Románová pohádka - 1.díl

Jmenuju se Damián Dendt a vždycky jsem se považoval za celkem obyčejnýho kluka. Nikdy jsem neměl potřebu hrát na ostatní to, že všechno umím, všemu rozumím, všude jsem byl a všechno znám.

Jsem normální člověk, proto mám a dělám chyby, a hodně se toho musím ještě naučit. Co ale zjišťovat už nemusím je to, že nemám rád podrazy a přetvářku, proto i mluvím tak, jak mi zobák narost, a stejně tak i myslím.

Jenomže jak už to tak bejvá, to, co člověk nemá rád, se mu nejvíc děje a já jsem skoro od začátku života obklopenej jenom podrazama a přetvářkou a snažím se s nima bojovat. Pomyslně zápasím i s jedincema, který mě díky mýmu neškrobenýmu a nenamyšlenýmu chování někdy považujou za jednoduššího…, to možná jsem podle některejch intelektuálskejch měřítek, ale jinak jsem chytrej kluk, protože to bych pak nemohl bejt tam, kde jsem dneska!

I když je vlastně pravda, že část mýho já je naivní, a možná i jednodušší, ale jak jsem měl možnost poznat, takovej kousek má v sobě každej chlap, jen ho některý potlačujou, právě proto, aby se jim podobný týpci nesmáli. Je to ten malej kluk, kterej se čas od času v každym mužskym probudí a začne vymejšlet blbosti, nebo si třeba chce hrát i s hračkama, který nejsou určený pro dospělý lidi. Mně ale tohle nikdy nedělalo problém, posměch lidí, který o mně ve skutečnosti nevíc nic, mě nikdy netrápil, vím totiž, že dokážu zabrat, když je potřeba. Proto si klidně můžu dovolit to, že se mojí občas obyčejně přemejšlející hlavou honěj úplně obyčejný myšlenky, který se dokážou radovat ze života a nadchnout se úplně obyčejnejma věcma tak jako právě teď.

Stojím uprostřed bíle vymalovanýho pokoje obklopenej magicky zbarvenou září vykouzlenou zapadajícím sluncem, která sem dopadá dokořán otevřenym oknem. Každym i tím nejtitěrnějším kousíčkem svýho já si vychutnávám spokojenost a neopodstatněnej pocit bezpečí, kterej mi dopřává atmosféra jarního podvečera. Ten svou romantikou překrejvá tíhu minulejch tejdnů, ve kterejch se odehrály věci tak zvláštní, že by je ani moje bujná fantazie nevymyslela.

Uvědomuju si, že tyhle okamžiky klidu můžou zmizet rychlejc, než se v mým životě vynořily, a proto si jich užívám naplno. Se zakloněnou hlavou a pootevřenou pusou, protože jejich krása mi nedovoluje jinak, zírám na nekonečnej pás zlatejch lipovejch lístků, kterej lemuje štukovanej strop nade mnou.

A stejně tak intezivně jako mě nadchnul dnes ráno ten strop, když jsem se do něho zadíval poprvé pořádně a v klidu, tak stejně tak si už celejch pět měsíců užívám toho, že nedošlo k naplnění předpovědí zástupů proroků a šílenců, kteří s naprostou jistotou tvrdili to, že začátek milénia s dvojkou na začátku bude pro lidstvo tím posledním, co zažije. Nestalo se tak a tahle planeta se klidně i s lidskou civilizací dál narušeně otáčí tak jako před tím. Zas a znova na ní den střídá noc a přesně tak tomu bude i dneska.

Protože tohle pozdní odpoledne se už překlápí ke svýmu konci a provazy slunečního svitu, doprovázený červánkovým závojem, naposledy chtěj s maximálním úsilím ještě v tomhle dni vykreslit krásu a detaily míst, kam dopadaj. Zapadající slunce se třpytí a poskakuje po malejch vlnkách na hladině Vltavy a její proudící voda omejvá kamenný bloky, který ji vedou městským korytem dole kolem domu.

Přistupuju k otevřenýmu oknu, kterým ještě chvíli pozoruju řeku. S úsměvem koukám na lodičky a lidičky na nich, a na to, jak si užívaj tenhle krásnej romantickej čas. Je sice ještě den, ale myšlenky všech se už točí kolem toho, co přinese nastávající večer a po něm následující noc.

Noc, která pro každýho z nás znamená něco jinýho. Pro jednoho je časem odpočinku a pro druhýho zase nekonečnejma chvílema depresí, během kterejch se nemůže dočkat prvních slunečních vlásků rodícího se rána.

A pak jsou tu takový, jako třeba já, který temnotu noci využívaj ke svý obživě.

Nesčetněkrát tenhle fakt rozvířil moji stále klukovskou fantazii a já si díky tomu mohl užívat představy o tom, že jsem nesmrtelnej, krásnej a nebezpečně charismatickej upír, nebo jindy zase divokej smyslnej a živočišností překypující vlkodlak, který pod rouškou noci nastavujou světu svoji tajemnější tvář. Můj způsob zajišťování životních potřeb je ale mnohem prozaičtější a víc patřící do reálnýho světa. Patřim k těm, co vykonávaj, s patologickou radostí, nebo naopak z donucení životníma okolnostma, práci vyžadující atmosféru nočních hodin. Hodin, který jsou zahalený rouškou tajemna a smyslnosti. Rouškou, pod kterou se stávaj věci a příběhy kolem nás tajemnější, a do některejch z nich absence denního světla přináší jejich větší snesitelnost a logiku. Já jsem členem šťastnější části týhle skupiny lidí, svou práci totiž vykonávám a prožívám s vášnivym nadšením a celou svou duší.

Jsem go-go tanečník, fotomodel a profesionální společník.

