budu se stěhovat," vykulila na mě oči a nemusela ani nic říkat, jelikož jsem hned pokračovat: "Rodiče tu dneska byli a nabídli mi, že se přestěhujem do Šumperka." Silně mě objala a začal brečet. "To mě tu necháš?" "Já už tady nemůžu být, je to tu pro mě těžký. Tam bych mohl začít znovu od začátku a udělat úplně všechno jinak." Znovu mě silně objala se slovy: "Pokud to pro tebe bude lepší, jdi!" Šel jsem zpět nahoru do svého pokoje. Uchopil jsem telefon ze země a vytočil mámino číslo. Když to zvedla, řekl jsem jí, že to beru a jedu s nimi. Řekla mi, že se mám sbalit a ráno si pro mě přijedou a pojedeme. Sbalil jsem si věci a šel jsem spát, ale vlastně jsem celou noc nespal.

Bylo tu ráno, všichni kámoši včetně Marka čekali přede dveřmi. Valil jsem se se svými věcmi směrem ke dveřím. První jsem se rozloučil s Patrikem a Gábinem. Moc jsem se s nimi neznal, ale i oni hráli v mém životě velkou roli. Potom byla na řadě Karolína. Řeknu vám, brečela jako malá a objímala mě pomalu pět minut a potom řekla: "Měj telefon pořád zapnutý! Budu ti volat aspoň pětkrát denně." Začali jsme se všichni smát. Vedle Karolíny stál Marek, který si myslel, že se s ním rozloučím, ale jeho jsem jenom obešel a šel jsem za Markétou. "Tak, sestřičko, je to tady. Naše životy se rozdělí, ale neboj, jednou za čas se na tebe přijedu podívat." "To bych ti radila, bratříčku. Objali jsme se a oba opět brečeli. Najednou zazvonil zvonek, což byl signál, že už mám jít. Marek se na mě podíval úplně vyčítavě, ale už jsem si ho nevšímal. Byli přede mnou nové zítřky bez starostí, o kterých jsem snil skoro pořád. Sice nějaké starosti budou, ale nebudu se muset zaobírat Markem, Michalem (kterého mimochodem nikdo v Liberci do konce prázdnin neviděl), Alexem atd. Nastoupil jsem do auta a podíval jsem se do těch smutných tváří mých přátel. Nakonec táta nastartoval a odjeli jsme.

O ROK POZDĚJI

Uběhl rok po tom, co jsem se odstěhoval. První týdny tam byly strašné, neměl jsem přátele, práci a skoro ani žádné soukromí, jelikož rodina nám celé dva týdny nedala pokoj a měli jsme od pondělí do neděle nějakou návštěvu. Alespoň jsem viděl některé staré známé. Po měsíci už se stal zvrat a já dostal práci na místní střední škole. I když jsem byl vyučen jen na psychologii, vzali mě i na ostatní předměty. Ale dost o mně, to se dozvíte nakonec. Teď něco o těch, které jsem zanechal v Liberci:

Markéta po třech měsících otěhotněla, v nejbližší době by měla Markéta porodit. Gábin prý ze začátku nebyl moc spokojený, když slyšel, že je Markéta těhotná, ale po prvním ultrazvuku změnil názor. Patrik nedávno požádal Karolínu o ruku a ta souhlasila, takže dneska už jsou svoji. Co se týče Marka, tak ten se prý odstěhoval společně s Alexem do Ameriky za svými rodiči, potom už o něm nikdo neslyšel. Michal udělal maturitu a snažil se hodit minulost za hlavu. Prý se také odstěhoval z Liberce po matuře. No a něco málo o mně: jak už jsem řekl, tak jsem si našel práci. V práci jsem našel svou životní lásku, jmenoval se Matouš a nebojte, byl to učitel. Po nějakém čase jsme se rozhodli, že budem bydlet spolu, a tak jsem se od rodičů opět odstěhoval. A teď? Jsem ten nejšťastnější člověk na světě a jsem rád za rozhodnutí, které jsem udělal. Ať už se rozhodnete jakkoliv, nikdy svého rozhodnutí nelitujte.