Zapadající slunce se zrcadlí nejen v hladině řeky, ale taky v mejch očích, protože pořád ještě stojím u otevřenýho okna, kterým mi vlahej a teplej vánek do pokoje přináší pouliční hlahol a vůně z nedaleký restaurace. Je to příjemný, ale večer nezadržitelně přichází a tím pro mě volno končí.

Zavírám okno a zvedám z nočního stolku stojícího pod oknem, který jsem právě zavřel, služební mobil a zapínám ho. Otáčím se do místnosti a uvědomuju si, že jsem si ji ještě ani pořádně neprohlídnul, teda kromě stropu, a to už jsem tu celej jeden den. Doteď to ale bylo jedno velký stěhování, během kterýho jsem opouštěl svůj starej pronajatej byt a díky nabídnutý možnosti ubytování v rámci novýho zaměstnání jsem se přesunul do tohohle okouzlujícího pokoje. Můj původní byt si za mnou, po odnesení mojí poslední tašky, zamknul jeho majitel a já se tak zbavil obtěžujícího nošení a neustálýho hledání klíčů, protože ty tady nepotřebuju, a to díky vstupním kartám a automatickejm zámkům. Kvůli výhodám novýho bydlení odbíhám myšlenkama od toho, že nebyl zatím od dnešního rána čas si tady v klidu sednout do pohodlně vypadajícího hnědýho křesílka stojícího uprostřed pokoje u kulatýho skleněnýho stolku, na kterej pokládám teď už zapnutej mobil.

Sedám proto obřadně do měkkýho polstrování s vyšitejma zlatejma lístkama, který decentně lemujou jeho opěradlo. A nemůžu se ubránit koukání do toho vysokýho stropu ohraničenýho štukováním ze stejnejch lipovejch lístků, který jsou i na jinejch částech interiéru celýho domu a od jeho postavení se staly jeho nedílnou součástí a daly mu taky jméno. Stejný jméno nese i firma, která v něm úspěšně funguje: Zlatý Lístek.

Sedím tu jako nájemník a zaměstnanec v jedný osobě, protože ten pokoj je součástí podniku, kterej mě najal včera hned po mým návratu z posledního focení ve Španělsku.

„Jó Španělsko!“ nemůžu se během svýho rozjímání ubránit zasněnýmu povzdechu.

Tam jsem potkal člověka jménem André. Ten pro Zlatej Lístek objevuje nový tváře a na chystaný výběrový pohovory na nový společníky mě upozornil ještě během mý práce na propagační kampani focený a točený právě na španělskym pobřeží. Tam vykonával další ze svejch mnoha povolání a to asistenta v reklamní agentuře. Jeho nabídka mě zaujala a na přijímací pohovor v Praze jsem se, po předchozí telefonický domluvě, dostavil hned cestou z letiště. Uspěl jsem v něm, a protože šéf Zlatýho Lístku chce mít svý ovečky pěkně pod jednou střechou, jsem se dneska do nabídnutýho pokoje i nastěhoval.

Zbavil jsem se díky tomu dojíždění přes celou Prahu a to mi dovoluje nerušeně pracovat po nocích jako go-go tanečník diskotéky, která je v suterénu domu, patřící pod jeden firemní znak. Přes den a navečer je mojí pracovní náplní doprovod klientů týhle firmy. Tím je okruh lidí disponující velkym bohatstvím. No prostě pracháči a zazobanci, který si za svý prachy kupujou společnost prověřenejch mladejch a v práci kultivovanejch lidí z podnikový stáje Zlatýho Lístku.

Z poklidný prohlídky uklidňujícího stropu a vzpomínek mě vytrhává mobil, kterej díky vibracím poskakuje po skleněný desce konferenčního stolku, kterej mám po pravý ruce.

„Aaaa… už je to tady!“ říkám si nervózně sám pro sebe, aniž bych se na telefon podíval, v očekávání seznamovacího hovoru s mym prvnim klientem, kterej by mě měl pozvat na večeři.

Očekávám a počítám s tím, že večeře bude tím, co bude následovat po ukončení tohohle právě přicházejícího telefonátu, protože se mi přes den dostalo instrukcí z recepce, že můj první klient si na dnešní dvaadvacátou hodinu rezervoval moji společnost. A co jinýho by se dalo v tuhle pokročilou hodinu společensky provozovat, když intimní radovánky jsou s klientama striktně zakázaný firemním kodexem.

Ale omyl, display telefonu mi neoznamuje příchozí hovor, ale textovou zprávu. To mě znervózňuje ještě víc než příprava na prvního klienta, protože ten by měl podle pravidel firmy vždycky navázat kontakt se společníkem hovorem a ne smskou. Prohlížím proto podezíravě řádky s textem a čtu si je pro jistotu nahlas:

„Ahoj Damiáne, jestli máš čas, prosím stav se u mne v kanceláři, jsem tu dnes do půlnoci. Díky Richard.“

Krčím rameny a do éteru prázdnýho pokoje odpovídám polohlasně napsanýmu textu, jako by ten měl moje slova zprostředkovat jeho odesílateli: „Třeba hned, Ríšo!“ a pokračuju dál v samomluvě, protože ta smska je od hlavního manažera, sedícího toho času v kanceláři pode mnou: „Proč šéfa nechávat čekat, když se zatím práce nehrne.“

Opouštím pohodlný křesílko a vzápětí i pokoj, kterej se za mnou automaticky sám zamyká pomocí samočinnýho zámku, kterejma jsou osazený dveře všech kanceláří a soukromejch pokojů v budově. Vycházim na útulnou chodbou ke schodišti, hned za dveřma mýho pokoje míjím nástěnný obdélníkový zrcadlo, který zabírá celou moji postavu a jen tak během chůze podvědomě kontroluju svůj vzhled. Pozvolna scházim po schodech o patro níž, kde mě směr točících se schodů kontinuálně posílá přímo ke dveřím s číslem jedna, a já na ně klepu.

„Ahoj Richarde, potřebuješ něco?“ hlásím se hned po vstupu.

Šéf ke mně zvedá pohled: „Ne, ne…, chtěl jsem si s tebou jen osobně promluvit. Podle rozpisu vím, že tam dnes až do dvaadvacáté hodiny nikoho nemáš, proto mi přišlo vhodné tě tady uvítat. Ještě jsme na to ani jeden neměli čas. Seznámit tě s tvým novým pracovištěm a možná i domovem… a tak,“ a pak přerušuje svou řeč a zkoumavě si mě prohlíží, jako by potřeboval můj souhlas.

Nenechávám ho v tom: „Jasně…, moc rád!“

Hlavou mi totiž letí myšlenka, že se mi Richardova nabídka hodí. Získám díky ní představu o rozvržení domu a nebudu muset jeho chodbama bloumat sám. Udělám si tak, s využitím místaznalýho doprovodu, detailnější představu o prostoru, kterej možná skrejvá mnou hledaný tajemství.

Na jeho hladce oholenejch tvářích se objevujou ďolíčky, který jsou jinak zahalený maskou vševědoucího a všehoschopnýho jedince, kterej zásadně před zaměstnancema asi moc často nedává na odiv svoje pocity a emoce.

Ďolíčky mizej a opět se objevuje jeho obvyklej přísnej šéfovskej výraz: „Já vím, že už jsem ti to říkal při pohovoru, ale raději to ještě zopakuji…“

Všechno se ve mně zastavuje, protože to říká tak, jako bych hned první den něco provedl. Chytám se proto dlaněma za opěradlo židle, která stojí u stolu naproti Richardovi, a čekám nějakej ten seřvunk.

Šéf se za stolem sebejistě pohupuje v moderní odpružený židli: „…nejsme žádný bordel, to si pamatuj, prosím tě! V žádném případě nesmíš mít s klientem sex! To je přímo zakázané! Vybudovali jsme tenhle podnik na základě korektních požadavků většinou úspěšných a slušných podnikatelů, politiků a aristokratů, kteří v Praze tráví z nejrůznějších důvodů svůj drahocenný čas a chtějí nebo potřebují ho vyplnit společností kultivovaných mladých lidí. Ti je podle jejich předem předložených požadavků doprovázejí na bankety, plesy, recepce, divadelní představení, obchodní jednání, nebo do restaurace…, no prostě tam, kam si klient přeje a nechce nebo ze společenských důvodů nesmí přijít sám,“ vysvětluje mi krasavec jménem Richard Valten.

Z jeho gest a pohybů vyzařuje jeho sebevědomí, který je založený na nadprůměrný inteligenci. Tu jsem rozpoznal už během našeho první setkání při náboru novejch společníků, kterej proběhl včera.

Richard tam seděl uprostřed dlouhýho stolu přikrytýho bílym ubrusem, na kterym stálo pár rozpitejch minerálek. Po každý jeho straně seděli vždycky muž a žena středního věku. Stejně jako André to byli vyhledavači novejch tváří a každej z nich tu měl svýho kandidáta. Proto jejich pohledy směrovaný na mou maličkost nebyly úplně ty z nepřívětivějších, a to i pod tíhou faktu, že se Richard chystal přijmout jenom jednoho z navrhovanejch objevů.

Můj navrhovatel a podporovatel André tam chyběl, což společně s přísnejma výrazama porotců ještě zvyšovalo mou nervozitu, ale neodrazovalo mě to od odhodlání poprat se o nabízený angažmá. Osamocenejm rozhodováním jsem ve svym životě už dávno navyknul a víc mě u probíhajícího pohovoru zneklidňovala výrazná profesionalita, dokonalost vystupování a celkovej vzhled lidí sedících za stolem přede mnou. Protože na takový jsem zatím zvyklej nebyl. Každej z nich byl oblečenej v jednoduchý, ale na první pohled kvalitní bílý košili s miniaturníma zlatejma lístečkama na lemech rukávů. Stejnou měl i Richard a už včera jsem z jeho vyjadřování a pohybů pochopil jeho smysl pro dokonalost i těch nejmenších detailů a ctižádost, která má všem zájemcům o práci v podniku, kterýmu on velí z pozice ředitele, naznačit jeho krédo: Vše pro firmu a její úspěch!

Prostě a jednoduše na mě udělal dojem a teď, když tu sedíme naproti sobě sami v jeho kanceláři a já s každym jeho úsměvem vkradenym nakrátko do jeho proslovu, kterej ke mně pronáší s přísností "odpovědného vedoucího pracovníka", cítím, že ani já pro něho nejsem jen jeden z mnoha jeho podřízenejch. Samozřejmě že probíhající teprve druhý naše setkání ani jednomu z nás neumožňuje naladit na osobní notu, proto oba zachováváme dekorum.

Richard pomalu dokončuje svoji představu o tom, co a jak bych měl u Zlatýho Lístku vykonávat, a během toho se zvedá ze svý židle potažený bílou kůží. Já ho následuju a oba vycházíme na chodbu vyloženou tmavě hnědym kobercem lemovanym po obou jeho stranách nekonečnym pásem všudypřítomnejch zlatejch lístků.

Chodba se stáčí od Richardovy kanceláře mírně doleva. Zrcadlově přes schodiště vede ta samá z druhýho křídla domu, která se k nám přibližuje podél litinovýho zábradlí. Zábradlí, který je tvořený černejma zvlněnejma tyčema, na kterejch jsou zlacený kovový lístky těch nejrůznějších tvarů a velikostí. Ty tyče působí dojmem, že je tu někdo, ještě jako malý proutky, zapíchal do podlahy a na jaře z nich vyrostly větvě, který teď lemujou otvor schodiště. Tvoří tak hustý křoví, který chrání schody před tím, aby na ně někdo vlezl z nesprávnýho místa. Stejně tak tomu je i na ostatních podlažích, kde je ale na rozpaženejch chodbách pokaždý víc pokojů a salonků než v prvním patře, ze kterýho s Richardem startujeme prohlídku domu. Richard má k dispozici první patro s jedinou kanceláří v pravym křídle a velkou zasedačkou v tom protilehlym za schodištěm, proto aby byla zajištěná noblesa a výjimečnost klientů, který si hovor s ředitelem vyžádaj.

Hnědej koberec se zlatejma lístkama přechází z obou ramen chodby na každym patře na překrásný kamenný točitý schodiště, který je středobodem celýho domu. Chodby se do něho tím pádem jakoby vlejvaj. Jejich koberec je pečlivě ukotvenej ke každýmu schodu pozlacenou tyčí a pod každou z nich protejká jako řeka přes všechny patra až ke spodním partiím domu. Okouzlující efekt nenásilnejch přechodů vzniká i převažující kulatostí a zaoblenejma tvarama chodeb, absencí veškerejch rohů, který jsou nahrazený do kulata vyhlazenejma polosloupama.

Sněhobílý stropy, lemovaný řadou do sebe navzájem propletenejch zlatejch lístků, se zakusujou do stěn pod nima a jejich zakulacený okraje plynule přecházej dolů do italskejch štuků připomínajících šedej mramor, kterejma jsou ozdobený boční stěny chodeb až k jejich podlahám.

Klenotem interiéru je ale přes veškerou tuhle nádheru, a to bez debat, to schodiště. Nádherná kaskáda žulovejch dílců otesanejch do tvaru trojúhelníkovejch oblázků, navždycky dohromady spojenejch v jejich nejužším místě žulovym sloupem, kterej se táhne středem celýho schodiště. Celá tahle kamenná konstrukce je zasazená do klece z těch litinovejch tyčí, porostlejch do zlata barvenejma lístkama. Ty taky tvoří zespoda podpěry stoupajících schodů a zároveň zábradlí nad nima. Nad každým z nich mizí ve stropě a pokračujou v dalším patře, aby tam zase a znova podpíraly další nášlapy a přecházely nad nima zase v zábradlí. Tahle romantická souhra černě barvený litiny, hnědýho koberce, zlatejch lístků a kamennejch nášlapů dokresluje celkovej obraz lehkosti, se kterou člověk v tomhle jinak chladnym mramorovym prostředí pobejvá. Díky tomu je tenhle dům výjimečnej a už jen díky tomu se mi navždycky vryl do srdce. Všudypřítomnej zlatej lísteček k tomu srdečnímu zápisu přidává ale i druhej rozměr výjimečnosti tohohle domu a to ryze osobní, kterej ale zatim musí zůstat utajenej, a to přede všema.

Chůzí po schodišti pokračujeme v prohlídce mýho novýho pracoviště, při který se snažím zahlídnout aspoň malej náznak toho, co mám hledat. Moji pozornost od sledování domu ale chvílema odvádí Richardova nervozita. Připadá mi, jako by byl ve střehu s podezřením, že nás někdo sleduje. A to na základě svejch nedávnejch zážitků nemůžu ignorovat. Přes to všechno postupujeme dál a scházíme po schodišti do spodních pater budovy.

V přízemí pětipatrovýho domu stojícího v historickym centru Prahy je recepce, bar, restaurace a diskotéka, kde mimo jinýho dochází k navazování prvotních kontaktů mezi společníkama a klientama.

V suterénu se konec schodiště mění v úzkou chodbičku, a v ní jako první míjíme plechový dveře, za kterejma jsou podzemní garáže. S naší postupující chůzí se chodbička stáčí ostře doprava a my se díky tomu dostáváme do části domu, která je pod recepcí, restaurací a celou diskotékou v přízemí nad námi. Richard mi nadšeně a ochotně otevírá každý dveře, který potkáváme. Jako malej kluk se mi s rozzářenym výrazem chlubí, čemu všemu vládne, a seznamuje mě s relaxačním prostorem. Je tu sauna, masážní a kosmetickej salon a podzemní bazén. Dál za nima je servisní část domu s prádelnou a kotelnou. Se stejnym nadšením, s jakym mi to tady šéf ukazuje, mě i seznamuje s faktem, že všechny zařízení můžu plně a zadarmo používat. Teda pokud zrovna nebudou zamluvený některym z klientů, což si budu muset vždycky předem zjistit na recepci, tak jako to dělaj i ostatní zaměstnanci.

Tyhle prostory jsou touhle dobou už většinou prázdný, protože klienti jsou v baru a na diskotéce. Tak je tomu i dneska, a protože jako správnej šéf, kterej má dokonalej přehled o pracovišti, kterýmu vládne, Richard ví, že bysme tu měli bejt sami. Asi proto se po cestě pořád tolik ohlíží a hlídá, jestli nás někdo nesleduje, aby se ujistil, že jím očekávaný soukromí nebude nikym rušený.

Po zaklapnutí dveří vedoucích do minirecepce sauny se z něho jako mávnutím kouzelnýho proutku stává jinej člověk. Naklání se ke mně a na muže až nezvykle jemně chytá moje levý předloktí. Dívá se mi při tom upřeně do očí, až mi z toho běhá mravenčení po zádech. A to se mi moc často nestává, vzhledem k mojí profesi, proto se snažím svou slabost pro jeho pohledy a dotyky skrejt za okřiknutí: „Richarde, co blbneš?!“ a odtahuju levou ruku z jeho sevření.

Stahuje se, ustupuje o půlkrok vzad a je na něm vidět strach z toho, že překročil pomyslnou osobní hranici moc brzy. „Nezlob se, já…, já jen chci…,“ a jako by to najednou nebyl on. Klopí oči do podlahy a nervózně žmoulá klíče, který celou dobu drží v pravý ruce, a pokračuje v nejistym vysvětlování: „…já jsem ti jen chtěl říct, že jsem také gay…,“ a zase do jeho řeči skáče krátký zaváhání, který by se dalo přirovnat k divadelní dramatický pauze předcházející rozuzlení celýho dramatu.

A ve mně se jedno divadelní minidrama právě odehrává: „Sakra, sakra…, z tohohle se nesmí stát romance pro buzny! Na něco takovýho teď nemám buňky, mám úplně jinej úkol!“ a proto se na něho snažím hodit nechápavej pohled.

Jeho přirozená inteligence a profesionalita si ale asi zrovna daly pauzu, proto pokračuje v nastavenym režimu: „… a chci, abys to věděl, abys věděl to, že jsme víc než kolegové a že se na mne můžeš vždycky spolehnout, protože ses mi líbil už na pohovoru a rád bych náš vztah nebral jen jako pracovní.“

Na chvilku se sice zastavuje, ale jen proto, aby se zhluboka nadechnul: „Nezlob se, že jsem tak upřímný, ale… já to prostě jinak neumím! Co chci, to si vezmu, nebo si o to alespoň řeknu. Ale jestli nechceš, nebo nemáš zájem, samozřejmě to pochopím a vše bude jako před okamžikem našeho vstupu do téhle místnosti. Nejsem žádný despota a nikoho nebudu k ničemu nutit, a to ani v práci.“

Dál střídá klopení očí k zemi s upřenejma pohledama na mě, který jasně vysílaj prosbu o slova souhlasu s jeho návrhem. Je takhle hrozně roztomilej, a protože mně už se taky líbí od našeho prvního setkání na včerejším pohovoru, užívám si tuhle chvíli ozvláštněnou jeho nejistotou.

Přestože mi některý jeho slova nedávaj smysl, v tuhle chvíli nemám buňky na to, abych svoje nechápání rozklíčovával. Víc mě znepokojuje varování od Andrého a Donny, který mi ty dva udělili na pláži ve Španělsku, a přemýšlím si v duchu: „Že by Richard byl ten, před kým mě varovali, a on se mi takhle snažil vetřít do blízkosti?!“ a váhám, což je naprosto jasný i z mejch následujících slov: „Já nevím, jestli je to dobrej nápad, Richarde!“

On stáčí ty svý zatracený pomněnkový oči do stropu, jako by přemejšlel, co všechno mi může ještě prozradit. Po chvilce ale pokládá klíče na stolek s kytkama, kterej stojí vedle nás u zdi, jako by mu překážely v myšlenkách a v hovoru. Dívá se na mě sebevědomym pohledem, tak jak to umí jen on, a s tímhle výrazem se do místnosti vrací sebejistej šéf a povídá: „Ale já jo! Čeho se bojíš?! Doby, kdy nás upalovali, nebo soudruzi zavírali do ústavů a snažili se nás vyléčit, jsou dávno pryč!“ a dál mě probodává nezvyklatelnym pohledem, kterej jasně čeká na moji odpověď.

Přestávám si užívat chvilku jeho nervozity, protože ta je pryč, a je mi jasný, že to opravdu myslí vážně. Což mě na jednu stranu těší v nejvyšších možnejch otáčkách, ale zároveň jsou tu pochyby o jeho skutečnejch úmyslech. Proto vymejšlim něco reálně znějícího, co by vysvětlilo logicky a pochopitelně moje váhání a nevzbudilo podezření: „Víš já osobní vztahy v týhle práci nevyhledávám, myslím, že zrovna tobě nemusím vysvětlovat proč. Ale přesto se o to pokusím! … Víš, já nevěřím tomu, že partner, kterej ví o tom, co je náplní mojí práce, nebude sžíranej žárlivostí. I když oba víme, že o sex nejde, přesto bych sám nesnesl pomyšlení, že můj kluk je večer s někym jinym a já ho nemám pod kontrolou.“

Zkouším tuhle otřepanou strategii výmluv na žárlivost a srdce mi do toho poskakuje pod košilí jako splašenej kůň přivázanej ve stáji těžkejma rezavejma řetězama. Hrozně moc bych mu chtěl říct něco úplně jinýho, ale dost mě tímhle rozhovorem překvapil a tohle je výsledek, prostě nevím, jak mám reagovat. Od první chvíle, co jsem ho uviděl, žiju v tom, že na kluka jeho formátu nemám, a navíc je tu to varování ze Španělska a já nevím, jestli Richard je ten, na koho si mám podle toho varování dávat pozor. Koukám na něj, on zase na mě a stojíme tam uprostřed stylově vykachlíkovaný recepce jako dva, co neví, jestli chtějí jít do sauny, nebo do perličkový lázně. Oba jsme ticho, on mě překvapil svým návrhem, já jeho na oplátku svojí odpovědí, a to ho na chvíli zastavilo, protože není zvyklej.

„Dobře! … To beru!“ z ničeho nic rozbíjí vzniklý trapný ticho. S ním zároveň i moji naději, že řekne nebo udělá něco, po čem padneme do vzájemnýho objetí. Bláhově jsem si nějak představoval, zblbnutej informacema ze Španělska, že se pohádky někomu stanou realitou. Já se ale zase, jako vždycky, musím vrátit do tý svojí, proto neochotně splývám s její hořkostí: „Fajn, jsem rád, že to chápeš! … Nerad bych tě dělal nešťastnym, líbíš se mi!“ a přesto se mu snažim naznačit, že mi neni lhostejnej a tajně doufám, že se bude pokoušet dál o moji přízeň. Jasně, že se cejtim trapně, ale takový všechny první schůzky už prostě bejvaj.

Richard bere zpátky do ruky odložený klíče a nepřítomně pomumlává: „Ty mně taky!“ a stáčí se ke dveřím. Z jeho pohybu chápu, že odcházíme, proto se otáčím a otevírám za mnou zavřený dveře. Richard zhasíná a my se opět ocitáme na chodbičce vedoucí zpátky ke schodišti.

Po pár krocích na něho vstupujeme a dostáváme se do přízemí, kde je restaurace s recepcí a diskotéka, na který budu pravidelně ukájet svoje taneční choutky. V prvním patře nad tím vším je kancelář ředitele, ze který jsem spolu tuhle nevšední prohlídku odstartovali, a před ní se se mnou Richard teď taky loučí. Podává mi ruku, pevně s ní tiskne tu mou, dívá se mi do očí a připomíná mi slova svojí profesionální podpory. Pak mi ještě přeje dobrou klidnou službu, otáčí se a mizí jako fantom v jeho kanceláři.

Já chvíli stojim jako přišitej k tomu hnědýmu koberci na podlaze, jako bych nechtěl věřit tomu, co jsem právě prožil. Po chvíli si ale uvědomuju, že jsem v práci a musím zachovat klid, proto se přesouvám po schodech do svýho pokoje ve druhym patře. Nad ním jsou další dvě úplně stejný podlaží se stejnejma pokojíčkama, jako je ten můj, pro ostatní společníky a zaměstnance.

Držím v ruce mobil, kterej jsem po příchodu do pokoje zvedl ze stolku, na kterym jsem ho nechal ležet před odchodem za Richardem, a kontroluju jeho display, jestli nezobrazuje informace o případnejch zmeškanejch hovorech. Zatím nic, ale každou chvíli by mě měl kontaktovat první klient, kterej je objednanej.

Ty minuty čekání jsou nekonečný jako hodiny před popravou a v těch hodinách mám čas se trochu vzpamatovat. Přesto si po čerstvě odeznívajícím rozhovoru s Richardem připadám jako mimo vlastní tělo a na to, co se odehrálo v mym životě za poslední dva měsíce, koukám z vejšky, tak jak to popisujou svědci přeživší klinickou smrt.

Sedám proto do jednoho ze dvou křesílek stojícího spolu s malym skleněnym kulatym konferenčním stolkem uprostřed pokoje na krásnym koberci, totožnym s tím na chodbě. Zakláním hlavu, oddávám se vzpomínkám deroucím se mi pomalu do hlavy, kterejm se nebráním, a dopřávám jim tak volnej průchod. Nechávám svůj zrak odpočinout prázdnym pohledem do bílýho stropu a jako na promítacím plátně v kině na něm vidím sám sebe v den, kterej znamenal důležitej zlom v mym životě.

Vidím sebe stojícího na taneční kostce, z jejíž prosklený podlážky mě osvětluje několik různobarevnejch žárovek.

V Discoklubu jsem diskotéku každej večer rozjížděl už několik měsíců. Za tu dobu jsem si svym talentem vybudoval nemalou skupinu fanoušků a obdivovatelů, který se tu skoro pravidelně navečer scházeli s dostatečnym předstihem, tak aby byli na party mezi prvníma. Po příchodu postupně obsazovali svoje oblíbený místa, ze kterejch bylo na střed parketu s místem pro go-go tanečníky nejlíp vidět.

Stejně tak tomu bylo i ten osudnej večer, kterej do mýho života přinesl nejen další okamžiky v roli taneční hvězdy večera, ale i novýho diváka, kterej můj život jedinym slovem a jedinou vizitkou obrátil vzhůru nohama.

Všimnul jsem si ho hned na začátku rozjíždějící se party, kdy v potemnělym sále klubu osvětlovaly tváře ostatních lidí jen záblesky laserů, občasnýho stroboskopu a odrazy sklíček několika diskokoulí, otáčejících se v rozích stropu nad barem za mejma zádama. Takhle zviditelňovanejch tváří bylo v sále zatím jen poskromnu a všechny pro mě byly už známý. A ten jedinej neznámej obličej tak svou tajemností doplňoval skupinu mejch pravidelnejch diváků, dídžeje, kolegů barmanů a vyhazovačů.

Stál nehybně opřenej levym ramenem o sloup naproti mně, a jakoby byl uhranutej, pozoroval to, jak jsem na barevně blikajícím stupínku v plnym nasazení pobízel ostatní k tanci, přestože jsem tou dobou byl vždycky jedinym tanečníkem v sále. Ale práce je práce a bejt jedinym tanečníkem a ještě středem pozornosti se mi navíc líbí. Proto jsem vždycky, už od prvních tónů vystřelujících v plnym gardu z repráků, tancoval na plnej plyn. Ten večer oblečenej jen do bílýho tílka a sportovních kalhot barevně ladících s mym oblíbenym křiklavě žlutym šátkem na hlavě uvázanym vzadu na uzel. Po asi dvaceti minutách strnulýho pozorování mýho výkonu se pohnul, což zase upoutalo moji pozornost, a já sledoval chvíli jeho.

Viděl jsem, jak přisedl k nejbližšímu stolku, a přidal se tam tak k mladší ženě, která ale v klubu nebyla poprvý. Dokonce jsem o ní věděl drobný detaily od dobře informovanejch drben pracujících na baru. Doloval jsem je z nich pomocí mnou placenejch panáků po tom, co mě tahle žena nedávno oslovila s nabídkou odkupu mýho přívěšku, houpajícího se mi i dneska na zlatym řetízku na krku. Od ní samotný jsem se dozvěděl, při její nabídce, že má starožitnictví a můj zlatej nevšední křížek by se dal výhodně zpeněžit, určitě díky jeho sběratelský hodnotě. Samozřejmě jsem to odmítnul, a protože se na diskotéce i potom párkrát ukázala, bral jsem její zájem o můj šperk jen jako její pokus o navázání kontaktu se mnou. Zažil jsem to totiž už několikrát a dělá to tak většina obdivovatelů, ale každej se pokouší vymyslet originální záminku, která by mu pomohla překonat prvotní ostych a trému. Od barmanů jsem pozdějc vyzvěděl, že žije sama, i proto jsem byl ten večer rád za to, že má pánskej doprovod, a v duchu jsem si říkal, že tak hezká a atraktivní ženská nemůže zůstat dlouho sama.

On ale dopil svůj drink položenej do tý doby netknutě na stolku u jeho prázdný židle a po položení sklenky na stůl se zvednul a jeho židle zase osiřela. Pomalou chůzí se přibližoval k baru, kterej byl za mnou, a to do jeho pravýho okraje, kam jsem si já pravidelně po půlhodinách chodil pro pití. První půlhodina mýho tanečního nasazení se blížila ke konci, proto jsem s končící písničkou seskočil na nižší úroveň parketu pode mnou a vydal se k baru a tedy i k chlápkovi, kterýho jsem do teď letmo sledoval. Když jsem přišel až k místu, kde na baru stála od barmanů pro mě připravená půllitrová sklenice s minerálkou, přistoupil ten neznámej muž bez váhání přímo ke mně, podal mi vizitku a vyhrknul jedno jediný anglický slovíčko znamenající: „Přijď!“

Když jsem vizitku převzal, on provedl vlevo v bok jako na vojenskym cvičišti a namířil si to napříč stále ještě prázdnym parketem k východu. Ženu sedící u stolku, u kterýho seděl před chvílí i on, minul bez povšimnutí, jako by se nikdy nepotkali a během několika sekund zmizel z dohledu a bylo to naposledy, kdy jsem tohoto člověka viděl. Jak za ním zaklapla mříž oddělující prostor diskotéky od šatny, hlídaná statnou ochrankou o dvou členech, jsem oči sesunul na lístek, kterej mi tu ten tajemnej neznámej nechal. Byla to vizitka reklamní agentury bez jména konkrétní osoby, a kromě předtištěného názvu firmy na ní byl jen rukou dopsanej text: casting, 06.04.2000 at 09:00 AM, Spalena street 16, Prague 1.

Moje vzpomínky se začínaj promíchávat a já v nich zasunuju onu vizitku do malý boční kapsičky tanečních kalhot, vracím se od baru v Discoklubu zpět na taneční špalek a s prvním krokem na něj zároveň vstupuju do taneční zkušebny se zrcadlovejma stěnama. Poznávám ji, tam to před několika tejdnama všechno začalo konkurzem, kterej pořádala španělská reklamní agentura, jejíž vizitku jsem dostal od tajemnýho muže v Discoklubu. Agentura tehdy hledala nový tváře pro taneční propagační akci a já, coby tanečník živící se go-go tancem a fotomodelingem, splňoval všechny požadovaný předpoklady.

Po skončení celodenního výběrovýho kolotoče plnýho tanečních improvizací, několika hereckejch etud na téma „ty hadry jsou tak skvělý, že už je nikdy nesundám“ až po závěrečný zkušební focení na titulní stránku, jsem byl pozvanej navečer zpátky do zrcadlový zkušebny, aby mi tam uměleckej šéf agentury a autor celý kampaně Peter oznámil, že mě bere. Po oboustranným podepsání smlouvy, který proběhlo na místě, jsem vykročil vstříc novýmu životu. Což jsem tehdy ještě netušil, bral jsem to jen jako jeden z mnoha kšeftů, který skončí a člověk na ně časem zapomene, nebo třeba jen pozdějc ve vzpomínce vyplujou na mysl, zahřejou u srdce, protože tuhle práci mám prostě rád, a zase zmizí.

Moje myšlenky opouštěj taneční studio i Discoklub a vracej se do pokoje Zlatýho Lístku, ve kterym sedím a vzpomínám. Mobil ale zatím nezvoní, očekávanej hovor nepřichází, proto se mi před očima na bílym stropu opět rozbíhá jako videoklip to, co následovalo po podpisu smlouvy.

Pro mě to všechno odstartoval můj odjezd do španělskýho městečka Torrevuera, který leží na pobřeží Středozemního moře, kde se realizace celý reklamní kampaně odehrávala a necelej měsíc po castingu jsem se tam vypravil i já.

Opustil jsem svůj pronajatej byt, uprostřed panelový zástavby jednoho pražskýho sídliště, dvojitým otočením klíčem v zámku a netušil jsem to, že jsem ho tehdy zamykal naposledy. Před domem jsem nastoupil do objednanýho vozu taxislužby, a ani jsem se po jeho rozjezdu neohlížel, nekonal se srdcervoucí pohled z okýnka odjíždějícího taxíku na mizející dům, proč taky? Byl to prostě odjezd za prací jako každej jinej, kterejch už mám za sebou víc než dost. Taxi se zhouplo v zatáčce, sídliště se stávalo menší a menší, až úplně zmizelo z dohledu. Já, těšící se na zajímavou práci a hlavně na ty „prachy“, nasadil sluchátka zasunutý do discmana a nechal sebou proudit oblíbený hity. Jako každej tanečník, kterej prožívá svoji práci tělem i duší, jsem pronikal s každou další skladbou do světa rytmu a pohody, a díky tomu se i ten reálnej za okýnkem auta hned zdál lepší, než ve skutečnosti je. A tak jsem si se sluchátkama na uších v rytmickym opojení pohodlně užíval jízdu taxíku, kterej se se mnou, rychlym přejezdem pražskýho okruhu, přibližoval k letišti.

Odtud jsem, díky letence placený agenturou, odletěl do Madridu.

Po třech hodinách klidnýho letu náš letoun dosednul na přistávací runway cílovýho letiště.

Za okýnkem zpomalujícího letadla se rýsoval svět pro mě neznámej, protože všechny moje dosavadní focení a go-go vystoupení byly v Česku nebo v Německu. Pracovně nejdál jsem byl jen jednou v Paříži, a to jen díky tomu, že bylo potřeba přefotit pár fotek z kampaně na kravaty nafocenou před tím v Praze, a pro agenturu byla levnější moje letenka do Paříže než dopravný pro fotografa a celej jeho tým zpátky do Prahy. Takže u moře jsem tehdy v Torrevueře pracoval poprvý a těšil se na to jako malý dítě. Zároveň jsem ale měl v žaludku stádo splašenejch grošáků, no prostě tréma, protože ta se mnou i po těch letech v týhle branži dokáže pořád zacvičit. Pozoroval jsem pohybující se bílý čáry, nakreslený na betonu přistávací dráhy pod letadlem a v duchu si říkal: „Jen klid, to zvládneš! … Jsi v týhle práci dobrej, tak o co jde?! … Když nejde o život, tak jde o…!“ a v tom moje sebechlácholení přerušil hlas pilota, kterej se loučil s pasažérama letadla.

Bylo to hned o trochu lepší, ale přesto jsem se pořád necítil ve svý kůži, možná to byl nějakej druh předtuchy ohlašující příchod něčeho většího. Asi moje duše spojená s osudem, na kterej věřím, prostě zachytila neviditelný vibrace všemohoucna a už v přistávajícím letadle věděla, že ve Španělsku nepůjde jen o práci.

Potom, co jsem si ještě v letadle pokecal sám se sebou, což považuju za důležitou součást každodenní duševní očisty, bez který bych byl, obzvlášť v takovejchhle životních okamžicích, ještě nervóznější, jsem se trochu zklidnil. Posílenej sebepovzbuzením jsem vystoupil z letadla a s ostatníma cestujícíma pokračoval k exitu z letištní haly.

Jak jsem se tak rozhlížel kolem sebe po prvně navštívenym prostředí, očima hltal všechno to neznámo kolem a snažil se, aby mi neuniklo něco důležitého, jsem přes hlavy kolem proudícího davu zahlídnul svoje jméno. Vrátil jsem svůj pátrající zrak k místu s cedulkou, kterou držel nad hlavou asi pětadvacetiletej opálenej kluk. Kromě tý cedulky mě zaujaly jeho hustý kudrnatý černý vlasy a oříškově hnědý oči, který aktivně pročesávaly řeku cestujících tekoucí mezi náma a snažily se zachytit sebemenší reakci na jeho mávání cedulí s mym jménem nakreslenym na ní černym fixem. Otočil jsem se doprava, směrem k němu a s několikrát vyřčeným „Pardon, pardon!“ jsem se prodral postavama, který se pohybovaly sem a tam všema směrama, a v ten okamžik působily jako kompars romantickýho velkofilmu, kterej má za úkol co nejvíc překážet hlavním hrdinům v jejich velkolepym závěrečnym setkání.

Ale povedlo se!

Dostal jsem se, bez úhony svý i druhejch, až ke kudrnáčovi: „Ahoj, já jsem Damián z Prahy, a podle týhle cedule tady čekáš na mě!“ a oslovil jsem ho svoji tak trochu počeštěnou angličtinou. To se mi nikdy nepovedlo odstranit, ale v Německu to většinou všichni považovali za roztomilý a asi se s touhle skutečností budu potýkat i tady, protože kluk se mírně usmál a sjel mě pohledem od vlasů až po boty. Pak se mi podíval do očí: „Jasně, já vím! … Znám tě z fotek…, jen jsem tě v tom davu nemohl zaměřit.“

Na to jsem se zase musel usmát já, ale jen tak decentně, aby to nevypadalo neurvale, protože co se týká místní angličtiny, nemusim se skoro za nic stydět. Ta jeho byla zase tak trochu pošpanělštěná, a bylo to opravdu roztomilý.

Usmál se znova a pokračoval: „Já jsem André a pracuju u agentury jako asistent Petera.“

Hned po tom mě jemně chytil za pravý předloktí a táhnul směrem k výdeji zavazadel. Tam se mnou trpělivě čekal až na samohybnym pásu najdu svůj kufr. Při tom čekání na mě koukal a já si všimnul v jeho pohledu náhlý změny. Z vysmátýho klukovskýho kukuče se najednou stal vyděšenej výraz vystrašenýho štěněte, který berou od feny k novýmu páníčkovi. Po týhle změně jsem zbystřil a snažil se rozpoznat, co se stalo a co způsobilo ten obrat.

A po chvíli jsem zaměřil to, že Andrého oči nehnutě pozorovaly přívěšek na mym krku.

Zlatej klíč ve tvaru kříže s nápisem INRO.

Zdálo se mi to celý jako přinejmenším deset minut, ale muselo se to odehrát ve vteřině. Změna Andrého výrazu až po vymrštění jeho pravý ruky, která můj přívěšek hbitě zastrčila zpátky pod košili, odkud vyklouznul, když jsem se ohnul pro svůj kufr, kterej se přibližoval po pásu.

„Tohle tady moc neukazuj, mohlo by to bejt nebezpečný!“

Jeho slova vyzněla sice vystrašeně, ale důrazně, a i přes jeho španělsky znějící angličtinu jsem pochopil přesně, co mi chtěl naznačit. Ale tápal jsem proč!